Moje články

"Ano, odejdu. Ale se mnou odejde zákon. Se mnou zmizí řád a všechny pravidla. Park se rozpadne v naprostý chaos a všechno se zhroutí jako slonovinová věž, která vás pohřbí ve svých troskách."
Muž ve smokingu se na svého oponenta díval tvrdým pohledem ve vrásčité tváři: "To jsou kecy, Forde, nejste žádný spasitel, žádný bůh. Jste jen unavený starý inženýr, který odchází na zasloužený odpočinek. Nic víc. Prohrál jste, protože nebyl způsob, jak byste mohl vyhrát."
"Vy jste skutečný zmetek, Williame."
"Ale no tak. Vždyť nebýt mě, neměl byste žádný park. Tak pojďte představit našim hostům vaši poslední velkou hru."

"Takže, to je vaše truhla, občane?"
"Není to truhla, ale Zavazadlo. A já nejsem nějaký občan, ale mág, mám to napsané na klobouku, víte?" ohradil se Mrakoplaš a ukázal na nápis MÁK na svém klobouku.
"No dobře, pane mágu. Zatýkám ho za krádež stánku s kafem," řekl seržant Tračník rozpačitě. S mágy si není radno zahrávat.
"Klidně, ale já bych to nedělal, ono kouše," snažil se ho varovat Mrakoplaš.
"Jako, že mi roztrhne nohavice? Ha ha?"
"No, spíš vás tak nějak schramstne, občas to tak dělá."
Tračník se díval na Zavazadlo, ono na něj.
"Dobře, myslím, že to vyřešíme napomenutím."

"Co když řeknu ne?" zeptal se Podfouk a snažil se u toho tvářit vychytrale.
Velitel Elánius nesnášel, když to tihle drobní podvodníčci dělali, podle jeho názoru už tohle stačí k tomu, aby je mohla hlídka na pěkně dlouho hodit do Pakráce, ale Vetinari, bohové vědí proč, nesouhlasil.
"Víte," začal Elánius rozvážně, aniž by změnil výraz, "pokud nám řeknete co potřebujeme vědět, tak budeme mít spoustu práce s rozkrýváním toho velkého podvodu a vám budeme velmi vděční. No, a když řeknete ne, tak si budeme muset najít jinou práci kterou ospravedlníme své mrzké výplaty. Třeba vám můžeme pomoct s inventurou skladu."

"Tetování je obvykle poměrně nevinnou záležitostí. Tetovat se lidé dávají z různých důvodů - aby investovali do umění, přestože příliš nerozumí modní malbě a na sochu nemají ve svém skromném příbytku místo, aby zaujali, ukrátili si čas ve výkonu trestu nebo třeba proto, aby dali najevo příslušnost k vojenské jednotce nebo pouličnímu gangu.
Tetování také málokdy představuje něco děsivého, ačkoliv plešatý pán s tváří potetovanou tak, aby vypadala jako lebka umrlce dokáže člověka znervóznit, zvláště když tohoto pána potkáte v temné uličce jak svírá v ruce ocelovou tyč.
Je tak poměrně překvapivé, že malé tetování ve tvaru oka ukrývá takovou hrozbu."

Kakofonie zmatených výkřiků ve vysílačce utichla.
"Desátníku, hlášení! Máme spojení s oběžnou dráhou?"
"Negativní, pane. Nevidím internet, GPS navigaci ani komunikaci, jsme úplně bez připojení," odpověděl mladý voják, aniž by zvedl hlavu od obrazovky pracovní stanice.
Poručík se podíval na oblohu, na které před chvílí zářili světla vybuchujících lodí. Teď byla prázdná.
"Myslíte, že je to rušení?" obrátil se opět na desátníka.
"Ne, pane, nevypadá to tak. Jako by tam nahoře nebyl nikdo, kdo by vysílal."
Zdálo se nemožné, aby rebelové porazili federální flotilu, ale fakta byla jasná. Byli sami na planetě plné lidí, kteří měli všechny důvody je nenávidět.

