Moje články

"Hádám, je čas překovat meče v pluhy."
"Opravdu?" zvedl Vetinari hlavu od papírů které pročítal a zahleděl se na svého osobního sekretáře. Važuzel pochopil, že se dostal do jedné z těch složitých situací.
"No," začal neochotně vysvětlovat, "to se tak říká, jako, že meče slouží k válce, zatímco pluhy jsou nástroje míru."
Vetinari chvíli přemýšlel.
"Pokud byste vystřelil pluh z katapultu, byla by to děsivá zbraň."
"To ano," přitakal horlivě sekretář, "to by navíc nepřítel nečekal."
Vetinari jen pokýval hlavou a vrátil se ke čtení. Važuzel s úlevou odcházel pryč.
"Ale pro jistotu nějaké staré meče v ty pluhy překovejte."

"Mám to! Sedm osmin!" vykřikl Daniel Jackson.
O'Neill se na něj překvapeně podíval: "Cože?"
"No," Daniel poodstoupil od kamenné desky, "píše se tu, že sedm osmin střeží dveře."
"Tady jsou jen čtyři části." ukázal O'Neill na podstavec, na kterém ležely 4 ploché kameny tvořící obrazec.
Daniel pokrčil rameny, Teal'c vzal jeden z kamenů a prohlížel si ho. Po chvíli zvedl jedno obočí a vzal další kámen. Potom další. Ostatní ho se zájmem pozorovali.
Pak jeden z kamenů rozlomil.
"Co to děláš," vykřikl Daniel.
"Ty kameny mají uprostřed rýhu, Danieli Jacksone."
"Teal'cu, ty jsi génius!" vrhl se ke kamenné desce Daniel.

"Všechno je to minulost," ukázal Tomas rukou na Hefaistos City a na loděnice.
Calvin těžko potlačoval vztek: "takže máme nastavit atomovku a prostě odejít?"
Tomas dlouho mlčel, než se na něj obrátil: "to co uděláme záleží na nás, ale věci se změnily, v galaxii byl mír a teď zuří válka. Přišli jsme sem, abychom postavili město a firmu, abychom vyráběli a prodávali kosmické lodě. Ale s tím je konec. Takže buď uděláme to, co Země chce, nebo řekneme ne. Ale pokud odmítneme, tak jsme v tom sami. To bude úplně jiný druh tance..."
Calvin se usmál, v očích mu zajiskřilo.

Hleděl zpět na rodnou vesnici. Plakal. Cítil ale obrovské odhodlání. Otočil se a vydal se po blátivé cestě do Města. Za ním už nezůstal nikdo, kdo by se o něj postaral.
Ležel schoulený u zdi, v ruce peněženku a v ní tu spoustu šilinků. Plakal. Bál se, co tomu řekne Otec, až ho vezme do své říše.
Nad Kiberou vycházelo slunce, seděl na střeše jednoho z domů a jedl chleba. Smál se. Snil o krásných vysokých budovách a zelených zahradách, tam, v tom opravdovém Městě.
Strašně se styděl, ale cítil ten strašlivý hlad, když měnil poslední šilinky za lahvičku lepidla.

"Daniely, co to ti lidé říkají?"
Generál O'Neill hleděl s úžasem na skupinu místních, kteří přišli na jeho velitelství, klaněli se mu a brebentili něco ve své řeči, přestože v dálce byla ještě slyšet střelba a dunění děl.
"No, Jacku, víceméně z tebe chtějí udělat svého krále."
"Ohh...," generál se na ně překvapeně obrátil, "to mi lichotí, už jsem myslel, že se králem vůbec nestanu. Maybourn se na mě konečně nebude dívat svrchu."
Vesničané s očekáváním hleděli na Daniela, nerozuměli slovům svého vyvoleného vládce.
"Ech," mávl O'Neill rukou "řekni jim, že jsem potěšen, ale probereme to později. Vedeme tady bitvu."

