Moje články

Bylo to sotva pár týdnů, co pro Trávozela Poddajníka, kterému v sousedství nikdo neřekl jinak než Mlátička, vystrojili obyvatelé rodné vesnice sice malou, ale zato velmi upřímnou, oslavu na rozloučenou.
Teď se plížil za trestuhodně neopatrným staříkem a snil o své budoucnosti ve velkém městě.
Proto ho dokonale zaskočilo, když se stařík náhle otočil a vykřikl: "Vaši licenci, pane!"
"...?" bylo jediné, co ze sebe Mlátička dokázal dostat, protože mu na rameno dopadla ruka o které se dalo říct, že měla solidní pevnost.
"Jakou ?@&! licenci?" vykřikl nakonec vzdorně, aby zakryl narůstající strach.
"To jsem tušil," usmál se stařec, "vítejte v Ankh-Morporku!"

Stařec umíral obklopen rodinou. Příbuzní se v sice luxusní, ale přesto proutěné chatrči, typické pro oblast vnitřního Klače, cítili poněkud nepatřičně.
Umírající muž byl posledním velkým náčelníkem kmene Atar Hašam, kmene, který se postupně přestěhoval do Al Kali a nadělal jmění prodejem nekvalitní kávy nepřátelům z druhé strany Kruhového moře.
U lůžka se objevila postava zesnulého náčelníka.
"Hašlaban?" zeptala se.
"ANO."
Postava se začala rozplývat.
Další duch to pozoroval se smutkem v očích. Pak se tázavě ohlédl na Smrtě:
"Opravdu máme i my své nebe?"
"KAŽDÁ SMRTELNÁ BYTOST MÁ PRÁVO NA SVOU VÍRU."
Duch mrtvého jazyka se vydal na cestu.

Muž se cílevědomě prodíral sněhovými závějemi. Byl na pokraji sil, ale byl odhodlán své poslání splnit.
Nesl důležité poselství pro krále Ankh-Morporku. Jeho město bylo v nebezpečí a on byl jeho jediná naděje.
Náhle před sebou v houstnoucím šeru spatřil záři ohně.
Opatrně se k tomu místu přiblížil. Uprostřed sněhových závějí byl kruh zelené trávy. Byly tam i záhony, ze kterých koukala mrkvová nať. Pak si všiml malého holohlavého muže v oranžovém rouchu.
"Cožpak není psáno, že na dušenou mrkev je vždycky čas?" usmál se na něj stařík a ukázal k ohni.
Posel pokrčil rameny, dušenou mrkev by si dal.

Rozšafín Ctibum, vedoucí katedry silnoproudé magie Neviditelné univerzity, seděl za svým stolem a studoval nějaké záznamy, když se ozvalo zaklepání.
"Dále."
Vešel student a podal mu stránku s výpočty, které provedl Hex.
Katedra silnoproudé magie provozovala to, co sám Ctibum nazýval aplikovanou magií. Jejich hlavním úspěchem byl Hex - první zeměplošský počítač.
Rozšafín Ctibum si stránku prohlédl, zamračil se a vrátil ji studentovi.
"Tohle nemůže být správně, zkontrolujte to, asi je tam nějaká špatně nastavená proměnná."
Trvalo něco přes tři hodiny, než se ozvalo další zaklepání. Tentokrát to byl jeden z mladých mágů.
"Vlezla nám tam beruška," podával omluvně Rozšafínovi papír.

Jedna z mála věcí, kterými starý Ankh-morpork oplýval, byly staré opuštěné prostory. Nové budovy vznikaly na troskách starých a vždycky zbylo nějaké to skladiště, o kterém nikdo nevěděl komu patří.
Teď jedno takové zabrala Noční hlídka.
Elánius se ještě jednou vážně zadíval na speciála připoutaného k židli. Muž se potil a nervózně těkal pohledem, ale zároveň se snažil tvářit vzdorovitě.
Tohle bych radši neměl vidět, pomyslel si Elánius.
Ohlédl se, aby se na sebe podíval. Mladý Sam stál v pozoru, oči upíral na vězně. Elánius ho poslal hlídat ven.
Pak se otočil a temně se usmál: "Dáte si zázvorové pivo?"

