Moje články

Po našich toulkách na člunu a vlastních nohou zachtělo se nám nového dobrodružství. George navrhl, že moderním druhem přepravy jest přeprava vzduchem. Navíc velmi bezpracná a pohodlná. Vydali jsme se tedy na cestu balónem.
Montmorency měl jako obvykle námitky, ve vzduchu prý trpí výškovou nemocí, ale umluvili jsme ho.
Odstartovat se nám – navzdory proroctvím okolních aviatiků – podařilo, ale... proboha, tak vysoko ne...! Jak teď dolů?
"Montmorency???"
"Teď je vám starej zubatej pes dobrej, co?"
Přehryzal lana jedna báseň, bohužel jsme však neuvážili, že bez nadnášení horkým vzduchem bude se koš dolů řítit ďábelskou rychlostí.
Ještě, že Harris dostal spásný nápad.

„Jednadvacet a šup další kousek, Lucipere, co ještě máš? Kotle? Káčo, berem kotle?“
„Berem! Ale napřed ať je vycíděj, ať se blejskaj!“
„Eso za jedenáct a desítka, co máš ty, plivazjníku? Krále a osmu? Málo!“
„Další hru? Klidně! Jedem a držte si rohy, čertiska, jedeme z kopce! Osmnáct, jednadvacet, tos přehnal, krasavče, Káčo, co máme?“
„Dvě esa! Voko bere! Cha! Řetězy jsou naše! Vypíglovat! Kartáčkama na zuby, aby pořádně řinčely, když už jsou pekelný!“
„Ohně sázíš?“
„Prohráls!“
„Ale… princezno… kdo by řekl, že Její Jasnost bude takhle mastit karty… vemte si Martina, vemte si anděla, kotle i řetězy… hlavně zmizte!“

Do Pěruna, on toho kance fakt zabil a přitáhl až sem! A sestry, stejně jako davy okolo – ano, Libuško, už kynu, tedy davům – jásají a šílí! To bude smradu v chalupě! Vidíte to? Prase nese prase! Včera skuhral, jak ho bolej záda, to zas bude večer - nedrbej do mě, Libuno, vidíš, že kynu, jo usmívat se, aha, už se směju na celý kolo – i když je mi spíš do pláče. Teda jako silnej je, to jo, žádnej jinej by to zvíře sem nahoru nevytáhl, ale - nečum na něj tak mlsně, Tetuno, že tě praštím!"
„Ach Bivoji! Ty jsi tak úžasný!“

Žila byla jednou jedna moc šikovná holčička a ta měla pořád chuť něco recyklovat. A když recyklovala, neohlížela se na to, co si o tom kdo myslí. Tak třeba jednou ostříhala angorského králíka až na holou kůži, aby měla vlnu na novou čepici. Jindy zase vyškubala kohoutovi ocas, aby měla peří na náušnice a náhrdelník. A nakonec zrecyklovala celý kýbl mléka na kyšku a tento úspěch oslavila košíkem třešní. Ekologicky zezelenala a schovala se do domečku se srdíčkem.
Kráva se obrátila k pejskovi, který už delší dobu znalecky větřil: "Na co recykluje mé mléko?"
"Mám dojem, že na ekologické biohnojivo."

Chystala se na zámku svatba převeliká, shon panoval všude. Jen princezna, ač by měla štěstím zářiti, chodila po komnatách celá nesvá.
„Drahý, co ti tvoji kamarádi? Široký tuhle předváděl, jak vypije rybník a zalehl můj stříbrný míč! Je z něj placka! Dlouhý srazil už třetí lustr! A Bystro… ten co vidí daleko, kouká po služebných! Nechtějí už domů? Jen ať nám tu nakonec nezůstanou!“
Marně princ vysvětloval, že bez kamarádů by princeznu teď svatba nečekala.
Krasavice přesvědčovala, plakala, dupala nožkou.
Konečně zvítězila.
Následující den již v paláci nebyl ani Dlouhý, ani Široký, ani Bystrozraký.
Ale k úleku princezny ani princ.