Tmavá místnost plná prachu, ve vysokých policích bylo obrovské množství knih, knihy leželi ve vysokých stozích i na stolech.
Mlok si se zájmem prohlížel bohatě zdobenou knihu o kazašském mágovi Šakenovi, starou několik staletí. Našel ji v hromadě školních učebnic.
Najednou se ozvalo chrchlání a z hloubi obchodu se vynořil jeho majitel: "Tady máte ten bestiář, mladý pane."
"Bestiář? To přece nejsou žádné bestie!"
Drobný vrásčitý muž vyplivl kus žvýkacího tabáku: "Hele, mě je jedno, co jsou nebo nejsou. Tak chcete tu knihu?"
Otevřel dveře. Cítil vztek ale zároveň obrovskou radost, že konečně našel knihu, který prý byla jen legendou.

Doběhli ke dveřím a zastavili se, těžce oddechovali.
"Ale musíš uznat, je to kočka," zasýpal Calvin a zapojil tablet do ovládání dveří.
"Nekecej a otevři ty dveře," napomenul ho Tomas.
"Jasně, jasně, vidím, jak se na ni díváš."
"Hele, je docela roztomilá," připustil Tomas neochotně, "ale je to taky elitní pilotka pocházející z šílené civilizace fašistických mezigalaktických cestovatelů, která byla navíc celý život trénována na nemilosrdnou válku se Zemí. A je zrovna na útěku z našeho vězení."
"No, jsou s ní trochu starosti."
Tomas ukázal wraithským stunnerem na dveře: "tak otevřeš už ty dveře, sakra?"
Otevřeli se.
"Ok, tak jdeme."

Calis udělal ještě několik kroků, a pak se zhroutil. Posadil se a opřel o stěnu chodby. Rána ho bolela a špatně dýchal. Viděl vystrašené pohledy svých mužů shromážděných kolem jediné pochodně. Museli šetřit.
"Seržante, jak jsme na tom?"
"Moc dobře ne, pane, jsme unavení a nemáme zásoby, jen trochu vody."
Calis kývl na Nakora: "Nemáš ten kouzelný pytel, ze kterého jsi mi dával pomeranče, když jsem byl malý a ty jsi byl na návštěvě v Elvandaru?"
"To není kouzelný pytel," odmítl Nakor, který vždy důrazně tvrdil, že magii nevládne, "je v něm trhlina, která náhodou vede do skladu ovoce. Banán?"

"I má babička by to zvládla rychleji, ty nulo," zařval mu seržant Brackett do ucha.
Nádech, výdech. Každá vteřina byla agónií.
"Tak co slečinky, líbí se vám naše malá marsovská procházka?"
Jenom zaúpěli.
Nejednou zakopl a upadl. Věděl, že je to konečná.
"Tak co, lehárko?" seržant stál nad ním, "stačí říct, pošlu ti pro odvoz, můžeš se zašívat v té největší prdeli na okraji galaxie."
"To by se ti líbilo, ty hajzle," zašeptal.
"Ano to líbilo! Vzdej to, taková špína nikdy mariňákem nebude!"
"Ne."
"COŽE?"
"Ne, pane!"
"Tak si tu přestaň honit a padej!"
Ten parchant nad ním nevyhraje. Vstal.

"Josefe, vykašli se na tu mazanici a pojď si dát s rodinou mazanec, se všemi těmi revolucemi pánbůh ví, jestli se ještě příští Velikonoce takto sejdeme!"
"Ale Amálie," oponoval nešťastně a trochu rezignovaně mladý muž, "to není žádná mazanice, vždyť je to dřevoryt."
"Mně je jedno, co to je, na putyku ti to nevydělá! Přijď dřív, než Quido začne číst z bible, nebo si mě nepřej!"
"Ano, sestro," povzdychl si tiše muž.
Smutně se zahleděl na dřevěnou desku, do které ryl obraz kněžny Libuše. On ale místo tváře kněžny viděl tvář své Františky.
Potřásl hlavou a vyrazil k svátečnímu stolu.

