Moje články

Jako obvykle se i letos sešla pohádek spousta. Můj výběr je takovýto:
V krásně pohádkově nadějném duchu je Rebelčino Čekání na jaro. Naděje, zvířátka, brzo budou i kytičky.
Ve vtipném duchu to od podlahy vzala i Birute v Sborovém šílenství. Krásný Disney mého dětství.
Neméně zábavně pojala jednu z mých oblíbených pohádek Smrtijedka ve svém Těžkém životě kantorově. Třikrát hurá pro prince Miroslava.
O tom, že pohádkové postavy to někdy nemají lehké, se zmínila i Ness v Pohádkovém ránu .
Černým humorem týrala zvířátka Ebženka v geniálním Genetickém hledisku .
Byť z Lejdynčina repertoáru se těžko vybírá, nakonec vyberu její mistrné obrácení pohádky v tragédii, Feed the birds, tuppence a bag
Znovu děkuji Danae, že mě k tomuhle fandomu loni přivedla, a z letoška bych ráda vyzvedla její slzopudné Sedlo .
Přáním, které se zvrtlo, nahání husí kůži Kirsten v nádherné Smlouvě psané krví.
Temnou pohádkovou inverzí mě vykolejila Rya a Podzimní ohně
A zase na něžnou nótu bych seznam zakončila kytčinou Květinou a beránkem, protože Malý princ je prostě taky pohádka, ať si říká kdo chce co chce.

Téma č. 2: Slepice
Francois seděl na dvoře a díval se na pobíhající slepice. Dělal to tak poslední tři roky každé ráno, už od doby, co se mu do téhle zapadlé francouzské vesničky podařilo dostat. Akorát že dneska poprvé nemusel se strachem mžourat na nebe. Nemusel se hlídat, aby zareagoval na každé oslovení cizím jménem. Nemusel si v duchu pokaždé opravovat přízvuk, když přišel někdo cizí.
Naopak se mohl zamyslet nad spoustou věcí, které doposud vytlačoval z mysli. Co doma? Přežil někdo z našich? Můžu už se vrátit? Můžu si zase říkat svým jménem?
Rozehnal slepice a šel do světnice rozloučit se s hospodáři.
AN: navazuje na drabble Vorladung. Pro všechny, kdo přáli Dietrichovi šťastný konec

AN: já chtěla na tohle téma napsat něco příslušně seriózního, ale tenhle dojem to přebil, no...
Varování: jeden vulgarismus
Když přišel, kuchyně byla poseta rudými kapkami. Na lince se stékaly do výhrůžných kaluží a pomalu odkapávaly na zem, lehkým popraškem zdobily dlaždičky a bylo vidět, že pár jich dolétlo až na sporák. Ve dřezu ležel nůž, z nějž odkapávala červená.
V hrozivé předtuše se obrátil a otevřel dveře do pokoje. Seděla tam zhroucená na zemi, ruce potřísněné karmínovou tekutinou, jejíž kapky jí ulpívaly i na stehnech. Když uslyšela, jak přichází, zvedla hlavu a ztrhaným hlasem vykřikla: „Až si příště vymyslíš, že zase chceš do něčeho granátový jabko, narvu ti ho do prdele! Kdo se s tím sakra má loupat?“

Před třiceti lety bychom jim dávali rudé karafiáty. Dnes jsme místo toho měli žluté gerbery.
Když jsme se po čtyřech letech loučili s třídní, věděli jsme, že každý z nás má slzy v očích. Tak jsme se na sebe nedívali a každý jsme si nechali prostor pro své vlastní „nebudu brečet.“
Na louce pod zámkem bylo zeleno a zlato a my věděli, co všechno jsme si nestihli říct a jak jsme se vlastně nestihli poznat. A nechtěli jsme odejít, ani když se stíny posunuly, protože jsme věděli, že jakmile z té louky odejdeme, definitivně nám začne nový dlouhý běh životem.
AN: Já se omlouvám za děsné BJB, ale když my dneska měli psolední zvonění a já jsem prostě celá nepoužitelně naměkko.

