Jen proto

Marianna prkenně pozoruje parket. Dvůr nic neviděl, i já jen mělce pocítil rozpřažení její moci, ale hrůzu jejího protivníka nepřehlédli.
Jejich strach ji obklopuje ostrovy ticha. Kde si důvtipem otevřela dveře, je teď její jinakost zavřela.

Pány s chotěmi vyvolávají k tanci - ale nás ne. Její rty se stahují jak čepel.

Ne.
Jsem vládce Sychrava. Mou čarodějnici, mou Mariannu, mou milovanou neponíží nikdo.

Nevyvolán přecházím parket. Vyseknu jí královskou úklonu, rozbíhám vzdorovitý valčík.
„Oslň je,“ šeptám a prudkým dupnutím ji roztáčím.
Rudé sukně víří a ona nabírá dech, její věnec září a stěny sálu rozkvétají šípky. Dav ohromeně vzdychá.
Vyhrála.