11. Po čem touží malí zloději

Kluci dolezli k Dádovi, který se sbíral ze země. Všichni tři se pevně objali.
„Jak dojemné,“ odfrkla si zelená andulka a předstírala, že utírá slzu.
Páv hlasitě zívnul: „A teď mě nechte spát!“
Hlava se mu kolébala ze strany na stranu. Křídla splynula s krajinou a vytvořila rozlehlé černobíle pruhované pláně. V dálce se tyrkysově zablesklo, jak se ocasní pera rozložila po mořské hladině.
„Spát?!“ vykřikla se zelená andulka.
„Jiní lupiči?!“ přidaly se ostatní.
„Nepřichází v úvahu!“ zelená si dupla. „Rejnok letěl jako vítr, takže možná nejsme nejrychlejší, ale představujeme to nejlepší, co máš!“
„Nemůžeš nás hodit přes palubu, jsme tady doma!“
„Krademe víc než straky!“
„Pro tebe!“ vypískla zelená andulka, zobáčkem si urovnala pírka a sjela kluky pohledem. „Tihle a lupiči?“ zapípala sladce. „Ještě tě okradou!“
Páv se podíval k zemi, kde se blýskalo popadané zlato: „Moje poklady s nimi nic nedělají. Ani se jich nedotkli!“
„Proč taky,“ zašklebil se Tomek. „Zlato je k ničemu. Já kradu jen papír!“
„Hnusné blýskavé cetky,“ dostal ze sebe Dáda. „Falešné, jako moje máma!“
Miki si přitáhl koníka: „Nic z toho nepotřebujeme!“ Zabořil nos do vyřezávané hřívy a zhluboka se nadechnul: „Dokud mám jeho, jednou se pro mě vrátí.“
Andulka otevřela zobáček.
„Jsou zvláštní,“ předběhl ji páv. Možná opravdu chtějí něco jiného než ostatní.“
„Lidi, co chtějí něco jiného než zlato?“
Hejno se zvonivě rozesmálo.
„Co by to mělo být? Perly, obří diamanty nebo truhla vzácných smaragdů?“
Páv potřásl hlavou. Na zem dopadly další šperky a veliká zlatá váza. Kluci se ani nehnuli.
„Takový nesmysl, vždycky chtějí jen poklad!“ načepýřila se andulka. „Pro zlato, jsou schopni všeho. Blázní, hloupnou, v očích mají mlhu a chovají se, jako by neměli srdce!“
„Možná, že nejsme lidi,“ urazil se Tomek. „To by odpovídalo tomu, co o nás šíří starosta.“
Miki se posadil na zlatou vázu. „Už jsme ti řekli, že zlato máme u zadku. Je nám úplně volné!“
„Stejně jako jeho kalhoty,“ ušklíbl se Dáda, vytáhl z kapsy malé šitíčko a hodil ho po Mikim. „Nemůžu se na tebe dívat. Zašij si to!“
Páv přivřel oči: „A co tedy chcete?“
Kluci si vyměnili pohledy.
„Svoji rodinu,“ zašeptal Miki.
„Máte jeden druhého, ne?“
Nastalo ticho.
„Jsme cizí,“ ozval se Tomek.
Miki sklopil hlavu.
„Nemáme spolu nic společného,“ vysvětloval trpělivě Dáda. „Jedinou kapičku krve.“
„A na tom záleží?“
„Jasně, že záleží!“ zavřeštěly andulky. „Pírko k pírku! Bez křídel mezi ptáky nelez!“
Páv se obrátil se ke klukům: „Uzavřeme dohodu. Budete pro mě krást všechno, co je krásné a má nějakou cenu. Já budu váš domov a vaše rodina!“
„Ale…“
„Tu krev už nějak vyřešíme!“