Moje články

Luna po návratu trpěla samomluvou. Její stráže i většina poníků vyskytujících se na hradě rychle pochopila, že když začne mluvit hlasem, který není canterlotský královský, je načase ustoupit či splynout s nejbližší stěnou, a dopřát princezně soukromí.
Jediný, na koho se to nevztahovalo, byla Celestia. Ta totiž měla podobný problém. Během prvních dní Lunu několikrát lehce vystrašila tím, že kladla otázky "Co bys na to řekla, Luno..." nebo "Co bys udělala na mém místě, sestřičko..." a vzápětí si na ně sama odpověděla.
Každá usoudila, že přimět tu druhou, aby se raději svěřovala jí a poslouchala případný názor, bude jen prospěšné.

Luna si právě pochutnávala na svém oblíbeném salátku z jarních lístků. Najednou kousla do něčeho, co chutnalo odporně. Navíc cítila, jak jí na jazyku a nozdrách začínají naskakovat pupínky. Zuby vytáhla zbytek té pohoršující zelené trubičky z misky, a vylevitovala si jej do výše očí.
"Myslím, že jsem alergická," konstatovala, a snažila se se nedrbat.
"Povolení dát dohromady likvidační četu, která odstraní pampelišky z celé Equestrie!" ozval se její velitel tělesné stráže.
Než stihla Luna odpovědět, ozval se hlas její sestry:
"To snad nebude potřeba. Stačí, když je Green Pasture odstraní ze salátů."
Celestia Luně podala kelímek s léčivou mastí.

"Pumpkin Cake, posaď se, cukrátko. Povim ti příběh!" zvala Applejack.
"Equestrie je veselý a krásný místo, žejo?" začala blondýnka. "Ale tak tomu nebylo furt. Kdysi dávno najednou sem padl takovej ošklivej stín a splín. Celestii chvíli trvalo, než zjistila, co se děje. Ona totiž naše země je propojená právě s Crystal Empire - nejradostnějšim, nejláskyplnějšim místem na světě, který nám sem normálně září. Ale tehdy ho zabral takovej zlej černokněžník, Sombra mu řikali. Udělal všem smutně... Celestia s nim bojovala, ale von nechal Empire zmizet, tak ho nemohla uplně zlikvidovat. Naštěstí uvěznění stačilo, aby vod něj byl pokoj... na tisíc let"

Sugarcube Corner byl v obležení - ostatně jako každý rok před Hearts and Hooves Day. Mladí i starší postávali u výkladů, nebo obcházeli kolem, hledajíce ideální sladkost pro své nejdražší.
Pan a paní Cake pobíhali od jednoho ke druhému, radili, pomáhali a dozdobovali. Pinkie Pie jako obvykle hopsala nadšeně kolem, vyzvídala a nabízela, že pro tu kterou šťastnou klisničku připraví překvapení.
Několik poníků, kteří se pustili do kousků 'na ochutnávku' začalo pohoršeně prskat.
"To je nechutné," prohlásil dokonce jeden.
"Na to si zvyknete," konstatovala Pinkie. "Rarity mi tvrdila, že dietní cukroví je právě in..."
Místo cukrátek tentokrát všichni koupili milým kytičky.

Trvalo nějakou dobu, než se infestaci Parasprity ve Filydelphii podařilo dostat pod kontrolu. Celestia se vrátila do Canterlotu naprosto vysílená.
Luna, která ji vystřídala, znechuceně nakrčila nosík.
Nechápala, jak někdo mohl tyhle potvory považovat za roztomilé. Pastelová kulička "chlupů" s křídly, a nechutně obrovskýma očima. A to nemluvila o jejich stylu rozmnožování (vypadali asi jako kočka, která dělá hairball...).
Luna si povzdychla, když viděla poníky z Celestiina pochodového orchestru vyčerpaně podřimovat. Naštěstí ona sama dávala přednost modernější výbavě.
Její strážci se na její pokyn opřeli do vozíku, na kterém spočíval obrovský gramofon s nejnovějším hitem od Octavie a Vinyl Scratch.

