Moje články

Noc
Tma je hebká, sametová a voní podzimem; tajné dostaveníčko, konečně, konečně sami.
Tam dole je tma cítit po hnilobě.
-----
Pohyb
Dva páry nohou si razí cestu noční rosou. Dva stíny přeběhnou po starobylých křížích a náhrobcích. Uvadlé květiny ve vázách z mramoru, a z kapličky stoupá vůně kadidla. Tohle místo je bezpečné.
Ten dole je sám, opuštěný a nehybný. Tohle místo je navždy.
-----
Hlasy
"Já nevím. Nechci, neměla bych."
"Prosím tě..."
"Tak tedy... snad? Ale buď opatrný."
Ten dole křičí.
-----
Konec
Zadýchaný smích. "Tak příště zase tady?"
Ten dole má prsty do krve sedřené o víko rakve.

Odcházejí.
Zůstává.

Byl vlahý letní večer, a ona dorazila do velkého města. Provoz pod karlovarskou spojkou jí vyděsil, zato sady Pětatřicátníků proplula v rozradostněném kvaltu. Teď nesměle okouní u Štruncových sadů. Stydí se za to, jak vypadá - špinavá coura ze Sudet. Co jen tady bude, ztracená, dělat?
"No, vobrátit se zpátky, to asi sotva." Najednou tu stojí druhá. Místní. Přímo nasáklá velkoměstem.
"To ne," pípne nová. "Zpátky ne."
"Tak to musíme jedině dopředu, co?" ušklíbne se místní. "Já sem ňáká Radbuza, mimochodem. Ale říkaj mi tu Radčúza," rozesměje se.
"Mže," špitne nová.
Zavěsí se Radčúze do rámě a spolu vyrazí nočním městem.

Nejužší politbyro KSSS. Výběr tak přísný, že ani elitní členové Strany nejsou přizváni. Pouze špička špiček.
Jednací sál připomíná bunkr - žádná okna, zato pancéřové dveře. Několik telefonů. Víno - to nejlepší - a vodka. Vzduch je těžký cigaretovým kouřem, který se převaluje ve spirálách pod stropem jako karcinogenní duch. Některým z přítomných soudruhů cigarety zcela jistě jednou zkrátí život - ale ne tak rychle, jako rakovina lidem, kteří se právě nacházejí o tisíc kilometrů dál na jihozápad. V Černobylu.
Musíme něco udělat.
Nevyřčené otázky tráví duši.
"Volá Gorbačov."
Za chvíli je přání Strany vyjasněné, postup je dán.
Vyklidit. Vystěhovat. Za každou cenu utajit.

Úprk přes parkoviště. Zadek kecne na beton za rezavou dodávkou - najdou mě tady?
Pleskání tenisek je blíž a blíž. Tři páry.

Nádech.

Rebecca: "Vylez, tlustoprde!" (Rebecca je vymodlené dítě, nedonošeně. Ve třinácti poprvé uhodí svojí matku.)

Výdech.

Luke (blíž): "Naklepeme tomu tlustýmu zmrdovi kejty!"(Luke je budoucí hvězda fotbalového týmu. Ve dvaceti zemře - předávkování amfetaminem.)

Nádech.

Mike (teniskou kopne do dodávky): "Vylez, čuráku, víme že tam si a že si sám!" (Mike si odsedí tři roky za napadení přítelkyně - která se k němu poté vrátí.)

"Zabijeme tě!"

Ne vždycky noční můry v Derry pocházejí z kanálů a ze špatných snů.

Byla jedna smrtka,
chtěla spapat krtka.

Krtek na to: ne ne ne,
Smrtka si mě neveme!

Víte, děti, co je smrtka,
A proč chtěla spapat krtka?

Smrtka, ta je hladová,
Krtek, ten se neschová!

Krtek žije v noře,
Smrtka křičí: cože?!
Mám se hrabat ve hlíně,
když chci krtka na kmíně?

Krtek spinká v lese,
Smrtka už se třese,
Jak si krtka uvaří,
K obědu či k večeři.

Krtku, krtku, VSTÁVEJ!
Smrtce pěstí dávej!