"Co ten zadek, sedí?"
Zkoumavě si prohlížela obrazovku: "mně fakt připadá zbytečně velký."
"Někteří chlapy to tak mají rádi."
Loupla po něm pohledem: "Někteří chlapy by se mohli jít vycpat!"
Jen se usmál a změnil nastavení.
Probudila se do plného vědomí, jako by někdo cvakl vypínačem. Obrovské množství vjemů ji udeřilo, zavřela oči před ostrým světlem. Nakonec se odhodlala, posadila se a opatrně se rozhlédla.
Pohled se jí zastavil na jediné věci v místnosti, na jejím těle. Byl to zvláštní pocit, leželo tam na stole několik metrů od ní, viděla jak dýchá ale věděla, že je to jen prázdná schránka.

"Co nám Římané přinesli, co pro nás udělali? No?"
Spiklenci se na sebe podívali, ozvalo se mumlání.
"Vodovod!"
"Cože?"
"No, postavili nám vodovod."
"Aha, dobře, ale.."
"A lázně, a zavlažovací systémy a bezpečí v ulicích," křičeli zakuklenci.
"Jasně, to je všechno pěkné," snažil se vůdce vzbouřenců najít ztracenou nit.
"Daně," zašeptal mu do ucha jeho pobočník.
"Cože? Jo aha."
"Daně! Kdo si myslíte, že to platí? Přece my," prohlásil velitel s uspokojením.
"To je pravda. A navíc zabíjejí naše mladíky, co si chtějí zaházet kamením," rozvíjel slibný nápad někdo ze zadních řad.
"Tak vidíte," uzavřel velitel, "Jen daně a smrt!"

"Jaká to malebná slova, jaká to nádhera!" rozplýval se mladý muž nad tisky, které právě pročítal. Seděl v pohodlném křesle svého pokojíku v rodinném domě, před sebou tisky rukopisů. Na posteli seděla jeho drahá Františka a zašívala ponožky. Usmívala se, byla šťastná, když viděla svého Josefa takto rozradostnělého. Nebývalo to v těchto dnech pravidlem.
"Přečti mi ještě jednou o kněžně Libuši," požádala ho.
Josef jí milerád vyhověl a celou báseň přečetl.
"Jaké by to bylo, být kněžnou?" zasnila se Františka.
"Já z tebe kněžnu udělám," prohlásil její milý, sedl si vedle ní a vzal její ruku, "namaluji tě jako Libuši."

"Ticho po pěšině je výraz, který použijete, abyste popsali situaci, kdy očekáváte jisté zprávy o proběhlých událostech, nebo na reakci jistých lidí na události, které právě probíhají, ale vaše očekávání v tomto směru se opakovaně nenaplní.
Ticho po pěšině je tedy přesně to přirovnání, které vyjadřuje množství informací, které se dostalo k nešťastným sourozencům Baudelairovým ohledně pátrání po hraběti Olafovi.
Marně každé ráno pročítali noviny, aby našli jakoukoliv zmínku o probíhajícím pátrání, marně vyhlíželi auto policejního náčelníka, který jim před několika týdny slíbil, že neustane, dokud nebude moct osobně dovézt zprávu o tom, že jsou sirotci už navždy v bezpečí."

Pršelo a zákopy se proměnily v příkopy plné bahna. Země se chvěla, jak kanóny pálily na nepřítele na druhé straně země nikoho.
Seržant si roztřesenou rukou zapálil dýmku, rozhlédl se po svých mužích. Většina z nich byly kluci, čerství odvedenci, kteří nahradili muže padlé v tomto šíleném mlýnku na maso.
"Takže chlapi, tamhle na tom kopci, který teď rozrývá naše dělostřelectvo, jsou skopčáci. Až zazní píšťalka, tak vylezem z tohohle zákopu a z toho kopce je shodíme dolů, že se zastaví až v Berlíně."
Někteří vojáci se pousmáli, ale bylo vidět jak obrovský mají strach.
"Bůh s námi," zašeptal seržant.

