Moje články

„Taky se vám, ženský, zdá, že se tu dějou divný věci?“ postavila Anna buchty doprostřed stolu. Účastnice pravidelného čtvrtečního babince sborem přisvědčily.
„Hu hás se zhtatiho koho,“ zamumlala s plnou pusou Jindřiška. „Mách to dobrý!“
„Nám někdo postříkal fasádu,“ zamračila se Tereza. „Je třeba s tím něco udělat!“
„Chlapi by mohli hlídat!“
„Naši chlapi, jo? Leda tak hospodu, vždyť chodí do práce!“
„Já celý noci nespím, čumákuju u okna, ale stejně v tý tmě vidím prd,“ postěžovala si Veronika.
„Há bych veděha,“ spolkla Jindřiška poslední sousto. „Pořídíme kamery. S nočním viděním. Nebo fotopasti. To by bylo, abysme toho hajzla nedostaly!“

„Takže nám nepomůže nikdo?“ rozčílila se Anna Kovandová. „Všichni jen slibujou, a skutek utek! Což ten Houba, to je takový brepta, ale doufala jsem, že ten tvůj spolužák je jiný formát!“
„Myslíš Smrčka? Já původně myslel, že je fakt dobrý, když se dostal na takový post už v pětatřiceti. Ale jak to vypadá, asi ho tam prosadil tatínek.“
„Zdá se,“ povzdechla Anna. „Tyhle konexe, to je mor lidstva. Jenže když s tím ani starosta nic nezmůže – kanalizaci fakt potřebujeme – tak to musíme udělat jinak.“
„Mami,“ zaprosil Vašek, „ne, že nám zas uděláš nějakou ostudu!“
„Já? Ostudu? Jako bys mě neznal!“

„Co tě k nám přivádí, starosto?“ usmál se Vašek na Adama Procházku.
„Vaše kozí mlíko, žena říkala, že je dobré na pleť.“
„Má pravdu,“ přikývl Vašek. „A hele, když už jsi tady, nemohl bys popohnat toho Smrčka? Víš, jak jsme tu měli ten incident. Houba s tím nic nedělal, Smrček taky ne. A to jsem ho v hospodě prosil!“
Starosta si povzdechl. „To ti, hochu zlatá, slíbit nemůžu. Víš, obec má na kraji žádost o dotaci na kanalizaci. Potřebujeme ji jak sůl. A leží na stole víš koho? Smrčkova otce. A tomu, jak někdo sáhne na synka... Promiň, to nepůjde.“

Hospoda praskala ve švech. Vašek zahlédl svého bývalého spolužáka Otokara Smrčka.
„Tebe jsem neviděl sto let!“ zahlaholil. „Prý jsi povýšil! Gratuluju!“
Ota se zaculil. „Však bylo na čase!“
„Ten Houba je teď pod tebou, co,“ přisedl si Vašek. „Máti za ním byla s nějakou lapálií, co se u nás stala. Je to pár týdnů, a pořád nic. Nikdo to nevyšetřuje...“
„To víš, Houba,“ povzdechl si Smrček.
„Hele, dohlédneš na to, viď?“
Půllitry zazvonily.
Zatímco Vašek odcházel domů s přesvědčením, že se věci konečně pohnou, Smrček při pohledu na jeho záda zabručel: „To zrovna. Houba má rozkaz jasnej. Blbostma se nezabejvat.“

Vám se to teď cestuje. My to měli horší. Na západ jsme nemohli, ale na východ to nebylo jednodušší. Do Moskvy jsme jeli tři dny vlakem! Těch zážitků! Babky s husama v nůších. Chlapi cinkali metálama a smrděli vodkou. Nikdo nechtěl větrat!

A ta Moskva! U mauzolea fronta přes celé Rudé náměstí, obchody prázdné – jen sardinek plné regály. Pak přivezli máslo a fronta od mauzolea byla rázem před potravinami. Ale představ si, na co jsem tam narazila – parádní háčky na háčkování. U nás tenkrát nebyly k sehnání! Zaplatím, pyšně si je prohlížím – a víš, co vidím? Nápis „Сделано в Чехословакии.“

A víte co? Dneska nebudu psát o statku, ale o svých čtyřech maminkách. Ony jsou totiž staré. Teda, ony jsou mistryně, sem chtěla říct. Staré mistryně. A víte proč? Z toho, co jsem si tady loni vymyslela, ony napsaly knížku. Fakt. A ona opravdu vyjde! 1. června! Letos!

