Moje články

"No a tady je prostor na reklamu pro váš obchod."
Našňupil Cvočkař se s pochybností díval na červený obdelník na zádech mladého trolla.
"Já nevím, nezdá se mi to... správné."
Majitel reklamní agentury potlačil povzdech:" podívejte, tady Antracit je ve městě nový, peníze do začátku se mu hodí. Berte to tak, že vlastně děláte dobrý skutek. A používáme šetrné postupy, po skončení kontraktu reklamu bezpečně odstraníme pomocí kyseliny."
Cvočkař se pokrčil obočí, jak nad tím argumentem přemýšlel. Kolem ramen se mu obtočila ruka: "Dám vám dvacetiprocentní slevu, ať se picnu, jestli na tom vydělám, ale Antracit ty peníze moc potřebuje."

"Hele mladej, fakt bychom ti rádi pomohli, ale prostě máme KOPR."
"No jo, Doc by na nás byl naštvanej, je to vážná diagnóza.
Vyhodil další lopatu hlíny zatímco ti dva se vrátili ke kartám.

"Póózor!"
Všichni tři se vymrštili, Billy musel vyskočit z nedokončeného zákopu. Zbledl, když uviděl seržantovu nasranou tvář.
"Vojíne Greene, proč kopete ten zákop sám?"
"Ramirez a Johanson mají KOPR, pane!"
Seržantovi oči se zúžily: "Dodělejte to a hlaste se u mě."

"Ty seš fakt pako," plácl ho Ramirez po zádech, až vyjekl, "řekls seržantovi, že máme Kurevský Odpor k PRáci."
"Starej nám urve koule." vzdechl Johanson.

Je zcela nepochopitelné, proč PATRICIJ TRPASLÍKY CHRÁNÍ. Jen ale do té doby, než si uvědomíte, kdo DOOPRAVDY ovládá Patricie. Všechno je se vším spojené!
První ÚTOK na naši svobodu a na naše starobylé Ankh-Morporské zvyky byly události kolem POHYBLIVÝCH OBRÁZKŮ. V Kometě NENAPÍŠOU, že za to mohli trpaslíci, ale my se nebojíme napsat PRAVDU!
Pak tu byla ta LAPÁLIE S DRAKEM, která měla za cíl upevnit moc ITENEBRÁTŮ a jejich loutky Vetinariho. A Karotka je trpaslík. AHA!
Asi nemusíme dodávat, že nedávná, tzv. krize Koumského údolí byla jen OPERACE POD FALEŠNOU VLAJKOU.
A my HRDÍ ANKH-MORPORKČANÉ říkáme: TŘIKRÁT A DOST!

"Bez ohledu na hloubku příkopů mezi vámi, rodina je to nejcennější co máte. Nezahoďte šanci přivítat ve svém životě ty, které jste ztratili." Darth Vader

"Když v zemi roste zlo, nesmíte zůstat stranou." Saruman

"I když se váš smutek zdá být nekonečný, pamatujte: úsměv dokáže zacelit ty nejhlubší jizvy." Joker

"Nenechte ostatní, aby vás nutili skrývat před světem, kdo doopravdy jste a co všechno dokážete." Grindelwald

"Nedávejte si malé cíle a vždy myslete na to, že musíte svému životu najít vyšší smysl, než je pouhá existence pro existenci." Thanos

"Své jídlo si vybírejte pečlivě. Jste to, co jíte." Hannibal Lecter

"Nepošlu své muže na smrt, protože velitelství chce levnou válku!"
"To stačí, poručíku!"
Geen se instinktivně vypjal do pozoru a zahleděl se přímo před sebe.
"Dám do záznamů vaši námitku, že plán vylodění porušuje operační postupy vzhledem k počtu ochranných a klamných prvků. A přidám svůj souhlas s vaším hodnocením. Ale to je všechno. Máme své rozkazy a ty splníme"!
"Ano pane! Děkuji pane!" potvrdil poručík tak řízně, že to hraničilo s drzostí.
"Teď mi zmizte z očí, než vás zatknu za porušení subordinace."
Geen odešel a plukovníkův přísný výraz roztál do starostlivého úsměvu.
"Zatracení šetřílkové na velitelství," ucedil tiše.

