Moje články

Antonín si uraženě odfrkl.
Alex pochopila, že přestřelila. “Ano, svítící prdelky jsou opravdu krásné. Světlušky jsou neskutečně zajímavá stvoření. Víš, že pod průhlednou pokožkou zadečku mají luciferin? A podle toho, kolik k němu pustí kyslíku, jim prdelka svítí nebo ne? To je díky enzymu luciferáza. Ten reakci katalyzuje a pak prdelky svítí…”
Alex mluvila a mluvila a Antonín, šťastný, že svou ženu tak zaujal, se rozhodl, že jí jedno to krásné stvoření uloví. Zahlédl nádherný exemplář, světélkující na dosah ruky. Předklonil se, natáhl se po něm a… zahučel po hlavě do houští.
Alex dotčeně přerušila přednášku: “Antoníne?! Co tam děláš?”

Modrá hodinka přikrývala Bad Ischl sametovým nádechem. Pomalu se stmívalo a čisté nebe nad nimi se zvolna rozsvěcelo zářivými tečkami hvězd. Některé z nich sklouzly dolů a začaly se navzájem obletovat.
“Svatojánští broučci,” rozplýval se Antonín. “V podvečer tvá čeládka, jak k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine…”
“Ježíš, to byla blbá knížka,” srazila Alex jeho romantické rozpoložení. “Jestli zmrznou, tak poslušně! Kurník! Víš jak mě to jako dítě štvalo? Co je to za blbost, chtít poslušně zmrznout?”
“Hanč a Vrbata taky zmrzli!”
“Ale ne poslušně!”
“Ale svítící prdelky mají přece krásné!”
“Hanč a Vrbata?” Alex protočila oči.

Antonín si povzdechl. “K první světové se tak jako tak schylovalo. Na druhou stranu, nebýt Marie Terezie, nebyla by povinná školní docházka. A Josef II. zrušil robotu a nevolnictví!”
“K tomu se taky tak jako tak schylovalo,” oponovala Alex. “Jenže degenerace toho rodu prostě byla, to nemůžeš popřít. Ten Karel II. Španělský, o kterém jsem mluvila, nebyl nikdy zcela zdráv. A všichni jeho starší sourozenci zemřeli. Víš proč? Sedm z jeho osmi praprarodičů pocházelo přímo od jediné osoby, od Johany Šílené. Pak neměly být děti nemocné a zdegenerované. A všechno kvůli moci a udržení trůnu… Na co jim, bláznivým, byl?”

“Habsburkové, to je rod!” horoval Antonín u Císařské vily. “Doložená historie sahá až do roku 973, kdy zemřel Guntram!”
“A my pod Rakouskem úpěli tři sta let, jak pravil Palacký,” zavrčela Alex.
“Vidíš, byli zdatní politici!”
“Drželi se na trůnu jen tím, že se křížili mezi sebou. Vem si Karla II. Španělského! Ten byl překříženej tak, že se na něj nedalo ani dívat!”
“Ale tady žila habsbursko-lotrinská dynastie!”
“Jasně. Franz Josef, pýcha Evropy. Mimochodem, dnes je 28. července.”
Antonín se rozzářil. “111 let od chvíle, kdy tady podepsal dekret Mým národům!”
Alex smutně vzdychla. “Víš, co tím nadělal zlé krve?”

Antonín seděl jak na jehlách. Na kapsu mu svítilo sluníčko a čokoládová hmota měkla. Měl by pralinky rychle sníst, ale jak? Už ví!
Zavřel se na WC. Z kapsy vydoloval nevzhledný slepenec. Nacpal si ho do pusy. Taková dobrota! A zadarmo! Vychutnával si božskou chuť čokolády a pomalu polykal. Sáhl na kliku. Zamrazilo ho. Na jazyku ucítil pálení. Současně se automaticky začal škrábal na noze pod kapsou. Strnul. Chilli v čokoládě! A on je na ně alergický! Co teď? Schlíple se vrátil ke stolu.
Alex zářila nadšením. “Koupila jsem si bonbóny! S chilli! Ty mi je nesníš, neb je nesmíš!”