A jméno jsem taky vymyslela já: Statek je rodu ženského.

A bude tam všechno! Léto! Borůvky! Koza! Punti! Kombajn! Kocour! Švestka! Pila! Smírčí kámen! Vražda kvůli rozmarýnu!!! No a teda taky Alex, Darja, Bibi a Maruška. To aby jim to nebylo líto, víte?

Takže jestli o tom chcete vědět víc, koukněte sem

„Mami, proč je tu tolik veverek?“ zeptala se čtyřletá Pepina.
„Nepoužívaj antikoncepci,“ odsekla Bibi, které spadla na hlavu šiška.
„Tatíííí,“ zavolala Pepina, „co to sou atykopce?“
„Cože?“ podivil se Lukáš.
„Atykopce! Veverky je nemaj a tak je jich moc! Povídala to maminka!“
„Bibi? Jaký nemaj veverky kopce?“
„Cože? Co to meleš?“
„Ale tys to, mami, říkala!“
„Neříkala! Já říkala, že veverky šustej jak veverky a pak tady není kam šlápnout!“ houkla Bibi.
„A mami, co to znamená, veverky šustěj jak veverky?“
Lukáš to nevydržel a rozřehtal se, až mu tekly slzy.
Pepina se naštvala. Rodiče jsou hrozný! Nic pořádně nevysvětlí!

„Co tu chcete?“ Vojta hleděl na zamračeného muže, který vstoupil do dvora.
„Máš doma matku?“
„Já nemám matku.“
Chlap se zarazil. „Ne?“
„Mám maminku! A s cizíma nemluvím! Děte pryč!“
Muž mávl rukou a šel dál. Cestou odkopl kocoura, který se mu připletl pod nohy. Ten zaječel a Vojta strnul. Jeho Barnabáš!
„Nemám vás rád!“ vykřikl. Co udělat? Otevřel kozí chlívek.
Kozel Matěj vystřelil ven. V očích mu zajiskřilo. Konečně bude sranda!
A byla.
Muž v původně bílém sáčku se nezdržel dlouho.
Kozel vítězně zamečel.

Maruška vykoukla z okna. „Co tu vyvádíte?“
„Matěj je hrdina, dáš mi pro něho mrkev?“

„Odkud máte koně?“ zeptala se Darja a přidala si koláč.
„Zbyl tu po Pěnkavových,“ odvětila Maruška. „Ti noví ho chtěli dát na jatka!“
„Pěnkavovi?“ podivila se Darja. „Ti prodali hodně pod cenou. Nedali si to vymluvit, chtěli rychle pryč. A víte, co je podivné? Nebyli sami. Podobných případů jsem zaznamenala víc. Nejen v mé realitce.“
„U Pěnkavů prý strašilo,“ ozval se Lukáš. „A taky u Rambousků a Vomáčků. Říkal to farář. Požádali o vykropení a modlitbu.“
Darja se ušklíbla. „Evidentně to nepomohlo. Rambousek má prodáno a Vomáčka byl u nás včera.“
Pohlédli na sebe. Co se to tu sakra děje?

Anna, stále ještě rozčilená, vešla do vrat. Strnula. Co je zas tohle?
Vrazila do kuchyně. „Co tady dělá Ferda? Pěnkavovi už jsou dávno pryč!“
Vašek pokrčil rameny.
„Ten novej ho chtěl dát na jatka. Přišel se zeptat, kde jsou nejbližší. Tak jsem mu řekl, že to zařídím.“
„Ty povedeš Ferdu na jatka? Chudák kůň. Celej život soumaří v lese a teď má jít do salámu? Na to zapomeň!“
„Mami,“ usmál se Vašek, „za koho mě máš? Zůstane u nás. Maruška už mu zapletla hřívu a děti se těší, že na něm budou jezdit.“
Soumrak života prožil Ferda jako v ráji.