Mrakoplaš nakoukl opatrně za roh, pak rychle skočil zpátky. Přitiskl se ke stěně a skoro přestal dýchat.
"Co se děje?" zašeptal mu Dvoukvítek do ucha a málem tím přivodil mágovi smrt.
"Ta jeskyně je plná fanatiků."
"Tolik k našemu plánu na opatrné proplížení ven," poznamenal smutně první zeměplošský turista, "Co teď?"
"Teď vymyslíme nějaký jiný plán, jak se odtud dostat, aniž bychom na sebe upozornili," odpověděl mu trochu nepřítomně Mrakoplaš. Slyšel podivný hluk.
Do jeskyně oba nakoukli přesně ve chvíli, kdy do davu najel Barbar Cohem na důlním vozíku následovaný Zavazadlem.
"Ok, nový plán," zakřičel do hluku Mrakoplaš, "prostě zdrháme."

Calvin hleděl na štít, na který v pravidelných intervalech dopadaly bomby. Pak se podíval na ostatní: "Pochybuji, že jim dojdou bomby dřív, než nám energie."
"Nápady?" zeptal se Tomas.
"Můžeme použít zázračnou BC-501!" ozvalo se zezadu. Všichni se zasmáli.
"Vlastně..." zamyslel se Calvin, "My ji použít můžeme. Zprovoznit podsvětelné motory a štít zvládneme za několik dnů."
"Ale hyperpohon rozhodně nezvládneme a bez něj odtud neunikneme," namítla Mayra.
"Tak ji použijeme ke zničení nepřátelské lodi," nadhodil Tomas.
"Jak, ta loď je obrovská, nemáme atomovky. Nemůžeme tam jednoduše přenést bombu."
Jejich pohledy se stočili na hvězdnou bránu zablokovanou černou dírou.
"Vlastně můžeme."

Opatrně položil nohu na zem. Pak druhou. Otočil se.
"Discovery, hlásím, že jsem právě vstoupil na povrch."
Rozhlédl se skrz průzor v helmě. Krajina vypadala neskutečně, ale po letech na lodi si připadal skoro jako doma. Obloha! Najednou jako by ho upoutal pohyb. Vzduch se začal třpytit.
*
Tento objekt, který sestoupil z oblohy, byl jiný než ostatní, větší. Zuřivě o tom diskutovali, zatímco proplouvali okolním vzduchem. Na místo spěchaly bytosti z celé planety, byly jich tu miliardy.
Najednou se od objektu oddělilo něco menšího, pozorovali neobvyklé elektromagnetické vlny. Pak si to někdo uvědomil. Bylo to živé. Vypukla bouře vzrušených hlasů.

"Podívej, Gróde, já dám tu naši holku vašemu klukovi za ženu, co říkáš?" prohlásil náčelník, když do sebe zádumčivě otočil už pátý pohár medoviny.
"Cože?" vytrhl se ze zamyšlení jeho dávný druh a spolubojovník, "Myslíš že by chtěl? Vždyť pořád někde trajdá."
Náčelník trochu neobratně udeřil do stolu: "Žádné že by chtěl! Já už to nevydržím, tak holka je k zbláznění. Je trucovitá a odmlouvá, hlavu má plnou nesmyslných nápadů!"
Trochu se zastyděl za svůj tón, smířlivěji dodal: "Podívej, já jim dám do začátku pár krav a zlaťáky, ať se můžou postavit na vlastní nohy. A oba budeme mít klid."

Generál O'Neill a plukovník Sheppard stáli na můstku BC-304 Orion, které plukovník velel, a pozorovali na obrazovce nepřátelskou loď.
"To je pořádný úlovek, skoro deset mil na délku," informoval generál, "odhadujeme, že na ní bylo 25000 lidí. Držíme můstek a kritické systémy, ale bitva stále probíhá. Tahle ryba se ještě může vysmeknout z háčku."
Plukovník zakroutil hlavou: "Bránou sem proudí posily a zásoby, Orion a Apollo je transportují na bojiště. Ale s takovou budeme muset na Zemi rozpoutat velký konflikt, abychom zamaskovali výdaje a narůstající ztráty."
"No," ušklíbl se generál, "tohle nebude práce pro pár hrdinů, ale opravdová špinavá válka."

