Moje články

“Loki?” (překvapeně)
“Loki!!” (naštvaně)
“LOKI!!!!!” (vztekle)
Tohle slyším dnes a denně; stačí abych v Asgardu vystrčil nos a už se na mě sesypou. Ztracený náramek? Samozřejmě, moje vina. Jistá brož ožila a utekla majitelce? Lokiho kouzlo. Někomu se proměnilo rodinné stříbro v listí a větve? Loki, Loki, Loki!
Jakási dáma mi zastoupí cestu na tržišti. Prý tuhle měla ještě před chvílí maliny.
Roztáhnu ruce. “Tak mě prohledejte."
Dáma s malinami - vlastně bez malin - mi sáhne do kapsy kabátu. V ten moment ji pokouše brož.
Cestou zpátky do paláce polykám maliny a drbu brož za ušima. Asi si ji už nechám.

Nestává se mi často že bych žádal o pomoc sám sebe, ale jsou zkrátka situace…

Takže si to shrneme.
Pomeranče - mám (sice se mi ani jeden nepodařilo nechat zkamenět, ale čerstvé snad taky zaberou).
Něco červeného - mám (asi to měl být satén, ale za daných okolností buďme rádi, že to nejsou trenýrky).
Svíčky “sea scent” - mám (neptejte se, i mně překvapilo, že takové věci existují).

Svíčky rozestavíme do kruhu, doprostřed umístíme netrenýrky. Na ně vyskládáme pomeranč. Zklidníme mysl - nádech, výdech.

A začneme.

"DRUHÁ SÉRIE OUR FLAG MEANS DEATH - STANIŽ SE!"

Nádech.
Výdech.

Tohle prostě musí zabrat.

"STANIŽ SE! A ŠMITEC!"

Nejlepší je ta koncentrace. Tělo jede na doraz, srdce divoce cválá, svaly se napínají, ale myšlenky, ty se soustředí. Neexistuje nic kromě téhle chvíle. Ten druhej si někde poletuje, ale já jsem tady a teď, všemi smysly naráz -

(takhle bych dokázal zůstat do konce věků a dál)

- a pak se každej vrátíme zpátky do sebe a on slítne z výšin a já se svalím vedle něho na postel.
“Bože,” vydechne. Jeden z nejděsivějších asgardských válečníků, nyní naprosto odzbrojený, zpocený a neškodný.
“Klidně mi říkej jen Loki,” odpovím. Smích, a šťouchnutí do žeber.
Taky se usměju.
Tenhle zápas se mi povedl.

Thor stojí uprostřed mé ložnice. Nehýbe se, pusou dělá jako kapr a třeští oči.
Třeštím zpátky, protože jestli jsem v něčem opravdu dobrý, je to staring contest.
“To je… co to… jak…?”
Výborně, už zase mluví!
“To,” ukážu na spící hromadu v mojí posteli, “je kamarád.”
Ale ne, Thor ukazuje kamsi na stěnu.
Samozřejmě. Ta jeho hloupá hračka.
“Tenhle krám?!” řeknu a sundám kladivo ze zdi. “Válelo se to na dvoře. Myslel jsem, že by to byla zajímavá dekorace, ale... mno. Nechceš si to odnést? Je na tom tvoje jméno.”
A to bylo poprvé, co jsem svého nevlastního bratra rozplakal.

Ten válečník vypadá sice dobře - široký ramena a od krku dolů pořádná deka, jak to mám rád (a ne jen pár trapných chlupů sem tam jako u mně, povzdech), ale přece jenom - zamlžené ráno se přesunulo v deštivé poledne a já už bych docela rád vstával. Potřeba je potřeba.
“Hej,” drbnu do chlupáče.
Nevzbudí se, jen si posune hlavu níž.
Ale do háje.
Za oknem proudy vody a ten idiot mi opírá hlavu o břicho.
Snažím se nemyslet na
- litry asgardskýho piva včera večer prolitý -
šššššššššššššššššššš
- řeky, prameny, a už vůbec ne na vodopády.
šššššššššššššššš

Tohle bude ššššššššššššš dlouhej den.