Strážmistr Houba vytřeštil oči. Je tady zas, baba princmetálová!
„Copak se děje, paní Kovandová?“
Anna mrskla o stůl fosforeskující parukou.
„Byli u nás, vandalové! Zničili plot! Zůstalo tam tohle!“
Strážmistr opatrně šťouchl do chumlu tužkou. „Není to vtip?“
Anna se nadechla.
Houba vyděšeně popadl pero.
Vandalyi zničilyi plod paní Kovandové. Zajištěn předměd dotyčný. Zelená paruka. Bude přendaná ke skoumání na obvod. Strm. Kryšpín Houba.
„Nekoukejte a podepište!“ nařídil.
Anna přejela očima text, zavrtěla hlavou, ale beze slova podepsala. Snad na to někdo kompetentní koukne…

Sotva zavřela dveře, letěl protokol do koše. Velitel přece jasně řekl, že pitomostma se zabývat nebudeme!

Anna Kovandová se otočila od kuchyňské linky.
„Večeře!“
Zamrkala. Pohlédla z okna.
„Vašku! Vidíš to, co já?“
Syn natáhl krk. „Světlušky, ne?“
„Takové velké? Tolik nikdy nesvítily!“
„To vypadá jako to strašidlo, o kterém mluvil pan Pěnkava! Těm taky něco zeleného svítilo na dvoře!“ usoudila Maruška.
„Nejspíš Zelená příšera,“ ušklíbl se Vašek.
„Mně se to nelíbí,“ řekla Maruška. „Blíží se to!“
„Tak dělej něco, Vašku!“
Vašek kouknul na matku, popadl pohrabáč a vyšel ze dveří.
Po chvíli se vrátil, na pohrabáči fosforeskující paruku.
„Někdo se tu asi vrací do divokých devadesátek. Tohle ztratil, jak nám urazil kus plotu, když zdrhal.“

"Představ si, Aničko,“ přilítla Maruška domů s očima navrch hlavy, "Pěnkavovi už taky prodali statek!"
"Cože?" zbystřila Anna Kovandová. "Jak to víš?"
"Šlo to přes Darju," vyjasnila Maruška.
"Tomu nevěřím! Stará Pěnkavová že by šla pryč?"
„Navíc prý levně a prvnímu, kdo přišel! Chtěli se ho zbavit rychle. Nechtějí tam být už ani den! Víš proč? Prý tam straší,“ vyprskla Maruška.
„Jedině tak starýmu Jarynovi ve věži,“ ušklíbla se Anna. „Kovandovy odtud nedostanou ani heverem! Nepovedlo se to ani nacistům, ani komunistům! Nějaký strašidlo se může jít klouzat! Kovandové tu budou ještě za sto let!“ pohladila po hlavě malého Vojtíka.

Dveře služebny se rozlétly. Anna Kovandová vstoupila tak rychle, že si obecní policista ani nestačil sundat nohy ze stolu.
„Koukejte je najít a zavřít, až zčernají, lumpy mizerné!“ zahromovala.
Strážmistru Houbovi upadla tlačenka na košili. „Ženská nešťastná, podívejte, co jste…!“
„Co já! To se vypere! Ale ty kapličky! Sotva jsme je opravili, jsou zas počmárané!“
Houba sáhl po papíru: „Tak to sepíšeme.“

„Tady protokol podepište.“
„Moment… Cože? Vandali zničily křýžovou cestu v banánovém háji? Co jste nasával, proboha?“
„Tak jste to diktovala!“
„Cesta byla křížová! Háj akátový! Ukažte, napíšu si to sama, pod tohle se vám nepodepíšu ani za nic!“

„Podívej,“ strčila Bibi do Alex. „Už je tady zas.“
Vyhlédly opatrně z okna.
„Copak jí donesl dneska? Minule ostružiny.“
„Ba ne, minule med. Ostružiny byly předtím.“
„Copak si tak asi povídají…“

„…tyhle jsou úplně poslední,“ předal Václav Marušce kytici aster.
„Škoda,“ zesmutněla.
„Neboj,“ usmál se. „Příští rok budou další. Taky mám pro tebe jablka a hrušky a ve studni hrozny.“
Šťastně se usmála. „Víš, když jsem tě tehdy viděla u toho rybníka…“ Začervenala se. „Nenapadlo by mě, že tě ještě někdy uvidím. Pak jsi mi přinesl bonboniéru na omluvu…“
„Tak se přece podívej do tý kytky,“ mrkl na ni.
„Vašku?!“

„Co chtějí?“ šeptla Bibi.
„Prý podepsat rozvodový papíry, ale spíš se přišel pochlubit,“ procedila Alex. „Hajzl, dotáhne tu flundru Marušce až pod nos,“ stiskla rty. „Jdu jí na pomoc.“
„Než to tady domluví, nepotřebujete něco?“
Vystajlovaná krasavice zamrkala. „Prý máte kozu… Trochu mléka? Na pleť, víte… v mém stavu…“
Maruška polkla.
„Pojďte,“ vybídla krásku Alex.

