Z mostu zpátky

"... jak veverka, zrzavá a ježatá," šeptá brokátový mameluk.
"Není divu, že dědic pořád nikde!" zatrylkuje komtesa.

Osten pod balastem plesové konverzace, zamýšlený mně, nepronikne mou radostí.
S omluvou odcházím. Krumlovský sál je pestrobarevný drahokam, ale Mariannu nepřehlédne nikdo.

Je tady, je moje!

Mezi dámami vyniká, sokol mezi sýkorami. Nenávist k politice skrývá ostrovtipem. Svou šípkovou, čarodějnou krásu pro mě rozvila jak válečný prapor.
Žár mého štěstí nic nenaruší.

Dav přede mě vyvrhne rusovlasého – mladíka? Starce? Těžko určit. Běloskvoucí šat, světlounce modré oči – není významný. Náhle vztahuje ruku.
"Pán Sychrava! My se přece známe..."
Mou odpověď umlčí stará bolest ledovým střepem.