Moje články

Nevím, co dělat.
dobře ti tak
Každé kouzlo pouští temnotu uvnitř dál. Kdo jsem bez magie?
nikdo
V mém nitru dlí háček cizího – vědomí? Tmavozeleného, srst a jehličí...
vražedkyně
Neznám ho – a přece znám. Prasečí morda, starý bůh.
bůh lesa
Karel mě odsoudí mezi prudkými údery kladiva. „Nemělas ho zabíjet. Zranila jsi hvozd.“
hvozd tě raní
Poprvé ho vykazuji, křičím.
zrádce
Osamění se dobývá na rozum údery kladiva. Zoufale hledám diviznu pro lektvar bezesného spánku.
poslouchej
Nemůžu se soustředit, bořím prsty do listí a náhle...
Letím kořeny, podhoubím, vlčím během...
Strachy ucuknu, těžce oddechuji.
Nad tlejícími listy září žluté květy.

Od setkání v bažině uplyne týden.
Týden zimy, s kašlem, který přichází, kdykoliv zažehnu jiskru magie.
Týden nespavosti, vaření lektvarů. Martin v mých snech je jak hořící dům. Láska pálí jak křivá přísaha
Týden samoty. Promlouvají ke mně kořeny stromů. Vražedkyně.

Karel znovu přichází, když táhnu vědro z potoka, dlouhé rukávy nasáklé. Nepomáhá mi.
„Vypadáš jako maškara,“ říká suše.
Druhý den přináší vědra dvě, se stížnostmi na bolavá záda. „Stáří,“ zasměju se krutě.
Pak mlčky hledí, jak dávím do listí po pokusu zapálit oheň.
„Dobře ti tak,“ ucedí.
Když odejde, připravím mu byliny na bolest.
Nenávist je lepší než osamění.

Stojí nade mnou, rovný a bělovlasý, ozbrojený poustevník.
Hejkal blátivě mlaskne: „Zaslouží si to, rytíři! Zničila les...“
Karel Ignác přešlápne. „Zaslouží. Ale stejně ji pusť.“ Nabízí strašidlu – fajfku? Bahenní stvůra ji přijímá a odvrací se.

Vylézám z mokřadu, vyšívané lemy ztěžklé bahnem. Karel mi nepodává ruku. Co tady děláš, nezeptáme se.
Nakonec se usměje, tvrdé opovržení mezi vráskami. „Přestali ti konečně naslouchat? Sychravský dvůr nikdy neuznal dobrou radu...“
Nechci nést další staré výčitky. „Přátelíš se teď se zrůdami, rytíři?“ opáčím uštěpačně.
„S těmi jsem se přátelil odjakživa,“ utrousí s pohledem jasným starým přátelstvím i nenávistí. „Tyhle jdou aspoň rychle poznat.“

Spánek je znovu nepřátelskou krajinou.
Pouto v podžebří mě s Martinem váže dál. Jeho zklamání, smutek, únava, jeho vůně plní mé sny.
Přestávám spát. Tři noci probdím, hledám bezesné býlí po mýtinách, které neznám. V mém vidění šumí stíny.

Čtvrtou noc mě sevře močál.
Hejkal vyskakuje z pařezu se zubatým úsměvem. Jak jsem ho přehlédla?
„Sázel jsem, že tuhle noc ztratíš opatrnost, vědmo! Vysaju tě na kost,“ syčí. Jsem na jeho území, vyčerpaná, v lese, který mě nenávidí. Bahnité spáry sahají blíž...

„Pusť ji, Věslane. Bylo by ti z ní těžko,“ říká náhle známý hlas dávného... přítele?
Starou ránou cukne.

Domek uprostřed lesa patříval slabší čarodějnici dlouho před zlatým věkem Sychrava.
Zlatý věk Sychrava pominul.
Dopadám do obklíčení nepřátelských stromů. Rukávy šatů se chytají o trny.
Obětovala jsem se za ně.

Záplavou magie prázdnotu chýše plním svou komnatou. Skládám větší prostor do menšího jak listy do herbáře.
Nikdo mi nepomohl. Všichni mě odsoudili.
Mýtinu obklopuji mlhou. Nepozvaní ji nenajdou.
Martin mě odvrhnul. Markéta se mě bojí.

Když dokouzlím, láme mě strašný, suchý kašel. Dávím svůj život sychravské čarodějnice, své lásky i vliv.
Klečím sama uprostřed jehličí, plná duté, mrtvé prázdnoty. Jen já – a temnota v nitru, která se plíživě rozrůstá.

