Moje články

Marianna nikdy nespala dobře. Jako malý jsem usínal s pohledem na její záda nad knihami, kadeře zrudlé odlesky svic.
Teď však snad přestala spát zcela. Od chvíle, co pozřela Metoda a jeho čáry, se stíny pod jejíma očima prohloubily.

Moc jí září zpod kůže, žene ji dál. Čas tráví horečnatou prací – jen občas ji přistihnu, jak se dívá do dálky planoucíma očima.
Chci jí pomoct... ale nezbývá čas. Válka pokřivila srdce Šumavy, pomůže jen magie, šeptají poddaní.
Hanka se zakulacuje a kouzlení se vyhýbá. Kdo ví, co by to udělalo.

Marianna potřebuje spánek.
Marianna potřebuje čas.
Ale Sychravo potřebuje čarodějnici.

Sady rozkvetly bělobou. Jaro však mou mysl neutišilo. Pulzuje vinou, osaměním, nenávistí.
Květy zastiňuje Metodova silueta.
„Marianno,“ šeptá laskavým hlasem ptáčníka.
„Srdce šumavských lesů chřadne. Sama to musíš cítit.“ Hlína pod rukama mě plní vztekem.
„Dej mi jen trochu své moci. Dokážu to zvrátit.“ Trhnu sebou.

„Tak tohle chceš,“ syčím. „Vysát mě. Zničit. Jako vždycky.“
Moje moc vytryskne jak krev. Žár ohniváka pálí jeho chabou, vyděšenou obranu.
Klečí a prosí, zbabělý pes. Může pomoct. Obětuje se.
„Tohle nejsi ty. Nechceš mi ublížit.“
Shýbám se. Líbám rty vonící pergamenem.
Hněv pulzuje jak míza.
„Ale chci, Metode."
Když ho polyká země, křičí.

Zlá čarodějnice. Ctnostný vládce. Nevinná panna. Moudrý stařec.
Role, symboly a příběhy určují naše místo ve světě. Vyvázat se nelze.

Metodovy ruce na těle cítím ještě týdny. Když ho vidím, chce se mi brečet. Čarodějnice neznají slzy.
Poděkovat mu, odprosit ho, vykřičet křivdy a lásku. Čarodějnice nemilují.
Šípkový věnec připomíná moje místo. Stojím mimo ostatní. Nemám sobě rovného.

Roh zazní rudým soumrakem. Martin stojí v bráně, bledý bolestí nedoléčeného zranění.
Čarodějnice nikdy nevykročí první.
Běžím k němu, nedbajíc pnutí pod žebry. Sesouváme se na udusanou zem, bezdeší bolestí i radostí, stíráme si slzy z tváří.
Věnec zůstal ležet na nádvoří.

Krůpěje v mechu září jako šípky. V mysli hledám skuliny, kam bolest nepronikne.
Pulzující rána mě pojí s Martinem. Žije. Sílí.
Moc mi došla. Je tohle konec?
Vlastní krví mu píšu do osudu. Výhry, lásku, kopu dětí, moc pro prvorozeného.
Síly dochází. Čas přestat bojovat.

Známý tvar starých rukou, staré magie, vonící pergamenem a pšenicí. Procitám ve své komnatě, šátrám po ráně.
„Zůstane ti jizva,“ šeptá Metod.
Natahuje ruku. Jeho – moje – naše moc zašumí. Ztuhnu, očekávám zradu.
Smutný úsměv. „Neboj se, Marianno. Já ti přece nechci ublížit.“
Zná mě. Zná moje slabiny.
Uhýbám. „My dva si umíme jen ubližovat. Odejdi.“

Cítím to hned – prasklá struna ve smyčcovém sólu.
Smírčí kámen puknul, vlákna kouzla leží přetrhaná. Srdce bubnuje na poplach.
Zrcadlo nemám - voda v tůni poslouží. Hledám.
Můj trhaný dech, šelest jeho tepu, vyděšené hlasy splétají ohlušující kakofonii.

Zabořím prsty do mechu. Rovnováha.
Hladina zrcadlí bledou tvář, pot a modřiny. Zkrvavený obvaz pod žebry.
Nepřežije noc, šeptá chór beznaděje. Selhalas.
Nasaju vůni Šumavy. Předivo kouzla nestihnu obnovit. Na dálku ho nevyléčím.
Váhám. Bojím se.
Jde o Martina.