Krtek se však nebojí,
Neb má s sebou pistoli.
Smrtka křičí: ne ne ne,
Kulka ji však dožene.

BUM!
PRÁSK!

A tak milá smrtka
Nesežrala krtka.

Sídliště je čerstvě dostavěné, na dětském hřišti se povalují železné špony a byty voní novotou a Primalexem. Začíná jaro, vítr se prohání po parkovišti, a mezi auty tu do mičudy kope tahle cizí holka.
"Ahoj," řeknu.
"Ahoj" odpoví.
Chvíli koukáme.
Projede kolem nás dýchavičná škodovka, z ní vystoupí tlustý chlap. Nový soused. Holka se zasměje: ta škůdka je fakt plečka.
Zasměju se taky.
Mičuda letí do louže. Bláto vycákne na souseda.
"Vy parchanti!"
Smějeme se a zdrháme. Sedáme si na popelnice.
Co dál?
"Půjdem na hřbitov? Jsou tam na hrobech legrační fotky lidí!"
"Super!"

A to byl začátek jednoho přátelství.

Kde se ve zkušebně vzaly právě tyhle boty si později nedokázal nikdo vzpomenout. Možná patřily Johansenově holce - ale copak může mít nějaká holka dvaačtyřicítky? Spíš je popadli Syl a Arthur když rabovali naproti v obchodě pro drag queens.
Každopádně, teď tu byly, třpytivé, na deseticentimetrovým podpatku.
"Zlámeš si hnáty," hecovali se vzájemně. "Sletíš ze stejdže mezi lidi."
Před prvním poloveřejným vystoupením už na tom uměli celkem chodit. "Ty jsi ale hnusná holka!" "A ty víc, panenko!"
Proč?
Protože byl začátek sedmdesátých, a mohlo se všechno. Drogy, holky, kluci, mejkap, štekle na pódiu a v backstagi nekonečná party.

Protože pank, bejby.

Doktor Viktor Frankenstein se sklání nad svým dílem. Všechno, co potřebuje, má konečně pohromadě. Všechny orgány. Všechny končetiny. Tedy dvoje ruce, dvoje nohy, dvoje oči, dvoje plíce, dvoje srdce -
Moment.
Tady se stala chyba.
Viktor zamyšleně hledí na dvě lidská srdce v kovovém kontejneru. Srdce není párový orgán!
Jedno musí z kola ven.
Ale které? Obě vypadají funkčně a zachovale. Dalo mu takovou práci je sehnat. Vyhodit jedno nebo druhé by bylo plýtvání.
Rozhodne se. Použije obě.
Ale kam s tím druhým? Za oknem se blýskne a Viktor se ďábelsky zasměje. Však tvoří přece muže!
Druhé srdce přijde do kalhot.

Nejhorší není tma nebo to, kolik nás tady už je. Nejhorší tu je nuda.
Někteří z nás tak vyprávějí historky. O holkách, o Vánocích, o rodičích. Někteří brečí. A třeba tady Kenneth dělá vtípky. Prý:
"Víš jak by se mělo Gacyho stavebnictví říkat? Úsek častejch nehod!"
Kenneth ví, že to není vtipné, ale i tak to zopakuje pokaždé, když se otevře poklop a my potichu mezi sebe přivítáme dalšího. Mačkáme se jak sardinky; už dávno došlo místo.
Úsek hodně častejch nehod.
Děláme vtipy, vykládáme historky. A hlavně čekáme. Skončí to někdy? Kdo ví. My jsme mrtví, a času máme dost.

Prázdná stránka. Odhodlání. Zhruba představa děje, náznak začátku.
Píšu.
Velký sudetský román (To je samozřejmě pracovní název, nejsem idiot. Ale představuju si, že nějak takhle by tu knihu mohli uvádět třeba na Magnesii).
Kapitola první
Tak. To by bylo.
Zamyslím se. Za rohem mám takovou roztomilou hospodu, dám si přemýšlecí drink. Pak půjdu spát. Sudety počkají. Ale už teď se cítím jako slavný spisovatel, a je to pocit dobrý.
-
Po pár měsících vyklízím plochu počítače. Rozkliknu soubor, který neznám. Velký sudetský cože? Kapitola první opuštěně svítí na prázdné ploše. Lehce se zastydím -ehm, ehm- a přesunu tu věc do koše.

