Autorův výběr 2026

Když se rodíme, máme velké nohy, abychom se udrželi v bezpečí mateřské kolonie a malá křídla, protože ještě zdaleka nelítáme. Křídla nám postupně rostou, my rosteme taky. 
Protahujeme křídla.
Cvičně máváme. 
Čistíme.
Sílíme. 
Tulíme se k maminkám, aby nám nebyla zima.
Cvičně máváme křídly. 
Protahujeme. 
Sílíme. 
Tulíme se, protože to máme rádi.
Nakonec přichází premiéra. 
Letíme!

Nechodíme tedy pěšky po lese, dokud se nenaučíme létat. Netopýr na zemi by dlouho nepřežil. Ve výškách a úkrytech žije, aby byl skryt před nebezpečím. 
Pokud to není upír, který se pořádně napucnul a nabere jídlo i pro kamarády, takže musí jít domů pěšky.

Soukromí, ne kariéra.
„Prý nechce být bezdětná manažerka, takže je na pracáku a chce otěhotnět. Vždyť ani nedostane mateřskou.”
Domácnost, ne majetek. 
„Přepsala na toho magora byt.”
Péče, ne sobectví. 
„Nikam nechodí a dělá mu služku.”
Když se budeš upřímně snažit vrátit do své přirozenosti, vrátí se ti plodnost. 
„Nalil jí do hlavy nesmyslné pohádky a ona zcela odmítá přemýšlet.”
Nikdy ti doopravdy neublížím.
„Měla zas monokl, ale prý ho vyprovokovala.” 
Nikoho jiného nepotřebuješ. 
„Když si zablokovala i mě, jela jsem za ní, ale vůbec mi neotevřela.”
Budu ti vždy oporou. 
„Ten její magor mi pak večer stál pod okny.” 

Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora.
Pravidelné drnčení pily utichlo.
"Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin.
"Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal."
"Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?"
"Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."

Je smutné, jak tak slavný rod tak hluboko klesl, pomyslel si Brumbál, když prohlížel polorozbořenou chatrč rodiny Gauntovy. 
Opatrně našlapoval na prohnilou podlahu, přitom nahlížel do všech zákoutí. Najednou to ucítil, tu stopu známé magie. Tomovy magie. 
Trochu to připomíná hru na schovávanou, pomyslel si, když vnímal její měnící se hladinu. Pak ho objevil. Pověstný prsten rodiny Gauntů. Mocný artefakt. Opatrně ho vytáhl z úkrytu. 

Najednou to uslyšel; "Albusi, vem si mě, jsi mocný, se mnou budeš Ještě mocnější." Tak na tohle ti neskočím, pomyslel si. "Vem si mě, mohu ti přivést Arianu zpět. Znovu ji obejmeš."
Nasadil si ho. 

https://sosaci.net/index.php/node/68371

"Tak koho tam máme?"

"Melodius - to jako vážně? Illadion - bard"

Fleuriot: "Vypadá sympaticky."

"K čemu by nám byl?" zhrozila se Jorcha, "uvědomuješ si, že ne o všem co děláme by se měly psát balady?"

"Tak dál, Indomitabus řečený Bílý štít"

"Chvíli jsem s ním mluvila, naprostý fanatik, nebrat."

"Hm, tak Hustokřen Vocas?"

"Vocílka," opravil mne Fleuriot.

"To je ten hobit? A co umí?"

"Prý vařit, rybařit …"

"Stačí, nebrat," utla debatu Jorcha.

"Ale dobré jídlo na cestách?"

"Budeš se s ním dělit o krví vydřený prachy?"

"Nakonec Xyrbanika Waquawaid."

"Mě přišla schopná a milá," přikývla Jorcha.

"Snažila se tě sbalit, Jorcho."

A potom si Viktor povedal "dosť"! 

Vedľa totiž pristála ponožka príšerného dizajnu, nezdravo iskrila a znemožňovala sústredenie.

"Jayce?"

"Mhm?"

"Zase pričarovávaš oblečenie?"

"Neee."

Dvadsať košieľ, desať vestičiek, každý deň iné topánky, fajn... Ale handry postrácané po baráku Viktorovi z fyzického sveta nechýbali a nemal v pláne ich zavádzať. 

Veď ti ukážem štramáctvo. Luskol prstami. Na dvore vyrástla ručná pračka, prádelné šnúry a jedna pofidérna železná žehlička. Kolegova bielizeň, náhle poslušne vykazujúca realistickú nutnosť údržby, sa zoradila na kope.

Niekto rád funkčnú simuláciu fyziky, chechtal sa Viktor. Schválne, kto lepšie vystihne krásy pondelňajšieho prania, zámožný jedináčik alebo chalanisko z banskej štvrte.

Tiše se plížil nocí. Nikde nikdo, přesně tak to mělo být. Studenými chodbami sklepení se nesla ozvěna kapek. Vlezlá zima zalézala za nehty. Bezděčně se střásl. 

Na křižovatce zastavil a v paměti prošel naučenou trasu. Byl si stoprocentně jistý, že správně počítat kroky. Udělal ještě dva kroky doprava a na zdi nahmatal šestou cihlu odspodu. Zadržel dech a zmáčkl ji.

Nic.

Zamračil se a ještě jednou prohmatal své nejbližší okolí. ...pět, šest, musí to být ona.

Rozkročil se a znovu zatlačil na cihlu celou dlaní.

Jen slabé vrznutí naznačilo, že tentokrát se něco pohlo.

Odpočítal sedm kroků a vklouzl dovnitř. 

Potápím se do tvé duše. Pod hladinou nevyspání se skrývá rozladění z toho, že dnes tě neobejme vůně kávy, příznačná pro každé ráno. Pomalu klesám hlouběji. Tam jako ostré útesy na mne číhají tvé výčitky a osočování. Kdo za to může? Otazník jako kotva upoutává tvé myšlenky k viníkovi. 

Lapám po dechu. 

Černá barva mých plavek tě irituje. Připomíná ti tmu, po které toužíš a není ti dopřána v bodavých paprscích dne. Černá vzbuzuje asociace na milovanou chuť tmavého nápoje. Kdo tě teď postaví na nohy? Kdo tě vzpruží?
Dovolíš, abych to byla já? 

Ocitám se na dně tvé nevole.