Kdyby se jí někdo zeptal, kdy se zamilovala do Shining Armora, asi by nedokázala odpovědět. Starala se o malou Twilight - a možná to byla právě sdílená láska k té malé a trochu společensky neobratné klisničce, která jim ze začátku našeptala, že mají něco společné.
Nebylo také divu, vždyť princezna Cadance byla prakticky synonymem lásky už od chvíle, kdy jako malá zlomila žárlivé kouzlo zlé Prismie a získala svůj cutie mark ve tvaru krystalového srdce.
Že našla hřebce, jehož láska se té její dokázala vyrovnat, jí však - trochu paradoxně - prozradila svým útokem Chrysalis.
Kombinovaná síla jejich vzájemné lásky dokázala prozářit Equestrii.

Sweetie Belle konečně kapitulovala, a uznala, že hudební nadání má něco do sebe. Cutie Mark Crusaders zakládaly hudební skupinu. Jenže, než vůbec začaly, pohádaly se, jaký žánr by měly hrát.
"Musíme šokovat," usoudila Scootaloo. "Punk bude to pravé."
"Punk je nejen mrtvý, ale i pohřbený," oponovala Sweetie Belle. "V módě je soul a jazz."
Apple Bloom si svoji lásku ke country radši nechala pro sebe.
Další rozkol však přišel záhy. Název jejich nového uskupení.
"New Trio," nadhodila Scootaloo.
"Proč se máme jmenovat po pískajících hlodavcích?" podivila se Apple Bloom.
"Co třeba... Klisny z Hvězd?" navrhla Sweetie Belle, než Scoots vybuchla.

Málokdo si těch změn všímal.
Obloha, která byla tisíc let stále stejná, najednou byla s každou nocí nová. Hvězdy, které neměnně visely na svých místech v příhodně pojmenovaných souhvězdích se najednou začaly přesouvat.
Když to Twilight Sparkle - vybavená silným teleskopem a nezměrnou zv(í/ě)davostí - zaznamenala, pokoušely se o ni mdloby, protože to šlo proti veškerému jejímu (poněkud OCD) smyslu pro pořádek.
Dnes na obloze zářil z hvězdných diamantů vyskládaný Canterlotský hrad.
Princezna Luna si spokojeně prohlédla svůj výtvor.
Od té doby, co se vrátila, už nepřikládala takovou váhu tomu, jestli krásu noční oblohy někdo ocení.
Užívala si toho, že může tvořit.

Celá Equestria se topila v chaosu. Discord přišel na to, že většina poníků se neumí dívat nad sebe, a tedy je největší legrace, když něco padá. Spustil déšť - tedy spíše průtrž mračen, bez mračen. Řeklo by se, že padají trakaře, nebo kočky a psi. Kdyby ovšem nepadaly ryby. Tedy nejprve kapři. Fluttershy je obětavě házela do kádí a vodních toků. Pak olejovky. Zničily Rarity její nový deštník. Pak začaly padat rybičky. Většina poníků se hroutila pod zásahy. Rainbow Dash mezi nimi kličkovala, ale stejně schytala dvě do zad. Naštěstí byly zavřené.
Pinkie Pie, kterou varoval její Pinkie sense, zapnula elektromagnet.

Celestia se ze všech sil snažila Luně po jejím návratu dokázat, že noci nejsou tak osamělé, jak si je pamatovala. Ačkoli Lunu bavilo pozorovat 'noční život' poníků, nepovažovala za vhodné se 'jen tak k někomu přidat'.
Brzy však objevila novou schopnost. Dokázala vycítit, když měl některý poník noční můry, a co bylo důležitější, uměla do nich vstoupit a zasáhnout. Občas si dokonce mohla se spícím poníkem i popovídat a poradit.
Každou noc, když vyzvedla měsíc, se tedy vydávala po neviditelných pěšinkách snů. Navštěvovala své poddané a učila se je znát a doprovázela je tam, kam s nimi nikdo jiný nemohl.