"To víte, to je takový ženský úděl, u nás v horách. Ženská se musí prostě otáčet, o všechno se starat, protože tam na venkově je to prostě na vás a musíte zaopatřit celou rodinu. Ale já si nestěžuji, všechna tu těžkou dřinu prostě beru jako svou povinnost," ozval se od vedlejšího stolu rozšafný hlas stařenky Oggové.
Bábi se sice snažila chovat nenápadně, ale stejně na ní nevěřícně pohlédla. Každou chvilku ji musel srazit za tu nehoráznost blesk. Ne, že by to nebyla obecně vzato pravda, ale zrovna Gyta Oggová neváhala bezostyšně využívat své četné potomky, aby doma nemusela hnout prstem.

Divoce kýchl a popotáhl nosem, zároveň vyslal několik mrknutí na protější stranu stolu.
"Ahh, to je ta má alergie na indické jídlo, měl bych jít do své kajuty pro lék. A radši s doprovodem."
"Ale opičáku," ozval se Kocour, "vždyť ty žádnou takovou alergii nemáš, cpeš se tím každý den. To spíš ti všechno to kari spálilo mozkové buňky, máš nějaký divný tik v oku."
"Ale ano, Kocoure," procedil Lister mezi zuby, "tohle kari by mě mohlo i zabít. Musíme pro lék zpátky na Kosmika!"
"Žádnou takovou alergii přece nemáš!"
Lister nevěřícně zakroutil hlavou.
Jejich hostitel začal vypadat velice naštvaně.

"Kluci, podívejte na ty ptáky tam v dálce, ti mají ale divné zobáky!" zvolal Jirka a vyskočil, až se pramice divoce rozkývala. Tonda se natáhl a strhl ho zpátky na lavici.
Pozornost všech se ale zaměřila tím směrem. Jeden z podivných ptáků se oddělil od hejna a vydal se směrem k loďce se čtyřmi dobrodruhy.
"Vidíte ho? To mi nepřipadá jako pták," ozval se opatrně Petr, "oni vůbec nemají zobáky, ale sosáky. Jsou to komáři!"
"Prakomáři," dodal Toník a ošil se.
Prakomár byl stále blíž a hoši nervózně sevřeli pádla.
"Kluci, radši odtud zmizíme," zašeptal Petr tísnivě.
Všichni rozhodně souhlasili.

Je známo, že napodobování je nejvyšší forma obdivu a že všechny vesmírné bytosti prahnou po hmotných statcích, neboli zisku. Proto nepřekvapí, že naše úspěšná encyklopedie má několik napodobovatelů.
Za zmínku snad stojí pouze publikace 1000+1 rad pro vesmírné cestovatele a další informace. Jakkoliv se jejím tvůrcům nemůže upřít snaha a pracovitost, nemůžeme s klidným svědomím její používání stopařům po galaxii doporučit, pokud mají jinou možnost.
Snad aby se vyhranili od své mnohem známější konkurence, zvolili tvůrci 1000+1 rad jako heslo "zachovejte paniku". Podle jejich teorie je stav mírné paniky pro cestovatele přirozený a poskytuje jim hlubší prožitek ze svého dobrodružství.

"Nelíbí se mi to, seržo."
"Máme snad jinou možnost?" pokrčil rameny Tračník.
"Ale jsme jen dva a jich je pět," povzdychl si Noby a vydal se na druhou stranu budovy.

"Jste obklíčení, vyjděte bez zbraní a s rukama nad hlavou," vykřikl Noby mnohem jistějším hlasem, než jak se cítil. Schovával se za rohem ulice a kuši držel křečovitě, až mu zbělely klouby.
Pak ho něco napadlo a dodal: "A radši vyjděte na druhé straně, má to tam na starosti seržantka Angua."
Chvilku bylo ticho, pak se zevnitř budovy ozval výkřik: "Ok, Noby, vyjdeme ven, ale vzdáme se osobně tobě, jasné?"