Tatínek pyšně obhlédl čtyřicet za sebou vyrovnaných pluhů. Nebylo to jednoduché, ale dokázal to. Nevěděl přesně, na co je synek potřebuje, tušil však, že na něco velikého. Jen proto dokázal sousedy umluvit, aby pluhy půjčili.
Celou noc zněl kovárnou rachot perlíku a sykot měchů. Otec se neodvažoval vstoupit.
Ráno vyšel Mikeš, usměvavý, s obrovským sochorem přes rameno.
„Promiň, tatínku, kousek mi chyběl. Přibral jsem tvůj meč, stejně jen visel na zdi. Je skvělý, koukej.“
Rozmáchl se, provedl předpisovou kladivářskou otočku a…
Ujížděli tiše, ve dne v noci, jen aby je vesničané, kterým sochor z jejich pluhů zbořil i kostel, nechytili.

„Já jim ukážu, spratkům,“ skřípal zuby zlý kouzelník. „ Nadělám z nich kachny! Na pekáč! Ne! Budou hnusný krkavci! Všichni se jich budou štítit! Ne, udělám to jinak! Puč mi klobouk!“
Kouzeník se rozkročil, v jedné ruce vypůjčený klobouk, v druhé hůlku.
„Ajcemtrajcem, klouboukus fokus! Ze sedmi dětí sedm kachavců nadělám, sedm osmin krkavce, osmá osmina kachny, šupulus teďkus!“
„Je jich osm,“ suše podotkl kamarád bez klobouku.
„Tak osmá bude krkachnice, z osmi sedmin kachna, sedmá osmina krkavec!“
„Tos nějak poplet, ne?“
„Ty vole kolego, cos mi to pučil za hučku?“
„Pánové, vstávat a cvičit!“ vykoukli z klobouku Bob a Bobek.

Okolo ohně dvanáct sedátek, na nich jedenáct ztahaných měsíčků.
"Prosinec zase nedorazil?" zafuněl Listopad. "Komu mám předat žezlo?"
"Nebudu o měsíc přesluhovat,“ bránil se Leden.
Listopad vrčel dál.
"Maruška byla ještě v pohodě, ale pak došla Holena a popletla dědkovi hlavu. On teď dře na šatičky, botičky, šminčičky a kabelčičky. A my dřeme za něj."
"Nějak se podělíme. Nemohl bys nasněžit?"
"Vždyť on ještě neudělal čerstvej sníh."
"Vem loňskej z díry pod bukem."
"Fí, ten je hnusnej… Jenže lepší nemáme."
Na zem se začala sypat hnusná směska vody, hlíny a vloček. A tak to zřejmě bude až do Prosincova rozvodu.

Old Shatterhand pije whisky po galonech a tahá kočky za ocas (kdysi v Sasku měla matka starého smradlavého kocoura, co mu čural do bot).
Sherlock Holmes nosí kilt a místo na housle hraje na dudy (vzpomínka na první lásku, kterou mu tatínek zakázal).
Hercule Poirot nenápadně hůlčičkou postrkuje obrazy, aby visely nakřivo (pedantská babička nutila malého Herkulka odměřovat provázkem vzdálenosti mezi obrazy a porcelánovými figurkami).
Medvídek Pú publikuje v odborných časopisech a sbírá doktoráty stejně jako hrnky s medem (Kryštůfek Robin neměl říkat, že je hloupoučký medvěd).
Babička na Barunku kašle a vstává až v poledne. Ano, šťastná to žena.

Jak to bylo, pohádko?
Rozhlédl se Kuřátko.
Kalným zrakem polem bloudí,
myslel si, že nezabloudí.
A teď volá: „Soudruhu!
Chodím stále do kruhu!
Řekni milý Ječmínku,
jak mám zvolit pěšinku?“
„Navol si do džípíes,
ať tě vede přes oves!
Uvnitř pšenice a žita
nebude ti cesta skryta!“
„Koukám vzhůru, koukám dole,
co mi to jen radiš, vole?
To nemůžeš po mně chtít,
to vobilí rozlišit!
Tomu říkám na prd rada,
zachraň jinak kamaráda!“
„Našpicuj si tedy uši,
odkud koně v stáji buší!
Dupou u vás za chalupou,
najdeš to i s hlavou dutou!“
A tak postel zakrátko
našel Franta Kuřátko.

