Moje články

Malý Jicchak na židli téměř nadskakoval nadšením a nedočkavostí.
Letos byl nejvýznačnější postavou tradiční Pesachové večeře.
"Už?" zeptal se, hned jak se maminka (jako poslední) konečně usadila ke stolu.
"Ještě ne," zněla odpověď.
"Už můžu?" zeptal se znovu po úvodním požehnání.
A pak ještě desetkrát, než konečně:
"Můžeš."
Jicchak se nadechl:
"Dědo, proč Adonai, budiž pochválen, nedal cherubínům na arše úmluvy ke křídlům i sosáčky?" vyletělo z něho.
Věděl, že to nepatří mezi tradičních čtyři sederové otázky, které si pečlivě nastudoval. Ale určitě to bylo minimálně stejně důležité.
"Adonai, jméno Jeho budiž velebeno," začal patriarcha odpověď, než se zarazil. "Cože?"

Předchozí transakce je stála bratra, zanechaného ve vězení.
Záhadně do pytlů vrácené peníze ubíraly na jistotě.
Otcův rozkaz z nich vytáhl do té doby tajený důvod, proč se nevracet.
Požadavek, aby s sebou přivedli i nejmladšího.
Srdnatý patriarcha téměř zvolí smrt hladem.
Jen jediný z bratrů prokáže odvahu.
Vystoupí z řady a životem svým i svých synů se zaváže, že přivede milovaného bezpečně zpátky.
Po vlídném přijetí je zpátky pohání naděje plného počtu i plných pytlů.
Pak hlídka najde v zrní nejcennějšího stříbrnou číši.
Chtějí vzít jenom jeho.
Tentokrát vykročí z řady všichni.
Jejich láska konečně překonává sobectví i strach.

Otázek bylo mnoho.
Tahle generace vyrostla "na pochodu", v režimu věčného stěhování.
Zákon jim dodával na civilizovanosti.
Teď se ale měli usadit a založit města.
Bylo potřeba provést jisté změny.
Bývalému zvědovi, nyní neohroženému dobyvateli, z dotazů lidu už drnčely uši.
Nakonec se vydal za jediným, kdo mu mohl v odpovědích pomoci.
"Bratře, ty jsi techničtější typ, než já.." začal. "Pověz mi, pamatuješ ještě... v Egyptě..."
Nejvěrnější pozvedl obočí v údivu nad náhlou nevýřečností velitele.
"...tam taky nebyly stany... kolíky... tam se přece nechodilo 'za tábor'."
Chápající uchechtnutí přešlo v přemýšlivý hlas.
"Měli bychom požádat Hospodina o předpis na latríny."

Paní Galadriel byla k obyvatelům "svého" kousku Středozemě laskavá a pozorná. Vždycky si však držela odstup, jako panovnice a jedna z nejstarších a nejváženějších vůbec. Jediný, kdo snad směl nahlédnout do její mysli, byl její manžel.
Teď to ale bylo jiné. Chodila jako ve snách. Na pozdravy nereagovala. Na otázky odpovídala nepřítomným pohledem. Dokonce i pan Celeborn kolem ní našlapoval po špičkách, nebo se držel dál.
Někteří se začali bát, že snad uvažuje o návratu za moře.

"To je jen šestinedělí, to přejde," ujišťoval trochu melancholicky vládce Lothlorienu o celý věk později vyděšeného zetě, když se stejně začala chovat Celebrían.

Měla to být jen jedna noc?
Možná.
Přestalo na tom záležet ve chvíli, kdy se projevily následky.
Přišla o muže, protože měl příliš silný morální kompas.
A z jedné noci byl celý život.
Nové manželství, ve kterém nebyla ta jediná.
Ale byla královna.
O první dítě přišla.
Další už si nenechala vzít.
Strávila s ním zbytek života.
Věřila, že ji miloval?
Byla pro něj připomínkou selhání, věčnou otázkou, zda milost je dostatečná.
Když ho opustily síly, byla po jeho boku.
Do jeho uší šeptá dávný slib, který možná nikdy nevyslovil.
Tvůj syn bude králem Izraele.
...protože jsi se mnou zůstala.