"Pánové, právě se chystám rozlousknout největší záhadu vesmíru."
"Myslíte, kam se ztrácejí liché ponožky, pane?"
"Ne, to rozhodně ne, ty nepovedená kondomová hlavo!"
"Já vím, já vím, jaktože někoho tak ošklivého nepopravili za hanobení lidské rasy!"
Rimmer vyslal směrem ke Kocourovi velmi neslušné gesto.
Lister zakroutil hlavou a s vysmátým výrazem se otočil od svého pultu: "jsou to ti tvoji mimozemšťané, žejo?"
"Nejsou to moji mimozemšťané," opáčil Rimmer, "ale je dost možné, že je pojmenují po jejich objeviteli - po mě."
"Ty jsi fakt kosmopako," vydechl Lister a obrátil se k zpět. Zahlédl něco na radaru.
Kabinu Kosmiku zalilo ostré světlo.

"Teď si promluvíme mezi čtyřma očima," pronesl Elánius temně.
Zadržený muž zaletěl nervózním pohledem k Reginaldu Půlbotkovi, který se u vedlejšího stolu snažil nastavit dezorganizátor.
"Aha, no, vlastně mezi šesti očima, lord Vetinari myslí ty opatření proti policejní brutalitě velmi vážně. Akorát, kdybych se na vás chtěl dopustit policejní brutality, a neříkám, že nechci, posadil bych vás nahoru do strážnice a nechal vás sledovat, jak Noby vyplňuje hlášení o případu. A to bych nepřál ani největšímu nepříteli. Teda skoro."
Vězeň těžce polkl, Elánius se k němu naklonil: "A když mi řeknete, kde jsou ty děti, možná můj největší nepřítel nebudete."

"Děkuji pánové, že jste mi to tak pěkně všechno ukázali a vysvětlili. Vždycky jsem si přál vidět pravou tiskařskou dílnu. A díky za ty pohlednice, paní Tračníková z nich bude mít radost," za vysokým mužem v uniformě hlídky se zavřely dveře.
"Sice je to idiot, ale docela okouzlující. Z toho co jsem o Tračníkovi četl jsem nečekal, že bude charismatický," vydechl majitel dílny.
"To byl ale Karotka, šéfe."
"Cože? Vždyť to je trpaslík!"
"No, technicky ano, ale fakt to byl on."
Někdo zabouchal na dveře, Olaf Plagiatson s narůstajícím zděšením otevřel.
"A ještě jedna věc...," usmál se kapitán Karotka široce.

Potřásl hlavou, ale rudá mlha zůstala. Vždy se mu tu bestii ve svém nitru podařilo zahnat, teď byl prostě na konci svých sil.
Okrajově vnímal výstřely a ženský křik, ale nevšímal si toho, teď vedl jinou bitvu.
"Jdi pryč," zašeptal.
"Já nikam neodejdu, už nikdy," síla toho vnitřního hlasu ho srazila na kolena.
"To nejde," opřel rozpálené čelo o chladnou zemi.
Podvol se! Přijmi mě!
Ze rtů se mu vydralo zoufalé zasténání. Pak zavrčení.
Prudce zvedl hlavu, ve žlutých očích už nebylo nic z člověka. Bestie se napřímila a pohlédla směrem, kde útočníci masakrovali vesničany. Vycenila tesáky a rozběhla se.

