Moje články

 ①  Ďuzna je o noční Olomouci; kéž by existovala kniha My všichni z Pláně, ale o Úpolu! 🙏 Díky za vzpomínku. Ave Krčmelound.

② (H)alt! a hybaj si to přečíst! Ave Miss Dreamer! Vysoko vždycky půjde kvalitní hudební drabble.

③ Zelý je kyselí! Zelý je kyselí! ale mý splihlý plachty mají velký trhliny!

④  Jak psát pestře? To ví Čtenář Nenasyta a ♫♬♫♬ Kouká se do krabice, co leží tu na podlaze, mrazáák!♪♫♬ 

PS: Těmto dvěma zvláště bych ještě složil kompliment a vzkázal: „Jazyk nás prozrazuje, díky jazyku se zmocňujeme světa a díky jazyku se vyjevujeme, ukazujeme jací jsme.“

- Petr Hruška, básník a lit. vědec.

⑤ Rozjímání, co mě zvedlo ze židle, S láskou, Třináctka (plus jedna), Ave EV. 

⑥ morpi a Sebereflexe, které já bych nebyl schopen. Sjeďte tuhle morpiho sérku, která bohužel navazuje na tohle! 

⑦ Protože i já jsem tu zosnovil „Shots fired,“ tak ocením, že mi to někdo vrátil, a jestli to tak nebylo myšleno? Tak velmi bryskní reakce! Ave dvorakova631.

⑧  Random fandom! ave fakin´ krtinoh.

⑨ Vzpomínkou pocta se vzdává! od Carmen.

⑩ Já jí to dám, co bych nedal. Soirlumen a new weird fantasy Trochu života do toho umírání, za název, co jsem potřeboval, za hru slov, za přechod do akce! 

Byt byl malý, chladný. 

Díval jsem se na záda muže stojícího u okenice. Tady nemusel být shrbený jako na ulici. Stojíš jako voják, shrb se! bylo první, za co jsme v Protektorátu spílali parašutistům.

Parkety zavrzaly.

„Převlek ale volím já,“ vyfoukla oblak kouře pohublá bledá tvář. Jakoby zločince.

Viděl jsem ji ve střepu skla na lince, který jsme používali při akcích a garderobování jako zrcadlo.

Patřila mně.

Sledoval jsem dál napřímenou siluetu a pochopil, že Pepek byl rozhodnutý. Nejzdrženlivější a nejobezřetnější z nás...

Nebylo tu už třetího, který by se vztyčil: Pepku, tak běž, ale pak se nediv!

„Půjdu.“ pravil.

„Můj typ to je. Je to tmavší brunetka s černejma očima. Navíc má zajímavou tvář, vůbec ne monotónně nudný rysy. Baví mě se na ni dívat! I to jak se hýbe-“

„Ale co ta slovenská sestřička tam od vedle, jak si do ní byl zabouchlej,“

„Tak vždycky jsou kandidátky..“ nechtělo se mi do toho zabíhat, „co ty?“

„Já jich hlavně nesmím mít víc najednou, jakmile se motám kolem dvou, je to ztracený. Nevyjde to ani s jednou, to je osvědčený pravidlo, děje se to furt dokola.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže buď musí být jedna nebo tři.“

„Proč mi čteš myšlenky?“

Uprostřed ulice chcal další zpropadený pěšák ve sluneční zbroji.

Nebylo to od něj moc nóbl… napadlo mě.

„Co na něj tak čumíš - hej! Jestli si chceš užít, musíš vedle!“ odlepil se ode zdi druhý s ruměnými tvářičkami. Jednou rukou si zavazoval šňůrku u podvlíkaček, zatímco druhá mi korbelem pokynula k nevěstinci.

Ani od něj to nebylo nóbl...

„Neznám tě odněkud –“ změřil si mě.

To už jsem byl v pohybu...

...směr postranní ulička. 

Musel jsem proběhnout kolem kurtizány — když můj zrak nešťastně zahalil její fialový navoněný šátek.

Fuj, opium! otřásl jsem se.

V tom okamžiku se mi zamotaly hlava i instinkty.

Pár dní před svými narozeninami člověk přemýšlí, že by měl něco vykonat než mu bude 29. 

Cesta kolem světa? 

To není ono. 