V sále opery seděla spousta bytostí. Byli tam lidé, trpaslíci, trollové, a dokonce i Noby Nóblhóch.
Pán ze Slova právě končil svou řeč: „Příběhy musí žít dál, nikdo nesmí zastavit slova!“
Další řečník byl stručný: „SOUHLASÍM.“
„Uvědomujete si, že si tím značně zmenšíme manévrovací prostor? Značně?“ ozval se z hlediště Lord Žraloun.
„ANO“
Ze své židle prudce vstal Vzoromil Výsměšek, a upravil klobouk, který se mu svezl do čela. „Musíme starého pána uctít,“ prohlásil vážně.
Jeho slova doprovázelo všeobecné přikyvování. Všem přišlo, že je to ta správná věc.
„Dobrá, ale jen na vlastní nebezpečí,“ ucedil nakonec vévoda Elánius koutkem úst.

Je 30. dubna 2014, poslední den letošního DMD. Přesně před rokem, při příležitosti psaní posledního drabble, jsem vzpomínal, jak to pro mě všechno vlastně začalo.
Rok je dlouhá doba. Velmi dlouhá. A ten poslední se toho tolik událo. Přesně před rokem mi ale zbývaly ještě tři měsíce k události nejvýznamnější, k té, za kterou můžu vděčit právě tomuto stoslovnému šílenství.
Proto jsem se na tento rok těšil o to víc, proto to pro mě byla o to větší zábava. Jsem vděčný za možnost opět si vyzkoušet jak psát vskutku minimalisticky.
Takže zase příští rok.
Kač kač.
A pac (a *pusu*)

Šer Chán běžel džunglí, rozhlížeje se po kořisti. Věděl, že se před ním třesou všechny zvířata, malé i velké, proto našlapoval tiše, a pečlivě se rozhlížel, aby zahlédl jakýkoliv pohyb.
Proto byl nesmírně překvapen, když před sebou najednou spatřil divokého bůvola, jak stojí zpola zakrytí listím, a klidně se na něj dívá.
"Sněz mě," řekl mu bůvol, a dál na něj hleděl klidným pohledem.
Šer Chán se pečlivě rozhlédl kolem sebe.
"Je to past, že?"
"Ale ne," odpověděl mu bůvol, "Jsem starý, starší než kdokoliv z mého stáda. Už jsem zažil příliš mnoho jar. Sněz mě, a ostatní dnes ušetři."

Odložil jsem knihu vedle postele. skončila poslední stránka. Po kolikáté už? Po osmé? Nebo už po desáté?
Chvilku se cítím, jako by mi bylo zase dvanáct. Ten smutek, že příběh skončil. Ale už jsem starší, už nemusím být smutný.
Stačí si lehnout a zavřít oči. Představit si bitevní ryk na úpatí Osamělé Hory. Jednotku elitních rytířů, doprovázených trpaslíky, procházejícími síněmi Morie, jak čistí kořeny hor od veškerého zla.
Za zavřenými víčky stvořit nádherná města, a aleje soch. Stvořit hrdiny i padouchy, naplnit příběhy životem. Vždyť každý konec znamená začátek.
Ten kdo zná tajemství, může vidět všechno, co si dokáže vysnít.

Probudil jsem se s pocitem, že jsou mé smysly mnohem ostřejší. Slyšel jsem veškerý ruch ulice za tlustou zdí. Kromě spousty jiných pachů jsem rozeznával vůni sexu a lidské krve. Krve, které jediná mi dokáže na chvíli zostřit smysli.
Kurva!
Ležela na koberci v obývacím pokoji. Už když jsem vstával z postele, slyšel jsem její mělký dech, ale nic mě nepřipravilo na její bledou kůži v kontrastu k rudým vlasům.
Kurva.
Vzal jsem telefon a zavolal doktora Forche. Jen se zeptal na její krevní skupinu a zavěsil.
Klekl jsem si, vzal její studenou ruku do své.
Hlavně mi tu neumírej.