"Přejdeme na Zulu 3."
"Rozumím kapitáne, měním přibližovací vektor... teď."
Honor Harringtonová seděla ve svém velitelském křesle a sledovala situační zákres na monitoru. Její bitevní křižník se řítil vstříc čtyřem těžkým křižníkům nepřítele. Právě změnil dráhu tak, aby je překřížil dřív, než budou moci zaútočit na orbitální zařízení okolo planety.
Rozhlédla se po svých lidech na velitelském můstku a pocítila hrdost. Věděli, že během dvou hodin nejspíš zemřou, věděl to každý v posádce, která čítala dva tisíce mužů a žen, ale plnili své povinnosti profesionálně a neochvějně.
Zemřou, ale pokud uspějí, zachrání desítky tisíc životů lidí, kteří na ně spoléhají.

"Tohle přece není tvůj kartáček!"
"Ale mami, jasně, že je. Používám ho už čtrnáct dní, přece poznám svůj kartáček."
Na mladou ženu šly mrákoty.
"A co je proboha tohle?!"
"Noo, to je můj šamanský váček, co jsme dělali minulý týden, abychom vyhnaly zlé duchy ze stanů. Musel se mi nějak vysypat. Koukni, tohle je netopýří trus! Teda, já si to myslím, ostatní kluci říkaly, že je jsou to obyčejná myší hovínka. Ale to říkají, protože závidí."
Tohle radši už nekomentovala, jen se dál, opatrněji, prohrabovala kufrem.
"Něco mi ale Vašíku vysvětli," pronesla najednou mrazivým hlasem, "samé čisté ponožky a trenýrky!"

"Musíme okamžitě vyrazit a zneškodnit tu bombu!" vykřikl Alain nevěřícně, protože jeho spolubojovníci situaci zjevně neuvěřitelně podceňovali.
"Ještě ne," odpověděla mu nevzrušeně kapitánka a dál si pečlivě čistila svou zbraň.
"Ale...," nechtěl věřit svým uším, "vždyť to za půl hodiny vybuchne a všechny nás to zabije."
"Jasně, jasně, ale ještě máme čas."
"Cože? Proč, do hajzlu?" Alanovi už slušně tekly nervy, tohle bylo jasné porušení subordinace.
"Hele," otočil se na něj chlácholivě profesor, "jsi tady nový. Zmákneme to, ale prostě na poslední chvíli. Už jsme to zažili mockrát, párkrát jsme se to pokoušeli vyřešit dřív, ale vždycky to tak dopadne."

"Tomáši, pojď se posadit tady vedle Antonína," zvedl otec hocha, posadil ho na verpánek vedle staršího bratra a pohladil po vlasech.
"Já jsem švec a váš dědeček byl taky. Ale dílnička s verpánkem je těžký život, pro vás chci něco lepšího."

"Moji kluci budou mít taky takový komín. A budou šít boty pro celé mocnářství!"
Ostatní chlapi se jen smáli.

"Vidíš Tomíku, v těchto továrnách budeme šít boty pro celý svět. Budeme mít ty nejlepší stroje a ty nejskvělejší spolupracovníky."

Muž se rozhlédl po panenské jihoamerické krajině. Osud si s ním těžce zahrával, on ale viděl město, které tady postaví.

"Tak jdeme na to?" zeptal se Galt'aran rozverně a zamával svazkem čtverečkovaných papírů.
Haralal se zatvářil zmateně, jednou za sto let sestoupil bůh na Zeměplochu, aby předal veleknězi tajemná mystéria. Vůbec se to neodvíjelo tak, jak čekal.
"Cože?" vyhrkl.
"Jdeme hrát piškvorky."
"Cože?!"
Galt'aran si povzdech: "Nechápu, proč se vždycky tak divíte. S tím vaším prvním prorokem jsem se domluvil na tom, že vás budu chránit a tak podobně, za pravidelnou partičku piškvorek."
"Ale lidé očekávají, že od tebe přinesu nadplošskou moudrost a tajemná mystéria!" vybuchl velekněz poněkud neuctivě.
Bůh mávl rukou: "Tak si taky něco vymysli. Křížek nebo kolečko?"

