Moje články

Než jsme začali koukat, stěhovali jsme se k jiné mámě. Samí kluci. Poznávací pokus.
Už nás nepotřebují, co s námi bude? Mámu oddělili.
Přendali nás do přepravky, lezeme ven všemi směry, oni nás sotva chytají, ale klap, víko zavřené. Rachotící autobus, metro, houpavé kroky.
Šup do většího bydlení. Průzkum! Honíme její ruku a ona nás, Drahoš se všema čtyřma chytá za zápěstí.
Ráno jí Drahoš skáče do dlaně.
Mámě přibyla spolubydlící. Nazítří obě odjíždí.
Kamera jede, nová hračka, šplháme po dvířkách, ocásky chytáme všechno!
Odjíždíme. Tři. Pak pět. Pak ostatní. Drahoš prý taky. Nakonec ne.
Stěhuje se k místním.
Vtěrka.

Službu zahájila pořádným lokem. Na téhle lodi normálka. Všichni hulí hašiš, chlastají extraligu nebo mají příliš bohatý trestní rejstřík. Případně všechno dohromady.
Adams ne. Po večerech kempuje na palubě. Střízlivej jak jeptiška. Aspoň jméno má zjevně falešný.
„Tady seš. Měl ses přijít ukázat s tou rukou.“
„Je to v pořádku.“
„Ukaž.“
Sundá rukavici z pravačky. Žádný obvaz. Žádné šrámy.
„Druhou.“ Vole.
„Experimentální protéza.“
„Aha.“
„Je to zahojené.“ Výraz člověka, který už nemá sílu dál se schovávat.
„Seš vylepšenej. Proč seš tady?“
On mlčí.
Co na to má stará opilá ženská říct?
„Vypadni z týhle žumpy. Než tě semele na sračky.“

Je půl dvanácté, když Erik bere kabát a klíče a jde ven. Jeho sebeovládání sotva drží pohromadě.
Ven. Pryč. Rychle. Od kohokoliv. Od Helgy.
Nadechne se chladivé tmy. Skrz sevřený krk.
Po kůži mu přebíhají tmavorudé míčky s jehličkami. Třese se uvnitř.
Málem vrazí do nočního chodce. Zabočí nazdařbůh. Jde, možná běží.
Zídka. Opře se do ní. Zavře oči. Zaryje nehty do omítky. Chlad.
Nakonec klesne na nejbližší lavičku, schová hlavu do dlaní a pohupuje se, dokud to nepřejde. Ruce má rozdrásané do krve.
„Děsíš mě.“
Několik hojivých doteků. Její ruka na jeho.
„Nevím, co mám dělat.“
„Tak nedělej nic.“

Prší. Stejně jako osmadvacátého května. Spousta černých deštníků.
„Pamatuješ…?“
„Dvakrát ho vyhodili od odvodové komise, že je moc mladej a hubenej. Takže zfalšoval doklady.“
„Předstírali, že se vzdávaj. Audieho nejlepší kámoš se zvedl na nohy. Zastřelili ho. Když Audie přestal vidět rudě, bylo šest Němčourů mrtvých, dva zranění a jedenáct se krčilo v koutě s prackama nahoru.“
„Dělal na Němce sprostá gesta a hlásil jednotce jejich pozice, zatímco na něj stříleli.“
„Tank po zásahu granátem začal hořet. Posádka utekla do lesa, ale na Audieho cholerickou hlavu to bylo moc. Vylezl na ten tank a hodinu z něj pálil po Němcích...“

Mimo založení Jisřičkova a rodu Beeblebroxů se samozřejmě udály další význačné událostí.
Matka zakladatelka Serenity tragicky padla v boji se Smrtijedem, jehož smrt byla zasloužená, ačkoliv je oba zabila zbloudilá Avada.
Margerythe z druhé generace se s výkřikem "Láska není!" vrhla z věže. Jeden z jejích vyvolených pozdě plakal nad jejím neporušeným tělem.
Upedarkwoe z třetí generace šla obětavě nakoupit do supermarketu dietní kolu a melírek. Její takřka božské schopnosti způsobily zkrat bezpečnostních kamer a aktivovaly protipožární systém. Při evakuaci uklouzla na schodech.
Triglavě z poslední generace narostla v pubertě čtvrtá hlava, což ji prý definitivně vymazalo z lidského genofondu.

