Moje články

Mohl jsem je varovat. Přístroje na palubě propočetly dráhu asteroidu jako odklonitelnou - do určité chvíle.

Mohl jsem -

Lidi.

Jediné stvoření ve vesmíru, které je schopno mučit ostatní živé pro zábavu.
Které za příslib líbivých pohádek slepě následuje kdejakého idiota do temné noci.
Které adoruje a klaní se náhodným generátorům slov, stvoření, které nechápe podstatu ale zbožňuje formu, které tak rádo z bezpečné vzdálenosti ukazuje buclatým prstíčkem a hrozí - ty ty ty, nejsi s námi, jsi tedy proti nám!

Mohl jsem.

Namísto toho jsem požádal palubní počítač o hudbu.
Zanedlouho budu posledním člověkem ve vesmíru.
Až dohraje,
zhasnu.

A dál

-

nic.

Akademická osoba: "Dobrý den, rád bych zažádal o peníze."
Já: "Dobrý den, samozřejmě. Četl jste podmínky výzvy?"
Akademická osoba: "Jaké výzvy?"
Já: "Výzvy. Tam se dozvíte, jak si zažádat. Je tam velmi jednoduchý formulář."
Akademická osoba: "To dělat nebudu."
Já: "Tak to vám nedáme žádné peníze."
Akademická osoba: "Ale já mám nárok! Napsal jsem knihu!"
Já: "Výzva je nenároková. Publikační činnost podporujeme, ale musíte vyplnit žádost."
Akademická osoba: "Jakou zas žádost?"
Já: "No u té výzvy."
Akademická osoba: "To já dělat nebudu! Napsal jsem knihu, nebudu psát ještě žádost!"

Držte mě. Držte mě dva, tři, nebo jich pět, šest zabiju.

Poklidný podvečer. Oscar píše dopis, Constance praktikuje ozdravnou magii na fikusu (který předtím zapomínala zalévat).

Constance (zamyšleně): “Drahý?”
Oscar: “Drahá? Potřebuješ něco? Sůl na magický kruh?”
Constance: “Soli mám dost. Ale… nevšiml sis -“
(Je slyšet odbíjení hodin. Pak opět ticho.)
Constance: “- něčeho?”
Oscar: “Čehopak? Je tu takové ticho, že není nic slyšet.”
Constance: “Právě!”
(Oba strnou)
Oscar: “Myslíš, že…”
(Náhle se ozve tříštění skla - kdesi v domě vylétla oknem židle.)
Bosie (mimo obraz): “I am SO gonna cop ye a mouse ye bracket faced pigg eyed flapdoodle! Nyaff arsepiece, ye!”

Constance: (úlevně vydechne)
Oscar: “Vida, žije.”
Constance: “Svět v pořádku.”

Po tolika letech

Po všem tom

krvácení na pódiu, po
střepech z lahví, po násilné sebedestrukci, po drogách, po
- odvykání, navykání, a odvykání a navykání –
po spaní v karavanech u smetiště, za skládkou k vrakovišti a doleva
po rozmlácených kytarách a syrový, primární síle a
šílených holkách a šílených klucích a po
Berlínu a Moskvě

Po všech těch letech
(konkrétně od jara 1947)
Je prokázáno, že punk je
Nečekaný šanson vpodvečer
Ponožky v sandálech Gucci
Balený cigárko v limuzíně
Paraplíčko, krajky, pohádky u ohně pro zatoulaný básníky
Vyhlídka na moře
Kakadu z útulku

Smát se všemu, sobě, se sebou

Vlídnost

YeeeHa!

Pozor na zbloudilé piráty!

Odpoledne. Salon. Atmosféra je poněkud napjatější, než je obvyklé.