Dotknu se hladiny. „Půl tvé krve. Půl bolesti.“
Chvíle zamrzla v jediném, čirém tónu. Magie zpívá.
Dál jen tisknu ránu pod žebry a sténám.

Vedu své muže. Most je malý, zarostlý a prázdný.
V půlce mě přes nos uhodí zvláštní vůně – mráz a lišejník, ostrá a nečekaná.
Magii se jde bránit, byť jí nevládneš, chlapče můj. Poznáš ji po vůni, a když se zadíváš, uvidíš ji.

Pozorně si prohlížím porost na druhé straně. Vzduch se tetelí jak prosetý čárami, rozřezaný napříč.
„Je to past!“ vzkřiknu. „Štíty!“
Roj šípů. Karel si tiskne rameno. Odrážím je štítem, ženu zbrojnoše vpřed. Prvního nepřítele srážím, rána druhého bezpečně sklouzává. Mariannino kouzlo je jak druhá zbroj.

Ostří vonící lišejníkem přichází nečekaně, obě zbroje protíná. Pod žebry pálí jak led.

Dopisy domů píšu vždy dvojmo.
Jeden, krátký, zamilovaný, o slávě a ctnosti, jde Haně.
Druhý, ten pravdivý, je pro Mariannu. Tam vypisuji úděs před každým střetem. Obavy o stárnoucího Karla. Puch krve i žízeň po ní. Odpor, když setnu hlavu, jež viděla sotva osmnáct zim.

Dopisů už bylo přespříliš, zima se přelila v druhou. Hančiny odpovědi chodí pravidelně, plné stýskání. Marianniny zřídka – ale přináší ostrý záchvěv Sychrava, šípkovou vůni jejích kouzel, šustění tlejícího listí.

Dnes poprvé oběma píšu totéž – Růže vítězí. Konec je blízko.
Jen zítra dobýt poslední, malý, nevýznamný most, jakých jsme přešli už tucty. Není se čeho bát.

Válečným údobím nesu břemeno vlády Sychrava. Stojím za Hanou, a kde nestačí ona, rozhoduji.
‚Vím, pletichy nesnášíš. Ale udělej to pro mě.‘ Tvé oči zářily odrazem hlubiny.
Neodmítla jsem – nikdo ti neodmítne. Výchova čarodějky, krev vládců se nezapře.

‚Musíme lid provést touhle dlouhou zimou. Společně.‘ Pevné ruce rytíře mě tiskly.
Každou noc u smírčího kamene krví a hlínou obnovuji kouzla, která tě chrání.

‚Ale přijde jaro, kdy budeme vedle sebe každý vládnout svým věcem.‘
Mí blízcí by si snad povšimli stínů v mé tváři. Ale všichni jsou pryč. A tak krvácím do přediva kouzel, podpírám Sychravo a čekám.
Na jaro.

Válka.
Slovo řinčící celým dnem. Usměrňuji zbrojnoše, vařím lektvary.
Pánové z Růže povolávají své leníky. Tiskneš Hančino zápěstí, tvé oči hledají mé. Ne. Ne teď.

Večer se Hana láme. Nechoď, lásko. Odvádím ji, uvolňuji ti ruce.
Nepláču. Ráno odcházíš - zase, tak brzy - a máme práci.
Věřím, že vládu zastaneš. Ukradená chvíle oddechu. Tvé kdyby visí mezi námi. Úšklebkem zastíráš strach. Přežiju nebo padnu – sázka jak hod mincí.

Ne. Nenechám tě náhodě. Nocí tě vedu k smírčímu kameni. Čepel otvírá naše zápěstí, krev mísím se zeminou. Na tvé čelo kreslím znamení, mocí Šumavy, hlínou Šumavy svazuji tvou smrt.
Čarodějnice se nesází.

Samoto, má souputnice. Tvrz spí, i Martin odešel – s Hanou, samozřejmě.
Vyčerpání doléhá, naražený kotník a napuchlý ret bolí.
„Jsi v pořádku?“ Karel také nespí.
Křivdy dnešního dne vzplanou. „Malá laskavost neuškodí? Hlupáku!“ Vztek nepatří jemu.
Obejme mě. Plamen utichá, kotník vypovídá službu.
Přisouvá mi největší křeslo. „Proč se nevyléčíš?“
„Došly mi síly,“ přiznávám tiše.

