Moje články

Seržant Kvák byla spokojená slepice, vždy to tak bylo. Starali se o ní dobře a dožila se mnohem vyššího věku, než kdyby zůstala na farmě, kde se narodila. Její domov byl navíc zajímavější, než farma. I když hlučnější.

Kvák byla také důležitá slepice. A to i přesto, že neznala své jméno ani oficiální hodnost seržanta US ARMY.

Seržant Kvák nevěděla, že právě plní misi, na kterou se připravovala celý svůj život. V tomto speciálním kurníku přece byla za svůj život už mnohokrát. Nové bylo to tikání, ale co to bylo proti hluku vojenské základny.

Poslední tik. A země se pohnula.

Dva dny seděl u stroje, tolik doutníků vykouřil, tolik skleniček whisky vypil, tolik archů papíru vztekle roztrhal a vyhodil do koše. Ale nakonec tu obálku do redakce poslal včas.
Četl to vůbec někdo? Zajímalo to vůbec někoho? Ach tady, reakce na desáté straně!
"Nebezpečný blouznivec a štváč! Už by měl mlčet a takoví jako on by neměli dostávat žádný prostor!"
Hluší! Slyší ale zároveň ne! Bije na poplach, ale jako by všechny zachvátila kolektivní hluchota. Někdy o sobě pochybuje, ale ví, že on to slyší.
V dálce sílí bouře, stahují se temná mračna a umrlčí blesky se chystají na pochod.

"Občane kapitáne, jsem rád, že se konečně setkáváme tváří v tvář," usmál se postarší muž ve zdobené uniformě.
"Je mi velkou ctí, občane kancléři," odpověděl mladý muž připoutaný pomocí řetězů ke stěně vězeňské cely.
"Podal bych vám ruku, ale vidím, že jste poněkud indisponován."
Tentokrát se starší muž usmál jízlivě. Na okamžik mu pod jinak kontrolovaným výrazem problesklo potěšení z triumfu.
"Tohle, občane kancléři?" pohodil vězeň hlavou k řetězům, "to jsou řetězy svobody."
"Ne! Vážně?" To je úžasné!" zatrylkoval posměšně kancléř.
"Vážně."
Byly to řetězy, ale nebyly z oceli. Kapitán je trhnutím protrhl a jediné máchnutí nožem ukončilo kancléřovu hrůzovládu.

"Říkám tomu baňka, je to zázrak moderní techniky!" ohlásil Hérón Alexandrijský slavnostním tónem skupině vousatých mužů v tógách.
Ti pozorovali uzavřený kotel s vodou, pod kterým hořel oheň. Na něm byla připevněná baňka která se otáčela, jak z ní ze dvou stran unikala pára. Tvářili se dost skepticky.
"K čemu je to dobré?"
"No, když vymyslíme, jak k tomu něco připojit, může to pohánět různá zařízení."
"Hele, a nestačí prostě otrok s klikou?"
"Jasně, ale..."
"Promiň Héróne, ale to je fakt blbost."
Filozofové se rozešli, Hérón se za nimi ještě chvíli díval, pak pokrčil rameny. Nejspíš to vážně byla blbost.

"No, pánové, obávám se, že jsme se dostali do patové situace," prohlásil klidným hlasem muž přivázaný k židli uprostřed místnosti."
"Jaká patová situace, nás je tady 20 a tobě dorazil jen jeden chlap," vybuchl vůdce zločinců, kterého už začínal klid jejich zajatce vytáčet. A ještě víc znervózňovat.
"Ano, to je technicky vzato pravda," usmál se kapitán Kartoka, "jenže ten jeden chlap je troll, konkrétně seržant Navážka, slyšeli jste o něm?"
Několik zločinců viditelně pobledlo.
"Takže je to v podstatě vyrovnané, ovšem, jen nerad bych veliteli vysvětloval tu spoušť, jestli se Navážka pustí do akce. Takže navrhuji, abychom se nějak dohodli."