První zlaté paprsky slunce, co se odrážejí na střeše kostela. Celé město spí, i kočky už odešly domů. Ve věži zvoník odbíjí pátou a je rád, že mě vidí. Tahle hodina patří nám a svět je krásné místo k žití.
Jen ještě chvíli, chvíli vydržet, znovu se nadechnout, vzbudit usínající hrdlo.
Zámecká zahrada v měsíčním svitu a dva milenci, kteří se prochází v namodralém světle. Na jejích bílých šatech tančí stíny a já vím, že láska je na světě nejdůležitější.
Bolest je rudá a zatmívá zrak a proťaté srdce bolí.
Když růže plně vykvetla, slavík už její krásu ocenit nemohl.

Se Simonem jsme se znali už od dětství. Byl o dva měsíce starší, o dva palce větší a já ho obdivoval. V lese na kopci snad ještě stojí strom, na který jsme obtiskli krvavé palce na znamení přátelství. Když jsme se jednou v ohradě srazili s býkem, byl Simon ten, kdo ho odlákal, abych mohl utéct.
Koncem čtrnáctého roku jsme narukovali. Ani jsme se doma moc neloučili, byli jsme si jistí, že do jara bude válce konec a budeme doma. Nikdo si neuměl představit, co na nás čeká v zákopech.
Simona popravili za dezerci. Některé věci jsou silnější než přátelství.

Sněhurka věděla, jaké mají její mrazivé pohledy účinek. Ať už se snažila krotit revoluci nebo se hádala o rozpočtu se starostou, stačilo dobře mířené blýsknutí modrého oka a její protivník poznal, že se octl ve fázi, kdy je led tak tenký, že si měl lehnout a začít couvat už před pěti minutami.
V této situaci ale zjevně její léty prověřená zbraň selhala. Bylo to pravděpodobně proto, že polovina jejích potomků byla ve vlčím a zbytek poletoval moc vysoko.
Mateřství zjevně vyžaduje přehodnotit ověřené postupy, povzdechla si Sněhurka v duchu a vytahala nejbližší dva uličníky za kůži na krku. To zabralo.

„Tak dobrou noc,“ prohlásil zcela nevinně král Ambrose a zavřel dveře.
Karkulka potlačila touhu frustrovaně zavýt. Samozřejmě, že si byli souzeni. Samozřejmě jí bylo jasné, co k ní cítí. Jisté věci dojdou v jisté fázi každé ženě, i té, která strávila většinu života na samotě v lesích. Ale ačkoliv věděla, že dříve nebo později to musí dojít i jemu, stejně jí přišlo devětapadesát cudných přání dobré noci prostě trochu příliš. Už o nich začali vtipkovat i goblini!
Otráveně se sebrala a sešla ze schodů. Tak třeba napošedesáté už se mu rozbřeskne. A jestli ne... inu, vlk se taky nerozpáral sám.

Bob a Jenny sedí u stolu. Jenny kojí malou Emily a s úsměvem prohlásí: „Bobe, co kdybychom si pořídili štěňátko? Třeba takové to hezké černobílé, co jsou farmě.“
Černobílé štěňátko má dva měsíce a je doma samo.
Nikde žádná zábava. Nikde žádné ovce.
Štěňátko je v depresi.
Jé, židle! Co takhle okousat židli?
Bob a Jenny se vrací domů. Křik.
Mladá fenka neklidně stepuje pod schody. Dvouletá Emily pomalu leze nahoru a tenounce piští.
To jehně utíká do ohrady pomalu. Popohnat jehně.
Fenka začne Emily štípat do nohou. Emily pláče.
„Bobe, podívej, co ten čokl zase vyvedl. Zavolej do útulku!“
AN: komu by to přišlo málo dojemné, nechť na YouTube pohledá kanál Border Collie Rescue.