Čangl Li Pcheng se na tuto dovolenou velmi těšil. Už samotná cesta, let suborbitálním letounem z Šanghaje do Londýna stála za půl roku odříkání a šetření. Stejně tak let obstarožním Boeingem 777 z Londýna do EU.
Nejvíc ho ovšem zaujala benzínová pumpa postavená uprostřed polí, bez příjezdové cesty.
"Proč tam stojí tamta pumpa?" zeptal se jednoho z místních.
Mladík se zadíval tím směrem: "No, přestal se prodávat benzín, a chyběly peníze ze spotřební daně. Tak Unie vyhlásila dotace na stavbu pump."
"A zabralo to?"
"Ale jistě!" Rozzářil se mladík, "postavilo se jich tisíce. A do roku 2040 prý předeženeme USA."

Posádka Kosmiku seděla kolem stolu. Lister zachmuřene hleděl na fotku před sebou. Ostatní kluci z Trpaslíka se dívali na Listera.
Krytonovi se ve tváři zračila starost, zbylí dva se snažili skrýt pobavení.
Nakonec ticho přerušil Rimmer, když se samolibě opřel a složil ruce za hlavou:
„Řeknu vám, teď jsem poprvé rád, že jsem zemřel.“
Lister se na něj zoufale podíval.
„Ale pane,“ snažil se chlácholit Kryton, „je to slušná dívka z dobré rodiny.“
„Jo,“ povzdechl si Lister, „vsadím se, že na výstavě psů by o ni řekli, že má skvělý rodokmen a hladkou dlouhou srst. Sorry, že mě to nerajcuje.“

V místnosti s jedinou blikající žárovkou byli jen dva muži. Mladší seděl na jednoduché židli u kovového stolu a tvářil se zkroušeně. V obličeji staršího muže, stojícího kousek od něj, se zračila hrozba.
"Tak kde jsou?" obořil se na něj trošku šišlavě, ale hlas měl pevný a plný odhodlání zjistit pravdu a naklonil se k uvězněnému. "Co jsi s nimi udělal?"
Honza Truhlář, příslušník obávaného českého gangu, postrachu chicagských ulic, mu pohled tvrdě oplatil, ale zarytě mlčel. Své už řekl, cítí se nevinný.
Vyslýchající se zrovna nadechoval, když se otevřely dveře: "Blažku, nech toho. Kluci našli tvoje zuby pod kanapem."

Chvilku se na sebe muži z českého a italského gangu nasupeně dívali. A pak to začalo.
Vypukla plnohodnotná hospodská rvačka. Honza Truhlář rozbil židli o Torria, a podařilo se mu tak skolit tohoto slavného italského reka. Starý Blažek volal něco o klidu, a o společném boji proti Rakouskému mocnářství. Většina mladíků to nezažila, takže ho neposlouchala.
Poslední zůstal na nohou italský mafián Malý Billy, držel se u stěny, a knockautoval každého, kdo se k němu přiblížil.
Češi pro něj sice měli příhodnou přezdívku, ale on neznal její význam, tak ji hrdě a šišlavě opakoval.
Panáky mu ovšem dnes platili Češi.

Honza Truhlář vpadl do chicagského baru jako povodeň.
"Více strýce!" zvolal.
Všichni členové České mafie, obávané skupiny zločinců ovládající velkou část chicagského podsvětí, se na kolegu podívali. V jejich tvářích se zračila otázka.
Starej Blažek si povzdychl. Měl v gangu na starost zaučení nováčků, a Honza, prostý moravský hoch, kterého loď vysadila v New Yorku teprve před rokem, mu dělal starosti.
"Uklidni se chlapče, co to říkáš?"
Mladík se nadechl: "Přišel ke mně muž a pošeptal Více strýce. Pak zmizel."
Blažek se mu díval do očí. Pak si povzdechl.
Najednou se znovu rozletěly dveře: "Zástupce šerifa udeřil! Zatýká naše hochy!"

