Moje články

Do těžkých chvil přinášely radostný zvuk polnice a jas Boží nádhery.
Tiše jako stíny, pokorně skloněné v šeru pokojů, doprovázečky největšího ze zázraků.
Jejich řemeslo je oddělovalo a naplňovalo potřebu rostoucího národa.
Tváří v tvář lidské krutosti zní v jejich nitru ozvěna Boží otázky - cožpak má ten, kdo dává život, zavírat lůno?
Promluví na obranu těch nebezbranějších. Neskloní se tváří v tvář neřešitelné situaci. Láska a úcta jim velí pořád věřit v zázraky.
Dál vkládají matkám do náručí děti a jako štít stojí mezi nimi a dorážejícími vojáky.
Vždyť v tomhle národě je každá žena hrdinkou.
Služebnice Hospodina nebudou zapomenuty.

"Teplo máme, jídlo máme, spát máme kde... co víc si přát?" trhla rameny nad jeho nasupeným výrazem.
"Společnost," zavrčel. Už aspoň po desáté. Za ten týden, co pršelo a ona neměla kam utéct.
Protočila oči. "Když ti nestačím..."
"Není to fér, některých je tu víc" postěžoval si.
Pak změnil tón.
"Ale soukromí má taky něco do sebe. Jestli tu máme trčet dýl, tak z toho třeba i ta společnost bude..." lísal se.
V tu chvíli se prostorem ozval hlas.
"Sníme něco z těch, kterých není jen jeden pár."
Svůdník ztuhl.

K obnovení veverčí společnosti došlo až po přistání na Araratu.

Nebyl bojovníkem.
Nebyl patriarchou.
Nebyl vyvoleným.
Nebyl významný a rozumu měl jenom tolik, aby to věděl.
Byl služebníkem.
Byl dobrým správcem.
Byl pokorný.
Byl tím, kdo potřebuje pomoc a jméno mu prozradilo, kde ji hledat.
Mohl být zahořklý.
Mohl úkol odbýt.
Mohl jet někam blíž.
Mohl doufat, že získá tučnou odměnu, když dědictví ztratil.
Místo toho cestuje zpátky do země původu svého pána.
Místo toho nemyslí na sebe, ale na toho, kdo mu sebral naději.
Místo toho se trápí tím, jak vybrat tu pravou nevěstu.
Místo toho obrací oči k nebi v prosbě o znamení.

Vybere tu, která napojí velbloudy.

Stíny se dloužily.
Nebe se odívalo nachem a karmínem na počest příchodu Královny.
Zvedl oči od prašné cesty.
Z hradeb města před ním se ozval varovný hlas šófaru.
Zrychlil krok a pobídl první zvíře v řadě k témuž.
Za posledním se zavřela brána.
Zamířil známými ulicemi domů.
Čeledíni rychle složili náklad a odvedli zvířata do stáje.
Světnicí už voněla challah.
Umyl se, převlékl a usedl za stůl.
Celá domácnost přihlížela, když jeho žena zapálila svíce.
Požehnaný buď, pane, náš Bože, Králi vesmíru,
který jsi nás požehnal svými přikázáními a přikázal nám zažíhat světlo šabatu.
Do dalšího soumraku si všichni odpočinou.

Bojuj!
V týle cítí pohled armády národa bojovníků.
Pečující ruka se ani nezachvěje, protože boj je Hospodinův.
Obr padá.

Utíkej!
V týle cítí pohled armády psanců.
Pomazaná ruka se stáhne zpátky, protože pomsta je Hospodinova.
Král odchází.

Ukryj!
V týle cítí pohled armády poddaných.
Pokrytecká ruka sahá chtíčem ke zradě, protože Hospodin je daleko.
Věrný umírá.

Ustup!
V týle cítí pohledy armády věrných.
Potupená ruka se nezvedne k obraně, protože království je Hospodinovo.
Syn panuje.

Ušetři!
V týle cítí pohledy armády vítězů.
Pozůstalá ruka zakrývá tvář plnou slz, protože milost je Hospodinova.
Vladař truchlí.