Modré oči. Nezvyk. Poslední oběť má podobné. Něco s tím pak udělá.
Vyšehradští jsou blízko. Musí urychlit plán. Dostat posledního z Budče.
Bere jeho fotografii a hledá.
Je venku.
Svázání mysli. Míří na ruce. Slabé místo.
Odraz.
Dává dohromady silnější kouzlo.
Krev v umyvadle. Zaříkání. Unikl.
Hlas posledního. „Jsi-li mladý muž, buď mi věrným bratrem.“ Pakt o neútočení. „Tato krev je tvá krev.“ Kouzlo svírá jako ostnatý drát.
Odrazí je zpátky.
Kopeš a koušeš, ale nemáš šanci. Najdu jinou oběť a přijdu tě potrestat.
Strčím ti ksicht do posvátného budečského ohniště všem na očích.
Nikdo nepohne prstem pro tvou záchranu.

„Mělo to vypadat jako nehoda. Rozsvítili si kouzlem pod kavernou, ta se zbortila. Kouzlo bylo vodní, takže v úvahu připadají Drapákův synovec nebo zástupce.“ Helga upije ze sklenice vína. „Otázka je, zda věděli o změně závěti. Někdy se hodí vidět lidem do hlavy.“
„Není to moc spolehlivé.“
„Pravda.“ Položí hlavu Erikovi na rameno. „Co se honí hlavou tobě?“
„Teď?“
„Pořád.“
„Proč?“
Protože jsi blízko a daleko, nepustíš mě k sobě a já s tím nemůžu nic dělat. „Chci být s tebou, ne vedle tebe.“
„Něco ti o sobě musím říct.“ Povzdech, poposednutí. „Ať se pak rozhodneš jakkoli, budu to respektovat.“

Jaký byl Eman skvělej chlap, takový byl Ivo grázl. Měl zadara všechno, zatímco já musel celý život makat. Mohl pracovat u Emana, místo toho akorát hledal, na kom parazitovat. Nebral jsem ho vážně. Dřív nebo později skončí zavřenej nebo na dně řeky.
Já byl roky Emanova pravá ruka, o firmě vím všechno. Říkával, že mě bere jako syna. Jenže život je svině a krev není voda. Přišel Ivo, strýčku sem, strýčku tam, náhlý zájem o katakomby. Eman mu to baštil a nechával se vysávat. Mně, naivnímu pitomci, zbyly akorát zuby ke skřípání.
Jak se ukázalo, Eman zas tak naivní nebyl.

My, originální série komentíků, jsme vyrostli v chovu výzkumné laboratoře. Slýchali jsme něco o pokusech, nefunkční aparatuře, že jsme přebytky, rosteme, hrozí nám utracení, možná odjedeme pryč. Život v nejistotě je nepříjemný.
Pak, že máme už jen dva dny. Poslední den přijela člověk s autem a odvezla nás. Vysypala nás do prostorných terárek, všude bezpečí, jídlo a hračky.
Jednoho dne nás popadla, strčila k nám ZjE(v)žena (děkujeme pěkně!) a odvezla nás do současného domova.
Velká klec, bezpečí, hračky, hamaky a MASO!
Oslavili jsme kolaudaci. Člověk se nevyspala.
Pak jsme zjistili, že s námi Evžen bude bydlet.
Pavel, Mirek a Filip