Ze zákusků, vystavených v Zaunerově cukrárně, jim oči přecházely. Antonínovi však oči přecházely i z jiného důvodu. Jak vlastně Alex myslela tu pozvánku na dortík? Kdo bude vlastně ty nekřesťanské ceny platit? On?

Mladá servírka se proplétala mezi stolky s tácem plným drobného cukroví. Jenom aby… než domyslela, skutečně zakopla. Pod stoly se rozkutálely čokoládové bonbóny, medvídci, prasátka, vajíčka… Zoufale padla na kolena a začala cukroví sbírat.

Antonín nenápadně nohou přihrnul několik čokoládových vajíček pod sebe. Pak se sehnul a nacpal si je do kapsy. Dobrých deset euro, zajásal v duchu. Případná platba za dortík se mu aspoň trochu zrefunduje!

Antonín popocházel po nádražní čekárně. Do příjezdu jeho vlaku zbývaly téměř tři hodiny. Pohledem zavadil o cosi zapadlého za lavicí a oči se mu rozzářily. Kniha! A podle vazby nějaké staré vydání! Po chvíli šmátrání svazek vylovil. Stráví čas hodnotně, pocvičí se v němčině. Zaostřil na název: Hexengold. Čarodějné zlato? podivil se. Stačil mu však jediný odstavec. Červená knihovna! Brak největší! Děj mělký, postavy plytké, historické reálie nevěrné! Pryč s ní!
Než ji však stačil odložit, vtrhla do čekárny starší dáma. Zahlédla knihu a vrhla se po ní. “Mein Schatz! Danke schön!” Vytrhla knihu zkoprnělému Antonínovi z rukou a zmizela.

On: Moje milá, vše jsem odhalil, jedu za tebou! Ráno se sejdeme na hřbitově!
Ona: Nechtěl bys raději přijít za mnou do hotelu? Kde budeš trávit noc?
On: Ach ano, máš pravdu! Kde jsi ubytovaná?
Ona: Hotel Sonnhof, hned vedle nádraží.
On: Jsi úžasná!
Ona: Já vím.
On: Ale bavilo tě to, že? A na ten hřbitov zajdeme zítra spolu.
Ona: Ne. Zajdeme na išelský dortík a půjdeme se podívat do Císařské vily.
On: Ale na hřbitov taky, aspoň na chvilku… počkej, jde průvodčí.
…
On: Lásko… promiň. Sedl jsem do špatného vlaku. Jedu do Badenu. Uvidíme se zítra dopoledne… Snad.

Antonín se znovu zamyslel. Dortík, opereta, Habsburk. Habsburk - přece Franz Josef! Opereta - první, kdo ho napadl, byl Lehár. A dortík? Sachr, pišingr, išelský… Strnul. Išelský! Bad Ischl! Samozřejmě! Vytáhl mobil a začal hledat vlakové spojení. Výborně! Za chvíli mu jede vlak.
Na nádraží přiběhl unavený, vyčerpaný, hladový. Zakoupil lístek, zaběhl si pro bagetu a něco k pití a nastoupil do vlaku, který přijel k první koleji. Spokojeně se usadil a těšil se do Bad Ischlu. Dalo mu práci na to přijít, ale obstál. Sašenka bude potěšena.
To, že sedí ve vlaku směr Baden, mu sdělil až průvodčí při kontrole jízdenky.

Když už jsem tady, přemýšlel Antonín, bylo by hříchem vynechat Mozartův rodný dům. Přemýšlet, kam ho Alex pozvala, může cestou. Vytáhl papírovou mapu, nastudoval trasu a vyrazil.
Proplétal se davem na nábřeží. S pohledem upřeným na salzburskou pevnost přemýšlel o dortíku a operetě, když vtom do někoho vrazil. Až když se omluvil, zjistil, že je to poutač na přírodovědecké muzeum. Bez rozmýšlení zabočil směrem, kterým šipka ukazovala.
Rázem byl jako v Jiříkově vidění. Pterodaktyl! Repliky dinosaurů! Modely s interaktivním ovládáním! Těch informací!
V pět hodin ho zřízenec vyprovodil s tím, že zavírají. Venku Antonín konečně procitl.
Můj ty bože, Sašenka!