Princezna se zlatou hvězdou miluje myši, zvláště jejich kožichy. Ráda se zdržuje v kuchyních. Hvězdu má vytetovanou… stydím se říkat kde, ale princům se to líbí.
Růženka Šípková je masochistka zatížená na piercing, ale přadlena na baterky, obě ruce levé.
Pyšnou princeznu přitahují adrenalinové sporty (jízda na kládách), moučné pleťové masky a exotické květiny.
Zlatovláska si pro udržení imidže denně odbarvuje vlasy. Má velkou spotřebu příčesků, nemyje se (aby ji poznala moucha).
Popelka mívá špinavé nehty, kuří oka, vši a boty dvaačtyřicítky (proto taky nikomu nepadly).
Sněhurka má úchylku na velké údy, eh, úklidy, a dále na muže malé postavy.

Dracula vstal ze své tmavě višňové rakve, vyložené růžovým sametem a protáhl se. Večer! Konečně se bude moci vydat mezi vesničany! Jak moc miluje ty malé lidičky, i s jejich radostmi a starostmi! Vždyť jim také od starostí pomáhá, jak jen může! A oni si jeho péči zaslouží. Cedí pro něj krev! Však ono v těchto končinách není divu… kam pohlédneš, samá hora.
Slunce už zapadlo, může vyrazit na obhlídku svého panství.
„Pane, pane,“ běžela mu naproti malá Agneska. „Vaše snídaně!“ Podávala mu pohár, plný tmavě rudé tekutiny. Jak ho milují!
Zhluboka se napil. Řepové smoothie! Vegetariánství je tak úžasné!

„Podívej, ženo, chytil jsem zlatou rybku!“
„Dej ji sem! Přát si budu já!“
Rybářka popadla rybku a zvedla si ji před obličej.
„Koukej všechno do puntíku splnit, jinak pomažeš na pekáč! Chci: barák plný sloužících, být krásná a mít jen krásné starosti. A honem!“
Rybka se přání podivila, pokrčila ploutvemi a mrkla.
V té chvíli na dveře zaklepal soudružský výbor, který rybářovi okamžitě znárodnil sítě a poté vyhlásil, že chaloupka je od nynějška majetkem všeho lidu. Vzápětí se rybářka změnila ve starou, divou ženštinu s červenými vlasy.
Rybář zůstal stát jak solný sloup.
„Rybko?“
„Я сделала все, что она хотела…“

„Ještě jeden, pane doktore,“ zašeptala sestřička.
„Pojďte dál, pane Otesánku,“ zavolala do čekárny.
Do ordinace vešel obr, v obličeji celý zelený.
„Copak?“ pravil lékař.
„Břicho! Bolí!“ ukázal Otesánek.
„Co jste spap… sně… sežral?“
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a tebe… už nesním, bolí mě bříško!
„Sestro, pište: jasná přecpanitýda nevybíravá. Recept: 50 kilo banánů, oloupat, sníst. Jsou projímavé, pomohou. Slupky rozházet kolem sebe a hodně chodit!“
„Doufám, že po nich uklouzne, spadne a pukne, žrout jeden,“ dodal, když pacient odešel.

Eulálie si uhladila pečlivě nakadeřené vlasy a obrátila se na sestru Sofronii, která se v nových šatech podobala čerstvě natočené cukrové vatě.
„A chovej se roztomile. To, že nám Popeluša klofla prince, ještě neznamená, že nemůžeme ulovit někoho jiného.“
Na zámku se sestrám roztomilost poněkud vymkla v okamžiku, kdy na jejich kadeřích a růžových šatech přistály šrapnely od půvabných pávíků – holoubků z Popelčina chovu.
Král obdivně sleduje přesnost nalétávajících opeřenců, kteří upouštějí svůj náklad v tu pravou chvíli.
Popelka uličnicky pokrčí rameny. „No co, trénuju je na to už pět let, akorát, že na statku ještě neměli tak přesnou mušku.“