"No, všichni my píšou, ne Kalouskovi, samozřejmě, ten už je v důchodu, ale mě všichni píšou, co jako budeme dělat. A nikdo si s tím neví rady, Američani, ti by chtěli zase jen válčit, ani prezident Macron neví, ti tam sestavili tuhle radu a nás s Orbánem nepozvali, no, Orbán se vypařil pod tím jejich zeleným paprskem, ale stejně nás měli pozvat. Takže já jsem vyslal Havlíčka, ten pracuje 18 hodin denně, do toho jejich talíře, nebo co to je, a on s nimi domluví schůzku a my se sejdeme. Já jsem skvělí vyjednavač, manažer, já vím jak na to."

Muž v baloňáku měl upřímný pohled a pevný stisk, který vzbuzoval solidnost a důvěru. Pan Novák takové vlastnosti dokázal ocenit, ovšem, netušil, že muž, který si naproti němu přisedl, to měl naučené.
Studoval na to dlouhé roky.
"Takže, pane Nováku," začal ten zdánlivě solidní muž, "přemýšlel jste o naší nabídce? Jste čekatelem už docela dlouho, čas pokročit dál."
"Ano, ano, přemýšlel," usmál se pan Novák, "samozřejmě se budu angažovat, aktivní občan se musí zapojit a něco pro naši pokrokovou společnost udělat!"
Pán v baloňáku se usmál, trošku žraločím úsměvem, ale toho si pan Novák nevšiml.
Zbývalo už jen podepsat dokumenty.

"Hele, já chápu, že ona ráda... to... žejo," začala schůzi lesních zvířátek poněkud rozpačitě liška, "ale tohle už opravdu nejde."
"Vždyť nemáme chvilku klid," zabručel starý jezevec.
"A kolik jich vlastně je?" podíval se vlk tázavě na sovu.
"Podle našich záznamů 54, to jsou dva vrhy za rok, většinou má přes pět mláďat. Je to neobvyklé, i když možné," odpověděla.
"Pche, padesát, spíš tak tisíc!" vyhrkl jezevec nazlobeně.
"A v celém lese se nedají sehnat žádné oříšky." přisadila si paní srnková.
"Dobře, je rozhodnuto," prohlásil vlk rozhodně, "zajíc a medvěd se vydají do města a seženou někde pro veverku antikoncepci."

Pan Kučera nebyl statečný člověk, naopak, on sám by jako první přiznal, že je tak trochu přizdisráč. Ano, možná byl suchar, ale od úředníka z pojišťovny se snad neočekává, že bude ve svém volnu zápasit s krokodýli!
Jenže i pan Kučera toho měl dost, všechny ty zprávy v novinách, všechny ty lži a podvody. Poprvé v životě cítil... vztek. A měl chuť něco udělat.
Něco. Cokoliv.

Tmavé dveře v temné uličce. Zaklepal podle smluveného kódu. Drsný chlápek si ho přísně změřil a zkontroloval jeho doporučení.
Pan Kučera přešel místnost a nebojácně se postavil před muže myjícího sklenici.
"Jedno pivo, prosím."

"No to je neuvěřitelné, jako vejce vejci, skvělá práce," starý muž stál v místnosti a díval se na svou přesnou kopii. Zářil nadšením.
"Ta technika je úžasná, co všechno dovedete. A on může jít na všechny ty otravné akce a nikdo nic nepozná? Vážně?" otočil se na mladého muže v obleku, který stál vedle něj.
"Použili jsme nejmodernější samoučící sítě, bude se chovat stejně jako vy, ani vaše manželka nic nepozná."
"Úžasné! To už mě vlastně vůbec nepotřebujete, žejo," zasmál se starý muž.
"To ne, pane prezidente," odpověděl jeho společník vážně, sáhl pod sako a vytáhl pistoli.
Zazněl tlumený výstřel.

Výhled to byl majestátní. Vrcholky horských velikánů se ztrácely v mlhách, stromy v údolí vypadali jako zelené moře a několik vesniček poházených po krajině dokreslovalo scenérii.
Výhled to byl majestátní, ale v posledních několika letech se změnil. Přeťala ho linka té novoty, železnice. Právě tady tvořila tři velké oblouky mizející v tunelu.
Dvě postavy hleděli na údolí, ale přírody ani hor si nevšímali. Pozorovali vlak supící v oblaku kouře směrem nahoru.
"No, kamaráde," poplácal starý muž koně po krku, "co s námi teď bude?"
"Mohli bychom se přidat k cirkusu." odpověděl kůň.
Muž se jen smutně usmál a zakroutil hlavou.