Bosie: „Prosím.“
Oscar: „Ne.“
Bosie: „Pěkně prosím, smutně koukám!“
Oscar: „Já vidím. Nicméně ne je ne je ne.“
Bosie (trucovitě): „Proč ne? Na univerzitě jsi přece dokonce boxoval!“
Oscar: „Vyhazování nezvaných návštěv oknem o půl páté ráno se dá sotva označit za profesionální sport.“*
Bosie: „Ale páru jsi měl! Pořád máš!“
Oscar: „Ne.“
Bosie: „A taky jsi dřív vesloval!“**
Oscar: „Bez znalosti pravidel to bylo spíš držení pádla proti proudu. Kochal jsem se krajinou. A pak mě vyloučili z týmu.“***
Bosie: „Oscare!“
Oscar: „Naposledy. Ne. Nebudu dávat páku s tvým otcem!“

Hluboká noc. Sledujeme Lorda Douglase vystupovat z drožky. Před domem se otočí a zamrká.
“Chcete dál?”
Otevře. V hale čeká velmi pohledný a zcela nahý sluha. S jemnou úklonou převezme plášť a cylindr. Bosie se usměje a poplácá ho po tváři. K nám:
“Hloupí lidé mají tohle za něco hrozného.”
Objeví se další nahý sluha. Drží sklenici se zlatavou whisky.
Bosie: “Nemorálního.”
Sluhové následují lorda do salonu. Bosie se tu pohodlně uvelebí v křesle. Napije se.
“Omyl přírody.”
Oba sluhové mu sedí u nohou. Vypadají spokojeně. Bosie jednoho z nich pohladí po vlasech. Sluha zapřede.
“Já tomu říkám moderní drezura.”

Oscar Wilde: A Life. Tahle bitch má devět set stránek, z toho sto dvacet poznámkovýho aparátu. Bohové!
Oscar's Ghost: The Battle for Oscar Wilde's Legacy. Zdaleka nejzábavnější oscarovská bio, která skoro vůbec není o něm.
Pak je tu studie, která analyzuje Wilda jako předobraz Draculy Brama Stokera. Jako, dává to smysl, ale je to náročný.
Taky se mi tu furt válí Douglasovo biografie. Autor není důvěryhodnej, hergot, to nemůžu číst jen tak, potřebuju další kritický zdroje.
Jo, a ten přepis procesu! V češtině - díky za drobné radosti. Poznámka: prověřit překladatele.
Kafe a jdu na to.

A takhle si tu žiju.

Mysleli jsme, že vesmír je tichý. To lidstvu tvrdili vědci - že v mezihvězdném prostoru bez atmosféry se nenese zvuk.
Není to pravda. Planety rezonují každá svou vlastní frekvencí. Moje přístroje na palubě zachytily temné hřmění z hlubin Marsu. Venuše zas vysílá v hravých trylkách. Země… inu, píseň Země byla jemná, ale vytrvalá jako jarní déšť.

Než jsem stačil nahrávku na Zemi odeslat, její frekvence utichla. Pak už nebylo, kdo by ji poslouchal.
Nikdo se tak nikdy nedozvěděl, jak nám naše planeta pod nohama kdysi zpívala.
Snad by se lidem její píseň líbila.
Nevím.

Mezi Marsem a Venuší zeje hluboké ticho.

Noc. Úzká ulička nedaleko londýnských doků.

Oscar: “Tak už se rozhodni. Je tu zima, a zahlédl jsem pravděpodobně krysu.”
Bosie: “Robbie šel s námi?”
Oscar: “Ha ha. Vyber si konečně jednoho a jdem.”
Bosie (nešťastně): “Když já prostě nevím! Který z nich je nejdražší?”
Oscar (uklidňující nádech výdech): “Stojí všichni stejně. Co ten nalevo?”
Bosie: (natahuje)
Oscar: “Tak napravo? Nebo snad uprostřed?”
(Slyšíme šoupání několikera párů bot a významné pokašlávání)
Bosie (plačtivě): “Jde o to, že když si vyberu jednoho, tak ti ostatní budou smutní, že se na ně nedostalo!”
Oscar: “Bohové…”
Rentboy: “Pane, ve vší úctě, takhle prostituce nefunguje…”