Podává vodu a obvazy. Kotník stahuje, mozolnatýma rukama jemně smývá zaschlou krev. Ctnostný rytíř. Starý přítel.
Nakonec vzdychne. „Takhle nikam nedojdeš.“ Přisouvá mi druhý ušák pod nohy, podává plášť. „Holt přespíme tady.“
Usínám bez osamění.

Šedivý předúsvit rozetne Karlův naléhavý hlas. „Přišel posel! Vzbuď Martina.“

Třetí úder prošel. Krev stéká z podkolení.
Ne. Dnes neprohraju, otče.
Útočím, ocel na ocel. Kouzlem posílené ostří vydrží – jeho puká. Překvapení. Úder. Smrt.
Vrávorám. Co jsem to udělal?
Vyčarované světlo, Mariannin hlas jak zvon. „Lide sychravský, poklekni před svým pánem.“
Vyhrál.

Je po všem. Marianna kulhá, ale čarodějnou mocí mě léčí bez záchvěvu.
Hana ze mě měkce, uslzeně stírá krev našeho otce. Sdílíme stejnou ztrátu. Pak myšlenka jak stříbrné vlákno - už mi ji nikdo nezakáže.
Před zraky všech ji líbám na ústa, svou milovanou, svou sestru.
Marianna se směje smíchem čarodějnic. Co je tvé, nikomu nedávej, říká její úsměv.

Trůn získáš jedině krví, řekla mi.
Je připraven mě skolit. Jsem já?

Jak mohu zabít vlastního otce? Sklonila oči. Poradím ti, až přijde čas.
Čas nadešel. Tak kde je? Čekám její ostrý smích, hledám záplavu černých kadeří.
Dav cítí můj strach a pochyby, kloní se k němu, přisuzuje mi prohru.
Náhle utichá.

Vlasy zšedivělé prachem, zkrvavený ret napuchá. Chytám ji, aby neklopýtla.
„Má rada, Martine. Zahub soucit, neoplatí ti ho. Nejdůležitější jsi ty sám.“ Prsty sjíždí po mém meči, spřádá kouzla. „Nikdo nehraje fér.“
Pochyby zmizely. Žádné kouzlo, jen Marianna.
Dav mění strany.
„Otče, přicházím převzít, co mi právem náleží.“

Mé zrcadlo je základ mé moci. Dal mi je Metod – dobrovolně. Z lásky.
Dnes moc čerpám z výzev, bitev i Šumavy samé – ale zrcadlo zůstává středem.
Změnu cítím hned. Do sklepení běžím připravená zabít.

Odraz Metodovy tváře, šeptané sliby. Půlku její moci. Poprvé váhám před úderem.
Vítězoslavný úsměv. „Snad jsi nevěřila, že ti odpouštím, Marianno? Zradu za zradu.“
Odchází středem.

Slábnu – jeho kouzlo jako nákaza proudí předivem mé magie. Svou sílu ti nedám, radši vše spálím.
Trhám nítě pojící mě k zrcadlu, jako bych přetínala vlastní šlachy.
Vchod strhávám, surově. Navždy bude odříznuto.
Padám až venku, vykašlávám prach a ponížení.

Úděl pánů Sychrava není nepodobný údělu čarodějnému. Výzva, krev, smrt. Martin ztratí otce – nebo život.

Moc přivolává hlad. Po lásce, po rozhřešení. Jak mám Martinovi radit? Sama hladovím - připomínky nacházím všude.

Probírám odznaky své moci.
Kouzlo zrcadla, Metodův první dar. Netušil, co nastane.
Slovo Mlýna, lstí vyzískané. Půjčka - ale trvalá.
Obělená kůstka, násilím ukradená. Hnusil se ti, jak tě potřeboval.

Sedí shrbený, sešlý stářím. Vzpomínka na jeho sílu a žár, léto naší lásky, mě bolí.
Poklekám. „Co půjčeno i ukradeno navracím, starý příteli. Odpusť.“
Ruka na mé tváři, závan staré moci. „Odpouštím ti, Marianno.“
Slova jako dobrý chléb hlad zahání.