Něco napravit! 

Silný okamžiky přichází samy, no některé je třeba přichystat. 

To pak člověk stojí na Olivier Platz a opakuje si to jako básničku třeba ¾hodiny. To pak člověk stojí v ruce s kytkou uprostřed cizí školy. To pak člověk přespává na booking.com, kde recepční vyzvídá: „business or visiting.“ To pak člověk přepracovaný, když mu okamžik nevychází, vyhladovělý, zmrzlý, joinuje ke druhé ranní nahodilou frat párty ve 4.patře, dostává do ruky lahváče — a je rád, že může povolit.

V červáncích rozbřesku plála plachta padáku.

„Hildi!“ chytl jsem odvážnou Slovenku za tornu a stáhl ji do křoví.

„Ale vysielačka!“

Tři postavy se odlepily od svahu a v předklonu zamířily přes pole.

Zamžourali jsme — Druhá část výsadku! Riskli to i přes hrozné ječení sirén!

V tom z lesa vyrazily německé džípy. Postavy zalehly kolem vysílačky. Pane Bože, ušetři jejich duše...

Začala přestřelka, přesila tak pět na jednoho.

Pomůžeme a zemřeme taky...

Pak se ale začalo blýskat z lesa, odkud prve vozy vyjely.

Rány dopadaly doprostřed německé kolony.

„Partyzánskej kántrblitz?!“ nakoplo mě to. „To si nenechme ujít!“ rozžhavil jsem svýho špagina.

Inu, perspektivnější proroctví než Cibulka na ČT^{odkaz zde} tady asi nepronesu. Zkusím to ale po svém, a možná to vzbudí zkoumavější ohlasy než Paroubkovo: „Jak bych to...(jen vrátil na Zem),“

*   *   *

Dva tisíce dvacet šest = Mladá fronta zakládá Progresivní Česko <3

Dva tisíce dvacet osm = Václav Moravec senátorem.

Dva tisíce třicet = virtuálně dioptrické brýle trendem.

Dva tisíce třicet čtyři = Johanna Nejedlová premiérkou.

Dva tisíce třicet osm = Čs. astronaut na Marsu.

Dva tisíce čtyřicet dva = „Oбласти“ ^{čti Ruské městské státy.}

Dva tisíce čtyřicet šest = Máme prezidentku!!

Dva tisíce čtyřicet osm = Izrael dostane provincii v Kanadě.

Dva tisíce padesát = Komunisti STÁLE nebudou!!!

„Davide,“ dosedla lítostivě spolužačka na mou lavici, „že se dneska necháš vyzkoušet z Občanky?“  byla připravená mě uprosit, ale nečekala že řeknu: „Ano,“ ... „vždyť jsem to slíbil minulý týden, abychom se nemuseli učit všichni všechno.“ 

***

Dostal jsem jedničku.

***

Matika:  „Chce být někdo zkoušený?“

Ticho.

Žák sedící před učitelem mu zůstal hledět do očí. „Dane, vy?“ zvednul obočí učitel. „Ne,“ oznámil mu žák.

„Když ne vy, tak někdo jiný!“ rozhlédl se učitel: „Tak Davide, pojďte.“

***

...Za čtyři.

***

„Ententýky,“ vypočítávala učitelka dějepisu, kdo bude zkoušený.

„Ko-ště-tem!“

Prst se zastavil na mně. Zkroušený jsem se sebral a potřetí ten den zamířil před tabuli.

„Jó-e jó-e, jó-hej-dá! Ó-á-é, jó-hej-dá! Arijato-arjato-hó-hej! Ej-on-d´sáj!“

Tu znělku miluju! zachumlám se.

»V minulém díle jste viděli: „Co to asi znamená Dnes nezapomeň zemřít – nápověda ke skryté imunitě?“« plácá účastnice. 

Protočím oči a přeskočím úvod. 

Dvojice na pláži čelí destičce: „Čeká vás souboj, jeden z vás bude soutěžit silou, druhý rozumem. Výherce... čeká svoboda.“
„Vyber si sílu! Čekej nějakej háček holka!“ okřiknu televizi.
„Jsi chlap, ber sílu, a já budu asi chytřejší,“ zhodnotila soutěžící.