Bořím prsty do moci pečetící temnotu v nitru. Když ji strhnu, proroste dál – ale hněv a žal zatmívají rozum.
Mohu spálit celý sál. Zlomit vůli za opovržlivými tvářemi.
Chtějí zlou čarodějnici? Uvidí!
Nevím, proč zastavuji, vydechuji. Pojď, vlašťovko.

Můj hlas, ani železný ani zlatý, zvoní proroctvím:
„Za svůj nevděk, Sychravo,“ dvůr zašumí, „zůstaneš nechráněno. Zříkám se tě. Dokud žiji, nebude čarodějnice na tvrzi!“
Obracím se k Haně: „Zradilas mě, učednice. Tvoje moc propadla. Nikdy už ti nepomohu.“

Stisknu svou magii.
Cetka na dětském zápěstí zazáří. Vyčaruj mi světýlko. Markétiny oči nesou vzpomínku plamene.
Nechť, stejně nic nedokáže.
Mizím jediným zábleskem.

Má mysl je chycená v hluboké vodě.
Ne. Je to plán, lest.
Martin by mě neopustil. Ne bez slova rozloučení!
Vím, že se vrátí.
Až klapot kopyt na nádvoří prorazí povrch mého zmatení hněvem.

„Zachránila jsem vás! Nechala by zemřít mě i Markétu!“ zakřičím na dvořany. Ale Markéta ustrašeně couvá za matku. Hana, nová vládkyně Sychrava, se usmívá a já vím.
Potřebují mě, ale nevěří mi. Martin a jeho zlatý hlas mě neochrání. Vybrali si viníka, svou zlou čarodějnici. Beznaděj křivdy se rozrůstá jak řasa po hladině.

Nedám jim právo mě soudit.
Zaženu bolest i slabost. Sahám po své moci.

Martin překvapení zahalí úsměvem. Váže mě zlatým pohledem. Neboj se.
„Věřili byste nočním můrám vyděšeného dítěte?“ ptá se hebce. „Marianna mě vychovala, Sychravo zachránila...“
Přepočítala ses, Hanko. Nás nic neroztrhne.

Hana se odvrátí. „Chtěla zabít našeho syna! Strávit nenarozené dítě magií!“
Martinovy oči uhýbají, zlatý řetěz praská.
Hanka se triumfálně usměje.
„Slíbilas mi...“ zašeptá. Jeho zklamané mlčení je jak rána do břicha.

„Slyš, lide sychravský,“ vzkřikne nakonec. "Byl jsem zrazen!"
Slovy mě přikovává k podlaze. Ne.
"A sám jsem zradil vás. Nejsem hoden vlády." Gesta jsou pro hlupáky, učila jsem tě. "Dokud selhání neodčiním, budu putovat Šumavou jako svobodný rytíř.“

Jsem opojená slabostí. Zrnko temnoty v mém nitru šátrá po magii. Sebemenší kouzlo ho nakrmí.
Na zabušení na dveře odpovídá Martin.
„Hanka nás chce. Prý nějaký soud,“ říká omluvně.

Ve sychravském sále světlo svic skládá mžitky. Je tu celý dvůr..
„Kdo bude souzen?“ ptá se Martin.
Hana nám přichází vstříc. „Vy,“ odvětí.
Její slova pochopím až se zpožděním. Martin se nevěřícně rozesměje.
„Napadlo vás někdy,“ syčí tiše, „jaké to je být já?“
Až napodruhé si všímám Markéty, kterou k sobě tiskne. Ale Markéta by ne...
Hanka vzkřikne na celý sál: „Jak dlouho, můj pane, podvádíš s čarodějnicí matku vlastních dětí?“

Oheň dohořívá v lijáku. Její plášť a tělo zakrývají Markétu, nezraněnou. Ke zbrojnoši, který ji zvedá, natahuje ruce

Mariannu sám odnáším do komnaty. Markétu pokládají muži na její pohovku.
Spáleninu na její šíji mažu chladivou mastí. V kádi jí vymývám z vlasů pach požáru.
Pozoruje oheň. Od včerejška nepotkala můj pohled – ale mé dítě, mé děti zachránila, jak slíbila.

K ránu promluví, hlas ochraptělý kouřem a křikem: „Nemůžu čarovat.“
Jak to? chci se zeptat. Na jak dlouho?
Pohladím její nespálenou tvář. „Aspoň si odpočineš,“ říkám raději.
Konečně zdvihá oči zvlhlé skrytými slzami. Když ji políbím, její rty chutnají a plameni.

