Moje články

Nikdy neměl příliš mnoho času na to, chodit do chrámu.
Nebo se zabývat jemnějšími významy starých spisů.
Jistě, dodržoval většinu z těch nařízení a předpisů.
Byl hrdý na to, že je součástí vyvoleného lidu.
Proto nemohl mlčky strpět římskou nadvládu.
Cožpak všichni zapomněli, jak mocný Izrael býval?
Mnoho v synagoze neposlouchal, ale tohle - tohle si pamatoval.
A začal jednat.
Času na Boha bylo stále méně.
Stále více ho zabíralo ohlížení přes rameno.
Stejně ho chytli.
Odsoudili.
Bojoval nadarmo?
Promarnil svůj krátký život?
Odpověď na všechna 'až někdy' visela na vedlejším kříži.
Posledním dechem dostal ujištění.
"Budeš se mnou v nebi."

Modloslužebníci, rouhači, odpadlíci, zkorumpovaní kněží, nevděčné děti a špatní rodiče, vrahové a zabijáci, nevěrníci a chlípníci, zloději a loupežníci, pomlouvači a křivopřísežníci, závistivci a chamtivci.
Stovky, možná tisíce postav - dokonalý z nich byl jen Jeden.
Desítky rodin - všechny dysfunkční.
66 knih popisuje hloubku pádu lidské rasy a každou nectnost, která jej provází.
Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid vydobytý, Boží přátelé, adoptivní děti dokonalého Otce, vykoupení, zachránění, milovaní, přijatí a požehaní.
Miliardy životů, jejichž nedokonalost přikrývá dokonalost Beránka.
Jedna rodina - Boží dědicové spojení Duchem.
66 knih ukazuje sklánějící se lásku Hospodina k lidem a oběť, která je vynese zpět.

Syn ukradené vdovy usedá na královský trůn.
Uzurpovaný lstí a krví.
Nejvyššímu staví chrám, o kterém se bude mluvit staletí poté, co jej srovnají se zemí.
Jeho nádhera stojí na sehnutých zádech zotročeného lidu a soupeří s oltáři a kulty jiných bohů.
Proslaví se, když jedné matce zachrání dítě.
Na řadu jiných, které padnou za oběť rozmáhající se modloslužbě, si nevzpomene nikdo.
Komponuje nejkrásnější milostnou poezii celé historie.
Zástup jeho manželek a milenek pašuje do vyvoleného národa cizí zvyklosti.
Za jeho vlády země nepozná válku.
Hned po jeho smrti se však rozpadne na dvě, které už nikdy neokusí dlouhodobý mír.

Naše tělo by mělo být chrámem Ducha.
Každý z nás je 'živoucím kamenem' v duchovní stavbě církve.
Svým způsobem všichni něco budujeme.
Zásadní otázka našich životů tak hebrejsky zní 'Banah an?'(בנה אן), což přeloženo doslova znamená 'kde (on) staví?'.
Protože i ty nejpevnější zdi drží jen tak silně jako jejich základy.
V čem kotví naše jistoty?
Stavíme si pevnou realitu, nebo vzdušné zámky?
Nestaví-li dům Hospodin, je marné lidské snažení.
On nám nabízí jako základ Skálu, o níž slíbil, že pokud se na ni postavíme, nepřemohou nás ani brány pekel.
Odmítá nás pustit, nenechá nás se zhroutit.
Banah an?

Důkazem jeho vyvolení byla síla.
Nepotřeboval armádu, ani výcvik - stejně porážel nepřátelské šiky po desítkách, stovkách i tisících. Jako zbraň holé ruce, nebo oslí čelist.
Jeho slabostí byly ženy.
Osud té první sloužil jako záminka k boji a pomstě. Ukázala však naplno jeho slabé místo, které využila ta druhá - nedokázal odolat dlouhému naléhání a slzám.
Svou smrtí dokonává pomstu.
Nepřítel obejde naše silné stránky, aby zaútočil na slabé.
Vyhýbá se místům, kde nás podpírá Hospodin.
Ví, že se silou Všemocného se nemůže měřit.
Najde to, co jsme chtěli ochránit bez Boží pomoci.
Sami se mu neubráníme.
Bohu díky, ani nemusíme.

