Moje články

Někteří z vás si možná vzpomenou, že jsem loni vyprávěla o čtyřech ženách, prožívajících léto na jednom jihočeském statku. Příběh Darji, Alex, Marušky i Bibi se nakonec šťastně uzavřel. Přesto na statku zůstaneme, jen se posuneme na jiný, o kousek vedle. Vnutila se mi sem totiž tchýně. Tedy, ne moje – naštěstí – ale Maruščina. Paní Kovandová. Ženská veskrze hodná, ale od rány. Své o tom ví nejen Vašek, její syn, ale i celé okolí.
Také jsme se posunuli v čase, cca o šest let. V současné chvíli je Maruška šťastně vdaná za Vaška a paní Anna Kovandová je za prvé její tchýně, a za druhé babička malého Vojtíška, kterému je přibližně pět let, a čtyřleté Rozárky. Ta se nadšeně kamarádí se stejně starou Pepinou, dcerou Lukáše a Bibi.
Paní Kovandová se zase přátelí s Jindřiškou, Veronikou a Terezou. Toto ženské komando bude letos bojovat s různými nešvary, které se v jejich okolí objeví.

Celý seriál si můžete přečíst zde.

Pokud si chcete přečíst seriál v DMD, začíná zde .

„Děvčata!“ rozrazila dveře Darja. „Dějí se věci!“
„My víme,“ zamračila se Jindřiška.
„Tohle nemůžete vědět! Starýho Smrčka sebrala kriminálka! Na krajském úřadě čachrovali s dotacema! Chtěli skoupit půl okresu a postavit tady obrovské rekreační středisko! Pro cizince! Umíte si to představit? Heliport! Aquapark! Krosovou dráhu pro čtyřkolky! A všechna auta by pak projížděla kolem nás! To by bylo peklo!“
„Proto ta obrovská kanalizace!“ plácla se do čela Anna.
„Proto nás chtěli všechny vyštípat!“ rozčílila se Maruška. „To od nich vůbec nebylo hezké!“
„Jindřiško, svolej holky!“ zavelela Anna.
„Proč?“
„Jedeme do města. Myslím, že naše informace tam padnou na úrodnou půdu.“

„Starosta? Vždyť se tak stará! Kanalizaci zařídil, pořád se chodil vyptávat, co a jak…“ nemohla uvěřit Maruška.
„No právě! Pamatuješ, Maruško, jak tenkrát poprvé přišel pro to mléko? Obhlížel terén! Zjišťoval, jestli nás ti jeho pohůnci dost vyděsili! A jak se tvářil, když našla děcka ty paruky!“
„Ale proč by to dělal?“ kroutila hlavou Maruška.
„To netuším,“ zamračila se Anna. „Ale stejně si to s ním chci vyřídit. Škodit lidem tu nikdo nebude!“
Jindřiška se zachmuřila. „Ten truhlík Novák to nikde nezopakuje a k soudu starostu nedostanem.“
„Nevadí,“ řekla pomalu Anna. „Na podzim jsou volby. V nich mu to spočítáme!“

„Novák práskl toho prasáka!“ vletěla Jindřiška ke Kovandům.
„On střelil kňoura? Takovýmu troubovi dal někdo zbrojní pas?“ vyděsila se Anna. „To abychom se báli vlézt do lesa!“
„Ale kdyby nám kousek dal, udělám kančí!“ zasnila se Maruška. „Chcete se šípkovou, nebo se zelím?“
Jindřiška na ně vyděšeně zírala: „Co to melete? Vy myflíte fucht jen na chrádlo!“
„To říká ta pravá,“ ušklíbla se Anna při pohledu na kamarádku, soukající do sebe půlku Maruščina koláče.
„Cholky,“ nerada odložila Jindřiška zbytek, „já přece mluvím o tom hajzlovi, co šéfuje té bandě! Máme ho na háku, prasáka!“
„Ale koho teda?“
„No starostu, přece!“