Alex zabořila vidličku do išelského dortíku. V Bad Ischlu ho jedla poprvé. Byl výborný.
Na stolek padl stín a starší interesantně prošedivělý muž se dovolil, zda může přisednout. Alex v zamyšlení omylem odpověděla česky: “Samozřejmě, prosím.”
“Fy Česka?” rozzářil se muž. “Můj babičchek byl taky Česka! Aus Pilsen!”
Alex se konverzačně usmála.
“Babičchek milovala rakouska opereta a česka opera! Co vy, taky rada opera? Nebo opereta?”
Než se Alex zmohla na odpověď, muž pokračoval: “Ja milovat chlavně česka opera. Česka skladatela… die Sahne… ehm… Smetana!” Rozzářil se. “Znala vy? Ta… Die verkaufte Braut! Znala vy? Prodana… ženich?”
Alex jen zamrkala.

Antonín hleděl na mobil a téměř nahlas jásal. Alex konečně zabrala a hraje také! Vyrazí za ní, samozřejmě, co nejdříve. Teď jenom určit, kam. Cože psala? Proslavený dortík a opereta. Hm. Rakouský dortík bude nejspíš sachr nebo pišingr. Co myslela operetou? Strausse mladšího? Ten přece leží ve Vídni. Jenže tam je hřbitovů jak naseto, centrální, Hietzinger, Sankt Marxer… Ale proč by ho Sašenka tahala zpátky do Vídně? Možná zájem o hřbitovy jen předstírá, napadla ho rouhavá myšlenka. Co když chce do cukrárny? Nebo do Volksoper na frivolní operetku?
Přesto, že jí bezmezně věří, tohle se mu nezdá. Musí začít znovu.

Tak ty takhle? Myslíš, že se mnou budeš šibovat po celé Evropě? Dost bylo tvé manipulace. Teď ti s chutí nalinkuji jízdu já. Zahleděla se do tabletu a po chvíli vybrala cíl. Když ty do mě koulema, tak já do tebe operetou. Tohle líbezné lázeňské město už dávno chci navštívit.
Pak vzala do ruky mobil. “Můj drahý Antoníne, tvá hádanka je triviální. Do Salzburgu nejedu. Vyměň operu za operetu a přijeď pro změnu ty za mnou. Pokud trefíš, máš u mě místní proslavený dortík. Takový, na které rád chodil tvůj oblíbený Habsburk. Čekám do soboty. Sejdeme se samozřejmě na hřbitově.”

Hovor utěšeně plynul. Od hodinek po pradědečkovi přes přesnost rakouských železnic se dostali až k historii trati, po které zrovna jeli. Antonín připoměl koněspřežku z Českých Budějovic do Vídně, jeho společník kontroval Semmeringem. Zabráni do rozhovoru si nevšimli, že už projíždějí předměstím. Vlak začal brzdit, muž na protějším sedadle vyskočil.
“Um gottes will! Mein Koffer!” Natáhl se pro zavazadlo. Ve chvíli, kdy kufr sundával, vagón sebou škubl. Muž se zapotácel a dosedl na cosi zabalené v papíru na vedlejším sedadle. Zoufale se zahleděl na zlámané tuhé listy.
“Mein Gott! Meine Schwiegermutterzunge!”
Antonín překvapeně zamrkal: “Jejda! Zlomil jste si tchýnin jazyk!”

Alex se rozhlédla. Ludwig Boltzmann. Jiný hrob její muž myslet nemohl. Ale kde je Antonínovi konec? Hlavou jí letěly různé představy. Snažila se vcítit do svého muže, ale tok jejích myšlenek přerušila starší žena, jdoucí okolo. Trhla sebou. Jestli tady byl, nechal jí tu vzkaz. Ale kde?
Pečlivě prohlédla růžové keře. Nic. Pak bustu na pomníku. Nic. Opatrně se rozhlédla a prosmýkla se mezi tújemi za náhrobek. Zahlédla igelitový sáček s papírem uvnitř. Že by?
Rozbalila vzkaz a četla: Koule. Wolferl. Náhrobek rodiny Ch. A. D. Sůl. Trefíš? Čekám do soboty.
Obrátila oči v sloup a v duchu zaječela: Antoníne!!!