Král Míroslav, potáceje se, na obraz Krasomily hleděl. Dlouze rozmýšlel, zda kráska jeho lásky hodna jest. Jak přemýšlení pohárky vína zapíjel, Krasomila krásněla a touha rostla. I rozhodl se obraz svůj princezně poslati. Čekati na malíře ovšem nebude, sám se zná nejlépe!
Za pár týdnů, mazanec u snídaně pojídaje, málem se udusil, když do síně nakráčel posel s obrazem na krku naraženým.
"Takovou mazaninu princezna ještě neviděla a mazavku na obraze zachyceného ani viděti nechce," vyřídil posel smutně.
"Nechce? Tak já první, kterou potkám, za ženu pojmu!"
Na chodbě o kuchtu zakopne, zlatá hvězda zaplane a dvě království se spojí.

"Babi? Od čeho máš tu jizvu?“
"To mě kdysi kousl žralok."
„Bolelo to?“
„Si pište. To není legrace, když tě napůl sežere taková bestie.“
Vnoučata se kolem nadšeně hemží. Tohle vypadá jako náramný příběh.
"Kousla jsi ho taky?" ptá se nejmladší.
„Jak bych mohla? Visela jsem zrovna na háčku jednoho rybáře. Byl to pořádný boj, “
Vnoučata mají oči navrch hlavy, stará ryba vypráví dál.
„Ale vlastně to byl dobrák. Bylo mu mě líto, před žralokama mě zachránil a pak mě pustil.“
„Jé, a co jsi udělala?“
„Co by? Přinesla jsem mu převelikou perlu. Nikdo nebude vykládat, že jsou ryby nevděčný.“

"Babko, pomoz, řepu sám nevytáhnu!"
"Neříkej mi babko a túdle, já ti říkala nehnoj tolik, a vůbec, mám hexnšús."
"Vnučko, prosím..."
"Neříkej mi vnučko a nejdu, mám láklý nehty a ještě se mi rozmažou."
"Pejsku?"
"Haf, jsem tu!"
"Je nás málo. Kočičko?"
"Mňou? Vraaauu, pes!"
"Neperte se, sakra, potřebuju pomoct! Aspoň vy dva a myšička... aha, tak nic. Myš jste zašlápli a sami jste orvaní jak saláti. Pomůžu si sám."
"Dědku, kde je řepa, daly bychom si smoothie!
"Cha, baby, prodaná. Sám jsem si bagr v JZD půjčil, sám řepu vytáhl, sám ji prodal a sám tržbu propiju!"
"Teda dědku!?!"

Jelen se pásl na vzdálené pasece, když... Co to slyší za hluk? Hop a skok přes potok, žene k chaloupce, zastaví a slyší:
"Á, další lísteček! Šup dolů! Ty taky ukaž! Ale ale, zase málo? Tak šupity, sundáme další lístečky, hoplá!"
Koho tam ten Smolíček má?
Vrazí do chaloupky, strne. U stolu rozjařený Pacholíček, k němu se svůdně vinou čtyři polonahé divoženky, šaty z listí napůl oškubané! Co to mají v rukou? MOJE KVARTETA???
"Á voko bere," trumfuje Smolíček. "Další lístky dolů!"
"Ven!" zahřmí jelen.
"Počkej, jelene, nespěchej tolik, ještě dvě tři hry a pak ... jen dva prstíčky tam strčíme..."