"Rozkaz zněl přece, doháje, jasně! Měli jste sebrat starou ženskou a hodit ji do zajateckého tábora. Co se stalo, použila na vás kouzla?" zpražil kapitán klačských invazních sil svého seržanta.
"To ne, ona... ona nám udělala čaj. A ukázala ikonografie svých vnoučat."
"Aha, a v tom čaji byl jed, co?" utrousil ironicky kapitán.
"To ne, pane, myslím, že hlavně heřmánek.
Před stanem se ozval hlomoz, jak přijela další jednotka vojáků.
"No, to bude seržant Mamotluk s tou druhou bábou. Ten není tak neschopný, jako vy." zaradoval se kapitán.
Dveře se odhrnuly a výraz druhého seržanta napovídal, že neuspěl ani on.

"Takže teď je v ulicích a vraždí lidi?"
"Nejenom. Lidi, trpaslíky, zavraždil i Reginalda Půlbotku."
"Ohh..."
"Jeho rozhořčená stížnost nebyla zrovna vrcholem mého dne, pane."
"No to si dovedu představit," pokýval hlavou arcikancléř a poškrábal se ve vousech, "jak jste říkal, že se to jmenuje?"
"Mullet, je to takový účes, který nosí Überwaldský fotbalista Jearl Jeäger, tam u nich je to doslova legenda, nejen fotbalista, i ten účes. Během zápasu s Nevídanými akademiky obživl a..."
"Promiňte, arcikancléři, čeká na vás velitel Elánius," přerušil je jeden ze studentů.
Výsměšek ztěžka vstal a povzdechl si: "Toho Půlbotku vám teď upřímně závidím, Rozšafíne."

"Nejpozději ve dvě ho musíme dostat ven."
"Ale pane, to tam ještě budeme!" protestoval Kryton, "když potkáme sami sebe..."
"Jasně, možná skončí vesmír, ale jestli tam můj otec zůstane, přestanu existovat zcela určitě!" vybuchl hystericky Rimmer.
"A to je špatně?"
"Pane Kocoure..."
"Jo, jasně, to už jsi říkal, zmizíme i my dva a opičák se ve čtyřiceti uchlastá na Titanu," povzdechl si Kocour.
"Tak co budeme dělat?" zeptal se bezradně Lister.

Záblesku ve skladu indické restaurace si nikdo nevšiml, málokdo zaznamenal nervózní snědou dívku v nabíraných šatech, která se pečlivě vyhýbala čtyřem podivným návštěvníkům, zatímco mířila k osamělému mladému muži.

"Málo známou skutečností je, že se Cimrman při svém výzkumu dilatace času v Řecku (všiml si, že v řeckých kavárnách plyne čas pomaleji) zúčastnil také prvních Olympijských her v Aténách. Zvolil si disciplínu nejtěžší, tedy Maratonský běh.
Během osmnáctého kilometru ho ovšem osvítil nápad k problému s línavostí kamerunských ovcí, se kterým ho seznámil jeho dobrý přítel Emil Holub. Stopl si proto projíždějící vůz se senem a vydal se na cestu do Afriky.
Maraton úspěšně dokončil na pařížské Olympiádě, ovšem vlivem poruchy na vzducholodi dorazil pozdě na start i do cíle. Nevyhrál sice, ale alespoň se stal nejposlednějším z posledních."

"Vzýváme vás duchové dávno zemřelých, přijďte a vyjevte nám pravdu z podsvětí!"
Tři dívky a dva chlapci seděli v kruhu okolo pentagramu z uhlí a vysokých svíček a recitovali nacvičené slova při klasické duchařské hecovačce pátečního večera.
"Vzýváme vás..."
Plameny se zamihotaly a ozval se skřehotavý ženský hlas: "Haló, to jsi ty Susan?"
"Ne, tady žádná Susan není," odpověděla po chvilce šokovaného ticha jedna z dívek, "to je... podsvětí? Vyjevíte nám pravdu?"
"Pravdu? Pravda je, že tvůj dědeček je pěkný proutník, Susan!"
"Proutník? To tam pletete košíky, madam?"
"Ale tůdle, košíky, plete hlavu lady Bellové! Jinak tady většinou hrajeme whist."