Rodina se sejde kolem stolu.
Dětské otázky nacházejí odpovědi u těch nejstarších a nejmoudřejších.
Pečený beránek a hořké byliny.
Symbol oběti a údělu, který necháváme za sebou.
Chléb, nekvašený, protože těsto nemělo čas vykynout.
Symbol toho, jak rychle a úplně Hospodin vysvobozuje.
Veřeje potřené krví, jako znamení pro anděla smrti.
Symbol toho, že Hospodin udeřil na Egypt, ale ušetřil domy Izraelitů.
Hůl v ruce a sandály na nohou.
Symbol připravenosti a toho, že když Hospodin volá, není čas otálet.
Pesachový seder jako každoročně se opakující tradice.
Symbol osvobození z otroctví.
Nejen připomínka minulosti, ale příležitost zbavit se svých současných 'faraonů'.

Srdce ještě stále těžké žalem a v duši takové šero, jaké panuje kolem ní, prochází zahradou.
V hlavě se mísí vzpomínky se starostmi. Tolik potřebuje být ještě chvíli sama s ním. Tolik mu toho ještě chce říct, i když už ji neuslyší. Tolik se potřebuje rozloučit.
Když dojde na místo, strne úžasem. Myšlenky se rozutečou jako voda z prasklé nádoby.
Smutek se mění v úžas, který v radostém výkřiku vytryskne z úst.
"Rabbuni!"
Najednou už není třeba samoty. Vždyť její srdce nebylo jediné zlomené žalem... I ta ostatní potřebují útěchu.
Radostná zpráva o zázraku se nedá umlčet ani nedůvěrou učedníků.

Goel znamená vykoupení z otroctví, když dluhy nejdou splatit jinak.
Goel znamená šanci získat zpět ztracenou rodinnou půdu a s ní i obživu.
Goel znamená nestát před soudem sám a bezmocný proti obžalobě.
Goel znamená možnost pomstít nespravedlivou a předčasnou smrt.
Goel znamená naději na budoucnost a zachování jména v podobě dětí pro mrtvého.
Goel je ten, kdo věrně stojí po boku, když se celý svět staví proti.
Goel je jistota pomoci, zastání a pochopení, když všechno ostatní selže.
I když je pro ně často až tou poslední volbou, Hospodin se goelem svých věrných prohlásil už na počátku naprosto prvoplánově.

Přicházela s hanbou, v rukou jen pár nejnutnějších věcí, co stihla zachránit před zkázou. Pošpiněná cizinka z klatého města, přesto kráčí s odvahou. Nese si s sebou život, slib a víru.
Přicházela s bolestí, provázená mlčením a hořkostí, v rukou to, co zbylo z rodinného štěstí. Cizinka z nepřátelského kmene, přesto se nenechá odradit. Nese si s sebou lásku, starostlivost a víru.
Přichází z nevěry, na prsa si tiskne těch pár zbytečností, které nedokáže odhodit. Ubohá cizinka ze zlého světa, přesto už znovu nechce utéct. Vede ji víra.
Ten, který má první dvě v rodokmenu, nastavuje náruč pro tu třetí.

Slova strážce nedávala smysl. Ledaže...
Jedna interpretace legendy pravila, že tapiserie do sebe začala věci pohlcovat, tak, jak je předtím přiváděla k životu.
Byl jsem tedy tím divným přízrakem 'vetkán' do ní?
Bylo zlomení kletby cestou, jak přinést pokoj duším tkadleny a královny Šimaty, a tím se dostat zpět?
Stálo to za pokus - a jiný nápad jsem neměl.
Takže jak to bylo?
...najít musíš na vinném to hezké.
Ale kdo je v tomto případě vinen?
Ten přízrak?
Ten mi ale neublížil. Exkurz do jiného, tajemného světa byla pro archeologa spíš laskavost.
Královna Šimata?
Co bylo na kruté bájné vládkyni pěkného?