Jindřiška, zakouslá do teplého tvarohového koláče, uklízela do tašky balík čerstvých buchet. Ramenem o kohosi zavadila.
„Pavdon,“ zamumlala. „Jé, to fef ty, Nováku?“ polkla. „Co to koště? To už jsi dostal veřejně prospěšné práce? Za ty lumpárny, co jsi vyváděl s Trávníčkem?“
„Ne, paní učitelko! Já tady dělám,“ ukázal koštětem na obecní úřad.
„Tos dopadl. Víš proč? Protože jsi tehdy kryl ty grázly ve škole. Tak dlouho, až tě vyhodili. Zdá se, žes tam přišel o rozum a doteď jsi ho nenašel! Vždyť ty kryješ zas další takový! Hele, koukej mi teď vyklopit, jak to bylo a kdo vás platí!“

Nálada kolem stolu byla rozpačitá.
„Mluvila jsem s Houbou. Je nadšený, že vyřešil případ. Prý budou prémie. Chytil čtyři lumpy! Připadá si jak šerif z Nottingamu.“
„Až na to, že Robina pořád nemá,“ prohlásila Anna. „Ti čtyři prý mlčí jak zařezaní.“
„Byla jsem u Ševčíků. Jsou celí šťastní, že je tomu řádění konec,“ řekla smutně Jindřiška. „Marně jsem vysvětlovala, že taková banda pitomců by tohle sama nevymyslela. Za tím určitě bude ještě někdo další.“
„Mě potkal starosta. Usmíval se jak měsíček na hnoji. Zářil spokojeností,“ vzdychla Tereza.

Měla pravdu. Starosta se spokojeně rozvalil v ušáku s oblíbeným krvákem. Konečně pohoda!

„Tak nám to, Pepane, řekni,“ pobídl Trávníčka strážmistr Houba.
„Ale já nic nevím,“ bránil se Pepan.
„Koukej to vyklopit!“ houkl Smrček, „Jména! Chci slyšet jména! Dobře vím, že jste tam byli čtyři!“ Vzpomněl si na fotografie z fotopastí.
„Čtyři, veliteli?“
„Jasně že ano! Ta jména!“ Bouchl do stolu. „Mlčení je přitěžující okolnost!“
Trávníček zesinal.
„Není to naopak, veliteli?“ vykulil oči Houba.
„Ty ticho! Ty mluv! Nebo chceš sedět za všechny?“
Pepan polknul. „Tak dobře…“

„Výborně. Tak ty tři jsi mi prozradil, ale nikdo z vás není dost chytrý na to, aby tohle vymyslel. Tak práskni ještě tu čtvrtou persónu! Šéfa!"

„Majda mě zabije! Včera jsem přišel smradlavej a bez boty! A dneska zmáchanej a zas bez boty!“ naříkal Pepa Trávníček.
„Nefňukej nám tady! Jdeme!“ rozhodla Anna.
„A kam?“
„Hezky ke zpovědi! Akorát ne za farářem, ale za Houbou!“ ušklíbla se Veronika.
„Jestli se to dozví Majda, budu mít průser,“ spustil zase Pepa. „Nemohli bysme se nějak domluvit?“
„Domlouvej se na policii, laskavě. S Houbou nebo se Smrčkem. Můžeš si vybrat.“
„Když já sem ale fakt nechtěl! Dyk já sem jenom malá ryba!“
„Jo, to jediný ti věříme. Jenže nás – a to bys neřekl, co? – zajímají právě ty velký. Tak šup.“

„A máme tě!“ strčila Anna botu mladému Trávníčkovi pod nos.
„Bacha, zdrhá!“
„Jindróóó! Nadběhni mu!“
„Už nemám rychlost jako zamlada,“ bránila se Jindra. Přesto přidala.
„Počkej, ty smetáku, až tě dohoníme!“ funěla Anna. „To si za rámeček nedáš!“
„Terezo! Nepouštěj ho! Sakra, nedokážeš udržet chlapa?“
„Chlapa? Tyčku hubenou!“
„Nač máme psa? Pusť ho!“ zahulákala Veronika.
Štěkot.
Dupot.
Šplouchnutí.
"Kurváááá!"