Vynořila se z mořské pěny, a když sluneční paprsky poprvé dopadly na její nádhernou tvář, celý svět se rozjasnil zářivými barvami. Oblékla si šaty z nebeské modři a vydala se na cestu krajem.
Všude, kam její noha vkročila, přinášela lidem naději, mír a lásku. Králové plakali, když spatřili její spanilost, horkokrevní mladíci zahazovali meče a chápali se seker, aby postavili dům pro rodinu. Mladé dívky ji doprovázely na každém kroku a z jejich líbezných hrdel se nesl nadpozemský zpěv.
A tak kráčela po své cestě, Afrodita, z vln stvořená. Jejím posláním bylo přinést něhu a lásku do temného mužského světa.

Olověné kruhy se rozplývaly na obloze a burácivý zvuk nejmodernějších lodních motorů se pomalu dostával na snesitelnou úroveň. Stál jsem na samém okraji bezpečné zóny, která vyznačovala oblast kontaminace těžkými kovy, lodí startujících z hlavního kosmodromu na Eclipse IV, a pozoroval zmenšující se obrys dopravního trajektu.
Za hodinu zakotví u orbitální stanice, kde jeho cestující, včetně mé životní lásky, přestoupí na pravidelnou linku mířící do Sluneční soustavy.
Díval jsem se na tu mizející tečku se zvláštní melancholií v srdci. Nevěřil bych, že mě bude tak moc bolet, vidět někoho odjíždět.
Ale ať se stane cokoliv, lásko, zase se setkáme. Slibuji.

Ležel jsem tam už několik hodin, když se konečně začalo něco dít. Na opačném konci ulice se vynořilo ze zatáčky terénní auto se zatemněnými skly, a rychle se blížilo k místu setkání.
Sledoval jsem ho skrz hledí odstřelovací pušky, dokud nezastavilo. Vystoupila z něj najatá gorila a hned po ní náš kontakt. Chvilka nato se ze skrytého vchodu vynořil Freddy a Lil, nesoucí kufřík se Zbožím.
Začal jsem mít pocit, že je vše na dobré cestě, když v tom jsem spatřil na protější střeše nějaký pohyb.
Sniper! Právě se dostal na pozici. Takže zákazník nás podrazil.
Zamířil jsem a vystřelil.

*Ví o nás. Charlie konec*
Kapitán se zastavil a bleskově přemýšlel. Pak zmáčkl tlačítko na své vysílačce.
*Balerína, všem jednotkám, Balerína.*
V tu chvíli se událo několik věcí. Rozhoukaly se alarmy, jak si nepřátelé všimli jednotek SEALS* infiltrující jejich loď, jednotky z Taury zrušily utajení a zároveň se z hyperprostoru vynořila výsadková loď Achilles doprovázená USS George Hammond.
Kapitán věděl, že právě teď se rozhodne o výsledku celé operace. Jeho vojíci byli přečísleni nepřáteli více než stokrát. Poté, co selhalo utajení, byla jejich jediná výhoda v rychlosti a v nepřipravenosti obránců nepřátelské mateřské lodi.
Nadechl se, a rozběhl se vpřed.

Díval se na ně dolů, jak se hemží, a usmíval se. Měl je rád, svůj nejlepší výtvor.
Najednou si všiml, že vedle něj stojí nejstarší syn.
"Otče, měli bychom mezi ne vstoupit, a pomoct jim."
Ten se na něj zamyšleně podíval: "Zkoušel jsem to, ale zjistil jsem, že to nepomůže. Myslím si, že je potřeba, aby na to, jak správně žít, přišli sami."
Syn svěsil hlavu, a odešel. Ale nedalo mu to, stále uvažoval, jak by těm dole mohl pomoci. Nakonec, po několika letech, navštívil svého bratra Gabriela.
"Gabrieli, mám pro tebe úkol. Navštívíš pannu Marii, a toto jí řekneš..."

