10. Ptáčci

Tomek vytáhl z peří dřevěného koníka i dlouhou vybělenou kost a opatrně oboje očistil. Žaludek se mu uklidnil. Tahle kost tu přece nemohla zůstat po Mikim. Je moc veliká. Koníka přinesla bouře a Miki tu musí někde být. I Dáda!
Zem se zachvěla a celá pláž se naklonila ke straně. Upadl. Kost ho uhodila přes prsty, sklouzla do moře a zmizela ve vlnách.
„No nazdar,“ vyhrknul Tomek. „Jdeme na přistání!“
Jednou rukou zachytil koně a druhou se pevně přidržel nejdelších pavích brk.
Páv se znovu prudce naklonil a Tomek na malou chvíli spatřil krajinu pod nimi. Uprostřed modrého moře se rýsoval ostrov. Vypadal pustě, po městech, vesnicích nebo alespoň jediném opuštěném majáku, nebylo ani památky. Rozlehlé písečné pláže se střídaly s rozeklanými skalami, do kterých se zakusoval zuřící příboj. Ve vnitrozemí se zelenaly pláně plné nízkého křoví a obrovských kaktusů. Uprostřed se drala do výšky hora. Její úpatí zakrýval hustý vavřínový les a na holém vrcholku zářily zledovatělé hrudky sněhu.
Ozvala se rána a všechno nadskočilo. A znovu. Tomek zabořil obličej do peří.

Do uší ho udeřil vřískot.
„Takový bordel nemůže dělat jeden páv. Ať už je veliký, jak chce!“ Tomek vystrčil hlavu.
„Podívejte se na něj, na pštrosa!“
Kolem něj kroužil oblak drobných křídel. Barevní ptáčci byli všude. Vířili vzduchem, poskakovali po pláži, vykukovali z úkrytů v peří. Posměšně štěbetali a zobáčky jim jely jako o život.
„Náplava! Vetřelec! Narušitel!“
Andulky se sesypaly na Tomka. Každá měla co říct.
„Bez peří!“
„Holátko!“
„Další novorozenec?“
„Na co máš oči, když je nepoužíváš?! Kdepak ptačí mimino, člověk je to!“
„Pukavec! Z toho už se nic rozumného nevyklube!“
„Přišel jsi krást? Bořit naše domy? Nebo nám rozmlátíš vejce, jako on?“
„To bylo omylem!“ zaznělo z oblohy. „Už jsem vám říkal, že mě to mrzí!“
Hejno se rozestoupilo. Přímo před Tomkem se na nebi vznášel Miki. Cukal sebou a snažil se vytrhnout. Andulky zuřivě mávaly křidélky. Měly co dělat, aby ho udržely v zobáčcích. Něco ruplo. Záplatovaná látka povolila a Miki se zřítil k zemi. Z obrovské díry v zadní části kalhot mu koukal zadek.
„Naháč!“ zavřískly andulky. „Na něj!“
Vrhly se na kluky. Do Tomka se zarylo několik zobáčků. Přitáhl si Mikiho k sobě.
„Naháč a přece letěl!“ barevnou hradbu ptačích těl rozrazil dlouhý krk.
Páv se rozhlédl a důstojně potřásl hlavou. Po zemi se rozsypaly duhové kameny, perly a zlato. Pak se na zem vykutálel Dáda.
Andulky ztuhly.
„Všichni letěli!“ zahřměl páv. „Tihle tři i ten černý, kterého jste odehnaly posledně! Byli nejrychlejší! Přesně takové lupiče potřebujeme!“