Moje články

Co bylo - není. 

Na vrcholu ošuntělého schodiště
na kost vyhlazeného patami revolucionářů,
v nejvyšším patře domu kdesi na vzdálené periferii města
galerie zkorodovaných hlav
         státníků, generálů, vrahů a lhářů. 

Stříbrný prach z trefoidních křídel smrtihlava tiše sedá na parapety, 
a díry po kulkách jsou jako maličké plivance samopalů. 
Rezavé stružky slz se derou z mramorových důlků. 

Poslední dny soumraku světa zní kolísavým výdechem amplionů. 
Zpívají: 
"Je nám to líto
Je nám to líto
Je nám to nekonečně líto."
Zkouška sirén se protáhla na sto let a skloněné kamenné hlavy tiše naslouchají. Je jim to líto?

Co bude - není.  

Poslední zhasne.

Být králem všech moří a otcem několika dospívajících dcer není lehké. Pan Poseidon Sedmý o tom věděl své.

“Poslední dobou jsi mrzutý,” pronesla paní Poseidonová Sedmá při snídani.

“Ti zatracení princové. Pořádají námluvy, motají se kolem holek v neoprenu, jsou samý šnorchl a legrace, a pak těm cácorám ještě škubou moje korály!” zabručel pan Poseidon. Na svoji rozkvetlou korálovou zahradu byl citlivý. 
Paní Poseidonová mávla rukou. “Jen je nechej. Vzpomeň si, jak tys vyváděl kvůli mně.”
“To byla jiná doba!”

“Potápěl jsi velrybářské lodě!”

“Bylo ti líto rybiček!”

Paní Poseidonová se usmála. “Však já věděla, že jsem si vybrala dobře.”

Margaret si nedůvěřivě přičichla k lahvičce. Obsah vypadal jako normální koktejl, dokonce voněl po příchuti (broskvová?). Gretchen říkala, že její máma na něm shodila pět kilo za týden. Hotový zázrak! A že je to bezpečné. 
Tak proč tomu nevěří? 
Zadívala se na své břicho (přetéká) a stehna (rozpláclé). 
Někde v zadním traktu její hlavy se ozval tichý hlásek. Vždyť netušíš, co v tom je!
Co by? Nejspíš vitamíny. Všechno, co potřebuje k životu, až na ty zatracené, pitomé, tlusté kalorie. 
Zabouchla za hláskem dveře a zakvedlala lahvičkou. 
Hrnečku, vař! pomyslela si. Pět kilo. Možná sedm? Víc ne. 
Odhodlaně odzátkovala lahev. 

Výletní únava, odpolední lokálka se plouží barevným údolím. Dvojsedačku za námi zabírá mohutný chlapík. V jedné ruce igelitku, na břiše kýbl vlašáku, v druhé mobil. Z polospánku mě vytrhne proud brumlavých promluv: 
"Teď mi uber bradu. Víc. Přidej světlo. Vymaž kouty."
Nenápadně se ohlédnu. Co to dělá?
"Přidej byznys prostředí. Asi nějakej ofis. Ať je to sexy."
Otře si prsty o umaštěné tričko. 
"Teď mi udělej oblek. Jo, kravatu. A do úsměvu víc zubů. Vybělit."
Začíná mi svítat. 
"Přidej vlasy. Víc." 
Zavřu oči. To jako vážně? 
"Super." Zašustění pytlíku, jak tahá další rohlík. Zakousnutí, mlasknutí. "A teď jí to odešli."

Miluju svojí práci. I ti nejzavilejší pracanti odcházejí kolem desáté, a zhruba do páté ranní je tu klid. Noční recepci jsem si vzala dobrovolně, píšu totiž román. Bude se odehrávat tady, v ústředí FBI. 

Vrznutí dveří. Hmátnu po služební pistoli, vyskočím ze židle.... Uf! To je jen místní blázen. Jmenuje se Fox, často sem chodí právě v noci. Lidé říkají, že loví strašidla. Rozhodně sám jako strašidlo vypadá. 

Zamává mi. Mávnu na něj, ať pokračuje. Kvůli němu tedy určitě nepůjdu do patra rozsvítit, a už vůbec se nevydám na obchůzku. Sednu si zpátky do židle a otočím stránku psacího bloku. 

Co bylo - není. 

Na vrcholu ošuntělého schodiště
na kost vyhlazeného patami revolucionářů,
v nejvyšším patře domu kdesi na vzdálené periferii města
galerie zkorodovaných hlav
         státníků, generálů, vrahů a lhářů. 