Dvě kožená křesla, starožitný vyřezávaný stůl, na odiv vystavená knihovna plná vzácných tisků. Láhev archivního vína, sklenice. Drahocenná anglická sada, vůně čaje a talíř jemných sušenek. Samotný Vasyl Kosturak v křesle naproti.
Adrián, který před chvíli vyšel z portálu, poslechne pokyn a posadí se.
„Jak vidím, přišel jsi sám,“ říká přívětivě patriarcha.
„Ano.“ Srdce má až v krku. „Vyvlékla se z kouzla. Někdo nás napadl. Radši jsem zmizel.“
„Viděla tě?“
„Jen ona. Neví, pro koho pracuji.“
Patriarcha nalévá oběma čaj a zamyšleně ukousne sušenku. „Tohle byla tvá poslední chyba.“
„Už se to nebude opakovat.“
„Rozhodně ne. Za to ručíš životem.“

Záchyt jest slovo mnohoznačné.
Význam v jaderné fyzice vygooglete za domácí úkol.
Záchyt může též býti bakteriální a z tohohle už by se jeden naježil.
Jednou ráno jsem vytažen z hamaky a dostanu injekci. Moji tři spolukomentíci ani nekvikli na poplach. Ježkovyzraky, jsme vůbec příbuzní?
Kdyby jen jednou! Denně! Dvakrát!
Chtěl jsem varovat holky, ale varoval bych i Béďu a Veliho, což bych nerad.
Plán B! Musím chránit svou rodinu! (Včetně Drahoše, tudíž zvu na návštěvu nazyvatelku)
Číhám v horní hamace, až bude sahat po Pavlovi.
Záchyt!
Takže do odvolání budu drabblata psát JÁ
Evžen Rattus Zježen Vztekloun Čumbrk Mařen

„Začínáš být podobný mámě.“
Diplomacie, co beze zbraní nedokáže nic.
Máma se směje a sundává z opěradla vlas. Benův. Lepší nechávat všude vlasy než dluhy.
Dospělí se baví. Trapárna. Nuda. Jako obvykle. Nejvyšší čas se vymluvit a vypadnout…
Výmluva se rozbrečí vedle v kolébce.
„Rostou jí zuby. Vezmu ji ven, ona zase usne.“
„Seď, já tam jdu,“ ozve se Ben.
Sedne si s malou na houpačku a nohou odrazí od země. Rey přestane brečet, popadne ho za tváře a kousne do nosu. Osm malých ostrých zoubků.
„Probouzí se,“ zvážní Luke.
Leia kývne. „Příliš brzy. Nevím, co mám dělat. Ty ano.“

Po revoluci to bylo parádní. Nakoupil v Německu zboží, prodal je legálně za pětinásobek a zákazníci se mohli přetrhnout. Pak přišly obálky. Legální to nebylo, ale když jsou lidé hloupí, pak je jejich penězům lépe u chytřejších. Přišla hra o byty. Nakonec kamarád, založíme autobazar.
Podnikatel taky musí z něčeho žít. Koupil na dluh byt, splátky zaplatila máma. Půjčky na podnikání. Investice do budoucna. Jednou vydělá miliony, zdědí strejdovu firmu a všem remcalům vrátí i s úroky. Mají dost, chybět jim to nebude.
Táta se zabejčil, už prý nedá ani vindru.
Pak začal remcat i strejda. Něco o změně závěti.

Probudil se s bolehlavem. Ve spacáku v letounu. Včera nepil. Fakt.
Na sklo klepe copatá princezna.
„Strejdo Tony, co je kurva?“
Eee? „Ošklivé slovo,“ zívl.
„Steve neříká ošklivá slova.“
„Někdy ano.“ Třeba když mu po čele leze arachnid.
„A proč šel spát na terasu?“
„Protože mu v noci lezl po hlavě velký pavouk.“
„A proč doktor Banner říkal, že je moje Mimi jedovatá?“
Bruce a ty jeho vtipy… Cože!? „Mimi?!“
„A proč se Nataša smála, když mi ji přinesla?“
Nataša TO našla a odnesla a nic neřekla?! „Cože?“
„A proč jsi říkal, že s arachnidy v jednom domě spát nebudeš?“