Chlapec ve žluté pláštěnce je sotva šestiletý. Klečí u kanálové mřížky a dívá se do stoky. Dívá se na mně.
Cítím jeho zvědavost a trochu lahodného dětského strachu. Zatím jen náznak, Georgie (ano, tak se jmenuje, Georgie) není zvyklý se bát, jeho rodiče a hlavně starší bratr jsou pevná ochranná hráz vůči všem strachům světa. Inu, ani jeden z nich tu teď není.
"Jsem klaun Pennywise," představím se Georgiemu. Dítě se usměje. Jak jsou hloupí v tomhle věku, jak důvěřiví.
"Chceš balónek, Georgie? Podívej jak se vznáší..."
A malý, hloupý, a brzy mrtvý Georgie natáhne ruku ke mně do temnoty.

Podívejte, tohle by nešlo.
Podepsal jsem řádnou pracovní smlouvu a vstoupil do služby jako majordomus. To je povolání slušné, hodné respektu.
Jenže časy se mění.
Společenské večeře a soirée jsou přepadány nemytými, vlasatými stvořeními, která nemají žádnou úctu vůči pravidlům a tradicím. Neustále proti něčemu protestují, hromadně souloží a berou drogy.
Taková společnost, to není nic pro mne.
Proto jakmile ten hipík položil svoji špinavou tenisku na stůl, začal jsem zvažovat výpověď. Jakmile se rozezpíval o tom, že má vlasy (však my vidíme, pane z pralesa!) byl jsem rozhodnut. V momentě, kdy vystrčil zadnici, rozhodl jsem se výpověď podati okamžitě.

"Tohle jsem já?"
"U Jóviše! Co to vrabčí hnízdo?"
"Aby to kat spral, kdy se konečně naučíš kreslit pumpky?"

Druhá hodina ráno, ateliér umělcův (můj obývák). Fakt potřebuju spát. Místo toho koukám na rozpracovanou stránku a na těch pět tajtrlíků, co z ní na mně hláškujou.
Moment.
Hláškujou??
Halucinuju. Slyším... Foglarovy kluky. Nakreslené Šípáky, co se nevybíravě vyjadřují o mém umění!
"Takhle ulíznutě nevypadám!" remcá Jindra. A Rychlonožka dodává: "Já nemám TAK křivé nohy!"

Přikývnu a sáhnu po gumě: hned vás opravím, hlavně sklapněte!
Mažu Křivonožku a uvědomím si, že zítra bude hůř. Čeká mě totiž stránka s Kočičí prackou.

Dlouho mě na to připravovali a já se bál, že nebudu dost dobrý. A teď to přišlo.
Vyrážím s tátou do práce.
Najdeme mýtinku nedaleko cesty. Vyhlížíme. Cítím, že mi táta věří.
Konečně klapot kopyt. Nádech. A už je vidět kočár!
Táta vyrazí, strhne opratě a zavolá na mně. Vyrážím a otevírám dveře kočáru. Uvnitř vyděšený napudrovanec v paruce drmolí něco latinsky, snad modlitbu.
Táta zatím šmikne kočímu na krvavý límec.
“Tak na co čekáš?” houkne na mě.
Třesou se mi ruce. Ale k tomuhle mě vychovali. Respektuj svojí rodinu, pomyslím si. Zbojnickou. Namířím hlaveň doprostředka paruky a stisknu spoušť.

"Vážení,

oznamuji, že Richard Ptáček, Vodičkova 17, Praha 1, t.č. student gimnasia Jana Nerudy poslouchá ve svém bytě zahr. rozhl. a to jmenovitě svobodnou Evropu, za kterýmž to účelem pořídil s otcem R. ptáček sr. zesilovač. Ptáček sr. jest zaměstnancem u státního podniku Tesla, pro čež zesilovač mohl podomácku zmontovati s dílů vynesených s pracoviště.
Poslech stanice koná se pravidelně od 20:00 a přítomny jsou i spolužáci R. Ptáčka z gymnasia, jmenovitě Julie Kubelková (nebo Kubálková) a Jindřich Votava.
Rodiče Ptáčkovi jsou často též přítomny.
Žádám nápravu.

