Moje články

Když vyšla ven, od ohně se odpojila silueta.
“Alžběto,” od úst šla Golovinovi pára. “Přišla jste.”
“Přišla."
“Musím se omluvit. Mluvila ze mě křivda.“
„Je ten souboj tak důležitý?“ zeptala se.
Golovin ve tmě povzdechl. „Předminulé vánoce jsem pochodoval před carem. Teď? Rusko leží v chaosu. Kinsk‎ý urazil moji jednotku, moji čest! Čest je pro carského vojáka vše, Alžběto. A co já jsem jiného?“
Bětka ho pohladila po tváři: „Jste především dobrý muž, Vladimire.“
Náhle cítila jeho ruku na zátylku, horký dech... Políbil ji dlouze, a když ji pustil, svět se točil.
Chvíle ticha...
A Alžběta s tichým „promiňte“ utekla.

Když Alžběta uslyšela, že četař Golovin si zítra dohodl souboj kvůli urážce, dokulhala až do zákristie, kde zádumčivě seděl.
Projednou se neusmál.
„To vám nestačí bolševici? Musíte se ještě sami snažit pobít?“
Golovin prudce odvětil: „Tomu vy nemůžete rozumět!“
„Protože jsem ženská?“ ucedila Bětka.
„Samozřejmě!“
Alžběta vykřikla: „Jistě, jak bych mohla? Na to ženské nemají uzpůsobené mozky, jak říká doktor Weber!“ Otřela si slzy. „Jen jsem to nečekala od vás.“
Golovinovy oči se leskly. „Alžběto, to jsem nemyslel! Já vím, že jste chytrá a odvážná... Prosím vás, dovolte mi to vysvětlit! Když přijdete o půlnoci, budeme na hlídce... prosím, přijďte.“

Už od příchodu k jednotce Alžbětu trápila nezodpovězená otázka: Co proti mně má ta kuchařka?
Zrzavá Olga Nikolajevna ji od začátku pozorovala nenávistně. Alžbětina ranní stogramová porce uzeného byla prokazatelně o dost menší než všech ostatních. Josefova zase větší.
Rozpaky doktora Webera, když nadšeně vyprávěla, jak pro manžela přešla Sibiř. Nepřesvědčivé: „To musí být rád.“
Smích, když po boji vyndavala kulku. Při ohlédnutí viděla, jak Olga Josefovi koketně upravuje límec. Zakrvavenou rukou si odhrnula vlasy a operovala dál.
Natašino lítostivé „Ej, Bětko, chlapi jsou psi!“ když se raněná sháněla po manželovi.
Stál za stromem, vedle něj záblesk zrzavých vlasů. Aha.

Legionáři došli na monastyr, kde našli útočiště, až k jedenácté. Josef Alžbětu dovedl k výklenku na spaní a ona vděčně usedla.
Později došla pro večeři a on vytáhl poslední sušené ovoce – „když jsou ty Vánoce“. Opřené o Josefa bylo Bětce skoro blaženě.
„Já vím, že se zlobíš, ale jsem ráda, že jsem tě našla,“ zašeptala.
„Ale nezlobím...“ odpověděl trochu provinile. „Jen mě mrzí, že válka změnila všechno. I tebe.“
„Ale vždyť já se změnila kvůli tobě" namítla Alžběta. "Vzpomeň si před válkou. Nudila jsem tě...“
Josef zamračeně vstal. „Za chvíli bude schůze štábu. Promiň.“
Bětka se zoufale opřela o zeď.