Neotáčej se. Běž. Rychle. Není čas. Viděli tě. Rozčilený ženský hlas za zády. Někomu ublížila, nezvladatelný třes, pak je zase součástí větru.
Neviditelná stěna, náraz, musí doleva, do dveří. Polorozpadlé přízemí. Popraskaný stůl. Barevné pastely, zelené a rudé čáry kouzla, rtěnka. Její.
Muž s vlnitými vlasy, černá bunda. Záblesk tváře, jiné, vlasy tmavší, modré oči, postava menší. Jméno?
„Nemáme čas,“ zapaluje sirku, volá přes oheň.
Rtěnka, kruh. Někomu ublížila.
Nádech. Nádech. Nádech.
Cosi. Praská. Kouzlo.
Připojená. K. Zemi.
Kroky za ní. Ve dveřích stojí žena. Tvář schovaná pod šátkem. Vzápětí vykřikne, zkříží si zápěstí nad hlavou a skočí ke zdi.

Centrum. Dav řídne a magie pod jejíma nohama houstne. Prastará magie ukotvená hluboko pod kamennou dlažbou. Vánek ve vlasech ji žene dopředu, do magické čtvrti.
Náměstí, fontána, kavárna, venku dva hosté a Olena, ale oni ji neuvidí.
Ucítí něčí pohled. Otočí se. Zelenooký muž. Jasné oči. Jeho společnice v růžovém šátku hledí skrz Olenu a vrtí hlavou.
Sakra, jasnovidec, ta myšlenka není její.
Olena se zahledí do zelených očí a zašeptá: „Nevidíš mě.“
On zbledne a chytí se stolu. Ona nadává v cizím jazyce. Cosi volá na číšníka, upravuje si šátek, schovává tvář.
Všechno špatně, Olena musí dál. Sama. Rychle.

Barový stůl, parta kolegů z práce, mezi nimi ta, kterou si vybral. Začínají být opilí.
„Bořislav.“ Falešné jméno.
„Mila.“ Úsměv.
Zůstali tři. Dopijem a půjdem.
Vyrážejí do noční tmy. Třetí se odpojí za rohem.
Lovec vede kořist do parku. Načrtne kouzlo. Mila zvrací do kašny. Pak ji vleče nahoru, tam nebudou rušeni.
Dokončí čáry a vrazí jí facku. Potřebuje ji při plném vědomí.
„Co to děláš?“
Nabere do rukou oheň. Nesmí ji zabít hned. Vdechla plameny, dusí se.
Pracuje rychle, aby nezemřela dřív, než dokončí kouzlo.
Posledním krok. Sežehne svíjející se tělo na uhel.
V nohách cítí novou nepoznanou magii.

Den po otřesném nálezu dvou těl v brněnských katakombách přichází další šok! Policejní mluvčí potvrdil, že jde bezpochyby o oběti obzvlášť podlé a brutální vraždy a že případ převzalo speciální oddělení! Jsou do vražd zapleteni ti, kteří mají chránit naše bezpečí?! Brněnskou policií otřásá největší skandál za posledních deset let!!!
Okolnosti nálezu obou těl a jejich identitu policie odmítá prozradit! Kdo se snaží zamést stopy? Podle zdroje blízkého vyšetřování byli brutálně zavražděni kontroverzní podnikatel Emanuel Drapák (58) a jeho synovec Ivo (35). Těla byla rozmačkána na kaši!
Každodenní Vejšplecht získal exkluzivní vyjádření vyšetřovatelky: „Odmítám se vyjadřovat.“
Kde se skrývá pravda???

Márnice. Dva obsazené stoly. Hovor přes vodu. Erik.
„Potřebuji tvoji expertizu.“ Slyšet tvůj hlas.
Popis je bezbarvý. Helga barvy nevidí. Žádné nejsou.
Lidská magie. Učil se ji rozeznávat ve čtyřiceti, kvůli synovi.
Mirka je rozmazluje, po nás to nemají. Nekouřila v těhotenství? Proč si vzala takového chlapa? Dětská psychopatie? Spraví to výprask. Má číst dívčí románky. Zázračné kapky. Nová terapie. Přimáčknout k zemi. Nemoc horší než rakovina, zničila jim manželství.
Na návštěvy jezdili čtyři, tři, dva, jeden. Pak už nikdo.
Helze je šestatřicet a tohle neví.
„Proč by čaroval v katakombách?“
„O té kaverně nevěděl.“
Decentní zaklepání zvědavé otázky. Skutečně?

