Moje články

Můj druhý výběr, tentokrát poetický. Nejsem literární vědec a poezii nijak zvlášť nerozumím, je tedy čistě pocitový. Berte ho, prosím, tak.
Na prvním místě musím uvést fantastické portugalské fado Saudade
od Aries, kvůli kterému jsem tenhle seznam založila.
Cokoliv od Lejdynky je prostě skvělé, ale ze stolůvek, které ještě nebyly zmíněny ve výběrech, mne přimrazil k židli děsivý Vlčí mák v šedém prachu .
Mráz mi běhal po zádech také po doušku japonského Saké od kopapaky.
Jako babiččino pohlazení je naopak úvod do pohádky od Ebženky. Tiše, Pohádka začíná .
Na Sebevraha od eliade jsem jen užasle zírala. A věřím, že by zíral i Nezval.
Zpívej, prosím! je prý inspirováno Šrámkem, ale podle mě by Bilkis mohla Fráňu strčit do kapsy.
Psáno prstem po skle od Wee-wees mi poslední slokou připomíná mého milovaného Hraběte.
Ve stylu Erbena je zase smutně ponurý Druhý svět od Tess.
V uších mi dlouho zněla úderná Vokna od Danae.
A na závěr jedno drabble, o kterém nevím, jestli se dá považovat za poezii, ale poetické je rozhodně. Voilá: Rya a Návod na použití vlastního hlasu .

Měla jsem v hlavě seznam drabblat, která mně vyrazila dech, ale ten už (prakticky ve shodné podobě) zveřejnila Bilkis. Vzala jsem si tedy příklad z Lejdynky a vytvořila seznam působivých stoslůvek, které se nějak (i vzdáleně) vztahují k mému oblíbenému fandomu, k Bibli. Snažila jsem se je seřadit více méně chronologicky.
Kterak Stvořitel Anglii tvořil, popsala kouzelně Lejdynka v básni Jak se tvoří kultura.
Pobavila mě anekdota o ráji A jejich oči se otevřely od Hippopotamie.
O ráji, i když zase z jiného konce, je řeč také při Snídani od ioanniny.
Jak to nejspíš bylo s Lotovou ženou popisuje Doktor v Životě praotců .
Množství krásných drabblat z tohoto fandomu sepsala Rya, v jejím podání biblické postavy doslova ožívají a jsou mile lidské. Za všechny Tomášovo ověřování Na vlastní oči nebo Ježíš a žena v příběhu Vyvolený národ a nevěřící psi.
Skvěle vykreslit známý příběh se povedlo Aplír v drabble Na hostině .
A na závěr krásná poetická momentka o prvním překladu Bible do češtiny: Před nešporami od Danae.

Na rozloučenou náladovka pod dojmem dnešního výletu.
Bylo mi ctí s Vámi strávit měsíc svého života.
Ve vlhkém přítmí staletého listnatého lesa leží rozsypané obrovské kamenné bloky. Jako by se tu kdysi zřítilo starobylé město obrů. Je tu zvláštní, mystické ticho, jakoby se tu ptáci báli zpívat. Uprostřed vyvěrá pramen a nad zřídlem v pískovcové stěně dávný umělec vytesal reliéf. Kristus a Samaritánka u studny. Jejich rysy pomalu stírá čas, ale stále je patrné, jak bývala žena krásná a muž oduševnělý. Vyrytý nápis již není k přečtení a také roucha, vlasy i ruce postav pokrývá vrstva tmavého mechu. Pouze obličeje zůstaly obnažené. Nebude trvat dlouho a i ty skryje zelená rouška.
Příroda vždycky vynese poslední trumf.

Na pustinu se snáší soumrak. Stáda usínají, jen občas zabekne jehně. Oheň poklidně praská, vzduchem se šíří vůně pečeně. Muži se halí do svých plášťů.
„Nic naplat,“ vzdychne Jehuda, „chybí mi v tom česnek, příteli. Jak já bych si dal beránka na česneku!“
„Pravda,“ potvrdí jeho druh, „nic nemůže překonat křehkého beránka s bylinami a česnekem. Ledaže by k němu byla mladá cibulka…“
„Copak cibulka,“ ozve se třetí. „Ale pamatujete na melouny? Na vychlazené sladké voňavé melouny! Co jich v Egyptě bylo!“
Souhlasně pokyvují a s lítostí vzpomínají na hojnost pochoutek, které nechali za zády.
Na otrockou práci už zapomněli.