Antonín, mapu rozloženou na stolečku ve vlakovém kupé, nadšením málem poskakoval. Sebastienfriedhof! Petersfriedhof! To je nádhera! Tolik zajímavých lidí tam spočívá! Vytáhl mobil a nalistoval stránky hřbitova Petersfriedhof. Přesvědčil se, že hrob rodiny slavného fyzika, na který spoléhal jako na další vábničku pro Sašenku, se zde opravdu nachází. A navíc! Sedm cínových křížů! Zkamenělý chléb! A katakomby!

Už aby tam byl! Narovnal se, pohlédl z okna a z náprsní kapsy vytáhl starožitné hodinky. Ještě padesát minut!
“Das sind wunderschöne Zwiebeln!” rozzářil se naproti sedící Rakušan.
“Ja, natürlich,” pokýval Antonín hlavou. “To jsou cibule po pradědečkovi,” pochlubil se svou pečlivou němčinou.

Antonín posmutněle hleděl na pomník Ludwiga Boltzmanna. Vidíš, nepřijela, povzdechl si. Kašle na mě i na tebe. Ani “zapomenuté” léky nezabraly. Zavrhla mě! Moji snahu ignoruje. Cítím se dehonestován a zrazen! Ty mě chápeš, drahý Boltzmanne. Tvou teorii také dlouho neuznávali… Ale já, na rozdíl od tebe, sebevraždu rozhodně páchat nebudu. Ani teď, když mi má drahá žena svým nezájmem o moji osobu dočista zlomila srdce. Nicméně, kdyby přece jen přijela, předáš jí můj vzkaz, že?
Antonín zastrčil za náhrobek složený papír, zabalený do igelitu. Naposled se velikánovi uklonil, vzal do ruky batůžek a odkráčel směrem na vídeňské hlavní nádraží.

Rozbalila zmuchlaný papír. To se snad mám rekvalifikovat na detektiva, nebo co? Cos mi tu nechal za indicie, muži můj střelený?
Fyzik, na náhrobku vytesaný důležitý zákon jednoho oboru. A na obrovském hřbitově je pohřbený právě jeden fyzik. Sáhla po počítači. Otevřela Google, začala pátrat. Co takhle Newton? Pohřben ve Westminsterském opatství. Jenže tam je i Hawking. Co Hamilton? Ten přece škrábal do kamene, ne?
Po hodině marného pátrání měla připravenou přehršel podkladů pro popularizační přednášku pro univerzitu třetího věku. Spokojeně zaklapla notebook. Pak se zarazila. Proč vlastně tu přednášku chystá už teď, když ji bude mít až na podzim?

Antonín Richtera, dědeček. Sedlácký synek. Zamiloval se do krásné Fanynky, chudé děvečky. Oženil se s Marií, dcerou půlláníka. Rodiče s ním o výběru nevěsty nediskutovali.

Antonín Richtera, tatínek. Synek kulaka. Zamiloval se do krásné svazačky Julie. Rodiče zjistili, že její otec byl jeden z těch, co jim zabavili statek, a synovi lásku rychle rozmluvili. Pak mu domluvili schůzku s Evou, neteří faráře. Po půl roce byla svatba.

Antonín Richtera, archivář, se zamiloval do Alex. Ne až tak krásné, ale chytré. Rodiče protestovali. Nebyla pokřtěná, křest odmítla. Přesto vytrval. Vzal si ji. Jako první z dlouhé řady Antonínů rodinné prokletí zlomil.

V koši na smetí vzkaz nebyl. Nebyl ani mezi papíry na stole. Alex, naštvaná na nejvyšší míru, překotně prohrabovala batůžek. Nestrčila ho tam? Nestrčila. Napřímila se a zamyslela. Co naposled dělala, když držela ten proklatý papír v ruce? Nebyla schopná si vzpomenout.
Jan Ámos ji tiše pozoroval. Bylo mu jí líto, ale jak jí má pomoci? Zasklená rytina zachytila poslední sluneční paprsek a nasměrovala ho do temného koutu za křeslem. Víc už pro ni udělat nemůže.
“Tady je,” zajásala Alex. Na zmuchlaný list papíru svítil odražený proužek slunečního světla. “Díky, Jene Ámosi! Tak já za ním teda vyrazím., když myslíš!”