Celestia ležela u sebe v komnatě a právě si opatrně přilevitovala na čelo sáček s ledem.
"'Tio, stalo se něco?" Luna strčila hlavu do dveří.
"Od té doby, co Twilight Sparkle odešla, mám pocit, že se má Škola pro nadané jednorožce změnila spíš ve zvěřinec," zaúpěla sluneční princezna.
Luna si k ní přisedla a začala jí něžně vískat ve hřívě.
"Zvláštní, já nikdy neviděla nikoho rušit... když jsem se byla podívat v hodinách, nikdo ani nedutal..." zamyslela se mladší klisnička.
"Možná bys je mohla učit místo mě - nebo spolu se mnou," navrhla Celestia. "V tom randálu se totiž učit nedá..."

Princezna Luna stála před zrcadlem a nešťastně potřásala hlavou. Ozvalo se zaklepání a do komnaty vkročila Celestia.
"Je čas. Slunce už je téměř za obzorem a pod balkonem hradu se shromáždila spousta poníků, aby viděli, jak se ujmeš svých povinností," připomněla svojí sestřičce jemně.
"Nevím, jestli to dokážu, 'Tio," povzdychla si Luna. "Co když už nikdy nebudu princezna noci? Podívej se na moji hřívu a ocas - místo magického efektu noční oblohy jen splihle visí. Budu všem k smíchu..."
Celestia vzala kartáč a začala Luně hřívu pročesávat: "Neměj strach, Luno. Třeba se tvoje hříva 'napraví', až převezmeš zpátky kontrolu nad nocí."

Dear Luna,
you know there has never been a more devout fan of Wonderbolts than me, right? I'd never dream of diminishing what they did for Equestria. They always were, are, and will be the heroes.
However, your task for me was to build a new offensive aerial unit.
I chose to name them Shadowbolts, partially in homage to you and partially because Rarity tells me it will play up nicely on the Zebras' superstitiousness when it comes to Nightmare Moon.
We'll need every edge we can get to achieve victory.
Fear not, I will not fail.
Commander-in-chief Rainbow Dash

Od malička jsem byla zvláštní.
Ostatní měli buď roh, nebo křídla.
Nebo nic.
Jen já měla obojí.
Já a moje sestra.
Vzhlížela jsem k ní.
Jako všichni.
Potřebovala mě.
Tvořily jsme tým.
Slunce a měsíc.
Spolu jsme neporazitelné.
Elementy harmonie pro nás zpívaly duhovou píseň.
Zeptejte se Discorda.
Kdo jsem? Luna.
Od malička jsem byla zvláštní.
Ostatní měli pastelové, jasné barvy.
Jen já byla temně modrá.
Teď jsem černá.
Ona je nádherná.
Kontrastujeme.
Menší, věčně ve stínu.
Všemi odstrkovaná.
Nepotřebuju ji.
Den a noc?
Noc! Navždy.
Jsem mocnější - vždycky budu.
Elementy harmonie křičí.
Tentokrát proti mně.
Kdo jsem? Nightmare Moon.

Princezna Celestia stála na balkoně hradu uprostřed Everfree.
Pomalu končil ten den, který začal jejím soubojem s draze milovanou sestrou. Byl čas. Sluneční princezna nechala slunce sklouznout za obzor. Pak se zhluboka nadechla a vyslala svou magii, aby zdvihla měsíc.
Nebylo to jednoduché - jako by jí vzdoroval.
Celestia byla vyčerpaná, dřív než se měsíc dostal na půl cesty k vrcholu své dráhy. Trvalo nějakou dobu, než si uvědomila, že svět kolem i vnitřek hradu úplně ztichly.
Teprve teď zjistila, jaké to je, cítit se úplně sama. Teprve teď naplno okusila hořkost osudu svojí sestry.
A tehdy začala zpívat Luně ukolébavku.

Caravan with irradiated water was flying across the Everfree, protected from the dangers of the Wasteland by two Talons. Suddenly several pegasi raiders sprung up, surrounding the group.
"Oi, mercs," one of them, sporting a magical shotgun called. "I'll double the caps them lot are payin' y'all fer protecting 'em, if y'all join me before the shooting starts."
The younger griffin looked conflicted: "Reg, how do you wanna play that?"
"By the word of Gawd, Buckbeak. Talons' loyalty is to the contract and to the caps - in that order."
She took aim with her crossbow.
"Keep calm and open fire!"