Dlouhý pochod tmou k nočnímu útočišti se Alžbětě sléval, podbarvený tepající bolestí.
Nejdřív Josefovy pevné ruce podpírající ji. „Podívej, Josefe, sníh na Vánoce,“ zašeptala okouzleně.
„Já bych radši sněženky. V Praze.“ odsekl. Smířlivěji pokračoval: „Až se vrátíme, klidně můžeš zůstat sestřička, pokud postíháš domácnost.“
Pak výšlap, podlamující se nohy... a potom Golovinovo rámě a tiché: „Veselé Vánoce, paní Alžběto."
"Prapodivný svět. Nebýt války, pozorujeme teď v Petrohradě na nábřeží hvězdy,“ dodal posmutněle.
„Nebýt válka, nikdy bych vás nepoznala. Něco dobrého snad najdete i na Sibiři, Vladimire Georgeviči. Třeba hvězdy.“
„Nepochybně najdu...“ Zněl vděčně. „Jestli chcete, až dojdeme, pojmenuji vám je.“

Alžběta skrz mlhu morfia zaznamenávala jenom útržky...
„... vůně vodky ji určitě probere!“
„...vyprané? Schovej ten hadr, Natašo...“
„... kočky na pavlači! Potřebuje klid!“ tišila starostlivou Svoloč sestra Marika.
Bětka zachraptěla: „Vodku bych brala...“
Nataša jí z vedlejších nosítek hned nabídla.
Vodka byla poctivá, až Bětce vytryskly slzy. Ale otupělost zahnala.
Hned přiskočil Golovin s kapesníčkem. „Bohudíky, že jste vzhůru, paní Alžběto. Jak jste tam padla... bál jsem se.“
Bětka zčervenala: „Já vím, jsem nezodpovědná...“
„To bych si nedovolil... Já...“ jeho dlaň překryla její, „tu vaši odvahu obdivuji!“
Později ji konečně našel Josef. „Golovin, odchod! Alžběto, proč musíš být tak nezodpovědná?“ zahartusil.

Na bílé plachetky nikdo nestřílí – základní pravidlo války.
Alžbětě dodalo odvahu při odvetném útoku rudých běžet do pole. Najednou křik – „Ze strany!“. A potom oslnivá bolest v lýtku, studená hlína pod rukama.
Josefe! Kolem nikdo, rozklepanýma rukama neotevře peán. Zahlédla tu zrzavou civilistku. Má všechny důvody mě tu nechat. Na zavolání neochotně přiběhla.
Začala se třást. Šok. „Zastavit krvácení...“ vycedila.
Olga nervózně vzala peán: „Tímhletím?“
„Ne... obvazem!“
Když přitlačila na ránu, Bětka zařvala. Ještě nesmím omdlít.
Vyděšený mužský hlas. Josefe?
„Proboha, okamžitě dostaňte sestry zpod palby! Golovinovo, do deseti vteřin budou v bezpečí, nebo vás postřílím.“
Vladimíre. Bětka spokojeně omdlela.

Po boji Alžběta unaveně usedla na Natašina nosítka, otírajíc peány. Dívka otevřela morfiem zastřené oči. „Bětko, zazpíváš mi?“
Alžběta nakřáple zanotovala:
„Kde domov můj...“
Doktor Weber, nenávistný šovinista, kontroloval Natašiny stehy. Opovržení vyměnilo překvapení. Tichounké „na ženskou dobrý“.
Opodál třesoucíma rukama otvíral flašku. Bětka uhnula očima.
„kde domov můj...“
Čujkov, co se s Natašou pral, přiskákal po pravé noze, jestli něco nepotřebuje. Do levé to schytal.
Odplivnutí jakéhosi bratra legionáře: „Svoloč prašivá,“ raději přeslechla.
„vody hučí po lučinách...“
Golovin raněné mlčky podstrčil cigaretu. Potom s vděčným úsměvem přisedl.
Snad proto nepřestala zpívat, když viděla Josefa objímat zrzavou Rusku z trénu.

