Padesátislůvka Slova ve tmě

Další padesátislůvka, navazuje na Metro.
Speciálně pro Terdu...
***
Ohnivým deštěm jisker,
kvílením kolejnic,
cinkáním
Barikáda ještě na kolejích
padající železářství
probouzí.
Polednem, ránem i nocí,
namačkaní lidé,
spící.
Tržiště vůní a pachů
spravedlivě poděluje
cestující.
V lovišti lovců lidí
zloděj snů
krade.
Dvěma slovy probouzí,
zavrčením ničí
spánek.
Hlasitě, zarputile vyhání,
odpírá lože
bezdomovcům.
Překvapeně zírá.
Zase přejel...

Není to nic převratného, vlastně jsem jen překopala svůj dřívější nápad. Ani jsem to sem nechtěla dávat. Ale co už...
Tma tvoří stěnu, strach má ledové ruce. A tvoje slova jsou jako maják.
„Drž se mě, bratříčku. Drž se, než to přijde.“
Cestičky v místech, kde se mě dotýkáš, hřejí.
„Zůstaň se mnou, bratříčku. Zůstaň, než to přijde.“
„Prosila bych dohola,“ pípne.
„Do prdele, už to přišlo,“ zaúpí její vši.

Poraněná šnečí ulita, stín křížů nad Budčí… Magické brány se zavírají. Ludmila už jimi neprojde.
Kmen prastarého stromu zaclonila zeď. Lípa si pamatuje.
I ten otisk malé ruky na zbloudilém kořeni jedné z jejích družek. Stromy spolu hovoří...
Když osiřela vlaštovčí hnízda, alejí to zašumělo. Zazdili jsme si Egypt navždycky.

Přijde mi to hodně směšný, že takové bjb, načmárané za pět minut, docela bez pointy (nojo, nějak jsem se do toho soutěžení pustila víc než je zdrávo) se umístilo. Pohrdám sama sebou, že jsem klesla tak hluboko a není vidět, že je to myšleno jako slash. Lejdynko, vidíš Queer as Folk?:D Tak jen do mě!
Jakoby se ve tmě nebál vyslovit to, co nemohl přes den.
Konečně nemusel být za siláka, hrdinu.
Mohl se přitisknout, hladit mě a líbat.
Šeptal něžná slůvka.
Pokojem se nese óda na mé boky, bělostnou pleť, rudé rty.
Třeba se dnes konečně dostane k „miluji tě“. Nebo možná ne…
Nevadí.

Po dlouhém váhání, zda to sem dát či ne. Po přečtení těch vašich si teprve nejsem jistá. Neposílala jsem to, raději to přece uveřejním tady.
Tma plodí spousty slov. Proplouvají ke mně, kolem mě. Inspirují. Noci však trávím s tebou, ne se slovy.
Ráno odcházíš a mě se nechce usednout ke stolu, vzít prázdný papír, zvednout pero a namočit je v kalamáři se zeleným inkoustem. Napsat první, nejtěžší slovo. Raději slova snad využiji v konverzaci.

Jen taková ptákovinka. Napsáno jen tak jako výsledek úvah, zda stojí za to psát padesátislovku...
Ze tmy se vynořil hrdina, nečekán nezván jako obvykle.
"Padesát slov?" řekl opovržlivě. "Tak to ne!"
Pokrčila jsem rameny. "Tak zní zadání. Je to lepší než nic, ne?"
"Padesát je málo!" trval na svém hrdina. "S tím nechci mít nic společného!"
A zmizel, skoro jako by za sebou práskl dveřmi.

Tak mi to nakonec taky nedalo... Věnováno nemilované a zapomenuté manželce pruského krále Fridricha II. Velikého.
Další vyčerpávající den.
Přijímala vyslance, pořádala bankety. Jejího manžela tyhle záležitosti nudily.
Nyní mohla jít spát. Sama, jako vždy.
Král přebýval ve svém paláci, kde pro ni nebylo místo.
Jeho díla i dopisy vznešeným příbuzným a ušlechtilým přátelům přečkaly staletí.
Co říkala osamělá manželka po nocích sama sobě, neví nikdo.
Pozn.: Fridrich II. se oženil s Alžbětou Kristýnou Brunšvickou vyloženě na nátlak svého otce a po celý život s ní odmítal žít. Jeho odpor šel tak daleko, že když si v Postupimi vystavěl přepychový Nový palác coby letní sídlo, zřídil v něm sice pokoje pro členy rodiny, přátele a hosty, ale nikoli pro královnu.

Soutěže jsem se neúčasnila, nápady mi unikaly mezi prsty. Až teď se jeden nechal nalákat, tak jsem si řekla že si to aspoň vyzkouším... I když jak to tu čtu, skoro se s tím stydím vylézt na světlo světa...
----
Zvon už dávno utichl. Jen úpění raněné plachetnice se neslo půlnoční tmou. Trup namáhavě skřípěl. Vítr zpíval v lanoví. Anděla bez křídla skrápěla ledová tříšť. Slzy mu stékaly po tvářích a tiše naslouchal.
Už nikdy tě neopustím... Přísahám...
Šeptal do noci tmavý stín. Hrubá ruka ho hladila po dřevěném peří.

Nějak mi chybí drabblení a tak jsem neodolala a napsala alespoň půldrabble, ale do soutěže jsem ho neposlala.
Když slunce skloní hlavu za hory a měsíc nesvítí, je tma. V krajině.
Jestliže žárovce zakroutíme krkem, je tma. V pokoji.
Řekne-li někdo krutá slova, je hmatatelná tma. V duši.
Pokud někdo udělá špatné rozhodnutí, je tma. V dalších dnech.
Je-li u moci špatná vláda, je tma. V celém národu.

Taky jsem nevydržela a jedno půldrabble jsem si napsala. A neskromně přiznávám, že se mi líbí:-).
Zeď plná prasklin. Jako protkaná písmem.
Vzali mi knihy, vzali mi slova, vzali mi myšlenky.
Dali mi zeď.
Za moje knihy, moje slova, moje myšlenky.
Trest je zrcadlovým obrazem provinění.
Žárovka brzy zhasne a zeď zmizí.
Ve tmě se z prasklin stane písmo.
Nové knihy, nová slova, nové myšlenky.
Brzy.