Je rok 1934 a na starém kontinentě se stmívá. Inspektor to ví velmi dobře; jeho příbuzní loni emigrovali.
Do auta nastupují dva nervózní šestnáctiletí kluci. Nemají tušení. Za pár let, až to spadne, oba narukují a možná se nevrátí. Ten blonďatý možná ne. Má čtyřicet kilo i s pohorkami. Až přijde fáze zoufalství, posadí ho do stíhačky. Zabije ho první katapultáž.
Výměna zdvořilostních frází. Tmavovlasý sedne za volant a nastartuje. Nic. Přišlápne plyn. Kamarád mu v zrcátku ukazuje na řadicí páku a prsty poskládá písmeno N.
Inspektor vyprskne smíchy.
Klukovi to konečně dojde a zařadí jedničku.
Inspektor jim neřekne nic.

„Půjčil jsem mu před pár lety na nějakou splátku. Vrátil to loni. Prej si musel půjčit jinde.“
„Prý dlužil přes milion.“
„Houbeles podnikání. Práce mu nevoněla. Jel v nějakých obálkách, pak v bytech, teď zase auta.“
Emanův zástupce. „Dlužil, kam se podíval. Emanův bratr, jeho táta, říkal, ať už mu nikdo nedává do ruky ani vindru, ale jeho máma a Eman na něj drželi. Rozhádali se kvůli němu. Eman mu chtěl odkázat firmu.“
„Jste uveden v závěti jako druhý dědic.“
„Opravdu?“ Nelže. „Řekl jsem Emanovi, že se postarám o firmu, když dostanu podíl. Ivo by do půl roku všechno rozházel.“

Olena za sebou zavře dveře bytu a nechá za nimi cizí město, cizí lidi a snad i jednu novou kamarádku. Ze zvyku zamkne. V zrcadle vidí rozmazanou řasenku. Otevře kosmetickou kapsu. Hloupost. Odličovadla má v koupelně. Už je vážně utahaná.
Mimoděk si všimne, že v kapse chybí rtěnka.
Pak se jí zatočí hlava.
Kde je?
Chlad. Linoleum. Předsíň. Doma? Kdekoliv, ale nemá tady být.
Odemknout. Ven. Hned. Nebere si ani svetr.
Její nohy se snad vůbec nedotýkají země. Možná je bosá.
Něco je špatně. Zastaví se na rohu ulice. Myšlenka je pryč. Musí dál, ví to, neví kam, ale musí.

„V čem podnikal?“ zeptala se Helga Ivovy matky.
„Dělal všechno možné, podle toho, kde byla příležitost. Buduje si jméno. Teď obchoduje s auty. Moc tomu nerozumím, ale pomáhám mu, co to jde.“
„V čem spočívá ta pomoc?“
Vyhýbavý pohled. „Má hodně peněz, ale musí je investovat.“
„Dávala jste mu peníze?“
„Podnikání není jednoduché. Splácím za něj byt.“
„Jednou jsem mu půjčil na splacení dluhů. Všechno rozházel za zbytečnosti. Rozvedl jsem se kvůli tomu se ženou. Neviděl jsem ho od té doby, co jsem řek, že už ode mě žádné peníze neuvidí.“
„Jak vycházel se strýcem?“
„Skvěle. Chodili spolu zkoumat katakomby.“

Než stihl zlikvidovat tělo třetí úspěšné oběti, překvapily ho dětské hlasy zvenčí. Skryl se za štít. Zraku, sluchu, magii i rozumu. Nespěchal. Nikdo ho neodhalí. Nemají na to.
Děti přivedly k zuhelnatělému tělu dva policajty. Ti zavolali rovnou vyšehradské.
Vyčkával. Byl zvědavý, jakou míru neschopnosti předvedou. Než těm dojde, co se děje… Ušklíbl se. Jemu zbývá najít čtvrtou oběť a polapit tu pátou. Oni nevědí vůbec nic.
Kolem něj projde vyšehradský v civilu.
Prohlédne si jeho magickou auru. Jen tak ze zvyku. Beztak je to jen další neschopný pitomec.
Pak vytřeští oči a pochopí, že jeho hledání je u konce.

