Moje články

Po zuřivé výměně jsme se od sebe oddělili. Pan Jal Hi těžce oddychoval a hleděl na mě s úžasem. Možná to byl i strach.
"Na příslušníka vašeho druhu jste neobvykle rychlí," připustil opatrně a pozvedl katanu v obraném postoji.
"Protože jsem superupír." ušklíbl jsem se a zaútočil. Po chvíli z něj zbyly jen na jemno nasekané kousky těla. Začal jsem je házet do moře žralokům. Bylo jich tam hodně, asi věděli že Tobiáš v okolí znamená večeři zdarma.
Pan Jal Hi na mě vyčítavě hleděl, a koulel očima.
Zabít málo. Komentoval to Ten druhý.
Nezbývalo mi než s tím souhlasit.

"Tati? Já se bojím."
"Ale nepovídej."
"Ne vážně, opravdu se bojím."
"Tak si pojď zalézt za mnou do postele."
Chlapeček se usmál a lehl si vedle tatínka.
"A čeho se bojíš?"
"Bubáka!"
"Hm. Na bubáky existuje jednoduchý trik. Musíme se schovat pod deku."
"Tak jo!"
Přetáhli si deku přes hlavu.
"A tati, teď nás bubák neuvidí?"
"Ne," usmál se táta, "teď si myslí že neexistujeme."
"A jak to víš?"
"Od slečny Zuzany."
"Kdo je slečna Zuzana?"
"Ona je učitelka. A velká bojovnice proti bubákům."
"Ona mě bude učit?"
"To ne, ale až budeš starší, přečtu ti o ní knížku."
"Dobře."

Dobrý den,
paní von Rosretová - Srdénková, píši Vám, abych si postěžoval na golema Pila 68, kterého jste mi pronajala do mé dílny na výrobu poštovních kočárů.
Incident, na který bych rád poukázal, se stal letos o svátku Prasečí hlídky, kdy v mé nepřítomnosti zmíněný golem vyrobil 138 dostavníků, a použil na to nejen veškerý uskladněný materiál, ale zároveň dřevo z budovy naší firmy stejně jako několika okolních společností.
V současné době je navíc nasycen trh s kočáry do té míry, že mohu prodat vyrobené zboží maximálně za polovinu ceny.
Veškerá škoda činní 986 tolarů.
S úctou
pan Karel Dub Paprskokol

Těsně před svítáním je ten zvláštní okamžik, okamžik melancholie ustupující noci a naděje přicházejícího dne. Poslední hodina před východem slunce má v sobě něco mystického, nějaké tajemné kouzlo které nelze obsáhnout pouhými smysly.
Rád se v tu dobu procházím městem, mám pocit jako bych byl najednou někde jinde, jak přichází den, vynořují se liduprázdné ulice ze šera, a ten kdo je vnímaví na jiný svět, může najít průchod.
Když se mi to stalo poprvé, byl jsem vyděšený. Ale poslední dobou stále častěji procházím do toho druhého města. Tam kde červené cihly mají temný nádech, a každá fantazie může být pravdivá.

Sedím u stolku, popíjím kávu a čtu si nejnovější Wall Street Journal. A pozoruji tě.
Jsem naprosto uchvácen kudrnatými vlasy barvy havraních křídel, a tvým dokonalým tělem. Je mi jasné že studuješ na místní vysoké škole, tu kombinaci končící dětské nevinnosti a probouzející se ženské smyslnosti dokáži poznat kdykoliv.
Všímám si jak mě pozoruješ, když si myslíš že tě nevidím. Vím že jsem tě zaujal stejně, jako ty mě. Přistihnu se že nesleduji komentář k nejnovějšímu vývoji v Evropě, místo toho si představuji, jak sundávám kravatu a svazuji ti ruce.
Odkládám šálek i noviny. Je čas se s tebou seznámit.