Před útokem na telegrafní stanici rozkázal Josef. „Až začneme střílet, zůstaneš vzadu. Nehodlám ovdovět.“
Za deset minut vojáci vyběhli. Alžběta krok za nimi. První výkřiky.
„Kučerová, zpátky!“ – Marie Judita. Ne.
„Alžběto, sakra!“ – Josef. Nezraněný, jen naštvaný.
Doběhla za střelce, krytá ostružiním. Napravo Josef, v pořádku. Golovin nalevo taky.
A ztečí na stanici! Křik raněných a zdušené „Bětko!" zpoza rohu. Krev, dva mrtví bolševici, kožešiny. A Nataša.
Zaklekla, odtáhla dívku zpod palby. Průstřel břicha – ošklivý, operovatelný. „Nosítka!“ zakřičela a začala vytahovat kulku.
Když šila, přišel Josef. „Alžběto, měl jsem o tebe strach!“
„Já taky. Poslední čtyři roky. Zvykneš si, neboj,“ utrousila.

V poledne Alžbětu došel Golovin a nabídl jí rámě.
„Vladimire Georgeviči, vysvětlíte mi současnou situaci? Na tom nádraží se nastupovalo do vlaku se zbytkem legií, že?"
„Jenže rudí nás odehnali a vlak odjel bez nás. Ale pojede obloukem. Půjdeme-li rychle, za dva dny ho snad chytíme." Rukou ukázal směr.
„To není daleko.“
„Vidíte ty lesy? Jsou tam dva rudí komisaři... a nespočet bílých. Hranice území se pořád mění... není to země nikoho, spíš země úplně každého.“
„To se asi bude hodně střílet, viďte?“
„Asi, paní Alžběto, ale nebojte...“
„Střílení se nebojím, Vladimire Georgeviči. Jen že dojde morfium," odvětila Alžběta pevně.

„U Kyjeva přišel rozkaz ukončit operaci, že máme málo léků... tehdy jsem odoperovala a zachránila pacienta. Nemůžeme přestat léčit, abychom ušetřili!“ rozohňovala se Alžběta později u oběda. Právě dohovořila s místní vrchní sestrou.
Josef se zatvářil zaujatě: „Tys byla u Kyjeva? U Zborova taky?“
„Ne, jenom u Bachmače.“
„Vidíš, tam jsem zase nebyl já...“
„Posloucháš mě? Marie Judita sestrám zakazuje běhat k raněným pod palbu. Jistě, nesmíme plýtvat léky, podceňovat nebezpečí – ale jednou jsme přísahaly zachraňovat životy! Nevím, kde je hranice, ale jistě ne tak blízko, jak tvrdí Marie Judita!“
Josef konečně vzhlédl. „Prosímtě, umyješ i můj ešus?“
Bětka zmlkla.

Přestřelku následoval zběsilý úprk. Dostihli ostatní... i Josefa. Jenže ten ji nepřivítal žádným vítáním – jenom křikem „Alžběto, proboha, co tady děláš, máš být v Praze!“
Bětka nedostala šanci vysvětlit, že přešla Sibiř kvůli němu. Nakonec polykala slzy při výčitkách nezodpovědnosti... až znovu uslyšeli střelbu, starostlivý Golovin ji chytil kolem ramen a běželo se dál.
Po kilometru zastavili a Alžběta si otřela slzy. Ubrečená sestra je zbytečná.
Když Josef přišel znovu, mlčela. Trochu provinile jí nabídl kus uzeného. Potom: „Promiň, já zapomněl, že tohle nejíš.“
Alžběta suše prohlásila: „Jsem ve válce dva roky, Josefe. Jím všechno.“
Vypadal šokovaně... ale přisedl si.

Alžběta následovala četu, kterou jí mladá kozačka, když jí Bětka bez ohledu na protesty ovazovala omlácené klouby, nestydatě představila jako Svoloč. Nelichotivou přezdívku jim prý vysloužila národnostní pestrost.
Nataša si začala pohvizdovat, navzdory sykání mužů kolem. Alžbětě to připomnělo Josefův zvyk pískat si na výletech.
Tedy naposledy před pěti lety. Jenže co krok po zamrzlé pláni, to vzpomínka - buďto nehezká, nebo dávná. Utišit šly hůř než Nataša.
Za zatáčkou spatřili zbytek jednotky. Josefa uprostřed Alžběta poznala okamžitě - zachtělo se jí zamávat, zavolat... jenže náhlé výstřely z lesa ji přehlušily a najednou Golovin velel ústup a další výkřik ztlumila ovázaná dlaň.