Oscar. Bosie. A ten třetí, co vypadá jak (luskání prsty) však víte. Tamto.
Bejt měsíc v baráku s těmahle šílencema je jako jet na tour s glamrockovou kapelou. Spíte přes den, nosíte divný hadry, mluvíte ve verších a o ničem co se tu děje byste neměli říkat mámě.
Ale taky jsou tu fans! Fans jsou skvělí! (Ukáže do publika.) Můžu dostat potlesk? Díky! (Tleská s publikem.)
A taky (ukáže do jiné části publika) groupies. Jen jim říkáme rentboys. Můžu zase potlesk?
(Ticho.)
Ti asi ještě spí.
A víte, co ještě je skvělý?
Váš dealer kokainu je zároveň váš rodinnej lékař!

Peklo, 20. 4. 2023
Adresát: Č. E. Peček, ředitel, Vodní 18, Velké jezero
Věc: reorganizace skladových prostor

Vážení,

oznamujeme vám, že plánovaná reorganizace společných skladových prostor nebude dokončena v termínu. Z administrativních příčin došlo k záměně Vašich skladových nádob (typ hrneček Wassermann BW01, umístění v skladovém sektoru C3) za námi běžně užívaný typ Papin, tlakový, umístění v skladovém sektoru D2. Po vhození duše v majetku fy Hlubina, a.s. do tlakové nádoby typ Papin patřící společnosti Peklo s.r.o. došlo k politováníhodné explozi.
Do uzávěrky likvidace následků nebude možné sdílený sklad využívat.

V úctě
R. A. Rach
zástupce ředitele

Navečír.

Bosie (oděn pouze v lehkém županu): „Přicházím s úžasným nápadem na večírkovou zábavu! Budeme hrát šachy!“
Robbie: „Kde je ta zábava?“
Bosie: „Ticho tam. Budou to svlékací šachy.“
Oscar: „Teď máš moji plnou pozornost. Za každou vyhozenou figurku tedy soupeř odloží kus oblečení?“
Robbie: „Rád bych oznámil, že se nezúčastním.“
Bosie: „Děkuji, na to jsem spoléhal. Nicméně ne. Podle pravidel se soupeř svlékne po zaznění šach mat.“
Oscar: „To může trvat.“
Bosie: „Šach mat vyhlašuje hráč hned po prvním tahu.“
Oscar: „…“
Robbie: „Že ty šachy vůbec neumíš?“
Bosie: „Nikdy jsem se o ně v nejmenším nezajímal. Proč? Oscar začíná.“

Mipuška neboli Čikatilo k nám přišel z igelitky. Protáhli jsme ho veterinou, naočkovali, odblešili a zjistili, že máme krásné bikolor koťátko. Na černých zádech měl bílé poznávací znamení ve tvaru složené runy.
„To by mě zajímalo, co znamená!“
Mipuškovi začalo poněkud hrabat. Sekání, drápance, syčení. Oči jak talíře, ocas jak kartáč na flašky.
„Hele, to je dobrý, jak von de člověku po krku, he he!“
MHEEEEUUUUUUUUUUUEEERGHHHH! Vražedný pokřik.
Návštěvy byly varovány.
„Von je takej… speciální…“
Další vražedný pokřik. Návštěva zamknutá na záchodě. My též.
„Takže... jaký je teď postup?“
Už víme, co ta zádová runa znamená. Označuje bestii z Helheimu.

Salon, odpoledne. Vyjma známé sestavy je přítomen také zvídavý reportér.

Reportér: “K vaší činnosti dramatické, pane Wilde. Čtyři hry během dvou let! Co bude za rok, za pět let?”
Oscar: “Dobrá otázka. Spočítal jsem, kolik her musím napsat, abych uživil tuto výjimečnou domácnost včetně jejích příležitostných obyvatel.” (Významný pohled na Bosieho).
Reportér: “Ano?”
Oscar: “Sedm celých dvacet devět her ročně.”
Reportér: “Oh.”
Bosie: “Pft.”
Reportér (velmi opatrně): “To je… docela hodně…”
Bosie (odloží skleničku s vínem): “Oscar hrozně rád přehání svoje utrpení. Sdělte laskavě světu, že většina nejlepších replik z jeho poslední byla moje. On je jen poskládal na papír.”