Klains vyrazil s uširvoucím válečným pokřikem do útoku a jeho obouruční meč zasáhl prvního protivníka. Zaťal čepel do lebky a kolem se rozprskly úlomky kostí, smíšené se zelenou krví a mozkem mimozemského válečníka. Zpětným úderem přeťal podivně útlý trup dalšího z nepřátel. Chtěl se zrovna vrhnout na skupinku kolem jejich vůdce, když uklouzl a odporoučel se k zemi.
Mimozemšťané se kolem něj s pomstychtivými pohledy shromáždili.
Smith, který se konečně dostal do vhodné pozice, ho zachránil přesně mířenou dávkou z lehkého kulometu.
"Nechápu, proč to pořád dělá." prohodil k Chloe.
Ta jen pokrčila rameny: "To víš, je to stará škola."

"Cool, cool, cool," řekl Abed a podíval se na Troye, ten se rozhlédl po svých bojovnících a nadechl se aby začal svůj proslov: "takže lidi, doufám že jste vyzbrojeni a připraveni, útočíme na vedlejší kolej, a musíme vyhrát. Teď bych rád předal slovo generálu Jeffovi, díky jehož účasti nad dnešní bitvou přihmouřil děkan oči."
Jeff zvedl pohled od telefonu, když zaslechl své jméno. Přehlédl skupinu studentů, kteří se na něj napjatě dívali a povzdechl si: "jenom připomenu že naše nepřátele vede Leonard, který bojoval ve druhé světové válce i ve Vietnamu, takže je rozhodně nepodceňujte. A teď pojďme do boje!"

Pan Brawn byl před krizí zámečník. Když se pak začala hroutit ekonomika, a on přišel o práci, prodal dům ve městě a přestěhoval se na farmu, kterou koupil na venkově. To mu zachránilo život, protože chaos po tom, co lidé dnes nazývají koncem starého světa, nepřežila většina obyvatel velkých měst. Když se pak usadil prach a dým, zbytek přeživších živořil na hromadách trosek staré civilizace.
Zdálo by se, že pro pana Brawna už není v novém světě místo, ale on našel způsob jak využít své schopnosti. Zálibně pohladil kleště štípačky, a úkosem pohlédl na spoutaného muže v rohu jeho dílničky.

Křup, křup, ozval se zvuk kroků na sněhu a Natálka se ještě více schoulila jako by snad mohla úplně zmizet.
Křup, křup, slyšela jak někdo prochází okolo dřevníku, kde se schovávala. Ty kroky jí zněly v hlavě jako dunění zvonů. V tu chvíli přestala vnímat řvaní německých vojáků, pláč a výkřiky, občasný výstřel i hukot plamenů.
Natálka se třásla zimou, ale bála se pohnout, bála se dýchat. Chtělo se ji brečet a volat maminku, ale přesto strnule ležela a nevydala ani hlásku.
Křup, křup ozvalo se, a pak kroky utichly. Voják stál přímo u ní! V duchu odříkala dětskou modlitbu.

Výsadkový člun opustil hranici vesmíru a vydal se dolů vstříc povrchu planety.
Poručík Mayer seděl v pilotním křesle a s obavou sledoval kontrolky a displeje. Jeho člun prošel při minulém výsadku doslova peklem, a i přes ujištění techniků si nebyl jistý integritou jeho pláště.
Při výsadku loď zpomaluje z rychlosti převyšující 30000 km/h na 500 km/h, během několika málo minut. Při průletu atmosférou vzniká obrovské tření, které obstarává většinu práce při brzdném manévru, ale stačí jediná mikroskopická trhlina v plášti, a člun se změní v oblak trosek.
Když se rozsvítila varovná světla, nezbylo poručíkovi, drcenému vysokým přetížením, než se modlit.

"Já nejsem mrtvý!" vybuchl pan Novák, když se po několikahodinovém čekání konečně dostal k úřednici za přepážkou.
Slečna vypadala zmateně, ale když jí vysvětlil že byl najednou prohlášen za mrtvého, což mu přineslo nemalé problémy, poradila se s nadřízenými a slíbila mu pomoc.
"V pátek k vám někoho pošleme, ano?"
Souhlasil, co jiného zbývalo.
Na druhý den zazvonil domovní zvonek. Otevřel dveře a spatřil vysokého muže v dlouhém černém kabátě. Něco se mu na něm nelíbilo.
"Pan Novák?" zeptal se.
"Ano?"
"Jsem tu kvůli vaší smrti."
"Nevypadáte jako typický úředník."
"Taky že nejsem," ošklivě se usmál muž a vytáhl pistoli.