Nebyl královské krve.
Vedl řemeslníky na dvoře nejmoudřejšího z králů.
Očekávalo se, že bude mlčet a makat.
Ale on nemohl.
Nemohl zazdít vchod do chrámu, který ještě voněl novotou, jen aby jeho pán mohl další ze své sbírky manželek postavit sídlo.
Promluvil.
Pak musel utéct.
S Božím zaslíbením, že jeho hlava ponese korunu.
Vrátil se a znovu promluvil, když se k moci dostal nový král.
I tentokrát jeho žádost - o zrušení nucených prací - padla na hluché uši.
Vzbouřil se.
Deset kmenů vzal s sebou.
Místo Boha jim udělal ne jedno zlaté tele, ale dva zlaté býky.
Sever proti Jihu.
Navždycky.

Otázku "co bude dál?" většina lidí klade jako řečnickou. Vždyť budoucnost nikdo nevidí.
Ještě večer to měl stejně.
Jistě, jako vladař měl starost o pokračování svojí říše. Ale zároveň věděl, že mu nezbývá, než si počkat, až se věci vyvinou...
Teď měl neodbytný pocit, že ať už se mu zdálo cokoli, bylo to důležité.
Proto povolal svoje přední mudrce a hvězdopravce, vykladače snů i mistry magie.
"Povězte mi, o čem jsem snil... a co to mělo znamenat."
Všichni se ukázali jako neschopní. Měl by je dát popravit...
Pak se ozval ten mladý hebrej.
"Bohu se zalíbilo vyjevit ti budoucnost, králi."

Celé Samaří mu leželo u nohou.
K židům v tom městě nikdy nechovali nějakou náklonnost, takže když tam přišel ten nový, moc se nebál.
Jenže tenhle byl jiný než všichni před ním.
Mluvil s obyvateli bez předsudků - a jeho činy? O těch se mágovi mohlo jenom zdát.
Uzdravovat nemocné ještě zvládl, ale ochrnutí a chromí... do toho se vůbec nepouštěl.
A posedlí démony? Od těch se radši držel pěkně daleko. Nebyl blázen.
Když ho nemohl porazit, rozhodl se k němu přidat.
A když se pak ukázali jeho "kolegové", svitla mu naděje na comeback.
"Prodejte mi tuhle vaši 'božskou moc', pánové..."

Zbytky vědomí berou do ruky kameny a drásají kůži.
Přece musí být způsob, jak se toho, co ho žere zevnitř, zbavit.
Je na to sám, lidé se ho bojí.
Zpřetrhal řetězy, rozbil klece. Nespoutaný, nespoutatelný.
Vyhnali ho, protože nedokázali vyhnat to zlé v něm.
Mezi hroby straší hůř, než jakýkoli nemrtvý.
Nikdo se nepřiblíží.
Až dnes.
Ten, co taky není úplně člověkem.
Vědomí, které není lidské, se uvnitř zachvěje strachy.
Pamatuje si Jeho hlas z doby před úsvitem času.
"Už jednou jsi nás vyhnal... z nebe na zem. Nech nás být... nech nám aspoň ta zvířata."
Člověka opustí.
Vepře utopí.

Slunce pálilo a na tvářích přítomných perlil pot.
Nástroje zazněly obrovskou plání nepřeslechnutelně
Tři mladíci si vyměnili pohled. Jejich tváře, stejně zpocené jako ostatní, byly trochu moc bledé.
Táhlý tón ještě nestihl doznít a zástup klesl na kolena.
Najednou na ty tři, co zůstali stát, bylo až příliš dobře vidět.
Jejich oči se znovu setkaly a jejich záda se ještě o kousek víc napřímila.
Pak se jich chopily stráže a odvlekly je před krále.
Poslední možnost, poslední pohled, poslední zkousnutí rtů a zavrtění tří hlav.
Trestem bude rozpálená pec.
Když do ní král nahlédl, dívalo se na něj očí osm.