„Aspoň nebude tak smrdět,“ usoudila Anna, když se z rybníka vynořila mokrá postava obalená nánosem zelených řas.
„Hele, teď vypadáš skoro stejně, jako když jsi u nás strašil, co? Tak polez ven a koukej nám vysypat, kdo za těma lumpárnama stojí!“

Na novinách ležela očištěná, nicméně stále zapáchající bota.
„To je nejmíň sedmačtyříctka,“ prohlásila Anna.
„Náš Kuba nosí taky sedmačtyřicítky,“ ohlásila Tereza. Podezíravé pohledy rázem odbyla: „No nekoukejte, jeho není. Takovýhle křápy si nekupuje. Já jen, že tak velkou botu skoro neseženeš, vím dobře, jaký s tím má mladej problémy.“
„Tak se zeptáme u Vietnamce,“ navrhla Jindřiška.
„Tam tyhle velikosti nemají,“ odpálkovala ji Tereza. „Musíme ke Svobodovi, do obuvi.“
„Tohle je první článek řetězu! Podle toho ty hajzly najdeme!“ zajásala Veronika.

„Ta bota ale vypadá, co jste s ní prováděly? Jasně, že ji poznávám! Měl jsem v tý velikosti jediný pár!“

Na dveře dopadaly těžké údery. Muž v posteli se zavrtěl.
„Šéfe!“
„Vzbuďte se!“
„Votevřete, honém!“
Dopotácel se ke dveřím.
„Bože, chlapi! Jak to vypadáte? Měli jste podpálit stodolu, ne sebe!“
„To Tonda! Sletěl do hnoje!“
„Vy jste chtěli podpálit hnojiště, pitomci?“
„Né! Krovy! Kamenný zdi nechtěly hořet!“
„Tak Tonda vylez na žebřík…“
„A dál?“
„Von se žebřík do toho sajrajtu zabořil a Tonda tam spad. S hořícím zapalovačem…“
„Blaflo to, šéfe! Rychle a modře! Jako v akčňáku!“
„Šéfe, takhle nemůžu přijít Majdě na voči! Pučte mi ňákej vohoz a taky boty… Vona mi jedna v tom hnoji tak nějak zůstala…“

Pod podrážkami se mi rozstříkl písek.
Požár se po kmeni staletého dubu vyšplhal až ke krovu statku.
Osvětlil řadu mrtvých těl.

Ze stodoly vyběhl muž, ozbrojený po husitsku kosou a sudlicí. Můj meč zavířil a zkřížil se s kosou. Upadla i s rukou. Co nadělá kosa proti meči! Ruka je plná krve. Meč plný žízně!
Nic mě nezastaví!
Ani ruka se sudlicí!
Ani ta šílená ženská s pletací jehlicí a nahýma kozama!
Ani ta koza s rohama!

Písek mi uhnul pod nohama.
Prdelí kadí hadi mor!
Slova zaklínadla přehlušila hukot požáru. Resonovala mou myslí a bušila a bušila a bušila…

Tmou se tiše pohybovaly čtyři postavy.
„Vole, ty punčochy děsně škrtěj!“
„Masky byly lepčí! V tomdle se nedá dejchat!“
„Se nediv, funíš jako hroch!“
„Ticho, chlapi! Slyšíte to? Tady vrčí nějaký psisko!“
„Pes ne! Psa se bojím! To tam nejdu!“
„Ehm... to jsem já...“
„Tak proč na nás vrčíš, vole?“
„Nevrčím, kručí mi v břiše, dementi!“
„Ty držíš půst? Velikonoce už byly!“
„Majda je v práci a lednice je prázdná, co já s tím?“
„Tušíš něco o existenci obchodů?“
„Prachy, vole, kasu drží stará!“
„To ti nedá ani na svačinu?“
„Volové, jdem na akci, nebo budem kecat až do rána?“

„Šéfe, nám někdo vykradl sklad!“
„Jak, vykradl! Našli to nějaký fakani! Lítají v tom nahastrošený po celý vesnici!“
„Ale co teď? S holou hubou strašit nejdu! Víš, co dalo práce sehnat ty masky?“
„Musíme přitvrdit,“ vzpomněl si šéf na instrukce. „Věc jde pomalu! Jestli to nedopadne, přijdu o prachy! A vy taky!“
„Tak já vypustím Kovandům kola vod traktoru. To se blbě fouká!“
„Maj kompresor, vole!“
„Tak to kuchnu nožem!“
„Už si někdy kuchal kola vod traktoru, vole?“
Šéf nevěřícně sledoval probíhající debatu. Pak sáhl do kapsy, vytáhl cigarety a významně cvaknul zapalovačem: „Fakt vám musím napovídat jak ve škole?“