Spálenina tepe, spáry temnoty se svírají. Hořící větev sotva míjí Markétu.
Poprvé bezmocně šátrám po dně své magie.

Zuřivě hledám – něco. Náhle na hradbách mezi přihlížejícími sychravskými ucítím Hanu. Pouto učednice ji ke mně váže.
Podřídím se tvojí vůli, slíbila.
Mistryně nejlépe ví, co dělat.
Zbytky vědomí chytám život v jejím lůně. Obětina dub zničí.
Poslechnu tě.

Hančin odpor mě zaskočí. Staví chabou zeď, ale síla došla, plameny olizují Markétin plášť a neprorazím...
Posledním dechem chytám naše pouto. Trhám z ní její drobky moci.
Nestačí. Neporazím ho.
Zbylý zárodek temnoty zavírám zoufalým vdechem ve svém nitru.
Padám mezi prvními kapkami.

Zastavuji déšť.

Jsem jen já a strom. Děvčátko zabalené v plášti na mokré zemi.
Nechci, Bože, nechci, ale natahuji ruce ke kmeni. Dotknu se jej nechráněnou dlaní.
Jeho vědomí zaútočí, zkřivené nenávistí. Zakolísám, ale necouvnu.

Zemřeš, starý příteli.
S výdechem do stromu pouštím inferno. Mokré dřevo zasyčí, ale plameny obejmou kmen, šplhají do koruny. S Markétou jsme chráněné v ohnivém vejci.
Krmím žár magií vyřezanou z jeho kostí. Dub ubývá.

Náhle zpoza jeho temnoty zavane listí a pižmo. Síla, schovaná jak ruka za zády, mě překvapí, přehltí...
Zemřeš, stará přítelkyně.
Listoví syčí, ochrana padá, plamen vyšlehne a má moc... dochází?

My dva si nelžeme.
Můj strach je jako zvíře, marně bije o mříže mé tváře. Rychle sbírám artefakty, na Markétině tváři krví kreslím ochranu, kterou déšť nesmyje.
Nenechám ho ti ublížit.
Vycházíme do tmy. Dva muži s pochodněmi, jeden nese Markétu. A já, oděná do své moci, zasloužené i ukradené, vybojované i darované.
My se nesoudíme.
Martin chtěl jít též. Odmítla jsem ho. Stojí opodál, strach – o koho? – mísí s prosbou. Měla bych odpustit, zapomenout. Zaslouží si to...
My dva si nelžeme.
Opouštím jeho tvář. Zbrojnoš pokládá děvčátko na promočenou zem před obludným dubem, oteklým mocí.
Nezapomenu. Ale zachráním vás.

Čekám až Hana podlehne. Vždycky nakonec podlehne.
Čarodějnice musí chránit své panství. Na vyzvání musí čelit zlu.
Martin drží Markétinu ochablou ruku. Mlčí.
Musí, i kdyby měla shořet.

Hana křičí, moje dítě.
Nemůžu to vydržet. Martinovo ticho hřmí...
Nepožádám tě, slíbil mojí hrůze.
„Tohle je taky tvoje dítě! Živé, chytré, tady.“ Snesu se na ni jako dravec. „Umírá! On ji vysaje do sucha, nechá prázdnou schránu! Vyroste jejím životem.“

Hledím na ni – stále neuhýbá. Snad proto přehlédnu změnu v Martinově tváři.
Věřím mu.
„Nevyroste,“ rozsekává ticho.
„Jsi nejmocnější čarodějnice Šumavy,“ zvedá oči, tvrdě, prosebně. „Přemůžeš ho.“
Nepožádám tě, slíbil.
Lhal.

Markéta leží bezvládná, horečnatá na mém stole. Prstem na jejím tepu potřetí zkouším vypudit Metoda, ale temnota uniká, svírá zárodky její moci, větve kolem ptáčka. Psi mého hněvu ho nevyčenichají – vzal Markétinu magii za svou jak snoubenec.

Martin přihlíží zuřivý strachem, Hana si tiskne břicho.
Potřetí selhávám.
„Neosvobodím ji,“ přiznávám. Ne dokud stojí jeho dub, který má moc neporazí.
Nebo...

„Ale mohla bych ho... poslat jinam,“ říkám opatrně, oči zavrtám do Martinových.
„Nezrozená nádoba bez magie ho nepřiživí. Když ji zničíme s ním uvnitř, bude oslabený...“
Martin nechápe... pak sklouzne očima k Haně.
Její ne prořízne vzduch o dech později.