Pravím, „Johy, dyť máš nápovědu! Nebude k imunitě! Ale abys to dneska prohrála a vyhla se vyřazení!“

Snící přítelkyně zasténá a vpije hlavu do mého polštáře.

„Za co je tady tenhle?“
„Hrál představení na oslavě radního,  ...naneštěstí... ho přitom zesměšnil.“
„Mohl dostat oprátku...“
„Je to měšťan, u nás v Lounech má svá vzácná práva.“
„Aha,“ poklepal jsem svého lounského přítele po ramenou a vtiskl mu pražský groš. Nebyl zvyk, aby kejklíř býval měšťanem.

„Srdce rozveselila všem ta veliká mince; groš, jenž mnozí za svatý mají!“
Zarecitoval děkovně přítel.

Popošel jsem blátem blíže pranýři: „Kolik dní tu klekáš?“
Chvíli mu trvalo, než zvedl špinavou tváři.
„Dva dny a dvě noci.“
Odepnul jsem měch a dal mu přihnout moku.
„Vykoupím tě z trestu. Zahraješ mi to, co radovi?“

S trhnutím jsem se probudila.

Šum rádia...

Nic.

Zdálo se mi, že slyším rozkazy.

Na syčení reproduktoru se dalo přivyknout, sluchátka jsme neměli. Ale co, přišlo to vhod. Kdyby služba usnula, přeci by musil někdo jiný zaslechnout vysílání!

Nouzové osvětlení co chvíli ponuře problikávalo. Hodinky mi ukazovaly čtyři ráno, hodinku do střídání. 

Adam jemně prsty na kolíku přejížděl osu sem a tam, tu šipka na 67 fm, tu na 70 fm. 

Usmála jsem se a spokojeně se ve spacáku svinula.

„Adame,“ — chtělo se mi zašeptat...

Jeho přítomnost mě držela na živu. Ve skutečnosti to nebyla naděje v armádu, ne jen.

1st Vítězem se stává drabble, který je jako sloupek z dobrých novin nebo vzor úvahy nebo jak se to jmenuje pro školáky. Nevyčadim! od morpiho! Tu máš, zlatou! 2nd To by bylo, abych medailí neodměnil i něco krásného, citového, romantického. Remi – Pro sebe jako stvoření. Druhý stupínek je tvůj! Máš cit! 3rd dvorakova631 má vrstvy. Neumím sic úplně říct, jak na ně, leč jsou trochu jako lidé, co čtou detektivky naschvál odzadu nebo Hartl, který píše jak zezadu tak popředu. Osobité po Jackovi, to jsou Vrstvy lží. Pod Vrstvy se podepíšu. Bronzovou medailí! * * * 4th Ruský nálet z lásky je super! TomBoombadil/a čtu rád, baví mě to! Pro mě je to comeback roku, který už jsem ani nečekal, od této talentované spisovatelky, jestli to tak můžu říct? 5th Občas stačí, když má drabble své kouzlo, jako to Sothis Blue. Narážka na českou lidovku, atmosféra. Nechci furt přirovnávat, …ale jako Krčmeloundova Práce pro cechu. Páté medaili se říká knedlíková, tak si ji užij! Za To bylo... PS: Víte, že existuje trampská literární soutěž Trapsavec? 6th morpi – Byla tu pečená vařená je něco, co klidně mohl napsat nějaký náš spisovatel. Možná Mark E. Pocha?... Mňam! Ochutnal bych! 7th Za poezii vybírám do svého žebříčku Podivína od Kláry, povedla se. A vzkazuji na dálku - že školákům se nově otevírají dveře do soutěže M.Ú.Z.A. (každý měsíc jen 1 téma, tak má člověk víc času), doporučuji! 8th Chýně, Husák a to ostatní je dobrá historka od ChaosPrince! 9th ChaosPrince podruhé! Nasál jsem totiž starou dobrou hospodskou atmosféru. O staré židli. Do takové hospody bych zašel! Dal bych si tam svíčkovou a pivo, a čučel na ty, co si sednout zkouší! 10th Gentlemensky, spodek žebříčku uzavře muž. A to Krčmelound a Jak magistr Kroft uchránil pražský spolek mágů před ztrátou. Ne že by mi to připomínalo Swords and Potions, ale ne že by mi to Sword and Potions nepřipomínalo. O takovým obchůdku bych si přečet knížku. PS: Jsem rád, že v žebříčku můžeme po roce přivítat zase nová jména. A opět štafetu Signature ceny přebírá po Dirkovi a před ním TomBoombadilou a Hippopotamií svým jedinečným stylem dvorakova631!

