Dnešní nebožtíci

V srdci Šumavy je tma a hlína. Kořeny jejího hvozdu se zde splétají do uzlů. Skrz ně jsem svým neživotem dolezl zpod sychravského sadu sem.
Bylo tu místo. Les nového bůžka místo toho, kterého pozřela stejně, jako mě nechala pozřít zemí, nenašel.

Plíživě jím pronikám. Já, přízrak bez těla, lesovika nenahradím. Ani nechci, žene mě msta. Opatrně trávím mladé buky, burcuji raraší hnízda u Lipna, budím zrůdy.
Jen Sychravo mi je zavřené, obrněné její žhnoucí mocí, která bývala má. Proplétám se kolem, pod ním – ale neprojdu.

Náhle hradba padá. Půda mého zapomenutého hrobu propouští dubový výhonek.
Prorůstám srdcem její moci.