Prší bez ustání už tři týdny, obloha ocelově pláče. Všichni na tvrzi jsou prochladlí a úseční.
Maminka s velkým břichem ven nechce, ale má strach – a já ji ruším.
Tatínek na mě nemá náladu. Chodí tvrzí jak šelma v kleci.
Marianna má dveře otevřené, ale její oči podbarvené stíny mě nevidí.
Trávím čas v šedavých zákrutech tvrze, toužím po záři podzimního listí.
Náhle vidím pestrobarevný záblesk. Motýl? Tady?
Opatrně ho následuji. Skoro ho mám – tam na kořeni prorůstajícím spárou. Mariannin náramek legračně zacuká, ale já už natahuju ruku k zářivým křídlům...

Dřevo a hnus, mokrá hlína v ústech a... tma.

„Tatínku, Marianně není dobře,“ řekla mi Markéta. Poháněn zvláštním strachem projednou neklepu.
Mariannu nic nepřemůže.

Znám její strach i žal. Nemyslel jsem, že mě dovede překvapit.
Vidět ji schoulenou a roztřesenou je však jak rána do žaludku.
Mariannu nic nevyděsí.

Odpovídá mi až napotřetí, tiše a chraplavě. Všechno se spojuje, její noční můry, temnota a křivda.
„Neporazím ho, Martine,“ přiznává sotva slyšitelný děs. „Patřím jeho vzpomínkám...“
Marianna nikdy neprosí.

Tohle není práce pro rytíře.
A nebude muset začít.

Poklekám, stírám její slzy.
„Až přestane déšť, seberu zbrojnoše,“ slibuji se sebevědomím, které necítím. „Je to strom. Shoří, ať si pamatuje cokoliv.“

Hana mi své strachy nosí ráda. Porody, pohromy... skládám si je jako plátno.
Její zrůdy v sadě neberu vážněji, Sychravo je chráněno. Úzkost pod jabloněmi přisuzuji vzpomínkám

Temnota mě uhodí nepřipravenou, jako kladivo. Dřevo, sliz, mrtvolný puch a...
Myslelas, že mě zničíš?
On?
Sebral jsem tě z lesního bahna, opuštěnou a ustrašenou.
Zabila jsem ho...
Beze mě bys nebyla nic. Vytvaroval jsem tě. Patříš mi.

Jeho ruce na mém těle, ruce mého učitele... Potřebuju ho, uctívám ho, nenávidím ho, moje zrada a jeho stáří a krev, všechno je moje vina...
Ne.
Skrz hrůzu seberu moc, uvolním se slepým úderem. Utíkám.

Rostu potichu, skrytý starými jabloněmi. Nabírám na síle, svůj kmen krmím jejich životy, desítky let v jednom jaru.
Kdyby mě našla včas, mohla mě zničit. Teď jsem propletený jejím domovem, moje kořeny, zaryté do zdiva, sahají do sklepa, kde dávno pohřbila svoje – moje – zrcadlo.

Je silnější než kdy dřív, tak vzdálená dívce s hladovýma očima, kterou jsem učil a miloval. Ale já znám její srdce, její slabiny.
Vloupávám se do snů obyvatel Sychrava. Hance posílám vidiny jejího – nenarozeného, milovaného – dítěte stráveného v sadě.

Brzy bude Mariannu prosit o ochranu.
Brzy přijde naše utkání.
Brzy své vražedkyni připomenu bezmoc jejího mládí.

Návrat je ohraničen bouří Hančiných chmur.
Markétu najdu až večer, schovanou poblíž sadu – rozmluvit ji nedovedu. Květy sladce připomínají pomstu pozřenou hlínou. Už sedm let sem nechodím.
„Pojď, vlaštovko, najdeme lepší schovávačku.“

Šípkový keř u hradeb roste odedávna. Živé věci nepodléhají snadno, ale já dobře vím, jak ze své moci vykřesat nejvíc. Pruty splétám do hnízda, otevírám chodbu přesně pro děvčátko.
Děvčátko proleze a konečně se usměje.

„Rozsviť sama,“ pobízím ji. Zvedá ručku, tlesknutí křídel – a světlo září jasněji, než její drobet magie má umožnit. Čerpá ji bez překážek, hladčeji, nově – a já nevím, zda cítit dříve hrdost či strach.