V Praze 6. září 1973,

podepsána
Jirsáková Aloisie, soudr., domovní důvěrnice"

Ochotnické divadlo v lokálním muzeu. Nejlepší věc na světě.
Připadlo mi sehrát Bořitu z Martinic, který poté, co přežil vlastní defenestraci, vyhledal úkryt v domě jisté místní měšťanky. Prý.
Mám na sobě kostým domácí výroby (odložené závěsy, přešité montérky, krajková košile po obrovi, v přítmí refektáře se to snese), a deklamuju hordě nadšených návštěvníků.
Jsem právě uprostřed svého defenestračního monologu, když mi vypadne text. Ale úplně.
Mávám šavlí, a pomalu jako debil opakuji:
"Padal jsem z okna vysokého, dopadl však..."
Mozek se právě taky defenestroval. Diváci se pochichtávají, neb tuší. Já nikoli.
Z hlediště se ozve nadšené dětské: "DO HOVEN!"

Deadline je neúprosný a student se začíná lehce potit. Hodina do odevzdání eseje, a na obrazovce ani řádek. Proč jen si vybral Vývoj vybraného astronomického názvosloví?!
Blíží se půlnoc. Ví, že by neměl. Ví, že mu nic jiného nezbývá.
Otevře Chat GPT. Alespoň maličkou nápovědu! Však si toho nikdo nevšimne.

Druhý den šokovaný garant oboru nachází v eseji řadu nových, dosud nezveřejněných a zejména nečekaných informací.
"Hvězda smrti byla jako první dobyta osadníky z těžařské lodi Nostromo, kteří ji pojmenovali po palubním kocouru Hvězdičce (t. č. po smrti). Zdroj: Hawkeye, P. (2094). Stručná historie vlasu. Barnes and The Noble Gentleman.

Jako všechno tady, i já pamatuju lepší časy.
V těch jsme dostávali náležitou péči - kvalitní hnojivo, prořezávání, s láskou se naše kmínky balily do pletiva proti zajícům. Jo, ti lidi, co tu kolem nás běhali jako mravenečci, ti věděli jak se postarat.

Jenomže pak odešli, a nás nechali napospas zlé době. Noví mravenečci neměli tušení jak se starat o knížecí jabloňový sad. Byli jen samé soudruhu, normy a pětiletky a jednoho nechali klidně vyrůstat ve spleteném větvoví bez slunce, zalitého hnojivem, které štípalo jako čert. Od té doby jsem menší, kyselejší a strupatější.

Jo, nové časy, ty jablka pěkně otráví.

Konzultant FBI David Rossi s rozladěním sledoval, jak mu italské mokasíny otírá jemný nevadský písek. Neměl rád, když se místem činu stalo horké území - kvůli rozkladu, který zdržoval identifikaci oběti.
Rossi se potil a zadýchával. Možná by si měl dát pauzu. Malou přestávku, napsat mezitím ve své klimatizované pracovně v Quanticu další knihu, odjet s ní na turné...
V písku se něco růžově zablýsklo. Sehnul se.
Byla to dětská gumička do vlasů.
Ale ne...
Tak tenhle neznámý si nevybírá jen dospělé oběti...
V gumičce ulpělo několik jemných vlásků a docela malá kapka krve.
Tedy znovu do práce, pomyslel si Rossi.

V klasickým Bravo girl fotorománu by ovšem byla milostná zápletka čtenářky se členem Boyzone.