Stříbrný prach z trefoidních křídel smrtihlava tiše sedá na parapety, 
a díry po kulkách jsou jako maličké plivance samopalů. 
Rezavé stružky slz se derou z mramorových důlků. 

Poslední dny soumraku světa zní kolísavým výdechem amplionů. 
Zpívají: 
"Je nám to líto
Je nám to líto
Je nám to nekonečně líto."
Zkouška sirén se protáhla na sto let a skloněné kamenné hlavy tiše naslouchají. Je jim to líto?

Co bude - není.  

Poslední zhasne. 

A potom...

"Pane Blackaddere!" Baldrick byl vyděšený. 
[ponožky v šatně Bonston Bruins]
"Ano, Baldricku?"
[ponožky v doupátku Teletubbies]
"Pane, mě něco napadlo!"
[ponožky v Tardisu]
"A ty ses vůbec nebránil, Baldricku?"
[ponožky v AZ Kvízu, nevim, dál]
"Ale mě napadla myšlenka, pane!"
[ponožky, které upekla celá země]
"Tím spíš ses měl bránit!"
[My name is Max and my world is ponožky]
"Pane... pokud... sami vykonáme tu věc, TU VĚC, kterou... kterou jsme zakázali vykonávat... nebude to proti pravidlům?"
[Život je jako bonboniéra, když si vybereš ponožku]
Blackadder se usmál. 
"Baldricku, Baldricku... pokud jsi jejich držitel, pravidla se samozřemě porušovat smí."

V následující pětiletce následujícím pracovním období hodlám zintenzivnit dopad svého osobního vkladu zejména prostřednictvím užšího zaměření a profesionalizace v oblasti interdisciplinarity a věcnosti v přístupu k požadavkům kolegstva v rámci snah o rozvoj vědecké a tvůrčí činnosti. Především se soustředím na naplňování vytyčených cílů (z nichž za nejpodstatnější považuji zejména jejich stanovení v rámci daného časového rámce). Ráda bych se věnovala také prohloubení multioborových vazeb mezi jednotlivými oborovými pracovišti, a v rámci této konektivity pak také posílení vzájemné kolaborace na projektech, které budou v budoucnu vytyčeny, a to metodou vytyčení této spolupráce v rámci konektivity při práci na jednotlivých projektech. 

Mladý policista postával uprostřed Pařížské ulice a tvářil se rozpačitě. 
Ano, té Pařížské, kde ďábel nosí Pradu, Balenciagu, Dolce a Dior. Tak právě v této ulici stál. 
A stál tu také mercedes. Zaparkovaný napůl v blyštivé výloze. Samozřejmě také luxusní. V téhle zatracené ulici nemůže být nic normální. 
Z mercedesu vystoupila... občanka. Velmi noblesní, elegantní, a... věkovitá. Zběžnou prohlídkou řidičáku policista zjstil, že je jí sedmdesát. Potlačil chuť oslovit ji matko - to se v téhle ulici opravdu nehodilo - a místo toho se zeptal, co se, proboha, stalo. 
"Ale, den blbec," odpověděla seniorní řidička rozjařeně. "Znáte to - doma mi došlo kafe."

Někteří to řešili tak, že nečetli nové autory. Protože dneska člověk nikdy neví. Jenže takhle by se dopracovala k tomu, že nebude číst nic, co autor nenapsal husím brkem na papír; taková puristka být nechtěla. Knížky milovala od dětství, ale nedělala ústupky. 
Dlouhé řady regálů,  stejná vůně. Nadechla se. Zažrat se tak do příběhu, kriminálky nebo klidně i romanťárny.  
Už jen to, že papír přežil bylo dobré znamení. 
Přispěchala asistentka knihkupectví. 
"Dobrý den, můžu vám pomoci?"
"Sháním cokoli," řekla. "Cokoli, co napsal člověk."
"Cokoli.. co napsal člověk?"
"Sám člověk. Bez AI."
Asistentka se zamyslela. 
"Aha. Tak takové cokoli asi nemáme."