„Vypadli jak vandráci,“ smála se Bibi.
„Však. Protáhla jsem ji k Lidušce skrz dřišťál. Ze snových šatů zbyly madam jen cáry.“

Dvířka auta bouchla, ženský jekot ustal.
„S ní to teda vytrh. Podpantoflák ještě před svatbou.“
Maruška se konečně usmála. „Tak já ty papíry podepíšu!“

„Holky, upekla jsem vám buchty. Vážně se povedly,“ básnila Maruška.
„Fakt? Jaký? Nejradši mám makový!“ olízla se Bibi.
„Makové, tvarohové a povidlové. Jo a pár borůvkových. Jsou nadýchané, jedna báseň.“
„Borůvkové musí být opravdu skvělé, ale asi bych neměla, podívejte, jak vypadám…“ váhala Darja a zkoumavě si ohmatávala břicho.
„Měly bychom počkat, až pořádně vychladnou, po teplém nadýmá… ale voní náramně,“ začichala Alex.

„Pojďte svačit, už určitě úplně vystydly,“ lákala Maruška Darju a Alex asi za půl hodiny.
V kuchyni narazily na téměř prázdný pekáč a přecpanou Bibi.
„No co? Ste říkaly, že nebudete. Tak sem se pro vás obětovala.“

„To bude sága všech ság!“
„Fakt chceš napsat o tom Herkulovi? Vždyť ty podmáčený stáje spadly!“
„Propláchl je? Propláchl. Byly chvíli čistý? Byly.“
„Co ten kanec? Dyk Herkula málem přizabil!“
„Ale jen málem! Škrábl ho? Škrábl. To je skoro jako by ho zabil.“
„No jo ale…“
„Hele, když tam ještě tam přihodíme lidožravé koně, pás královny Amazonek, nějakou tu zeleninu, třeba jablka Hesperidek…“
„Jakej pás zase? Počkej, ale to se mu přece jen zdálo, jak se tehdy ožral do němoty…“
„No a co? Hele, to bude sukces, to bude Homér čubrnět, tohle nepřebije ani Paris, ani jeho krásná Helena, uvidíš.“

„Tak to co teda budem hrát?“ ptala se netrpělivě Darja.
„Co Herkules a Kerberos? Představte si… podsvětí, temná světla… to bude vzrůšo,“ nadchla se Bibi.
„Punti si zahraje rád, viď,“ podrbala psa Maruška. „Jenže jak ti přiděláme další dvě hlavy...“
„To nepůjde,“ utnula ji rázně Darja. „Nemáme Herkula.“
„Já...“
„Ty na to nemáš figuru, Bibi!“
„Já...“
„Ty neuneseš Puntiho, Alex.“
„Chtěla jsem říct, že Lukáš by to určitě dal!“
„To by šlo, svaly na to má,“ souhlasila zamyšleně Darja a koukla po Bibi.
„Vy jste se pomátly! Proč ho do toho taháte?“ odmítla Bibi, ale v očích se jí zablýsklo.

Přišly a padly.
„Myslela jsem, že jitrnice dostaneme, ne že si je budeme dělat,“ sténala Darja.
„A já? Víš co je to za hnus vyprat střeva? Voni pořád znovu, pořádně, votoč to… A to mám zrovna vegetariánské období!“ rozčilovala se Bibi.
„Mně míchat krev nevadilo,“ řekla zamyšleně Alex.
„Letos se jitrnice a tlačenky podařily!“ radovala se Maruška. „Pan Konopásek je skvělý řezník, doufám, že se mu povedou i jelítka. Jestli jim teda včas zhoustne ta krev. Alex, oni by ti trochu odlili, zkoušet v plných neckách, co udělá citrát s její srážlivostí, nebyl nejlepší nápad. Příště už nás asi nepozvou…“

