Poezim č. 8 pro 17. 11. 2025. Téma: Sonet

Psala jsem sonet - dvacet let je tomu,
když po nocích jsem nad učením bděla
a chystala se k životnímu zlomu,
co „sonet" vlastně je, jsem nevěděla:
že slovo sonet malou píseň značí,
a malá píseň má-li melodii,
ne o novost, jen o tradici kráčí;
až dodnes ony verše v písni žijí.
Tvůj kumpán Francesco, pln vášní, snů a chtíče,
mě tenkrát ponoukal a pudil k dílu,
prý zdám se mu jak Laura, ne-li Beatrice;
tak viděl ve mně zápal, vzdor a sílu.
Však dnes, že mám už k matronovství sklony,
došlo i na tebe, Thespide od Avony.

Když prvně spatřil tenkrát tě můj zrak,
že šálen je jsem skoro jist si byl,
neb kdo kdy viděl poklad krásný tak,
že dílem musel lesních býti vil?

Jen chvíli poté vůni poznal čich
a ještě lepší byl to věru vjem,
já věděl jsem, že byť to bude hřích,
tak čirou láskou tebe celou zjem.

I dalším smyslem jal jsem se tě znát
a slastí ještě teď se mi dme hruď,
jak vychutnal jsem si tě nastokrát
a na tvé tělo navždy získal chuť.

Jsi prostě nejlepší bábovka vůkol,
nesníst tě najednou těžký je úkol.

Z domu vyleze hezky zjara
Zasloužilý polečník vesnický
Kope, ryje, vkládá sazeničky
Jeho úroda bude jistě krásná

Závlaha je vymyšlena
Z velkého barelu dešťovky
Vedou v poli hadičky
Zelenina je i v létě spokojená.

Na podzim se však cosi děje
Z jeho pole hlávky mizí
Rolník marně běduje
Mezi řádky pasti klade
Strašáka i ploty staví
Krtek se mu zdálky směje

"Koho sem zas' čerti nesou,
v tuhle dobu noční?
Hej, vy dvě - nevíte, kde jsou
mločí bulvy oční?"

"Kdyby sis radši pořídila brýle
a neměla hloupé otázky,
dosáhly bychom svého cíle
a nehrály si s oblázky."

"Sestry, už nehádejte se,
sic okusíte mou zlobu,
- a jéje, to je on zase,
ten, jenž přivede nás do hrobu."

"Jaké ještě patálie mám já tady ustát,
abych králem skotským konečně moh' se stát?"

Po kapkách se slévám do pramínků
vprostřed mokřin a zelených lesů,
trávím čas na lukách plných vřesu,
kde si skládám za vlnou jen vlnku.

Když si nočním tichem za úplňku,
kolem hradů čnících na útesu
pluji krajem rusalek a běsů,
žízně zbavím jelena i srnku.

Cestou svou se já den za dnem vinu
jméno moje kdysi znělo "divoká",
však já nyní poklidně si plynu.

Město za městem tak s klidem minu,
a v kraji, kde hora stojí vysoká,
do objetí k Labi se přivinu.

Mohla bych ukrást třeba poezii,
když otvírám zámky i staré hrady.
Jak šibal podvody jen žiji,
zato však s vyznáním si nevím rady.

Potkáváme se vždycky v jiném světě.
Ten seznam míst je zcela nahodilý:
v podsvětí, kavárně, na planetě.
Pouhý stisk ruky na kratičkou chvíli.

Paruky, masky střídám den co den,
ztracená v labyrintu, věčných zdech.
Kéž jednou vyvedou mě ven
hřejivé otisky na prstech.

Tu prosbu šeptám víc než dost:
Ať se ze snů stane skutečnost.

Jde někdy člověk přímou cestou k cíli,
jde s písní na rtech, svižně, bez ustání.
A pak je pozdě zjistit, jak se celou dobu mýlil
a že ten cíl mu štěstí neuchrání.

A jindy se zas člověk místo cesty motá,
klopýtá, plácá, vrací se a začne znova
a přesto všechno raduje se ze života,
aniž by k tomu potřeboval cíl či slova.

Jsou lidé, co raději křižovatku minou
a pak zas ti co se nerozhlíží a vkročí.
Jsou ti, co místo svojí cesty závidí tu jinou
a jenom k cizím cestám stáčejí své oči.

Má cesta, to je chvíli nahoru, pak dolů,
však budu ráda když projdeme ji spolu.

Když za rozbřesku zrozen vyjdu na svět,
nejprv jen pomalu se tvůj chlad rozhání.
Pak však v něžné záři slunce každý květ
se rozvine a nadšen vítá svítání.

Když za večerních červánků se zrodím
a tělo mé se tvojím teplem ohřeje,
já vykročím a po krajině chodím
přinést všem klid, co šťastný spánek dopřeje.

Pak celý svůj čas, se světlem slunečním
dohlížím na svět, aby správný svůj řád měl.
Touhu jedinou však neuskutečním,
ač z duše své i srdce velice bych chtěl.

Já zase, za svitu luny stříbrné
přináším sladké sny všem tvorům znaveným.
V tom čase, kdy všechno zdá se neměnné
a chladný svět je do černé tmy zakletým.

Když čas můj k večeru se začne krátit
já těším se na lásku krátkou, vrtkavou.
Kdy spatřím tu, ke které se obrátit
nelze déle, než na chviličku prchavou.

Když na východě začne bledě svítat,
já vím, že chvíle naší lásky nastává.
Jen na kratičký okamžik se líbat,
když záře celý svět zalévá zlatavá.

Takový osud je nám předurčen,
střídat se, Den a Noc, a Noc a Den.

Pohleď k západu, milý můj,
Jak slunce líbá hladinu.
Na jeho něhu pamatuj
Až nás noc skryje ve stínu.

Pohleď na moře, příteli,
jak vlnka vlnu kolébá
Kdybychom tu dnes zemřeli
Vlídně nás přijme oba dva.

Na jemný písek, bratře, hleď
Jak přesýpá se v hodinách.
Ještě však žijem, tady, teď,
A vášeň přemůže náš strach.

Až noc dnu jíti poručí
Sevřu tě ve svém náručí.