Emanova sekretářka. „Eman byl ženatej se svou prací. Převzal po tátovi firmu a vrátil jí dávnou slávu. On tu práci miloval.“ Sekretářka pokrčí rameny. „Byl blázen do katakomb. Chtěl vytvořit mapu místního podzemí. Ivo taky, ale ten tady nepracoval.“
Ivova matka, Emanova švagrová. „Začal podnikat hned v osmnácti. Dělal všechno možné. Je to šikovný kluk.“
„Oba byli zkušení, nečarovali by v katakombách,“ shrnula Helga. „Nikdo třetí s nimi nebyl?“
„Chodívali ve dvou.“
„Podíváme se k němu domů.“
„Ty taky?“
Helga bere hůl. „Samozřejmě.“
Starý vlhký tmavý byt. Na popraskané zdi sotva drží omítka.
„Stinky.“
„To nevypadá jako byt úspěšného podnikatele.“

Krmitelka nás, Komentíky TNG, chce o-cosi. Chočovat. Spočívá to v tom, že Drahoše vozila po všech čertech a pak si vzala mě Ester a Ludmilu pod mikinu. Tak my se teda budeme chočit.
Ludmila ji označkovala. Hihi.
Chočení v mikině je nuda. Jdu na průzkum.
Šuplík plný pokladů! No ne!
Jídlo, sušenky, pamlsky.
Krevetová!
Konzerva!
Krmitelka prý zapomněla, že je tady má.
Otevřela nám ji!
Jupí!
Maso! Já si nesu kus masa větší než moje hlava a sním ho sama!
Ludmila mi ho chce sebrat, místo aby si vzala svůj. Ten můj je prý lepší!
Jsem rychlejší!
Moje moje moje!

Když našel TO kouzlo, zatočila se mu hlava vzrušením.
První krok byl jednoduchý jen zdánlivě. Musel se dívat. Soustředit. Rozeznávat magické úrovně budoucích obětí.
První pokus se nepovedl. Oběť zemřela příliš brzy. Na další pokus musel čekat rok.
Napříště si vytipoval dvě oběti. První mu zlomila ruku a čelist. Nechal se ošetřit v nemocnici a do půlnoci stihl najít tu druhou.
Napotřetí měl dost sil i zkušeností.
Bude muset zabít ještě dva lidi. Trochu mu dělá starosti fakt, že chybí předposlední oběť. Bude se muset dívat dál.
Vyšehradští mu vrásky nedělali. Kdo se odváží přišít vraždu největšímu mágovi všech dob?

Když se věhlasný fyzik doví o novém vynálezu z Holandska, nemůže se dočkat podrobností. Vlastní prototyp dokončí záhy a nedočkavě se zadívá do nebes.
Dokonalé královské Slunce má skvrny! Mnoho skvrn.
Na Měsíci jsou hory.
Saturn vypadá divně. Fakt divně.
Kolem Jupitera jsou malé hvězdičky. Zakreslí je, aby druhý den zjistil, že nejsou na svých místech.
Věhlasný matematik v Praze čte Posla. Loni shodil ze stolu celou starou astronomii a postavil novou, ale přece jen se lekne. Platónských těles je jen pět. Když je vložíme mezi sféry planet, žádné vám nezbude – jak tedy může mít sluneční soustava čtyři planety navíc?

Zašili se na korbě náklaďáku a natáhli oponu neviditelnosti.
Aleksandr vymění s Kamilem flašku za jointa. Zikmund nemá čas. Zrovna nastavuje foťák.
Blesk!
„Vole, nefoť mě s tím špekem!“
„Jsem v půlce filmu,“ zjistí Zikmund. Koncert ještě ani nezačal.
„Jdem ulovit místa,“ rozetne to Kamil, vezme Zikmunda za ruku a rozruší oponu.
Pracovník fotolabu schová film do papírové obálky s přelepkou. Tři budečští studenti v metalových hadrech. Dva se k sobě vinou jako břečťan. Z třetího bude jednou velemág. Živel oheň.
Jméno neslyšel. Nevadí. Pořadí je třeba dodržet. Tou dobou nebude jméno potřebovat.
Poslední oběť. Jeho hezkou tvář si ponechá.