Ta bouře přišla zničehonic.
Zkušené námořníky překvapila.
Ostřílení rybáři ji nečekali
Zdálo se, že se je cíleně snaží zabít.
Bojovali s ní o holý život a prohrávali.
Jeden spal v podpalubí, jakoby mu to bylo jedno.
Jeden spal na zádi, v naprostém pokoji.
Probudili ho, aby se modlil.
Probudili ho, aby pomohl.
Navzdory strachu odmítají utopit viníka.
Strach utopil jejich víru.
Je klidný, když ho konečně házejí do vln.
Je klidný, když stoje na přídi rozpíná ruce.
Moře se utiší, když do něj dopadne neposlušný služebník.
Jezero utichne, když se ho dotknou slova Syna.
Nedověrní uctívají Toho, kdo tiší bouře.

Pravidelný občasník Moáb Vidoucí přináší interview s účastníkem událostí kolem tábora Izraelců. Jak to začalo?
Místní král si, s prominutím, nadělal do kalhot, když přišli. Je jich jako blech, dobytka mají spoustu, ozbrojení sou... odfrknutí
Chtěl to hnát na vyšší místa. Pro jistotu.
Vyšší místa?
Božstva. Kletby. odfrknutí
Proto tam pozvali vás?
Přesně. Ale On měl svoji agendu. Proti tomu nic neuděláte. Ani násilím. Ani když to budete třikrát opakovat.
Jaké z toho je ponaučení?
Nebijte osla, co vám zachraňuje život, protože vidí víc.
Když chcete někoho proklít, nežádejte o to proroka jejich Boha.
Moudrá slova. Děkujeme oslici proroka Bileáma!

Smála se.
Vždy se ráda vystavila na odiv.
Tančila.
Mladé ohebné tělo přitahovalo oči.
Vyzývala.
Učila se poznávat svoji moc.
Pletla mysli.
Udička lascivity vtáhla krále do slibu.
Triumfuje.
Přát si třeba polovinu království.
Rozmýšlí.
Tolik možností... co si vybrat.
Naslouchá.
Nedokáže vystoupit ze stínu matky.
Opakuje.
Králův zhrozený obličej se jí vryje do paměti.
Neustoupí.
Rozkaz zazní, neochotně, nepevně, ale přece.
Čeká.
Přinesou jí, oč požádala.
Lituje.
Místo bohatství, ozdob, zábav, dostává bezcennou trofej.
Bledne.
Hrůzná realita na ni zírá mrtvýma očima.
Mlčí.
Stejně jako ústa, kterými mluvil Bůh.
Kaje se.
Její svědomí bude navždy mluvit hlasem proroka pouště.

Hadi patřili k poušti.
Byl div, že s nimi nikdy neměli problémy.
Jeden z těch zázraků, které je ani nenapadlo oceňovat.
Dokud se od nich jejich neviditelná ochrana nevzdálila.
Z reptání a pohoršení se stalo úpění o holý život.
Pokolikáté už?
A On slyšel. Vždycky slyšel.
Bronzová socha znamenala naději.
Stačilo jen zvednout ve víře oči.
Kdo pohlédne, bude žít.
A přesto bylo dost těch, kteří svou šanci promarnili.
Poušť zůstala posetá izraelskými mohylami.
Svět úpí o život a On slyší i dnes.
Kříž dává stejnou volbu.
Život za pohled víry.
Smrt pro ty, jejichž oči zůstanou upnuté k zemi.

Byl bojovník.
Chtěl uspět za každou cenu.
Snad proto dostal svoje jméno.
Snad proto dokázal obrat vlastního bratra.
Snad proto dokázal kývnout matce na podvod.
Snad proto ho ošvindloval jeho vlastní strýc... a tchán.
Snad proto mezi sebou o něj jeho ženy handlovaly.
Snad proto jeho synové byli smilníky, vrahy a porušovači smluv.
Byl bojovník.
Chtěl požehnání za každou cenu.
Proto v šeru umírající noci dostává nové jméno.
Proto kdysi viděl ve snu otevřená nebesa.
Proto od bratra získává odpuštění.
Proto se jeho milované konečně narodí syn.
Proto se z jeho potomstva stává veliký národ.
Proto za něj bojuje Hospodin.

