Dlouho jsem váhala, jaké drabble zařadit do Autorova výběru a v prvé řadě jestli se vůbec účastnit, protože obecně nepovažuji své věci za povedené a hodné dodatečného vyzdvihování.
Jedno drabble ale mám skutečně ráda. Přemýšlela jsem nad ním dlouho, než jsem napsala jediné slovo, protože moje milované petrklíče jsou křehké a skutečné lidské osudy taky, a musí se brát do rukou s úctou a s láskou k bližnímu. Do letošního DMD jsem si nikdy skutečně netroufla na RPS a stálo mě dost odvahy takové drabble i napsat, natož vložit sem na stránky.
Tohle drabble už je ale ve třech výběrech, takže je sem vkládat nebudu. Podívala jsem se na ta ostatní a zčistajasna mi došlo, že jsem vlastně krátce předtím jedno RPS (nebo RPF?) drabble napsala. Inspirovala mě jedna scéna z filmu Lidice, kterou jsem si zapamatovala na hodně dlouho. Psala jsem je v práci. Pracně, jak jinak. S jistým uctivým odstupem. Bez lásky. Tady to nešlo. Pak jsem dlouho váhala, zda je opravdu vložit.
Takže tady je. A dokonce podruhé.
Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.