Zázrak byl, že po výbuchu vůbec někdo přežil. Špatná zpráva — že emzáci. Kulometčík zůstal po střetu s amputovanou rukou, tak z něho byl pistolník.

„Larson?“ zařval jsem do chodby. Ornella zaklekla u rohu.
A poslala tam pro jistotu dva zábleskové granáty.

Křišťálová noc..

Vtrhli jsme za roh.

Ležel tam dr. Dragunov.

„Vstávejte!“

Místo něj vstalo 5 slizounů.

TrRrRrRr!

Teď už mě ta kyselina pálila nejen v podrážkách, ale i na prsou.
Druhý zázrak. Kdyby se to dostalo do očí, byla by to konečná. Konečná vystupovat to ale byla pro Ornellu...

Zbyl jsem sám.

Pistolník to totiž nezvládl a zastřelil se.

František si pohvizdoval, vycházela mu nová kniha a byl tu brzy, takže stihne se Štěpánem ještě prohodit slovo o jedné koncepci systému magie.

Otevřel dveře do učebny a instinktivně se přikrčil, z čelního místa na něj mířil vazoun raketometem. Na místě vedle mariňáka se ještě k tomu rozpouštěla nějaká odporná hmota.

To jsem si ten houbový čajíček udělal nějako silnější...

No dveře začal zavírat, až když spatřil na další židli mrtvolu otroka. Zacouval nikoli strachy – viděl už horší věci, třeba u Mistra ve sklepě – ale protože to zasmrdělo tak, že si málem nablil na pracovní obuv.

A to se neodpouštělo.

Mluvil jsem pomalu a tiše.

„Mně se to stalo jednou, při horečkách…
Seděli tam všichni vedle mě společně u ohýnku.
Rikitan, jeho srdce nás hřálo víc než srdce táboráku. Clarissa McClellan s očima Lucy in the Sky with Diamonds stála a básnila o životě.
Hank se usmíval, sympaťák, moje hodný číslo 70, vlastně já. Opodál stál v přítmí jeden z Rytířů čtyřiceti ostrovů. Ten by se jen tak neposadil. Kývnul jsem na něj. A pak tam byla truhla,“ přeskočil mi hlas, do očí vyhrkly slzy.

„...A v ní Maxmilián,“ usmála se konejšivě.

„Znáš mě dobře,“ nemohl jsem se nepousmát, „Prášku,“

"Upálil jsi brýlemi šest mravenců,

Utrhal křídla dvěma mouchám,

a kolik si snědl šun-

Škrabej se!" zahleděl se na mě přes pergamen ďábel.

"Ale-"

"To je málo!" Rozžhavil oči do ruda, "ta pokožka půjde dolů celá!“ vycenil zuby.

Otevřené rány svědily, pálily, při sebemenším pohnutí...

Bolestí jsem byl na pokraji šílenství.

A tohle je teprve první okruh, vnuknul mi myšlenku. Co tě asi čeká v těch dalších osmi?...

Roztřásl jsem se a rozbrečel.

Ale v sebepoškozování jsem nepřestal, pod hrozbou jsem si manicky drásal své tělo hruběji.

"Z něčeho ten povrch tady bejt musí," dodal ďábel jakoby k někomu imaginárnímu.

Chodbou vykročila pětice ve formaci šípu. „Uhněte,“ nebylo potřeba říkat. Ostatní muži se přitiskli ke zdem, jen neodbytného šťourala musel ode dveří odstrčit Frajírek. Nerd pak jedním pohybem klíče otevřel. „Ahoj krásko,“ vykročil dovnitř šarmantně Boss. „Kde vězíš, rošťáku.“ odpověděla sličně oděná dáma za stolem. Za ní stály gejši. Chlapi se rozestavili a Silák zabouchnul. Boss přikročil ke stolu: „Nabízím modráska, poptávám kluka.“ Nastalo ticho. „Hnědoočko a muzikant,“ nedala se samice, „Kluka máš mít.“ Boss zacvakal čelistmi. Naklonil se: „Půlsporťák, a přidám sex appeal.“ Kočička naznačila mdlobu. „Máš to mít,“ špitla a gejši ji začaly vysvlékat. Pokračování za 9 měsíců.