Sál královského sídla byl plný lidí, urozených šlechticů i vlivných poddaných, kteří sem byli pozváni, ať už z mocenské nutnosti nebo přátelské zdvořilosti. Provozovali složitý společenský tanec pohledů a náhodných konverzací, on mezi ně ale nepatřil. Prodíral se davem, ale byl vlastně úplně sám.
On tady byl z jediného důvodu, jeho cílevědomost byla stejná, jako cílevědomost samotného vesmíru.
Potkal starou vrásčitou ženu, která se na pozdrav dotkla černého klobouku. To tady bude i ta druhá, zemitá, radši se spěšně přesunul jinam.
A pak ho konečně spatřil.
Vysoký muž ve starodávném fraku, vysoko na ruce nesl stříbrný tác.
"AHA! HUMROVÝ CHLEBÍČEK!"

V duchu viděla ten hrozný obraz. Zmrzačené tělo, utrpení v mrtvé tváři. Ledovýma očima sledovala svou posádku, dala si záležet aby vyzařovala hněv, který cítila.
"Už nejste piráti, jste vojáci svobodného národa. A podle toho se k vám budu chovat."
Otočila se a pohlédla na ty tři hajzly v přechodové komoře. Nejradši by je vyhodila nadýchat se vakua, ale to bylo proti ženevským konvencím stejně, jako znásilnění. A ona musela jít příkladem.
Na rozdíl od mladé federální důstojnice, kterou utýrali, je čeká rychlá a milosrdná smrt. Vojáci popravčí čety byli její elita, nastoupili naprosto perfektně.
Nadechla se: "Připravte se! Pal"

"Nehlaste se všichni," pronesl kapitán Elánius sarkasticky a snažil se přitom zoufale ignorovat zvednutou a nedočkavě se třepotající ruku policisty Karotky.
"Ale kapitáne," ozval se Noby Nóblhóch, "vždyť se nikdo z nás, teda kromě tady mladého Karotky, nehlásí."
Elánius zavrtěl nevěřícně hlavou, ale jen v duchu, ve skutečnosti na Nobyho upřel přísný pohled. Že nechápou sarkasmus se říkalo o trpaslících, pravdivě, ale Noby se vymykal vlastní rase i v mnoha dalších ohledech.
Problém byl, že veteráni Noční hlídky byli příliš dlouho zvyklí se spíše problémům vyhýbat, než je jako správní policisté řešit.
"Noby, Frede, právě jste se přihlásili jako dobrovolníci."

Lehl si vedle ní, oba ještě prudce oddechovali.
"Opravdu musíš odjet?" pohladil ji po tváři.
"Musím."
"Kam vůbec jedeš a co tam máš tak důležitého na práci?"
"To ti nemůžu říct," usmála se svůdně, "je to přísně tajné."
"Řekni, já to nikomu neprozradím."
"Když ti to řeknu, budu tě muset zabít."
"Tak to musím risknout, pošeptej mi to."

"Tak sbohem," stála oblečená uprostřed pokoje. On byl ještě nahý.
"Uvidíme se ještě?" zeptal se nesměle.
"Ne, dnes je to naposledy," odpověděla se smutkem v očích. V ruce se jí objevila zbraň s tlumičem.
Výstřel slyšet nebyl, pád těla na podlahu ano.

Sedla si na postel a stočila se do klubíčka. Po tváří jí tekly slzy.
"Nicky," zašeptala s bolestí v hlase.
Třináct pilotů, třináct přátel, mezi nimi její Nicky. V jednu chvíli se všichni smáli, slavili, chvíle štěstí v nekonečném utrpení. A pak jen bolest, křik, krev, roztrhaná těla a smrt.
Jako by nestačilo, že je zabíjel krutý nepřítel, oni umřeli, když byli v zdánlivém bezpečí.
Únava materiálu.
Nechtěla tomu věřit, když slyšela vysvětlení z úst bezpečnostního důstojníka. Copak něco tak obyčejného by mohlo způsobit tolik bolesti? Obyčejná přezka praskla a uvolnila smrtící raketu uprostřed lodi.
A jí se zhroutil svět.