Bledé podzimní Slunce stojí nízko nad obzorem. Podrážky kloužou po mokrém jehličí. Měl bych se vrátit na cestu. V lese není bezpečno.
Jako by mi četl myšlenky, měřič zapraská a ručička na ukazateli poskočí. Kus před sebou vidím starý náklaďák; zetlelá korba a železná konstrukce kabiny zhroucená do sebe.
Zkusím se přiblížit; měřič zpanikaří.
Pár kroků zpět a jsme zase na starém dobrém pomalém praskání.
Jdu od záření, jdu k záření, napadne mě parafráze Cimrmana. Chvíli se tomu uprostřed pustiny směju jako idiot.
Vracím se zpátky na polňačku a dávám se na cestu. Do Pripjati je to ještě pár kilometrů.

Loki.
Jméno pro lháře a zrádce.
Už ani nevím, kdy přesně jsem k tomu přišel; jsem si však jistý, že na začátku jsem se snažil říkat lidem pravdu. Protože tak mě vychovali.
Ostatní se mě ptali na různé věci a já odpovídal jak nejlíp jsem dovedl.

Loki, jak dnes vypadám? Loki, kde je ta lahev vína?

“Jako přecpaná, našťouchaná husa.”
“Pokud vím, tu lahev vychlastal Thor (už zase).”

Ukázalo se, že ostatním pravda ne vždycky sedne (jen za tu husu mě na týden vykázali z paláce; Sif je mocná.)
Lhát je zkrátka jednodušší - a když ne jednodušší, tak mnohem bezpečnější.

“Tak to zapni! Zapni to!”
Zapne to. Chvíli se nic neděje.
“Co když do toho praštím?”
“Posral ses? To naskočí!”
A tak čekáme.
Čekáme dlouho.
Nakonec se ozve zachroupnutí disku. Obrazovka zesvětlá. Je to tady!
“Třikrát sláva, aleluja!”
“Mám tam celou seminárku!”
Na obrazovce naskočí pruh. Jen jeden.
“Nehejbe se.”
“Pohne se, vydrž!”
Disk teď chroupe o sto šest. Konečně rajská hudba - úvodní melodie Windowsů 97. Pruh se rozleje přes obrazovku. Zjeví se ikony. Mám chuť bouchnout šáňo. Tu seminárku bych přepisoval fakt nerad.
“Hodnej Fínix, zlatej Fínix!”
"Stejně byl divnej nápad pojmenovat takhle tvůj noťas..."
"Divnej možná, ale funguje!"

Ze dvou nohou dopadnu na všechny čtyři. Páteř se protáhne, nehty zašpičatí. Klouby jsou pohyblivější, kůže citlivější; zároveň mi stoupne tělesná teplota. Obrostu kožichem (velmi to svědí!). Jako vždycky mě překvapí struhadlo na jazyku.
Protáhnu svaly a pustím se chodbou paláce směrem, kudy to teple a sladce voní. Pootevřené dveře - šup a jsem v kuchyni na stole.
Kuchařka hned naoko spustí.
“Zase ty!”
Ale usmívá se a před čumák mi strčí lžíci másla. Uznale zapředu, což mi vynese pohlazení.
“To by mě zajímalo, vodkaď se ten zrzavej kocour pořád bere?” rozumuje kuchařka.
Usměju se pod vousy (doslova).
To nikdy neuhodne.

“Loki?” (překvapeně)
“Loki!!” (naštvaně)
“LOKI!!!!!” (vztekle)
Tohle slyším dnes a denně; stačí abych v Asgardu vystrčil nos a už se na mě sesypou. Ztracený náramek? Samozřejmě, moje vina. Jistá brož ožila a utekla majitelce? Lokiho kouzlo. Někomu se proměnilo rodinné stříbro v listí a větve? Loki, Loki, Loki!
Jakási dáma mi zastoupí cestu na tržišti. Prý tuhle měla ještě před chvílí maliny.
Roztáhnu ruce. “Tak mě prohledejte."
Dáma s malinami - vlastně bez malin - mi sáhne do kapsy kabátu. V ten moment ji pokouše brož.
Cestou zpátky do paláce polykám maliny a drbu brož za ušima. Asi si ji už nechám.

Smrtka sedí v křesílku a čeká.
Dívá se na hodinky, netrpělivě klape podpatkem.