Krmitelka říká, že jsme po stěhování z výzkumáku rozkvetli.
To teda ne!
Nejsme žádné květinky.
Jsme komentíci s ocáskem.
Nekveteme, ale rosteme. Někteří ROSTEME. (Třeba Pavel) (Tvrdí kdo?)
Umíme se pěkně navztekat. Když je Evžen zježen, lítají chlupy! (Evženovy:-) (To teda ne!)
Dokonce máme novou generaci, ale to jsou ještě škvrňata a nebydlí u nás. Naštěstí. Drahoš je malá nezničitelná červenooká striga a sousedi z něj mají hlavu jako pátrací balon. Nejhorší je, když se vytahuje před holkama.
Teď však jsme zajedno. Jako lvové lomcujeme mřížemi a ultrazvukem voláme:
"Zvedni zadek od toho počítače a dej nám konečně druhou večeři!"

Vzali na sebe montérky a holínky, do rukou tyče a přilby a do přileb rukavice a čelovky. Eman vytáhl svůj starý dobrý fotoaparát v kovové kastli. Nerad s sebou tahá víc věcí, než je třeba, ale synovec včera objevil nový výklenek a bez fotek jim chlapi na pivu nebudou věřit.
„Koukni,“ ukáže světlem baterky Ivo.
„Můžeme dovnitř?“
Ivo kývne. Země mu dává zelenou. Eman je voda a voda tam není.
Eman nakoukne dovnitř a ozkouší podlahu tyčí. Pro jistotu.
„Posviť mi,“ houkne.
Záblesk ostrého světla. Ne z baterky. Do protější stěny se zasekne prchavý stín.
Pak už není vůbec nic.

Drahý příteli,
smutek po Barbaře trvá druhým rokem, ale musím na děti mysleti a ženu sobě vybrati. Musím býti pragmatický a na pomýlení citů nedati.
První jest v přízni Hageciově.
Druhá vdova, s dětmi zkušená.
Třetí pracovitá, statkem zaopatřená.
Čtvrtá panna, jež domácnost otcovu výtečně vede.
Pátá je skromná, srdce měkkého, tváře přesličné, postavy ztepilé, rozumu nadmíru jasného a milá k mým dětem.
Šestá sestra zemanova.
Sedmá má děti a je pracovitá.
Osmá je pohledná, pracovitá a s velkým věnem.
Devátá jest starší, leč rozumná a domácká.
Desátá vzorná matka a hospodyně.
Jedenáctá z nich nejbohatší, leč děti ráda nemá.

Erik tady byl jen jednou. Před třemi lety. Dveře poznává. Zádveří taky. Z vůně vonných svíček má před očima tmavozelené mžitky.
Helžina spolubydlící poznává jeho. Předá malou tašku a hůl a rychle se rozloučí.
Helga sundá ortézu a zatne zuby. Čas na lektvar proti bolesti. Odznak položí na noční stolek. Pro jistotu.
„Máš tady léky na spaní?“
Jde najisto do šuplíku.
„Nevěděla jsem, že je používáš.“
Odmlka před odpovědí. „Občas špatně spím.“
„Jak dlouho?“
„Nevím.“ Lhaní mu nejde.
Spící siluetu pohladí pohledem. Měl by si lehnout. Usne nad ránem a přijdou nepříjemné sny. Něco je v nepořádku. S ním. Odjakživa.