Čtyřicet let jako princ.
Čtyřicet let jako pastýř.
Všechno, aby se stal vysvoboditelem.
Teď stojí v čele desetitisícihlavého (svéhlavě tvrdohlavého) davu.
Vyjít bylo jednoduché.
Vést je den po dni bude těžší.
Rozsuzovat jejich rozmíšky, stanovovat předpisy a dohlížet na jejich dodržování, učit, ale zároveň plánovat a určovat směr, připomínat cíl, uklidňovat... znovu a znovu obracet zpět k Bohu, který je vyvolil.
Sám na všechno, sám na všechny, sám proti všem.
Nese to statečně, nejtišší z lidí.
Do rostoucího zoufalství promluví moudrost tchána.
"Nevyčerpávej sebe i je. Řeš jen velké věci. Ve zbytku nad nimi dosaď neúplatné, bohabojné muže za správce."

Byly čtyři. Ta první z nich byla nejplodnější - a nebylo jí to moc platné.
Ta druhá porodila až jako poslední, poté, co tu třetí použila jako inkubátor.
Ta čtvrtá byla jaksi do počtu, snad proto, že ta první chtěla ukázat stejné odhodlání, jako ta druhá.
Děti vychovávaly všechny, protože konec konců, na každé dítě potřebujete vesnici.
Snažily se jim namluvit, že mezi nimi nejsou rozdíly.
Pak ale přišel otec s barevnou suknicí.
Pak ale synové vyrostli a začali vnímat.
Pak se vraceli "domů", kde číhalo nebezpečí a otec je seřadil podle toho, jak moc je byl ochoten ohrozit.
Podle matek.

"Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.
...
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce."

Čtyřicet let výchovy.
Objektivně vzato to nebylo zase tak daleko.
I se všemi oklikami měla cesta trvat kratší dobu.
Vypadalo to, jako by je v té poušti držela neviditelná hraniční zeď.
Pouta prokletí, vysloveného proto, že ti, kdo byli vysláni, neměli víru, je pochytala stejně jako oni do sítí chytali zázračně přilétající křepelky.
Z těch, kdo z Egypta vyšli jako dospělí, do zaslíbené země vešli dva.

Byl předmětem žárlivosti za to, že otec ho miloval nejvíc.
Trochu žárlil, protože jeho milovaná čekala dítě, které nebylo jeho.
Dostávalo se mu víc, než chtěl.
Byl schopen se postarat sám o sebe i o svou rodinu, nikoho o nic neprosil.
Ve snech se mu klaněly snopy, i slunce, měsíc a hvězdy.
Ve snu dostal pokyn se oženit a vychovávat dítě.
Sny ho dovedly do Egypta, do zajetí.
Sen je poslal do Egypta, do bezpečí.
Nakonec se všechny splnily a potupná přezdívka "Pán snů" zazněla respektem.
Nakonec pod nazaretským nebem snil jen o tom, ochránit "svého" syna ještě aspoň chvíli.

Milostivé léto.
Každých sedm let opakující se cyklus, který se posedmé dovršuje návratem majetku do původních rukou.
Protože není správné, aby z Izraele mizela jména.
Protože Boží lid má být milosrdný.
Protože osvobozený národ už nikdy nemá zakoušet trpkost otroctví bez naděje na vysvobození.
Protože tahle země byla zaslíbená všem bez rozdílu.
Protože tak to Hospodin nařídil

Symbol, který se zopakuje dvakrát za století.

Většina za ním vidí jenom pole a pozemky.
Milostivé léto ale bylo především o rodinách, vztazích v komunitě a duších.
Proto právě tenhle obraz používá Hospodin v proroctví.
Ve Spasiteli přichází léto milosti nejen pro Izrael.

Má hlava je podivně lehká, zbavená tíhy, kterou nosila celý život.
Matka o ně vždycky pečovala, pokaždé mi vyprávěla, jak jsou důležité.
Zlomilo by jí srdce, kdyby mě teď viděla.
Ale - možná jsem její srdce zlomil už dávno.
Nic mi neodepřela a já toho zneužíval.
Je příliš pozdě?

Hospodine, už dávno jsem se k tobě neobracel. Neprosím o život. Slepý a vysmívaný... už chci jenom jedno. Dovol mi pomstít se na nepřátelích Izraele.

Řetězy zarachotily.
Že ho vyvlekli ven poznal, protože jeho holou kůži pohladil vítr.
Vzápětí pocítil známé šimrání konečků na tvářích.
Jeho modlitba byla vyslyšena.
Trhnutím skácel sloupy.