Vrátit se na začátek dávalo smysl.
Potřebovali jistotu v době, kdy se vše zdálo být ve vzduchu.
Šli za tím, kdo přednesl rozumný nápad.
V naději, že klidná noční hladina utiší rozbouřeného ducha.
Oči od prázdných sítí odbíhají k obzoru, snad doufají zahlédnout siluetu kráčející po vodě.
Bez úspěchu se vrací ke břehu.
Dejá-vu má podobu sítě plné ryb, když ji na radu cizince naposledy spustí.
U ohně třikrát zní vyznání zapírajícího.
Třikrát mu odpovídá pověření.
Už ostatní nepovede vlastní silou a vlastními nápady.
Čeká, až mu Mistr pošle Doprovázejícího.
Rybář se stává pastýřem, vedoucím církev ke Skále jejího základu.

Poselství, ať už dobré, nebo zlé.
Naděje vracející se se snítkou v zobáku, nebo taky ne.
Zkáza a smrt, jako trest pro tvrdé srdce.
Jídlo zázrakem seslané z nebe.
Hřích položený v pokoře na oltář.
Úcta, která zakrývá oči a nohy před majestátem.
První pomoc při syndromu vyhoření.
Odměna nesmrtelně stoupající v ohni.
Přátelství zachraňující život i národ.
Vítězství mizející v oblaku zaslíbení.
Zachránění, setkávající se s tím, kdo za ně zaplatil.
Ať už v našem životě létá cokoli, je tu někdo, kdo to má pod kontrolou.
I když ví o každém vrabci, své děti nechává stoupat na křídlech orlů.

Pro slzy nemohla ani jíst.
Vysílená dlouhou cestou.
Sužovaná posměšky šťastnější sokyně.
Nepochopená manželem v bolesti.
Neschopná vyslovit nic z toho, co ji tíží, nahlas.
Osočovaná knězem z opilství.
Na nejistých nohách stojí v chrámu a vysílá prosbu s nejistým výsledkem.
Víra a zaslíbení jí setřou smutek z tváří.
Hospodin slyší.
Naplněné zaslíbení ji přivádí zpět.
Stojí jistě a radostně, s vymodleným synem po svém boku.
Knězi předává k službě svůj nejcennější poklad.
Ze rtů jí tryská oslavná píseň.
Manžel respektuje její volbu.
Na té druhé už nezáleží.
Dlouhou cestou rok co rok nosí plášť pro svého syna.
Hospodin slyší.

Kolem něj nebyl nikdo a nic.
Přesto nebyl sám.
Jeho myslí se honily obrazy, kterým nerozuměl.
Přesto byly důležité.
Necítil se připraven, ani hoden toho, je vidět.
Přesto byl vyvoleným je zprostředkovat.
Víc než cokoli jiného ho děsily.
Přesto v nich byla naděje.
Nikdo by je nedokázal přesně vtělit do slov.
Přesto se o to musel pokusit.
Tři bytosti, deset rohů, drak, znamení šelmy.
Tři andělé, sedm nádob, Beránek a rodící žena.
Padající Babylon.
Sestupující Jeruzalém.
"Piš, tato slova jsou věrná a pravá."
Přesto zůstávají záhadou i po tísici letech.
Ten, kdo je přikázal sepsat, si vysvětlení ponechal pro sebe.

Bojové vozy přivážejí dvacet let útlaku.
Nepoučitelně nevěrný vyvolený národ úpí k Hospodinu.
Kolikrát už?
Kolikrát ještě?
Boží povolání nevytáhne hrdinu ze stínu ženy na soudné stolici.
Nepřátelského vojevůdce proto nezabije žádný muž.
Skryje se u spojenců - neví, že jejich vazba k Izraeli je pevnější.
Netuší, že vlídně nabídnutá smetana jej ukolébá spolehlivěji než odvar.
Důvěřivě skládá porážkou ztěžklou hlavu na lůžko, když bezbranná žena slíbí držet stráž.
Jako zbraň poslouží to, co je po ruce... stan zde vztyčili teprve nedávno.
Úder.
Tiché puknutí znamená osvobození.
Na její zavolání pronásledující hrdina najde protivníka s lebkou přibitou k zemi stanovým kolíkem.