Téma č. 20: Nástup!
Už potřetí jsem to zkusil po dobrém: „No tak, kamaráde, tak tam vlez.“
Nosorožec se na mě podíval moudrým okem a zůstal nehybně stát.
„Parchante jeden, koukej tam padat!“ kopl jsem do dveří nákladové zdviže, až to zadunělo. Jediným efektem byla ozvěna v chodbě.
Vzpomněl jsem si na obrázek, jak se osli lákají přes řeku mrkví na provázku. Neměl jsem ale ani mrkev ani provázek, tak jsem ho zkusil nalákat na bonpari. Červené zabraly a nosorožec rozvážně nastoupil, dokonce mi u toho přišlápl špičky polobotek.
Že já si v té hospodě radši nepořídil opici. Ale aspoň bude mít Božka radost.
AN: je to děsné BJB, ale chtělo ven tak moc, až mě vytáhlo z postele. Kdo by to nechápal, tak tady: http://www.youtube.com/watch?v=w1lBJAsPRMA

„Andrea Verešová si na večírek vyrazila ve sportovně elegantním outfitku. Tahle česká sexbomba prostě má svůj styl!“
Buch
„Modré džíny jsou nezbytná ozdoba každého šatníku. Hodí se do města, do práce a klidně i do divadla.“
Buch
„Naše ručně šitá volná tunika se savovaným vzorem je ideální oblečení pro plnoštíhlé dámy.“
Buch
„Růžová tylová minisuknička, sahající těsně pod zadek, je dostupná ve velikostech 34 až 52!“
Buch
„PES satén je ideální materiál na večerní šaty. Je kvalitní, cenově dostupný a sehnatelný v mnoha barvách.“
Buch
Nečtěte módní rubriky v časopisech. Ztratíte víru v lidstvo a vytetujete si mezerník na čelo.

Rumpelstiltskin seděl u kolovrátku, když za ním ten muž přišel. Měl strhaný pohled zoufalců.
„Podařilo se mi postavit stroj, který po spuštění bude věčně pracovat,“ prohlásil vyčerpaně.
Žádná odpověď.
„Jenomže se mi ho nedaří spustit! Zkoušel jsem už všechno, ale nic není dost mocné! Potřebuji tvoji pomoc.“
„Všechna magie něco stojí,“ varoval Rumpelstiltskin pobaveně.
Vynálezce mávl rukou. „Až stroj spustím, dovedu cokoliv. Zaplatím ti, co si budeš přát.“
Když triumfálně vycházel z temného hradu s jiskrou stvoření zavřenou ve fiále, pískal si do kroku. Tak radostně, až ho zaslechli i banditi v lese.
Věčný stroj čekal na jeho návrat marně.

AN: podle komentářů tedy upravuji. Odložte před čtením večeři. A asi to je něco plus. :)
Drorg naposledy hlasitě zafuněl a odebral se k lavoru s vodou. Za ním už byl nastoupený jeho mladší bratr, dychtivě vlezl na stoličku a začal rozvazovat tkanici.
Od stolu ho kriticky pozoroval starší bratr, Lorm, kterému pro jeho věčné poznámky přezdívali Rejpal.
„Nechceš si ji aspoň nejdřív umejt? Podivej na ty hnusný patlance,“ poznamenal pohrdlivě.
Mladší šmudla se zazubil. „Ale notak, nebuď cimprlich, jsme přece bráchové, no ne? Vevnitř se to stejně všecko smíchá,“ prohlásil, štípnul do mladého masa před sebou a hrubě přirazil.
Přes lavici přehnutá Sněhurka spolkla další slzu a již posté zalitovala, že ji lovec tehdy nezabil.

Pětiletý Olek seděl na kufru a kopal do země. Nudil se. Byli na lodžském nádraží shromáždění už hrozně dlouho a on měl žízeň.
Kopl do dalšího kusu štěrku, obzvláště silně, takže se dokutálel až ke kraji chodníku a Olek si všiml žlutého petrklíče, který vyrazil zpod obrubníku. Rozhlédl se. Máma si ho nevšímá, baví se támhle s tetou Chajou. A Němci v dohledu taky žádní. Rychle přeběhl k obrubníku.
Petrklíč seděl na šedivé zemi a okolního ruchu si nevšímal. Olek ho nejdřív chtěl utrhnout, ale nakonec si to rozmyslel a jen ho pohladil. Tam, kam jedou, budou určitě taky petrklíče.