Alex dlouhými vzteklými kroky rázovala po pokoji. Na portrét, s kterým tak rád rozprávěl Antonín, házela vyčítavé pohledy.
“Jene Ámosi, ty to vidíš! Vypaří se, nastraží na mě pitomou past s lékama a myslí si, že já se za ním budu honit přes půl Evropy!”
Jan Ámos klopil zrak a raději mlčel. Ještě by si mohla vzpomenout, že on taky rád cestoval.
“Za čtrnáct dní mi začíná letní škola. Copak já mám čas jezdit sem a tam a hledat ho? On snad opravdu věří, že budu ty jeho hádanky fakt luštit!”
Zamračila se. Kam vlastně s tím blbým vzkazem mrskla?

Franz Nowak očima pobízel řidiče elektrobusu. Hergot, dělej, pohřeb skoro začíná! Beze mě hrát nemůžou, mám v pátém taktu sólo! Zatracená vídeňská doprava! Ještěže elektrobus zajíždí až téměř k místu srazu kapely. Popadl futrál a připravil se u dveří. Teď! Sotva se otevřely, vystartoval. Prásk! Zatmělo se mu před očima, jak narazil do jakéhosi muže. Futrál mu vyletěl z ruky a s rachotem se otevřel. Jeho krásný zlatý milovaný lesní roh dopadl na zem ve chvíli, kdy se Franz zapotácel. Plnou vahou došlápl mezi ústnici a náustek.
Rup!
Antonín zvedl oči od mapy. “Jejda,” pravil udiveně. “Zlomil jste si hornu!”

“Ženo moje,” četla Alex, “své kůře mozkové nedáváš pokoje ve dne v noci. Všimla sis vůbec, že už jsou prázdniny? Mám návrh. Co kdybys kůru svou mozkovou podrobila kúře odvykací? Dej si pokoj od matematiky a fyziky a přijeď za mnou odpočívat. Kam? Tam, kde je plno těch, co odpočívat nikdy nechtěli, ale teď už odpočívají věčně. Podivíš se, jací velikáni tu leží. Ale pozor: na celém velkém hřbitově najdeš jen jednoho tvého kolegu fyzika. Zato má na náhrobku vytesán zákon, který objevil. Jestli jsem tě správně pochopil, je to základ jednoho z oboru fyziky.
Tak co, bereš? Tvůj Antonín.”

Antonín, šťastně utahaný, probíral prospekty vídeňského hřbitova a plánoval trasu na další den. Jestlipak už dorazí Sašenka, zamyslel se. Chvilku počítal, pak přikývl. Už by mohla. Léky určitě našla a jak ji zná, okamžitě ho pojede zachraňovat. Odmění se jí. Vezme ji k hrobu fyzika Boltzmanna.

Alex hleděla na léky na stole a kroutila hlavou. Tak Antonín se fakt vydal na cesty! A jí tady nechal tak průhlednou vějičku. Na tohle má skočit? V době, kdy člověk zavolá a recept mu přistane v mobilu? Tohle už zvládne i Antonín. Zvedla krabičku. Ležel pod ní složený papír. Se zájmem ho zvedla.

“Sehr geehrte Herr,” použil Antonín svou rok šprtanou němčinu, “není pravdou, že Beethovenovi prokousl ucho jakýsi pofidérní mravenec, nýbrž je pravdou, že umělce trápila otrava olovem, jejímž příznakem je i hluchota. Koncentraci ve vlasech měl téměř stokrát vyšší, než je běžné, trpěl otravou akutní. Taktéž trpěl hepatitidou B a dalšími nemocemi.”
Zvedl prst v typickém gestu: “Ti vaši zlatí mravenci, pokud se nemýlím, žijí v korunách stromů, ne pod zemí. Myslíte zajisté tropický druh Polyrhachis dives, že?”
Chlapík otevřel ústa, ale než stačil něco říct, Antonín mu blahosklonně pokynul. S hlavou hrdě vztyčenou odkráčel k hrobu dalšího velikána. Bez čepice.