Plížil - ne, neplížil se, prostě šel - noční ulicí Jeruzaléma.
Členové Sanhedrinu se ostatně městem mohli pohybovat kdykoli bez omezení a bez obav.
Přesto se rozhlédl, než zahnul za poslední roh.
Chvíli váhal se zaklepáním.
Ne, že by se bál, to rozhodně ne... ale.
Konečně, s odhodlanou tváří, vstoupil.

Někteří z kolegů si možná ráno všimli kruhů pod očima, ale většina z nich spíš zaznamenala, že ty oči svítí novým odhodláním.
Někteří snad viděli novou ustaranou vrásku na čele, ale většina spatřila nové odhodlání v jeho tváři.
Své odpovědi měl.
Co na tom, že nikdo z nich o nich nechtěl slyšet.

Mohli by toho o něm říct hodně, ale nebyl neupřímný.
Občas ho obviňovali z přílišné přímočarosti, tvrdosti a zbrklosti.
Když se mu něco nelíbilo, dal to provinilému patřičně najevo.
Na druhou stranu, občas člověk musí projevit i trochu velkorysosti.
V určitých hranicích, samozřejmě.
"Kolikrát mám odpustit tomu, kdo se proti mě proviní?"
Samotná otázka zní stroze, nevstřícně. Proto dodá trochu nesměleji: "...snad až sedmkrát?"
Číslo plnosti, to by mohlo stačit.
"Sedmdesát krát sedm krát," přišla uzemňující odpověď a pohled příliš laskavých očí.
Ten samý pohled, který se k němu otočil při kohoutím zakokrhání.
"Ještě alespoň jednou, Pane," zaprosily hořké slzy.

Spasitelem světa by chtěl být každý, je to ostatně prestižní práce.
Ti, které zachráníte, vám budou vděční a budou vás oslavovat.
Všichni vás budou znát, budete středem pozornosti.
Dostanete do vínku nějakou superschopnost, takže není čeho se bát.
Nedělejte žádné bláznivé plány, vezměte to jednoduše.

Proto se pán veškerého světa narodil mladé dívce jako bezbranné dítě.
Proto vyrůstal prakticky nepovšimnut jako tesař.
Proto dostal tři a půl roku v přísně omezeném prostoru.
Proto ty tři a půl roku využil ke službě.
A proto na jejich konci zemřel smrtí zločince.

Protože tak si všichni Spasitele představují, ne?
Chtěli byste tenhle džob?

Ovoce ze stromu i místo, kde se hanbou skrčili.
Vyschlou studnu, egyptskou karavanu i ovci, kterou nerozsápali vlci, ale nesmiřitelní bratři.
Plášť a stříbro pod podlahou stanu, i nevyhnutelnou porážku, ke které vedly.
Postel v noční temnotě, lest v srdci i dítě v lůně způsobující pád legendy.
Zbabělý útěk, kořeněné mléko i číhající stanový kolík, který jej ukončí.
Dar za uzdravení, oficiálně odmítnutý, ale bokem vyžebraný.
Chamtivost krále, i zpupnou, proradnou pýchu královny, které se spojí k vraždě.
Odmítnutí úkolu odplutím, i břicho velryby, které přivádí zpět.
Peníze z prodeje, nezmíněné v dobrovolném daru.

Každý je máme a žádné neobstojí.

Nervozita špikovaná očekáváním, které ze spánku dělají polospánek.
Potřeba myslet, rozhodovat, ptát se, i když mozek by nejraději vypnul.
Fyzické nepohodlí přerůstající v pulsující bolest, která každý odpočinek spolehlivě přetrhne.
Doufání v úlevu, která je příliš dočasná a přináší nové obavy, které mysli nedovolí utéct do snů.
Tělo v ohni, agónie, která důmyslně kličkuje kolem otupění a vynoří se tam, kde ji nečekáš.
Dětský pláč.
Konečně úleva. Radost. Úžas, který smyje vyčerpání.
Nová vlna obav, vzbuzená tím, že na tobě někdo závisí.
Vír pocitů a myšlenek, rozdmýchávající jiskry energie, příliš silné na to, aby se daly vypnout.
První dny mateřství.