AN: zase můj oblíbený fluff pairing
Krev, která mu rozehřála srdce, když ji viděl poprvé a bez ohledu na svůj plán si řekl o ni.
Krev, která mu zabušila ve spáncích, když mu doslova spadla do náručí.
Krev, která mu zatřepetala v břiše, když ho poprvé (a naposledy) políbila.
Krev, jejíž hukot ho ohlušil, když zjistil, že to všechno byla jen lež.
Krev, která mu zaplnila ústa, když si při Královnině zprávě raději rozkousl jazyk, než aby dal najevo svoji bolest.
Krev, která mu teď ulpívá na holi. Krev toho, jehož vina to je doopravdy. Krev toho, kdo způsobil, že Bella se už nikdy, nikdy nevrátí.

Téma č. 14.: Červený a černý
Varování: morbidita. A ubližuje se tam zvířátkům.
Správný bráchové se neopouštěj. Už vůbec ne, když jsou spolu od chvíle, co se skoro ve stejnej moment vyklubali na svět.
Mí bráchové mě taky nikdy neopustili. Kdykoliv jsem vyvedl nějakou koninu, byli se mnou, pomáhali mi ven, a když se na to přišlo, tak se mnou nesle vinu.
Jenomže když jsem tehdy šel do tý jeskyně tak brzo před přílivem, tak ten vyvrtnutej kotník byl můj problém. Ne bráchů. Takže mi neměli pomáhat, neměli se mnou nýst vinu a ta čepice, co vyplavala, měla bejt černá a červená. V tý jeskyni jsem měl zůstat já, ne Dulík a Bubík.

Na jedné straně místnosti seděl Dietrich.
Na druhé straně místnosti ležel na stole papír. Na papíru stálo velké, zdobné a direktivní „Vorladung“.
Lejstro mu přikazovalo, aby si zítra sbalil svých pět švestek (o maximální váze padesát kilo), a samozřejmě hvězdu, a dostavil se k transportu. O důsledcích nedostavení se se nezmiňovalo. O tom se zmiňovala už hlavička Geheime Staatspolizei.
Dietrich přešel ke stolu a znovu dopis pečlivě prošel – jestli to tentokrát nebude nadějnější. Nebylo.
Když odcházel, zavazadlo ani padesát kilo nemělo. Hvězdu odpáral. Neuerbachovi ho vždycky brali jako vlastního a pořád mají z první války tu dvojitou stěnu na půdě.

AN: moje oblíbená česká varianta na Azirafala a Crowleyho (NO SLASH!!!) nemohla chybět.
Anděl Páně.
„Ale notak anděli, nebuď labuť. Já jsem vážně zvědavej, jak zpíváš, čestně,“ prosil čert Uriáš nevinně.
Petronel rádoby káravě pozvedl prst. „V háji Božím je zakázáno hlučet, pekelníku. Ten je určen k pokojnému tomu... rozjímání.“
„Nepřeháněj, jaký hlučení? To určitě neplatí pro kůry andělské.“
Petronel se potěšeně načepejřil, že byl nazván kůrem andělským, a svolil. Čert se usadil a zatvářil se poťouchle.
Anděl důstojně otevřel ústa a vydal ze sebe mocné (a notně falešné) „Glóriááá!!“, následované takřka okamžitě přidušeným „hosana, haleluja, Bože všemohoucí“, když ho Pánbůh vykopl z rajské zahrady.
Uriáš už čekal před bránou. „Ale zpívals dobře,“ prohlásil posměšně.

AN: omlouvám se, nějak jsem neměla na vtipné drabble správnou náladu.
V malopolských bažinách je mlha pořád. I v prosinci. Takže když kolem nás na pochodu z lágru začaly padat americké bomby, podařilo se nám s Annou a Lidií zdrhnout
V tý mlze si nás Němci nevšimli a my zapadly kus vedle nich do zákopu. Byl úzkej, takže jsme ležely pěkně naštosovaný. Dole Lidie, pak já a Anna nahoře. Pak to vedle nás bouchlo, já uslyšela křik a něco teplýho na mě káplo. Anně to ustřelilo celej zadek, nemohla už jít, jenom křičela ve sněhovým poprašku.
My dvě jsme přežily.
Ale kdykoliv jdu v mlze domů, na ten zákop si vzpomenu.