Tichost poráží bez boje nejmocnější říši světa a vyvádí vyvolené.
Dobrota vzdoruje obrům, kryje útěk zvědů a narušuje hradby města.
Radost láme zkostnatělé formální postupy i dekorum úřadu královským tancem.
Věrnost oprašuje knihu zákona a odklání pohromu, válku a zajetí.
Sebeovládaní otevírá zajatým otrokům dveře královských paláců i uši vládců.
Trpělivost osvobozuje z beznaděje a střeží znovu postavené hradby rozbořeného města.
Vlídnost slovy v písku odráží jako štít kameny odsouzení.
Láska rozpíná ruce na kříži a jednou provždy poráží smrt.
Pokoj písní trhá okovy a modlitbou vyvádí nevinné z vězení.
Víra v každé době pozvedá zbraně Ducha, aby přemohla svět.

Mlčky seděli sedm dní.
Ti nejbližší, kdo mu ještě zbyli.
Skoro jejich přítomnost nevnímal, ztracen v myšlenkách těžce se prodírajících bolestí.
Spolu s nimi mlčel i Nejvyšší.
Konečně začali mluvit a jejich hlas byl vítaným rozptýlením.
Než začalo být jasné, že se dívají na něj, ale vidí jen vlastní představy a schémata.
Jako by mělo existovat rozumné vysvětlení.
Místo soucitu jej odsuzovali.
A Bůh stále mlčel.
Přít se s nimi bylo lepší, než být zavřený ve vlastní hlavě.
I on se dožadoval vysvětlení - ale na tom, kdo jediný ho mohl dát.
Nepřišlo, ale když Hospodin promluvil, přestalo na tom záležet.

Ženich si přišel pro ni.
Ale prý bylo spravedlivé, aby se dřív vdala její sestra.
Tvrdil, že ji miluje víc.
Ale prý bylo spravedlivé, aby postele pečlivě střídal.
Byla mladší, krásnější, živější.
Ale prý bylo spravedlivé, aby ta druhá měla dítě první.
A druhé. A třetí. A čtvrté.
Se sestřinou nadějí rostlo její zoufalství.
Vždyť by bylo spravedlivé, aby miloval tu, která mu dala budoucnost.
"Dej mi dítě! Nedáš-li, zemřu!"
Vždyť by to bylo spravedlivé...
Po letech čekání pojmenovala svého prvorozeného 'Bůh přidá'.
Bylo spravedlivé, že ho roztrhala divá zvěř?
Dostala druhého syna.
Bylo spravedlivé, že při jeho porodu zemřela?

Princova probdělou nocí sinalá tvář a ruka pevně svírající luk spolehlivě každého odradily od otázek.
Malému kloučkovi, kterého vzal s sebou, namluvil, že jdou lovit ptáky.
Nemířil na nic konkrétního.
Přesto perutě navedly každou střelu neomylně do jeho srdce.
První šíp zasáhl marnou naději, že se král umoudří.
Druhý šíp proletěl mizející šancí usednout v budoucnu na trůn.
Třetí šíp nedokázal zabít důvěru hlubší než Rudé moře.
Víra v Boha a věrnost příteli nepřipustily, aby myslel na vlastní prospěch.
"Padly víc dozadu! Seber je," volal na hocha. "Utíkej, nezdržuj se!"
Ta slova však byla tajným posledním sbohem nejdražšímu z přátel.

Když jste procházeli Bránou, nikdy jste nevěděli, co vás čeká.
Jisté bylo, že se nevrátíte stejní, jací jste odešli.
Občas se někdo z nich nevrátil.
Zatím to vždycky bylo dočasné.
Daniel na to měl zvláštní patent - mizet a zase se objevovat.
Návraty byly příležitost k oslavě.
Jack přinesl pivo a suchý humor.
Saminým příspěvkem bylo dušené hovězí a pochopení.
Teal'c dorazil jako poslední, v ruce klec.
"Teal'cu, to je... pozorné, ale... moje alergie..." koktal rozpačitě Daniel.
"O'Neill říkal, že končetiny tohoto tvora zajišťují v kultuře Tau'ri štěstí," vysvětlil Teal'c. "Měl jsem za to, Danieli Jacksone, že živé zvíře bude mocnější."