„Jak tohle začalo? Společnost rytířů obvykle nevyhledáváš.“ Karel Ignác doleje zjizvenou rukou.
„V jistém věku tíhneš k těm, kdo taky pamatují staré přátele.“ Malý doušek neuškodí, na oslavu.
„Přestálas výzvu, blahopřeji. Co Jasmína?“ Je přímý jako meč, žádná lest.

Krev zalepila modré oči, Hana klopýtá ven, zvrací.
„Vyprovodila jsem ji. Víc lepší nevědět,“ napiju se víc. Nejsem jako ona. Nelžu.
„Přeju ti to. Ale starých přátel tu je víc.“
Mlčím.
"Metod zestárl, Marianno. Hrozně. Proč?"
Nelžu. "Kvůli mně."
„Nepřišel čas to napravit? Vyhrálas – čemu uškodí malý dobrý skutek?“

Nenutí mě. Usmívá se. Věří mi.
V nitru přesívám moc a piju.

Prohra stojí čarodějnici mnohé. Moc. Důstojnost. Občas život.

Jasmína klečí, modré oči lžou o nevinnosti. Její věnec stravuji plamenem - vdechuji dým sladké, jedovaté moci. Bez ní je jako nahá.
Hanka, nevinná doopravdy, stojí opodál. Dlužím své učednici lekci. Varování.

„V místě svého vítězství měním tvou sudbu, Jasmíno.“ Slovy vytesávám skutečnost.
„Nikdy už neokusíš čarodějnou sílu. Zbavuji tě jejího pláště. Obnažená poputuješ Šumavou - láskou nezahřátá, lůno nerozkvetlé.“

Smutek? To nestačí. Chtěla mi sebrat Martina.
„Tvá tvář pak bude varováním. Takhle končí ty, co mne vyzvou." Děs, konečně. "To zvládneš ty sama. Hano, podej nůž.“
Pláče - ale poslechne. A Jasmína poslechnout musí.

Mou komnatu prostorností předčí málokterá, ale teď je jako cela. Odbila třetí ráno - poslední noc před výzvou. Čas sbírat síly.

Stěny šeptají Jasmíniným hlasem. Ona ti to neřekla? Znáš ji vůbec?

Krájím býlí do lektvaru.

Martinovy oči plné pohrdání.

Nůž sjede, krev září jako šípky.

"Marianno?"

Stojí mezi dveřmi jako v dětství. Vysněný přelud poslední dekády.

"Krvácíš," říká starostlivě. Stojím omráčená, zatímco obvazuje ránu.

Strach neodešel. "Jasmína..."

"Něco vyprávěla o Metodovi, ale koho zajímá troska. My se přece nesoudíme, Marianno." Krutě blýskne úsměvem. "Měla mne za pěšáka. Doufám, že ji zničíš."

Po zbytek noci komnata jako by zvonila bitevním maršem.

Vyzývatelku nepozoruji poprvé.
Poprvé však mám strach. Kde já razím cestu přímo silou požáru, ona se smýká jako úhoř.

Kolem Metoda krouží, předstírá zájem o špinavého starce. Pozoruji je z komnaty. Té, kde jsem líbala jeho záda. Vysála poslední drobky moci z jeho kostí. Pamatuješ, starý příteli? Miluješ mě ještě?
Doufám, že ne. Půda pod nohama se drolí.

Martina nechala na konec. Je zlá, ševelí konvalinky. Zničila Metoda. Zničí i tebe. Víš, co mu provedla?
Nelžeme si. Ale ne vše jsem mu řekla.
V jeho tváři vidím - pohrdání? Zklamání?
Půda pod nohama mizí. Padám.
Zahubím tě, Jasmíno, přísahám tlejícímu listí.

„Dívej se, Hano. Neodvracej oči.“ Mlčky přikývne, bledá jako papír.
Přístřešek je zatuchlý. Čarodějné výzvy nepotřebují davy, jeden svědek stačí.
Čeká mě, sladká Jasmína. Jako já poslední dny horečnatě hromadila moc. Bude jí stačit?