"POKUD JSTE ŽIVÍ, TOHLE MUSÍTE VIDĚT!" hlásala cedule. Menším roztřeseným písmem tam pak bylo dopsáno: "Mrtví jsou také vítáni a získají 30 % slevu."
Klačský turista Hasahn neodolal a vešel dovnitř.
Představení skončilo, principál odešel a půlka diváků také.
"Ten pejsek byl celkem šikovný, ale že by mi to stálo za tolar?" zamumlal Hasahn do prázdného sálu.
"Pche, já ti dám celkem šikovný, ty jeden pískožroute!" ozvalo se.
Turista se zmateně rozhlédl a pak upřel pohled na malého pejska.
"Haf," řekl pejsek a odběhl do zákulisí.
Turista vyšel ze dveří a zamžoural do průvodce: "Tak snad mě aspoň ten Stínov nezklame."

"Kdo jsi?"
"Jsem tvé zlé dvojče," usmála se na něj a podala mu ruku.
"To není možné! Dvojče nemám a kdyby, to zlé bych byl já."
"Jmenuji se Jackie, jsem ty, ale z alternativní dimenze."
"Napadá tě to samé, co mě?" nasadil nejsvůdnější úsměv.
"Možná," zapředla, jak se k ní pomalu nakláněl.
Vůbec nevěděl, jak se stalo, že najednou klečel na zemi a ruce měl spoutané za zády.
Pak z kabelky vytáhla něco, co na první pohled vypadalo jako policejní obušek.
"Smím to používat jen pro osobní použití, ale ty jsi já, takže je to v pořádku," mrkla na něj.

"Tak za kolik?" zeptal se Albert z Třpytkova rozechvělým hlasem.
"200 tolarů," prohlásil Hrkal Všetokup, vetešník ze Sto Lat.
"To je nehorázné!"
"Sire," neubránil se vetešník posměšnému tónu, "jestli chcete zpět prsten po otci, musíte mi ještě dnes zaplatit 150 tolarů, jinak si ho budu muset podle smlouvy nechat."
"Ale ten náhrdelník po tetě Amélii je poslední majetek, který mi zbyl!"
"Buď prsten, nebo náhrdelník, rozhodněte se."
Všetokup toho hlupáka pozoroval nasedat na koně a odjíždět pryč. Nemohl se dočkat až zavře obchod a poběží náhrdelník ocenit u klenotníka. Prsten měl cenu 2000 tolarů, náhrdelník bude jistě stát ještě víc.

"Na tohle jsme trénovali celé ty roky," pronesl Joe důrazně, aby ho slyšeli všichni muži jeho jednotky, "půjdeme tam a prostě uděláme svou práci."
"Hooah!" ozvalo se sborově ze 30 hrdel.
"Pamatujte, jdeme do zcela neznámého prostředí, toto je mise první reakce, musíme získat informace o našem nepříteli."
Muži na něho hleděli plni očekávání.
"Je ale úplně jedno, jestli tam narazíme na mimozemská monstra nebo vražedné roboty. Spolehněte se na muže vedle vás, stejně jako on se může spolehnout na vás, a nakopeme jim společně prdel. Jasné?"
"Ano, pane!"
"Jsme tým!"
"Hooah!"
"Jsme mariňáci!"
"Hooah!"
"Jdeme na to!"
"Ano, pane."

Kosmik se otřásl, jak prolétal horní vrstvou atmosféry planety, aby se od ní vymrštil jak z praku a získal vysokou rychlost na cestě ke svému cíli.
"Pane, musím vás upozornit, že narušujeme bezpečnost letového provozu," ozval se Kryton nervózně.
"Zase se ti přehřívá čip správného chování? Prostě toho obchodníka s indickým jídlem musíme stihnout. Nebudu jíst další zatracené špagety!"
"Ale pane," začal Kryton, když v tom se ozvala siréna.
"Zaměřili nás!"
"Replikanti?"
"Ne pane, vesmírný bezpečnostní sbor."
"Chlupatí? Tady? Vždyť v okolí desítek světelných let nic není!"
"Ano, pane, znáte je. Vždycky se schovávají tam, kde by je nikdo nečekal."

