Byla tu pečená vařená

Poslední do houfu byla bráchova tchýně. Osobně jsem to štěstí ještě neměla, ale brácha o ní vždycky mluvil v reverzních superlativech.

"Ale né, Boženka píše, že nedorazí," naoko sklesle se brácha otočil k jeho paní.

"Je jí zle?" Optala se starostlivě.

"Zamotala se jí hlava, bude v pohodě. Každopádně bude chybět," brácha vykouzlil ten nejsoucitnější úsměv.

Slavnostně jsme si připili.

"Dámy a pánové, roastbeef ze speciálního druhu hovězího. Schválně, jesli uhodnete, z jaké části."

Jazyk nikdo nehádal, ale pochutnali si všichni.

"Následuje tataráček. Okurky, česnek, berte."

Taky nebyl špatný. Taktně jsem mlčela, když jsem v něm našla starou amalgámovou plombu.