Zrovna jsem snídal, když začal zvonit telefon. Zvedl jsem ho, na druhém konci byl můj bratr. Ani mě nepozdravil a jeho hlas zněl nadšeně: "mám to! Konečně to mám! Tohle je milionový nápad!"
Chtěl jsem aby mi všechno řekl, ale on odmítl, byl v letištním bufetu a bál se cokoliv říct. Byl na cestě ke mně, aby mi o tom řekl osobně.
Později toho dne jsem ve zprávách slyšel o letadle zasaženém meteoritem. Nevěnoval jsem jí pozornost. Když se mi pak v telefonu představila nějaká ženská z Lufthansy, pochopil jsem že nejen nevydělám miliony, ale že už nikdy bratra neuvidím.

Zámek cvakl a kolem předloktí se jí sevřela ocelová klepeta. Byla mi vydána na milost. Z velké mísy na stole jsem vytáhl dlouhý nůž, zahleděl se jí do očí a hledal náznak nejistoty. Ale ostražitě mě sledovala pohledem plným chtíče.
Pár rychlých pohybů a rozřezaná podprsenka se svezla na zem. kousl jsem ji zlehka do krku, a zároveň přiložil ledovou čepel na její bradavky.
Zachvěla se a zasténala.
Škubla pouty, jako by se snažila dostat ke svému klínu, ale dobře věděla že ji poskytnu úlevu od spalujícího žáru až po několika hodinách.
Položil jsem špičku nože na žlábek jejích ňader..

Vystoupil jsem ze žlutého autobusu a ještě naposledy se usmál na sympatickou stewardku, která se o mě tak pěkně starala. S Lidovýma novinama v ruce jsem zamířil do nejbližší kavárny. Nebyla to nejlepší volba, ale neodradilo mě to.
Teď sedím u stolku, popíjím kafe, pročítám noviny. Už dlouho ve mě klíčí pocit, že konečně nastala chvíle, kdy je tak zle že se začíná něco měnit. Je to ve vzduchu. Krásný jarní den jako by avizoval blížící se obrodu.
Smrt Margharet Thatcherové jsem přijal se smutkem. Ale veřím, že přichází doba, kdy budou žít její myšlenky a odkaz.
Doba nového začátku.

Stopa v písku
bosé křivky na hranici příboje
otisk minulého okamžiku
otisk v samotných myšlenkách
Stopa v písku
ach Afrodité!
Já spatřil jsem a nemohu zapomenout
jak vynořuješ se z nádhery mořských vln
Stopa v písku
pak zoufale klečíc a neschopen pohybu
já nechal tě uniknout zmizet mi z dosahu
Afrodité! Anadyomené!
Jsi bohyní lásky a bohyní milování
však prozraď mi, má bohyně!
Jak může milovat smrtelník, co spatřil tvoji tvář?
Stopa v písku
otisk v samotných myšlenkách
a vzpomínka na tvar tvých ňader
Stopa v písku
prchlivý okamžik zničený příbojem
však otisk tvého těla
mi zůstane v myšlenkách
napořád

Poručík vydal rozkaz a jedenáct elitních vojáků zaútočilo.
Porter, vyzbrojený odstřelovací puškou, měl vynikající výhled na údolí pod sebou.
Zacílit, vystřelit.
Voják hlídající perimetr se zhroutil.
Táborem se nesly první zmatené výkřiky. Zazněli první výstřely.
Zastřelil vojáka ohrožujícího Drobečka. Ten vběhl na prostranství mezi zaparkovanou technikou a pilou pokropil vojáky u ohňů.
Řev lehkého kulometu způsobil u nepřátel paniku.
Během patnácti vteřin byla polovina Esperantské milice mrtvá.
Seržant Seeks zabil osádku obrněného transportéru snažící se dostat ke svému stroji.
Porter zahlédl muže v baretu křičícího rozkazy.
Zastřelil ho.
Zbytek miliconářů se vzdal.
Družstvo Charlie kompletně zničilo nepřátelskou mechanizovanou rotu pěchoty.