Zdravotnickému kurzu při nemocnici Na Františku:
Dcery národa československého! Vaši bratři, manželé a synové udatně bojují za osvobození naší vlasti. Dosud byly jste nuceny přihlížet, zatímco muži rozhodovali o vašich životech – nikdy už více!
Přidejte se k jednotkám Mezinárodního červeného kříže v Rusku! Pomozte v boji za samostatné, rovnoprávné Československo!

Alžběta od vytouženého převelení k Josefově jednotce v prosinci 1918 čekala leccos. Rozhodně ale nepředpokládala, že na ni bude čekat jenom zadní voj. Natož že přijde doprostřed rvačky.
Rval se postarší hromotluk s... propána... děvčetem. Děvče v kalhotech, opásané šavlí, mělo zjevně navrch.
Ne ale dlouho – potyčku ukončil přišedší velitel hromovým „Čujkov, Nataša, pó-zor!“... načež přistoupil k Alžbětě, která zůstala doposud nepovšimnuta. Prohlásil: „Bohudíky, že jste v pořádku dorazila! Vladimir Georgevič Golovin, prosím, odpusťte mi tento... výstup,“ a políbil jí ruku.
Alžběta pohlédla do jeho planoucích očí a při jemném doteku jeho rtů věděla, že ruměnec nemá jen z mrazu.

Když Bětce rodiče představili o deset let staršího inženýra Kučeru, nedokázala nemyslet na sestřiny uplakané oči před svatbou s obstarožním bankéřem („Bětko, ty musíš být šťastná!“).
Josef ale překvapil. Na třetí schůzce ji políbil, a když ucítila jeho ústa, jako by jejich duše prolnuly. Žádost o ruku přijala.
Za rok Josefa povýšili. Začal přicházet unavený, přestal se smát. Nakonec po ní přestal toužit.
Po měsících poprvé ji políbil před odjezdem. Duše se ani nehly.
Píšťala přerušila Alžbětiny vzpomínky. Sevřela brašnu s nástroji a nastoupila do vlaku Červeného kříže na východ, odhodlaná najít svého prince na bílém koni – a probudit ho.

Po osmi měsících, kdy doktor Sališ ze soukromých lekcí každou středu postupně udělal asistence třikrát týdně, Bětku jednou zastavil s „Kučerová, vy byste ten apendix odoperovala i sama, co?“
Bětka zrudla... a další čtvrtek operovala.
Před sálem potkala skupinku mediků. Nejstarší švihák žoviálně prohlásil: „Pánové, víte, proč je ženská u operace jako mrkev v zimě? Praktický to není vůbec, ale aspoň se pobavíš – sněhuláci, žejo.“
Než se dosmáli, Bětka utekla.
Šviháka potkala znovu – u Bachmače mu tahala kulku z břicha. Zvlášť když poblíž bouchl granát, příliš se nebavili ani jeden – ale on přežil a Alžběta týden neslyšela na pravé ucho.

Sestra Čížková přehlédla řadu bílých plachetek, ošlehávaných prosincovým větrem. Byl druhý rok války.
„Nevím, proč jste dobrovolně v téhle zpropadené zemi... leckterá asi v legiích máte manžely a bratry. Nečekejte, že kříž vás rovnou pošle za nimi – pojedete, kam bude potřeba. Ale pokud máte přežít, pamatujte si:
Rusko je veliké a proměnlivé. Kde včera bylo bezpečno, bude zítra nepřítel! Z čistého nebe bude za hodinu vichřice! Jenom car je věčný...
A Rusko neodpouští – ani vás nepropustí nezměněné. Ani vaše milé. Možná najdete někoho jiného, než koho hledáte.“
Náhle přiběhl četař. „Posun fronty! Připravte příjem raněných!“
Sestra vzdychla: „Jako kdybych to...“