Dívej se, Hano. Na plátno tvé duše načrtneme dnešní souboj. Pověst vítězky. Zkázu poražené.
Vyzývatelka útočí první. Dusivá vůně oměje. „Tvé údy ochabnou jak podzimní tráva.“
Obrana. Úder. Obrana. Šípkové trny proti hloubce močálu. Mrtvolná mlha vřesovišť. Oheň a krev.

Poslední kletba. Poslední spálený artefakt.
„Tvá vůle se zlomí jako kost v krvavé mordě.“
Oměj vadne. Hana přidusí výkřik. Jasmínin osud patří mně.
Dívej se, Hano.

Stříbrný nůž, koš, plášť a kápě.
Deset let jsem hromadila moc. Vzpomínky na tebe dusila, lenošku zaskládala knihami.

Byliny mají o dušičkové noci zvláštní moc.
Sama přistihuji svoje lži. Nebojím se. Nepočítám dny a roky. A dnes, deset let od posledního pohledu tvých černých očí, na rozcestí sbírám byliny.

Kostival léčí. Kopřiva zahání rarachy. Kopr nachází ztracené... ale teď neroste.
Halas, řinčení zbrojí. Utahané tváře, ošlehané divočinou. Kde odešel chlapec, vrací se mladík s pohyby dravce.

Nevykročím. Stojím pyšně, léty nezměněná.
Stižená pochybami. Nezapomněls na mě?
Přicházíš.
Poklekáš.
„Má paní, dědic tvrze se navrátil.“ K tobě, Marianno říkají černé oči.

Každé panství mocí uživí jen jednu arcičarodějnici. Šumava slabost neodpouští.
„Proč pláčeš, Hano?“
Překvapení. Laskavosti jsem s léty odvykla.

Nejednu vyzyvatelku jsem ztrestala... ale tahle je jiná.
„Mně taky chybí.“
„Já vím, neměla bych...“

Jasmína, věnec z konvalinek a oměje, sladká a jedovatá. Čpí mocí.
„Miluješ ho?“ Jako bych neznala odpověď.
„Miluju... ale vzít si nevlastního bratra? Otec...“ Rozvzlyká se. „Co teď, Marianno?“

Hana je naivní. Slabá. Ale nadaná. Souboj čarodějnic je zkouškou autority – učednice může rozhodnout.
„Čarodějnicím nikdo nerozkazuje, Hano. Ani koho milovat. Ani vlastní otec.“
Visí mi na rtech jako ryba na háčku. Čas přitáhnout.
„Můžu ti pomoct...“

Je Martin Jan tajný zplozenec pekel?

Mlčeli jsme, když při jeho narození zaplála nekalá hvězda a řeky zrudly krví.

Mlčeli jsme, když při otcově svatbě maličký odmítl přijmout dobrou paní Reginu za svou matku a zostudil ji!

Mlčeli jsme, když se paktoval s nejúkladnějšími čarodějnicemi!!

Nemlčíme více! Budiž známo vší Šumavě, že o Dušičkách raubíř Martin Jan napadl vlastní (ač nevlastní) sestru, nevinnou pannu Hanu, přivodiv jí nejhorší újmu na těle i cti. Ni vlastního otce neodprosil, alébrž zpupně uprchnul a čárami odloudil dobré rytíře.

Každý dobrý člověk kéž tomuto vyhnanci pohostinství odmítne!!

(Přepošlete půltuctu známých na ochranu před uřknutím.)

"...není moje sestra!" Zoufalství, nenávist, odpor. Martinovi věční družnící dospíváním zvoní chodbami dušičkové noci.
---
Marianno, co kdybys milovala někoho, koho nesmíš? Klimbal mi tehdy na lenošce, jako v dětství, když se bál nočních můr.
Mohla jsem zvolit jinak. Zalhat. Odsuzovat.
To si však my dva neděláme.
V lásce není žádné nesmíš, Martine.
---
Má volba vedla sem. K přeplněné ložnici, plačící Haně, zrudlému Martinovi a rozlícenému pánovi tvrze.
Odprosit, vzdát se cti. Nebo deset let vyhnanství. Elegantní, úsporný způsob, jak zahubit nezdárného dědice.
Toho bohdá nebude.
---
Tutéž noc s Martinem odchází tři nejlepší rytíři.
Tahle volba tě levně nepřijde, můj pane.

„Proč nejsi vdaná, Marianno?“

„Manželství, mateřství, to jsou pro ženu okovy, chlapče můj.“ Vyměnila jsem je za moc, lásku strávila plamenem.