Sešly se prosit o přímluvu svatou Ritu, patronku neřešitelných situací.
Po mši procházejí 5. Avenue.
Beze slova.
Se smutkem hluboko na dně očí. V rukou gladioly.
Jsou krásné ve svém odhodlání.
Dámy v bílém.
Na konci třídy se srocuje dav. Mává transparenty.
V klopě vetknutý rudý karafiát.
Plný zloby.
Křičí a skanduje hesla. Vysmívá se a povykuje.
Stařena s doutníkem si odplivne.
Hodí kámen.
Přesto přicházejí týden co týden, pokaždé zase znovu.
Smutné dámy oblečené v bílé.
Orodovat.
Za svoje manžely. Za svoje snoubence. Za otce, syny a bratry.
Za svoje lásky a za jejich svobodu.
Nevzdávají se.
Cuba Libre.
Dámy v bílém je skupina kubánských žen, které se každou neděli scházejí v Havaně k pokojnému pochodu na podporu politických vězňů a to již od roku 2003. Původně to byly pouze příbuzné vězněných mužů, později se k nim připojily i další ženy.

Ještě jedno.
Hudbu jsem slyšel, už když mi majordomus bral klobouk. Kdosi hrál na harmonium, celkem dobře, ačkoliv ne zcela bez chyb.
Jenže pak se rozezněl zpěv. Nekonečně něžný a jímavý. Zatočila se mi z něj hlava. Vzpomínky, které se mi už dávno podařilo pohřbít, najednou ožily, silnější a bolestnější než kdy dřív. Dál, zpí-vej dál, žadonilo mé zrádné srdce v tepu té tesklivé melodie.
Pak jsem ji uviděl. Z okna dopadal do přítmí salonu pruh světla - vířily v něm částečky prachu - a v něm se skrývala ona. Vypadala jako přelud a já byl ztracen.
Jaký jsi to starý sentimentální blázen, Brandone…

Věnováno Aplír a Hippopotamii.
Synáček se učí mluvit. A miluje dětské písničky.
„Mami, spívej,“ žadoní. „Kaká pes!“ vybere si momentálně největší hit.
Zpívám Skákal pes.
„Ty, ty, ty, mami!“
A tak zpívám Šla Nanynka do zelí.
„A teď Moulu!“
Ale písničku o Šmoulech neumím.
„Tak býček, mami. Plosíííím.“
Jenomže chyba, vážně nevím, která písnička by to měla být.
„Potkal ho býček, byl jeho strýček.“ zkouším to.
„Nee, býček, mami, býček!“
Bude to zkratka. Ale která? Mrňousek nedokáže vyslovit dlouhá slova, takže třeba Budulínek se rázem smrskne na Línka.
Malý buší pěstičkou do stolu. Vztekloun jeden.
Vtom mi to dojde. A tak spustím: „Tluče bubeníček…“
Poznámka: Všechny šplechty jsou autentické. A Roman Línek je místní politik.

Ještě jedno nesoutěžní, tentokrát opravdu k tématu
Jeden z prvních letošních krásných dnů. Odvedla staršího chlapce do školky a těší se, že si s mladším užijí sluníčko na zahradě. U branky vybrala poštu. Mezi letáky se ztrácí obálka s barevným pruhem. Co to může být?
Netrpělivě obálku roztrhne. Rychle přelétne úřední řádky, potom pečlivě znovu. Srdce jí sevře ledový pařát. Slova jí krouží před očima v ďábelském tanci. Oznamujeme Vám… , došlo k záměně…, dostavte se…, testy DNA...
Zarazí ji ohlušující ticho. Hledí na ní dvě obrovské polekané oči. Pak se jí do klína stulí blonďatá hlavička.
„Nejspíš máš nového bratříčka,“ nepřítomně ji pohladí. „Davídek prý není náš.“

Je to tedy hodně volné uchopení tématu.
Když se mi ruce třásly trémou při první audienci u dvora, byl to tvůj úsměv, který mě uklidnil.
Když jsem se chvěl strachy před první bitvou, byla to tvoje ruka, která mi dodávala odvahu.
Když se mi srdce zastavilo zděšením nad prvním, který zemřel mým mečem, byl jsi to ty, kdo mě utěšoval.
Když tvůj otec poprvé poslal své muže, aby mě zabili, byla to tvoje zpráva, která mě varovala.
Když jsem tě připravil o trůn, byl jsi první, kdo mi přísahal věrnost.
Tvoje přátelství pro mne bylo důležitější než láska nejkrásnějších žen.
Svět bez tebe zšedl, můj bratře Jonatane.