Když se na obloze objevila ta nejzářivější hvězda, všichni vesničané ze Stoských plání byli u vytržení. Hleděli s očima navrch hlavy a vzrušeně na sebe pokřikovali.
Chlapi v hospodě se vzácně shodovali, že ta hvězda je velmi dobré znamení. Rozhodně to ale byl dobrý důvod, proč si na oslavu dát o nějakou tu skleničku víc, než obvykle.

Podobný chaos zažila Neviditelná univerzita naposledy tehdy, když si vzal Kvestor omylem místo svých pilulek ze sušených žab pilulku, kterou arcikancléř zabavil jednomu ze studentů. Díky Hexovi věděli bezpečně, že ta kometa míří přímo na ně. A něco takového není nikdy dobré znamení.

Dokončil obrátku a vrhl se střemhlav dolů. Měl divokou radost z toho, že cítí vítr ve vlasech a svištění větru v konstrukci křídlech.
Konečně spatřil svůj osamělý cíl, německý trojplošník Fokker, který letěl směrem k zákopům ve snaze najít a zničit nepřítele. Jeho pilot ale netušil, že se na něj směrem od slunce řítí zkáza v podobě obratného Sopwith Camelu.
Dostal se až na dostřel a zmáčkl spoušť, ozvalo se dunění leteckého kulometu a plášť nepřátelského letounu rozervaly první kulky. Nepřítel zareagoval, pokusil se uniknout ostrým obratem, ale už bylo pozdě.
Kulky provrtaly trup a z trojplošníku vyšlehly ohnivé plameny.

Zatajil se mi dech, když jsem z okýnka raketoplánu konečně uviděl cíl naší cesty. Majestátní Vzdušný zámek hladce proplouval atmosférou Jupitera, jeden z nejúžasnějších technických zázraků pětadvacátého století.
Takto ze vzdálenosti desítek kilometrů vypadal jako obyčejná vzducholoď z doby úsvitu aeronatiky, ale to byla jen hra s perspektivou, protože ve vodíkové atmosféře Jupiteru ho nešlo s ničím porovnat. Ve skutečnosti to byl obrovský stroj schopný pojmout desítky tisíc turistů i personálu.
Přesto hladce a elegantně klouzal po hustém vodíku, symbol okázalého luxusu, pohodlí, zážitkové gastronomie a divukrásných pohledů na okolní svět. Moderní ekvivalent starodávné výletní lodi.
Místo mé zasloužené dovolené.

Sir Samuel Elánius seskočil z koně a uvázal ho k dřevěnému plotu, aby se mohl napást čerstvé trávy. Nadechl se voňavého vzduchu a rozhlédl se po okolí. Bylo to... idylicky malebné. Samuel měl na rozdíl od svého otce venkov rád, jako dítě na matčině rodinném sídle zažil mnoho skvělých dní.
Nakonec vstoupil do domu, leknutím se mu skoro zastavilo srdce. Rychle se ale uklidnil, bylo to sice děsivá*, ale přátelská tvář. Ozvalo se klepání hůlky a Fred Tračník se objevil vedle svého starého přítele.
"Malý Samík!" zvolal Tračník potěšeně, "přijel ses podívat, jak se nám s Nobym daří na penzi?"

Portál pulzoval nečistou energií, když se v něm objevila postava. Vysoký rohatý démon měl křídla a kolem krku děsivý náhrdelník z lebek Hvězdných vlků které zabil předtím, než ho jejich bratři vyhnali z tohoto světa.
Přešel na druhou stranu starobylého chrámu a posadil se na trůn z lidských kostí. Pak se planoucím pohledem zahleděl na vůdce svých uctívačů, který před ním padl na kolena.
"Řekni vlkům, že jsem doma," zaduněl jeho hlas, "až se dozví, že se jejich největší nepřítel vrátil zpět, vydají se sem a my budeme hodovat na jejich mase."
Uctívači shromáždění na ochozech propukli v exaktický jásot.