Antonín s nábožným výrazem stál před Beethovenovým hrobem.
Dnešní trasu naplánoval kolem hrobů slavných skladatelů. Nádhera!
Sehnul se, aby se dotkl alespoň ohrádky.
“Halt,” zahřmělo za ním. “Nebo vás dostanou!”
Chlápek s čepicí naraženou přes uši a dalšími deseti v rukou se k němu blížil s varovným výrazem. “Jsou všude! Chudák Beethoven! Prokousli mu ušní bubínek! Ohluchl! Jedině naše čepice vás před nimi uchrání!”
“Před kým?” vyděsil se Antonín.
“Před zlatými mravenci! Mají hnízdo v jeho lebce! A von je chráněnej, tak se na ně nemůže! Jen deset euro, pane, jen deset euro! Co vy na to?”
Antonín se nadechl.

“Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby mě donutil jet s ním,” sdělovala Alex Darje. “Na tu jeho funerální turistiku kašlu. Mám v létě jiné plány než chodit po hrobech.”
“Zírám, jak se snaží,” přisunula Darja Alex skleničku.
“Prý nebudu muset nic řešit. Všechno zařídí. Itinerář. Ubytování. Jídlo. Zjištění otvírací doby patřičných hřbitovů. Prostě masíruje mě od rána do večera. Nestačím odmítat!”
“Antonín? Takhle aktivní?” vrtěla Darja hlavou.

V té době si Antonín balil batůžek. Přihodil průvodce evropskými hřbitovy a doprostřed kuchyňského stolu ležérně položil krabičku svých léků na vysoký tlak. Tak co, Sašenko, jestlipak trefíš na Zentralfriedhof?

“Mám pro tebe překvapení,” nadskakoval Antonín nadšením.
“Hm?” broukla Alex od příprav.
“Co ti říká disco?”
“Sušenky? Na noc?”
“Ne! Rytmický pohyb! „Four on the floor“ rytmus! Šestnáctinový či osminový hi-hat činel prokládaný synkopickými linkami elektrické kytary! Bee Gees! Boney M! Travolta!”
“Nemáš horečku?” zpozorněla Alex.
“Jedině sobotní noci! Stayin’ alive!”
“Ty chceš na diskotéku? Zbláznil ses?”
“Nebudeme frivolně trsat. V rámci našeho letního poznávacího zájezdu navštívíme Zorgvlied!”
“To je co?”
“Hřbitov v Amsterdamu, Sašenko. Je tam pohřbený Bobby Farrell. To je překvapení, viď?”
“Takové si strč někam!”
Antonín pozvedl oči: “Vidíš, Jene Ámosi. Že já nezačal tím pohřbeným fyzikem!”

“Jene Ámosi, ty to vidíš,” rázoval Antonín po pokoji. Pohlédl na obraz, s kterým často vedl dialog. Jednostranný, ale účinný. “Mám o ni starost. Zase přibrala. Ne na těle, práci si přibrala! Nemá rozum, žena moje! Sám jsi napsal: Kvaltování hovadům více než lidem připadající. Máš pravdu! Za pár týdnů skončí škola. Vymyslel jsem nádherný výlet, panevropskou funerální turistiku! Père Lachaise! Friedrichswerderscher Friedhof! Invazní hřbitovy! A ona? Zorganizuje letní školu! Chtěl jsem, aby zvolnila. Aby si vzala dovolenou. Menší úvazek. A víš, čím naše dohady vždy skončí?”
Pohlédl na obraz. Jan Ámos evidentně nevěděl.
“A učit za mě bude kdo?”

“Dej blbci funkci, vymyslí lejstro!” zuřila Alex. “Kompetence? Kraviny!”
Antonín jí nakoukl přes rameno. “Zlatá slova! Komenský by zajásal! Příprava výuky! Profesní spolupráce! Hlavně etika a duševní zdraví! Co slovo, to perla!” Zarazil se. “To jste z pedagogické školy neznali?”
“Nás učili učit, ne žvanit! Kdy budu učit, když musím sepisovat všechny tyhle pitomosti?” práskla Alex složkou o zem. “Už jsem asi moc stará, abych ze sebe dělala takovýho vola! Já tady nemusím být! Půjdu jezdit s trolejbusem! Nebo s tirákem!”
Antonín se rozzářil: “Skvělý nápad! Změna ti prospěje! Dáš výpověď hned zítra?”
“Blázníš? A učit za mě bude kdo?”