Všude je ticho. Odlesky bledého slunce tančí na sněhu. Ze střechýlů kanou slzy. Kap. Kap. Vpíjí se do sněhu a tvoří v něm hluboké tmavé krátery. Jak oční důlky umrlce, napadne ji.
Taky pláče. Na tváři jí studí klikatá slzavá cestička. Hrdlo má stažené, skoro ani polknout nemůže. V náručí tiskne balík zkrvavených hadrů. Srdce jí tluče, div nevyskočí z hrudi. Ve spáncích šumí krev.
Na tůni se třpytí tenká vrstva ledu. Snadno ji prorazí špičkou střevíce. Už se rozhodla. Teď necouvne. Holka by si celý život zkazila. Udělá to pro ni.
Pane na nebesích, smiluj se.
V noci uhodil mráz.

U stolu máme tři židle. Jedna je bábušky, jedna je moje a ta třetí je vždycky prázdná. Bábuška říká, že ta židle patří mojí mamušce.
Nikdy jsem mamušku neviděla. Někdy jsem z toho smutná, protože ostatní děti bydlí se svými mamuškami, jenom já ne.
Bábuška říká, že mámu vězní zlý čaroděj v ledové zemi. Dřív jsem tomu věřila, ale teď nevím, co si myslet. Už mi bude pět a vím, že pohádky nejsou. Ne doopravdy. Ale kde jinde by mohla být moje mamuška? Jestli není zavřená ve věži, proč není s námi?
Někdy mám na tu prázdnou židli děsný vztek.
Inspirováno příběhem Halyny Kuradsové z Ukrajiny. Její maminka byla vězněna ve stalinském lágru pro svou víru. (Byla Svědek Jehovův.) Propustili jí, když bylo Halyně sedm let.

Slyším, jak šeptají. Nedá se to vydržet. Smějí se, posmívají. Bytosti obsadily svět. Když se otočím, zahlédnu jejich stíny. Leonovi se to vymklo z rukou. Jsou všude, vstoupili do lidí. Jak to, že to druzí nevidí??? Nikdo mi nevěří. Nutí mi tablety. To jim našeptávají Bytosti. Chtějí mě otrávit, aby se mě zbavili. Nikde není bezpečno. Nikdo jim nedokáže říct, ať odejdou. Já na ně křičím, ale neposlouchají mě. Jsem zoufalá. Chci, aby se vrátili, odkud přišli. Řekněte jim, ať mi dají pokoj... Ale oni se jen smějí. Leon krčí rameny, cítí se provinile. Nedokáže mi pomoct…Nikdo to nedokáže.
Drabble je věnováno všem, kteří bojují s tímto démonem. Některé věty jsem převzala z jednoho příspěvku v online diskuzi o schizofrenii.

Margaret sedí schoulená na podlaze svého domečku na stromě, milovaný atlas rozevřený na kolenou. Špičkou prstu zlehka přejíždí barevné stránky a sní. Indie, kde se vzduch tetelí horkem a voní kořením, jak jí včera prozradil plukovník Brandon. Egypt s líně tekoucím Nilem, v jehož hladině se odrážejí starobylé chrámy pohanských božstev. Blízko rovníku hora se jménem, které přímo dýchá tajemným dobrodružstvím: Kilimandžáro… A tady těsně nad šedesátou rovnoběžkou veliký bílý ostrov. Z atlasu jako by zavanulo ledovým dechem. Margaret se rozzářily oči. Grónsko! Místo jako stvořené pro chladnou manželku bratra Johna! Teď ji jen přesvědčit, aby se tam chtěla přestěhovat.

Čihošťský zázrak potřetí
Páter Toufar pomalu, ztěžka vstupuje na kazatelnu. Kamera tiše bzučí.
Světlo, chybí světlo!
STOP!
Čí to byl nápad točit ranní pobožnost uprostřed noci…
Čihošťský zázrak počtvrté
Páter Toufar pomalu, ztěžka vystupuje na kazatelnu. Vlasy slepené krví skrývá obřadní čepička.
Jo, to bude dobrý. Je v tom napětí.
Vtom zaduní zvony.
STOP!
Čihošťský zázrak popáté
Páter Toufar s tváří sevřenou bolestí pomalu, ztěžka vystupuje na kazatelnu. Je mu osmačtyřicet, ale vypadá jako stařec. Zastavuje se.
Otče, co je vám… Otče!!
STOP.
Režisér vztekle zamáčkne cigaretu. To já bych potřeboval zázrak! Z takového materiálu mám dát dohromady celovečerní dokument?!