Vzchop se!
Hospodin tě přece neopustil.

Sloupce světla, posílané do modrozeleného světa pod hladinou zbrusu novým Sluncem, ukazovaly cestu prvním z nich.
Další nejistě proplouvaly právě opuštěnými stavbami a uhýbaly stínu neznámé bestie nahoře.
Pár z nich se jen tak tak stihlo zastavit před náhle vztyčenou stěnou, za kterou pochodoval spěchající dav.
Většina z nich netušila, že označení za 'čisté' znamená rozsudek smrti.
Navzdory své přirozenosti se některé nechají vést hlasem příkazu rovnou do sítě víry.
Poslední poslouží jako projev lásky a vzpruha zoufalým.
V jejím označení ukryjí Jeho jméno i slova vyznání.
Snad i je v příštím světě čeká domov ze zlata a drahého kamení...

Slábnoucí oči starého muže klouzaly po svitku. Na ramenou cítil váhu celého národa. Začal počítat.
Jak je to dlouho, kdy padlo svaté město?
Kdy poprvé usedl za královskou tabuli na hostině?
Kdy odhalil králi tajemství, na které magie nestačila?
Kdy nad plání Dura čněla zlatá socha?
Kdy celý dvůr sedm let maskoval královo šílenství?
Kdy nehmotná ruka psala na zeď rozsudek nad celou říší?
Kdy Hospodin odměnil věrnost zavřením lvích tlam?
Kdy začal on sám mít vidění?
Nadešel už čas pokání a odpuštění?
Stará kolena poklekají.
"Muži milovaný, jdi svou cestou. Spočineš a na konci dní vstaneš ke svému dědictví."

Čtyři sta padesát hulákajících, poskakujících, chřestících zbraněmi, úpějících v bolesti, kterou si sami způsobili.
Odpoví jim ticho.
Jeden, který v klidu pronese jednu větu.
Odpoví mu praskání ohně z nebe a jásot zástupu.
Zazvoní meč a najednou stojí sám.
V uších mu hučí déšť, přicházející smýt ze země odpuštěný hřích.

V uších mu hučí královnina hrozba, smývající radost z triumfu.
Uteče a stojí sám na Boží hoře.
Odpovídá mu vichřice tříštící skály, zemětřesení a praskání ohně.
Ještě jednou zopakuje svou stížnost.
Odpoví mu hlas tichý a jemný.
Z budoucnosti nese chřestění zbraní dvou králů a proroka, i úpění neposlušného národa.

"Uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru."

Kolik slov o tom bylo napsáno, kolik disputací se vedlo.
Kolik výkladů, kolik dohadů, kolik úporného hledání, kolik nekritických přijetí.
Kolik posměchu, kolik zpochybňování, kolik urážek.
Kolik lhostejných pokrčení rameny, kolik roztržitých zapomenutí, kolik uspěchaných odmávnutí.
Kolik se toho ještě musí stát, abychom se spolu s nejhůř zkoušeným věrným podívali na svoji situaci a konstatovali, že zbývá jenom jedna jistota - ta nejdůležitější.

"Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem."

"Kdo jsi?"
Kdysi tu otázku kladly kruté oči. Neodpovídal. Přestaly se ptát. Dlouho předtím, než ho nechaly samotného v temnotě.
Temnota.
Kdysi dokázal vidět její odstíny, rozeznat den a noc v nejhlubší chodbě hory.
Hora?
Kdysi mu na ní záleželo. Byla na mapě.
Mapa a klíč.
Kdysi znamenaly poslání. Byly tím posledním, co zbylo v jeho rukou.
Zbylo?
Kdysi měl ještě něco. Kov, obtáčející jeho prst, šeptající slova o rodu a domovu.
Rod? Domov?
Kdysi se rozhodl pro ně přežít. V jeho mysli zůstal jen otec a syn.
Syn.
"Dej to mému synovi," přikázal vlídným očím, jako král.
Jméno zapomněl.