HSS Mary Sue, problémový prototyp nové bojové lodě Země stoupal vstříc nepřátelskému plavidlu.
"Může se pokazit milion věcí," drmolil Pierre, "nikdo se ještě nepokusil přenést aktivní bránu asgardským paprskem, patrně to vymaže nás."
To se ale nestalo, plán fungoval a nepřátelská loď dostala plný zásah.
"Ok, od teď jsem optimista," hlesl Pierre, všichni si začali úlevně gratulovat.
"Hej lidi," zavolala od přístrojů Mayra, "vidím tady několik menších lodí."
Tomas se podíval na monitor: "Je jich dost, jestli přistanou, je po nás stejně. Musíme je sejmout pomocí F-302."
"Sotva s nimi umíte lítat," namítl Pierre.
"Optimismus," poplácal ho Tomas po zádech.

Osmý syn osmého syna se stane mágem, to ví na Zeměploše téměř každý. Bylo ale přísně střeženým tajemstvím, že osmý syn mága se stane magickým prazdrojem - mocným mágem, takovým, kteří existovali jen v počátcích samotné historie.
Faradon se ohlédl na budovu Neviditelné Univerzity a přísahal pomstu. Zplodí osm synů a ten poslední rozdrtí jejich arogantní řád napadrť.
Nocí se rozlehl křik novorozence, a jeho otec, bývalý mág, vedle něj položil hůl.
"Gratuluji, je to krásná holčička," hlesla čarodějka.
"Ohó, děvče se ale nemůže stát mágem!" zahlaholil Arcikancléř výsměšně.
"Myslíte?" odpověděla mladá dívka a její oči se rozzářily jako samotné hvězdy.

"Hele, Eugene, ten Pacifik, to je prostě terno!" zahlaholil Jack a poplácal svého přítele po rameni, "samé nahé domorodkyně, budeš se celé dny válet na pláži a chytat bronz."
"Když to říkáš," usmál se Eugene a bezděky sevřel znak Sboru našitý na své parádní vycházkové uniformě. Těšil se, až se vydá na největší dobrodružství svého života.
Krčil se v díře, kterou si včera v noci sám vykopal, a těžko potlačoval paniku. Džungle kolem se třásla, jak se japonské lodě snažily pomocí granátů smazat 1. divizi námořní pěchoty ze zemského povrchu.
"Snad se máš v té Evropě dobře, Jacku," zašeptal tiše.

Slunce zalévalo krajinu svou zlatavou září, ale toho si nevšímal. S bojovým rykem se rozběhl s mečem v ruce vstříc nepřátelům.
A už byl u nich, meč zahvízdal a oni padali po desítkách. Stínal jim hlavy bez jakéhokoliv soucitu. Nepřátelé mu opláceli vrchovatě, bodali ho do nohou ale toho si nevšímal, v zápalu boje musí jít všechny slabosti stranou.
Nakonec se přece jenom unavil, opřel se o hůl kterou před chvílí s tatínkem uřezali v nedalekém lese a rozhlédl se po louce. Bodláků, jako by snad vůbec neubylo.
To ho ale netrápilo, zamával rodičům a rozběhl se za dalším dobrodružstvím.

"Ještě rybičku?"
"Íík, ííík, ííík!"
Když se bohyně moudrosti Patina zjevila převtělena v tučňáka, své symbolické zvíře, skoro nikdo tomu nevěnoval pozornost, takové věci se stávaly. Aby ale zůstala převtělená celý měsíc, to už bylo poněkud neobvyklé.
Filozofové z toho byli nadšení, nejvyšší kněz, který jako každé ráno nesl pytel ryb do hlavního chrámu, už méně.
Proto skoro povyskočil radostí, když tentokrát spatřil bohyni moudrosti ve své lidské podobě.
"...sem doplul na kusu ledu," uzavřela bohyně svůj proslov.
"Ohóó, ta je moudrá. No to dá rozum!" brebentili kolem ní filozofové.
"Ííík!" souhlasil spokojeně tučňák.
Nejvyšší kněz se sesul k zemi.

Nad údolím se nesl řev litého boje. Bojovníci se znovu a znovu vrhali do vražedné řeže a se skučením pajdali za spřátelené linie, aby si prohlédli rozbitá kolena a natržené rukávy.
Nejmenší děti se boje nemohly zúčastnit, to dá rozum, tak aspoň zdálky pozorovaly a jako malí špehové nosily zprávy maminkám.
A tak se stalo, že když se se soumrakem šourali radotínští kluci zbědovaně domů, čekaly je mámy s vlídným úsměvem a koláči nebo plněnými knedlíky bohatě posypanými tvarohem a zalité máslem. Zato Tichovákům zmrzly vítězné škleby na rtech, když dostali chleba s okurkou a ještě vyplísněno za roztrhané šaty.