Oscare, co chceš být za pět let?

1859 (5 let)
“Hmm... můžu být leipreachán?”
“Kvůli hrnci zlata?”
“A protože všechny přechytračí.”

1875 (21 let)
“Nejlepší básník. Na světě.”
“A co zlato?”
“To přijde s tím.”

1882 (28 let)
“Vím, co být nechci. Nechci být Američan. Nechci házet lasem, nechci stavět železnice. Jediný Američan, kterým bych snesl být, je Walt Whitman.”
“A zlato?”
“Tady z něj mají úplnou horečku. Chci domů.”

1891 (37 let).
“Příští anglická královna!”
“...”
“Nebo že bych byl už tahle?”

1899 (45 let)
“...”
“Notak, Oscare. Kvůli drabbli.”
“Dej tam co chceš.”
“Ty mi nepomáháš.”
“Tak promiň. Nemáš cígo?”

“Dávat pozor, aby nepřijely benga!”

Je mi sedmnáct a zažívám svojí první razii v hospodě. Benga jdou po hulení, osazenstvo opouští prostor oknem na záchodě. Jak je důležité dávat pozor!

“Odejdeš tam kde žiješ!”

Stěhuju se do Prahy. A zas do lesů. A do Prahy. Všude se snažím nějak žít.

“Vy už jste z toho psychický! Ajéje!”

Občas to tak je. Ajéje.

“Hodně budeš někde!”

Celý život, paní Jolando. Celý život.

“Elektřina jde nahoru, všechno jde, plyn… Pro mě je málo tisíc korun..!”

Jolando, vy jste snad vědma!

“Ze sraček můžete vytáhnout se.”

A na to se napiju. Na Jolandu!

Bosie (nadšeně): “Oscare, ten je… vážně velkej.”
Oscar: “Co jsem říkal?”
Bosie: “Měl jsem za to, že přeháníš. Irové pořád přehánějí.”
Oscar: “Tyhle věci bereme vážně.”
Bosie: “God bless. Můžu se už na něj vrhnout?”
Oscar: “Trpělivost! Máme na to celou noc.”
Robbie (natahuje krk a hopsá Oscarovi za zády): “Nechcete uhnout, ať se taky podívám?”
Bosie (odstrkuje Robbieho): “To určitě!”
Oscar: “Bosie, dělit se je slušnost!”
Robbie (odstrkuje Bosieho): “Práva malých lidí!”
Bosie: “Proč mám být slušný zrovna na tohle?”
Oscar: “Protože mám narozeniny a přeju si to!”
(S těmi slovy Oscar nakrojí největší dort, co kdy Londýn spatřil)

„Do hajzlu,“ zaklel Metelka, nedbaje varovně zdviženého obočí Dušínova. Rychlonožka zašel ještě dál jadrným stínadelským „kurvafix“.
Hoši z Rychlých šípů stáli shromážděni kolem kamínek ve sklepení Mažňákova obydlí. Pícka byla rozhicována na nejvyšší míru – ze žhavého kovu se kouřilo a v místnosti bylo nepříjemné vedro.
„Máte někdo pohrabáč?“
Ticho. Pohrabáč se do kápezetky nevejde.
Červenáček vykřikl: „Mažňákovci se blíží! Rychle!“
Dušín se statečně vrhl ke kamnům. „Au au DO PRDELE!“
Metelka varovně zdvihl obočí, nicméně rozpálená ježatá kulička byla venku.
„Berte ježka do kapesníku, a honem pryč!“ zavelel Dušín. „Ale do Hlasatele raději napíšeme, že byl celou dobu v kleci.“

Svatá Voda, německé Heiligwasser. Na patnáct chalup, statek, kostelík. Od září se tu zřizuje obecní jednotřídka; poslední dobou se rodí hejna dětí, a starostová už se vidí jako paní řídící. Chlapi brblají – verdammt, škola, ale do hospody se musí až do Neusorg!
Starosta krčí – pro klid domova i duše – rameny.