Když překročíte horizont událostí, tedy hranici bezpečnosti černé díry, ze které není návratu, dostaví se jistý pocit.

Vědci to přirovnávají k déjà vu nebo otevření očí v naprosté tmě.

Nesouhlasím, já zažívám... zlom. Jako by v jednu chvíli probíhala přítomnost i budoucnost.

Radím, nechte to plynout, ale nesoustřeďte se na to. Jinak zpanikaříte.

Hlavně se dobře nalaďte, klidně už odložte mobily a užívejte si to.
Od toho jste přeci tady! : )

PS: A vy co exitem nepůjdete, lehněte si na trávu a pohleďte na mraky, prozkoumejte každý kousek té neupravené pěny. Nevěříte? Opravdu ale jde o spektakulární zážitek.

— Zážitková exitová turistika

„Drużyna dwa jeden jeden pięć, ja pierdolę, otwórzcie nam!“
„Skąd?“ powiedziano.
„Z łasu!“
Drzwi skrzypnęły.
Wbiegliśmy do środka.
I wyruszyliśmy na sprawdzienie.
„Mors nie żywy.“ Skróciłem to. „Max, Mata a Biały tut.“
Zaczęli nas przeszukiwać.
„Śmieci?“ Strażnik wyciągnął z Matova buta brudny nóż motylkowy.
„To podarunek,“ warknął i zabrał mu nóż Mata.
W Twierdzy dozwolona była broń cięta.
„Od lalki tak?“ Szepnęłam mu.
Skinął głową na znak zgody, i zapalił nam papieros.

Gdy tylko skończyli z nami, zakopaliśmy się, całkowicie bardzo zdenerwowani, na najbliższe pubie.
* * *
„Więc za tych co nie mogą!“ Wznieśliśmy toast w tym duże dziesywym kraju nad Wisłą.

„To bude jízda!“ žďuchli jsme do sebe s Matesem.
Zrovna jsme se v lehátkové místnosti učili prokřupávání zad, takzvané manipulování.
Konečně! Po prváku plnym teorie!
Prokřup sem si prsty.
S kym začít?
S Terkou?
Tvořili sme dvojici celej prvák, ale... Co když jí ublížim? Tak sem se dohod s metráčkem Rosťou, aby zaleh jako první a skočil sem na něj jak dlouhej tak širokej!
„Ugh,“ zasoptěl.
Teď byl na tahu on...
Pracky jak lopaty, tak sem prozíravě zatnul břicho že to bude míň bolet a odvrátil zrak,... a tam?
Terka!
Na lehátku s Matesem...
Hajzl!
Taky jí balil!

Zabolelo to…

„Každý potřebujeme pohlazení, hlavně děti. My dospělí ho získáváme převážně eroticky. Je teorie, že 6leté dítě potřebuje 6-8 pohlazení denně, může jít i o obejmutí či plácnutí si. Jsou ale i záporná hlazení, duševní. „Nestojíš za nic!“ nebo „Přines pětku a napráskám ti!“ První je nepodmíněné, druhé podmíněné. Paradoxně jsou často i záporná pohlazení (také drásání) lepší než ŽÁDNÁ. Takový člověk na pustém ostrově bez podnětů bude frustrovaný a nebude mít chuť žít. Stejně tak nepovšimnuté dítě v dětském domově. Dle TA člověk potřebuje nejlépe co nejvíce nepodmíněných kladných hlazení. Potom existují filtry, …“
- MgA. Tchýně, Transakční analýza - příručka, s. 29.

Že je kytara pro hluchého jen tichým společníkem?
Hrál jsem na kytaru ne kvůli zvuku, ale kvůli vibracím, zvlášť těm hlubokým, které se přes nástroj příjemně rozlévají do celého těla.
„Dneska zkusíme baréčka,“
„Ale já je neumáčknu,“ zaúpěl jsem.
„Já taky ne,“ odpověděl profesor, „pokud je nezačnu trénovat.“
„Podívej, tenhle akord už umíš,“ zabrnkal profesor Gčko. Ne můj oblíbený, ne tak jako Émi...
Pak ale ukazovákem stiskl celý pražec, posunul se výš a–
Jé!
Zabrnělo to! Ten tón příjemně rezonoval. Vylepšené géčko! Proletělo mi hlavou.
Nadechl jsem se a vzal do ruky svou akustickou dvanáctistrunku. Ten akord jsem musel umět!