Mrakoplaš se začal prohmatávat aby zjistil, jestli nemá něco zlomeného a jestli nenajde nějaké sirky.
"JAK SE VEDE, MRAKOPLAŠI?"
Mrakoplaš vyjekl a praštil se hlavou o skálu.
"Vypadněte!" zařval."
Ve tmě nastalo rozpačité ticho.
"Takže umřu na dně zatracené jeskyně?"
"NE."
"A co tady teda děláte?"
"MĚL JSEM CESTU OKOLO, TAK JSEM PŘIŠEL POZDRAVIT STARÉHO PŘÍTELE."
"To vám teda pěkně děkuji. A co tady vlastně máte na práci?" zeptal se mág podezřívavě.
"KLAČSKOU ARMÁDU DOLE V ÚDOLÍ BRZY SMETE PŘÍVAL PODZEMNÍ VODY, KTEROU NĚKDO OMYLEM UVOLNIL. TAK BRZY NA SHLEDANOU."
Mrakoplaš někde v dálce zaslechl temný hukot. Zhluboka se nadechl.

Daniel hleděl přes stůl na potenciálního klienta a cítil narůstající nejistotu. Měl za to, že jedná s klasickým bohatým hejskem ze kterého prostě vytáhne hromadu prachů, ale ten chlápek v obleku od Prady a se žraločím úsměvem ho znervózňoval čím dál tím víc.
"Takže to chápu tak, že nemáte žádné zkušenosti se sociálními sítěmi?"
Klient se usmál: "Spíš jsem zatím využíval tradiční tištěná média a šeptandu, jestli to tak mohu říct."
"Moderní technologie můžou vaše podnikání hodně posunout, popište mi co děláte a naše agentura vám připraví marketingový plán."
"Dá se říct," pokýval hlavou Lucifer, "že plníme lidem jejich přání."

Raketoplán se naplnil tichem, když se motory Saber vypnuly. Jejich suborbitální dráha končila někde uprostřed Pacifiku, ale to nebyl jejich cíl. Z boků lodi se odpojily dvě prázdné nádrže na vodík a motory znovu naskočili.
Přetížení Galvina zatlačilo do sedačky. V první fázi letu motory spalovaly společně s vodíkem kyslík z atmosféry, v druhé přešly na vnitřní nádrže. Z letadla se stala raketa.
Po druhé se motory vypnuly až když raketoplán dosál oběžné dráhy.
Stav beztíže, vyhlédl z okna směrem k Zemi.
Ten pohled ho pokaždé ohromil, modrý diamant v děsivě prázdném vesmíru. Země, jeho rodná planeta, kterou přísahal bránit.

Lord Konspir těžko potlačoval vzrušení. Patnáct let plánoval, že se pomstí Vetinarimu za to, že ho kdysi jako spolužák v Cechu vrahů ponížil. Teď jeho plán konečně spěl ke svému vyvrcholení.
Ozvalo se zabušení na dveře, Lordu Konspirovi se leknutím zastavilo srdce. Pak se ale uklidnil, není možné, aby o něm Vetinari věděl. Nejspíš to zase budou ti otravní Omiánci.
"Vypadněte," zakřičel.
Bušení se ozvalo znovu.
"Jestli mi něco chcete, pošlete mi zprávu klikačkami," uchechtl se, Omniáci byli pověstní svou spořivostí, semafor zase cenou.
Chvilku bylo ticho, pak se ozval hlas, který zněl jako samotný nekonečný čas: "UPŘEDNOSTŇUJI OSOBNÍ SETKÁNÍ."