Z rozjetého vyšetřování na nemocniční lůžko. Aspoň to neměla daleko.
Možná je mimo dění, ale ne odříznutá od informací.
„Vy jste to nevěděla? Dáváme blokační kouzla nad všechny kaverny, které známe. Magie může narušit stabilitu.“
„O té kaverně pod márnicí se nevědělo.“
„Odborník vytipoval tři potenciální trasy. Prošli jsme dvě. Žádné stopy ani svědkové.“
„Pořád neznáme jejich identity.“
„Zeptali jste se toho experta na podzemí?“ napadne Helgu.
Chvění odznaku ji probudí z mělkého spánku.
„Mám dva pohřešované. Nevrátili se z podzemí.“
„Dnes na tu nohu rozhodně nestoupejte.“
Obě spolubydlící mají noční.
Dnes měla být s Erikem.
Jednoduché řešení. Možná špatné.

Sunkáč Kid se vracel domů s pytlem peněz a čerstvou vzpomínkou na vydařené přepadení dostavníku. Profesionální, čistá práce. Kočí a cestující se doteď třesou hrůzou se svázanými křídly i pařátky.
Sunkáč si nedávno zbudoval své vysněné sídlo. Bylo vkusné a supertajné. V saloonu je z jakéhosi důvodu nazývali čapí, ale to jen krátce, protože Sunkáč prohlásil, že ještě jednou uslyší o čápech a někomu bude přebývat monokl.
Sunkáč zahnul supertajnou odbočkou a už se těšil na dvojitého panáka skvělé dvanáctileté whisky z minulého lupu.
Projel poslední zatáčkou a strnul.
Z jeho domova zbylo jen spáleniště.
Za tohle někdo draze zaplatí.

Detektor kovů.
No nazdar.
Iniciativa Avengers, jasně. Všichni hezky půjdete rámem.
Stark si uhádal, že jeho hodinky obsahují vzácnou desetikarátovou ocel.
Nataša nahodila okouzlující úsměv a suverénně prošla konstrukcí.
Alarm se rozeřval na plné pecky.
Nataša vytáhla z kapes dvě pistole, nůž, strunu, elektrický paralyzér a ruční granát.
Píííííííp
Boxer maskovaný za vlasovou sponu.
Píííííííp
Vytáhla nůž z ponožky. Hromada zbraní na stole začala ztrácet stabilitu.
Konečně!
Clint hodil svůj jediný nůž obloukem na stůl a hromada se definitivně rozsypala.
Vykopávky se přestaly ksichtit u automatu na kafe.
„Všechno kovové sundat,“ doporučil jim otrávený bezpečák.
„Jděte do háje,“ prohlásil Bucky.

„To je typická výstroj na průzkum místního podzemí.“
„Tyhle dva by nezachránilo ani brnění,“ konstatuje Helga. „Musíme projít jejich trasu.“
„To nebude tak jednoduché. Mapy neexistují.“
„Experti ano.“
„Porozhlédnu se kolem,“ řekne Helga.
Ve vzduchu je cítit magie s kovovou příchutí. Helga za ní jde do chodby, za roh, do vykachlíkované prázdné místnosti. Čáry do kruhu. Ankaba? Zastírací kouzlo? Helga se zastaví tři kroky od hranice kouzla a prstem načrtne do vzduchu kontaktní čáru.
Kolega ji popadne a strhne stranou. Ocelové mrazení v zádech. Záblesk blokačního kouzla.
Helga vstane. Pak zařve bolestí, chytí se za koleno a jde k zemi.

Královský astronom G.B. Airy potkává J.C. Adamse jen jednou. Přecházejí zrovna most sv. Jana v Cambridgi. Nepromluví spolu ani slovo a přátelé je nepředstaví.
U Airyho v šuplíku už několik měsíců leží Adamsovy výsledky výpočtů pozic nové planety a u Adamse doma nezodpovězený dopis od Airyho. Adamsovy výpočty Airy nikdy neviděl.
Urbain LeVerrier to ve Francii taky nemá snadné. Píše do Berlína. Dva astronomové se okamžitě pustí do hledání a během hodiny planetu najdou.
Airy začne bojovat za Adamsovo prvenství.
LeVerrierův nadřízený navrhuje pojmenovat planetu po LeVerrierovi.
LeVerrier a Adams se setkají při předávání cen. Minou se s rozpačitými úsměvy.