Buší mi zevnitř na lebku

Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu. Na stěně se objevil sprostý nápis a ještě sprostší obrázek. Slyším souseda bušit na zeď. Nějaký hlas mi říká, že má rádio, které vysílá moje myšlenky. Kolem projde stín, žena s modrým obličejem zahalená do bílého prostěradla. Na malý okamžik se na ubrusu objeví šmouha od červeného vína a pak se vsákne do nicoty.
Beru si prášek, ale vím, že mně příliš nepomůže. Jdu si k oknu zapálit. Taky to pomůže jen trošku.
Jsou tři ráno. Celou tu dobu jsem tady sám a nic se neděje. Já to vím. Teď už ano. Na chvíli.