„... A tady vidíme tu střepinu, co tohohle chudáka oddělala,“ dořekl doktor Sališ spokojeně. Kurzistky reagovaly osmadvaceti „jéminánku“, pár i dávením.
Doktor rezignovaně zavelel: „Komu je nevolno, můžete jít ven, já to tady zavřu,“ a po exodu slepičince začal šít.
Při tichém „Pane doktore, nestálo ve vašem článku, že tohle odoperovat lze i v zákopu?“ leknutím nadskočil.
„Která vy jste? Počkat... můj článek?“
„Kučerová. Četla jsem samozřejmě všechny, jste přece můj nadřízený.“
„Podívejte, vy to nikdy nezjistíte, ale pod palbou málokdo funguje, jak má.“ Nádech. „Poslyšte... ve středu mám čas na soukromé lekce. Ale tam už mě, Kučerová, nevolno zajímat nebude. “

“Na to zapomeň!” zaburácel pan advokát Tusar.
Paní Tusarová káravě stáhla rty: „Tatínku, co by na to řekli sousedi!“
Tatínek si vztekle nakroutil knír. „Zdravotnice, pche! Copak jsem se celý život dřel, aby moje dcera převlékala postele vandrákům?“
„Já přece chci pomáhat československým vojákům, jako je Josef. Potřebuji nějaké zaměstnání,“ namítla Alžběta.
Maminka Tusarová se zatvářila zmateně: „Bětuško, vždyť jsi žena v domácnosti, z dobré rodiny. Proč bys potřebovala zaměstnání?“
Alžběta nasadila cílevědomý tón. Nikdy předtím to nezkoušela, ale odhadla to. „Nehněvejte se, ale já věřím, že tahle cesta je správná. Ale nebojte – když se spálím, plakat za vámi nepoběžím.“

Maminka Alžbětě vždycky opakovala: „Že manžel není doma, není žádný důvod k zahálce.“
Josefa odvedli v září čtrnáctého roku. Teď se blížil leden.
Bětka vstávala v sedm, jako když manželovi chodila pro noviny. Nakonec začala zprávy číst sama – co s tím jinak.
Nejprve se propracovávala všemi drobnostmi, které dříve nestíhala: vyleštit stříbro, vytřít za kamny. Před Vánoci budu doma, sliboval Josef odtažitě, když ho objímala na peróně.
Lžičky byly nablýskané, zbývalo jedině vytřít i pod buleriánkami. Bětku doháněl zoufalý pocit zbytečnosti. Vztekle otevřela noviny... a do očí ji uhodil reklamní titulek.
Zdravotnický kurz pro mladé dámy.
Prach pod buleriánkami zůstal.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

„No, slečno, zatím to není špatný,“ usmál se švarný instruktor. „Tak tady na tom kruháči doprava, a nezapomeňte blikat.“
Nervózní brunetka v tričku s králíčkem se usmála. Před kruhovým objezdem suverénně nahodila blinkr a odbočila.
Protijedoucí auto ji celkem překvapilo.
Instruktor s jazykem na vestě, srdcem v kalhotách a brzdou u země z plných plic zařval: „Do toho druhýho prava, ty náno!“
Slečna o něco později smutně kráčela na autobus. V ruce držela papír se seznamem autoškol – křížek přibyl i ke čtvrté. Začala přemýšlet o přestěhování do jiného města. Nebo že by si pořídila rukavice s našitým P a L.

Pistolník, který se před hodinou Gretě představil představil jako: „Bill. Buffalo Bill,“ se zeširoka usmál.
„To víte, paninko, v prérii je každá rada krátká.“ Grete s úsměvem kývala hlavou.
„Když se takhle ženete už třetí den za stádem, nikdo kolem, to se teprve pozná chlap...“
„Mhm, a-“
„Ale víte, člověk se nesmí vzdát, já dycinky říkal... “
Grete se připravovala ho zdvořile vypakovat.
„Ale já se nikdy nevzdal, dceru hledám dobrých patnáct let, ale nevzdám to – já Barb najdu!“
Grete zpozorněla: „Co prosím? Barb?“
Billa zájem zjevně potěšil, takže znovu rozkošnicky začal: „To já jsem takhle dělal v docích v Bostonu...“