“Hele, já vim, že se ti nechce. Vono taky komu by se chtělo. Představy, co na vás čeká tam na druhý straně, se značně rozcházejí.”

Smrtka zamyšleně pokývne a začne si hrát s páskem u hodinek.

“Neměla bych nic prozrazovat, ale… ber to tak, že flanďáci to s tím peklem dost přeháněj. V nejhorším se narodíš znova nějakým vidlákům. No bože. Řízneš nebo uvážeš a skočíš - a jedeš odznova.”

Smrtka si odkašle.

“Což je v jistých případech možná ještě horší. Ale jeden nikdy neví. Tak co - začnem?”

Kancelář ředitele nejmenované společnosti vyrábějící čokoládové tyčinky.
Meeting nebere konce.
Atmosféra je napjatá.

Na stole leží čokoládová tyčinka.
Nestydatě bez obalu.

“Já to tam prostě nevidím,” prohlásí zástupkyně. “Podle mě je to pitomost.”
“Podle mně taky,” vzdychne ředitel. “Ale asociace rodičů si stěžovala a my se tím musíme zabývat.”
“Ať jdou někam,” zabručí asistent. "Asociace otravných puritánských rodičů! Pomyslel někdo na děti, vystavené tomu odpornému…” zapitvoří se.
A natáhne se po tyčince.
“Je mi jedno, jestli to vypadá jako penis. Mám hlad.”
Zakousne se.
Zástupkyni se v tu chvíli rozšíří zorničky.
“A víte, kolego, že teď už to možná vidím?”

Večer se zvolna mění v noc a z hladiny moře se zvedá chlad.
Slunce spadlo za obzor, nad hlavou se uhnízdily hvězdy.

(teď snad už?)

Ještě chvíli je slyšet křik racků od mola a pak už nic. Jen vlny a tlukot srdce.

(nebo teď?)

Zvláštní věc se přihodila s časem.
Minuta se táhne jako století -

(tak kde je?)

- a hodiny přeletí mrknutím oka.

Dvě vesla. Dvě místa ve člunu.
Jedna pláž.

(už navždycky jen ta jedna jediná. Naše.)

Nekonečné moře. Příliv a odliv. Měsíc a miliardy hvězd.
A uprostřed toho osamělá lidská bytost.

(už navždycky jen ta jedna jediná. Ničí.)

Vakcíny: utajená úmrtí. SVĚTOVÉ SPIKNUTÍ FARMALOBBY!
(tisíce sdílení, přes sedm set komentářů)

Světové elity potřebují krev dětí na výrobu adenochromu.
(po rozkliknutí následuje galerie s fotkami; tisíce shlédnutí)

Nový světový řád a Velký reset.
(top komentátoři: Jarka Veselá, Dubí - s profilovkou ošklivého uslintaného vnoučete - a Miluše Dvořáková, Všetaty - profilovka pejska)

Uprchlíci berou práci našim
(statisíce sdílení, komentáře naskakují po vteřinách.)

Uprchlíci berou dávky našim
(top komentátor: PaedDr. Luboš Dvořák, CSc., Všetaty - profilovka pejska)

Tak, a pro dnešek bylo internetu dost, pomyslím si. Končíme!
Kníkne zpráva.

"CHCÍPNI DEVIANTE SMAŽSE V PEKLE"

Kouknu, kdo mi tu lásenku posílá.
No ovšem.
Profilovka pejska.

Opatrně obcházím kolem Thora.
“Vzadu to celkem sedí. Předek je horší. Bratře můj - potřebuješ dýchat?”
“Nepřetržitě,” zabručí Thor. A hned se zhluboka nadechne. Z výstřihu Freyiných svatebek okamžitě vybublá mocný hrudník. Švy zakvílí.
“Když už tedy musíš dýchat, tak se aspoň ohol,” poznamenám.
“Rozhodně se neholím!” vyprskne Thor.
“Bratře, Thrym je sice idiot, ale i idioti ví, že nevěsty nemají hrudník jako medvěd!”
“Ne-ho-lim se!” opakuje Thor paličatě.
Co se dá dělat.
“Budeme tedy potřebovat závoj. Co nejsilnější. Takovou spíše oponu."
"No dovol?"
Podívám se zostra na Thora.
"Bratříčku, chceš zpátky to svoje pitomé kladivo? Ano? Tak uděláš co řeknu."