Ovoce ze stromu poznání.
Fíkový list na zakrytí hanby.
Plevel z těžce obdělávané země.
Úrodu na oběť, kterou Hospodin odmítne.
Kůže, použité k podvodnému získání požehnání.
Lůno, ze kterého se dostane před bratrem.
Kajícné roucho, na které se z hlavy sype popel.
Řetězy, kterými spoutala léčka nejdražší bytosti.
Nařízení, které se nesmělo zrušit.
Byliny a bobule, které spásá pomatená mysl.

Čočka za prvorozenství.
Služba za manželky.
Jablíčka od syna za noc s manželem.
Pečetidlo, šňůrka a hůl za důstojnost a naději.
Beránek za hřích.
Obětní zvířata a zisk za možnost cizinců přistoupit do chrámu.

Opona mezi svatyní a nejsvětější svatyní.

Prodal vlastního bratra, snad pro zisk, snad ze žárlivosti.
Jeho otec využíval jeho matku.
Jeho bratr svedl otcovu konkubínu.
Další dva byli známí věrolomní vrazi.
V téhle rodině jste se prostě museli starat o vlastní zájmy sami.
Když založil vlastní rodinu, radši se odstěhoval.
Smrt prvního syna ho naučila dbát na zájmy svých potomků.
Smrt druhého ho donutila znovu ukázat svoji nelítostnou stránku.
Rozsudek nad snachou mu nachystal překvapení.
Protože její zájmy jsou najednou i jeho.
Jeho budoucnost spočívá v jejím lůně.
Spát už s ní nikdy nebude.
Ale vrátí se k rodině.
Postará se.
Bude tím, jehož jméno přežije.

David mluví o "rokli šeré smrti", kterou Hospodin bezpečně provede.
Na otázku "kde se mám skrýt před Boží tváří" zní odpověď "kdybych vylétl do nejvyšších výšin, jsi tam. I kdybych sestoupil do nejhlubší hlubiny, budeš tam."
Hospodin je i v podsvětí.
Šeol je však místem, kde již nelze klást otázky a hledat odpovědi.
Přesto je místem, kde je jasno - to, jak jsi žil, nebylo dobře.
Proto prorok řekne "hledejte Boha, dokud je možné Jej najít".
Zjevené slovo stačí slyšet, porozumět, přijmout vírou, žít.
Jak uslyší boháč v podobenství: "Když neposlouchají Mojžíše a proroky, neposlechnou, ani kdyby někdo vstal z mrtvých..."

Život otroků byl těžký a práce ještě těžší. Jedinou útěchou bylo jídlo. Díže s masem udržovaly sílu. Budou na ně vzpomínat ještě v poušti.

Přesídlenci neměli moc na vybranou. A ti, kteří skončili na "převýchově" u dvora už vůbec ne. Přesto čtyři z nich sebrali dost odvahy odmítnout maso z královského stolu.

Král tančil radostí nad navrácenou Archou úmluvy. Jak podotkla jeho manželka, nebylo to vhodné.

Tančila pro potěchu nevlastního otce. Byla kamenem úrazu. Za odměnu dostala hlavu proroka.

***

Když se jí ptali, co znamená být adventistkou, dlouho neměla lepší odpověď, než:
Máme bohoslužby v sobotu, nejíme vepřové a netančíme.

Sbírat zrno, padající z nebe.
Orat a sít.
Žnout a mlátit.
Sbírat plody.
Stáčet víno a olej.
Péct chléb.
Šest dnů ze sedmi.

Obdělávat a pečovat o pole, sady a vinice.
Prodávat rodinné nemovitosti.
Sloužit, když se člověk dostane do úzkých.
Šest let ze sedmi.

Šest dnů zpocené čelo, ohnutá záda, pohled upřený do země.
Sedmý je pro vydechnutí, narovnání se a pohled vzhůru.

Šest let zvětšující se propasti a rozevírajících se nůžek, budování zásob a radosti z vlastnictví.
Sedmý je pro srovnání šancí, prospěch nuzných a bezbranných, pro osvobození a návraty.

Zdravé cykly mají vedle produktivního napětí i uvolnění.