Přešlapovali jsme na rozdělovací třídě a já v rukou očekáváním drtil baterku. Vřelo to ve mně jako před noční bojovkou na táboře, ale tohle bylo jiné… vědomí, že přijde násilí...
„Kája je viděl, byl to žlutokošiláč, kluk s červenou čepicí, zrzek a ještě dva. Vzali to tudy,“ Riko ukázal rozhodně přes křivé střechy směrem k Cibuli, tedy věži se špičkou v jejím tvaru.
S druhým nejstarším chlapcem si nás rozdělili do dvou skupin: „Zpráskáme je jako psy,“ zaveleli, a potom jsme se rozběhli se zaťatými pěstmi dlážděnou ulicí dolů k Přístavní. Čekal mě první hon na cizáky uvnitř naší čtvrti...

„Je to lupus – zánět žil, selhávání ledvin, ekzém – proveďte genetiku,“
Třináctka a Taub už vstávali od stolu.
„Není to lupus, není světloplachý,“ zabubnovala hůl o stůl. „Chci EKG a sono komor,“
„Přeci nemyslíte, že je to trombóza?!“
„Ne, vy idiote, ale mohl by to být streptococcus lobii euclideii – slavný bakteriální lamač srdcí,“
„Panebože, usadil se častým dopingem ve dřeni a po půlmaratonu zmetabolizoval a odcestoval centripetálně k srdci!“
„Výborně Třináctko, nejste jenom sexy,“ mrknul na ni House na odchodu ze dveří: „a Třináctko, vyřiďte Cuddyový, že to kafe s ní ruším. Rýsuje se nám velkolepější rande se sestřičkama na urgentu,“

Působil jsem v Pixbø a sbíral téměř bod na zápas.
Byl jsem jedním ze tří Čechů hrajících švédskou superligu, přesto mě pozvánka do reprezentace nepotěšila.
Neberte to špatně, hrát se lvem na prsou bylo snem, jenže v trenérském štábu byl člověk, který mi během dospívání florbal znechutil.
Odmítl jsem.
Když už jsem takto ale odmítl třetí MS, začali v tom šťourat novináři.
Až tak že přijeli sem do Skandinávie.
Nevěděl jsem, jak se vyjádřit slušně, nakonec mě v plátku citovali slovy: „Leda až trenér Jirka Kasal projde rekvalifikací,“ a samozřejmě nechyběl titulek: ČESKÝ KLENOT ZE ŠVÉDSKA ZÁKEŘNĚ ÚTOČÍ NA NÁROĎÁK!

„ 'Co já se nachodil pražskejch silnic a nikdy mě nic nesrazilo! Ani teď to nebyla moje vina, prostě mě to voslnilo!'
'Proto jste podal žalobu proti slunečnímu paprsku?' suše konstatoval první z konstáblů stojících u mého nemocničního lůžka.
'Aby vám to Sluníčko nevrátilo!' káral ironicky druhý cajt.

A ono vrátilo. Hned celému lidstvu...“

„...Hele tohle ti knižně ve Fantomprintu nevydáme, vždyť TO je přece nesmysl!“
„Celý sci-fi je nesmysl! Si přečti takovou Rečkovou – Vesmír s čokoládou, vždyť to je o tlustejch dětech, co maj superschopnosti!“
„Ty seš sečtělej jak Poirot, ale sám slušně nenapíšeš!“
„Co bys chtěl vod starýho dědka?“

TrrrRRrrRRrr!
Z posledního vetřelce se zakouřilo.
„Čistý!“
Zbylo nás jedenáct.
„Larson a spol výtahem, my po požárním!“ rozdělil jsem mariňáky.
V modrém podlaží se dle otřesů stropu ještě bojovalo.
Udržíme se? Věčná otázka.