Ragnar se probudil. Někde v dálce slyšel dunění bubnu, kterým se vyznavači Chaosu svolávali, aby společně zaútočili na vetřelce.
Zatřepal hlavou aby zahnal mlhu ve své mysli a pokusil se zvednout, ale zjistil, že je zavalený troskami. Vzpomněl si na záblesk výbuchu a jak se na něj zřítil strop prastarého podzemního města.
Ragnar necítil pach svých bratrů Hvězdných Vlků, byl sám.
Zapřel se proti troskám, servomotory v prastaré zbroji zakvílely a on byl najednou volný.
Někde nedaleko se ozval výkřik, zvuk bubnu získal na intenzitě a začal se přibližovat.
Ragnar sevřel rukojeť rotomeče a připravil se na svou poslední bitvu.

"Nic tu není, Dejve."
"Co tady není?"
"Není tu vůbec nic."
"Žádná utajená planeta?"
"Nic, není tu vůbec nic, Dejve."
"Ani nějaký zatracený měsíc?"
"Ne, nic tu není, opravdu nic tu není."
"Tajná základna, loď plná vražedných nymfomanek?"
"Dejve, nic tu není!"
"Snažíš se mi říct, Holle, že tady nic není?"
"Já to pořád nechápu," kroutil hlavou Lister, "celá galaxie je zakreslená do mapy až na tenhle malý kousek a tady přitom nic není. Proč?"
Do kabiny Kosmiku se přikolébal Kryton s hadrem a utřel jeden z monitorů.
"Oh, omlouvám se, pane, tuhle skvrnu od majonézy jsem musel nějak přehlédnout."

"Měl jsem za to, že se bude jednat o nějaký školní projekt."
"Už nejsem dítě, sire."
Lord Vetinari se zarazil, protože na drzé odpovědi nebyl zvyklý. Příkrou odpověď ale spolkl, mladík měl v sobě to nejlepší, nebo nejhorší, záleží na úhlu pohledu, z obou svých rodičů.
"Dobrá, ale na řešení choulostivých situací v Überwaldu jste přece jen poněkud mladý, plnoletý budete přece až napřesrok, lorde," odpověděl patricij ledovým hlasem.
"A kdyby s tím plánem přišel můj otec?" zeptal se lord Elánius a ukázal na papíry.
"Tak bych mu ho samozřejmě schválil!"
"Výborně, tady mi to prosím podepište, vyrazím za úsvitu."

Okna kanceláře nabízela úžasný výhled na New York, návštěvník ale zkoumavě hleděl na starého muže za deskou mahagonového stolu.
"Jistě chápete, že situace ve střední Evropě je pro nás velmi tristní a frustrující, řešení nemůžeme dlouho odkládat," začal konečně majitel kanceláře, "vybrali jsme si vás pro vaše schopnosti a tah na branku, samozřejmě z toho také něco budete mít, to vám můžu zaručit."
"Ale spojení s vámi by ma mohlo uškodiť!" namítl mladší muž.
"Možná, ale nezapomeňte na to, že vás sledujeme, a víme o vašich... potížích."
"Vypadá to, že je to nabídka, která sa nedá odmítnout," hlesl návštěvník tiše.

"Dobře, ale musí to být úderné!"
Nastalo rozpačité ticho.
"Ty, jež procházíš naší branou věz, že žádné uchvácené bohatství nemůže nahradit prázdno v tvojí duši?" zkusil navrhnout Okolik.
Filozofové se zahleděli na malou dřevěnou tabulku, se kterou hodlali zastavit Tsortské jednotky útočící na jejich město.
"Asi by to chtělo něco kratšího."
"Zhyňte, uchvatitelé?"
Několik filozofů pokývalo hlavou na souhlas, několik ale začalo namítat, že občas uchvátí nějaké to pivo nebo cizí ženu, tak jestli by se jim tak radikální heslo nevrátilo.
"Dobrá, dobrá," snažil se Xeno utišit počínající hádku, "napíšeme tam prostě ZHYŇTE a tu ceduli otočíme směrem k nepříteli."

Probuď se!
S výkřikem se posadil. Srdce mu bilo jako o závod a tělo měl zborcené potem. Podíval se na holku, co si včera přivedl domů. Neklidně se zavrtěla, ale spala dál.
On přitom myslel na dívku ze snu, který ho budil noc co noc.
Probuď se!
Seděl na posteli a díval se do černé tmy.
Elektronická hudba hrála hlasitě, lidé se svíjeli a na stěnách tančila barevná světla. On si ale najednou uvědomil, že to pro něj nic neznamená.
Otočil se aby odešel a náhle ji spatřil, stála přímo naproti němu. Hudba ztichla, světla ztratila barvu.
"Neo, probuď se!"