Záblesk, rána, a jsem zpátky v roce 2016.

Právě jsem se vrátil z Berlína. Nejlepší město na světě. A co se v Berlíně stane tam taky zůstane.
Mířím do kina. Popátý od premiéry jdu na Civil War. A u tý scény s vrtulníkem hyperventiluju. Pokaždý.
Bydlim v hipsta čtvrti a moje práce je vlastně dobře placená dovolená. O pár bloků dál bydlí bestie kámoška, která je v tom roce ještě normální a bezdětná. Couráme po demoškách a hádáme se s náckama od SPD. Korona je pivo a Putin jen takovej legrační debílek.

Jestli bych chtěl ten rok zpátky?

Si piš.

Byl to první, co jsme viděli. Na zádech krosnu, připravený zahájit sérii vysokoškolskejch večírků. Koukáme kudy tudy na cígo (pět hodin ve vlaku není žádná prdel), když v tom -

- davem pluje krychle. Pomalu, vznešeně jak křižník.

Koukám jestli to ostatní vidí taky.
“Tyvole. To sou... vlasy?”
“Jo. Vlasy.”
“Tam má aspoň kilo tužidla, ne?”
“Kilo? To je málo. Ty vlasy sou tužidlo!”

K vlasům jak krychle patří celý člověk. Maličký starší pán s knírkem a mejkapem. Oční linky, stíny, sedí poklidně na lavičce a pozoruje nádražní cvrkot. Spatří naší skupinku a pokývne hlavou. Bere nás na vědomí.

Vítejte v Pardubicích.

Babka Vondráčková vyrazila na manželův hrob. Poklidí desku, zapálí svíčku - a zůstane zírat.
“Kde do prdele jsou ty kytky?”
Květináč s chryzantémami, minulý týden přinesený, zmizel.
Babka se rozhlédne. Žluté chomáčky se smějí o několik hrobů dál.
“Ta svině!” Babka supí ve spravedlivém hněvu. “Svině svinutá Nováková!”
A už si bere z hrobu Novákových chryzantémy zpět.
A s nimi taky prdelatého porculánového andělíčka, dvě lucerničky se svíčkami a jednoho atleta s křížkem na baterky (podstaveček roztomile zabliká; zároveň se ze strojku uvnitř sladce rozezní Tichá noc).
Rozestaví kořist na manželovi.
S pocitem spravedlivého vítězství si čistí ruce vodou z konve.

9. července

Beru si další noční šichtu. Chlapi na depu se už smějou ale mně je to jedno. Ani mi nejde o peníze. Jezdím v noci od Haarlemu po Bronx, rozvážím kurvy a jejich pasáky. Feťáky, děvky, úchyláky. Kam chtějí. Domů, do nemocnic, do dalšího baru nebo pornokina. Nedělám v tom rozdíl. Stojím na ulici, čekám, pozoruju tu smečku - špinaví, zoufalí, zdivočelí. Natáhnou se po dveřích (občas třísknou do kapoty), dosednou na zadní sedadlo. Mají dost. Hodím je do dalšího baru, holky, kluky, kohokoliv. Je mi to jedno. Světla, neony, ulice. Konečně prší.

Není úniku.

Tři dny jsem nespal.
Sakra.

Sedíme na verandě. Od jezera táhne chlad. Annie přese mně starostlivě přehodí deku.
(Pamatuju si když jsem tu seděl poprvé, začínalo jaro.)

Annie je začtená.
(Teď by to šlo, třeba jí vrazit tužku do ucha.)

Zírám na temnou hladinu. Pod dekou napínám svaly. Myslím na těžký psací stroj nahoře v pokoji a na to, že už týdny posiluju. Jednou, snad brzo…

Z úvah mě vytrhne pištění. Ach, tedy nová kapitola se Annie líbila. Za odměnu je dnes po večeři dort. Annie na něj dokonce napíše OD FANYNKY ČÍSLO JEDNA. Nad stolem se celá tetelí a září.

Jednou, snad už brzo...