První dvojice v žáru adrenalinu zapomněla před zákrutem chodby přibrzdit a ty slizké příšery na ně naskákali ze stropů. Chvíli jsme mířili na zmítající se těla, ale jakmile bylo jasno, že ani jednoho nezachráníme, celé jsem to zpražil plamenometem.
„Ááá!“ vyskočil zpoza mě mladý kulometčík a vykropil celý zásobník spíš do tříštícího se rohu zdi než za něj.
Chápal jsem to. Právě mu umřeli dva nejlepší kamarádi.

„Slyšeli jste taky to vytí?“ pronesl potemnělým hustým lesem zatajeně Rosťa a stisknul zuby i pažbu pušky. „Svobodníku Hanáku, bojíte se snad pár hladovejch vlků?!“ otočil se k němu zamračeně kníratý poručík Kůra, velitel roty.
„Niebojí, šak my sma hladnejšie ako niejaký tý vlci,“ rozhrnul řady a předstoupil před lehce zsinalého kamaráda granátník Račiak.
„Pane, signál!“ ozvalo se opodál.
„Šššt! Neslyším!“
Noc protlo slabé soví zahoukání, …a pak znovu.
„Máte pravdu vojáku, …tím pádem jsou rudoarmějci dost podnapití na to, abychom si nádraží vzali silou!“ poručík odjistil zbraň: „A chlapci – dejte do toho všechno, bude to náš…
…Poslední Vlak Domů, “

„...a i kdyby ti reptiliáni někdy byli prozrazeni, tak se prostě svlíknou z lidských těl a zotročí nás.“
„Chach! Zlatej mravenec!“
„Tak si trhni no, a jakej mravenec vlastně?“
„No to není ani konspirační teorie jako logika. Ze všech živočichů je na Zemi statisticky nejvíce hmyzu, no a nejpočetnější jsou? Mravenci. Takže až lidstvo jednou objeví mimozemšťany, je prostě nejpravděpodobnější, že budou vypadat jako insektoidi.“
Pauza.
„A ty tomu věříš co?“
„Kult Mravence má daleko víc stoupenců než tvůj 'Trump reptilián' – řádově o tisícovky,“
Kamarád se na mě skepticky podíval.
„To čtu na googlu, takže to musí bejt pravda, Romane.“

„Dnes se budeme bavit s nejlepším jedlíkem diska!“
Krátký potlesk.
„nejlepším tanečníkem diska,“
Krátký potlesk.
„a nejlepším vrhačem diska,“
Potlesk.
Moderátor počkal, až se všichni hosté publiku ukloní a usadí do svých křesel.
„Pánové,“ zašklebil se do publika Jan Špaček „co vás spojuje?“

Když jsme s manželkou odcházeli od kinosálu, nechápal jsem, proč mě sem vzala. Dříve mladým popularizoval politiku docela rozumně Feri. Dneska ji popularizuje mladým kdo? Fabulace Špačka. To je jiný styl. Nijak hodnotový, ale hanlivý. Nedocházelo mi to – Mikýře měli lidé rádi přes zesměšňování mentálně postižené dívky, Špačka navzdory šikaně senátora zjevně nižšího IQ. Pobavení neznalo hranic?

Každý se s blížící se smrtí vyrovnával jinak.

Když už nemohl Polák, zastavil se, sepjal ruce a sklonil hlavu k poslední modlitbě, než ho Němec zastřelil.

Rom ten prosil nacisty o slitování, ale... ti žádné neznali.

Francouz se položil na záda ke kraji silnice a nastavil naposled tváři Slunci, aby ještě jednou ucítil příjemné sálání jeho paprsků.

Rus ten plouživě zamířil ke stráži, poklekl před ni a přitiskl si sám hlaveň samopalu k vlastnímu čelu.

A když nemohl Čechoslovák? Přišli k němu z boku další dva Čechoslováci – přesto že už sami nemohli – podepřeli ho a cestě smrti vyšli vstříc společně!