Kluci u amerického odposlechu na Čerchově tehdy mohli začít třetí světovou, kdyby chtěli. Ale nestálo jim to za to.
Petr Vančura ten den zrovna seděl u konzole, na hlavě dvoje sluchátka, v jedněch letci, v druhých zápaďácké rádio s písničkama, když zaslechl něco zajímavého. Otráveně přeložil zprávu o přesunu jednotky, odeslal, a znovu se zaposlouchal do Stonů.
O tři hodiny později vletěl do místnosti poručík.
„Četař Vančura, pó-zor! Za vzorné odhalení imperialistických plánů vám je udělena nejvyšší pochvala!“
Kluci na cimře zpozorněli. Vopušťák?
„Budete pochválen před nastoupenou jednotkou a vyfotografován před vlajkou naší socialistické republiky! Tu fotku si můžete nechat!“

Mike Donovan. Rád zabíjel malé chlapečky. Ničím výrazný úchyl, který si nemohl pomoct. Já si taky nemohl pomoct. Nakonec leží na dně moře.
Matt Chambers. Srazil autem několik lidí, ale nikdy ho neodsoudili. Uměl dobře lhát. Mě ale neobelhal. Zabalil jsem ho do pěti úhledných paklíků a už je taky pod hladinou
Roger Hicks. Znásilnil a ubil dvě ženy. Skoro se mu podařilo mě rozzlobit. Tak jsem ho probodl.
Zoey Kruger. Zabila svoji dceru a manžela. Byla vážně dobrá, celé to nahrála tak, aby to nikdo nepoznal. Asi chtěla, abych ji znásilnil. Místo toho jsem ji zabil a hodil do moře.
Brian Moser. Můj bratr. Málem převrátil celý můj svět naruby, ale nakonec jsem ho zastavil. Chtěl, abych zabil Deb, takže jsem musel zabít jeho. Už je vedle ostatních v zátoce.
Oscar Prado. Můj první nevinný. Byl jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Vlastně jsem ho zabil v sebeobraně, ale nešlo s tím nic dělat. Toho jsem do zátoky nepohřbil.
Arthur Mitchell. Nejznámější sériový vrah všech dob. Zabil jsem ho, ale k ničemu mi to není. Ritě to život nevrátí.
Stojím nad studenou vodou, do které jsem ho pohřbil, a napadá mě, že některé lidi zabít jednou není dost.

AN: původně jsem si špatně přečetla téma. Mám moc hezkou stoslůvku o pejskách na téma Rodinná pohoda. Tak třeba ji ještě využiju :/
Mila stála v uličce za továrnou a naposledy se prohlédla v zašlém zrcadle.
Vlasy jsou v pořádku. Sice tmavé, ale krátký sestřih tu není nic divného a horkou kulmou (podvědomě se vyhnula popálenině na krku) z nich udělala moderní kudrliny.
Oči ujdou. Šedohnědá je dobrá barva.
Pleti by sice slušelo víc lesku, ale trocha vyšmeleného oleje to spravila a krev z prstu vetřená do tváří udělala zdravíčka jako jablíčka. Možná si raději dá ještě facku.
Kritický pohled ale ukázal její slabinu.
Nos prostě neschová. Dědictví předků se nezapře.
Rezolutně schovala zrcátko. Nos neschová, práci potřebuje.
Mladá Teďužpolka vykročila do továrny.

Téma: Kam se poděl hrdina
Když bylo Toničce Bolavé šest, získala podezření, že s hrdiny, jako jsou ti v pohádkách, to nebude zase tak jednoduché.
Když jí bylo devět, zjistila, že někteří hrdinové jsou vlastně mrňaví, hrozně klejou a pěkně smrdí.
Když jí bylo jedenáct, uvědomila si, že být hrdinou není zase tak jednoduché a že největší hrdina je občas ten, kdo se hrdinství zřekne.
Když jí bylo třináct, poprvé se jí stalo, že by někdo chtěl být jejím hrdinou. Ale, oproti pohádkám, v opravdovém životě není hrdinou vždycky ten, kdo se jím být zdá.
Takže se rozhodla, že se v životě bez hrdiny obejde.