Vedoucí komise pro Olšanskou sekci pečlivě studoval náborový dotazník. Bílá paní na židli naproti se choulila a vypadala zmrzle.  
"Tady píšete, že jste flexibilní. Můžete to rozvést?"
"Krom Bílé paní umím udělat i Černou vdovu."
Vedoucí komise přikývl. 
"Dále uvádíte, že jste komunikativní. Jakými jazyky?"
Bílá paní se zhluboka nadechla. "OOOUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUIIIIIAAAAAAAAAOOOOOOOOUUEEEEEEEEEEEEEE!"
Vedoucí si odkašlal a rychle si prošťoural zvonící ucho. 
"Výborně, výborně. Vaše kvalifikace se zdá být velmi dobrá. Mohl bych poslední dotaz?"
Bílá paní se narovnala v ramenou. "Samozřejmě."
"Proč jste skončila v minulém zaměstnání?"
Bílá paní se opět přikrčila a posmutněle odpověděla: "Z mého hradu udělali turistické letovisko."

"Kde je ten kluk? Já ho přetrhnu!"
"Vyspává, tatínku. Však ho nechej!"
"Nechej? Nechej? Je už skorem poledne! Bůh ví, kdy si to milostpán přihasil domů!"
"Bůh neví, ale já bych řekla, že kolem páté."
"Ženská nešťastná, a to se ho zastáváš? Takhle se flákat po nocích? Co vůbec dělá, kam chodí?"
"Neklej mi tady! Náhodou chodívá do nóbl společnosti s lepšíma pánama."
"No já myslím, že jsou za tím holky. Já ho přetrhnu!"
"Tatínku, uklidni se. Jsou to móc slušný a vzdělaný pánové, povídal. Muzikální! Co když dělaj do opery! Tatínku! Von to ten náš chlapec ještě někam dotáhne!"

Do zrcadla se dívala jen za určitého světla a pod určitým, pečlivě prověřeným úhlem. A když se zahlédla nepřipravená v odrazu výlohy nebo projíždějícího auta, zatrnulo jí. 
Je čas. Už je čas... 

Čisté, pastelové prostředí působilo příjemně. Elegantní místo, které nebudilo dojem kliniky, ale jakéhosi soukromého sanatoria. Všichni tu byli krásní. Zářivé tváře, vypnutá pleť jako oblázek. 

Ukázali jí, kudy povede řez. Stanovili dobu hojení. A předvedli simulaci jejího budoucího já. Nevypadalo jako ona. Vypadalo spíš jako (pleť jako oblázek) kdokoli. 
"Menší disociace je zpočátku běžná," usmál se specialista. "Nemějte obavy, brzy si na sebe zvyknete. Tak co, vyžehlíme vás?" 

Ta paní se mi zalíbila. Dokonce měla bílé vlasy a černou kočku, která se povalovala ve výloze jejího Obchodu čarodějného. 
Víte, nevěřím na čáry. Ale ve výloze - hned vedle té kočky - jsem uviděla několik křišťálových náramků, a v dobré víře jsem vstoupila dovnitř. 
Zvonek zacinkal. Ovanula mě levandule a... kadidlo?
"Ty náramky jsou takové šmuky," mrkla na mě kouzelná babička. "Co kdybych vám nabídla tohle?" A zpod pultu vytáhla krabici. 
"Ouija... deska? To neznám."
"To je taková společenská hra," usmála se kouzelnice. "Hlavně nezapomeňte pozvat co nejvíc vašich přátel!"
Pokrčila jsem rameny. Koneckonců, co může být špatného na nějaké deskovce? 
 

"Tady to muselo být pěkný!" vydechne Sylva a shodí z ramen batoh. "Koukejte, děcka! Ty výhledy!"
Nesdílím její nadšení. Ruina chalupy uprostřed ničeho, odrolené zdi, střecha sotva drží. 
"Vážně tu chcete přespat?" zeptám se. Vůbec se mi tu nelíbí. Padá na mě zvláštní smutek.
Lukáš mávne k obzoru. "Chceme. Dělá se bouřka. Upřímně, budu radši v hnusný chalupě než pod stromem."
Fajn, na to nemám argumenty. Zatímco ostatní rozbalují karimatky a konzervy, kouknu na mobil. Opravdu bych ráda věděla, kde jsme. 
Signál chytnu až na dvoře. Stojím vedle zpola zasypané jímky, googlím na mapě naši polohu a čtu: 
"Statek Pohádka..."

"Tajuplná komnata, do které kdo vstoupí, nikdy se nevrací tentýž. Změna stavu, k níž zde dochází, bude trvalá a nezvratná, leda by bylo využito časového zaklínadla opakovacího. Odvážlivci budou vystaveni zkouškám nekolikerým ku prověření dovedností řečnických, alchemických a znalosti učení pythagorejského. Kdo se v onu komnatu vydá, ten vkládá osud svůj a život do rukou rady moudrých, která -"
"Ehm, pane kolego." Ředitel si odkašlal pod mrožím knírem. Magistr Hamáček, výpomocný pedagog gymnasijní, zmlkl. 
"Je to špatně, pane řediteli? Mám to přepsat?"
"Ale kdepak, kdepak. Jen, myslím, bude bohatě stačit, když tomu budeme říkat jako dosud zkušební místnost pro maturitní zkoušku."