„Vy jste se zbláznily!“
„Maruško, ty na to máš! Uvědom si, že tě sice zaměstnává Darja, ale velíš tady ty.“
„Já?“
„Zahrada. Skleník. Dům. Zvířata. Úklid. Zásobování. Teď organizuješ dělníky při rekonstrukci. Myslíš, že jsme slepé? Alex jsi zoptimalizovala nákupy – pamatuješ? Maximum zboží za minimum peněz?“
„Všechno stíháš, přitom jsi pořád rozesmátá, spokojená, děláš nám úžasný zázemí. Jsi prostě manažerka non plus ultra. Věř nám.“
„Co bych podle vás měla dělat?“
„Podívej, když zorganizuješ partičku ženských a naučíš je uklízet tak, jak to umíš ty, utrhají ti okolní domácnosti ruce, jen abyste uklízely u nich…“
„Myslíte?“
„Nemyslíme. My to víme.“

„Nevíte, kde je Punti? Nepřišel k žrádlu… je jeho doba…“
„Cože?“ zbystřila Darja. „Punti nepřišel k večeři?“

„Puntiiii!“
„Co je to támhle za díru? Ještě včera tu nebyla?“
„Cos to tady, ty troubo… Tys zas lovil myšičku, co? Kam ses to, ty trdlo, prohrabal… holky? Co to je?“

Bibi se uchichtla. „Třeba narazil na ropu, hele!“

„Prd ropa. To bude dědečkův vinný sklep! Sbíral vína, vzácný… mysleli jsme, že je někomu dal, nebo prodal…“ Darja zírala do hluboké díry, kde se za radostně štěkajícím Puntim vrstvily zaprášené lahve.
„Děvčata… jestli tam bude to, co si myslím, máme na novou střechu!“

Ležely ve stínu, na obličejích pleťové masky. Náhodný kolemjdoucí by zahlédl dvě tlusté vrstvy krému, vysokou vrstvu nakrájených okurek a cosi, co by ho asi přinutilo k útěku.
„Pohoda,“ vzdychla Darja. „Moje je boží! Drahá, ale skvělá!“
„Mám vědecky certifikovanou,“ řekla Alex. „Vrásky do rána zmizí.“
„Není nad okurky,“ odporovala Maruška. „Laciné, biologické a… Kozo pitomá, okamžitě je vrať!“
„Jdi pryč!“ zavřeštěla Darja. „Slízla mi dva tisíce!“
„Moji taky nežer,“ rozčílila se Alex. „Bude ti blbě! Není testovaná na zvířatech!“
„Já vám to říkala,“ sedla si v pohodě Bibi. „Máte mít jako já černou, slupovací. Vidíte, jak Liduška strachy zdrhá?“

„Příště,“ švihla Alex kabelkou, „se na to vykašlu.“
„Copak?“ zeptala se Maruška.
„Dokonale jste mě ztrapnily, všechny.“
„Povídej, přeháněj,“ zajásala Bibi.
„Kdo tu už měsíc jančí, že Barunka je moc tlustá? Že bude mít brzo koťata? Že má strach, jak to všechno dopadne, no?“
„Ty jsi šla…“
„Jo. Vzala jsem kočku na veterinu. Kvůli tobě!“ otočila se na Marušku. „Víš, co mi veterinář řekl? Prý madam, děláte si ze mě srandu? Tuhle potencionální matku s koulema už vidím počtvrtý! A znovu říkám - je to kocour! Tlustej! Takže pokud tady nechcete nechat jeho nádobíčko, můžete jít. Já svůj názor fakt nezměním!“

„Kdes to vzala?“
„Ve sklepě. Stromy vzadu potřebujou probrat. Jsem to sestavila a jdu na to.“
„Darjenko! Ne!“

„Prvně skácím tuhle švestku.“
WRUUUUUUMS! WRRUUUUUMS!!!
„Slyšíte? To je koncert!“
WRUUUUUUMS! WRRUUUUUMS!!!

„Darjo!!! Takhle to znít nemá!!!“
WRUUUUUUUUMS!
„Cože?“

„DARJO! ZASTAV TO! HNED!“
WRUUUUMSSSŠŠRRRK!
„HOLKY, UTEČTE! HONEM!“
WRUUUUUUMSSKŘŘŘSSTCHTTRSCHRSCHRSK!!!

Roztržený řetěz proletěl skleníkem jak nůž máslem. Motorová pila vyletěla Darje z rukou a roztříštila poklop studny.