Na posledním školním výletu je něco smutně krásného. Melancholično však naruší dozorující učitelky. Objednají pro výpravu - která toho rána trpí různými stadii kocoviny, jak ony dobře vědí - míchaná vajíčka.
Tohle je vyhlášení války. S prázdnými žaludky, které při pohledu na talíře nažloutlé kejdy dělají kotrmelec, táhneme na poslední vlak domů. Učitelky moc nemluví, taky jim po včerejší lahvince není nejlíp (a neví že my víme).
Vlak se rozjíždí a s ním soukolí pomsty. Napříč vagóny se ponese bojová píseň ve zdraví ohrožujících decibelech, stále dokola:

Jede jede mašinka,
Kouří se jí z komínka,
Jede jede do dáli,
Studenti sou vožralí

Když Bob Redman pořizoval ten kryt, říkal si, že to dělá jen tak, pro klid duše. Určitě nepočítal s nějakou nukleární nebo jakou katastrofou, která by ho se ženou a jejich třemi dětmi donutila kryt skutečně použít. Postupně se z "té boudy" stalo odkladiště nářadí.
Proto se teď s rodinou mačkal v jednom rohu, zatímco ve druhém si hověly vyskládané rýče, lopaty, a několik pytlů zahradního substrátu.
"Na pěst situace," pomyslel si hystericky. Snažil se naladit tranzistorové rádio, ale stanice buď jen šuměly, nebo stále dokola opakovaly přednahrané reklamy.
Svět tam venku zatím hořel.
"Na pěst situace," opakoval si Bob.

Vesnická putyka, kde hostinský bez ptaní nosí další piva, a kde na vládní zákaz kouření dělají dlouhý nos.
Dědek Drábek potáhne, otře si pěnu z kníru a praví:
"Kluci, tuta runda de na mně!"
Dědkové Kolář, Matějčík a Remeš kolem stolu pozvednou halasně půllitry.
"Oho, podívejme kapitána!"
"Jsi snad vyhrál ve Sportce?"
Drábek se zaculí. "Kdeže Sportka, pánové. Investoval sem! Do zlata!"
Okolo stolu se rozline ticho. Drábek pokračuje:
"Volali mi, ňákej mladej. Zlato je budoucnost, chlapi! Tak sem vybral úspory, a rozhod sem se. Na tutom neprodělám!" Pozvedne půllitr.
"Na zlatou budoucnost!"
"Na zlatou budoucnost..." zašveholí nejistě kolem stolu.

Fufán, briťák s rodokmenem, se válí na podlaze. Slunce se pohnulo na své denní pouti a jeho oblíbené místo po oknem již není vyhříváno. Kot na mě významně hledí zlatýma očima.
"Ani na to nemysli!" odpovím.
Tlapička smutně natažená za mizejícím zdrojem tepla. Mňouknutí.
"Zvedni tu svou vykrmenou zadnici a posuň se," zkouším to.
Ne. Daleko. K mňouknutí se přidá Ek! Ek!
"Ty zmetku líná, tlustá!"
Jako vždycky to vzdám. Přejdu pokoj a posunu toho parchanta ručně na čtverec slunečního svitu. Zlaté oči se zablýsknou. Usne téměř vzápětí.
"Ani stěžovat si nemůžu, protože tohle by mi nikdo nevěřil," pomyslím si.

Podzim 1951. Ke statku Čejkových vede cesta blátivá, takže úředník MNV má hned plné boty, nadává a proklíná toho zatracenýho kulaka, kvůli kterému se musí táhnout takovou dálku v téhle psotě.
Zabouchá na vrata - v domě vidět teple rozžatou kuchyni, z komínu stoupá proužek kouře.
“Soudruhu Čejko!”
Čejka stojí ve dveřích, ruce v bok.
“Jdi s tím soudruhem!”
Úředník spustí naučenou litanii. Kolektivizace. Socialismus. Už je čas, sou- tedy Čejko. Držeti větší majetek na úkor celku jest sobecké.
Čejka pošle úředníka do prdele, jako několikrát předtím.
Brunátný úředník šlape blátem zpět. A v hlavě už črtá udání na přesidlovací komisi.

Dávno
Dávno

Vesmír se teprve začíná rozpínat. Čas ještě neexistuje.

Dávno

Na jedné malé modré planetě se opice postavily na zadní, vzpřímily palec do pravého úhlu k dlani a začaly snít.
Tvoje chvíle brzy přijde.
Protože kdo sní, ten se umí i bát.