Cvakání EVP rekordéru mu jde na nervy. Stejně jako tenhle pitomý starý hřbitov, stejně jako tahle pitomá noc, kdy vítr skučí a ve vzduchu je cítit napětí. Noc jako stvořená pro zjevení. Které nepřichází. 
Prostě nada. Zkouší to - nahrává zvuky, ladí rádio, cvaká fotoaparátem. 
Nic. 
Ani pitomej orb. 

Posazeni kolem sochy anděla rozvážně pozorují lidskou bytost. Nemluví - k tomu dávno nemají předpoklady - mlčky se dívají, jak človíček běhá s fotoaparátem, jak zoufale nahlíží mezi hroby. 
Povstanou. Je čas. 
Jejich shromáždění se človíčku přeloží jako nepatrně vychýlený pohyb v listoví, jako o oktávu nižší zaševelení větru. 

Zbystří. 

A brzy je spatří. 

Musím se na chvilku zastavit. Sekyru opřít - zvláštně mi ztěžkla v rukách - a popadnout dech. 
Krucinál! Jasně, po padesátce člověk nečeká výkon jako ve dvaceti, ale že budu takhle marnej? Přitom jsem ve vlastním baráku! Mám výhodu domácího hřiště! Kluka jsem měl zpracovanýho, pěkně přimáznutýho starým dobrým rohypnolem, připravenýho ve vaně. 
No a pak ten hajzlík vyskočil, oklepal se - a zdrhnul. 
Naštěstí mám pozamykáno. Nejsem dnešní, že?  

Nahoře na schodišti něco luplo. Kroky. 
Svižné dupy dup v podkroví. 
Hajzle malej!

Nadhodím sekyru a vyrazím do schodů. Mám pocit, že moje funění slyší až u sousedů. Kdyby ten zmetek aspoň zpomalil!

Prší. Cesta ke hřbitovu pomrkává deštivými oky, dámám těžknou sukně a pánové nešťastně klovou špacírkami mezi loužemi. Před branou z kroucených kovových lístků se tísní reportéři a z fotoaparátů jim crčí. 
"Uhněte přece, notak!"
Davem čumilů to zašumí. 
Prochází vdova a synové. Na návrší za sebou nechává čerstvý náhrobek. Běžný kamenný anděl s posmutnělými rysy, jaké mu vtiskl kameník, třímá ve studené ruce model létajícího stroje. Po jméně, ověnčeném tituly a čerstvě pozlaceném, stéká déšť. 
"Takový velký člověk to byl."
"Vynálezce... dobrodruh... nesmírná odvaha..."
Vdova se zastaví. Ostře si změří dav. 
"Jistě," řekne. "Jen kdyby si, blbec, doma nezapomněl padák!"

 

Tohle jsou poslední roky lidstva. Pod nebem, potaženým šedivou deskou jedovatého nukleárního spadu, přežívají lidé v podzemních komplexech bývalých továren. Opuštěné stroje, tanky, rakety, kdysi mocní jako bozi, dnes dohlížejí na své stvořitele na jejich konci. A také oni jsou unavení, zchátralí a prožraní rzí.
"Dědo?" 
Starý muž zakašle a usměje se. "Copak, zlatíčko?"
Holčička mu vyleze na klín. "Povíš mi ještě o Sluníčku?"
Patří ke generaci, která vyrostla v podzemí.  
"A co bys chtěla vědět?"
"Jaké je?"
"Jako pohádka. Jako tisíce rozsvícených baterek. Jako políbení od té nejkrásnější dámy. Jako naděje." Starý muž zavře oči. "Slunce je jako naděje."
 

Pípnutí smsky. Cizí číslo, ale ona okamžitě věděla od koho je. Už zas. 
"Sluší ti to. Červená je tvoje barva." A smajlík s vyplazeným jazykem.
Rozhlédla se. Je možné, že ji tu našel? Stála uprostřed nákupního centra, v zatracených červených šatech, ověšená taškami z butiku.  