Bylo téměř pravé poledne, a ulice zapadlého zemědělského městečka byly zcela prázdné.
Ozval se klapot kopyt a záhy na ulici mezi domy vjelo pět jezdců. Zastavili se zhruba uprostřed, velitel sesedl. Bělovlasý muž se podíval na slunce, rozhlédl se okolo a zařval: "Mal Reynolds je zbabělá hromada sraček."
V tom se z poza rohu vynořila postava kapitána Reynoldse. Pomalými kroky se postavil naproti svého soupeře.
Chvíli si upřeně hleděli do očí, pak se ozvaly dva výstřely. Reynolds se otočil kolem své osy a padl na zem. jeho protivník zůstal stát, ale vyděšeně hleděl na krev valící se z jeho hrudi.

Záchranný modul byl unášen svou hybnou energií skrz nekonečný prostor hlubokého vesmíru. Všechny systémy běželi na minimální výkon, ale v modulu byly dvě živé lidské bytosti.
Ženské tělo se vzepjalo v křeči orgasmu a jejich sténání se slilo v jedno. Lehl si vedle ní, nechopen dalšího pohybu. Oba těžce vydechovali.
La pettite mort – malá smrt, pomyslel si hořce, pohladil ji něžně po vlasech a vrhl pohled na jeden z ovládacích panelů. Ručička byla už dávno na nule.
"Miluji tě," zašeptal jí do ucha.
"I já tě miluji," odpověděla mu.
A poslední co viděl, než ztratil vědomí, byla její nádherná tvář.

"A ta stará branka měla vrzavé panty!" vyprskl Lister a propukl v hurónský řehot. Společenská místnost Kosmika se otřásala, jak se posádka prohýbala pod dalšími záchvaty smíchu.
"Teda opičáku," snažil se ostatní překřičet Kocour, "musím uznat že ty tvé historky mají říz jako kuře vindaloo spláchnuté vychlazeným ležákem.
Rimmerova tvář se zkřivila a zbrunátněla, jak se pokoušel uklidnit se a vyrazit ze sebe pár slov: "Buďte potichu!" vyjekl, "Listy, jak to bylo dál s tou rezavou brankou?"
Lister se zhluboka nadechl a vytřel si slzy z očí, všichni ostatní na něm vyseli pohledem.
"Musel jsem ji namazat!" vykřikl se smíchem.

"To tě pořádně nakopne, chápeš?"
Chápal jsem, proto část z mých peněz vyměnila majitele, a na oplátku jsem dostal malou pilulku.
Dealer vstal a odešel. Prohlédl jsem si pilulku ve své dlani, a vložil si ji do úst.
Nejdřív se nedělo nic, ale pak, téměř aniž bych si toho všiml, mě to nakoplo.
Měl jsem pocit jako bych se stal součástí vesmíru, jako bych proplouval skrz černé díry a okolo plynných obrů. Můj mozek se zbavil okovů, a běžel na plné obrátky. Neřešitelné problémy se stali maličkostmi, a vše mi najednou bylo jasné.
Na malou chvíli jsem se stal bohem.

Potom začal led tát.
Nemilosrdné slunce zabořilo své paprsky na povrch Země, kterého se nedotkly několik staletí.
První se rozlomily oceánské kry, a desítky milionů lidí se utopily ve slané vodě. Lidé na pevnině na tom ale nebyli o mnoho lépe. Tající led rozerval koleje a celé stanice nechal zmizet v trhlinách i s jejich obyvateli.
Vše co zbylo z lidské civilizace bylo několik tisíc kilometrů kolejí okolo pólů, plných vlaků a vagónů uprchlíků ze všech různých koutů světa.
Na následky hladomoru, nemocí a nepokojů zemřela víc jak polovina z nich.
Konec doby ledové přežilo méně lidí, než její nástup.

Spatřil jsem skupinu postav, které nám šly vstříc.
Byly to bestie, ale jiné, než na které jsem si už téměř zvykl. Těla měla normální, oblečené do zbrojí, meče v rukou, ale hlavy měli trojúhelníkový tvar zmijí. Slyšel jsem syčení a viděl jak šlehají svými rozeklanými jazyky.
S obavou jsem přemítal, co se stane když mě jedna z těch bestií pokouše, a ze zkušenosti jsem věděl že to se v boji nevyhnutelně stane.
Ale to už se Gotrek s řevem vrhl dopředu. Rozběhl jsem se za ním, vypadalo to, že báseň o jeho hrdinské smrti napíšu se smrtelným jeden v žilách.