Sešly se u pily, bledé jak stěny.
„Vůbec nechápu…“ klepala se Darja.
„Skleník byl už stejně starý,“ pípla Maruška.
„Ten zvuk už jsem slyšela,“ nadechla se Alex. „Káčo! Mohlas nás všechny zabít! Vždyť jsi nasadila řetěz naopak!“

Bibi se vpotácela do kuchyně a upadla na židli.
„Co se ti stalo?" vyjekla Maruška.
"Já..."
"Děvčata! Bibi je špatně!"
Darja s Alex se přihnaly jak velká voda.
„Bibi?“
Bibi mlčky vytáhla tlustý svazek bankovek. Hodila jej na stůl.
„Odkud to máš?" užasla Alex.
„Bibi! Doufám, že jsi…" Maruška zčervenala.
"Dámy," nabyla konečně Bibi hlasu. „Víte, jak jsem vyrobila tu sadu barevných koberců? Jak jste říkaly, že neonový barvy nikdo nekoupí? Tak dneska přišel. Černej, kníratej. Mexikánec. Prý: Ó mechíkáno stýlo! Já koupíla všechno! Pro mia espoza! Ó magikala proužkala! “
Pohlédla na vykulené obličeje.
„Dámy, takhle vypadají dva tisíce dolarů!“

Pamatujete aféru s kapříky? Miliony sem, miliony tam?
Kapříci nám zastarali. Teď frčí jiné věci.
Do vlasů melír? Ne! Teď jedině balayage!
Na úklid vysavač? Ne! Teď jedině roombu!
Na úplatky kapříky? Ne! Teď jedině sušenky!
Chcete místo víceúčelového sportoviště pro děti hřiště na nohejbal? Deset sušenek!
(Hřiště pro kamarády hodí luxusní vůz.)
Chcete změnit zemědělskou půdu na stavební pozemek? Dvacet sušenek!
(Zastavěná černozem hodí osmibytový dům s bazénem.)
Pěkně z ručky do ručky a pak už jde úplně vše.
Jen se pak nikdo nesmí divit, že někteří lidé v obecním zastupitelstvu mají zkažené zuby.
Chroupání sušenek prostě sklovině neprospívá…

„Vy tady žijete samý žencký?“ Mohutný muž se s funěním zvedal z podlahy. „To by se vám nějakej muskej hodil, ne?“ Laškovně na Marušku mrknul.
„Ale… vy jste nedodržel vzor … a taky je to trochu… dost… nakřivo…“ Maruška málem polykala slzičky.
„Paninko, oko si zvykne,“ zasmál se blazeovaně dlaždič.
Zvuk hlasů přilákal ostatní ženy.
„To teda nezvykne,“ prohlásila Darja.
„Předělávat to nebudu, už je to zaschlý, kapišto?“ vysvětlil řemeslník.
„Vy že byste to nedokázal?“ usmála se libezně Bibi.
„Spíš to neumí,“ ušklíbla se Alex.
Řemeslník, převálcován přesilou, zavrčel: „Já že bych něco neuměl?“
Druhý den byla podlaha, jako když střelí.

„Maruško, můžeš říct, co sem zase vláčíš?“ ošklíbala se Bibi.
„To je přece koťátko, podívej, někdo mu ublížil, ale my ho uzdravíme.“
„Kočka? K Puntimu? Koza ti nestačí?“ vztekala se Darja.
„Uvědomuješ si, že žere myši?" přidala se k odpůrcům koček i Alex.
„Třeba utečou," znejistěla Maruška.
„A ještěrky a ptáky taky nenechá na pokoji. Je to plíživý zabiják,“ pokračovala s gustem Alex.
„Jasně, nebudeme podporovat vraždící monstra. A vůbec, vsadím se, že stejně chcípne. Vyhoď to!“ uzavřela debatu Bibi.
Maruška skoro brečela.
„Tak já… ho odnesu.“
Odnesla. Do senem vystlaného pelíšku ve stodole.

Časem ho chodily tajně krmit všechny.

„Jen jsem to chtěla zkusit! A ta tvoje pitomá koza bláznivá mě kousla do ucha! Podívej, mám ho celý krvavý!“
„Nekousla, Bibi…“
„Kousla! Je mi jasný, proč nás k ní nechceš pustit! Je lidožravá!“
„Ale Bibi, vždyť to není pravda!“
„Je!“
"Nepřeháněj!" zastala se Marušky Darja. "Ukaž? Žádná krev, je jen oslintaný. Ale stejně nechápu, proč se nesmíme dívat, jak Lidušku dojíš.“
„Když…“ Maruška v rozpacích sklopí oči. „Já si vždycky sednu, šeptám jí do ouška, jaká je úžasná kozenka a ona mi začne cucat ucho… Ji to uklidňuje, víte? Copak jsem mohla tušit, že Bibi půjde Lidušku tajně podojit?“