Thoru Gundersenovi nikdo neřekl jinak než Švéd. Byl to vysoký, vyhublý chlap, kterého se každý trochu bál, i když byl vcelku zdvořilý. Vždycky, když vdově Aberdeenové podával peníze, otřásla se – ale platil poctivě.
Večer v saloonu se mu všechny holky vyhýbaly – kromě té mladé, kterou ještě nezkoušel. Cestou nahoru se na ni nedíval. Jakmile za nimi ale zapadly dveře a ona k němu lascivně přistoupila, vrazil ji facku. Překvapeně zavrávorala, z očí jí vytryskly slzy. Když jí vrazil druhou, vykřikla. Od vedle přiběhl vyhazovač Sean.
„Děje se něco?“ zeptal se Barb.
Barbara Mitchell polkla slzy. „Všechno v pořádku. Zákazník zaplatil.“

Darkness and silent rustling. All around his men were working frantically. This target was top priority. Suddenly, his comm started beeping.
“C234 to C876, do you copy?”
“Roger, C234, what do you need?”
“Target spotted at 10 o’clock.”
“We’re not done yet!”
“Target inbound, ETA 1 minute. Good luck!”
C876 called his men back only seconds before the great gateway opened and their target was dragged through it. They were lucky to get to cover.
“Oh come on!” said something outside. “My favourite dress! Stupid calories...”
C340 leaned to C876: “I think our mission’s been compromised, sarge.”

Doktor ztěžka usedl na zápraží saloonu. Tu šestou whisky mu vnutil Cullen na zhnání splínu. Nezahnala.
Okolo pobíhali lidé za svou prací a slévali se v barevné šmouhy, ze kterých najednou vystoupil obraz.
Mississippi, 1863. Jižanské sídlo, bílý plot – jen muži odešli, a přišli cizí. Jeho nechali důstojníci držet koně – nemohl nic udělat.
Potom křik, pláč, smích... Než odešli, celý dům zapálili.
Doktor si sevřel hlavu dlaněmi – v ohni se hemžily stíny a přerývaly hlasy.
Šum a plameny zahnala až šedivá silueta, která mu položila ruku na čelo.
„Proboha doktore, vy teda vypadáte. Pojďte vystřízlivět ke mně, ať vás nepomluví.“

Na jedné straně náměstí stál Bohannon, nejlepší pistolník v okolí. Na druhé byl roztřesený doktor Whitehead, který zoufale zvedal zbraň.
Grete se slzami v očích poklekla. Dnes ráno do obchodu Doc vtrhnul se strachem v očích, jakmile ho Bohannon k souboji vyzval, a vypověděl jí tajemství své minulosti. Slíbila mu, že to bude v pořádku. Políbil ji... ale v pořádku to nebylo
Teď zbývalo jen doufat, že nejhorší střelec ve městě trefí cíl.
Zazněl výstřel a hlaveň obklopilo kolo tmavošedého dýmu. Doktor sebou cukl.
Cullen nehnul ani brvou a namířil. Když se kouř rozptýlil, Doc se podíval do tváře smrti.

Úspěch maloměstského obchodníka je přímo úměrný tomu, jaké vztahy udržuje se sousedy. Grete byla úspěšná velmi – a drbat k ní chodilo celé město. Ostatně proč ne - venku bylo věčně lezavo a vevnitř hřála kamna.
Proto dobře věděla dřív než ostatní, že řezníka Bauera podfoukli hospodští, že indiánská manželka od Irčana Lebecka včera vykuřovala saloon proti zlým duchům i že pan Durant stále churaví.
Grete měla přirozený talent na lidi – uměla poslouchat a sama neříkat mnoho. Jediný, u koho to nešlo, byl doktor Whitehead. Grete tušila, že jakkoliv u ní doktor tráví času požehnaně, něco jí skrývá.
Brala to jako výzvu.