"A jaké to bylo předtím, dědečku?" zeptala se snad pětiletá holčička s typickou dětskou zvědavostí. Starý muž sedící s vnučkou na terase venkovského domu se zamyšleně zahleděl do dálky.
"Všude bylo moc lidí, stavěli úžasné věci, ale bylo tam také moc zloby."
"A jak to vypadalo potom?"
"Potom?" pohladil ji po vlasech, "potom bylo lidí méně, ale museli si pomáhat. Pak jsme se vydali na dlouhou cestu."
"A nenudil ses?"
"Ne, já jsem skoro celou cestu spal."
"To chápu," prohlásilo dítě vážně, "taky spím když s tátou někam letíme."
Starý muž se usmál, na obzoru začalo vycházet to modré slunce.

"Žádám vysvětlení," prohlásil generál O'Neill. Nedal na sobě znát překvapení, že vidí Tomase živého a tisíce světelných let od Hefaistu.
"Pane," prohlásil Tomas a zasalutoval, "napadla nás loď neznámé nepřátelské civilizace a vyřadila naši hvězdnou bránu. Podařilo se nám ji pomocí HSS Mary Sue zničit, potom jsme rychle dokončili prototyp fregaty, kterou jsme tajně stavěli za vašimi zády, sestavili partu ostrých hochů a vydali se zjistit, co se děje. No a pak jsme narazili na vás a zapojili se do bitvy."
"A zachránili nám zadek."
"Ano, pane."
"Dobře, kapitáne. Je vám ale jasné, že o vás napíšu pěkně ostré hlášení?"

První, co si pamatoval byl den, kdy vykvetl mák. Pamatoval si maminku, jak byla šťastná. To červené pole mu připadalo jako nejkrásnější věc na světě.
Jednou kolem jejich pole projížděli Obři na svých ocelových koních. Zíral na ně s neskrývanou zvědavostí. Dali mu čokoládu.
Ale další rok přijeli vousatí muži, mířili samopaly na tatínka a nakonec pole zapálili. Bál se. Běžel se schoulit k mámě do náruče. Brečel. Ona také plakala.
Pamatoval si zimu a hlad.
Pozoroval v noci ohně ve vysokých horách. Myslel si, že tam žijí draci.
Pak se jednoho rána probudil a uviděl pole plné červeného máku.

Dva muži se plížili temnou chodbou, když tu jeden z nich hekl a sesul se k zemi. Jeho společník se otočil a namířil opakovací kuši na sira Elánia, který se vynořil ze stínu.
Místo výstřelu se ale přidal k prvnímu muži, jak ho vévoda Elánius praštil policejním obuškem po zátylku.
"Toto je zbraň civilizovanější doby," prohlásil tónem starého muže, který si na novinky zvyká jen nerad, a zamával obuškem svému synovi před obličejem.
Pak ale zastrčil obušek za opasek a zvedl upuštěnou kuši, v očích mu zle zasvítilo: "Máme ovšem století Ančovičky, nikdo nemůže říct, že bych se vyhýbal novotám."

"Nerušte mé kruhy!" vykřikl náhle muž a oba klačští vojáci se šokovaně zastavili. Rozhlédli se po prázdné poušti, nebylo tu nic než muž se zavřenýma očima, který byl zjevně filosof z Efebe, tedy nepřítel.
"Jaké kruhy?" zeptal se nejistě seržant.
"Kruhy, které jsem namaloval do písku pouště, abych změřil obvod želvího ocasu!"
Seržant náhle zatoužil stát v první linii zuřivé bitvy. Pomalu začal ustupovat, vojín Mustafa s ním. Nakonec se obrátili a odklusali pryč.
Ani si nevšimli, že přerušili čáru v písku.
Experticos otevřel oči a zamrkal.
"Ale to by znamenalo," zamumlal rozčíleně, "že je A'Tuin velká jako pouštní myš!"