"Odejdi pryč ty ošklivá obludo!"
"No toto!"
"Promiň, ale tvůj obličej by vyděsil i Frankeinsteinovo monstrum"
"To od vás není pěkné, pane Kocoure."
"Pěkné nepěkné, na tohle musíš mít charisma a pořádný švih! Koukej!" zahalekal kocour a přistoupil k mladé ženě v dlouhých šatech a se šátkem na hlavě.
"Promiňte, mladá paní, u kterého z těchto trhovců by cestovatelé jako my mohli koupit nějaké citrony?"
"No, dovolte? Vy jeden nechutný prasáku!" smázla Kocurův úsměv pořádnou fackou.
"Cože? Co to?"
"Promiňte pane," mávl na něj Kryton překladačem, "Omylem jsem nastavil příliš jemnou kalibraci, bralo si to přímo vaše myšlenky, místo slov."

"Sheldone! Co se stalo s mým autem?"
Penny vtrhla ke klukům do bytu a vypadala vyloženě vytočeně. Ne, že by to Sheldon sedící na svém místě dokázal rozeznat.
"Ale to byla maličkost," zkusil špatně zahraný výraz falešné skromnosti, "vlastně mi za to nemusíš děkovat. Ne moc."
"Děkovat? Ty jsi mi ukradl auto a já ti mám děkovat?"
Leonard si v kuchyni pobaveně otevřel chipsy.
"Není to krádež, když jsem ti ho vrátil opravené. Vlastně by poděkování neuškodilo, dělal jsem to, protože jsem ohleduplný!"
"Cože?" vydechla Penny.
"Budeš mě teď vozit do práce, nechci tě otravovat stížnostmi na stav tvého auta.

Nejlépe utajeným tajemstvím nacistického Německa byla skutečnost, že se jim skutečně podařilo vyslat expedici do vesmíru. Nepostavili ovšem základnu na Měsíci, ale vyslali expedici vesmírných Arijců v generační lodi, aby osídlili další hvězdnou soustavu.

Tvůrci projektu do něj vložili to nejlepší z nacistické techniky a vědy, použili ty nejmodernější vědecké teorie. Právě to se stalo projektu na ovládnutí vesmíru Árijci osudným.

Dle eugenických poznatků byl v každé generaci vybrán nejvhodnější muž jako jediný otec, aby bylo potomstvo silné a početné.

Není divu, že po 20 generacích skončila výprava v nitru hvězdy. Nikdo z osazenstva už neuměl ani mluvit, ani počítat.

Prasečí tanec, ušklíbla se v duchu, když pozorovala borečky na parketu. Jeden ji chtěl dokonce oslovit, ale hodila na něj takový pohled, že se dal za řehotu svých kamarádíčků na ústup. To tak, prasáku!
Potřásla hlavou, byl to zajímavý sociologický experiment, ale co si sakra myslela? Ti borečci a jejich slepice byli úplně jiný živočišný druh!
Dopila svůj Shirley Tample a zvedla se k odchodu, když v tom spatřila dívku u protější stěny, která jako by sem také nepatřila. Byla vyzývavá, ale elegantní, kolem sebe auru nezúčastněnosti. Dívka si všimla, že na ni zírá a usmála se.
"A sakra," zašeptala.

MÁK
PRÁCE VŠEHO OKULTÍHO DRUHU

Dveře v zapadlé uličce na okraji Sto lat nepůsobily zrovna důvěryhodně, ale prý tady sídlí specialista, který má spoustu zkušeností s nejrůznějším druhem dobrodružství. Zabušila na dveře a trochu se lekla, když se samy otevřely. Potřásla hlavou, jasně, magie (ve skutečnosti za to mohl nefunkční zámek).
Místnost byla temná a zaprášená, na policích byly nejrůznější flakónky a jiné nádoby, na stěnách viseli netopýři. V rohu stála velká truhla, jako jediná nebyla celá zaprášená. Měla pocit, že se na ni truhla upřeně dívá.
Nadskočila leknutím, když se za ní ozvalo zakašlání.
"Doufám, že máte hodně zlata."

