DMD Bonus č. 7 pro 28. 4. 2019.

"Zuzana? Ne, moc obyčejné... třeba... Sofie. Nebo Eufrozína?"
"Moje matka byla prostá žena - a rozhodně ne pomatená," zavrtěla hlavou a zamrkala. "Moje práce je hotova. Snad se potkáme později, až budete mít lepší nápady."
"Jen tak se mě nezbavíš," seskočil ze stolu, už podstatně jistější. Lektvar zabral.
"Doprovodím tě. Chodit po večerce po městě je... nemoudré. Na mě si stráže netroufnou. A na matku mých budoucích dětí..."
"Ještě jsem neřekla ano."
"Ale ani ne... a já jsem optimista."
"Tak, abych vás nemátla - pokud si mě nemíníte vzít, odpověď je 'NE'. Vychovávat dítě, jakkoli urozeného původu, sama..."
"Děti ale nejsou podmínka."

„Nenávidím tě, tak jako nenávidím sám sebe.“ Bylo to sotva zašeptání, ale ona slyšela dobře. Slyšela ševelení větru v nejvyšší věži, rejdění myší v nejhlubším sklepení. Viděla ho ve své mysli, jediného zbylého pána všech smrtelných. Kdysi byli přátelé, milenci, pokrevní příbuzní. Nestvořila ho, ale znala ho do morku kostí, do nejskrytější myšlenky.

Byl sám a přišel žebrat. Neměl kam jít a cítil její přítomnost. Jako by procitl z dlouhého spánku. Všichni jeho bratři a sestry byli mrtví, podruhé, možná naposledy. Ale ona tu byla stále. Vichřice v jeho nitru. Zkáza pronikající do skulin jeho zatracené duše.

Pískla, on přiběhl.

"Ach, miláčku, to byl tak romantický nápad, strávit noc na hradě. Tohle je ten nejkrásnější dárek," zacvrlikala.
"A jsme tu sami," zamrkal.
"Ale no tak...snad nemyslíš..." zajíkla se.
"Myslím. Během prohlídky jsem dával pozor. Ty historický krámy nemají vůbec připevněný a kastelán šel domů. Nacpem auto a když ráno odjedem brzo, nikdo nám nic nedokáže. O půlnoci jsme v posteli a zbude čas i na to, na cos myslela ty."
Zazděná manželka bývalého hradního pána si tiše povzdechla. Takových ptáčků už tu bylo. O půlnoci se budou na hradě dít různé věci, ale sex mezi nimi zcela jistě nebude.

Ležel mu po boku a hlavu měl na jeho hrudi. Slyšel tepot jeho srdce jako hudbu, s kterou mísil tu svou. Nechtěl, aby to někdy skončilo. Kéž by žili v okamžiku, mimo čas, mimo starosti, mimo zákon. Bylo by jim tak lehce, tak neskonale nepopsatelně...
„Za chvíli budu muset jít,“ řekl Wilhelm jemně, jakoby ho nechtěl vyplašit.
„Ještě nechoď,“ zašeptal Alexandr a zvedl k němu oči.
Jeho drahý se usmál a vjel mu rukou do tmavých vlasů. „Poutá nás čas.“
„To říkáš schválně.“
„To lidé obvykle dělají.“
Nadzvedl se na loktech a políbil ho. Ukradl si další okamžik. Hodiny ztichly.

"Huhly huhly, huhly huhly huhly," řekl Bronislav.

Mařeniny oči vystoupaly do závratných výšin, a pak znovu klesly až na úroveň jejího bratra.

"Huhly huhly," odvětila naléhavě a zaškubala pažemi. Marně. Provazy držely pevně. Nezbývalo jí než přežvykovat roubík a zírat na svázaného sourozence. Až na ten roubík by to byl vlastně docela fajn program.

Ozvaly se kroky. Mařeně vstoupil do zorného pole chlapík se špatně upravenou bradkou a udělal tiché MUHAHA. Pak jí vytáhl roubík.