Byly jednou dvě sestry, které na svá křídla převzaly úkol, jež od nepaměti patřil jednorožcům - střídání dne a noci.
Obloha v době, nad kterou každá ze sester vládla, odrážela její duši.
Celestiino slunce panovalo obloze - i když byla jeho záře vlídná a příjemná, nešlo se na něj dívat příliš dlouho, ani se přiblížit příliš blízko.
Starší sestru všichni uznávali, vzhlíželi k ní a toužili po její společnosti.
Svit Lunina měsíce byl slabší a chladnější. Proto byla obloha kolem něj plná hvězd, které mu dělaly společnost.
Mladší sestra osamocená vzhlížela k noční obloze, s přáním mít kolem sebe alespoň několik poníků.

Osvobozená Celestia roztáhla křídla a na prvních paprscích se snesla do polorozpadlého hradu v Everfree forest. Další události se odvíjely v chaotickém a hektickém víru barev.
Cestou z Ponyvillu měly sestry konečně čas na rozhovor.
"'Tio, proč jsi opustila naše sídlo?" zahájila ho Luna.
"Nemohla jsem snést, když elementy mlčely... a mluvily vzpomínky," Celestia odpověděla.
"Mohly bychom se tam vrátit," navrhla mladší princezna. Vidět svůj jediný známý domov v ruinách bolelo - příliš to zdůrazňovalo, jak dlouho byla pryč.
"Nezáleží na tom, kde složíme kopýtka, když jsme teď zase spolu," ujistila ji sluneční princezna jemně. "Připravila jsem ti v Canterlotu komnaty."

Hundreds of ships, fully equipped.
Thousands of guns and other weapons.
Tens of thousands of bullets and various amunition.
Hundreds of thousands of tons of food, fodder and other supplies.
Millions of men, women, children.
Uncounted - and uncountable - number of miles saled, pulled, dragged, marched and walked.
Hektolitres of innocent blood spilled.
One man with a vision.
One church in need of reformation.
One realm trampled under the feet of soldiers.
One Empire on the rise.
One world in a terrible war.
One story waiting to be told.
One enemy waiting to be rediscovered.
Were all the sacrifices worth it?

The Glacierheart province was never an easy place to live in. The mountains containted treasures, but to claim them from their grasp was tough. The coalminers and their families survived from day to day, from month to mont. Yet, most of them were happy, strong-hearted and devoted people.
The winter after the 'Sword of Schueler' decimated Siddamark, most of the people of Glacierheart suffered famine far worse than anything they could imagine. Hundreds of them lost their lives. But those who remained were still prepared to stand against the Army of God. To fight for the land of their fathers.

There were many beautiful, sweet smelling flowers on Safehold, no doubt about that. But it was extremely difficult to import alien species from Old Earth and help them live and flourish in the Safeholdian environment. Of course, the task being time sensitive, the main focus of the terraforming teams was on all of those plant and animal species which had a real practical use and could play a huge role in the survival of the humankind on its new planet.
Pei Shan-wei sighed over a list of various seeds in their storage facilities.
"The rose are still not catching well..."

Adoree Bedard carefully saved and backed up the document she has been working on and sent a copy of it to Eric Langhorne. Their common brainchild - the Church of God - needed a solid, reliable base for belief. And Adoree took it upon herself to provide it. She just finished the draft of the Holy Writ. It contained everything important - from hygenic and health directions, over basic agricultural technology, all the way to baseball rules. All wrapped tastefully up in citations plagiarized from Bible.
"This is the Word of God,as we - Archangels - are writing it to you - His Children."

Merlin, like most of the inner circle, saw what went on in the 'concentration camps' the Inquisition got into the habit of building. He witnessed several of his friends being subjected to the Question and to the full rigor or the Punishment of Schueler. Any of that alone would have been a very, very sickening experience. All of it together left such an aftertaste, he could no longer bring himself to feel anything but grim satisfaction at every Inquisitor executed by Charisians. What scared him was that he wished upon them something far worse than a simple beheading or hanging.