Velitel Elánius se rozhlédl a málem ho trefil šlak. Ohromeňe zíral na četné hromady hlíny, které přes noc vyrostly v okolí hradu upířího klanu. Aktivně se snažil ignorovat Anguin pobavený výraz.
Sebekriticky přiznal, že to je celé jeho chyba, když si uvědomil trpasličí pracovní zpěv linoucí se z čerstvých děr.
"Dobré ráno, Elánie, Tabulová službo," pozdravil ho velitel obřadu trpasličího vojska uctivě, "na toho psa jsme ještě nenarazili, ale hoši se do toho pustili s plnou vervou."
Ano, byla to jeho chyba, ani únava z bitvy a množství mačkadlice na oslavu vítězství nebyla omluvou pro použití přirovnání před skupinou trpaslíků.

Termojaderné hlavice explodovaly a vesmír okolo federálních lodí vykvetl září desítek nových sluncí. Ničivá energie narazila do boku křižníku UFSS Aurora a rozdrtila ho. Kusy silného pancíře se uvolnily a jako šrapnely proletěly celou lodí.
Některé si našly cestu skrz můstek, roztrhaly několik důstojníků a otevřely tuto sekci lodě vesmírnému vakuu.
Přesně pro tyto případy byly navrženy kombinézy všech příslušníků námořnictva. Při ztrátě tlaku bylo ale potřeba okamžitě si nasadit masku. Objemnou masku ale u sebe většina posádky navzdory směrnicím nenosila, až do této chvíle bylo nemyslitelné, aby někdo napadl federální křižník.
Jenom na můstku kvůli tomu zemřelo třiadvacet lidí.

Federální korveta provedla pečlivě naplánovanou akci. Railguny vystřelil a vstříc planetě se vydalo sto speciálních wolframových tyčí. Nebylo na nich nic složitého, kov, ablativní tepelná ochrana na špičce, slabé řídící motorky. Ale jen prostá váha použitého wolframu z těchto jednoduchých střel dělala tak drahé zařízení, že by šlo místo nákupu každé
z nich v chudých koloniích postavit několik tolik chybějících nemocnic nebo škol.
Vláda se ale rozhodla do svých nespokojených občanů investovat jinak.
Byly to kinetické zbraně, dopadly na povrch rychlostí meteoru, ale vcelku. I bez použití výbušnin to stačilo k tomu, aby se celé bloky domů proměnily v trosky.

Šaman kmene Stromových jaguárů se zhluboka napil posvátného nápoje a odložil nádobu z Černého stromu vedle sebe. Podíval se na oblohu a připravil se na setkání s bohy. Snažil se to před členy svého kmene nedávat najevo, ale byl opravdu velmi znepokojený.
Poprvé se objevili před více než padesáti cykly, šaman byl tehdy ještě malý chlapec, ale pamatoval si, jaké vzrušení mezi lidmi tehdy zavládlo. Magické proužky na obloze, vypadaly jako mraky, ale táhly se po celé obloze od jednoho okraje světa k druhému. Šamani se shodli, že je to dobré znamení od bohů.
A teď magické proužky najednou zmizely.

"Jasně, že se nedáme, ohoho!"
"Dejte mi sem tu s několika nosy, ať ji můžu do všech praštit!"
"Na tohle jsem se připravoval celou svou akademickou kariéru!"
Zuzana byla upřímně překvapená jejich entuziasmem.
"Ale plány jídel a odpoledních šlofíků zůstanou doufám stejné?"
Mumlání ve Velké síni získalo úplně jinou dynamiku, už nebylo zdaleka tak útočné. Zuzana potřásla hlavou a v duchu si vyplatila výhru za sázku, kterou uzavřela sama se sebou.
"Kolegové!" zahřměl hlas arcikancléře Výsměška.
Zuzana pohledem zabloudila ke vzdálené stěně, kde skupina mladých studentů zuřivě mlátila do svých iImpů. Rozšafín Ctibum zachytil její pohled a kývl na ni.