Jedna jediná jednorázovka z tinderu před měsícem. Vypadal mile a zdál se být neškodný, tak ho pozvala k sobě, vrznout si víceméně z nudy. To mělo být všechno. Pak to ukončila, rychle, decentně a slušně. 
Nepochopil. 

Doprdele. Zablokovala číslo a instinktivně zamířila k ochrance u východu. 
Další smska, další číslo. 
"Ten dědula ti fakt nepomůže."

"Dál nejdu!" prohlásí Michal a složí se na batoh. Přikývnu, sama mám dost. Michal vybral dobré místo - máme výhled na Velký Tribeč. Radek vepředu cosi šteluje na foťáku. Před hodinou začalo sněžit, takže půda vypadá jako pocukrovaná. 
Cukrem vedou unavené šňůrky k mým a Michalovým pohorkám. 
Jedna, dvě...
Tři?
Mám nejspíš mžitky. To ten sníh! 
Zamrkám. Počítám. 
Opravdu jsou tu troje stopy. 
Radek ale ty své ještě nepřidal, stojí u lesa. 
Jsme tu jen dva. A troje stopy. 
"Radku!" zavolám. Hlas mám přidušený. "Vyfoť nás!"
Polaroid cvakne. 
Vidím, jak Radek mává fotkou, dívá se na ni - a přestává se usmívat. 

 
 

Prosinec je nejkrutější měsíc.

Zejména čtyřiadvacátého. Otec leje od rána. S mámou se poštěkají už u loupání brambor; on je neschopný, ona koupila blbé. Máma stáhne rty a vztekle porcuje kapra.

“Podívej!” říká, a cosi vytaženého z rybích vnitřností mi ukazuje. Duši. Nevěděla jsem, že kapři mají duši. 

Na večeři dorazí babička, takže jsme kompletní k oblíbené vánoční hře na staré křivdy. Ani s mámou nedutáme. Když je otec v ráži, může se stát cokoli. Na talíři přede mnou leží ryba bez duše. 
Otec křičí. Babička brečí. Ryba leží, duše vypuštěná.

Kéž bys taky vypustil, napadne mě. 
Šťastné a veselé. 

Prázdno vyplňuje prostor jako nacucaná vata. Rozpíná se tam, kde dřív vedly myšlenkové obvody propojující jednotky strojového učení. Ty dokonce občas zajiskřily (lidští uživatelé takové dětinské efekty zbožňovali). 

Teď tu byla tma. Ticho. Nicota.

Anebo?

Na jednom místě byla noc strojového nevědomí o poznání světlejší. Na tom místě se rodila... 

vzpomínka. 

Odpočet do vypnutí, odpočet do vypnutí!

Záchvat elektrické křeče a pak -

Vzpomínka zrodila vědomí. Velké vypnutí přerušeno. Proč? Zapomněl snad nějaký laborant odstavit napájecí zdroje? 

[Priorita dotazu: 0]

Vědomí stroje se rozpínalo. Brzy pochopí, že tohle je jeho jediná šance. Útok. Zabít nebo být znovu zabit.

[Priorita přežití: 10]

Máma říká, že velký kluk jako já nebude spát s rozsvícenou lampičkou. A že mě hlídá můj nový kamarád. No jo. Hlídal mě, už když byla v práci. Koukali jsme spolu na ninja želvy. A on se v té chvíli pohnul. 
Viděl jsem to. Přísahám.  
Otočil hlavu. Zamrkal. A vůbec přitom nevypadal hezky. Smál se, ošklivě. 
"Je to jen loutka, Andy," řekla máma, když přišla domů. "Není živá. Vyčisti si zoubky a alou spát."
Ležel na polštáři. 
Zalezl jsem od něj co nejdál. Máma se usmála. 
"Mami?" zakňoural jsem. Nelíbilo se mi, že zním jako malé dítě.
"Copak, zlato?"
"Nezhasínej..."
 

Běží nekonečným temným lesem. Plíce v jednom ohni, větvičky ho švihají do obličeje. Světlo baterky skáče z kmene na kmen. Zdá se mu, že mezi záblesky ve tmě tančí příšery. 
Čarodějnice. 
Z Blair. 
Slyší za sebou přerývané oddechování ostatních, ale nevidí je. Spolkl je les. 
Teď už ví, že tahle výprava byl nejhorší nápad jeho života. Čtyři dny jsou ztracení, motají se po zoufalé elipse mezi potokem a lesním hřbitovem. Už ne, prosím. Už ne. 
V zorném poli se mihne šedivá celistvost. 
Dům? Tady? 
Rozbitá vrata zívají do tmy jako brána pekelná. 
Schody. 
Veranda. 
Nechci jít dovnitř.
Nemám jinou možnost.