Mlč už ale! sekne maminčin ostrý hlas a moje povídání se mi zasekne v krku. Koušu si ret, abych ho nepustila zpátky a vyšívání se rozpíjí. Jehla sjede, plátno červená, ale mlčím.

Maminka vstává, křičí – nedávám pozor přidělávám starosti – a mně hoří tváře jak Mariannina magie ve zdech, co včera odešla. Nevymýšlej si, říkala maminka.

Neumím se soustředit, když nemluvím. Když mě Marianna učila světýlko, nechala mě, ukázala ho třikrát, šípky a plamen, a šlo to, jak létání. Tatínek se smál – švitoříš, vlaštovko – ale pak mě objal.

Chybí mi oba, ale musím být tiše, aby mě maminka měla taky ráda.

Marianna prkenně pozoruje parket. Dvůr nic neviděl, i já jen mělce pocítil rozpřažení její moci, ale hrůzu jejího protivníka nepřehlédli.
Jejich strach ji obklopuje ostrovy ticha. Kde si důvtipem otevřela dveře, je teď její jinakost zavřela.

Pány s chotěmi vyvolávají k tanci - ale nás ne. Její rty se stahují jak čepel.

Ne.
Jsem vládce Sychrava. Mou čarodějnici, mou Mariannu, mou milovanou neponíží nikdo.

Nevyvolán přecházím parket. Vyseknu jí královskou úklonu, rozbíhám vzdorovitý valčík.
„Oslň je,“ šeptám a prudkým dupnutím ji roztáčím.
Rudé sukně víří a ona nabírá dech, její věnec září a stěny sálu rozkvétají šípky. Dav ohromeně vzdychá.
Vyhrála.

V srdci Šumavy je tma a hlína. Kořeny jejího hvozdu se zde splétají do uzlů. Skrz ně jsem svým neživotem dolezl zpod sychravského sadu sem.
Bylo tu místo. Les nového bůžka místo toho, kterého pozřela stejně, jako mě nechala pozřít zemí, nenašel.

Plíživě jím pronikám. Já, přízrak bez těla, lesovika nenahradím. Ani nechci, žene mě msta. Opatrně trávím mladé buky, burcuji raraší hnízda u Lipna, budím zrůdy.
Jen Sychravo mi je zavřené, obrněné její žhnoucí mocí, která bývala má. Proplétám se kolem, pod ním – ale neprojdu.

Náhle hradba padá. Půda mého zapomenutého hrobu propouští dubový výhonek.
Prorůstám srdcem její moci.

Pražský kouzelník nejprve nechápe, čemu čelí. Sevře Martinova pouta, šikuje vločky k obraně. Čeká rovnocenný duel.

Nedostane jej. Sychravo leží obnaženo, jsem nejmocnější čarodějnice Šumavy a zuřím. Otvírám stavidla pandemoniu.

Žárem výhně přervu jeho kouzla. Zaplavím ho, vniknu mu za oči.
Šípkovou finesu vzal ďas. Chci, aby se bál.
Padá, prosí, dav šumí, ale mě nezajímají. Martin je můj. Ublížil mu. Spálím jeho, spálím třebas celý Krumlov.

Řeku mého hněvu přehradí známý dotek, objetí. Pouštím kořist, oddychuji přesycená magií.
Martinova ruka v mých vlasech se třese, ale zlatavý hlas pevně uklidňuje dvořany. "Jen lekce úcty ke starším," říká železnou notou.

Čarodějnice se neodhaluje.

Před odjezdem jsem většinu moci uložila do sychravských artefaktů. Obrana. Zástěrka proti cizím čarodějům.

Krumlovská Vojtěcha je nejstarší na Šumavě. Pokynu jí, uměřeně – také nejsem mladá. Druhý uzel moci – asi Praha? – nezkoumám. Plesové intriky jsou neúprosné.

Vytrhne mě bodnutí v podžebří. Ohlédnu se – Martina svírá starým kouzlem bílý had. Led a lišejník, větry dávné války.
Prorážím davem. Usmívá se, vypadám mocná – ale ne neporazitelná.

„Své věci si stále nehlídáš," syčí hebce "Stárneš, paní?“
Vidím jeho škodolibost, Martinův obličej zesinalý utrpením a rozvaha mizí.
Myslí, že mu může ubližovat.
Zběsile vyrvu oceán své moci zpět – a otevřu se.

"... jak veverka, zrzavá a ježatá," šeptá brokátový mameluk.
"Není divu, že dědic pořád nikde!" zatrylkuje komtesa.