"Otče?!"
"Ano, můj nejdražší synu, copak bys potřeboval?"
"Potřeboval bych vědět, co to zase vyvádíš za šílenost!"
"Jakou šílenost myslíš? Jasně, mám rozdělané nějaké projekty, však mě přece znáš, pořád musím vymýšlet něco nového."
"Aha, to bude asi ono. Něco nového."
"Narážíš na něco konkrétního?"
"Ano, otče, narážím na ty deště, co jsi naplánoval. 40 dní a 40 nocí, po celé planetě, přívalové deště, té vody bude tolik, že se všichni utopí!"
"Aha, myslíš, že to bude tak dramatické?"
"Ano, to si teda myslím! Ty ses snad úplně zbláznil?"
"Ale vůbec ne, synu. Chci udělat prostě trochu větší rekonstrukci, no."

Místní se rychle přizpůsobili tomu, že je okupují federální jednotky, pomyslel si Billy. Bylo jasné, že tenhle nevěstinec vznikl nedávno.
Do křesla vedle něj klesl už přiopilý desátník Hanks: "ha! Tady utratím svůj žold do posledního coinu."
Billy věděl, že má mlčet a usmívat se, ale nedalo mu to a namítl, že by si měli něco odkládat na později, na penzi, nebo tak.
"Hele mladej," naklonil se k němu veterán sboru, "já tu chcípnu, jasné? Jsem mariňák, kurva, žádný bankovní úředník. Bojuju, chlastám, šukám, to je moje penze. Klidně si kupuj akcie, dluhopisy a podobný sračky, já sázím na smrt."

Zavřel za sebou dveře, rozsvítil a nadskočil leknutím. Na gauči vedle sebe seděla jeho spolubydlící Caroline a nejlepší kamarád Toby. Oba na něho vrhali upřený a přísný pohled.

Daniel:"Co tu sakra... oba... vždyť se ani neznáte!"
Toby: "Hele, už toho bylo prostě moc. Půl roku mluvíš jenom o ní."
Caroline: "Narazili jsme na sebe v klubu, od vidění jsme se znali."
Toby: "Ukázalo se, že nás terorizuješ svou nešťastnou zamilovaností oba. Takže tohle ber jako sebeobranu!"
Caroline: "Vymysleli jsme to. Všechno. Prostě půjdeš a získáš dívku svého srdce."
Toby: "A taky jsme se u toho dali dohromady my dva."

Svým způsobem to bylo ještě víc znepokojující, než když se Sheldon pokusil postavit si v kůlně jaderný reaktor. Tehdy byla alespoň nějaká vyšší moc, konkrétně FBI, která tomu mohla zabránit.
Mary se modlila každý večer k té nejvyšší moci, aby nejnovější posedlost jejího mladšího syna rychle přešla. Sheldon totiž zjevně konečně dosáhl puberty a začal zkoumat způsob, jak sestrojit detektor citů.

Jeho sestra, která je dokázala detekovat bez pomocí techniky, a také s nimi patřičně manipulovat, z toho měla legraci.

Naštěstí se ukázalo, že projekt měl být předstupněm k citovému anihilátoru, aby se Sheldon ujistil, že ho žádné city nedoženou.

"Fyziologicky je v pořádku, ale vůbec se mi jeho stav nelíbí."
Jeho staré já by se možná divilo, jak může pozorovat a slyšet vědce za pancéřovaným falešným zrcadlem, ale jeho staré já se krčilo někde v koutě.
"Možná budeme muset odhodit a zničit celý izolační modul."
Poprvé po mnoha dnech se jeho hlava pohnula, ale jeho oči zůstaly mrtvolně strnulé.
Bezpečnostní dveře vybuchly, stejně jako hlava mariňáka, který se duchapřítomně pokusil zmáčknout tlačítko nouzového odpojení karantény a jejího nasměrování směrem k blízké hvězdě.
Zazněl poplach a posádka vědecké lodě začala reagovat. Ale bylo zoufale pozdě.
Mimozemská entita se ošklivě usmála.