Třemošná u Plzně. Malé nádražíčko, vystupujeme tu jen já a Jitka. Začíná pršet.
Ajznboňák si nás podezřívavě prohlíží, pak hlasitě stáhne roletu a je zase ticho. Jako kdyby někdo otočil vypínačem.
Jitka se posadí na kufr, hlavu v dlaních.
“Jak dlouho ještě?”
"Tak čtvrt hodiny. Neboj, přijede.”
“Máš peníze?”
Plácnu se do kapsy saka. Úspory, všechny. V kufru je ještě kožich, nějaké stříbro. Jitka má na krku šálu z Paříže po mámě.
“Vyzvedne nás a v noci pojedeme z jeho hájenky na hranici. Zítra překročíme.”
Jitka unaveně přikývne.
“Jak jsi říkal, že se jmenuje?”
"Dal mi jen přezdívku. Strýček Hubert.”

Říkají, že nemám duši. Prý jako všichni zrzaví, ale o mně to platí dvojnásob.
Rudé vlasy a ještě k tomu pervert. Dvojité prokletí.

(kam člověk dohlédne, slaná poušť)

To samé Reverend. Mou vinou. To já s ním sdílel postel a tím poslal jeho duši do věčného zatracení (a s jakým zápalem!).

(bílé ticho, jen sůl vrže na podrážkách)

Tady ještě včera stáli. Celá vesnice. Živí lidé, připraveni bránit pořádek a víru a "morálku" vidlemi a kolty. A teď jako solné sochy čekají, až je roznese vítr. Stačilo, aby Rev Hlasem přečet pár vět z bible.

Kouzlo bylo tentokrát hodně doslovné.

Ráno na soudruha Holuba, podnikového kulturního referenta, čekala v kanceláři krabice. Otevřel ji a podivil se. Karafiáty!
“Dneska jsem měl dělat nástěnky,” řekl.
Ve dveřích se objevila hlava vedoucího úseku.
“Rozebrat, zabalit, a nezapomeň ke každému nějaké zelené chvojí!”
“Zasraný MDŽ,” ulevil si referent Holub. Vedoucí se zachmuřil.
“Kolego, MDŽ je krásný svátek, kterým děkujeme soudružkám za jejich celoroční píli. A navíc,” dodal vedoucí šibalsky, “byste měl vidět, co takový karafiát s nejednou soudružkou udělá. Děvčata nám pak jen rozkvetou!”
Referent Holub si představil rozkvetlé matrony z podnikové kanceláře a po zádech mu mimoděk přejel mráz.
Tohle bude dlouhá šichta.

V bytě panoval nepopsatelný zápach. Prodírali jsme se mezi hromadami knih, novin, odpadků, zbytků.
První panenku jsem uviděl vedle prádelníku. Strnulá, ruce zkřížené na hrudi.
“Udělej pár fotek a padáme,” zabručel Vasilij vedle mně. “Profesorskýho máme v cvokhausu. Sbírá panny a dělá bordel. Neškodnej blázen, co si na něm vemeš?”
Jenže já měl zvláštní pocit.
Šel jsem dál, do ložnice.
Další panenky. Tři, sedm, deset.
Shromážděné na křesle, pohovce, vystavené v posteli.
Co to sakra…
Jejich obličeje jsou popraskané, jako by je někdo přetřel lakem.
Propadlé oči.
Které dítě by chtělo takovouhle ohavnost?
A jak jsou veliké.

V životní velikosti.

Oblečení nechávám tam, kde ze mně cestou do koupele spadne.
Pokud mě teď bude chtít někdo zabít, moje svršky mu ukážou cestu.
A mně je to jedno.

Vana. Voda. Teplo.

Venku se chystá Ragnarok (jehož bych měl být součástí; sudičky povídaly).
Je mi to jedno.

Sif plánuje pomstu (snad to, holka jedna vzteklá, do konce světa stihne).
Je mi to jedno.

Teplo a ticho, vlnky a pára.

Můj bratr je šílený a jeho chlastací kamarádi demolují Asgard.
Je mi to vážně jedno.

Zavřu oči a všechno je v pořádku.
Teplo, ticho a tma.

Bohové, a nemohl bych takhle už zůstat?

Že troll i celá jeskyně jsou jen iluze, mi došlo vzápětí.
“Hezký pokus, Sif,” řekl jsem.