“Ten proslov byl krásný,” pronesla Jindřiška.
Jousef přikývl. “Skvělý. Počasí taky vyšlo. Ráno to vypadalo na déšť.”
“Ale co,” usmála se Jindřiška. “Kdyby sprchlo, pršelo by štěstí.”
“A co hostina, vyhovuje ti?”
“Moc. Menu jsi sestavil výborně. Tvoje děti jsou strašně šikovné, že všechno jídlo tak perfektně připravily.”
“Mít restauraci je občas velká výhoda,” mrkl na ni Jousef.
V té chvíli se k nim naklonila štíhlá krásná nevěsta: “Tak co, jak se vám líbí moje svatba? Měli jste podobnou?”
“Milá Anekke,” rozesmála se Jindřiška. “Vaše je honosná a krásná. Naše byla spíš ztřeštěná. Ale to už je jen dávná historie…”

“Jousef mi připadá strašně divný v poslední době,” řekla Jindřiška Evě. “Jak kdyby mi chtěl něco říct a nevěděl, jak do toho. Nevím, jestli už toho vztahu na dálku nemá dost. Včera říkal, že už asi pojede domů. Že děti a vnučka a tak.”
Eva se na matku zkoumavě podívala. “Ty mami, a není to naopak? Nechce ti náhodou říct něco úplně jiného? Třeba tě požádat o ruku? Možná se bojí, že ty nebudeš chtít. Nebo ještě nenašel vhodnou příležitost.”
Jindřiška padla do křesla a vytřeštila oči: “To myslíš vážně?”
“Jo. Je to fajn chlap, toho bych za ‘tátu’ brala.”

Jousef se holil a hloubal nad situací, do které se dostal.
V usušených šatech prstýnek nenašel. Ten zmizel kdesi ve vodách té pitomé Nové řeky. Přišel na to až po návratu, takže hledat ho už nemělo smysl. Vůbec se proti němu všechno spiklo. Tolikrát se snažil o romantickou chvíli, kdy by Jindřišku překvapil a požádal o ruku, ale vždycky se to nějak zvrtlo.
Zamrkal. Nechce mu zlořečený osud vlastně naznačit, že by to vůbec dělat neměl? Že na to není příhodná chvíle? A neříká mu vlastně, že by možná Jindřiška ani neměla zájem?
Povzdechl si. Neměl by už jet domů?

“Tady nám kamarád půjčí loď,” zapíchla Jindřiška prst do mapy, “zde nás pak vyzvedne.” Projela prstem z Mláky přes soutok Nové řeky s Nežárkou.
“V životě jsem v tom neseděl, ale zkusím to.” Jousef si v duchu maloval situaci, ve které konečně využije zakoupený prstýnek. Z lodi mu Jindřiška nikam neuteče.
První zaváhání přišlo na začátku.
“Sedím zády k tobě?” Romantická vidina se rozplynula.
Druhé zaváhání přišlo na konci.
“Ještě ne!” křikla Jindřiška, ale Jousef už vystupoval. Když se pak hrabali z vody ven, lakonicky konstatovala: “Eskymácký půlobrat jsem tě učit nechtěla. Nicméně gratuluju. Když ses cvakl, už jsi vodák.”

Jousef přistrčil Jindřišce víno a nakrájené sýry. Zkontroloval, zda má v kapse prstýnek. Pak si sedl ke gramodeskám.
“Schválně, jestli se sejdeme i v hudebním vkusu. Ukaž, co máš. Dohrála hudba! AG Flek! Miluju!”
Znovu prohrábl desky.
Jindřiška se napila.
“Spirituál Kvintet! Nezmaři! Janis Joplin! Páni!”
Usmála se a znovu napila.
“Mišík? Marsyas! Javory! Olympic! Dokonce i Stouni! A Slade! Pražský výběr! Nemáš taky… jak se jmenovali? Výběr z hroznů?” Zamyslel se. “Ne! Poslední sběr! Máš ji?”
Otočil se.
Jindřiška sladce spala.
Povzdechl si. Vyměnil gramodesku.
Pokojem se rozlehl hlas Jiřího Schelingera: “Ještě spí a spí a spí zámek šípkový…”

Kære Anekke,
jeg, tante Jindřiška, Cindy og Trhač hilser dig.