„Ty nechceš děti?“

„Děti se mě bojí, Martine.“

„Já ne!“

Zachumlaná postavička mezi dveřmi, oči zarudlé pláčem po smrti matky. Hledals tehdy mě? Nebo jen poslední světlo na tvrzi?

„Ty jsi jiný.“ Chytrý. Divoký. Zatížený temnotou.

„Není ti smutno?“

„I kdyby. Láska šikmou plochu nepřežije a já tu nemám rovného.“ Ani neměla. Mocný Metod upadal, jak já sílila.

„Já tě miluju, Marianno! A až vyrostu, roven ti budu.“

Překonat stažené hrdlo, spolknout slzy.
„Budeš, můj milý. Cokoliv si zamaneš.“

Tři kroky. Popotáhnout, utřít slzy. Dva kroky. Rozhlédnout. Nikdo.

Tmy se nebojíš - je ti už čtyři a čtvrt! Ve tmě je maminka sama. Žádné "mladý pane, tohle není pro tebe."

Maminka je tvoje. I když jenom leží, obklopená štiplavým pachem léků. Pořád ji můžeš pomazlit.

Posmrknout, rozeběhnout...

"Martínku, jaktože nespíš?"

Dvorní dáma. Sakra.

"Co tady pokřikuješ?" Hlas jako hrom, oči jako bouře, šípkový věnec. Mizíš do výklenku.

"Martínek..."

"Nikoho tu nevidím." Marianna je známá, mocná a strašidelná. "Natož magická plížící se batolata. Padej."

Nedutáš.

Nejmocnější čarodějnice Šumavy do výklenku s mrknutím přistrčí kapesník. "Utři si nos, Martine. Já tě dovedu."

Myslels to jako varování, vím.

Když jsi zachránil zkrvavenou sirotu v lesích. Všechno něco stojí, Marianno.

Když poznala tvá kouzla, stala se tvou učednicí. Čarodějnou moc nezískáš čistě, Marianno. Jen na něčí úkor.

Když jsi jí otevřel srdce, lože i svůj příběh. Učňové v Mlýně se předháněli jako krysy. Já vyhrál.

Když jsi jí dal první zdroj své moci, tehdy ještě z lásky. Magie lidi mění, Marianno. Vysává.

Pak ti sebrala zbylé dva a slova ztratila smysl.

Teď, když tě vidím, sešlého starce vrávorajícího chodbami tvrze, hnusíš se mi. Zbyla jen lítost, pohrdání.

Moc ale jinak nepřichází. Naučils mě dobře.

Strach čarodějnici na Šumavě nepřísluší. Ta, která zaváhá, ztuhne, neunese nutné zlo, bude zahubena - či hůř, bezmocná.

Já si nikdy strach nedovolila. Ani o tebe, chlapče bez matky, můj Martine - snad proto nemají čarodějnice mít děti. Když tě otec na deset let vyhnal, obavy jsem ti nevěnovala. Myšlenky na drápy šelem, dno močálů jsem zaháněla. Prací. Vůlí. Mocí.

Teď však míříš do války, pán tvrze se svými muži. A já nedovedu nemyslet na krev na tvých skráních - ano, právě proto nemají čarodějnice mít děti.

Ty však nejsi můj syn, můj milý.

Strach čarodějky tě válkou provede. Třebas k mojí záhubě.

První červencový liják, jako když Pánbůh rozevře náruč. Potůčky utíkaly od doškové stodoly z kopce. Oběhly naskládaná polena řezbářské dílny. Zabublaly kolem ovčína.
Alexeje vyburcoval Ilja kňučením. V kopci dostihl Romana.
Šli spolu. Podpírali se jako dva stromy.
Anně přibyl bělavý pramen. Záboj kulhal, otlučenou pušku jako berli.
Pánbůh ruce sklapl. Liják ustal.
Nic se vlastně nezměnilo, řekla později Romanovi, v pevně spleteném večeru, který patřil jenom jim.
Usmál se. Myslel si své – Záboj ze Serravalu musel chodit kolem něj.
Jen jsme si nedovolili umřít, dodala.
Některé věci najdeš jen po cestě, mohl říct. Ale neřekl.
Už to věděli oba.