Osten pod balastem plesové konverzace, zamýšlený mně, nepronikne mou radostí.
S omluvou odcházím. Krumlovský sál je pestrobarevný drahokam, ale Mariannu nepřehlédne nikdo.

Je tady, je moje!

Mezi dámami vyniká, sokol mezi sýkorami. Nenávist k politice skrývá ostrovtipem. Svou šípkovou, čarodějnou krásu pro mě rozvila jak válečný prapor.
Žár mého štěstí nic nenaruší.

Dav přede mě vyvrhne rusovlasého – mladíka? Starce? Těžko určit. Běloskvoucí šat, světlounce modré oči – není významný. Náhle vztahuje ruku.
"Pán Sychrava! My se přece známe..."
Mou odpověď umlčí stará bolest ledovým střepem.

Sychravo žije jen Hančiným těhotenstvím. „Nebudu čarovat,“ vmetla mi zuřivě.
Já tě nenutila. Markétě to nic neudělalo.
Polykám slova a sevřeně přitakám.
Kdo stojí o tvé čarování neřeknu.

Martin přestal přicházet. Mezi výpravami ho úzkostlivě svírá. Nejsem žárlivá dorostenka – noci plním prací. Věnuji čas Markétě, odstrčené na okraj.
Ale samotě jsem odvykla.

Když přijímá posla, stojím mu po boku. Bál na Růži, vévoda zve sychravské.
Hanka ostře vydechne: „Nemůžu cestovat!“
Dvorská politika je tancem pro dva.
Krumlov je daleko.
„Já mohu,“ nabídnu zdánlivě lehce.
Projednou mi Hanka děkuje upřímně. Překvapení v Martinových očích střídá poznání.
Ten den bude jen náš.

„Marianno, vyčaruj mi světýlko.“
Markéta do mé komnaty vbíhá jako pták, bez klepání a beze strachu, jak její otec před lety.
Když pláče, tiskne si oči pěstmi, chce slzy zastrašit. Nenávidí prudce, směje se nakažlivě.
Obrázek Martinova dětství, stejnou tuší malovaný.

Leč kontury má jiné. Martinovi příslušela vláda a meč. Prvorozené dceři náleží vyšívání a matčino zklamání.
Kde Martin má kouzla mlčky přijal, ona překypuje jiskřivým hladem. Horečnatými proč nepřipomíná ani Hanu, poslušnou mých pokynů – a nic víc.
Její touha mluví ozvěnou mého mládí.
Čarodějnice se nedělí.
Podám jí starý náramek, cetku prodchnutou ždibcem moci.
„Vyčaruj si ho sama, vlaštovko.“

Moc je na Šumavě život.
Bez ní je čarodějnice bezcenná. Desetiletí zrad a pozřených protivníků ze mě udělala nejmocnější čarodějnici v dějinách.

Moc je síla.
Sychravo je díky mně nejbezpečnější panství Šumavy. Chrání ho schované artefakty, zdivo propletené kouzly, očarovaná ostří. A Martin, čarodějnicí vychovaný. Stojí v mých dveřích, zbrocený prachem výpravy, v očích starost pána tvrze.

Moc je odpovědnost.
„Lesem se šíří temnota. Stromy umírají, vylézají zrůdy.“
Už týdny nedohlédnu srdce hvozdu. Uniká mi, zahalené tmou.

Moc je břemeno.
„Hanka je konečně zas samodruhá, Marianno,“ šeptá. Jeho víra v mou magii tíží jako balvan.
Co mohu, než ho nést.

Je to jako hra.
Čarodějnice nepodléhá nikomu. Ani pánu tvrze, se zlatým, železným hlasem, uvyklému poroučet srdcím rytířů.
Každý den jsem mu rovna, mému Martinovi. Nezlomně vedu magii Sychrava.

Každou noc prosívám mezi prsty stejné pochyby.
Vychovala jsem tě. Tvá Hana mi věří, svojí učitelce..

S půlnocí klepe na mé dveře - úlitba naším sférám vlivu.

Není to správné. Neměla bych.

Úsměv jako plamen, sebejistý, vyzývavý. Jeho dotek hoří na mé kůži.

Nechci tě využít, zranit...

Ví, že nikdy neudělám první krok.
"Pojď ke mně, Marianno," říká hlasem železným a zlatým.

Ale odmítnout ti nemohu, můj milovaný.

Klesám do tvého objetí.

Mám ruce plné čar. Jelení krev čpí, vykresluje obrazy - Martin na výpravě, obklopený temnotou...