Nyní

To místo, kde žiješ (a kde se krmíš) se teď jmenuje Derry. Místní nevědí, že jeho duše je tebou nakažená. Nevědí, že jsi na počátku všech nočních můr, které se koncem každého cyklu zdají jejch dětem. A že ty ležíš v samotných základech města, protože tvoje tepny jsou jako stoka, kterou si razí cestu zkažená krev.

Nevim, jaký neštěstí přivedlo tu kočku právě do mýho baru. Když ale vešla, její andělský vlasy blejskly přítmím ztěžklým kouřem z lacinejch cigár jako fajnovej maják. Posadila se na bar a nohy měla až do nebe. Poručila si martini - protřepat, nemíchat - zastřeným hlasem, takže barman Jim se moh přetrhnout. Pochopitelně, taková dáma neměla o společnost nouzi. Hnedka se slítli, jeden nabízel pití, druhej projížďku v bouráku, třetí rovnou snubák.
Já si dál hleděl svý skotský. Poznám, když ženská znamená průser. Jenže mi to nebylo nic platný. Přivlnila svůj dokonalej příboj k mýmu stolu.
"Slyšela jsem, že jste detektiv," řekla sametově.

Bylo to dokonalé místo pro vraždu. Širé moře kam člověk dohlédl, na obzoru čára neapolského pobřeží.
Dickie byl mrzutý, ačkoli výlet do Neapole byl jeho nápad.
Takhle se tváří když neví co se sebou, uvažoval Tom. Zadíval se na pádlo na dně lodi.
Dickie, kamaráde, tak rád bych ti pomohl.
Dickie je otočený zády, když dostane první ránu. Pádlo je od krve, krev je na Tomově košili a Dickie ječí a ječí, a pak najednou ztichne.
Širé klidné moře, čára neapolského pobřeží na obzoru.
Odevzdá Dickieho moři, s lodní kotvou kolem kotníků. Konečně jsi se usadil, pomyslí si Tom hystericky.

Vila je bez něj jakoby bez duše. Zase. Tohle přeci dělává, mohla si vila už zvyknout (a ty taky). Díváš se z balkonu na večerní moře. Ano, Dickie čas od času mizívá za obzor. Jenže -
(to byla děvčata z městečka, a to se pokaždé vysvětlilo)
- vrací se, kdy slíbí.
Ozvěna tvých vlastních kroků v hale.
Poslední vlak z Neapole přijel v poledne. Ještě nepanikaříš. Ne?
Od holek se vždycky vrátil. Je to teď jiné tím, že jel s tím
(teploušem)
podivným Ripleym, z kterého máš husí kůži?
Jsi na to sama, na strach, na stesk, i na tu zatracenou vilu.

Zakrvácené tílko se lepí na zpocenou kůži. Zcuchané vlasy lezou do očí. Ruka se sekerou se chvěje.
Ten sexy kapitán fotbalovýho týmu šel jako první. Dobrý den, střeva ven.
Přerývaný dech. Srdce v krku.
Školní šprtka a vítězka matematické olympiády byla vypnuta jako druhá. Sinus kosinus exitus.
Bublavé zachrčení z tmavého sklepa. Šouravé kroky.
Třídní šašek šel třetí. To něco ve sklepě mu roztrhalo krk. Ovšem víkend na týhle zpropadený chatě byl stejně jeho nápad!
Kroky se přibližují. První schod… druhý…
Už tu nikdo nezbyl. Jen ona. Finální holka.
Je to na ní.
Uchopí sekyru pevněji.
“Tak polez, ty hajzle!”

Jedna z dávných vzpomínek: koukám jak máma zkoumá rozložený magnetofon. Nehraje, co s tím? Máma rozmontuje kryt a pustí se do mechanismu.
Dopředu v čase: máma vyměňuje kohoutek. Maluje chodbu. Natahuje koberec v obýváku (s tím se muselo počkat až se brblající otec laskavě zvedne z gauče a zmizí do kuchyně). Maluje kuchyni (otec přesunut zpět do obýváku). Opravuje na zahrádce kolečko a čistí pumpu. Sama. Pokaždé sama.
Současnost: dáváme si spolu čaj. Seberu odvahu.
- Mami? zeptám se. K čemu byl vlastně dobrej můj táta?
Máma se zasměje. Hrnek cinkne o stůl. Pak zamyšleně:
- A víš ty, že ani nevím?