"Okamžitě nás pusťte!" zaječela Mařena. "Máte špatně upravenou bradku! Kdo si vůbec myslíte, že jste?"

"Jsem tím, čeho se nejvíc bojíš. Jmenuji se Čas. MUHAHA."

Setiny. Vteřiny. Minuty. Hodiny. Dny. Týdny. Měsíce. Roky. Desetiletí. Staletí. Milénia. Celá kontinuita času. Spoutává a lineárně uspořádává naše životy, společenství a historii. Koncept který jsme si sami vytvořili k tomu, abychom se stali pány času a svých životů, namísto toho se spíš čas stal pánem nás, a my se před ním klaníme, honíme se, abychom to stihli, abychom toho dosáhli včas, dokud je ještě čas. Máme potíže jen tak se zastavit, zahodit ten svírající pocit a tlak času za hlavu. Jen tak se nadechnout a rozhlédnout se kolem, ztratit se v přítomné chvíli, a nehnat se pořád někam dopředu.

„Hoši, mě se to tady nelíbí!“
„Drž hubu, aspoň že dostaneme každý den nažrat,“ okřikne jej druhý.
„Mně se nelíbí ten obojek. Hrozně mě škrtí! Dříve jsme mohli běhat po lese a teď tohle.“
„Pořád lepší než útulek. Nezapomeň, že Black se nás tam snažil dostat.“
Na chvíli ztichli a nastražili uši. Zaposlouchali se do kroků, ke kterým se vzápětí přidala loutna.
„Kdo má v takovém kraválu spát?“
„Buď ticho a drž se scénaře,“ zavrčel ten chytřejší. „Jinak si budou myslet, že jsme snad nějaký mazlíčci.“
Do dveří vešli domácí skřítci s třemi miskami a složili je před spícího psa.

"Tadeáši, Lve," velí Jimram, "jdeme ven na vzduch! Méďo, neboj se, neprcháme."
"Snad se, chlapi, nejdete bít?" strachuje se Méďa.
"Ne, ale některá témata raději probereme mezi šesti očima," odvětí Jimram.
"Tadeáši," praví Jimram venku, "já ti rozumím. Jsme chlapi, a až na takové věci nebudeme myslet, tak budeme vyhaslí, senilní dědkové, což doufám tak hned nebude. Pořád je to lepší varianta, než kdybys takové šaty dával nějaké bokovce, a to ti říkám já, starý proutník."
"A co z toho plyne pro Tadeáše?" táže se Lev.
"Buďte, chlapi, realisté. Nežijte pod vlivem bulváru, zapojte fantazii. A obejdete se bez extravagancí."

"Teď si promluvíme mezi čtyřma očima," pronesl Elánius temně.
Zadržený muž zaletěl nervózním pohledem k Reginaldu Půlbotkovi, který se u vedlejšího stolu snažil nastavit dezorganizátor.
"Aha, no, vlastně mezi šesti očima, lord Vetinari myslí ty opatření proti policejní brutalitě velmi vážně. Akorát, kdybych se na vás chtěl dopustit policejní brutality, a neříkám, že nechci, posadil bych vás nahoru do strážnice a nechal vás sledovat, jak Noby vyplňuje hlášení o případu. A to bych nepřál ani největšímu nepříteli. Teda skoro."
Vězeň těžce polkl, Elánius se k němu naklonil: "A když mi řeknete, kde jsou ty děti, možná můj největší nepřítel nebudete."

Byl to skvělý, promyšlený plán. Antikrist měl být dopraven do nemocnice, vyměněn za dítě a vychován podle pekelných standardů. Pak by se postavil do čela armády a nevyslovitelnému plánu už by nic nebránilo. Ani vedení nahoře i dole ale nepředpokládalo, že potíže nastanou už v nemocnici.