Kruh rozvlní cizí přítomnost. Stojí přesně na kraji, černovlasá a uplakaná, jako by vycítila nebezpečí.

Sklapnu dlaně.

"Proč pláčeš, Markéto?"

Vzhlédne vzpurně. "Maminka..."

Hanu zaslepuje hon po dědici. Na dceru nemá trpělivost.

"Zajímalo mě, co má rytíř Dětmar pod vlasy... nechtěla jsem ho vepředu ostříhat tolik!"

Úsměv neskryju. "Řval jako tur?"

"Vzteklý," uchichtne se. "Marianno, kdy přijede tatínek?

"Už třetí raraší útok" přiznals ve skrytu noci. Nahá chvíle, která patřila jen nám, utopila tvůj strach...

Zatřesu hlavou. "Utři si nos, vlaštovko, a pojď. Naučím tě kouzlo."

Čarodějnice nemají mít děti.

Poprvé mi ji podával hned po narození, uzlíček sotva ve dveřích lidství. Pohladila jsem ho, ale dítě nepochovala.

S dětmi přichází starost. Slabost. Jednou stačilo.

Hana ji donesla o rok později, strhaná třetí probdělou nocí plnou pláče. Nejsem chůva, chtěla jsem odseknout. Ale ona na mě upřela uslzené černé oči a přestala křičet. Já nespat vydržím, řekla jsem nakonec.

Nic to neznamená, nevydrží to.

Mé kouzlo poprvé nahmatala pětiletá, hladový obličej jak odraz Martina.
“Marianno, naučíš mě to taky?”

Čarodějnice nemají mít děti. Ty však nejsi moje dítě, dcero svého otce.

“To víš že ano, Markéto.”

Cítím to hned – prasklá struna ve smyčcovém sólu.
Smírčí kámen puknul, vlákna kouzla leží přetrhaná. Srdce bubnuje na poplach.
Zrcadlo nemám - voda v tůni poslouží. Hledám.
Můj trhaný dech, šelest jeho tepu, vyděšené hlasy splétají ohlušující kakofonii.

Zabořím prsty do mechu. Rovnováha.
Hladina zrcadlí bledou tvář, pot a modřiny. Zkrvavený obvaz pod žebry.
Nepřežije noc, šeptá chór beznaděje. Selhalas.
Nasaju vůni Šumavy. Předivo kouzla nestihnu obnovit. Na dálku ho nevyléčím.
Váhám. Bojím se.
Jde o Martina.

Dotknu se hladiny. „Půl tvé krve. Půl bolesti.“
Chvíle zamrzla v jediném, čirém tónu. Magie zpívá.
Dál jen tisknu ránu pod žebry a sténám.

Sychravo obléká zlato léta a přiděluje role doby mírové.
Martin rozhoduje a zabíjí.
Hanka hospodaří a očekává.
Já spřádám svá kouzla.

Hana se usmívá, jako by mě klidně nenechala vykrvácet v prachu ze strachu z neznáma.
Já ji nenutím pracovat, svou malou učednici, předstírám zájem o dětské botičky.
Martin nosí v očích slávu a ctnost. Hraje pravdomluvného a věrného rytíře.

Přeji mu její lásku. Nežárlím – nač? Vím, co je mé a vždy bude. Své dveře nechávám pootevřené.
Ale v noci, kdy mé vlasy kropí jeho hruď a šumavská temnota objímá naše propletená těla, přetvářka mizí.
Jsme si tím, čím jsme.

Vychovala jsem tě. Na to myslím, když stojíš ve dveřích mé komnaty.
Nejsi přece moje matka!
Jako mě vychoval Metod, než mě vzal na lože, mladou a plnou obdivu.
Jsem dospělý, Marianno.
Bojím se, že nevíš, co činíš. Že mě začneš nenávidět.
Pro nás dva pravidla neplatí.
Nemůžu tě milovat. Ne takhle.
V lásce není žádné nesmíš.
Tvůj polibek pálí jako cejch. Nikdo už mi nezbyl, jenom ty.
Můžu mít vše, co chci, slibovalas. Chci tebe.
Můj poslední blíženec. Královská tvář a hlas uvyklý velet.
Miluju tě. A jsem ti roven.
Neodepřu ti, můj chlapče. Nechci. Nemohu.
Pouštím tě dál.