Vi har det rigtig godt. Vi havde en vidunderlig tur. Der spillede musik på hotellet. Der sang de også. Men de kunne ikke gøre det særlig godt. Selv Cindy synger bedre. Vi vil hellere stikke af. Det var et vidunderligt eventyr.

Når du er større, tager jeg dig med til Tjekkiet. På tante Annas gård vil du se geder, heste, katte og en hund. Jeg vil også præsentere dig for Rozárka og Pepina, de er meget søde piger.

Jeg glæder mig til at se dig.

God fornøjelse, din bedstefar Jousef

Pracovník ochranky poklepal Zajíčkovi na rameno: “Pane, šel byste laskavě s námi? Jedná se o vaše zavazadlo.” Nenápadně Zajíčka nasměroval do dveří, diskrétně označených STAFF ONLY.
Libuše strnula. Někdo snad rozbil její drahý kufr, co Karlovi půjčila? Prosmýkla se do privátní zóny. Do správných dveří trefila ve chvíli, kdy bezpečáci nad otevřeným zavazadlem na překvapeného muže uhodili: “Jak vysvětlíte tohle?”
Mezi oblečením zahlédla velký želví krunýř. V duchu se chytla za hlavu. Pašuje zakázané suvenýry? Ten debil!
“Vy patříte k němu?” vybafl na Libuši jeden z mužů.
“Já… Ne. Zabloudila jsem, promiňte.”
V letadle měla pohodlně k dispozici dvě sedadla.

“Pohádka,” vzdychla Libuše. “Bílý písek, průzračná voda, skvělé výlety!”
“A koktejly! Ještě, že máme all inclusive!” Zajíček se nenápadně ohlédl za skupinou dívek. S těmi by to byla dovolená! Ne s touhle starou obtloustlou brécou!
“Walíčku, dones mi ještě koktejl, ano? Sex on the Beach,” mrkla laškovně.
Polkl. Už zas? Klátivě vstal a odešel pro drink.
Libuše zavřela oči. Jen makej, chlapečku. Až se vrátím a budu bohatá a svobodná, vyměním tě za lepší model. Možná ne až tak mladý, ale movitější. Vrážet do tebe prachy už mě nebaví.
Walíček přinesl koktejly. Připili si a zářivě se na sebe usmáli.

“Uvařím večeři,” navrhl Jousef. V duchu se viděl, jak po zákusku konečně pokleká s prstýnky v ruce.
“Dobrá,” přikývla Jindřiška. “Nasekám polínka do krbu.”
“To nemusíš…” snažil se ji zastavit, ale za chvíli už slyšel zvuky sekání. Najednou je přerušilo zaklení. Nastalo ticho.
“Jindřiško?” Vyběhl ven.
Stála u špalku, z boty jí trčela sekera.
“Ježíšmarjá,” zesinal. “Jedem na pohotovost!”
“To nic není!”
“Sekyra v noze nic není?”
“Ale…”
Nedbal.

Na pohotovosti vytáhli sekeru z kanady a nohu z ponožky.
“Vážení,” oddychl si doktor, “boty tady neopravujem!”
Na noze nebylo ani škrábnutí.
Jindřiška protočila oči. “Vždyť mu to celou dobu říkám!”

“Walíčku, opravdu si mám půjčit?”
Karel Waldemar Zajíček přikývl. “Jasně. Přece na Maledivách nebudeme za šupáky. Jsi neopominutelný dědic, lásko. Jsem to nastudoval na netu. Věř mi.”
Libuše vzdychla, ale po telefonu sáhla. Po chvíli ho odložila. Vypadala vyjeveně.
“Dojednáno. Ale mají strašné úroky… Co když to nestihnu vrátit včas?”
“Nestarej se. Došlápnu si na ty druhé dva dědice. Když to nepůjde rychle, vyrazím prachy z nich.”
Libuše k němu obdivně vzhlédla: “Ty jsi tak úžasný! S tebou se nebojím ničeho! Jsme skvělý pár!”
Objal ji a na svůj odraz v zrcadle se vítězně zašklebil. Opravdu mu zobe z ruky!