"Ten člověk je naprosto šílený," hlesl nevěřícně mladý muž, a zakroutil hlavou. Přítelkyně, která ležela na posteli vedle něj a držela telefon se zprávami, se jenom zasmála: "No, ale kázání měl docela zajímavá."
Překvapeně se na ni podíval: "Ty jsi...?"
"Ano," usmála se, "a pokud chceš, zajdu na zpověď. Když se mu upřímně vyzpovídám, třeba ho z toho klepne."
Zasmál se a políbil ji.
"Miluji tě."
"Miluji tě."
idnes.cz:
Známý kněz, držitel prestižní Templetonovy ceny, byl dnes nalezen mrtvý v kostele u Nejsv. Salvátora. Svědci uvedli, že se necítil po zpovědích nejlépe. Lékař označil za pravděpodobnou příčinu smrti infarkt.

Císař Nebeská Růže seděl na svém trůně a byl rudý až po konečky listů. Rudý vztekem.
"Cože se to opovážili?" rozkřikl se na generála Kopretinu a listy se mu třásly zlostí, "jak si mohou luční květiny dovolit nesouhlasit s mojí božskou vládou?"
"Ale pane, oni jen tvrdí, že se s nimi nezachází stejně jako s ostatními obyvateli vaší slavné říše."
"Snad se svými soukmenovci nesympatizuješ?" podíval se císař ostře na generála.
"To ne, císaři. Jsem váš věrný služebník."
"Dobře," usmál se vládce temně, "luční kvítí je ošklivé a méněcenné. Jdi a poprav nějaké pampelišky, ty jistě celou tu vzpouru vedou."

"Měli bychom překročit úžinu a napadnout Říši, dokud se zmítá v chaosu. Už příští rok můžeš být vládcem Říma!" rozohnil se mladík a pro zdůraznění svých slov praštil sevřenou pěstí do dlaně.
Oba starší muži, císař Velké Británie a jeho první konzul, se na sebe ustaraně podívali.
"Tite," oslovil mladšího muže Gaius Martinaqus, "Vím, že jsi mladý a horlivý, ale věz: každá říše stojí na hliněných nohou. Kde je dnes Egypt, kde jsou Řekové a Makedonci? Jsou jen historií, stejně jako bude Řím, pokud tvůj otec sejde ze své vytyčené cesty. Jen silný národ a spravedlivý stát může překonat věky."

Zářivá oblaka jiskřivých myšlenek
pošeptá
pohladí
zmítá se v extázi
Vítám ji s polibkem
úsměvem na tváři
to když se životy
promění
v nádherný sen
Nebeská podoba padlého anděla
utěší
zachrání
s rukama v sevření
Byli jsme v oblacích
ze světa zmámení
to když se životy
setkají
v slunečný den
Letící poryvy blyštivých vzpomínek
políbí
potěší
vysaje ze rtů dech
Jen pro ni bojuji
chopím se opratí
to když se životy
propojí
v život jeden
Porcelán tvrdý jak démanty
uzamkne
propustí
schoulí se v náručí
S tlukotem v souznění
svým smyslem spojeni
to když se životy
rozezní
souzvukem vesmírných sfér

Na samém začátku zimy byly konečně nepřátelské kmeny zahnány na útěk, ale následky byly pro Northumbrii ničivé. Tam, kde se bojovníci prohnali krajem, nejenom že vyvraždili obyvatele, ale zničili úrodu na polích a ukradli všechny zásoby, které našli.
A tam, kde se neválčilo, dokonaly dílo zkázy deště a krupobití, které se v srpnu přehnaly krajinou. Muži byli v královské armádě, mnozí se už nikdy do svých domovů nevrátili.
Zima byla krutá, hladomor těžce udeřil. Příliš staří, nebo příliš mladí ji nepřežili. Lidé jedli dokonce i krysy.
Když pak na jaře zaútočili Vikingové znovu, zbídačené obyvatelstvo se jim už nedokázalo ubránit.