V září čtyřicátého pátého roku už v Heiligwasser není, kdo by školu otevřel. Přijdou plískanice, po nich se do zdí zakousne lednový mráz.
Další jaro. Slepá okna chalup zrcadlí studené nebe.
Mine léto, podzim. Nové Československo hřmí lomozem těžkých strojů a radostným jásotem pracujících.
Prázdná vesnice v pohraničí zůstává tichá.

Chápu to. Chcete se zúčastnit závodu - nečekáte, že bude snadný. Musíte počítat s překážkami, musíte být smířeni s tím, že se budete ztrácet, že vběhnete do slepých uliček (nebo přímo do dračího doupěte plného ostatků těch, kteří zabloudili před vámi). Tušíte, že se budete válet v blátě. Že budete mít hlad, že budete hořce litovat a volat „proč já vlastně nedělám COKOLIV jiného?“
To všechno se dá zvládnout.
Pokud vás ovšem už na startu pořadatelé nestřelí do obou nohou poznámkou, že ten závod musíte běžet pouze ve stoje na ramenou obrů.
To je pak šance, že spatříte cíl, opravdu mizivá.

Velmi, velmi pozdní odpoledne.

Bosie: “Odhalil jsem úžasnou věc. Whisky báječně zadržuje vzpomínky. Nevím, čím to, snad sladem, snad těmi sudy, jisté však je, že od určitého množství whisky si nic nepamatuji. A to je ohromné!”
Oscar (čte si): “Nepochybně…”
Bosie (nadšeně).: “Život bez starostí, život bez závazků!”
Z ložnice vyjde cizí, rozespalý a polonahý muž.
Bosie (mává): “Vidíš? Život bez závazků! Vůbec netuším, kdo to byl!”
Z ložnice spěšně vyjdou dva členové stráže Jejího Veličenstva. Uniformy nesou pod paží.
Bosie (poněkud zmateně): “Nic si… nepamatuju…”
Z ložnice vyjde medvěd.
Bosie (hystericky): “NIC SI NEPAMATUJU A VŠECKO POPŘU!”

Medvěd: “Brum.”

Hej, ty.
Poslouchej.
Vím, že mě nemáš rád. Jsem černá ovce. Oproti tomu Oscara všichni zbožňují. Výjimečný, génius, nejbělejší z vran.
No.
Přál bych ti ho zažít nad ránem po třetí láhvi.
Větší než jeho ego je jen jeho lenost. Buď je po jeho, nebo vůbec. Kohokoli obětuje kvůli vtipu. A můžeš mu stokrát říkat, že dneska ne, že dneska máš duši na cáry a chceš se jen opít a potichu existovat.
Ne. Vtip! Všichni sem! Připravit potlesk!
A pak znova, klidně až do rána.

Tak co myslíš - uměl bys být na mém místě?

Bez úcty a bez vděku,
B.

Tak obyčejní.

Pozoruji vás, jak naplňujete své životy prostými radostmi. Jak do úmoru pracujete.
Jak se odhodlaně oddáváte bezbarvým, krotkým a opatrným vášním.

Lidé.

Procházím mezi vámi. Čas od času mě někdo z vás odhalí - vyžaduje to speciálního talentu - a takový člověk je po zbytek života proměněn. Už mu není dost dobré to vaše obyčejné lidské snažení. Poznání v něm zanechá touhy, kterým není připraven rozumět.
Takovému člověku pak za to vy lidé připravíte krátký osud plný utrpení.
Nemám vám to za zlé.
Já sám vím, že má podstata není slučitelná s vašimi životy.
Jsem víc, mnohem víc.

Jsem

Dracula.

Je to dobrý plán.
Zkusils ho načrtnout v povídce - s hvězdným obsazením! - a fungoval.
A život, ten přeci napodobuje umění.