(1) Respektuju a miluju sci-fi. A jeden autor jich napsal letos opravdu hodně! Ladies and gentlemen, na nejvyšším stupínku stojí... Krtinoh! A vůbec. Jak to všechno začalo? 
(2) Naturalismus, naturalismus, naturalismus. Poprvé mi ho představila obávaná staromódní učitelka češtiny na gymnáziu kolem roku 2013. Byl jsem uchvácen. Od té doby mi slastně stoupne tep, když tento žánr prolne nějakou mou rozečtenou válečnou nebo postapo knihu. Letos mi k němu dal přičichnout Krčmelound v Řečišti jara.  
(3) Dvě slova, lavina pocitů. Esti Vera. Ocenil jsem ji již před dvěma lety. Ostatně cení ji tu každý, ne? Krok, krok. Kron sun krok. Pojďme si zatančit swing! : ) Tak tedy hurá - Naučit se tančit swing!

(4) Kvok, kdák, kokodák! Bramborovou medaili u mě vyhrává - MissDreamer , která se tu potloukala první třetinu měsíce a vypadala nezastavitelně čile a činorodě, jinými slovy na 30 bodů spolu s oslnivou větší plackou. A i když nakonec z ničeho nic psát přestala (možná jí rodiče vypojili notebook ze zásuvky), odměňuji její citoslovný drebl. Protože každý z nás je tak trochu Na dvorku. Tak ať medaile chutná! (Škrobově)!
(5) A teď pozor! Stejně jako před dvěma lety mě svou bizarností dokázal/a odzbrojit a oslnit TomaBoombadila povídkou Sklep, Rosenberg a ČSSD, letos se to povedlo mému novému objevu - uživateli Dirkovi. Tento byrokraticko-aristokratický magor píše opravdu… „new weirdově?“ Správně divnej pavouk. Přiznám se, některé drabbly mě nebaví, některým nerozumím, protože jsem moc hloupý nebo ony jsou moc hloupé na mě. Nonsens? Většina se mi ale překvapivě líbí. Hlavně ten svět. Nakonec nevybírám drabble „Sedlový bod“, ale Dokáže Česká republika dostát závazkům ke spojencům? 
PS: Ještě k fandomu - Zapomenutý kraj zbožňuji, temná knížata už jsou přepal, ten svět by dle mě měl být štrejchnutý jen trochu.
(6) Zůstalo mi v hlavě. Heslo. Běžné, všední a přesto nezevšední. Krčmeloundovo Kdysi dávno. 
(7) Beletrie od Carmen. Zacloumala se mnou... Jen tu nespisovnost sis – podle mého skromného názoru - mohla odpustit. Literatura krásy je Poslední vyčíslená rovnice. 
(8) Tenny oceňuji za atmošku. Kdož jste na cestách, vyndejte si z batůžku siestu, zakousněte se do ní a obhlédněte Zázraky místní produkce.
(9) Linkový stykači, linkový stykači, linkový stykači… už 2 roky tě hledám za čelním sklem čumáků šalin v pražské metropoli, ale je to jako hrát deskovou hru Fantom staré Prahy. Už druhým rokem žebrám o podpis nahodile každého druhého tramvajáka co potkám, ale zatím marně. Tvoje drožka mi stále ještě uniká! Nově ale vím, že zaměřit se mám na vozovnu Pankrác. Otočme ale list. Letos mi přišlo, že se už trochu opakuješ + že ta vyústění byla nucená, na sílu. Přesto zařazuji do výběru tentokrát za poučku Mind the gap.
(10) A v poslední řadě Morpi. Morpiho jsem předloni ocenil hned dvakrát. Ale je to protekce, samozřejmě, uznávám. Jelikož se známe, čtu od něj téměř vše. Letos nejvýše oceňuji povídku V pátek kdesi v Úzké. 

V televizi nic nedávali. Nechal jsem běžet Liverpool a vyšel ven na balkon.
Ve vzduchu byl cítit čpavek a cukrová vata. Opřel jsem se o zábradlí. Smrákalo se. V povzdálí za sídlištěm a soutokem Labe s Chrudimkou se rozprostíral. Cirkus.
Dopadla na mě samota.
Zavřel jsem oči a – vzpomněl si na Ninu. Neměl jsem to dělat. Povolit pocity staženou tvář nebylo jednoduché. Trvalo to.
Sáhl jsem do kapsy u tepláků a chvíli si pohrával s telefonem a s myšlenkou jí zavolat. Nakonec jsem vytočil jiné známé číslo.
Doufal jsem, že Klenot bude mít čas. Dneska bych ji opravdu potřeboval vidět...