Probouzím se s prsty v jeho vlasech. Postupně přichází bolest. Obraz Karlova zklamání.
Vina a selhání mě zaplavují, sotva je zadržím.
Ostrým nádechem probouzím Martina. Vstává, starostlivě se ptá.
Tiším ho. „Jaktože jsem naživu?“
„Hana,“ uhýbá očima.
„Ta nemá čarovat...“
„Nemůžu tě ztratit,“ namítá zuřivě, sklání se ke mně. „Ty bys pro mne obětovala všechno...“
Lehounce pohladí mou jizvu, černé oči jiskří.

Políbí mě náhle, prudce, nekompromisně.
Jeho ústa chutnají po oceli a všechno mizí. Nejsem sama, bolest polevuje, vina netíží.
Pak mě pustí, oddechuje. Hráze se protrhnou, ne, tohle ne. Roztřesu se nekontrolovanými vzlyky.
„Odejdi,“ přikazuji jeho šokované tváři.

Na lůžku vypadá malá, téměř mladá. Léta, která mě ošlehala, na ní nenechala známky.
Hančina chabá magie ji neuzdravila docela – rána na prsou prokvétá jak růže.

Zůstávám u ní, měním obvazy. Zaháním vzpomínky na matčiny rozpraskané ruce.
Učila mě nestarat se o druhé, neobětovat se, nedělit. Možná by mě měla za hlupáka.

Vytahuji její řízu, abych smyl zaschlou krev. Jizva pod žebry jak zrcadlo té mojí rudě žhne. Vzpomínám na bolest, když ji zasáhlo ostří, a chápu.
Pro nás dva pravidla neplatí. My si nejsme druzí.
Chytám ji za ruku a opírám se o postel. Až procitne, najde mě tu.

Opratě kloužou ve zrudlých rukou. Tisknu ji pevněji.
Omračující bolest ve staré ráně, Karel s obnaženým ostřím nad Mariannou.
Zavírá oči, těžce dýchá. Její krev voní mízou.
Vyháním ho. Vyháním všechny, kdo stojí proti ní. Tisknu jí ránu vlastním varkočem.
Křičím. Volám ji. Prosím.

Nebojím se ztráty. O Dušičkách mě mrtvých navštěvuje mnoho, s příběhy i výčitkami.
Na tvrzi přivolávám Hanku. „Potřebuje vyléčit,“ přikazuji.
Ochranitelsky si tiskne břicho. „Nemůžu kouzlit, co kdyby...“
Svět bez ní by však byl jako nebe bez hvězd, léto bez slunce.
Vstávám, chytám Hanu jako hrdlo nepřítele, až vykřikne. „Zachráníš ji,“ syčím.
Ne. Marianny se nevzdám.

Lesovik, pán šumavských lesů. Havraní peří, kančí morda.
Tyčí se nade mnou, prastarý běs páchnoucí pižmem. Horečnaté pulzování jej obklopuje, žhaví střep v mé hlavě.

Víříme v divokém tanci, rytíři odráží lesní démony. Martin šikuje obranu.
Tlející listí odvanu severákem, šlahouny trní obsypou šípky. Strávila jsem nejmocnější čaroděje Šumavy - ani lesovik mě nepřekoná. Klesá.

„Čas oběti, vědmo,“ chrčí přes kly. „Odevzdej všechnu svou moc a uzdravíš les.“
Ohlížím se, zmatená. Karlův smutný úsměv – tak o tomhle mluvil?
Hlava pulzuje. Ne. Tohle jsem neslíbila.
Sklapnu ruce, krev lesa prýští.

Meč do mých zad vniká silou, která mi sráží věnec z hlavy.

Týdny tepající hlava, hučení zuřivého roje, probdělé noci. Samota. Z mého mládí už nikdo nezbyl.

„Marianno!“ Důrazný tón proniká mlhou, připomíná, že Karel hovořil. Zaostřím. Ještě on zbývá.
„Ducha lesa rozběsnila válka – kvůli nám.“ Vina je nezvyklé břemeno, ohýbá jeho čistou duši.
„Magie, která ho uklidní, jak jsem říkal... něco stojí.“ Horko těžko slepuji paměť. Moc. Oběť? Zeptat se nemůžu, divil by se...
„Marianno,“ chytá moje ruce, prolamuje hradbu mé odtažitosti, „prosím, slib, že ho nezahubíš. Šumava ho potřebuje.“

Pozřít moc lesovika. Byla bych neporazitelná, nevyzvatelná... ani moje ambice nesahá tak hluboko.
Stisknu mozolnatou dlaň. „Neboj se, Karle. Vyřeším to.“