Jít do zaměstnání, jako každé ráno. Presbytariánská nemocnice v New Yorku je mraveniště, liftboy z Čech se ztratí. Uniforma, úsměv, dobré ráno, pane primáři! Výtahem nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Volněji je kolem oběda.
Sestřičky střídají směnu, příliv skládaných čepců zaplaví kabinu. Ahoj, Arture! Měj se, Arture!
Teď.
Náklad z márnice svézt do přízemí. Převléci. Umístit hlavu pod kabinu. To nemohl přežít, řeknou si při nálezu. Chudák Artur. Nepochybně je to on.
Kabina je v osmém patře.
Spěšně přivolat.

Velmi pozdní odpoledne.
Bosie se vplíží do pracovny. Přes ramena má hozenou deku. Tváří se tragicky.

Oscar: “Ale, raníčko!”
Bosie (spadne do křesla): “Nemá někdo cigaretu?”
Robbie (nakrčí nos): “Ty vypadáš.”
Bosie: “Lichotka přijata.”
Robbie: “Kdes byl?”
Bosie: “Ve společnosti několika božských bytostí, do kterých jsem se naprosto zamiloval. Bohužel už nevím jména. Z těch kouzelných, prchavých chvil mi zbylo jen rozbolavělé srdce.“
Robbie: “A vrásky kolem pusy, jako bys celou noc dělal Ó.”

(Dramatická pauza, během níž Bosie lape po dechu a Robbie si důležitě oprašuje neviditelné smítko z rukávu.)

Oscar (odkašle si): “Well, well. Kanada - Skotsko: jedna nula.”

Zcela zažloutlý asparagus. Muškát, po kterém lezou maličcí broučci, a jehož hnědé, pokroucené listy se zvolna snášejí na podlahu, kde vytvářejí bohatou vrstvu podestýlky pod naší kancelářskou květináčovou sestavou. Vánoční hvězda v pouštním provedení. Jazyk mrtvé tchyně. Suchem umučená mučenka.
“Já jsem ti říkal, že se neumím starat o kytky!”
Kolegyně, která se právě vrátila po třech týdnech zpátky do kanclu, je téměř v slzách.
“Měls je jen zalévat. JEN ZALÉVAT!”
“Já je přece zaléval!”
“Cos zaléval, vždyť jsou chudinky na troud!”
Ukážu nesměle na zpola utopený hnijící kaktus.
“Tohohle. Na ten bych nezapoměĺ, vím přece jak ho máš ráda..”

Školní soutěž v kreslení. Téma: “Náš svět”. Děti malují planetu, hvězdy, oceány a spoustu zvířat.
Kromě Evičky.
Evička kreslí rovnou čáru.
Paní učitelka se sklání nad obrázkem a s úsměvem se ptá: “To ale není celá naše Země, že ne?”
Evička však kýve, že ano. Toto je naše planeta.
“Tahle linka?” podiví se paní učitelka.
“Země je plochá!”
Paní učitelka se zamračí.
“Kdopak ti to napovídal, Evičko?”
“Sím, tatínek! Četl to na internetu!”
Paní učitelka se s povzdechem posadí za katedru a do Eviččina notýsku napíše pro tatínka vzkaz:

Dostavte se neprodleně do školy za účelem zopakování učiva třetí třídy!

Dwight má farmu na pěstování:
A) řepy
B) tuřínu
C) vodních melounů

Andyho přezdívka pro Jima je:
A) makrela
B) žabák Jimbo
C) tuňák

Které zvíře má podle Angely duši:
A) myš
B kočka
C) Dwight

Meredith má problémy s:
A) dálkovým ovládáním garáže
B) alkoholem
C) workholismem

Když Michael natruc odešel od korporace, tak:
A) založil vlastní společnost, která během týdne zkrachovala
B) pronajal svůj dům
C) šel na ryby

Nejoblíbenější Stanleyho pochoutkou je:
A) tyčinka Mars
B) preclík
C) “Dunder” muffin

Ocenění, které vymyslel a uděluje Michael, se jmenuje:
A) Mifflin Oscars
B) Zlatá sponka May
C) Dundie

Kam nejlépe ukrýt vlastní portrét v životní velikosti, když nám pohled na něj působí duševní muka?
A) Do sklepa.
B) Na půdu, do našeho bývalého dětského pokoje.
C) Kamkoli, hlavně k němu nepouštět malíře!