Sergej se vracel z práce uondaný – takže deštník navíc před jejich dveřmi ho zaskočil nepřipraveného.
Lekl se. Co Annelise?
Dveře otevřel potichu. Pak uslyšel smích a otázka mu zkroutila žaludek.
Hlupáku. Válečné lásky nevydrží.
S temným výrazem vešel. Annelise s vysokým elegánem se přistiženě obrátili.
„Neruším?“ zeptal se štiplavě.
Elegán ji předběhl. „Marcel Deveraux, těší mě.“ Jeho tón říkal falešná identita. „Slečna nám pomáhá v jisté… citlivé záležitosti. Na techniku je jednička – a Němci ji nečekají.“
„My utekli, ale co ostatní?“ prohlásila Annelise plamenně „Nemůžu je v tom nechat!“
Sergej, opět, seznal, že je idiot. „Nemůžeš. Promiň. Jak vám pomůžu?“

Stáli spolu pod Bílým koněm, čtyři světové strany. Ostatní poslali napřed.
Annelise vykročila první, vibrovala netrpělivou energií.
Záboj odkulhal smířeně. Cestou ho podpíral Sergej – a mluvili. Konečně. Minulost zavřeli na dva západy.
Matka a syn zůstali. Sergej úzkostně prolomil ticho: „Maminko… já… se s vámi nevrátím.“
Jako by oba slyšeli prasknutí ledu. Rozplakala se: „Vyhnala jsem tě.“
„Ne, maminko!“ vyhrknul. „Já… musím. S Annelise!“
Objala ho, sílou nevyřčených let.
Vtiskla synovi do ruky malovanou pažbu. „Každého, koho jsem milovala, dovedla Marja zdárně domů.“
Odešel s hořkosladkým úsměvem.
Anna dohnala a podepřela Záboje. On jí podal svou pušku. A šli domů.

„Žil byl jeden židovský mládenec, blíženec. Často létával na…“
„Létajícím koni!“
„Tak. A zabíjel draky, tuze dobře. Pak do učení vzal mladého...“
„Bohatýra?“
„Tak dobře, bohatýra. A mládenec se do něho zamiloval. Jenomže bohatýrovi učarovala jeho sestra.
A když…“
„Bohatýra zranili draci?“
„No, tak ho zachránil, ale sám padl. A to je konec. Padejte spát, holky. Lepší nemám.“
„Jenomže! Náhle se mládenci zjevil stařec.
‚Šalom, pane Bože,‘ pozdravil mládenec, protože ho poznal.
‚Lituješ své smrti?‘ otázal se židovský Pánbůh.
‚Nelituji záchrány přítele. Ale sestru opouštím.‘
I, židovský Pánbůh se slitoval a mládence v hvězdu proměnil, aby sestře z nebe radil.“

Zbytek cesty k Bílému koni, jejich spáse, nebyl nebezpečný. Jen strašně těžký.
Záboj klopýtal. Nenáviděl svět. Horečku doprovázela zimnice - vodka padla na dezinfekci.
Anna hledala cestu očima letících ptáků. Bodlo ho v záňadří. Znovu zklamal. Smrt jí stála za levým ramenem, družka v lovu. Nedokázal ji zahnat.
Uklouzl, sebeovládání prasklo. Zvedla ho ona.
Třásl se. „Promiň,“ zaprosil.
Naklonila hlavu.
„Muselas zabíjet,“ vzlykl.
„Děláš, jako bych neznala smrt,“ odvětila ledově
Nerozuměl. Pak ztuhl. „To… není totéž!“
„Není,“ řekla pevně. „Tohle bylo správné.“
Stisk předloktí, dotek motýlích křídel.
„Smrt s námi žije už dlouho, Záboji. Je čas naučit se žít s ní.“

Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
„Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
„Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
Sergej mlčel.
„Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
Natáhla ruku.
„Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
Sergejova dlaň překryla její.
„To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“