AN: Ano, je to děsně BJB, ale když já po tommhle dni nedokázala nad tím kyblíčkem Nutelly sepsat nic lepšího.
Dny, kdy člověk pokazí, co může, se občas přihodí každému. Takové ty, kdy je hnusné počasí, na co člověk sáhne, to se rozbije, a každý, koho potká, je idiot, nepříjemný nebo kombinace obého.
Ne vždy se ale člověku stane, aby na něj za jeden den střílel mimozemšťan s obličejem kamaráda, sjel ho šéf za špatně nakrmeného pterodaktyla a navíc se mu ještě povedlo hodit zásnubní prstýnek s odpadky do koše.
Když Gwen ten večer smutně seděla nad kyblíčkem Nutelly, kterou konečně po roce od zakoupení otevřela, konstatovala, že až na konec světa se dneska stalo všechno, co se stát mohlo.

AN: je to hrozný AU fluff, ale když já holt u tohohle páru to klišé zbožňuju.
Rumplestiltskin vší silou hodil talířem o zeď. Před očima měl rudo a vztek mu svíral hrdlo tak, že se z něj linuly jen skřeky.
Tohle že si dovolila!?
Se zakletím rozrazil dveře a v slepém hněvu smetl ze stolu čajový servis.
Konečně! Belle se objevila ve dveřích a nevěřícně koukala na spoušť okolo. Temný pán se nadechl...
„Co prosímtě děláš? Neběsni tady jako malej, ten klobouk byl olezlej a starej, tak jsem ho vyhodila. A jestli myslíš, že ten svinčík budu uklízet já, tak se setsakra pleteš,“ přerušila ho jeho žena klidně.
Temný pán zavrčel a šel si pro smetáček.

Profesor Higgins nikdy čokoládu neměl rád. Byla na něj moc sladká, takže ji doma měl jen pro návštěvy.
Je proto s podivem, že zrovna teď seděl v křesle a zachmuřeně pojídal nugátové bonbóny z tácku.
„Jako kdybych k něčemu potřeboval nějakou ženskou. Akorát to ruší klid, nabourává to člověku život a k čemu to je? Umějí akorát tak hledat trepky,“ vybuchl zničehonic.
Jak tak pomyslel na trepky, došlo mu, že v křesle stále sedí v zablácené venkovní obuvi. Rozhlédl se, ale nikde nebyly vidět, takže zaklel, zvedl se a vydal se je hledat.
Na tácku smutně ležel poslední kousek čokolády.

AN: je mi jasné, že za to nedostanu žádný bodík, ale já to drabble napsala a až pak si všimla, že je po půlnoci... a je mi líto ho nezveřejnit.
Jakmile ji spatřil, věděl, že musí být jeho. Chodil za ní už týden, každou noc. Potkávali se tajně a jen měsíc byl němým svědkem sdílených doteků.
Její rodina ale svazku nepřála - zakazovali jí i sebemenší kontakt s ním. Když za nimi přišel, aby si s nimi promluvil, sotva si zachránil kůži útěkem. Pravé lásce ale nelze klást překážky – alespoň si přes okno její komůrky šeptali vyznání lásky a domlouvali se, jak spolu utečou a budou mít děti.
Jednoho dne ale přišel a už zdálky věděl, že je konec.
Dali ji vykastrovat. Naštěstí se ale dva dny poté začala mrouskat sousedovic Minda.

„Ještě nikdy nebyla taková možnost výběru! Každá varianta bude zcela unikátní! Všechny vaše herní volby budou mít obrovský efekt. Celá série bude důstojně zakončena. Budete mít možnost se se všemi rozloučit.“
Ježíškunakřížku, to je tak napínavý, konečně bude motivace to zkusit i napodruhé... možná i napotřetí. Pokud to bude minimálně tak epický jako dvojka... já to zase probrečím!
Po čtyřiceti hodinách, kdy hráč oplakával padlé kamarády, pomstychtivě nechával nepřátele zároveň hořet a vybuchovat a nadšeně sledoval, jak hra dosahuje stále více kulervoucích dimenzí, přišel konec.
Tři druhy barevných explozí. Když jste byli fakt hodní, tak jeden nádech.
Nevěřte slibům developerů.