8. Opuštění

Tomek otevřel oči. Nad Okřídleným ostrovem vycházelo slunce a u jeho nohou se líně převalovaly Paví vody.
„Au!“ Na pravém spánku nahmatal velikou bouli.
Vybavil se mu náraz.
Otevřenému zobáku se vyhnuli. Pak už bylo všechno špatně. Udeřil do nich vítr. Rejnok se nafoukl jako plachta, vysmeknul se mu a zmizel ve vlnách. Miki zaječel a spadl do tmy. Novinové prkno se roztříštilo o břeh. Dáda… Tomkovi se strachy stáhnul žaludek. Neměl tušení, co se stalo s Dádou.
Opřel se o ruce a pokusil se zvednout. O něco zavadil. Bylo to schované v peří.
Kleknul si a začal hrabat.
Lesklá brka mu prokluzovala mezi prsty, bránila se a sjížděla zpátky. Několik jich vyrval. Modré útržky poletovaly vzduchem. Nahmatal něco velkého. Pod nehty se mu zadřely kousky dřeva.
Přetočil se na všechny čtyři a vyzvracel se.
Objevil tělo.

Miki se probudil, když do něj začalo pražit slunce. Měl žízeň a v rozpáleném peří nebylo k vydržení. Vystrčil hlavu.
„Tomku?! Dádo?!“
Kolem něj se rozprostírala nekonečná opeřená pláň. Byla horká a kovově se leskla.
„Kluci! Neschovávejte se a vylezte!“
Nikdo neodpovídal.
Miki se stočil se do klubíčka a zavřel oči.
Letěli o závod s tmou. Těsně u ucha mu zaklapal obrovský zobák: „Přišli jste krást?“ Miki by přísahal, že právě tohle uslyšel těsně předtím, než se do něj opřel vítr.
„Neudržel jsem se,“ zašeptal. Vyčítavě se zahleděl na ruce a rozvzlykal se.
Byl opuštěný a sám. Zase!
Vzpomněl si na den, kdy ho kluci našli. Řvoucí usmrkané dítě na starém kolotoči. Tenkrát měl alespoň koníka. Teď nemá nic. Bouchl dlaněmi do peří. Něco křuplo.
Peří se rozhrnulo a vykoukla rozzuřená ptačí hlava.
„Dávej pozor, do čeho mlátíš!“

Dáda balancoval mezi zakroucenými brky nazdobeného pavího hřebínku. Pod botami mu skřípalo zlato, sklíčka, drahé kamení a dlouhé šňůry různobarevných perel. Paví hlava se naklonila a všechno se zhouplo. Perly zachřestily. Otočil se a zakopnul. Opuštěné ptačí hnízdo vyletělo do vzduchu, přetočilo se a ztratilo se v hloubce. Dáda zakolísal. Zachytil se stříbrné ozdoby umně vpletené mezi ostatní poklady. Tyrkysová pera mu ujížděla pod nohama jako by byla z ledu. Slunce pálilo, ale do něj se dala zima.
„Co se teď naučíš, jednou jako když najdeš!“
Otřásl se. Jako by jí slyšel.
Pokrčil kolena a zaujal provazochodecký postoj: „Škoda, že jsem už nikdy nenašel tebe, mami!“
Rozpažil ruce a držel balanc, přesně, jak ho to naučila. I po letech si vybavoval snědý obličej a ohebné tělo v zářivém kostýmu. Začaly mu drkotat zuby.
Zradila ho. Jednou se probudil a byla pryč.
Kousnul do rtu, až mu vytryskla krev: „Ještě, že jsem potkal Tomka!“
Utřel si oči a dlouhou chvíli pozoroval vzdálená paví křídla. Stále se pohybovala. Narovnal se. Kluci tu určitě někde budou. Z letícího ostrova nemohli jen tak odejít.
Dáda zdvihl bradu: „Najdu je! Potkám je znovu! Tomka i Mikiho! Už nikdy je neztratím!“
Kolem se rozlehl strašlivý řev.