"Byli malí a oškliví. Hrozně oškliví. A jak kleli, oh, jak strašně oni kleli," zašeptal farmář Vrtinoška a sevřel hlavu do dlaní. Vypadal, že se brzy rozpláče.
V hospodě bylo ticho. Chlapi se dívali jeden na druhého, až se jejich pohledy neomylně zastavily na starostovi. Starosta se podíval na hospodského, nesoucího kalíšek mačkadlice, a mírně zavrtěl hlavou. Ten se bezradně podíval na alkohol pomalu rozpouštějící šálek, a pak jej vypil sám. Starosta se obrátil na farmáře. "Hele, Eriku... Erm... Chceš nám říct, že tě napadli malí mužíci a odnesli krávu?"
"A byli modří!" zlomil se Vrtinoškovi hlas a rozbrečel se.

"Sire Humprey, můžete na slovíčko?"
Stálý tajemník, který už byl na odchodu, se otočil a posadil: "Samozřejmě, pane ministře."
"Humprey," oslovil ho ministr a zalistoval v hromadě papírů, "tady čtu, že platíme 2,3 milionu liber za provoz státní opery."
"Báječné, pane ministře!"
"Ale ne, Humprey, myslím, že mi nerozumíte. To vůbec není báječné. Taky je tu napsáno, že na operu chodí méně jak padesát tisíc návštěvníků."
"Ale pane ministře," začal úředník blahoskloně, "opera je umění, diváci nejsou důležití."
"Nejsou důležití! To by tam vůbec nemuseli být." Vybuchl ministr.
"Skvělý nápad, pane ministře, hercům by se jistě hrálo mnohem lépe."

Jsem pouze já, cesta a noční obloha.
Konečně jsem se vymotal z obydlené oblasti, a měl před sebou krásných 1500 mil prázdné majestátní pouště. Z rádia zní Sting, vnímám vrnění dvanáctiválce pode mnou a skrz přední sklo vidím hvězdy i stříbrný měsíc.
Když jsem ve městě, bývám nervózní. Jen na cestě, jen pokud jsem sám, se svými myšlenkami a s jasným cílem před sebou, jen tehdy jsem šťastný.
A thousand times the mysteries unfold themselves
Like galaxies in my head
To je ta chvíle, kterou miluji. Chvíle, kdy se dokonalost okamžiku spojí s věčností, a hvězdy vstoupí do mé mysli.

"Hlavně klid," procedil jsem koutky úst a podíval se stranou pouze pohybem očí. Neodvažoval jsem se pohnout hlavou.
Nadalia stála jako socha, s pohledem upřeným před sebe, ale viděl jsem, že pozvednutý meč v jejích rukou se třese. Těžko dýchala, bylo jasné, že je na pokraji hysterie.
Deset metrů před námi stál dospělí Kardaleten. Polointeligentní bestie. Tři metry vysoký ještěr se strašnými drápy i zuby. Obvykle loví Darataky, ale člověkem nepohrdne.
Na druhou stranu, dobře ví, co znamenají meče v našich rukou. Vidím jak si nás měří, přemýšlí, jestli zkusit šanci. Někteří to dělají, pro radost z lovu.
Hlavně klid.

Zažil podivný pocit neskutečna, a najednou stál na tvrdé kamenné dlažbě. Smysly se mu okamžitě zahltily množstvím cizích vjemů.
Byla noc, na nebi svítily dva měsíce, a on stál na náměstí obklopeném majestátními budovami se sloupy z mramoru. Všude kolem něj zářila světla, a prostor byl plný lidí v nezvyklém, divoce barevném, oblečení.
Muži na sobě měli dlouhé splývavé hábity halící je až ke krku a ženy široké sukně. Ovšem všechny byly od pasu nahoru odhalené a ňadra jim podpíraly jakési šerpy.
Šok pomalu začal odeznívat, hlavou mu běžely zmatené myšlenky. Pak se podíval dolů a spatřil svá ňadra.
"Fuck."