V té oblasti nebylo nic zajímavého. Možná se tam vydal jenom proto, že potřeboval pauzu, protože o nich nikdo neměl vědět.
To se dařilo, dokud se nezjevila ona.
Nejdřív ji jen slyšeli za sebou.
Když to přestalo být snesitelné, přiměli ho se zastavit a otočit.
Nazval ji psem.
Ať už si sami mysleli, co chtěli, od něj je to překvapilo.
Daleko víc je šokovalo, když tu urážku přijala a obrátila ve vyznání.
Přitakal její víře. S laskavým úsměvem, který předchozí povýšené odmítnutí usvědčil ze lži.
Splnil její prosbu a obrátil se k odchodu.
To ona byla účelem celé jejich cesty.

Předstíral, že je nemocný.
Na otcův dotaz požádal, aby o něj pečovala.
Předstírala, že nevidí, jak se na ni dívá.
K jejím protestům byl hluchý. Jeho útoku se neubránila.
Předstíral, že o ni nikdy neměl zájem, když ji vzápětí vyhnal.
Její slzy, které otec ignoroval, uviděl bratr.
Předstírali, že královské domácnosti se zákon netýká.
Za tvrdým pohledem se pomalu skládal plán na odplatu.
Předstíral, že ho chce uctít jako ostatní prince.
Poručil, aby ho zabili, sotva se během slavnosti opije.
Předstíral, že se o všechny své syny zajímá stejně.
Vrahovi odpustil, sotva skončilo období truchlení.
Předstírali, že se nic nestalo.

Ploďte a množte se a naplňte zemi.
Řekl a víc nebylo potřeba.

Budeš dychtit po svém muži, on nad tebou bude vládnout.
Budeš rodit v bolestech.
Stíhám vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení - ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo se mě bojí.
Děti jsou požehnáním od Hospodina.
Cti otce svého i matku je jediné přikázání, které obsahuje zaslíbení.
Děti poslouchejte své rodiče - rodiče, nepohoršujte své děti.
Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě.

„Což já, který otvírám život, nemám umožnit narození? praví Hospodin. Když dávám plodnost, mám zavírat lůno? praví tvůj Bůh.“

Pruty, kladené do vody, aby ovce a kozy vrhaly pruhovaná mláďata.
Suknice, která vyvolává závist svojí barevností.
Pás suché země uprostřed moře, která vede do bezpečí.
Pruhy látky, které se stanou příbytkem Nejvyššího.
Sloupy ohně a dýmu, které drží nad národem nepřetržitou stráž.
Řada pochodujících za Archou Úmluvy, kteří pozvedají polnice proti hradbám.
Řemínky, omotávající hlavu a ruce, které nedovolí zapomenout na Zákon.
O spoustě z nich se dá říct, že byly nadpřirozené.
Ale pak přišly ty krvavě vepsané bičem na kůži.
Ty, které měly rozdírat naši duši.
Ty, které nás uzdravují.
Jeho jizvy, nastavené našim nedověrným očím a prstům.

Po Egyptském otroctví strávili čtyřicet let tím, že se na poušti učili znát Zákon a jednat podle něj.
Ztratili jednu generaci, upevnili kult, získali novou identitu a posléze i zemi.
Když se boj o přežití změnil v pohodlný život, začali si říkat, že na některých věcech už nezáleží. Proto museli přijít o všechno.
Sedmdesát let v zajetí a diaspoře prověří, jestli v nich zbylo aspoň něco.
Tváří v tvář hrozbě asimilace se na dálku semknou.
Svědectví věrných v cizině otvírá dveře k návratu.
Stavba chrámu trvá, oprava hradeb je hotová za dva měsíce.
Jak dlouhá bude náprava srdcí a zvyků?

Na oltáři hořely zbytky beránka.
Ve strouze pod ní se srážela krev.
Dým stoupal k nebi a dával naději.
Voda naposledy zazurčela ze džbánu do umyvadla.
Kapky na pozvednutých rukou se zaleskly v ranním slunci jako démanty.
Rolničky na třásních oděvu se rozezvonily do kroku.
Trocha radosti a odlehčení v jinak vážném a těžkém ránu.
Tiché shromáždění zadrželo snad i tlukot vlastních srdcí, když zašustil závěs, který se otevíral právě jen jednou do roka.
Několik mužů se připlížilo k provazu, který se táhl po zemi od veleknězova pasu.
Skoro omluvně. Vždyť jich zatím nikdy nebylo potřeba.
Hospodin zatím vždycky odpustil.