Svíčky dohořely. Kyvadélko smutně leží mezi prázdnými sklenkami. Alex hledí do prázdna. Bibi popotahuje, Darja krouží mokrým prstem po okraji skleničky. Sklo zakvílí, Punti zakňučí a přitiskne se k Darje.
Maruška, oči jak angorák, se otřese.
"Darjenko," řekne tiše a podívá se na šéfovou. "Když jsi mě potkala, zhroutil se mi svět. Teď mám, co jsem neměla. Domov, přátelství, práci, úctu. Nic mi nechybí, po ničem se mi nestýká. Není pravda, že líp už bylo. Líp je zrovna teď. A ještě bude."
Tři páry očí hledí užasle na Marušku, stojící uprostřed místnosti a zářící podivným světlem.
Má pravdu.
Nevzdají to.

„Asi už bych se nechtěla vrátit…“
„Odešla jsem jen s kabelkou, nechala jsem mu všechno…“
Světlo svíček se marně snaží naředit tmu. Malé kyvadélko, které přinesla Bibi, koluje mezi ženami, jeho cestu provází cinkot skleniček.
„Co radí mně? Rozvod?“
„Potkám ještě někdy někoho, s kým mi bude dobře?“
Kyvadélko se vychýlí doleva, doprava. Na lidské city nedá.
„Nevěřím tomu, ale… budu ještě šťastná? Co myslíš?“
„Jsem tu už dlouho, neměla bych odejít? Žít svůj vlastní život?“
„Kdy vlastně přijde to… štěstí? Nebo… už bylo?“
Kyvadélko se vychýlí doleva, doprava. Štěstí? Copak má ještě víc udělat, aby ho kolem sebe viděly?

„K Puntimu se nepřiblíží ani na krok! Co když má blechy? Nebo co já vím, nějakou kozí nemoc!“
„Dobře, Darjo,“ Maruška by slíbila cokoli. „Zavřela jsem ji na horní zahradu, tam se za ní pes nedostane.“
„Punti má jiný názor,“ podotkne suše Alex. „Zrovna jí otevřel vrata a žene ji do stráně. Počítám, že tak do pěti minut ji skolí.“
„Punti!“ Maruška vyrazí ze dveří. „Nech Lidušku!“
„Možná bys to měla otočit, Maruš,“ uchechtne se Bibi. „Teď žene Liduška Punťu. Hele, přeskočila i plot!“ Otočí se k Darje. „Neboj. Jestli měla blechy, už je nemá. Už jsou oba v rybníku.“

„A bude se jmenovat Liduška,“ pípla Maruška.
„Cože?“ vyvalila oči Darja. „Kozu? Všechno tu zničí! Ožere stromy!“
„Nene,“ hlesla Maruška. „Bude se pást na stráni, tam, co se to nedá posekat… Bude užitečná! A udělám kozí sýr! S brusinkama bude skvělý!“
„Kozu s brusinkama?“ zvedla Alex oči od knížky. „Jste se zbláznily? Koza smrdí!“
„Já bych si dala radši jehněčí,“ přidala svou trochu do mlýna Bibi. „Kozy nejím!“
„Ale kozí mléko je zdravé! Taky můžu vyrobit tělové máslo! Pleť po něm omládne a zjemní!“
„Omládne se po něm, říkáš?“ převalila slovo omládne na jazyku Darja. „Výborně! A bydlet bude kde?“

„Co to tady šustí?“ Maruška zkoumavě naslouchá.
„Dělám si pořádek v papírech.“ Alex u stolu přehazuje dokumenty sem tam.
„Ne, to je něco… Holky! V koši je myš!“
„Blbost, držím ji v ruce.
„Mrká na mě!“
„To bude Darji, má optickou.“
Maruška jihne: „Ne, živá! Šedá! Nádherná!“
„Bibi! Okamžitě vypadni z mýho stolu a přestaň mi tancovat v rešerších!“
„Vodneste to hrozný zvíře! Nesnáším krysy!“
„Bibi, seš normální? Rozšláplas mi myš!“ Alex zvyšuje hlas.
„Uááá! To jako další???“
„Další nemám a touchpad nesnáším!“
Bibi zavříská: „Punťo! Pocem! Chyť ji!“
„Ježíšmarjá! Von se jí bojí taky! Slezte mi ze stolu, VOBA!“

Ponořil se do chladivé vody a slastně vydechl.
"Pane! Tohle je náš rybník!"
„Páni! Rybník s rusalkou? Boží!"
"Běžte pryč, prosím!" Maruška zoufale sledovala přibližujícího se plavce. Moc dobře si vybavovala, že než vklouzl do vody, shodil ze sebe všechno – ale opravdu ÚPLNĚ VŠECHNO!