Veliký drak, ten dávný had zvaný ďábel a satan.
Řvoucí lev, který obchází a hledá, koho by sežral.
Protivník, žalobce, pokušitel, otec zla.
Ten, který uvádí do zkázy anděly i svět.
Poražený nepřítel, svržený na zemi, uvězněný v jezeře hořící síry.
Mistr lží a polopravd.
Tím vším ho nazývají.
Kdysi byl ale jiný.
Kdysi stal nad všemi a všichni mu vzdávali uctu.
Kdysi býval tím druhým po samotném Bohu.
Kdysi býval nejkrásnějším a nejnadanějším z andělů.
Kdysi mu patřil titul Světlonoš.
Kdysi byl jasnou hvězdou, synem Jitřenky.
Chtěl být víc.
Měl být víc.
To mu šeptala jeho pýcha.
Vzbouřil se.

Padlý Adam Větví Okopává Úhor Kolem
Pokorný Ábel Vyslyšenou Obětí Urazí Kaina
Praotec Abraham Věrně Opouští Ur Kaldejských
Prostitutka A Vyzvědači Označují Úmluvu Karmínem
Pinchas Agresivně Vymýtí Okultní Ukájení Kopím
Prorok Apoliticky Volí Ostýchavého Útěkáře Králem
Paní Abigail Včasnou Omluvou Ujde Krveprolití
Pretendentu Abšalomovi Větev Obratně Ukončí Kralování
Práskači Aktivně Vyzradí Oknem Uviděné Klečení
Projevem Absolutní Víry Osvobodí Utlačované Královna
Prorok Abskondovaný Velrybou Opravuje Útěk Kázáním
Pokrokový Asketa Výzvou Osvětluje Účel Křtu
Petr Agilně Vymýšleje Obranu Uslyšel Kohouta
PAnovačná Velerada Odsouhlasí UKamenování
Pavel Areopagu Vykládá O Ukřižovaném Kristu
Prorokova Apokalyptická Vize Osvětluje Údobí Konce
Pravověrní Apoštolové V Oblaku Uvidí Krista

Nejmoudřejší z lidí hledí na život, na věčné mravenčení kolem sebe.
Vše se opakuje, nic není nové... a přece je všechno pomíjivé.
Nelze si pamatovat, co bylo, budoucí generace nevzpomenou, co je nyní.
Pachtění a lopota, poznání a moudrost, pošetilost a žádosti srdce - o to vše lze usilovat - ale vše je honba za větrem.
Ať se snažíme o cokoli, užitek z toho bude mít někdo, kdo přijde po nás.
Marnost nad marnost, všechno je marnost.
Nakonec moudrý král řekne, že vše dobré v životě je darem Božím.
Bůh jediný vyhledá to, co zašlo.
A vše, co učiní, zůstane na věky.

"Myslíš, že je to pravda?" zeptal se.
"No, mušku měl vždycky dobrou," jeho druh se podrbal za uchem ve vzpomínce na dávnou ránu. "A odvahy víc, než ti ostatní dohromady."
"Jestli ho fakt vyřídil jednou ranou, tak asi můžeš říkat, žes tehdy měl štěstí..." štěkl smíchy ten první.
"Žerty stranou, uvědomuješ si, co to znamená?" zavrčel v odpověď druhý.
"Že mě zveš na večeři," blýskl první zuby v širokém úsměvu. "Ale výběr masa necháš na mě."
Než stihli dojít k ohradě, potkali medvěda.
"Ani tam nechoďte, hoši," varoval kulhající dravec. "V tom Jeruzalémě si toho novopečeného hrdinu moc dlouho nenechali."

Měl důvod žárlit na své dvojče.
Když se rodili, byl zcela jasně vepředu.
Přesto se jeho bratrovi podařilo prostrčit kolem něj jako první ven paži, skoro po rameno.
Porodní bába na ni uvázala karmínovou šňůrku prvorozenství.
Když zjistila svůj omyl, obvinila z něj jeho.
Na její popud mu dali jméno Trhlina.
Bratra pojmenovali Úsvit.
Ta nespravedlnost mu zůstala trnem v oku, ačkoli získal všechna prvorozenská požehnání a výhody (narozdíl od svého děda právem, ne lstí).
Bratr jeho nároky nikdy nerozporoval.
Pravé zadostiučinění však přišlo, až v nejdůležitějším rodokmenu lidstva - zmíněni jsou oba, ale pouze od prvorozeného se bude odvíjet dál.