Jana bydlela ve Smetanově Lhotě celý život. Na zámku dnes byla poprvé a prstem fascinovaně obkreslovala vzor tapety.
Ještě nedávno si prohlížela velká černá auta, která projížděla vsí k zámku. Většinou v nich seděli velcí černí chlapi.
V jídelně ještě ležely pastelky. Na zdech visely obrázky malované neumělou ručkou. Na všech byly dětičky se zlatými vlasy, zlatovlasé paní a pánové v černém.
Chlapi ze vsi, co se vydali na zámek ráno, říkali, že prý jdou za zábavou. Seshora se ozýval smích a ženský křik.
Jana vyšla na dvůr a prošla okolo třiceti mělkých děr. V některých ještě hlínou prosvítala zlatá.

Velitel Elánius zuřivě přecházel po kanceláři. Sem, tam, sem, tam. Nikdo z jeho podřízených se neodvažoval vylézt po schodech od chvíle, co vrhnul tác se svačinou po seržantu Navážkovi tak vehementně, že mu odrolil kus ramene.
Tohle je vzpoura, prachobyčejná vzpoura! Ztratil jsem velení na vlastní strážnici! Už ani Karotka mě neposlouchá. Úplně je slyším, jak se tam dole domlouvají, mně za zády! Zrádci!
Ale já to tak nenechám!
Rozrazil dveře do strážnice jako bůh pomsty. „Tak. Přiznejte se a slibuji, že z toho nevyvodím žádné další následky,“ prohlásil s hraným klidem. „Kdo. Mi! Z toho sendviče!! Vyndal moji slaninu?!“

Než se Pip stihl v té načechrané běli rozkoukat, oslovil ho nějaký pán.
"Vítej v Království nebeském, chlapče."
Ano, pamatoval si padající zeď. Ale s ním byl...
"Prosímvás, kde je Krysák?"
"Kdo?"
"To je můj kamarád. A taky je to pes," opáčil Pip.
Petr zavrtěl hlavou. "Psi mají vlastní nebe. Lidi mají složitější přijímací proces."
Po týdnu si Petrovi i andělé stěžovali, že ten kluk je jako tělo bez duše, což je u duše bez těla na pováženou. Rozhodl se, že to možná už radši poruší pravidla.
Ostatně, s tím druhým to tam u nich svatý Guinefort taky nemohl vydržet.

Proti indiánům neměla Grete v zásadě nic. Teď před ní jeden zmokle stál, konvertovaný holobrádek, reverendův misijní úspěch.
Grete koukla, co jí přinesl. Stará kožka byla místy flekatá a proděravělá.
„Frau. Já za tuto nutrii potřebuji tři dolary. Musím splatit reverendův dluh za ohnivou vodu," pronesl školáckou dikcí. Nutrie smrděla.
Grete zvažovala dát mladíkovi dolar a kožku spálit, když do obchodu vešel doktor, s laskavýma, měkce hnědýma očima. Josephovi věnoval úsměv.
Grete vrazila indiánovi tři dolary a zoufale pohlédla na chlupatinu, která se sbíhala do slepených špiček.
Odpoledne visel nad pultem velký nápis „ostnatá nutrie, 1 ks, spec. nab.: 4$“.

Liesel stála a dívala se do ohně. Praskal a šuměl jako vichřice v lese. Oranžové a žluté plameny olizovaly noční nebe. Když se podívala skrze ně, vypadalo to, že lípy, kolem kterých denně chodila do školy, hoří také.
Stočila pohled na kroutící se papír, který plameny živil. Zkoušela přečíst tituly na hřbetech knih, ale rozdmýchané peklo je stravovalo rychleji, než ona dokázala neuměle luštit písmenka.
Podívala se na oblohu obarvenou do červena a fantaskní tvary, které stíny vykreslovaly na okolních zdech. Vlastně to bylo krásné. Jen ji trochu mrzelo, že nevěděla, jestli nějaké krásné věci nebyly i uvnitř těch knih.