Sklizeň obilí znamenala obrovské množství práce. Většinu jí odvedli služebníci, ale pán se alespoň některých jejích částí tradičně účastnil. Dnes byl na mlatu při jedné z posledních činností - převívání vymláceného obilí. Ukončení práce byl důvod k oslavě. Když veselí utichlo, uložil se spolu s čeledíny ke spánku u hromady obilí.
Byla hluboká noc, když se leknutím s trhnutím probudil. U jeho nohou, přikrytá cípem jeho pláště, ležela žena. Žena, která za ním přišla s prosbou o zastání. Už dřív si svým charakterem získala jeho přízeň a teď i jeho oddanost.
Zbytek noci může spát klidně - on ráno zařídí vše potřebné.

Její paní nemohla otěhotnět.
Už nebyla nejmladší, a pán také ne.
Použila ji jako "sekundantku".
Na její názor se nikdo neptal.
Ale teď se ho dozvědí.
Oni oba.
Těhotná služebná by měla být víc než neplodná paní.
Nosí přece pod srdcem pánovu budoucnost... jejich budoucnost.
Ani peklo si nezadá s hněvem žárlivé, rozbolavělé ženy.
Služebná útěkem zachraňuje... co?
Vlastní důstojnost? Tu už dávno nemá.
Svůj život? K čemu ten by byl?
Život dítěte...
Ten, který vidí všechno, ji chápe.
Dává jí zaslíbení - stejné, jaké slyšeli ti, kteří nad ní měli moc.
Na Jeho pobídku se pokorně vrací ke své paní.

Jeho víra byla neochvějná.
Vždyť s ním Hospodin mluvil.
Na Karmelu, sám, jediný, poslední... proti 300 těch Baalových.
Vysmál se jim.
Zabil je.
Cítil ten triumf Toho, o kterém věděl, že je jediný a věčný.
V euforii běžel rychleji než zpěnění váleční oři.
Když naběhl na královninu výhružku, síla ho náhle opustila.
Pod polouschlým keřem, daleko od města, sám a jediný...
"Pošli konec světa ke mně, Pane. Já už dál nemůžu."
Zázračně doručené jídlo mu dodá sílu.
A pak ho pošle na začátek příběhu.
Na horu Sinaj, kde se zrodil Zákon.
Čtyřicet dnů cesty.
Až se vrátí, najde si pokračovatele.

Byli jsme kdysi nomády. Lidem stepi, hrdým a neústupným.
Náš praotec oplýval bohatstvím, získaným tvrdou službou, věrností Bohu.
Země nám vydávala to nejlepší, náš dobytek byl kolkolem nejtučnější.
Naši otcové se přesto báli, že na ně nevyzbyde díl - není divu, bylo jich dvanáct.
Toho, který měl největší víru, a lásku jejich otce, poslali do Egypta.
Nepřinesl té zemi nic než požehnání. Přízeň Hospodina.
Když jsme sestupovali za ním, šli jsme s úsměvem na rtech a otevřenou náručí.
Odlehlý kout země, určený pro pastvu, jsme proměnili v ráj.
Místní jsme nazývali bratry, pracovali pro společné dobro.
Pak krátká paměť zvedla bič...

Byla krásná. Vystavená světu - nebo králi - na odiv.
Byla svolná. Její muž byl daleko.
Byla chytrá. Věděla, co dělat, když noc nezůstala bez následků.
Byla poslušná. Svou část plánu provedla dokonale.
Byla bezmocná. Protože zásadovost a loajalita přemohla chtíč.
Byla zdrcená. Jak se sluší a patří na mladou vdovu.
Byla chráněná. Protože král nenechá napospas ženu po dobrém vojákovi.
Byla klidná. Teď už se jí nemůže nic stát.
Byla kořistí. Udělala z krále zloděje a vraha.
Byla nevěrná. Jen prorok se to odvážil nazvat pravým jménem.
Zaplatila příliš mnoho.
Kající se král oslavuje smrt dítěte jako znamení odpuštění a naděje.