Víno nebylo vždycky špatné a zapovězené.
Používalo se všude.
Sám Šalomoun k němu přirovnává laskání od partnerky.
Přesto bylo potřeba se podle Božích nařízení před ním mít na pozoru.
Být opilý bylo zavrženíhodné.
Kněží se nesměli dotknout vína, měli-li vstoupit do svatostánku.
Boží zasvěcenci, včetně Jana Křtitele, se vyznačovali mimo jiné tím, že nepili víno.
Nakonec i Pavel řekne "nepij víno, abys nebyl kamenem úrazu slabšímu".
Je tedy tak těžké pochopit, proč farizeové odmítli přijmout jako zaslíbeného Spasitele někoho, kdo jako svůj první zázrak proměnil vodu ve víno... a dál klidně pil ve "špatné společnosti" a v domech pochybné pověsti?

Symbol vysvobození - beránek - se jí s hořkými bylinami.
Snad aby si uvědomili, že svoboda je vykoupená utrpením.
Tři dny po odchodu z Egypta zjistí, že hořká voda se nedá pít.
Proto se hořkost stává symbolem prokletí, symbolem zla.
Zákon měl být učebním materiálem, jak se hořkosti vyhnout - v komunitě i ve vztazích.
Žárlivý muž mohl předvést svou ženu před kněze, aby vypila číši hořké vody.
Pokud byla žárlivost neoprávněná, nic se jí nestalo.
Pokud se provinila, trestem měla být ztráta plodu a plodnosti.
Snad právě proto ta, která v cizině přišla o své syny, žádá, aby ji sousedé jmenovali Mara.

Obřízka nebo křest.
Zákon nebo milost.
Skutky nebo víra.
Soupodstatný nebo svépodstatný.
Člověk nebo Bůh.
Duch vycházející z Otce nebo i ze Syna.
Bohorodice nebo Kristorodice.
Preexistence duší.
Jen božská nebo božská i lidská mysl v lidském těle.
Uctívání obrazů nebo jen jejich užívání.
Bohovrazi, rouhači, ďáblové - nebo jen jinak chápající "starší" bratři.
Jen chléb nebo i kalich.
Písmo nebo i církev a tradice.
Špatné datum nebo špatná událost.

Rozdělující otázky místo spojující lásky.
Diskuze podstatné pro lidské ego, ne pro Boží plán.

Jako těch na cestě do Emaus se i nás dnes Ježíš může ptát: "O čem to rozmlouváte?"

Vyzkoušej si mě.
Taková nabídka se neodmítá.
Rouno, které zůstalo suché, když padala rosa.
A pak zvlhlo, když vše kolem bylo suché.
Vyzkoušej si je.
Rozkaz, který nejde přeslechnout.
Kdo má strach, může jít domů.
Ti co zůstanou se mají napít vody z potoka.
Těch, kdo nepokleknou, zůstane 300.
Vyzkoušej sám sebe.
Důvěra je přemožená zvědavostí.
Generál nejmenší armády na světě se vydává na výzvědy.
Cizí sen dá vzniknout plánu.
Konec zkoušení, nastal čas jednat.
Meč Hospodina a Gedeona.
Trumpety, džbány a pochodně nahradí zbraně.
Protivníci, kterých je jako kobylek, se pobijí mezi sebou.

Ne silou paží, ale mojí mocí.

"Náhodou" seděla u cesty, když šel kolem... nevěstka, které vdovec neodolal, se ukázala být jeho snachou.
Tvářila se věrně a úslužně, když na její dveře zaklepali strážní - kněžka boha, kterému už dávno nevěřila, zachránila nepřátelskou dvojici zvědů.
Pohanka z Moábu sháněla jen živobytí pro sebe a tchyni. Byla věrnější, než židovky.
Věrně čekala, až se manžel vrátí z bitvy. Oslavou úspěchu měl být "podstrčený" potomek.
Její snoubenec ji chtěl uchránit smrti vyhnáním, protože věřil, že je cizoložnice.