Princess Irys Daykyn ran through the palace, looking for her younger brother. The banquet and ball was about to commence in half an hour, but the Prince, in whose honor the whole shindig was to be held and who was supposed to open the ceremonies, was missing. She almost ran headlong into Hektor.
"Have you found him yet?" she asked almost desperately.
"No, but I haven't looked into his chambers. Let's go there."
They headed to Daivyn's bedroom. Daivyn sat under something resembling a tent made of duvets.
"Seijin Merlin told me to do this when I'm nervous," he explained.

When he was hunting, most of the creatures were not fast, agile or smart to escape if he set on getting them. Younger krakens of his school worshipped him, calling him immortal.
He decided to do what no kraken has ever done - hunt a sea wywern. He waited until one came close to the surface and attacked.
It escaped, but parked itself short distance away. He jumped and missed again.
Provoked, he tried once more.
His fourth jump ended on a quay - out of the water.
The wywern flew away cackling.
Desperately gulping for breath, he learned he is mortal...

It all started when the Gbaba found the first human colony. It wasn't particularly big, therefore its destruction was swift. Before the rest of mankind found out what happened, several other colonies fell prey to the aliens.
Terran Federation started to organize defense, mobilize its fleets, build and man more ships. Eventhough humankind began to gain technological and tactical edge quite quickly, the enemy had too pronounced numerical advantage. Gbaba were also very skilled at finding out and destroying evacuation and colonization fleets.
The Safehold plan was a last ditch effort, after the Gbaba completed their invasion of Sol system...

Zion was a real gem in the Archangels' crown. Anybody who was fortunate enough to get into the city could not argue with that statement. The Temple was amazing - a true work of the archangels themselves, with all of its 'magical' properties.
For all that, however, Zion and the Temple were a place of corruption and evil.
Tellesberg was not that majestic - it was a city of merchants and workers, a city of sailors and fishmongers. Built only and solely by the hands of men. Its Cathedral was beautiful, but not magical. Yet it was the truer House of God.

Ahnzhelyk Phonda owned the most luxurious, high profile public houses in the city of Zion. She was definitely not the youngest, but she still had her charm and elegance - both more than abounding, for that matter. When the situation started to be too hot even for her liking, Ahnzhelyk simply disappeared.
And couple weeks later, Aivah Parsahn appeared, as a new and fresh wind to the high society of Siddar City.
Only a few people would link these two together. And almost noone would connect any of them all the way back to Nynyan Rychtair - bastard daughter of a Vicar.

The world was changing, and nothing could stay the same.
Archbishop Michael Stainair, the head of the 'heretical and apostate' Church of Charis stood in the Tellesberg Cathedral, looking at the magnificent stained windows.
For some, he was the catalyst of all the changes.
But, for those who knew him, he was something like the eye of the storm.
Because in the world full of turmoil, he - by everything he was and did - showed everyone that even during these trials something prevails.
Three things - an echo from a different planet, a distant past - stay unchanged forever: Faith, Hope and Love.

It was a delicate job. Changing a PICA's safety protocol, programmed to shut any given PICA down after maximum of ten days of use, to allow it continued operation for weeks, or even years at a time required all the expertise, cunning and creativity the engineer could muster.
He succeeded at last. He turned Nimue Alban's PICA into a machine unlocking unforseen possibilities - even a kind of immortality.
But as with everything new and unforseen, there was a price to be paid.
"By unlocking the safety protocol, I've had to deactivate the high-speed data interface," the engineer told his friends.

When Nimue Alban's PICA woke up after thousand year sleep in the Mountains of Light and listened to the history of Col. Pei, it all seemed fairly simple. Not easy, perhaps, but straightforward. The firm grip of the church of God Awaiting needed to be broken. If war was a necessity, so be it.
When Merlin Athrawes threw his lot in with that of Charis, it became far more complicated to view the death of people he came to care about as just 'collateral damage'. But even pain and loss couldn't push his mission's objective aside. Mankind was at stake.

Broadside after broadside resounded over the Bay like a rolling thunder. Two fleets of galleons were doing their best to reduce each other into splinters. Some of the huge majestic ships were locked together in a deadly embrace, crawling with boarding parties and defenders, their boards slick with blood.
HMS Kraken of the Royal Charisian navy fell somewhat behind her consorts during their long journey, which meant she was only now closing in to join the action. Her crew was trying to keep her out of the general mellee. A lone lucky cannonball flew into the main mast, breaking it.