"Krafťáku, Johnny, Bicáčku, máte na starosti perimetr," ukázal na ně seržant.

Bicáček pomalu našlapoval, používal všechny rozšířené smysly a pátral na okraji tábora po jakékoliv známce nepřítele. Byl v jednotce nový, jako by už nestačila posměšná přezdívka, kterou si na lodi vysloužil pro svou lásku k tělocvičně a k vlastnímu tělu, ani v první přestřelce po výsadku se moc nepředvedl.
Proto ho vlastně potěšilo, když ho seržant vybral, aby zajistil okolí. Konečně má možnost ukázat, co v něm je.
Najednou uslyšel cvaknutí. S hrůzou si uvědomil, že šlápl na jednu těch směšných předvesmírných min.
"Seržo?" zmáčkl knoflík vysílačky, "mám problém."

"Tochle je můj sklepmhistr, herr Schiller, pane máku. Už brchzy spolu strávíte moc přchýjemné chvíle," představil hrabě nově příchozího. Sice stále mluvil se silným überwaldským přízvukem s typickou špičákovou huhlavostí, přesto mu bylo poměrně dobře rozumět.
"Oh, co říkáte na loňský ročník Quirmského vína, pane Schillere?" zkusil Mrakoplaš rozvíjet slibný směr konverzace.
"Vchíno?" zeptal se zmateně hrabě. Sklepmistr se na mága mlčky mračil.
"No, sklepmistr se přece stará o vaše zásoby vína, ne?"
"Mein Götter!" vykřikl hrabě pobouřeně, "tchaková ostuda! Mhusíte mě omluvit za cchelé to nedchorozumění. Jak se dnes v cchivilizovaných zemích řhíká mhistrům, kchtěří ve sklepě mučí lidi?"

"Málokdo si plně uvědomuje, že pelyněk je název pro celý rod rostlin, které se vyskytují na mnoha místech v mnoha podobách. Čeho si je však vědom téměř každý, je to, že pelyněk je hořký. Je to proto, že výraz hořký jako pelyněk se používá k vyjádření něčeho zlověstného, něčeho, co vás svou nepříjemnou pachutí provází po mnoho hodin či dní.
Pro sourozence Baudelairovy byla hořká jako pelyněk skutečnost, že byli opět vytrženi ze zdánlivého bezpečí ochrany jednoho z přátel svých rodičů, nehledě na nešťastné okolnosti, za kterých k tomu došlo... a to, že byli odkázáni na pochybnou ochranu pana Poea."

"Některá témata by se měla zakázat!" vykřikl lord Žraloun rozčíleně a praštil pěstí do stolu. Patricij si zachoval kamenný výraz, jen nadzvedl jedno obočí.
"Můj lorde," prohlásil ledovým hlasem, "Ankh-Morpork je svobodomyslné město, nemůžeme tisku říkat, o čem smí nebo nesmí psát."
Někteří představení cechů se při jeho tónu stáhli do sebe, ale lord Žraloun byl proti takovým jemným nuancím imunní.
"Pche," odfrkl si, "plebs si tohle myslet může, ale my přece víme, kdo tohle město ovládá. A já považuji za naprosto nepřijatelné, aby se nám do toho pletli nějací pisálci."
"A kdo teda ovládá město?" zeptal se Vetinari výhružně.

"My ale dobře víme, že nejste žádný baron Kudel Naletěl, pane Alberte Třpytko," naklonil se k němu mladší z mužů.
Vlahoš von Rosret se zatvářil polekaně, ale byl to jeden z jeho pečlivě nacvičených výrazů, ve skutečnosti v duchu zajásal, protože mu všechno vycházelo přesně tak, jak si to naplánoval.
"Ale pánové... to musí být nějaký omyl," hlesl pečlivě roztřeseným hlasem.
"Nemusíte se snažit vymlouvat," usmál se na něj úlisně bělovlasý muž, "a nemusíte se bát, nechceme vás odhalit, naopak vás zasvětit do takového kšeftíku."
Vlahošovi se po tváři rozlil úlevný výraz: "jestli je to tak, pánové, máte mou pozornost."