Třetí den zdolali Aravis. Údolí byla poslední hrozba. Poblíž bezpečí hor vydechli.
Varoval je Dobryňa, než padl první výstřel. Záboj pohlédl na Annu – zradili kolaboranti? Štěstěna?
Namířil. „Odveď je,“ syknul. Poslechla.
Němců nebylo moc. Neměli psy. Vystřelil.
Do lesa přeběhly děti.
Stačí je zabít.
Annelisina sestra a matka.
Nebo zdržet. Vystřelil.
Sergej. Annelise.
Poslední Němec střílet uměl.
Anna pronásledovatele setřese.
Záboj padl do mechu, rameno probodla bolest.
Jsem přijatelná ztráta. Jsou horší konce.
Třesknul hrom. Anna mezi březovými kmeny pevně svírala Marju Morevnu.
Pak bylo ticho, mech bezhlučně vsakující krev.
A Anna. Obrátila ho, zaškrtila ránu.
„Není přijatelných ztrát, rozumíš?“

Když přišel, cítila Anna v duté zimě svého nitra jen překvapení.
Nejdřív nemluvili – ona hledala cestu; on pomáhal ženám. Při třetí zastávce jí podal čutoru, jako sibiřskou vzpomínku.
„Celý den jsi nepila,“ řekl tiše.
Později Annelise na svahu sjela noha. Sergej hned přiskočil, pevně ji chytil. Anna zachytila – a opětovala – Zábojův pohled.
Válečné lásky rozorá mír, říkaly oči dvou trosečníků.
Vyrostl, říkaly oči dvou rodičů.
Večer u ohně vytáhla Anna ze záňadří kroužek motouzku, zteřelý léty. Voněl sněhem tajgy a dávnou něhou. Zimy trochu ubylo.
Obrátila se k Zábojovi. Přihýbal si z flašky, v očích nepřítomný lesk.
Něhu zafoukal sníh.

Annelise mlčky pozorovala Sergeje. Čtyři holomky zjevně o „výletu do hor, sblížit rodiny před svatbou“ nepřesvědčil.
Zvažovala únikové cesty – ale žádné východisko neviděla. Konverzace kroužila ve spirále podezřívavosti.
Náhle z lesa vyšel starší pán se psem.
„Sousede, ještěže jste je zdrželi!“ zahlaholil žoviálně. „Anuška nějak kvaltovala!“
Nedůvěra mírně opadla.
Sergejův otec pohlédl na Annelise, v tmavých očích výzva: „Málem jsem nestihl vlastní snachu!“
Nasadila úsměv, políbila ho na tvář. Páchl kořalkou.
Změřil chlapy pohledem: „Děkuju, ale už můžete domů. Kéž vás Pánbůh chrání – v horách je bez průvodce nebezpečno.“ Zdvořilostí zařinčela ocel.
Holomci pohlédli na pušky a psa.
A vypadli

Záboj zoufale objímal strom a nadával. Jako voják propochodoval celé dny - ale teď mu táhlo na šedesátku. Po půl dni hledání Anninu stopu definitivně ztratil. Vědel, že ji nenajde - je proboha stopařka!
Měl začít dřív, měl se starat o rodinu, neměl se nikdy nechat zlomit…
Pak uslyšel zaštěkání. Dobryňa přiběhl, na mordě úsměv ovčáckých psů.
Dovedl ho k loučce, kde Sergej nervózně cosi vysvětloval serravalskému řezníkovi a třem mladíkům - místním kolaborantským sviním. Anna měla v očích pohled štvané laně. Jeden kluk na ni nepokrytě zíral.
Záboj se nadechl. Už není voják. Ztracený čas nikomu nevrátí.
Ale o rodinu se postará.

Od Sergejova návratu zkusil Záboj nepít čtyřikrát. Nejdéle vydržel řádící šelmy svých myšlenek tři dny, než je znovu spoutal alkoholem.
Teď s mírnou hladinkou zíral na nepochopitelně vyrovnaného Romana: „Tys ji nechal?! Samotnou?“
„Neptala se mě,“ odvětil.
Záboj zařval: „Je válka! Co když potkají Němce? Je to kurva moje žena!“
Roman odfrknul: „Najednou!“ Smířlivěji dodal: „Anuška má Marju. Prostřílí se.“
Prostřílí. On samozřejmě doprdele nepochyboval, že Anna umí střílet – ale ne lidi! Ba, šelma žije v každém – ale neroste, když ji nekrmíš.
On jich měl celý pluk - a troubily nástup.
Odstrčil Romana, vzal pušku, vodku a vyrazil.
Roman si oddechl.