"Mounted like this, it takes too much effort to pull the gun of this size back in enough to reload. Therefore the process is slow and cumbersome," young Mahndrayn explained to his audience, sketching on the slate-covered wall of the office. "Now with the new mount we are proposing, the friction caused when the gun moves backwards after firing should be much lower. Therefore the gun will slide right back to where we need it for reloading almost automatically."
Merlin stood in corner, smiling. This was exactly the kind of creative, inventive thinking he hoped to rekindle in Safehold's population.

Dear Gbaba,
I know after our last encounter you counted me out of the game. You won, you destroyed my homeworld and my fleets. And there are no more bothersome emissions from advanced technology. Your universe is peaceful and empty again.
But you are wrong. You failed. Sure, our paths probably won't be crossing anytime soon, but I have an advantage - I know you're out there. Next time we cross swords, it will be on my terms. I am as far from dead and done for as I can be.
And I will destroy you, I promise.
Sincerely yours,
Humankind

Vicars Trynair, Maigwair, Duchairn and Clyntahn - otherwise known as the Group of Four - sat around the table in Duchairn's chambers, discussing all the usual matters necessary to run the Church of God Awaiting. It seemed that the Church's influence in Charis have been steadily weakening, even more so since the incident of Church's manipulation of the succession dispute over one of the aristocratic titles of the realm.
"Those charisian mark-pinchers and inovators are courting Shan-wei with their inventions," Vicar Clyntahn stressed most emphatically. "I say we build a joint, unstoppable fleet and take care of them once and for all..."

"Well, this is the enemy line. And here..." a hand reached out, indicating several flags crowded on the map, "...is our artillery."
"So I'm thinking, we use the artillery to engage the enemy and keep them busy, while our riflemen move into a flanking position over here. And I want the scout snipers and several skirmisher groups up on that hill over there. That way, we'll get the enemy into a crossfire he won't be able to withdraw from."
Prince Zhan Ahrmahk looked over his precisely ordered ranks of tin soldiers. He will be a great military commander one day...

After the last argument Langhorne chose to end this one and for all. One kinetic strike (or 'Rakurai', as he was fond to call it) later, Alexandria Enclave was turned into the Armageddon Reef. Pei Shan-wei and all her blasphemous ideas were destroyed. At least that was what Langhorne thought.
The craters on that barren land were the most visible and widely known reminder of what happened, but not the only one. The journal of St. Zherneau survived hidden, to reveal the truth. Nimue's PICA waited almost a millenium to start reviving in humankind the impressions of things long past.

Merlin Athrawes sat in his recon skimmer, just outside Safehold's atmosphere. From above here the planet looked peaceful, gleaming with green and blue, streaked with white clouds. He let himself enjoy a few more moments of the view before heading back.
The Jihad was coming. Few people knew about it right now, but it was boiling just under the surface.
The Empire of Charis looked impossibly tiny compared to the mainland realms - to the wealth and manpower of the Temple.
David against Goliath.
If only Merlin could be sure this 'Holy' war turns out like that old Bible story did...

"I have to go or the Royal Council shall dispatch a search party for me... and even Edwyrd won't be able to stop them..." Sharleyan sighed, blowing one last kiss to her husband over the comm link.
Emperor Cayled pouted back at her from thousand miles away: "Fine, go... show them who truly rules the Empire."
"I'm glad you're aware of that," she grinned at him. "I'll talk to you again at noon."
"I love you," he said and the comm link went dead.
Almost immediately after that he realized he doesn't know if she meant his noon or hers.

Hektor sat on his bunk in HMS Destiny, listening to the heavy breathing of his mates. He couldn't help but think about his fiancée, Princess Irys, sleeping just a few cabins away. He was on duty whole afternoon, and when he finally got off, she's already retired into her cabin under the sharp eyes of Lady Mairah Breygart, her chaperone.
It didn't take long for him to decide to sneak into Irys's cabin for a goodnight kiss. The whole ship was creaking and heaving against the waves. But even those sounds couldn't hide the treacherous screech of Irys's cabin door...