Ta žena se nesměle rozhlíží po přijímacím pokoji tvého bytu. Ve svých obyčejných šatech působí nepatřičně, koketní úsměv zakrývá nejistotu. Je ti jí líto.
Podává ti notové zápisy. Znovu úsměv, vypnutý hrudník.
“Manžel neví že tu jsem. Snad jsou dobré… nemáme mnoho peněz…”
Že manželovy skladby budou dobré víš stejně jako to, že dáma, která je donesla, udělá cokoli aby zajistila zakázku.
(Něco jsi ovšem před lety slíbil, že?)
Je hezká. Nikoliv dramatickým způsobem operních zpěvaček; tahle Constance je mile nenápadná. Osvěžující.
Se sebezapřením otevřeš noty. Ano, něco jsi před lety slíbil.
A nikdo neříkal, že slib bude snadné dodržet.

Rok 1994. Jednotvárnost výuky druhého stupně naruší přesun třídy do televizní místnosti. Žactvo se raduje.
"Bude film?"
"Rambo!"
Učitelka zapne televizi. "Budeme mít hodinu zdravotnické osvěty," oznámí.
Kazeta zajede do přehrávače. Titulek: Seznam se bezpečně. Záběr na zamilovanou dvojici. Procházka parkem, smích. Obraz prolne na krabičku kondomů. Žačky se rozhihňají.
"HIV je následkem styku bez ochrany," oznámí televizní hlas. Kondomy prolnou v tvář muže v posledním stadiu choroby. "AIDS se vyskytuje u prostitutek, narkomanů a homosexuálů," pokračuje televize. Film končí záběrem na feťácké doupě plné nakažených prostitutek. Třída už se nesměje.
Titulky.
"Tak, hotovo," praví učitelka. "Příště si pustíme potraty."

Půlnoc. Stromy kol hřbitovní zdi drásají nebe, podobny pařátům umrlcovým.
“Otče, já se bojím!” vydechne panna.
Její otec, lord Hammond, dívku okřikne.
“Hloupá! Takové představení ani král nespatří! Vyvolání mrtvého!”
Hrobka a zde - nekromant! Tvář má bledou, vážnou. Opodál stojí potměšilý hrobař.
“Vyvolavám tě, duchu, navrať se v náš svět!”
Hrobka mlčí. Nekromant předvede rukama čínské zaklínadlo.
“VYVOLÁVÁM TĚ, DUCHU!”
Konečně - z hrobky se zvedá - KOSTLIVEC!
“Čehož si žádáš, smrtelníče?”
V ten moment nevinná panna omdlí a její otec se dá na útěk.
“Eh…” kostlivec se zamyšleně podrbe a rozmaže si po obličeji nanesenou bělobu. “Doufám, že tihle zaplatili předem?”

X-18zovi bylo mizerně. Ačkoli senzory lodi ukazovaly vodorovnost, podlaha se pod jeho nožními chapadly houpala a točila. Hlava mu třeštila. A navíc náčelník…
Náčelník se výhružně tyčil. Všech jeho osm očí přísně hledělo do očí X-18zových, dokud jedno po druhém nesklopil.
“Hovada. Prachsprostá, vychlastaná hovada!” hřměl náčelník. “Ožrat se během výzkumné expedice na Zemi!”
X-18z se schoulil. Hlavně neblinkat!
Z lodní laboratoře se ozvalo kvílení. Náčelník nadskočil.
“Dopr… co je toto?”
“Sesbírané vzorky,” špitl X-18z. “Lidé…”
Jeden vzorek upustil prázdnou láhev. Druhý škytl a zazubil se.
“Kurva,” ulevil si. “To byl ale parádní mejdan! Nevíte, chlapci vosmivoký, kde to jsme?”