Vyhlédl jsem ven. Právě svítalo, a z mé nové kanceláře, v nejvyšším patře budovy s nejlepší adresou ve městě, byl nádherný výhled na krajinu zalitou ranním sluncem.
Otevřely se dveře, bez klepání, ale můj nesouhlasný pohled se změnil v zaujatý, když jsem spatřil osobu, která mě vyrušila.
Nádherná černovláska se vydala místností ke mně, a boky se jí smyslně houpaly. Měla krátké černé šaty, a jediný šperk byl velký stříbrný kříž mezi jejími ňadry. Beze slov mi podala vizitku. Byla celá černá, se jménem napsaným stříbrným gotickým písmem.
Slečna Zubatá.
Prudce jsem vzhlédl. A její červené oči zářili jako hvězdy.

Zrovna jsem obědval, když v tom se v mém zorném poli objevila nádherná samička. Sousto mi málem zaskočilo, když jsem poprvé spatřil nádherné křivky jejího těla. Radši jsem rychle odvrátil oči, aby neviděla, jak na ni zírám, a rozhlédl jsem se po okolí. Spatřil jsem staršího chlápka, jak mě zkoumavě pozoruje. Když viděl že o něm vím, bleskl pohledem k ní, a pak se zadíval na oblohu, jako by pozoroval mraky.
Páprda! Nemá šanci! Ušklíbl jsem se v duchu. Dožvýkal jsem své poslední sladké plody stromu marula. Pak jsem vyzývavě zvedl chobot, zatroubil, a vydal se získat slonici svého srdce.

Gundar, písař - sčitatel řádu Officium Census, si promnul unavené oči a unuděně vyhlédl z okna. Pod ním se rozkládaly mrakodrapy a katedrály císařského komplexu na Svaté planetě Terra, ale jeho ten pohled už dávno neohromoval.
Obrátil zrak zpět k papírům, a začal sčítat sloupce cifer. Nakrčil obočí, když zjistil, že něco není v pořádku, ale rychle chybu našel a opravil. Opřel se v křesle, znovu si přečetl výsledky. V minulém roce bylo v sektoru Typhoon zničeno 1368 císařských pluků, zahynulo více než padesát milionů členů imperiální gardy.
Vůbec se nad tím nepozastavil. Byla to jen malá cena za přežití lidstva.

Hraběnka kriticky pohlédla do zrcadla. Pak vzala z toaletního stolku tmel, který koupila u alchymistů, a začala ho nanášet na kovovou destičku, kryjící díru po zásahu dlažební kostkou v její lebce. Jakmile byla tahle záležitost hotová, nanesla si na tvář pudr, který zakryl nejen tmel, ale i její nepřirozeně šedou kůži. Ještě rtěnku a byla s přípravou hotová.
Teď byla připravena na večírek u lady Žralounové.
Musela si přiznat, že dříve byla značně konzervativní, někdo by ji nazval tvaristou. Ale ta nehoda jí značně zamávala perspektivou. Ostatně, máme století Ovocného netopýra. A navíc, jak říká Reginald – smrt je jenom začátek!

Hangárem se nesl jekot sirény, a vypukl chaos, jak se mechanici a členové palubního personálu rozběhly za svými úkoly.
Alex, zdánlivě netečný k nastálému zmatku, se zadíval na čerstvý lak svého Viperu Mk.IV, pak položil dlaň na bok elegantní stíhačky a zavřel oči. Přemýšlel o tom, jestli obstojí ve své první bitvě, jestli se společně s Viperem stanou neoddělitelným strojem na zabíjení, nebo jestli se promění v oblak trosek letící pustým vesmírem.
Náhle se za ním ozvalo CAGovo volání: "ke strojům", a zvuk běžících nohou jeho spolubojovníků. Otevřel oči a usmál se. Ať se stane cokoliv, on obstojí se ctí!