Dva muži stáli na vyhlídkové galerii a shlíželi dolů pod sebe. Oba vypadali velmi zaujatě, v jejich pohledu se zračilo upřímné, skoro až nábožné nadšení.
"Je nádherná," otočil se vyšší z nich na svého společníka, "klidně řekni, že jsem starý blázen, ale myslím, že jsem se na stará kolena zamiloval."
"Mladší muž se na něj usmál: "Rozumím ti, sám se už nemůžu dočkat, až budu uvnitř. Víš, chybí mi to, opravdu mi to chybí."
"To nám všem, ale bude to trvat, příteli. S touhle kráskou si hned tak neužijeme." povzdechl si a znovu se zadíval na nedokončený trup válečné lodi.

"Milesi, nech velení na mě!"
Kapitán Matheson se podíval na svého přítele, a pokusil se zvednout. Zasténal, když mu do poraněného boku vystřelila prudká bolest.
"Já ti nevím, Sebastiane, zdá se mi, že si to moc užíváš. A už máš zase ten svůj šílený pohled."
Někde blízko vybuchl granát, a k oběma mužům doběhl jeden z nových vojáků.
"Pane, potřebujeme...," začal, ale najednou se jeho hlava rozlétla, když ho zasáhla kulka.
Sebastian sebou praštil na zem, a vyčítavě se na velitele podíval.
"Notak, vezmu to za tebe, jen pro jednou."
Miles Matheson si povzdech: "Tak běž, ale nenech se unést."

Po skončení konzulátu se Vespasianus stal v roce 805 prokonzulem Británie, která byla tehdy provincií Římské říše. V roce 810 odmítl složit funkci, vyhlásil nezávislost Británie a prohlásil se britským císařem.
Následovala konfrontace s císařem Neronem. Invaze do Británie roku 816 skončila Vespasianovým drtivým vítězstvím, kdy porazil pětkrát větší římskou armádu pomocí nových zbraní a vojenské taktiky.
Po Neronově sebevraždě uzavřel s novým císařem mír, a věnoval se tvorbě moderních zákonů a systému daní. V roce 869 zavedl Ústavu a abdikoval.
Podle nové Ústavy byl vytvořen Britský parlament a funkce prezidenta. Prvním prezidentem byl zvolen Vespasianuv rádce Bohemius Andrew Martinaqus

V luxusně zařízené zasedací místnosti byli pouze dva muži. Jeden z nich seděl v křesle a kouřil doutník, druhý nervózně korzoval od jedné stěny ke druhé. Náhle se zastavil a otočil ke svému společníkovi.
"Skoro si přeji, aby se u vás stal premiérem Neville, ten by na to měl rozumnější názor. Pokud na to nepřistoupíme, bojím se že se může opakovat tragedie ze začátku století."
Oslovený premiér pomalu vyfoukl kouř, odložil doutník a napil se ze sklenice whisky. Pak pokrčil rameny a upřeně pohlédl na svého společníka.
"Možná, ale stejně si na svém názoru musím trvat. Smlouvy se mají dodržovat."

Velké, červeně svítící slunce, se sklánělo k západu a muž s výraznými slovanskými rysy seděl na verandě domu s dítětem v náručí. Oba mlčky hleděli do krajiny která se pod nimi rozprostírala.
Holý kopec, který osadník zbavil stromů při stavbě domu, obtékala řeka, a za ní začínal nezvyklý les táhnoucí se daleko za obzor.
Muž věděl, že daleko na západě se rozrůstá hlavní město planety Haven, Nouveau Paris. Ale to stálo tisíc kilometrů daleko.
S něhou v očích políbil zlaté vlásky své dcery. Prvních pět let bylo velmi těžkých, ale tady, na cizí planetě, si vytvořil svůj malý kousek nebe.