Blížila se bouře.
Ohlédl se na hraběte, který plný vzrušení chodil kolem lůžka, kde ležela Ona. Igor byl zvyklý na ledacos, ale to, že hrabě trval na tom, že porcovat ty dívky bude sám, to ho poněkud znepokojilo.
"Poněkud zvláštní začátek vztahu," pomyslel si Igor. A uvědomil si strašné opomenutí. Zapomněli ji přivázat.
"Bháne...," začal, ale v tu chvíli do aparatury udeřil blesk. Otevřela oči.
Halou se rozlehl vzteklý ženský řev a mužský bolestný sten, jak hraběti zarazila dlouhé nehty do očí. Možná ji složili z těch nejkrásnějších dívek, ale stejně se zrodilo monstrum.
Igor se rozběhl pro svůj ranec.

"Co když přijdou ti zlí páni?" Shianiny modré oči byly dokořán otevřené.
Mayra jí pohladila po zlatých vlasech.
"Prošli jsme Hvězdnou bránou na Hefaistos. Víš, kdo to je Hefaistos?"
"Ne," prohlásila holčička zaujatě.
"Je to bůh kovářů, vyrobil pro nás magický blyštivý štít, aby nás ochránil."
"Takže jsme v bezpečí?"
"Ano."
"Doufám, že máma s tátou jsou také v bezpečí," zašišlal Shainin bráška.
Mayra je objala, částečně proto, aby neviděli slzy v jejích očích.
"Ano, všichni jsou v bezpečí." zašeptala.
"A teď spát!" řekla vesele. Dala jim pusu na dobrou noc.
Vyšla ze dveří, klesla na podlahu a rozplakala se.

"Obranné postavení," vykřikl Joe. Jeho muži se rozložili do kruhu na okraji lese. On se skrčil za vyvrácený kořen stromu a vytáhl tablet. Vedle něj si klekl vrchní seržant O'Brian. Doběhl k nim Zlobr, sundal batoh a z boční kapsy vyndal velký pytel plný malých sáčků s gumovými medvídky.
"Rozdejte je chlapům, seržante," podal ho O'Brianovi.
"Tohle patří do bojové výbavy?" zamračil se na něj seržant.
"Sladkost je potěší."
"Běžte bránit perimetr," vybídl ho Joe.
"Rozkaz!" Zlobr odběhl.
"Má velké srdce."
"Velké srdce, ale malý mozek."
"Jsem rád, že ho máme.
"Aj, Aj, kapitáne. Jdu zkontrolovat chlapy a rozdat medvídky."

"Dal jsem vám jasný rozkaz," prohlásil s tvrdým výrazem na vrásčitém obličeji generál O'Neill, "máte okamžitě vyklidit Hefaistos a zničit loděnice termojadernou bombou."
"Při vší úctě pane, ale Hefaistos je teď nezávislá planeta, rozkazy nám nedáváte," namítl Tomas, ve tváři neméně tvrdý pohled.
"Je vám jasné, co si myslím o takovémto chování?"
Tomas se uvolnil, ale navenek nedal nic znát: "Ano, generále."
O'Neill vstal, přešel k velkému oknu.
"U Komise vám to tak snadno neprojde. Nemůžu vás před nimi chránit. Nebudu vás moct ochránit před nikým."
"Vážím si vaší starosti, pane, ale vyhlásili jsme přece nezávislost. Musíme se ochránit sami."

Tomas se srdečně rozloučil s doktorem Zelenkou, který se musel vydat na cestu, a sám zůstal sedět v kavárně. Pod sebou měl hlavní halu vesmírné stanice The Hub.
Když přišel jeho čas, vyrovnal účet, a seběhl do haly. Přišel k místu, kvůli kterému byla celá stanice postavena.
"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" oslovil muže u pultu. Ten se jen usmál, a zmáčkl sedm tlačítek.
Hvězdná brána, která vévodila prostoru, ožila a po chvilce se v ní otevřela červí díra na čtrnáct a půl tisíce světelných let vzdálený Hefaistos.
"Čas na cestu domů," zašeptal Tomas a vykročil.