Podrbal jsem trolla pod bradou. Zahihňal se. Byl ho vážně kus. Až po boky, zakryté cárem medvědí kůže, samé svaly, šlachy a srst. Obrovské, masivní trollí hovado.

S tím si umím poradit.
Doufám, že Sif sedí u toho svého čarovného šmíráckého špíglu.

Mrknu na trollí iluzi, která se mi pod rukama spokojeně tetelí, a odtáhnu z něj medvědinu.
Bohové.
Tak tohle bude chtít důkladnou, usilovnou práci. Soustředěně si prokřupu čelistní klouby.

“A teď dávej pozor, Sif,” řeknu do vzduchu. “Třeba se i něco přiučíš.”

Vůbec nic si nepamatuju. Hlava mě bolí a kůže hlásí chlad.
Vidím vyhaslé ohniště a kamení.

(Jsem nahý v jeskyni?)

Zvířecí kosti, prázdné džbány a vedle mně cosi obrovského.
Hroudu, která se převalí. Ukáže kly a dlouhé mastné vousy.
Krvavé oko zamrká.

“Ránko, manželi,” řekne to.

Rozhlédnu se, ale kromě mě a toho trolla v jeskyni nikdo není.

Troll se zachechtá.

(Ne... bohové, NE!)

Natáhne pracku. Na drápu se zatřpytí prsten.
Stejný mám i já na ruce.

-

V sále Asgardu mezitím Sif hledí do magického zrcadla. Ostříhanou hlavu má zahalenou a slzí smíchy.
“To máš za to, Loki, ty hade!”

Místo a čas: nad ránem, moje ložnice.

Údery na dveře. Myslím, že kladivem.
Otevřu, dojem se potvrdí.
Můj nevlastní bratr Thor vpadne dovnitř a s ním i smrad lidské hospody.
Tady zas někdo nasával šnaps v Midgardu.
Thor se culí jako sluníčko a už už mi usíná na podlaze.
Tak to tedy ne.
Nakopnu ho.
“Jestli tu hodláš spát, tak se mazej umejt. Smrdíš jako by tě poblilo stádo trolů.”
Thor se zavrtí, ovšem nezvedá se.
Zkusím to jinak.
“Pokud se umeješ, mám i postel pro hosty.”
Thor zachrápe, hlavu podloženou kladivem.
Pokrčím rameny.
Já to s ním myslel dobře.

Nastal ten den.

“Loki, tohle jsou mí midgardští kamarádi!”
Thor si přeje, abych se socializoval. Já si přeji být sám s knihou.

“To je hezké, bratře. Tři roztomilí lidé a ty,” odpovím a mířím ke dveřím. Ale ne, prý je musím poznat.
První se mi nelíbí. Má kozí bradku a neustále mluví o létajícím brnění.
Druhý skoro nemluví. Když už, opakuje jen HULK! SMASH!
Jeho zelená barva mě zneklidňuje.
Třetí je mimo. Když k němu natáhnu ruku, nepřítomně se usměje a řekne “Pardon, myslel jsem zrovna na Buckyho.”
Thor je všechny obejme a zazubí se.
“Nejsme k sežrání, bratře?”

Pomoc.

Pokud si mě náhodou všimnete, rozhodně na mě nemluvte. Pokračujte, nezpomalujte a už vůbec se tu pod mým stromem nezastavujte.
Nejsem tu.
Není tu žádný Loki.
Vůbec žádný Loki tu nevisí na větvi a nedělá, že je listí.
Počítám, že ještě týden a bude bezpečné slézt.
Proč se tu třepotám, ptáte se?
Protože mě to baví.
Vůbec se tu neskrývám, neschovávám, a nejsem na útěku.
Před ničí pomstou.
Nic takového.

Huš, jděte už!
Jen malá rada na cestu: když se vás valkýra zeptá, jak dnes vypadá, rozhodně nechce slyšet, že je jako roztomile nadýchaná mýdlová bublinka.
A teď už sypte!