„Okamžitě vypadněte!" Hlas přicházející Darji šlehl jak bič. "Vraťte se ke svýmu bagru, jasný?"
"Pani…" plavec začal šlapat vodu, "to je kombajn, víme?"
„Ven!“
"Hele ženský, dokud mi nedonesete voblečení, co mi sebral zřejmě váš pes - pokud je to tele, co támhle běží s mýma trenkama, pes - na kombajn nejdu. Víte, jak ty blbý vosiny štípou?"

Milá Bibi!
Nade mnou navrženou branou, tak úžasnou a ručně vykovanou (nemluvě o tom, že z kvalitního materiálu), by zajásalo každé děvče. Tak už se konečně přestaňte vzpírat a dohadovat a nebuďte tak strašlivě paličaté. Nechte si poradit od odborníka (ano, myslím tím sebe a odmítám o tom diskutovat), takže proč společnou řeč najít nezkusíme?
Podívejte se, v klidu v křesle, ještě jednou na to.
Překreslil jsem ten návrh, už asi po dvacáté, ještě. Nenuťte mě to dělat ještě jednou. Některé věci však nejdou vyřídit na dálku, musíme je domluvit spolu.
Doufám, že vše klapne a vrata budou skvělá, Lukáš.

„…Tohle už znám,
že z mých předsevzetí je cár,
stačí milostných slůvek pár.
Jeden pohled a už lásky zvon.
Duní v mojí hlavě jak amplion!“

Alex rozrazila dveře: „Už je tam zas zavřená a huláká!“
„To si zas dneska hlavu neumyju,“ vzdychla Darja.
„Ale proč zrovna tam?“ řekla nešťastně Maruška. „Puňťa je celý nervózní. Nechce chodit ven.“
„Proč?“ podivila se Alex.
„Musí projít kolem.“
„Aha. Hele, v úterý má ten jejich spolek premiéru, to už vydržíme!“
„Až v úterý? Co si počneme? Je tam zamčená od rána do večera – proč proboha jediné místo s pořádnou akustikou musí být naše koupelna?“

„Bibi, jak to vypadáš? Vždyť jsi úplně...“
„Namolo... namalo… zmalooo...“
„Vožralá. Kvůli Lukášovi?“
„Jakej Lukáš? A jo. Neee. Jinej blbec… říkal, že nic neumím… ale já umím všecko. Třeba po tomdle trámu… přejdu celou stodolu.“
„Bibi, po tom ne, ten je krátký. Potřebuješ rozmach.“
„Co blbneš, Alex?“ vyděsila se Darja.
„Vím, co dělám, pod tím dlouhým je seno, hodně sena.“
„Ale to je připravené pro srnky, načechrané, voňavé,“ zlobila se Maruška.
„Právě.“

Bibi ztratila rovnováhu přesně v půlce.
Buch.
„Podívejte, jak je zválené. Teď nebude srnkám chutnat!“ lkala Maruška.
Alex nakrčila nos: „A zdá se, že už není ani voňavé.“

"Soaré? Nejedu nikam, zbláznil jste se?" Darja práskne telefonem. "Bože! Co to má znamenat?"
Maruška pípne: "Já už brala podobné telefony tři. Jeden chtěl, abych s ním jela na Karlštejn, druhý na premiéru muzikálu a třetí na večeři s firmou. Proč volají sem?"
„Holky, viděly jste to?“ Bibi vletí do kuchyně jako velká voda. „Vzadu u silnice stojí nějakej návěs a na něm obrovskej poutač – ESKORTNÍ SLUŽBA KRÁSKY Z VENKOVA! A naše telefonní číslo! Budem si přivydělávat eskortem?“
„Cože? Někomu vadíme, nebo co?“ rozčílí se Darja. „Jdu to servat!“
„Ale proč?“ podiví se Bibi. „Vždyť to mohla bejt docela sranda!“