Plížila se močálem a cítila hlad. A touhu.
Hlad ji provázel už dlouho, ale touhu po jeho uspokojení necítila takhle silně ještě déle. Nebyla dostatečně chytrá na to, aby si uvědomovala důvody, ale bytosti, které se vyskytovaly posledních 30 letech v jejich lovištích, byly... žalostně nedostatečné. Pokřivené. Žádná kořist, ke které se za tu dobu dostala, nemohla utišit její hlad.
Ale teď jí svitla naděje. Bytost, kterou sledovala měla silnou životní auru, šťavnatou, plnou síly.
Konečně ji měla na dosah a odhalila se, aby zaútočila.
Ale její kořist nebyla vyděšená, naopak, byla odhodlaná. V ruce se jí objevil stříbrný meč.

"No a ti mchalí nevchyditelní tchvorčkchové jsou moc nebezpecheční," zakončil Igor přednášku pro mužstvo.
Všichni se tvářili poněkud zaraženě, policista Polštářek dokonce přemýšlel, jestli by mu nakonec nebylo lépe jako dřevorubci v horách Beraní hlavy.
"Něco jako bubáci a víly zubničky?" ozval se nakonec Noby.
Pleskot Řiťka potřásla unaveně hlavou: "Ne, Noby, ti tvorečkové jsou neviditelní, protože jsou tak malí. A jsou nebezpeční, právě proto bychom si měli co? Umývat. Důkladně. Ruce."
"Ale máma říkala, že přílišná hyena škodí," oponoval Noby, který se v tom už úplně ztrácel.
"Ncho, vchaše mcháma měla vchlastně tchrochu pravdu."
Pleskot složila hlavu do dlaní.

Oči všech vojáků v křehkém výsadkovém modulu hypnotizovaly průhledové displeje, na kterých vykvetly tisíce symbolů raket. Na útočící divizi mariňáků se zaměřila vlna smrti, a bez ohledu na obranné systémy se roztočila vražedná ruleta, ve které byli pouhými diváky.
Skoro to zvládli, skoro.
Laser korvety na oběžné dráze zničil útočící střelu na poslední chvíli, přežili, ale modul se stal neovladatelným a před rozdrcením je zachránila zoufalá snaha brzdícího motoru.
I tak nebyl dopad pěkný. Zlomená žebra byla téměř požehnáním. Přezka na Tailmanově postroji praskla a on si zlomil vaz, Ču-šen se utopil ve vlastní krvi, jak mu žebra propíchly plíce.

Probudil se s úpornou bolestí hlavy, bolelo i ostré světlo odpoledního slunce. Viděl nad sebou starostlivou tvář Tag-ču-bariho.
"Co se stalo?" zeptal se, ale bylo mu to vlastně jasné.
"No, další parta se snaží ukrást Jablko mládí, seržante, šli na to přes převléknutí za strážné. Zase."
"To je tento měsíc podruhé!"
"Ano, pane."
Seržant se posadil a potřásl hlavou, pak si něco při pohledu na Tag-ču-bariho uvědomil, a rychle se podíval sám na sebe.
"Ti parchanti nám vzali i spodní prádlo?"
"Ehm, ano."
"Zatracení hrdinové, tohle už přehánějí!"
Při představě cesty na strážnici přes přeplněné náměstí se mu udělalo nevolno.

Do soumraku zbývaly tři hodiny, pokud Hlídka rychle nedostane informace z Tadyla Tamkdebyla a nezasáhne, budou umírat lidé. Hodně lidí. Jenže ten mlčel a kapitán Karotka začal být zoufalý.
Co by udělal velitel Elánius? Ten by pouštěl na Tamkdebyla tolik hrůzy, až by zazpíval... Aha!
"Tak zpívejte," přerušil ticho Karotka.
"Cože?"
"Kápněte božskou, spusťte, jděte s pravou ven... prostě zpívejte!"
"Trhněte si, kapitáne."
"No dobře, tak budeme zpívat my. Hoši, znáte Morporkskou Anežku? Tak na tři."
Karotka, Noby a Reginald Půldbotka spustili, a Tamkdebyl to skoro ustál. Ale pak se ze své laboratoře přidal Igor.
"Dost! Budu mluvit!" vykřikl vězeň.