„Prý princeznu a půl království! A já jim na to skočil! Na druhý konec světa se trmácel! S drakama se bil!“
Mladý muž staršího napjatě poslouchal.
„Vůbec mi nedošlo, jak můžou dát půl království, když mají tři dcery? Víš, jak to skončilo? Dostal jsem sotva třetinu! Navíc tu hornatou!"
„A princezna?“ zeptal se napjatě mladík.
„Ani mi nemluv,“ mávl rukou Bajaja a zhluboka se napil piva. „Nikdy ti nedaj tu, co slibujou! Odskočíš to sdělit mamince, než se vrátíš, je fuč! Zadaná! Prodaná! Eh! Provdaná! Ty dostaneš maximálně její starší škaredou sestru! A ta jak naschvál zas vůbec hornatá není!“

"Babi,“ vzlyká princezna Růženka. „Mně se ten princ fakticky líbí, ale on o mne ani okem nezavadí."
„To víš, holka, takovej princ je vyběravej. Chce se vokázat jako hrdina a na vobyčejný námluvy nepřijde. Jó, to kdyby tě unes nějakej drak, to by byla jiná.“
„Babi, copak máme draka?“
„Nemáme.“
„Tak co teď?“
„Já bych věděla. Heleď moje milá. Tady mám takovou růžičku, píchneš se do prstíku, pospíš si, von přide, dá ti pusu a bude to.“
„Babi, tuhle pohádku znám. Usnu na sto let. To už bude princ po smrti.“
„Ale co by. Tejden bude stačit. Stačí správný PR.“

"Čtenářky Čarokvětů se ptají, slečno Malá čarodějnice, jak pěstujete ty nádherné růže?"
"Mám bezva zahradníka."
"Kdepak je, pan zahradník?
"Támdle vzadu."
"Ale... to je... kozel!"
"Jo, Kozel býval zahradník, ale ňák se mi přimotal pod hůlku... já kouzlení ještě moc neumím. Tak je teď náš zahradník kozel, no.
"Má to nějaké výhody?
"Fůru. Zažene kluky, co choděj krást hrušky. Ušetříme za ty... nůžky... zahradnický. Von všecko odhryzne. I když zase... na co přide, sežere, potvora. Ale to tam nepište. Rači napište, že o senách nepotřebuje vidle. A travičku spásá do hladka. Jak anglickej trávník.
A hlavně, kudy chodí, tudy hnojí!"

"Hastingsi, lord Donnerwetter zde sedí již hodinu a netknul se ani jídla ani portského!“
Můj přítel, malý zarputilý Belgičan, mne dojímal. Tak moc chtěl být nejlepším detektivem! Kolik práce stálo, aby ho tak vidělo i okolí!
"Jest mrtev!" zkoumal Poirot hosta. "Oči zavřeny, hrudník nehybný… Nepochybně byl otráven! Moje malé šedé buňky to vidí jasně!"
Aspoň nemusí jíst ty blafy, co vždycky navaříš, pomyslel jsem si. Teď zbydou zas na mne a Jappa. Vzal jsem lorda za ruku a zkoumal tep, což milého Poirota nenapadlo.
Mrtvola se ulekla, vstala, poděkovala za oběd a odešla.
"Mohl alespoň ochutnat!" pravil šokovaný "detektiv".

"Šípácí, bídácí!" vyskočilo na Mirka Dušína Bratrstvo kočičí pracky. Ze zálohy.
"Chceš něco, ty debilní bezmozku?"
Dlouhé Bidlo strnulo. Mirek? Nadávky? A co drží v ruce? ON KOUŘÍ!
"Kurva drát, ty veverčí šulíne, se mnou si nezačínej, pitomečku vylízaný!"
Z jemných úst svalnatého blonďáka se linula slova, která se Štětináč snažil zapamatovat, aby si je pak našel ve slovníku.
"Nevejrej na mě, ty podesraná opice, nebo ti rozšlapu ciferník na sračku!"
Bohouš se rozplakal.
"Mirku? Co se..."
"Mirku?! Ty si mě pleteš s mým zaprděným bráchou? Tak si pamatuj, já jsem Marek! Dvojče! Ještě jednou a posbírají vás do kompostu!"

No, vesele… S obavami. Když byl pryč posledně, manželka s tchýní nechaly vyměnit všechen gotický nábytek za zlatý empírový.
Do prdele! V salónu stojí zlatý kolovrat.
"Krucinálfagot, co to stálo?!“
Stojí mi ty skvostné hrátky v posteli za to?
"Ale, vyklidily jsme s mámou komoru a vyměnily to za pár zbytečností. Nějaké náhradní díly…"
Stojí! Náhradní díly vem čert.
"Podívej, jak krásně přede."
Jen začala, celá zbledla – kolovrátek pozradil, zač skutečně prodán byl.
By si život ušetřila, krále k sexu přemluvila.
Konec špatný? Ale kdež!
Dornička v lese potkala švarného lesníka, na zámku však vášeň na lůžku nahradily věčné hádanice.