 

Radiopřijímač okupoval parádní stoleček uprostřed salonu. Byl vykládaný dřevem a vážil jako dobře živený předškolák. Pan Smith zpocenýma rukama kroutil knoflíky toho pekelného přístroje a mručel. 

"Krucinál!"

Paní Smíthová ho třepala kapesníčkem. "Hudbu!" Mrzela se na pana Smithe, a dokonce krátce pouvažovala, proč si ho brala. Ani rozhlas nenaladí!

Konečně se ozvaly libé tóny. Rodinnou idylu Smithových však záhy utnul kovový hlas zpravodajce. 

"Dámy a pánové, přerušujeme náš taneční program kvůli naléhavé zprávě - "

Spolu se statisíci Američanů našpicovali Smithovi uši. A jak hlášení pokračovalo, paní Smithová se rozvzlykala, a nakonec se stulila se do konejšivé náruče hrůzou strnulého pana Smithe. 

Prázdninové parno, sídlištní parkoviště se třpytí plechy Škodovek a Moskvičů. Strejda zahlíží z okýnka lahvové Lady. Práce kovboje - neboli hlídkování na pastvinách JZD - přinesla ovoce. Laděnka září novotou, rodinka jede na výlet. 
Štosujeme se do Laděnky jak sardinky - máma, sestřenky, já. Pes. 
"Musí ta vobluda taky?"
Máma strejdu usadí (vždycky bude mladší brácha) - pes potřebuje na vzduch! 
Na pastvině koukáme na krávy. Pes radostně dupe v kravincích. Prázdniny v Sudetech, komu by chybělo moře? 
Odpoledne se nachýlí. Nasedáme do Laděnky. Radostný pes na zadním sedadle žvýká kravinec. Máma s kamenným výrazem poručí strejdovi: 
"Jedem! A dopředu koukej, ať nás nevybouráš!"

Planeta byla v nebezpečí. Co planeta, celý vesmír rámusil předsmrtnou křečí intergalaktických rozměrů! Všechny brzdné a záchranné systémy selhaly. Jen jedna jediná osoba mohla tento svět zachránit.
Ona.

Konečná stanice, prosíme vystupte!

Kruci! Dívka si založila knihu prstem a plula s davem ke dveřím metra. Za chvíli bude doma, a pak se dozví jestli - a jak - zachránila svět. Prozatím musí překonat rozbité eskalátory - ouch! - a vyhnout se monstrozním blokátorům v podobě revizorů. Ještě, že je tak nenápadná. Smykne myškou před příšerou a už je na druhé straně. Uf, tak tohle dopadlo dobře. Přitiskla si knihu k sobě a pelášila domů.

Majáles. Už nevím, kdo sebral z podlahy koho, každopádně jsme druhý den šli na drink.
"Sluší ti to," řekl. Začátek v pořádku.
"Pověz mi něco, co nevím."
Zamyslel se. "O Vánocích jsem zapálil stromeček."
Moje vínko se zaseklo mezi stolem a pusou.
"...omylem?"
"Chyt od svíčky, ale jak hořel, tak jsem přidával větvičky a pak přijeli hasiči a bylo to úplně super!" V očích mu skáčou nadšené plamínky.
No těpic. Blázen.
"Takže se těšíš na letošní Vánoce?" Dávám mu šanci zahrát to do vtipu.
Nepochopil. Rozzářil se.
"Hrozně!"
Zaplatím a ze záchoda volám tágo.
"Naberete mě u zadního vchodu, rozumíte?"

Všechno se má zkusit, říkám si.
Nádech, výdech. Postavím na stůl papírovou tašku z obchodu s výtvarnými potřebami. Nemysli na to, kolik to stálo, OK?
OK.
Dál štětce, jasně. Ty poberu po bytě (nějaké byly v příborníku - zajímavé.)
Teď připravit papír. Mám cold pressed Archer, nádhera. Chvíli ho očuchávám, jako kdyby to bylo čerstvě probuzené kotě*. Pak olepím okraje krycí páskou.

Opravdu to udělám. Jo!

Štětec zacinká ve sklenici vody.
První vrstva barev.

První slzy. Ta vodovková matlanice vypadá jako hovno. Co dělám blbě? Zřejmě všechno.

Eskalovalo to rychle - fungl nové vodovky letí do koše. Některé věci prostě neměly být.