Moc mluvíš.
Vůbec si nepovídáme.
Nemůže být chvíli ticho?
Tos mi to nemohl říct?
Říkala jsem ti přece...
Pořád do mě ryješ.
Nikdy neposloucháš.
Se vším jsi hned hotový.
Máš si co říct s každým kromě mě.
Hlavně, že je to moje vina.

Potřebuju odstresovací rozhovor.
Potřebuji mlčení na zregenerování.
Chceš si o něčem promluvit?
Jak šel ten meeting, kterého ses obával?
Co tě čeká zítra?
Jak ti můžu pomoct?
Co bychom mohli dělat společně?
Co by pro tebe byl opravdový oddech?
Za co jsi vděčný?
Co se nám opravdu povedlo?

Zdravý vztah potřebuje 5 pozitivních interakcí na 1 negativní...

I když mluvil, občas neslyšeli.
I když slyšeli, občas nerozuměli.
I když rozuměli, občas nevěřili.
I když nevěřili, vždycky jim rozuměl.
I když nerozuměli, vždycky je slyšel.
I když neslyšeli, vždycky k nim mluvil.

Ucho, které nikdy nezaléhá, s paží připravenou k záchraně.
Hlas tichý a jemný, přicházející po všem bouření světa.
Čeká až jejich uši poručí jejich rukám a ústům.

Vždycky, když klopýtli, bylo to proto, že zavřeli svoje uši.
Vždycky, když potřebovali povzbuzení, ozval se Zákon.
Vždycky, když se zvedli, bylo to proto, že se někdo rozhodl slyšet.
Protože slyšení rodí porozumění a porozumění plodí víru.
Víra koná.

Byla unavená, ale dítě nechtělo spát.
V kuchyni čekala hora nádobí a pomalu stydla její porce večeře.
Po podlaze mezi hračkami a neposbíraným špinavým prádlem hopkali prachoví zajíčci.
V rohu se tyčil Matterhorn čekající na vyžehlení.
Slzy, tekoucí ukolébavkou, omývaly pocit viny.

Byl utahaný, ale napětí mu nedovolilo vydechnout.
Jíst mu nechutnalo, možná proto, že u stolu seděl zase sám.
Za narůstající spánkovou deprivací se černaly deadliny, čekající na splnění.
Jako kontrapunkt k nim stály výčitky svědomí, že dítě vídává tak na pusu před spaním.

Když konečně vyšla z ložnice, otočil se od dřezu a objal ji.
Zvládnou to.
Spolu.

Na začátku muž zvolil svoji ženu, raději než Hospodinův zákaz.
A potom...
Rozhodování mezi nevěstou ze stejného lidu a cizačkou.
Milované a nemilované pod jednou střechou.
Rovnoprávné manželky i méněcenné milenky.

Nejvyšší věděl, jak nevypočitatelná jsou lidská srdce.
Jak horce plane touha, jak mrazivě dýchá nenávist.

Proto má být upřímné namlouvání otevřené kontrole pospolitosti.
Proto má vztah vždycky být smlouvou.
Proto má láska být stavem vůle, ne jen emocí.
Proto má odpovědnost a povinnost trvat, když cit vyprchá.
Proto má zrušení vztahu tak přísná pravidla.

Vztah k Hospodinu a vztah k lidem jsou spojené nádoby - kvalita jednoho odráží kvalitu druhého.