Žena milovaná, ale neplodná. Vysmívaná šťastnější, plodnější sokyní.
V záchvatu pláče padá na kolena před Bohem Izraele.
Její srdce potřebuje ujištění, že na ni nezapomněl.
Svého prvorozeného vrací tomu, kdo jí ho daroval.
To nejcennější zanechává v chrámu.
Každý rok, i když má dalších pět dětí, mu nosí nový plášť.
Mládeneček žije a roste po boku kněze.
Oblíbený Bohem i lidmi se zacvičuje v kněžských úkonech.
V noci leží u Boží schrány, když se ozve hlas.
Běží ke knězi, protože nechápe, kdo na něj volá.
Teprve napotřetí tiše, bez hnutí, naslouchá.
Od té chvíle bude Bůh Izraele mluvit jeho ústy.

Král měl celou suitu těch nejlepších a nejpovolanějších pro výklady snů.
Dnes se ale všichni plížili kolem stěn jako přízraky. Vyhýbali se mu pohledem.
Místo odpovědí na něj vrhali napůl omluvné, napůl vyděšené, a tak trochu zkoumavé pohledy.
Do šera uvnitř jeho mysli žádný z nich nahlédnout nedokázal.
Kromě jediného.
Jeho ortel, ačkoli zazněl téměř lítostivě, byl neúprosný.
A o správnosti se, při vší děsivosti, nedalo pochybovat.
Myslí mocného panovníka se začaly honit záblesky lucidity s temnými přízraky zvířeckosti.
Sedm let života bez rozumu, v přítmí lesa.
Stín byl úkrytem i hrozbou, tišil i znepokojoval.
Návrat do světla nebyl jednoduchý.

Židé měli zákon.
613 předpisů a nařízení.
Být vyvoleným národem byla tvrdá dřina.
Být najednou Jeho učedníkem neznamenalo přestat být židem.
Prohlašoval, že přišel pro ztracené z lidu izraelského.
Starý vyvolený národ měl dostat nové porozumění starým zákonům.
Víc nebylo potřeba
613 předpisů pamatovalo na všechno.
Na jídlo. Na hygienu. Na odpočinek. Na styk s vnějším světem.
Proto Jeho následovníci necítili potřebu mluvit o Něm s pohany.
Dokud jeden z nich - hladový - nedostal ve vidění plachtu plnou zvířat, které židé nejedli, a k ní pokyn "bij a jez".
Prosba o službu od jedné pohanské rodiny přišla hned vzápětí.
Vyslyšel ji.

Slzy závisti stékaly, když se dívala na svoji sestru, zářící štěstím.
Slzy ponížení polykala, když o svatební noci odpovídala na cizí jméno.
Slzy bolesti skrývala, když ji druhý den zhrozeně odmítl.
Slzy vděčnosti prolévala, když zjistila, že je těhotná.
Slzy radosti smyly bolest, když v náručí sevřela syna.
Slzy hořkosti následovaly uvědomění, že ani to jeho srdce nepřesvědčí.
Slzy úlevy přišly po čtvrtém porodu, když na tom konečně přestalo záležet.
Slzy lítosti přinesla nelítostná neústupnost synů.
Láska chutnala po slané vodě, vyvěrající ze zraněného srdce.
Nejvíc ale bolely slzy pošlapané nevinnosti a zničených snů, které stírala z tváří své dcery.

Refidím nebylo šťastné místo.
Roklina uprostřed skal, bez vody, s nepřáteli.
Mladý vojevůdce se vrhá do boje. Vůdce lidu stojí na jedné ze skal se zdviženýma rukama, v nichž drží hůl.
Tu hůl, která se proměnila v hada. Hůl, která proměnila vody Nilu v krev. Hůl, jejíž dotek před chvílí vyvedl vodu ze skály Sváru a Pokušení.
Zdvižená hůl Hospodinových znamení sesílá Izraeli vítězství.
Když ji spustí, prohrají.
Bitva trvá dlouho a on už není nejmladší. Umdlévá, jeho ruce klesají.
Jeho dva pobočníci mu přivalí kámen, posadí ho a každý podepře jednu jeho paži.
Vydrží do setmění.
Vítězství je zajištěno.