Hostinský oslovil hosta s velmi zvláštním pocitem. Něco mu na něm nesedělo, i když nevěděl co.
"Budete si přát?"
"ANO."
V rohu hostince zíral jeden ze stálých hostů na pohár vína. Když tu se náhle ozvalo: "Už je tu zas."
Trhl sebou, a vyčítavě se zadíval na malého pejska nevině okusujícího kus masa. Potom se mu pohled stočil k baru.
Chvíli se tam upřeně díval.
Pak si povzdechl, vstal, a nasadil na hlavu klobouk s vyšitým nápisem MÁK.
"Tak pojď, vypadá to, že nás čekají další problémy," řekl pejskovi, a sám rozhodným krokem vyrazil ke dveřím hostince U Prokopnutého bubnu.

Undergroundový klub byl nezvykle plný. Audiovizuální projekt nalákal mnoho příznivců elektronické alternativní hudby. Většina lidí tančila, ale skupinka v rohu salónku se spíš věnovala vzájemné konverzaci.
"A Pak udělají společný sraz?"
"Jop."
"A odkud je vlastně zná?"
"Z té skupiny co psala o Harrim Potterovy."
Tísnivé ticho okolo stolu na chvíli přehlušilo i hudbu.
"No... ale i tak to zní zajímavě."
"Když myslíš."
"Měl bych se na to Vlaďky zeptat."
"OK, zeptej se."
Zeptal jsem se.
Díky tomu jsem napsal 30 drabblů, získal víc jak 180 kachniček a mnoho jich také rozdal. Bylo to fajn. A těším se na pokračování.

Když se vlajková loď intervenční flotily vynořila z hyperprostoru, a já pod sebou poprvé po 25 letech spatřil rodnou planetu, zastavil se mi dech. Tady z vesmíru vypadal Esperion stejně nádherně jako když jsem utíkal před diktátorem, který se násilím chopil moci a čtvrt století už dusil a využíval lid mé vlasti.
Ale s tím bude od dnešního dne konec.
"Pane, máme na lince imperátora Esperionské lidové republiky." ozval se mladý poručík Alianční armády.
"Přepojte ho na hlavní panel."
Na velké obrazovce se objevila obézní tvář, kterou bych skoro nepoznal.
"Ty?"
"Ahoj bratře, vracím se domů." usmál jsem se ošklivě.

Našel jsem svou Annie
svou Lolitu - je tak roztomilá
A veškeré mé štíty
padají
pod pohledem modrých očí
She gave me a Heart attack
Just because she looked so edorable
Je jak růže
červená růže
planá růže
A každá piha na její tváři
je hvězda
Pak svěží tělo
zažíhá v srdci plamen
A v duši zmatek
Je tak křehká
tak drzá
bojím se jí dotknout
a planu s každým dotykem
Don't stand so close to me
Don't stand so close to me
Je jak růže
červená růže
planá růže
Ale copak bych směl?
Vzít do náruče
zušlechtit
v nádhernou květinu?

"Chcete mi říct, že před pěti sty lety poslali mágové do současnosti tisíc barbarských nájezdníků, a ani nám o tom nenechali zprávu?"
Seržantka Řiťka upřela pohled přímo před sebe: "Nechali, akorát tomu už nikdo nevěřil, pane. A navíc se to mělo stát až za tři roky."
"A jaktože právě teď neplení město?" zeptal se velitel Elánius.
"Kapitán Karotka jim nevydal povolení pro vstup, pane! Utábořili se před hradbami"
Elánius stěží potlačil uchechtnutí: "A Kolík Aťsepicnu?"
"Prodává po městě podepsané ikonografie jejich náčelníků." odpověděla Řiťka zmateně. "Pane, co budeme dělat s těmi nájezdníky?"
Elánius pokrčil rameny: "Nic, město je prostě sežere."