Dva pánové postaršího věku seděli každý na jedné straně mahagonového stolu. Kromě dvou počítačů byl na stole nezbytný popelníček, několik prázdných piv a zpola plná láhev s domácí slivovicí. Byl to dar, památka na návštěvu Zlínského kraje.
"Tak," prohlásil slavnostně mladší z nich a připálil si další cigaretu, "já už mám hotovo. Co ty?"
"Mno, ještě vymyslím nějaký _ismus, a můžu to poslat... Hotovo."
"Nevěřím, že tentokrát nám to ještě spolknou, dnes to praskne."
Nad tenisovým kurtem zapadlo slunce, láhev slivovice ukázala dno.
"No podívej se na to, Miloši, zase to vyšlo. Nevládneme sice, jako dřív, ale trollovat umíme nejlépe!"

"Takovou smlouvu o mlčenlivosti jsem ještě neviděl," prohlásil Mike.
"Dokážeš udržet tajemství?" zeptal se ho Tomas.
"Samozřejmě."
"Tak podepiš, bude to stát za to."
Mike s povzdechem podepsal, Harvey hned po něm.
"A teď," usmál se Tomas, "vás vezmeme na naši loď."
"Nevěřím, že prohraju patentový spor," zakroutil nevěřícně hlavou Harvey a zhluboka se napil whisky.
"Ale patentový spor o dědictví malých šedivých mužíčků," namítl Mike.
"Stejně mě to štve, ale co můžeme dělat?"
"Leda se odvolat do Štrasburku."
Zasmáli se, pak na sebe pohlédli.
"Takže," usmál se Mike, "buď podepíšete dohodu, nebo si o tomhle případu přečteme v novinách."

Seděl před Poličkou, a kníkal. Najednou ho zvedly jemné ruce, ocitl se v mámině náručí. Odnášela ho pryč od jeho Konzerv a Kapsiček.
"Moonýsku," podívala se na něho přísně, "měl jsi teď ham pět dní po sobě, vždyť budeš jako kulička."
"Měl nejen konzervy," ozval se od počítače táta, "děda říkal, že mu pomazal 12 granulí špekem, určitě dostal i ten špek."
"Dvanáct?"
"Jo, dvanáct, znáš dědu. Já ti dokonce můžu říct, že to bylo někdy kolem půl šesté, to občas jí špek."
Zasmáli se.
Nakonec Moonymu nezbylo, než se pustit do granulí bez špeku. Ale stejně byl doma rád.

Hned jak ho pustili, musel všechno prozkoumat. Hopkal sem a tam, chvilku se schovával pod báječnou novou sedačkou, aby jako střela vyletěl do neuvěřitelně dlouhých schodů, kde mohl oňufat koberec.
Ani si nevšiml, že máma s tátou odjeli.
Byly to úžasné tři dny. Tolik nových věcí! A kolik lidí ho přijelo navštívit, byl z toho jako u vytržení. Nejraději seděl na desce před oknem, kterou mu tam babička s dědou starostlivě dali, a pozoroval ptáky.
Ale stejně se mu stýskalo, takže byl rád, když se máma s tátou vrátili.
Do přepravky vlezl dobrovolně a skrz mříž fascinovaně vyhlížel cestu domů.

Mlčky jí podal jointa.
Potáhla si, vyfoukla kouř: "Víš, Joe a já jsme si tam, na protějším kopci, chtěli postavit dům. Teď tohle všechno smete jaderný výbuch, a Joe válčí někde mezi hvězdami. Cítím se jako nad propastí, jako, že se chystám udělat ten poslední krok."
Tomas se na ni vážně podíval. Pak se zahleděl na ostrov, který považovali za svůj nový domov.
"Nechci se toho všeho vzdát."
Mayra pokrčila rameny: "Co nám zbývá."
"Když stojíš nad propastí a musíš udělat další krok... Skoč!" dal jí ruku na rameno a slavnostně se napřímil, "ten dům si s Joem postavíte, slibuji."

