Roj

„Jsem tady a přece nejsem.” 

„Tělo, co cítím, už není moje vlastní.” 

„Ubylo mě i přibylo.”

„Jsem  mnohem křehčí. Chlupatější a krásnější.”

„Jen už to nejsem tak docela já.”

Hedvábí popraskalo a začalo se trhat. Hlásky zesílily.

„Líhneme se do světla. Něžné, barevné a zranitelné. Přesně takové teď jsme.” 

Metodějův náhrdelník se pohnul. Spacáčky se rozevřely a vykvetly stovkami zářivých květů. Motýlci vylézali na světlo, zívali a protahovali pomuchlaná křídla.

„Dost. Přestaňte. To lechtá!” Metoděj se dal do smíchu. „Podívej Malvíno, jsou nádherní!”

Tiše přikývla.

Zvážněl. Sny zatřepetaly křídly. Všichni se otočili k Malvíně.

„A teď, ti pomůžeme najít cestu!”