Je to přesně rok, co jsme si ji pořídili.
Nezabere moc místa a dá se vzít téměř všude s sebou.
Funguje 24/7, ale nejlépe zásadně večer.
Ze začátku reagovala jedním typem upozornění na jakoukoli změnu hladiny emocí ve svém bezprostředním okolí.
Ovšem, výhodou neuronové sítě je, že se používáním učí.
Postupně si rozvinula citlivost a na různě projevované city začala upozorňovat různými reakcemi.
Ke zvukovým signálům se přidaly pachové, vizuální i taktilní.
Snaha o kontinuální monitoring dokonce vedla k rozvoji samostatné mobility, pro případ, že bychom ji chtěli někde odložit.

Aneb, zkuste uspat dítě, když vás stresuje pomyšlení na deadline.

Onemocnění kůže, které odhaluje maso.
Výron semene, nad nímž není kontrola.
Výtok, ať už vychází ven, nebo zůstává uvnitř.
Krvácení - periodické, poporodní i 'poruchové'.
Pokud se to, co má zůstat v těle, dostane ven, šíří to nákazu a způsobuje problémy.
Neupravený zevnějšek, volání "nečistý".
Zvláštní "červené" stany, segregace v rámci domácnosti.
Směrnice pro rituální očišťování lidí i věcí, které s nimi přišli do styku.
To zajišťuje bezpečí většiny, pokud je nečistý poblíž.
Kontroly u kněží, předepsaná doba, rituální koupele a obětní řády.
To zajišťuje těm, kdo jsou očištěni, návrat do života v pospolitosti.
Protože nevratné vyhnanství má být nejkrajnějším řešením.

Nakrmit v poušti desetitisíce lidí není snadné.
Zrní, které padá z nebe s ranní rosou a musí se než sebrat.
Křepelky, které samy přilétají do sítí.
Voda v oázách, občas zázračně vyvedená ze skály, nebo zpitněná vhozením kusu dřeva.
Nic jim nechybí, přesto někteří reptají a vymýšlejí, čím jídelníček obohatit.
Proto dostávají pravidla.
To, co má rozdělená kopyta a přežvykuje.
To, co má ploutve a šupiny.
To, co má křídla a čtyři nohy a skáče.
Z ptáků to, co není zapovězeno ve výčtu.
Nic, co zdechlo.
Všechno řádně vykrvené.

Ta nařízení dávala smysl.
Dokud se do toho nevložila lidská logika.

Zlatá pole vybízela k práci. Ženci na sebe vesele pokřikovali, srpy zvonily, vzduchem se nesly písně. Počet snopů narůstal.
Mladá žena, která přišla na pole hned zrána, se držela stranou. V rukou pevně svírala zvětšující se hromádku klasů, které pracovníkům vypadly. Občas se občerstvila ze společných zásob vody. Držela se s nimi až do konce žně. Tak bude schopná zabezpečit svou rodinu.
Za pár dnů začal pracovat mlat.
Rytmický klapot kopyt doprovázelo bučení. Nezauzděná tlama zvířete se občas sklonila, aby ze země sebrala sousto k přežvykování. Spokojený brav pomohl dokončit práci.

Protože množství, které ubyde milosrdenstvím k jiným, Hospodin nahradí.

Bylo nádherné.
Nejjemnější látky v královských barvách.
Nárameník a náprsník ze zlata a drahých kamenů.
Nádhera a sláva připomínající jména Izraele i Boží zaslíbení.
Na hlavě turban s dalším klenotem a slovy "Svatý Hospodinu".
Na třásních látková granátová jablka a zvonky, které celé pospolitosti oznamují, že se za ně koná ve svatyni přímluvná služba.

Ze všeho nejdůležitější ale budou obyčejné lněné spodky, sahající od beder až ke stehnům.
Protože ačkoli Hospodin stvořil Adama a jeho nehodné potomstvo a zná každý kousek jejich těl, úcta k Němu i k obřadům v Jeho přítomnosti vyžaduje, aby ani na chvíli nebyla vidět nahota.