Jiftách Gileadský - z doby soudců. Nemanželský syn Gileáda, jednoho z klanových vůdců. Vyštípán nevlastními bratry (manželskými syny) z dědictví po otci. Velitel žoldáků (text používá termín 'lehkomyslných mužů') v Tobe.
V době krize s Amónovci ohledně hranic území požádán, aby se ujal funkce hlavního velitele ozbrojených sil. .
Základna operací ve městě Mispa. Zaznamenává zásadní vítězství v oblasti cca dvaceti měst mezi Aroerem, Minétem a Abel-keramim.
Po vítězné bitvě obětoval svou jedinou dceru zápalnou obětí, kvůli náboženské přísaze složené před bitvou.
Oběti předcházely dva měsíce, kdy dívka oplakávala své panenství.
Více o navazující tradici viz truchlení dívek za dceru Jiftácha Gileadského.

Uprostřed černočerné (nebo bílobílé?) nicoty bylo ticho.
První slovo proťalo nicotu a rozsvítilo světlo. Jeho absenci nazval tmou. Zhasínání a rozsvěcení udalo rytmus.
První otočka.
Druhé slovo zformovalo planetu - modrou a zavěšenou v bublině ze vzduchu a oblaků. Uvedená do pohybu spořádaně pomáhala střídání světla a tmy.
Druhá otočka.
Třetí slovo z modré vyneslo hnědou a tu pokrylo zelení i barvami, jaké dokáží vykouzlit jen květy.
Třetí otočka.
Čtvrté slovo dalo planetě společnost hvězd a měsíce.
Čtvrtá otočka.
Páté slovo přineslo první život těm modrým částem.
Pátá otočka.
Šesté slovo doplnilo obyvatele na ostatní části.
Šestá otočka.
Sedmé předepsalo odpočinek.

Na tom, že byli zbičovaní a zubožení, bylo sotva něco zvláštního.
Jedno ale bylo divné zcela zjevně. Jejich mlčení. Sem dolů se nepřicházelo mlčky. Pláč, prosby, hrozby, sliby... ale ne mlčení.
Zacvakaly těžké zámky na kládě a nakonec i ten na dveřích.
Ticho trvalo.
Pak začali zpívat a ten zpěv otřásal samotnými základy.
Žádný zámek neudrží Boží věrné.
Hrot dozorcova meče zastavuje výkřik - nikdo neutekl.
Všechny ostatní v celách přikovalo ohromení.
Oni zůstali pro svou pravdu.
Ti, kdo s nimi jednali nespravedlivě, chtěli celou věc ututlat.
Nakonec za nimi jejich soudci museli přijít do cely, aby je s omluvou propustili.

Plahočili se pouští.
Umírali horkem, vyčerpáním, stářím i jedem pouštních tvorů.
Táhli se přes Jordán.
Celá jedna generace zůstala ležet mrtvá před ním.
Nakonec potupně kroužili kolem nedobytného města, ozbrojeni proti jeho hradbám pouhými polnicemi.
Jistě, město padlo.
Ale co z toho?
"Vše vyhubíš a spálíš jako klaté."
Taková hloupost. Takové plýtvání. Taková nespravedlnost.
Copak si za svou námahu nezasloužili odměnu?
Bitva - nebo spíš masakr - poskytoval dostatečné krytí.
A ty věci už jejich bývalý majitel potřebovat nebude.
Šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a zlatý jazyk - dost na pohodlný život.
Zisk vyvážený porážkou národa a rozsudkem smrti pro celou rodinu.

Nejtišší z lidí.
Tak ho nazvali.
Zachráněný zázrakem.
Vychovaný princ dvojí krve.
Vyvolený, přesto, že selhal.
Nevýřečný prostředník mezi Bohem a člověkem.
Činící zázraky, před kterými Egypt musel sklonit hlavu.
Rozmlouvá s Hospodinem ve stanu Setkávání jako přítel, když národ v bázni stojí opodál a přihlíží.
Statečně vystupuje na Horu - při návratu jeho tvář září.
Viděl a slyšel už tolik, přesto se odváží žádat ještě víc.
Chce vidět samotného Nejsvětějšího.
Tu možnost dostane.
Pak na malou chvíli, snad ve vzteku, snad z únavy, zapomene.
Chvíli chce být tím nejdůležitějším.
S pohledem upřeným do Zaslíbené země, naposled vydechne na jejím prahu.