Už od mala jsem měl rád výlety a zůstalo mi to do dospělosti. Je něco osvobozujícího na tom, když se člověk prostě hýbe. Nikdy jsem nepotřeboval přesně znát cíl, jenom ten pocit pohybu a změny stačil. Rozpálený bílý písek, prach kolem bosých kotníků, slunce v zátylku, anebo vítr kolem uší, rovný asfalt a sto mil na tachometru.
A pak jsem ji našel. TU dálnici, mezistátku, která nebyla na mapě. Mezistátku, která se pořád měnila. Cestu, na které jsem mohl cestovat navždycky.
Prý když projedete tuhle dálnici, splní se vám přání. To moje se ale splnilo, už když jsem sem přišel.

„Pánové, takový prsa jste neviděli!“ rozkřikoval se Greg O'Connor. Grete obsluhovala zákazníka před ním.
„A pas vykrojenej, prdelka jako broskvička...“ chlap svoje vyprávění doprovázel výmluvnými gesty.
„Aby ses nerozplynul! A která běhna to byla?“
„Člověče, je jí tak sedmnáct nanejvýš. Barb se jí říká. Á, ránko, Frau Aberdeen.“
Grete byla vždycky od rány, ale teď jí z očí šlehaly blesky:
„Ty. Hnusnej prasáku. Seber se a vypadni z mýho obchodu. Takovou špínu tady trpět nebudu.“
Když Greg, jeho kumpáni i jejich výplaty zmizeli, Grete, aniž se otočila na doktora, který postával v rohu, tichounce řekla: „V červnu jí bylo šestnáct“

Grete se pokřižovala. Svatostánek tady v městečku nebyl nic moc, ale jí stačil.
Pane Bože, dej, ať Barbara pochopí, že to s ní myslím dobře, holka jedna pitomá – promiň, pane Bože – a vrátí se domů.
Dej taky, ať se doktorovi Whiteheadovi daří a ty paznechty, co mu dluží peníze, stihne padoucnice.
A kdyby tě to moc neobtěžovalo, dej, ať někdo konečně koupí tu smradlavou veverčí kůži, jinak ji brzo vyhodím oknem.
Ale o tu volbu starosty, o tu se, pane Bože, starat nemusíš. To já už si zařídím sama, protože ženská neženská, nikoho lepšího na to v tomhle městě nenajdou.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Jsem zbožná křesťanka. Jsem čestná šlechtična. Jsem dobrá žena. Musím to opakovat, neboť mé nadcházející činy, uvrhnou i mé nejbližší do pochybností.
Oni ale nechápou. Neviděli, co já tehdy před deseti lety - nehybná tělíčka mých dětí v postýlkách a manžela s nepříčetným úsměvem a zející střelnou ránou.
Zprvu pátrání po elixíru života vypadalo nevinně, seance a okultismus, jak rozkošné, má drahá. Ale potom přišel mrazivý hlas, nabízející tajemství elixíru výměnou za krvavou oběť...
Teď s nožem ve zpocené ruce čekám na nic netušící služku. Nechci sebrat nevinný život. Jsem dobrá křesťanka, šlechtična, dobrá žena. Ale ze smlouvy s ďáblem necouvnu.

Vypadá tak nevinně. Skořápka lehká jako obláček, na povrchu hebká, uvnitř kyprá a načechraná. A hříšně sladká náplň.
Ale kdež, nic tak božského přece nemůže být hříšné! pomyslela si Nora. Thorvald by se sice zlobil, kdyby věděl, že jsem zase byla v cukrárně, ale jedno sousto ničemu neuškodí.
Opatrně přecupitala pokoj až k balíčku se třemi pestrobarevnými makronkami. Vytáhla jednu a se zavřenýma očima si kousla. A podruhé. Ta slast!
Nájednou uslyšela kroky na schodech. Thorvald! Rychle makronku položila a vyběhla do předsíně.
Zbytek cukrátka ležel na stolku, malý a nevinný, jako by ani nebyl důkazem usvědčujícím Noru ze lži.