י יסם יהוה בה תוי. נבדש מט ינה בהא מם מן.
נזברזש ס בהא זפּדבנם נצה נא זם, ו וד, נב ו וזדח א נבדש ס נצם תקום קלנט.
נזנעזיש ימן יהוה. אדני ננח בז תרסט תה, כד ב יה ימן זנעזול.
פמתי נ דן סבתן, ז ת ם בט סוט. סדם דן י דן אדפצנט אדני.
צת אתץ סוה א מתק סוע, בס בל דלה זו ו זם, כתר ט דו יהוה.
נזביש.
נססמלנש.
נפקרבש.
נודש פרט סום בלזנם קרוה סודצתו.
נבדש דכתט ף מנזלץ סוה בלזנה, אן ף יה בם, אן ף נצם ינם ץ פתר תומ בלזנם.

Zpíval.
Pro pastviny a ovce, které dostal na starost.
Zpíval.
Pro sebe a Boha, kterého se učil znát.
Zpíval.
Pro radost i smutek, pro strach i hněv.
Zpíval.
Pro krále, který si chtěl držet blízko válečného hrdinu.
Zpíval.
Pro klid hlavy, která nese nechtěnou korunu.
Zpíval.
Pro démony, skrývající se za závistivýma očima.
Zpíval.
Pro přítele, kterého útěkem navždy ztratí.
Zpíval.
Pro slib, který mu byl dán.
Zpíval.
Pro vítězství a Archu úmluvy.
Zpíval.
Pro stud a pokání.
Zpíval.
Pro osud svůj i vyvoleného národa, nad kterým neměl kontrolu.
Zpíval.
Pro Hospodina, který jediný může vyvést ze zajetí.
Zpíval.
Žalmy.

Tentokrát to vypadalo slibně.
Tábor na samé hranici Zaslíbené země, ve stínu akáciových stromů.
Dostanou tu novou interpretaci Zákona a nového vůdce pro cestu přes Jordán.
A požehnání od proroka "spřáteleného" národa, který jim měl zlořečit.
Jejich nepřátelům vnukne nápad, jak se jim přece jen dostat "na kobylku".
Kde nezabere mužská síla, pomůže ženská svůdnost.
Smilstvo vedoucí k modloslužbě prorůstá řadami národa jako mor.
Když proti němu soudci zasáhnou, zbyde tváří dolů v prachu dvacet čtyři tisíc mužů.
Pohromu zastaví až kopí, kterým jeden z kněží připíchne k zemi midjánskou princeznu i s milencem.

Nebudete mít jiného boha mimo mne!

Reprezentovala mnohé.
Štědrost vděčnosti osvobozeného lidu, který odnesl poklady svých zotročitelů.
Řemeslnou zručnost Duchem vedených mistrů, jejichž jména jsou navždy zaznamenána.
Denní, týdenní a roční rytmus rituálů, kulturní a etnickou identitu v místech bez kořenů.
Především viditelnou a hmatatelnou přítomnost Nejvyššího uprostřed Jeho lidu.
Půjde vždycky s nimi, neopustí je...

...dokud oni neopustí Jeho, bude bydlet uprostřed nich.
Fyzická reprezentace Boží moci, velikosti i nepostižitelnosti.
Identita národa v srdci hlavního města, kořeny, ke kterým je možné se vracet, neměnný rytmus kultu.
Moudrost a vize panovníka, jehož jméno s ním bude navždy spjato.
Hrdost lidu dobyvatelů, kteří nehromadí kořist.
Mnohému nedostál.

Patří Mu všechno, co máme.
Dobytek na tisíci kopcích.
Nepotřebuje naše dary, přesto od nás žádá prvotiny z čistého a nečisté nahradit obětí.
Abychom si zvykli důvěřovat.
Své slunce nechává svítit na dobré i zlé, Jeho rosa zavlažuje pole, aby vzešla úroda.
Nepotřebuje potravu, přesto po nás žádá desetinu všeho, co vyroste.
Abychom si uvědomili, jak jsme požehnaní.

Máta a kopr, obilí i len, zvířata, zlato a drahé kamení.
Ten, kdo je věrný v málu, bude věrný ve všem.
Tak to učí Zákon.

A přesto pak zazní hlas Syna, který říká: "Cedíte komára a polykáte velblouda. Nepochopili jste nic podstatného."