Ostře se nadechl a sledoval údaje v průhledovém displeji. Tohle už prováděl nejméně padesátkrát, ještě více misí absolvoval v simulátoru, ale nikdy doopravdy nevěřil, že by do toho šel naostro.
A přitom byl tady, na nepřátelské planetě kterou museli dobýt útokem z vesmíru. Naposledy když se o tohle někdo pokusil, před dvěma staletími,to byl strašlivý masakr.
A on tu byl od toho, aby se to neopakovalo.
Ukončil sestup do atmosféry a na displeji spatřil symboly výsadkových modulů námořní pěchoty. Najednou vykvetl ohněm, když se vstříc modulům vydaly tisíce střel.
Zaklel, ale proto byl tady. Sklonil nos letounu do útoku.

Až do zkázy Země, která musela udělat místo nové galaktické dálnici, byli za nejhloupější vesmírný druh považováni Galaganťané.
Když jejich planetu přiletěl vogonský soudní vykonavatel zničit jako trest za to, že před milionem let vyslali do galaxie flotilu vražedných robotů, překvapeně namítali, že oni tak dlouho neexistují a flotilu vyslal jiný druh, který se před milionem let vyhladil sám.
Vogon uznal relevantní argument, ale upozornil je, že měli na odvolání celé milénium, a potrestat by si vlastně zasloužili už za to, že tu lhůtu prošvihli.
Pak jim zarecitoval báseň a planetu zničil.
Těžko říct, z čeho byli Galaganťané šokovaní víc.

Střepy znamenají štěstí, nebo snad smůlu? Nevím, ty střepy u mých nohou neznamenají nic tak neurčitého.
Pohlédl jsem zpět k lodi, srdce mi sevřela úzkost, poprvé jsem si uvědomil, že to nemusím zvládnout. Nikdo nebyl tak pitomý, aby dal na kosmickou loď pravé sklo, jenže v -180 stupních byl materiál zrcadla stejně křehký, stačilo aby mi vyklouzlo a roztříštilo se na desítky kousků.
Teď musím jít celou cestu zpět a donést sem to druhé zrcadlo. Jestli ho pustím, jestli ho neupevním na tomto kousku skály a nenamířím paprsky hvězdy na jediný funkční solární panel, tak zemřu.
Takhle jednoduché to je.

Dva poručíci seděli na lavičce, popíjeli pivo a dívali se na plácek, který ještě před měsícem sloužil jako dětské hřiště. V dálce duněla palba, ale muži kteří hřiště obsadili, si toho nevšímali. Sundali si těžké výsadkářské boty i trička, užívali si sluníčka a ukořistěného alkoholu. Smáli se, dokonce i o mrtvých kamarádech mluvili s úsměvem.
"Příjemné dny," hlesl Steve, "psali o tom válečníci z dvacátého století, o těch dnech, kdy to šílenství na chvíli pomine a ty se cítíš naživu víc, než kdykoliv předtím."
Geen kývl hlavou a zvedl láhev s pivem: "na příjemné dny, víc naživu už nikdy nebudeme."

Cink, cink.
"Desátá hodina odbila, všude je mír a klid," zavolal seržant Tračník téměř prosebným hlasem.

Naštěstí si vybral k hlídkování klidnou čtvrť, ulice byla prázdná a svítilo v ní jediné okno.
Mladý odpadlík z Neviditelné univerzity* pracoval nepřetržitě už tři dny. Byla v tom silnoproudá magie, semafory, skřítkové a samozřejmě i ikonografy. Říkal tomu Síť, místo, kde můžete ostatním ukázat své ikonografie a bavit se s nimi třeba o aktuálním počasí. Bude to báječné!

A někde mimo realitu se pohnulo něco, co mělo více pařátů, očí a zobáků, než průměrná provinční ZOO. Věci z podzemních rozměrů vycítily další šanci.