Sněhurka se porozhlédla po světnici. Málem padla do mdlob.
Támhle trenky, tady boty, všude našlapáno, nemyté nádobí a vůbec nepořádek.
"Děkuji za záchranu," pravila, "ale bydlet v tomhle binci nebudu. Uklidí se, a to hned!"
"Uklízet? My?" divili se trpaslíci.
"Všichni budeme uklízet," uklidňovala je. "Jsme přece teď tým, ne?"
"Nevím, co to je, ale uráží mě to," vrčel Rejpal.
"Nejsme tým, jsme trpaslíci!" urazil se Prófa.
Uklízeli skoro půl hodiny, než jim došlo, co vlastně dělají, a provedli chaloupkový převrat. Sněhurku vyšoupli za dveře, zabarikádovali je postelí, mrkli na sebe, zadupali trpasličí tanec a zařvali: "Jasně, že jsme tým!"

"Já jim ukážu," drtila mezi zuby letuška Sophie. "Pořád Vesna... ten pád stejně přežila jen náhodou! To já zachráním celé letadlo! Na mě jsou letištní bezpečáci krátcí!"
Z podpatku vylovila kapsli, obsahem posypala přichystané jídlo.
Většina cestujících i oba piloti leželi zkrouceni v křečích. Kapitán sotva stihnul přepnout na autopilota.
Sofie si mnula ruce. Přišla její chvíle!
"Pomalu," žádala už posté nešťastné dispečery na řídící věži. Jejich pokynům vůbec nerozuměla. Na čele jí začal vystupovat pot.
Vtom se otevřely dveře kabiny a vstoupil charismatický blonďák.
"Uhněte! Jsem Josef Sláma! Létal jsem na Káněti, tohle nebude jiné!"
Let 714 byl zachráněn.

Jednou povídá kočička: "Poslouchej, pejsku, když jsi natahal na podlahu tolik bláta, tak bys ji měl taky umýt."
"Vrrr, proč já? Kdo tu hrál packovanou s ulovenou myší? A vůbec, na domácí práce jsou ženský!“
"Jak myslíš." Kočička popadla pejska, namočila ho do mydlinek a už s ním stírala podlahu.
"Když ty tak..." lapl pejsek kočičku do tlamy a vytřel s ní podlahu dosucha.
Autor tvrdí, že se pak láskyplně vyprali a pověsili. Ale houby, milé děti. Oba si odplivli na čerstvě umytou podlahu a rozvedli se od misky i pelechu. Pes odešel dírou, kočka oknem a bylo po pohádce.

"Velene! Kde jsou princezny?"
"Pryč!"
"Cože?"
"No, ženiši, víš, co jsi sem poslal..."
"Co s nimi?"
"Helena řekla, že s chlapem, který si říká Slunečník a má přitom jen malý solárko, nebude ani náhodou. Radši utekla s tím potetovaným rockerem Džonym. Elena prohlásila, že pitomýho ouřadu, kterej si říká Měsíčník jen proto, že vloni byl nejlepší v prodeji měsíčních jízdenek, nakope do..., a dala se k divadlu. Lenka se pana Větrníka vyptala na jeho větrnou elektrárnu, a když zjistila, že má jen jednu, vyprskla, zvedla telefon a přijel pro ni kdosi s rudým ferrari. Proč měl kožich, to jsem nepochopil..."