Jak se rychle zbavit těla?
A) Zahrabat na zahradě.
B) Spálit!
C) Zavolat přítele chemika na telefonu.

V kolik hodin odjíždí poslední noční vlak do Paříže?
A) O půl dvanácté.
B) Jen střední třída jezdí vlakem.
C) Nestarej se, stejně ho nestihneš.

Kdybych náhle potřeboval změnit identitu, jaké jméno bych si vybral?
A) Jean des Esseintes.
B) Henry Wotton.
C) Jen střední třída náhle mění identitu.

Daily News, 6. Září 189-

Podivná událost odehrála se během spiritistické seance v domě na T~ Street č. 16. Duch vyvolaný prostřednictvím média paní W- projevoval se seriosní neochotou poskytovati odpovědi stran zemřelých předků rodiny W~; namísto toho počastoval sešlost několika hrubými námořnickými výrazy, a jelikož se jej nepodařilo ani na důrazné naléhání několika přítomných spiritistů řádně odvolati, opustil místnost oknem.

Veřejnost v blízkém okolí se varuje před zjevením zanedbaného vzezření, s dlouhými vlasy a vousy a s nápadnou námořnickou chůzí. Paní W~ se tímto veřejnosti v blízkém okolí hluboce omlouvá.

Informaci tuto Daily News laskavě poskytl pan R. R.

Kdysi chtěl být kreslířem. Dokonce ho vzali na školu; ne sice dobrou nebo slavnou, ale byl to začátek.

Zvyk nosit po kapsách tužku mu zůstal. Papír se sežene. Dokonce i tady na linii. Jen namísto malířského stojanu teď má tenhle legrační štít s hvězdou. Namísto galerií zákopy a tábory. Ale hodně se cestuje: Francie, Československo, Polsko... Vidíš svět, chlapče! Anatomii se naučíš za pochodu; nehybných těl je v téhle válce dost.
Tužka. Ani neví kdy ji naposledy ořezal. Vytáhne nůž, čepel se zakousne do měkkého dřeva. Tuha se zlomí; ta symbolika!

Tři hodiny do dalšího útoku. Zavře oči a čeká.

Salon. Podvečer. Koná se návštěva staré dámy (takže lahví vína je na stole dvakrát víc než obvykle.)

Speranza: “Ach, copak Oscar. Ten byl takové roztomilé, tlusté děťátko.”
Bosie (vyprskne)
Oscar (položí sklenici): “Dovol, mamá? Já naopak velmi sportoval.”
Speranza: “Často jsi padal do trávy, to je pravda.”
Constance: “To dělá pořád.”
Oscar: “Já si tedy dětství pamatuji jinak.”
Speranza: “Ba ne. Byls tlustý. Ale v těch šatičkách se faldíky schovaly.”
Bosie + Constance: “Cože?”
Oscar: “Mamá!”
Speranza (s úsměvem Mony Lisy vytahuje fotografii): “Tyhle jsi měl moc rád.”
Bosie (dusí se)
Constance (hýká)
Oscar: “Mamá, což abych ti poslal pro drožku?”

Člověk si prý nakonec pamatuje jen to dobré.
Není to pravda.
Jsou to už roky a pořád si pamatuju tu nenávist.
Divnej Bill odvedle. Hej, Bille, stavíš si doma bunkr? Měl byses oženit, Bille. Žiješ v hříchu, Bille. Budu se za tebe modlit, Bille.
Nasrat.
Později jsem se díval, jak jako vyděšené ovce nastupují na korby náklaďáků.
Nevím, kde všichni skončili. Nezajímá mě to.
Myslel jsem, že jejich odchod změnil i mně. Žádní lidé, žádné obavy. Zlé vzpomínky teď patří jinému Billovi.