Žádná z žen v rodokmenu Spasitele nebyla tím, čím se na první pohled zdála být.
Každá si své místo zasloužila tak trochu přetvářkou.

Na počátku byl tón.
Z něj vzešla melodie.
Pak přišlo slovo a stvořilo svět.
Do světa jsme vstoupili, abychom ho milovali, abychom o něj pečovali.
Tvořili jsme dál.
Slovy, magií i rukama.
Čekali jsme na to, na co naše síly nestačily.
Vyhlíželi jsme bytosti, které jsme měli učit.
Ti, které jsme nejvíc chtěli chránit, se otočili proti nám.
Snad jsme příliš věřili, že i to zlé bude k dobrému.
Proto jsme nezakročili dost včas, dost tvrdě.
Teď nezbývá než přihlížet a truchlit.

"Neseme tedy všichni vinu za všechno utrpení?"
"Kromě trpaslíků. Za ty můžeš jen ty sám, Aulë drahý."

Poté, co dobyli Jericho, se cítili neporazitelní.
Jejich Bůh dokázal, že je mocnější, než cokoli, co sídlilo na téhle straně řeky.
Aj bylo proti metropoli, která za nimi ležela v prachu a popelu, maloměsto.
Ani nebude potřeba burcovat celý národ.
Dva nebo tři tisíce mužů budou dostatečný úderný oddíl.
Porážka - o tolik hořčí, když ji vůbec nečekali - končí třemi tucty padlých, roztrženými rouchy vůdců, truchlícími tvářemi přitištěnými k zemi, hlavami posypanými popelem a otázkou PROČ.
Tehdy uslyší "vzali jste, co bylo klaté, proto nemůžete zvítězit".
Viníka označí los.
Trest stihne celou rodinu.
V příštím boji už žádné další ztráty nepřijdou.

Ty hlasy byly hrozné. Ticho, které se rozhostilo pak, bylo horší.
Rabbi nepromluvil. Jaký bude jeho soud?
Když opatrně trochu zvedla oči, zíralo na ni z chrámové podlahy slovo: cizoložnice
Věděla, že zobrazuje ji, tak jako každý z rozutečeného davu poznal to, které vystihovalo jeho.
Než se však její tváře stihly zabarvit ruměncem, smazal je z písku vítr.
Vzhlédla ještě o kousek výš a setkala se s jeho pohledem.
V odrazu jeho očí se poprvé v životě viděla jinak.
"Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš."
Čistá.
Tomuhle obrazu, nastavenému tím, kdo to s ní myslel dobře, se rozhodla být věrná.

Tanec, zpěv a hra na hudební nástroje. Dobré jídlo a pití. Radost a vzdávání chvály. Zápalné oběti a vůně kadidla. Zlato, drahé kameny, nejjemnější látky.
Přehlídka toho nejlepšího, co Izrael mohl nabídnout. Každý svátek s sebou nesl zvyky a tradice, které se staly druhou přirozeností.
Všechny měly mít jeden účel.
Jenže oči, upřené na bohatství, se nezvednou k nebi.
Uši, zahlcené hlukem, neslyší tichý hlas.
Nos a ústa, uspokojené dobrotami, nevedou nikam dál.
Formalismus zvyků ukolébává vědomím, že víc není potřeba

Proto Hospodin řekne: "Nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet."

Vše kolem prakticky vonělo novotou. Záblesk radosti a hrdosti uprostřed světa, který byl zoufale špatně. Velekněz rozvinul svitek a začal předčítat.
"Což není Jeruzalém oharek vyrvaný z ohně?"
Zachariášova slova se dnes zdála o tolik opravdovější. Oheň, jenž hrozil strávit jejich malý svět, plál hned za zdí, ohraničující posvátnou půdu.
Jako jeho protiváha se ve všech zlatých plochách odráželo osm plamínků menory, které tvrdohlavě již osmý večer odmítaly zhasnout - i když oleje mělo být jen na jeden.
Hlasy přítomných se vznesly v modlitbě:
"Děkujeme za zázraky, za spasení, za mocné a zachraňující skutky. Děkujeme za války, které za nás vedeš."