"Sedm kulí, jako v Sarajevu," zamumlal Joe, s povzdechem zaklapl zásobník.
"Cože?" otočil se na něj poručík Darman.
"To nic, jen jsem si vzpomněl na něco, co kdysi říkal Tomas. Mám posledních sedm nábojů."
"Já půlku zásobníku do P-90," pokýval hlavou poručík.
"Zatraceně." Kolem Joa se jeho muži zakopávali na vrcholu kopce. Uprostřed kruhu medici zachraňovali život dvěma vojákům. Několika černých pytlů si radši nevšímal.
"Jak je na tom Daidalos, Krafťáku?" zeptal se vojáka, který vedle něj obsluhoval velkou vysílačku.
"Je na cestě, pane."
"Jak dlouho?"
Krafťák pokrčil rameny.
"Přicházejí!" vykřikl někdo.
"Dobře, chlapi," vykřikl, "ať se každá kulka počítá!"

"Pláčí námořníci rum?" zeptal se Joe.
Člen posádky Orionu, který tu s ním byl uvězněný, na něho zmateně pohlédl: "Cože? Ne. Proč?"
"Bylo to v jedné písničce, zpívala mi ji máma. Škoda, rum bych si dal."
"Nechce se mi brečet."
"Mělo by, tohle je pěkně smutná situace."
Námořník si povzdechl.
"Že jsme jim to nandali, co?" prolomil mlčení Joe.
"To jo, snad to zvládlo co nejvíc našich kluků."
"Máš doma někoho, Joe?"
"Mám přítelkyni, Mayru. Je na Hefaistu vědeckou ředitelkou. Doufám, že je v pořádku."
Joe zalapal po vzduchu, věděl, že brzy zemře.
Pak se oba rozplynuli v bílém světle.

Joe se zhluboka nadechl, zamával rukou a hodil granát, ozvalo se několik výbuchů.
Četa Bravo, týmu SEALS* 6 vyrazila do útoku.
Doběhl ke stěně cílové budovy, kolem slyšel střelbu. Zahlédl postavu skrytou za hromadu suti, vystřelil.
Najednou kolem nich začaly padat granáty, odněkud se ozval rachot těžkého kulometu.
"Zpátky, zpátky," vykřikl do vysílačky a začal divoce pálit do kouře před sebou.
Jednotka se postupně stáhla, nikoho tam nenechali.
Joe zalehl za pobořenou stěnu. Pohlédl na pojistku granátu u svých nohou, pak na 30 metrů vzdálenou budovu - jejich cíl.
"Aspoň jsme se proběhli, kapitáne," ukázal mu s úsměvem Krafťák vztyčený palec.

"Tak ještě jméno."
"Co třeba Mary Sue?"
Tázavě se na ni podívali.
Vysvětlila jim to.
"Jop, to sedí," pokýval hlavou Calvin. "stavět takovýhle krám zrovna tady stejně nikdy nemělo smysl.
Kosmická loď BC-501, prototyp, který měl vydláždit cestu novým, dokonalým bojovým plavidlům Země, stoupala od planety. Bez posádky, na své první a poslední misi.
Její štít jiskřil, jak absorboval zásahy z obří lodě na orbitě.
Pak se Mary Sue přiblížila, a lodní počítač provedla naprogramovanou sekvenci příkazů.
Asgartský paprsek přesunul bránu na loď a systém ji přetížil.
Obloha Hefaistu rozkvetla ohněm.
"A tak umírá Mary Sue," řekl Tomas do ticha.

Byla pro ni perfektní, plná zášti, závisti, zloby a pohrdání.
Usadila se v ní, nejdříve využila zbytky nákazy, která se schovávala někde hluboko, pak se pomalu rozhlížela, rozšiřovala svůj vliv a upevňovala si pozice.
Samozřejmě s ní bojovali, ale když se hostitelka spojila s dalšími infikovanými, měla to spočítané. Nákaza hladově roztáhla svá chapadla a zakousla se do každičké její části, nikdo si ničeho nevšiml, jen někde na pozadí byl slyšet jemný šustot papíru, klepání do kláves a šílený smích.
Komentář: Společnost na pokraji hysterie
Nakonec, jak jinak, začala nákaza požírat samu sebe.
Nezanechá ale svou hostitelku rozbitou na kusy?