"Přisyp," pravil temně motýl Emanuel. "Přistěhoval se sem loupežník, nějakej Burásek, čučí na Makovou panenu jak mlsnej kocour!"
"Nemám," kroutila se makovice. "Jsem stará, vysypaná, zrnéčko po zrnéčku jsi už vyloudil! Co z toho mám?"
"Stojíš? Stojíš. Zatím jsem tě nesejmul. Mlč a syp! Až dosypeš, pudeš!" zahučel.
Chudák makovice se třásla strachy, pár zrníček pohledala.
Emanuel je hodil Makové panence: "Musí to stačit, víc nedala."
Přikývla. "Burásek je zagroškudla, usne jako všichni předtím."
Netušili, že Burásek má v kapse policejní průkaz, pouta a zatykač.
Ty dva zabásnul, semínka vrátil makovici a na louce po letech zavládl mír a klid.

U Sauronů vládlo napjaté ovzduší.
"Mě nezajímá, že ti ho ufiknul! Minule jsi ho prohrál s Elrondem v kartách! Teď se vymlouváš na Isildura! Nezájem, rozumíš? Ztratil jsi NÁŠ SNUBNÍ PRSTEN!" Paní Sauronová stála v kuchyni, z očí metala blesky.
"Ale miláčku..."
"Neříkej mi miláčku! Dokud nebudeš mít prsten, nejsem žádný tvůj miláček! Nebude nic, rozumíš? Vůbec se ke mně nepřibližuj! Ode dneška spíš na gauči!"
Sauron pohlížel na svou krásnou ženu. Z té hrozné představy dostal do oka tik.
Takže je jasné, proč kvůli prstenu vzbouřil celou Středozem. Tisíce let bez ženy, navíc na gauči, by nevydržel ani Balrog!

Carcoolina Červená si zavázala tenisky. Sledujíc čas běžela vydřeným, "přirozeně lehkým" stylem. Mladý hrabě už brzy vyrazí na zdravotní běh.
Musí mu cestu zkřížit naprosto přesně. Bábovka a víno v rodinné chatě čekají, stejně jako babička s myslivcem, zavření ve skříni. Ještě tam dostat Wolfganga Kreisela a ve vhodné chvíli se mu přilípnout na tělo. Svědectví dvou nezávislých pozorovatelů ji protlačí do nejvyšších kruhů rakouské šlechty.
Pitomec Wolfgang! Proč odmítl její nabídku? Kdyby nekřičel, že aristokraté si nenechávají diktovat ziskuchtivou spodinou, koho si vezmou, nemusel skončit ve studni s kamením v břiše, oni tři před soudem a vesnice bez vody.

Za patero horami a třemi turistickými ubytovnami leží země strašidel. Hodných, zlobivých i dojemných. Nejdojemnější je maličký Barbucha. Kožich kouřový, nožičky nijaké – drobek k politování. Kdo by se ho bál? Zato fantazie má přehršel.
"Vymyslím si někoho, kdo se přede mnou bude třást strachy. Třeba medvídka," zasnil se jednou. „A medvědáře. Véééélikého! Budou se mě bát!"
Vtom na vrata zabušili Kubula a Kuba Kubikula.
"Jsme tady, tak se starej! Budeme s tebou noclehovat, kaši jídat, chodit po světě. Nikdy tě neopustíme!“
„Nikdy?" vyjekl Barbucha. Tak si to nepředstavoval.
Má smůlu. Dokud budou existovat knihy, zůstanou mu ti dva na krku.

Ježibabu v cihlové chaloupce honila mlsná. Muchomůrky a žabí stehýnka jí už lezly krkem, nad žížalami se jí zvedal kufr (létající, deponovaný na skříni).
"Kachničky!" olízla se. "Rozsypu kolem chalupy slimáky! Však ony přiběhnou."
Za chvíli byl les plný. Nejdříve kroutících se plžů, posléze mlsajících opeřenců, zákeřně lovených rozradostněnou ježibabou.
Z chaloupky libě voní, tuk stéká po bradě.
Buch buch buch: "Babo, máme hlad!" Jeníček s Mařenkou.
"Ven, zlotřilá mládeži, sama mám málo! Dva dny jsem drůbež lovila, peří škubala a vy mi ji sežerete? Perník nemám, kachny nedám!"
Smutně děti zamávaly kachničkám a s břichem hladovým domů zahnány byly.