Pak venkovní kamera zachytí pohyb, a všechno je zpátky. Nenávistně zírám na monitor. Nabíjím pušku.
“Vypadni, ty hajzle.”

Je krásný podvečer. Ptáci v zahradě sladce zpívají. Bosie se připlouží do pracovny; má na sobě Oscarův župan, zívá a vypadá roztomile.
Oscar: „Duchu, ty žiješ!“
Bosie: „Hu?“
Oscar: „Jsi dnes jako Hamletův otec – sotva se zjevuješ.“
Bosie (zaujme spací polohu na gauči): „Hmmm…“
Oscar: „Kolikpak jsi měl dnes bonbonků od pana lékárníka? Pět? Padesát?“
Bosie (zívne): „Když mně chutnají.“
Oscar (natáhne se pro lahvičku): „Passiflora Incarnata proti nespavosti a nervozitě. Značné sedativní a zklidňující účinky. Doporučuje se při úzkostech, hysterii...“
Bosie (zatváří se mučednicky): „Proč nikdy nemůžu mít hezké věci?“
Oscar: „Ale můžeš. Ještě bonbonek? Nebo raději hned deset?“

Pracovna, odpoledne.
Vstupuje manželka.

Constance: “Představ si - Lord Douglas, vycházeje z tvé ložnice, vrhl se mi kolem krku a prohlásil, že mě miluje víc než vlastní matku.”
Oscar: “Kdyby chtěl adoptovat, řekni ne.”
Constance: “A Robbie psal. Touží mi vyzradit všechny drby Londýna, neb mě zbožňuje.
Ta náhlá úlisná vřelost tvých přátel mě těší, Oscare, ovšem ptám se - má něco společného s mým členstvím v jistém řádu?”
Oscar: “…”
Constance: “Oscare!?”
Oscar: “…”
Constance: “Tys jim řekl, že jsem čarodějka?!”
Oscar: “…”
Constance: “Protentokrát ti promíjím, Oscare. Ale příště - příště tě proměním v slepici!” (Zabouchne dveře.)

Oscar (amoroso): “Nemohl jsem se oženit líp.”

Podvečer, pracovna.
Oscar u stolu píše, Bosie se povaluje na gauči.

Bosie: “Oscare!”
Oscar: “Nejsem tu.”
Bosie: “Vidím tě. Mám otázku.”
Oscar: “Odpověď je ne.”
Bosie vstane, přejde místnost, vyskočí na stůl, a sedne si do tureckého sedu (hned vedle kalamáře). Nakloní se, takže má obličej těsně u Oscarova.
Bosie: “Mám. Otázku. Proč se říká zavři oči a mysli na Anglii?”
Oscar: “To aby Angličanky věděly, že jsou i horší věci než soulož s vlastním manželem.”
Bosie: “Působivé.”
Oscar: “Zákeřné. Přišli s tím Francouzi.”
Bosie: “Že jsem se ptal.”
Oscar: “Otázky jen na vlastní nebezpečí. Příště radši mysli na Anglii.”

Je to tvoje vina.
Jsi úplně blbá.
Z miliardy možností co dělat v neděli odpoledne, sis vybrala jít na pláž, svlíknout se do plavek a svoje kaštanový vlasy si nechat volně rozpuštěný na záda.
Blbá, úplně pitomá holka.
Když jsi pak na pláži zahlédla chudáčka s rukou v sádře a s volkswagenem, přiběhlas vykonat dobrý skutek. Pane, potřebujete pomoc? Bylas roztomilá, s nosíkem spáleným od sluníčka. Jo, řekl jsem ti. Rád bych dal tohle do auta. Na zadní sedadlo. Pomůžete mi?
Pomohlas.
A já se ti dokonce představil.
“Jsem Ted.”
“Kimberley,” řeklas.
Můžeš si za to sama.
Hrozně hloupá holka.