Padala jsem ve chvějivém letu
do rozpraskaných úst lačné země
kořeny ke mně natáhly své prstíky
vztlakem mě hnaly vzhůru zelenou tmou
zachvěla jsem se v paždí listů
něžně kulatá
než jsem sklouzla do nachových pohárků měkkého mechu
toulala jsem se podzemními cestičkami
sbírala jsem sílu a chlad
až jsem se prodrala na povrch
zurčivě jsem se hnala vpřed
postříbřila jsem bříška ryb
v lukách jsem zpomalila svůj běh
až jsem se zastavila docela
za skřehotání žab
vetkala se do mlžné loktušky chladnoucích rybníků
Sluneční pramáti mne přitáhla do své náruče
a pak jsem padala.
Padala jsem ve chvějivém letu…
Pro ty, kteří chtějí upozornit na to, že koloběh vody je energeticky děsivě náročný: vím to. Ale mám za to, že perpetuum mobile znamená něco ve smyslu: věčně v pohybu.

Psychicky vyčerpaná a poznamenaná dnešním bonusem jsem tentokrát téma obešla.
Varování adeptkám (adeptům) učitelského povolání:
Jen co se na chvíli k tabuli otočí, ze třídy slyší řev, cuká jí v obočí. Obtloustlá Iveta žaluje na Zuzku, že prý ji ukradla pět kaček na zmrzku. Honza si na Petra otvírá pusu, vylil mu na sešit čtvrt litru džusu. Pak v zadních lavicích strhne se bitka, perou se ostošest zlotřilá dítka. Dalibor na kluka před sebou plive a holky vepředu broukají tklivé písničky z cédéčka Lucie Bílé. Po pěti minutách tady v té třídě její tvář barvou se podobá křídě. Horší než v horroru Alfréda Hitchcocka! 6.B vzdělávat je práce pro cvoka.

Za oknem v mlze ztrácí se svět
Rozpitá krajina čínského mistra
V té tuši září krvavý květ
Pulsují neony nočního bistra.
Za oknem v mlze usíná svět
Tramvaje drncají nám Humoresku
Plamínek svíce se začíná chvět
Tichounce vytváří dým arabesku.
Za oknem v mlze cizí je svět
Nepoznáš kontury vlastního města
Na jeho popis stačí pár vět
V mléce se pod tebou ztratila cesta.
Za oknem v mlze ztichlý je svět
Nasloucháš praskání stařičké desky
Den dnešní nikdo nevrátí zpět
U srdce teskně je, přesto však hezky.
Za oknem ve tmě ztratil se svět
Ty zítra musíš jinam zas jet.

Noc byla horká, cikády drnčely a signor Leonardo ne a ne usnout. Oveček už napočítal nejmíň do tisíce, ale spánek pořád nepřicházel. Nu což, ovečky nezabíraly, zkusil králíky.
Vytvořil v duchu ohrádku a umístil do ní párek malých králíčků. Dal jim dva měsíce na to, aby dospěli a potom nechal ramlici vrhnout další pár mladých. Ti také…
Až do úsvitu počítal, kterak se mu kolonie utěšeně rozrůstá. Jeden pár, jeden pár, dva páry, tři páry…
Za rozbřesku výsledky své imaginární plemenitby přenesl na kus pergamenu a ukázal manželce.
„Víš co,“ pohladila mu shovívavě rameno,„připravím ti dneska králíka na rozmarýně.“
Autorem úlohy o králících je Leonardo Pisano, zvaný Fibonacci, středověký italský matematik, jeden z nejvýznamnějších matematiků vůbec. Řešení úlohy, tedy počty králičích párů v jednotlivých měsících, lze zapsat jako posloupnost čísel 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13 … , kde každý další člen posloupnosti dostanete tak, že sečtete dva předcházející. Poměr dvou sousedních členů je úzce spjat se zlatým řezem, který se překvapivě často objevuje v přírodě. Možná si na Fibonacciho posloupnost budete pamatovat z knihy Šifra Mistra Leonarda.

Doufám, že se dá pochopit, kde a v jaké době se to odehrává. Kdyby ne, přidám poznámku historickou.
Když jsem uviděl tu prvosenku zářit ve špíně zaprášeného dvorku, vzpomněl jsem si hned na maminku. Mamička to polní kvítí milovala. Jednou jsem jí natrhal kytičku, lípla mi pusu a petrklíče dala do vázy. Oknem svítilo jarní slunce, v rádiu hráli swing a z trouby voněly macesy.
Je to už dávno, tak dva roky. To jsem byl ještě dítě. Macesy mi nechutnaly. Taky jsem nevěděl, že skuteční bubáci nežijí pod postelí. Blechy měl náš Alík a tyfus jsem znal jen z učebnice dějepisu.
Poslední povadlá primulka, co tu zbyla po návštěvě Červeného kříže. Donesu ji mamičce. Třeba se zase usměje.