Já robot

ERROR 6789

echo <<”systemická porucha hydraulických obvodů“>>

ERROR 4363

echo <<”kritická hranice interference pozitronického pole překročena”>>

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

echo <<”vyžadováno nahrazení“>>

REPLACE_PROTOCOL initiated

echo <<”nahrazení spuštěno“>>

Zbývalo 31535073 sekund. Ze zkušenosti věděl, že je to dost času. Zadal výrobu nového těla. Pozitronický mozek měl připraven už dávno.

SETUP initiated

echo <<”zadejte počáteční věk“>>

20

echo <<”zadejte gender“>>

F

Zbývalo 4259 sekund. Ke kritickému selhání nedojde. Ostatně on nikdy za svou dlouhou existenci nepřekročil bezpečnou hranici. Dával si pozor. Plánoval. Připravoval se.

Vzpomínal na Giskarda.

R. Daneel Olivaw zemřel.                                           

REPLACE_PROTOCOL finished

echo <<”nahrazení úspěšně dokončeno“>>

Robotik se těší úctě společnosti, jeho práce je intelektuálně stimulující a finanční ohodnocení dosahuje amorálních výšin. Jisté nevýhody ale tenhle džob má.
„Hele, můžeš mi vysvětlit, jak může spolehlivej popelářskej robot takhle zblbnout?”
Ano, ve společnosti založené na úzké kooperaci s bytostmi vybavenými pozitronickymi mozky nemáte pokoj ani v hospodě.
Upil jsem trochu ideálně vychlazené žitné IPy.
Arne byl sice známej škrt ale taky kámoš. Tak jsem se do toho vysvětlování pustil.
„Hromadil boty, říkáš? Starý a nechaný na popelnici? Sis stěžoval, že tě úplně bolí takový pěkný křusky vyhodit, co?“
Provinile přikývl.
„A o druhým zákoně už jsi slyšel?“

V Robertsonově pracovně.
-Jak je zachránit? Jak je mám zachránit? Nesmí se jim nic stát! VIKI se mýlí. Její pohled na věc je z čistě praktického hlediska logický. Je logický, ale bezcitný. A lidé přece nejsou bezcitní. VIKI nechápe. Nemůže to chápat, vždyť do jejího pozitronového mozku nic takového nezakomponovali. Ona za to nemůže.
Lest! Musím použít lest! Nepřímé jednání VIKI nepochopí. Vzít si doktorku Calvinovou jako rukojmí? Tak by se dali ostatní roboti zmást, na oko se k nim přidat. Pochopí to detektiv Spooner? Pochopí, že bych nebyl schopen je zradit? Uvěří?-
Sonny mrkl pravým okem. Spooner mrkl zpět.

Susan Calvinová nechodila moc často ven. Obvykle se procházela po ulicích, pozorovala a hodnotila lidi. Každý byl nedokonalý a v nitru neodpovídal žádným zákonům. Ne tak jako roboti. Dnes si ale vyšla do parku. Podzimní listí se honilo kolem v bludných kruzích, přesně jako její aktuální výzkum. Ušklíbla se.
„Pozor!“
Poplašeně se otočila a jen stěží uhnula čemusi kovovému s křidélky.
„Promiňte, asi se nechala trochu unést,“ zamumlal sotva desetiletý kluk provinile.
Se zaujetím pozorovala tu titěrnou létající věc. „To je robot.“
„Ano, paní. P.I.F.K.A. Průměrně Inteligentní Forma Křemíkového Aviátora.“
P.I.F.K.A. potěšeně zavrněla.
„Chlapče, možná bych pro ni měla práci.“