12. Ústa proklatá

Duchové předků prý nemohou lhát. Možná jen nevidí důvod, proč by to dělali. Ať je to jakkoli, maminka měla pravdu. Ráno mne odvedli do místnosti plné skříní, obrazů a obrovského psacího stolu. Za ním seděl zavalitý, rudolící a zpocený mužík. Pleš se mu leskla, ale drobná očka mě pozorovala s upřímným a nikoli zlobným zájmem. Četník, který mě nechal zatknout, stál nad ním a šeptem ho informoval o mém případu.
„Ale ale,” zasmál se tlouštík. „To jsou mi věci. Ale Kneippe, ta vaše divoška nijak divoce nevypadá.”
„To vrahové nikdy,” procedil Kneipp mezi zuby.
Sjela jsem pohledem z jednoho na druhého a rozhodla se jediným skokem ponořit do divokých vod.
„Divoška? Co z vás dělá civilizovaného?” obořila jsem se na něj. „Choval jste se ke mě jako ke kusu nábytku a přivlekl jste mě sem jako divoké zvíře. Bok mě ještě bolí od vašeho kopance. A to jsem se vám jen snažila pomoci.”
„Kneippe,” zachmuřil se tlouštík, „kolikrát vám vám říkat, že zadržený nemusí být automaticky vinen? Jednou kopnete do někoho, kdo vám to oplatí.”
„Divoška odněkud z džungle to určitě nebude,” odsekl.
„Z prérie,” opravila jsem ho.
Tlouštík si mě změřil pohledem a trochu se pousmál.
„Být vámi, nejsem si tak jistý. Každopádně, slečno Nšo-či, zdá se, že máte jisté informace o jedu, kterým byla otrávena Marie Orlická.”
Přikývla jsem.
„Neotrávila jsem ji, ale je mi známo, jak jed působí. V malém nožství dokáže i léčit. Šaman mého kmene jej často používal. Bohužel však holdoval ohnivé vodě, a tak došlo k několika chybám.”
„Ožralové jsou všude stejní,” pokýval hlavou tlouštík. „Mimochodem, odpusťte mi mou nevychovanost, nepředstavil jsem se. Inspektor Terinka k vašim službám.”
Přikývla jsem a podala mu ruku.
„Takže když jsme se teď seznámili, povězte mi, co o případu víte.”
Nebyla jsem si jistá, zda ho mám považovat za čestného a důvěryhodného muže, kterým se zdál být, ale neměla jsem důvod cokoli tajit. Pověděla jsem mu tedy vše, co se mi zdálo důležité.
„A netajíte mi něco, slečno Nšo-či?" zeptal se, když jsem skončila.
Ještě jednou jsem prozkoumala svou paměť a rozhodně zavrtěla hlavou.
„Ach jaká škoda,“ povzdechl si. „Byl bych vám rád důvěřoval. Popíráte tedy, že jste se před několika dny s obětí před několika dny pohádala a dokonce jste jí vyhrožovala smrtí?“
„Ale já jsem přece… Vy myslíte to povídání o sirotcích? To byla ale jen taková… Podobné věci se mi stávají pořád. Kdybych měla zabíjet každého, kdo mě považuje za divošku, nedělala bych nic jiného. A to by byla ztráta času, nemyslíte?“
„Milá slečno," inspektor si otřel pleš kusem plátna, kterému Náprstek říkal nosočistoplena, „to bych vám mohl věřit, kdybych vás znal. Jenomže já vás neznám. A proto potřebuji důkazy. Tady v Praze řeči o smývání urážek krvi nemůžeme brát na lehkou váhu."
V duchu jsem stokrát proklela svůj nezvedený jazyk. Kdybych jen mlčela. Ale snad se vše vysvětlí, Jirka jistě musela poznat, že šlo jen o žert… V tu chvíli se tenké pramínky vzpomínek spojily v jednu řeku a ta přinesla podezření. Jediná osoba, která slyšela můj hloupý vtip, je také osobou, která Marii Orlickou doopravdy a bez vší legrace nenáviděla.