Těla byla všude. Mezi trsy trávy vyrážely kostnaté pařáty následované dlouhými kostmi s kusy shnilého masa prožraného červy. Vyschlé hlasivky šeptaly a kvílely, šlachy vrzaly a praskaly.
Kam až oko dohlédlo, dávno mrtví válečníci se hrabali z hrobů.
Tak tohle se krutě nepovedlo.
“Parádní průser, brácha,” poznamenal Thor a cvičně se rozmachoval kladivem. “Za mých mladých let se oživovací kouzla zkoušely jenom na veverkách.”
“Jsi mladší než já,” odpověděl jsem a vytasil dýku. Zetlelá armáda už byla téměř u nás. Smrad hniloby zvedal žaludek.
“Tak pomůžeš mi nebo ne?”
Thor se zašklebil způsobem, který se mi vůbec nelíbil.
“S radostí.”

“Můžu se tě na něco zeptat?” je ta nejhorší otázka na světě. Zvlášť když jí položí můj jednoduchý bratr.
“Právě ses zeptal,” odseknu.
Thor si chvilku rovná v hlavě kolečka, a pak vyhrkne:
“Loki, jaký to… bylo?”
“Jaký bylo co?”
“No… však víš…”
“Nevím. Co myslíš? Dnešní ráno? Včerejší večeři?”
Samozřejmě vím, co se probírá na chodbách paláce. Asgarďané, zvědaví jako stádo opic.
Vadí mi ta pozornost?
Ale ne.
Potíž je ta, že si téměř nic nepamatuju. Byl to tenkrát ve stáji dost divokej večírek.
“Bratře můj nevlastní,” přátelsky poplácám Thora po rameni. “Proč se prostě nezeptáš rovnou toho koně?”

Kap.
Kap.

Ten zvuk by jednoho dohnal k šílenství.
A to je začátek.

“Loki?”
“Ano, zlato?”
“Miska je skoro plná.”
“Už?”

Čas běží jinak, když ho odměřují kapky hadího jedu.

“Budu jí muset vylít. Připravený?”
“Vůbec. Udělej to.”

Kap.

Slyším, jak Sigyn vzdychne. Má krásná, milovaná žena, která nikdy neudělala nic špatného. Nemá tu být. Patří do královského paláce, kde by měla veselá tančit, pít a bláznivě plést hlavy Odinovým synům a dcerám.

Kap.

“Bude to jen chvilka,” zašeptá. A pak jí vidím utíkat s miskou ke skále, aby ji vylila.
Sigyn je rychlá.
Ale ne dost.

Zavřu oči.

Kap.

Sešli jsme se s bratrem u večeře.
Já chtěl jíst, on vychovávat. Úplný Všeotec.
“Tvoje kouzla, Loki,” huhlal Thor s plnou pusou. “K čemu jsou?”
“Kouzla musí k něčemu být?”
“Všechno by mělo mít smysl.”
“Když to říkáš...”
Thor se dál cpal.
“Dobrá, bratříčku,” řekl jsem. “Tímto všechna kouzla ruším.”
Thor zůstal koukat s otevřenou pusou. Kouzlo zmizelo, a on teď třímal v ruce namísto skopové kýty - okousanou nohu od židle.
“Jak... co...?”
“Jen malé kouzlo, bratře.”
“PROČ JSI TO UDĚLAL??”
Pokrčil jsem rameny. “Pro pobavení. Svoje.”

Nikdo nemůže říct, že moje kouzla nemají smysl. Pro mě ho mají vždy.

Když se hříbátko narodilo, nevěděl jsem co s ním a tak jsem ho daroval Všeotci.
“Kuk na dědečka,” řekl jsem hříbátku, zatímco Všeotec se dusil sleděm, který měl k obědu.
Hříbátko zastříhalo ušima a osm jeho kopýtek se zvonivě rozeběhlo Valaskjalfem.
“Bohové.” Čelo Všeotce se zachmuřilo. Hříbátko očmuchávalo Všeotcův trůn.
“Hele, nežer tu židli!”zavolal jsem.
Všeotec vsedě vyprskl sledě.
“Loki, okamžitě si to... dítě... hříbě... odveď!” zahřímal.
Já však už byl ve dveřích.
“I kdepak, otče,” zavolal jsem přes rameno. “Byl bych příšerná matka! Dítě je dar, tak ber, dokud dávám! Hlavně ať má dostatek sena, a nezapomeň pravidelně hřebelcovat!”