Médoperské zákony jsou neměnné.
Věděl to. Byl druhým mužem království, dokázal toho využít.
Brzy se zbaví toho žida z brány, i všech ostatních, kdo by mu neprokazovali úctu.
Na dotaz "co učinit s mužem, kterého chce poctít samotný král?" odpovídá bez váhání fantazií, která už tak dlouho bydlí v jeho hlavě.
Ne "královské", ale přímo královo, roucho, králův kůň, koruna. A dvořan, který vyvolává slova o královu uznání, aby si všichni všimli.
Král přikáže jemu vést koně právě pro jeho nemesis.
Místo úcty, potupa. Místo kořisti smrt.
Protože Boží muž drží v ruce trumf.
Protože Boží zákony jsou nad lidské.

Na královském dvoře se údajně objevila "Kniha Zákona", která staví zavedené tradice na hlavu!
V naprosto skandálním odhalení zdroj blízký trůnu tvrdí, že král na jejím základě hodlá SNÍŽIT počet náboženských slavností toliko na TŘI ROČNĚ!!!
Chtějí nás připravit o NOVOLUNÍ, SVÁTEK STÁNKŮ, ROŠ HAŠANA a další neoddělitelné součásti naší kulturní a etnické identity.
V novém kalendáři ZBYDE JEN Pesach, slavnost žně a slavnost sklizně!!!
Nadto ve všechny tyto tři svátky bude KAŽDÝ MUŽ povinen se dostavit do chrámu! Ženy, naopak, budou mít vstup zakázán. Nový režim tak ustavuje bezprecedentní míru diskriminace!
Je načase jednat. Ukažme jim, že nás nezmanipulují!

Polínko v ohništi mrklo sukem a k nebi vyrazily slzy jisker.
Jeden z dvojice milenců, tulících se pod pláštěm, sebou trhl a vyvlékl se z objetí.
Jeho partnerka se neprobudila, když se vytratil.
Ranní slunce rozsvítilo krystalky slz pokoření a bezradnosti na její tváři.
Její dech se chytal o knedlík v krku, bojoval proti vodnaté překážce v nose.
Pokud snad něco chtěla tajit před rodiči, selhala.
Když matce všechno vypoví, dostane závoj, aby si zahalila tvář.
Otec za hodinu dotáhne svůdníka před starší.
Zákon dává výběr.
Bude posmrkávající děvče nevěstou, nebo věrolomník zaplatí za její panenství, protože
jí není hoden?

Vrátili se ze zajetí. Pokolikáté už?
Stavěli svaté město, svatý dům. Dokáží vybudovat i svaté životy?
Záda sehnutá, ruce sedřené, žaludek svíraný hladem. Je tohle to zaslíbené zlepšení?
Pokyny k plnění, daně a desátky k placení, krky k živení. Čeká za rohem zase otroctví?
Nový správce slyší a obrací otázky na zámožné a vážené.
Říkáte, že vás Hospodin vykoupil. Dovolíte tedy, aby vaši bratři zaprodali své děti?
Říkáte, na co "máte právo". Cožpak neznáte zákon, jehož esencí je milosrdenství?
Říkáte, že sloužíte Bohu. Ale dokážete to skutky?
Pokud ne, Hospodin vás vytřep do prázdna.
V Izraeli se nepůjčuje na úrok.

Jen blázen dělí kořist dřív, než ji vyhraje.
Ale Tomu, kdo zaslíbil, patří země za kopcem, i nejistý mladý národ, kterému ji uděluje.
Do slavnostní nálady shromáždění mužů vstoupí pětice sester.
Otce (stejně jako zbytek generace) ztratily v poušti.
Zbylo po něm jméno, ale ne syn.
Dcery 'chránícího před strachem' přednáší troufalou prosbu.
"Dej nám díl, který by připadl našemu otci."
Unavený pokorný vůdce předkládá záležitost Nejvyššímu, protože odvaha se cení, ale precedenty jsou nebezpečné.
Hospodin přitaká smělosti víry.
Napříště budou v Izraeli dědit v absenci mužských potomků dcery, protože jméno a paměť věrného má v Božím lidu zůstat zachováno.