Satanistické sestry byly loajální a nastalé zmatky jistě nezpůsobili schválně. Koneckonců chybovat může každý. Všechna novorozeňátka vypadají stejně a kdo si má pamatovat, u ďábla, která matka je která? Když sestra Marie Užvaňková pokládala antikrista vedle nesprávné matky, ani jí nenapadlo, že její omyl povede k zastavení apokalypsy a nadělá spoustu problémů jednomu démonovi.

Neakční chlastání pokračovalo ještě několik hodin, ale pomalu začalo vycházet najevo, že si toho ústřední trojice nemá už moc co říct. Ostatně těžko se tomu divit, když jedna přítomná pocházela z Francie patnáctého století, druhý z lehce středověké, zcela fiktivní dimenze a sešli se jen díky třetímu, který se narodil koncem století dvacátého a po ragnaröku se stal bohem.
Zanedlouho tedy došli k rozhodnutí, že to bylo fajn, ale už by to mohli rozpustit, pročež Edvin nažhavil stroj času a zadal vypočítávání koordinátů. Ovšem protože duben pořád neskončil, ta zatracená kraksna odmítala spolupracovat, a tak nakonec došlo i na Aktivity.

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

Svítání. Rychle posbírat věci, aktovku, vypít zelený čaj, zabouchnout, běžíme! Stihnul jsem to, tak akorát!
Tak večer!

Večer. Líné pospávání. Někdy opravuji. Popíjení zbytku vystydlého čaje z termosky. Sušenka. Á, už jsme tu.
No ahoj, tys mi chyběl!

A pak jednoho dne profesor Hidesaburó Ueno z vlaku nevystoupí.

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

“Co to má znamenat?” zamračila se babička.
Kryštof jen pokrčil rameny.
“Co jste si provedli?” vyptávala se. Poznámka v žákovské knížce nebyla moc informativní.
“Nadával mi,” pípl Kryštof.
To, co o něm Láďa řekl, bylo vážně hnusné. Sice to byla pravda, ale to přece neznamená, že to jen tak může vykřikovat. Stejně jako všichni věděli, že Katčina máma je fuchtle, ale nahlas to nikdo neříkal.
“Co ti řekl?”
“Že jsem snílek.”
Každou noc Kryštof snil děsivé sny plné strachu a bolesti, aby je z něj ráno otec vytahal tenkou trubičkou. Bylo to děsivé a odporné. Nedokázal si představit horší nadávku.

Kdo je král zvířat? Lvi?
Lvi se bojí myší, myši se bojí koček, kočky psů, psi chobotnic, chobotnice sardinek, kaguáři krajt, krokodýli žiraf, pavouci chrobáků, ovce vlků. Skoro každý se bojí.
Vlastně, když projdete zvířecí říší odshora až dolů, napříč třídami i druhy, každý se něčeho bojí.
Jediný, kdo se ničeho nebojí, jsou lenochodi. Ti všechno zaspí.
A když to vezmeme z druhé strany, jediné zvíře, kterého se všechna bála, byli děsivci velcí. Přirozeným výběrem se stávali tak děsní, až začli děsit i příslušníky vlastního rodu a vyhynuli.
Jediný druh, kterého se nikdo nebojí jsou opět lenochodi. Ti všechno zaspí.

Že je výjimečný mu říkali od dětství. Teď už neměl důvod tomu nevěřit – Zlom mu dal příležitost vyniknout. Až ve světě zamořeném úpadkem, prázdnotou, nafouklými mrtvými těly a pustošícími skupinami ubožáků dokázal něco výjimečného, něco, co mu v předešlé ubíjející každodennosti nebylo umožněno. Sesbíral nesourodou směsku lidí bez jiskry a bez naděje, a vybudoval pevný základ pro nový začátek. A ti všichni mu děkovali, obdivovali ho a spoléhali na něj.

„Chlapec jako ty se narodí jednou za sto let, Santino,“ prorokovala mu matka jako malému a nemýlila se. Až jednou opět začnou vycházet noviny, budou psát o něm, věřil Redford.