Celá republika panikaří kvůli nadprůměrné teplotě začátkem dubna, ale v Plané u Mar. lázní je vše jak má být - déšť se sněhem, sem tam kroupa. Cestující se krčí v přístřešku vedle unimobuňky, která v době oprav nádraží slouží jako pokladna. Za čekárnu národní dopravce náhradu neposkytl - necháváme se ostřelovat kroupami zatímco vyhlížíme vlak.
“Rychlík číslo 561 směr Praha bude opožděn. Předpokládaná doba zpoždění je deset minut.”
Lidé brblají. Sníh padá.
Po deseti minutách se hlášení opakuje. Lidé láteří. Promrzlými prsty si balím cigáro. Proměnná v podobě zpoždění se pak navýší ještě jednou. Usměju se. Na české dráhy je zkratka spoleh.

Sametovou nocí se plíží tři stíny. Proběhnou dírou v plotě. Mihnou se kolem navršených pytlů s cementem a zatočí se pod hrozivou čelistí spícího bagru.
"Už jsme tu! Už jsme tu!"
"Ale kde vlastně? Kam jsi nás dovedl?"
Staveniště je tiché.
Třetí stín vycení zuby.
"Mlčte! A zapamatujte si cestu."
Druhý stín zavětří. Hlína, písek, náznak člověčiny. Nic pro ně. Anebo..?
"Nelíbí se mi tu," zakňourá.
"Však počkej," napomene ho třetí a mrskne rezavým ocasem. "Jen pár dní, než to lidé dostaví. Pak začne hostina."
Tři liščí stíny se usadí a čekají.
Nad nimi na plotě cedule VÝSTAVBA OKRESNÍ DRŮBEŽÁRNY.

Tátovi se líbilo jak dělám slepici.
"Zakvokej," prosil mě, když jsme byli návštěvou u babky a on nechtěl poslouchat její historky o mrtvých Němcích.
"Koooooo-ka-ka-ka-DÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Babka pak běhala po zahradě a naháněla zatoulanou slepici od sousedů. Když uviděla, jak se s tátou smějeme, řekla nám, že jsme Mistkerle.

Cestou domů jsme zastavili u obecní slepičárny.
"Zakvokej," řekl táta.
Já na to poslušně "Koooooo-ka-ka-ka-DÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Slepice, které se dosud lenivě popelily za plotem, zbystřily. Desítky hřebínků se otočily naším směrem. A slepice odpověděly.
"Kokoko?"
"Kááá?"

Táta zapomněl, že má v puse nezapálenou cigaretu.
"Ty vole..."

Do toho dne netušil, jakou mám superschopnost.

Sobota večer. Chlapík s povolenou kravatou si přisune pivo k Davymu.
"Paul," natáhne ruku. "Spisovatel."

John za barem se ušklíbne. Spisovatel Paul je realiťák, jehož velký - nedokončený - román leží roky v šuplíku. Jednoho dne, myslí si John, se Paul opravdu hodně opije a půjde tu věc spálit.
Davy však vypadá, že ho Paulovo představení zaujalo (zřejmě i proto, že část, v níž dělá realitního makléře, moudře vynechal). Johnovi je jasné, že závěrem večera Paul zatáhne účet za oba, až spolu budou odcházet.

"Svět v pořádku," pomyslí si John a pulíruje sklenice. Klavírista v rohu si dává rauchpauzu. "Svět v pořádku."

Stojí u kanálu a je jich už jen pět. Pochyby, obavy - skrývají je jeden před druhým. Nakonec povolí Ben.
"Nejradši bych šel domů," řekne.
"K-k-k-kam domů?" odpoví mu Bill. "D-d-d-"
"Koktavej Bill říká, že doma jsi tady, Slamníku," pronese Richie. "V Derry."
"Píp píp, Richie," ozve se Beverly.
"Bill má pravdu," řekne Eddie. Svírá svůj inhalátor, ale tváří se odhodlaně. "Nemáme jinou možnost než nakopat tomu klaunskýmu zmrdovi zadek."
"Zúčtovat," přikývne Bill. Tentokrát se nezakoktá.

Pokračují po Witcham Street k ústí stoky, a Richie si ten den už po několikáté pomyslí, proč do psí prdele, musejí klauni žít zrovna tam.