"Cože?" zamumlal Mrakoplaš.
"Je to dobrý plán," bránil se lord Elánius.
"Ale ne, mladíku, zopakuj to, neslyšel jsem tě.
Elánius mu všechno pomalu a důrazně vysvětlil, Mrakoplaš byl přece jen považován za starého muže, dokonce i mezi mágy z Neviditelné Univezity, kteří se obecně dožívali vysokého věku.*
"Cože?!" vyhrkl starý mág pobouřeně, když si všechno konečně vyslechl.
Samuel Elánius, mladík, o kterém všichni s obavou v hlase tvrdili, že jednou předčí slávu svého otce a Mrakoplaš, veterán mnoha nepříjemných lapálií, stáli vedle sebe a hleděli na rozpadající se město.
"Mrakoplaš, poslední zeměplošský hrdina, kdo by to byl řekl," hlesl mág.

Vyjeli z lesíka a v údolí pod sebou spatřili rovnou cestu která v dálce mizela na hřebeni kopce.
"Via Appia, královna cest," obrátil se Gaius Julius Caesar na svého syna, "po ní se dostaneme do Říma a z Říma už tě tvé kroky povedou kamkoliv budeš chtít. Jsi sice synem pouhého preatora, ale vždy pamatuj, že jsi příslušník starobylého rodu, potomek Aenea a samotné Venuše."
Chlapec, sotva desetiletý, hleděl na silnici a představoval si všechny ty věci které jednou dokáže, daleko za zdmi venkovského sídla své rodiny. Cválal vedle otce, po kterém dostal i jméno, do Říma, vstříc svému osudu.

"Je tu dost místa pro nás všechny," prohlásil slavnostně Jupiter.
"Existuje jen jeden bůh," zahřměl Bůh v odpověď.
Freya na něho ostře pohlédla: "Vidím tu tři bohy Germánů, tři Římanů a také tři z vašeho náboženství. Nemůžeš tvrdit, že existuje jen jeden bůh."
"My jsme trojjedinní, no a vy jste démoni," zamumlal místo Boha v odpověď mladý muž s utrápeným výrazem.
"Starý blázen, kluk co vypadá jako skald a mluvící vzduch," obrátil se Wodan na Jupitera, když tři bohové z východu odešli, "nemáme se čeho bát, příteli."
Jupiter nechtěl svému dávnému rivalovi odporovat. Přesto dál s obavami hleděl k východu.

Brautius se užasle zastavil a hleděl na sochy dvou andělů, kteří jako němí svědci hleděli na všechnu tu zkázu.
"Zázrak boží," pokřižoval se Markus, stojící vedle něj.
Brautius potřásl hlavou a rozhlédl se. Nevěděl, proč barbaři anděly ušetřili, ale všechny ty doutnající domy a mrtvá těla v ulicích mu říkaly, že Bůh umírající Římskou říši opustil.
Někde dál ve městě se ozval ženský výkřik plný bolesti a žalu a Brautius jako by se probral z omráčení.
Otočil se ke svým mužům: "už nebojujeme za císaře, ale za Galii. Za domov."
V jejich tvářích viděl strach, který cítil ve svém srdci.

"Něco z toho můžu pro město zdarma postavit, ale tolik staveb by mou společnost zničilo," snažil se Vychytral Postavičin vyjednávat stejně, jako na mnoha obchodních schůzkách předtím.
"Obávám se, že je to všechno nebo nic," prohlásil muž naproti němu.
"Tak to si, vaše lordstvo, ty chodníky a školy stavte sám! Nenechám svou firmu zničit kvůli drobnému podvodu, který někde vyčmuchali pisálci z Pravdy!"
"Uděláte všechno, co jsem vám napsal," prohlásil lord Vetinari ledovým hlasem, "nebo neuděláte už nikdy nic."
Postavičin zbledl.
"Výborně," uzavřel schůzku Vetinari, "věděl jsem, že když dostane ctihodný občan města na výběr, rád vypomůže s jeho rozvojem."