Maruška našla Darju u počítače se studeným kafem.
„U snídaně nepracuj, není to zdravé,“ usmála se.
„Podívej, Maruško!“
„Na ten flek? Co je to?“
„Zabarvila jsem na katastrálních mapách statky, které jsou už buď prodané, nebo se prodeje chystají. Nebo se tam dějí divné věci.“
„Jak to víš?“
„Včera jsme měli sezení s kolegy z jihočeských realitek. A slovo dalo slovo. Tolik najednou se tu nikdy neprodávalo!“
„Kdo je kupec?“
„Pokaždé někdo jiný… Ale to neznamená, že za tím nemůže být někdo další. Navíc, když koukneš, dávají dohromady obrovskou ucelenou oblast.“
„A tohle vykousnutí?“
„To je právě váš statek, Maruško.“

Starostu s košíkem hub málem porazilo hejno rozjívených dětí.
„Co se tu děje?“ obrátil se s úsměvem na Annu.
„Udělaly jsme s děvčaty vnoučatům bojovku,“ pochlubila se Jindřiška.
„Koukejte! Obr BRRR ztratil brýle!“ ukázala starostovi Veronika „tajnou zprávu“.
„Všechno vyluštily. Teď hledají poklad,“ doplnila Tereza.
„Šikovný babičky,“ ocenil starosta. „Nechcete udělat podobnou hru i na obecní dětský den?“
„Proč ne,“ pokrčila rameny Anna. „Něco vymyslíme.“
„Babí, máme ho!“
„Poklad, super, koukej, babi!“
„Byl v seníku, zahrabanej, ale my ho stejně našli!“
„V seníku?“ zarazila se Anna. „Vždyť…“
Z křoví se vyřítila banda kostlivců se svítivě zelenými parukami.
Starostovi spadla brada.

Anička položila telefon, oči navrch hlavy.
„Představ si, Maruško, Václavíková se rozvádí!“
„Vždyť se vdávala sotva před rokem!“
„Právě! Já říkala od začátku, že to nedopadne. Vždyť ten její je o dobrých dvacet let mladší!“
„Kde k němu přišla?“
„Uhnala ho, když jí opravoval střechu. A ona najednou šatičky, botičky, minisukýnky, dokonce na plastice byla! My si říkaly, co jí šíbe, a on chlap! A představ si, zblbla natolik, že na něj po svatbě přepsala celý statek! Netrvalo dlouho a vykašlal se na ni.“
„Páni… Co teď bude dělat?“ vyděsila se Maruška.
„Co asi? Půjde z domu s holým zadkem!“

„Cos nás svolala tak narychlo? Co se děje, že to nesneslo odkladu? Kyne mi doma těsto!“ mračila se Veronika.
„Někde hoří?“ zajímala se Tereza.
„Nehoří, ale už mi zapaluje!“ prohlásila vítězoslavně Anna.
„Cože?“ ozvala se Jindřiška.
„Sedněte si. To musíte vidět!“ Anna plácla o stůl kusem papíru.
„Tohle poletovalo na návsi jak motýlek. Víte, jak nesnáším binec. Takže to seberu, jdu ke koši, ale nedá mi to a začtu se. A jen zírám. Však koukněte samy. Já z toho byla úplně štajf.“
Nad papír se sklonily tři hlavy.
„Skupina? Razantnější přístup? Nespokojený zadavatel? Proboha!“ vyjekla Tereza. „My tu máme mafii!“

Vážený,

takto jsem si naši spolupráci opravdu nepředstavoval. Dostal jste dostatečně zaplaceno na to, aby věc pokračovala mnohem rychleji. Máte též moji plnou podporu (vy víte kde), abyste mohl efektivněji využívat vaši znalost regionu, která byla hlavním důvodem, proč jsem vás oslovil.
Podle plánu už mělo být získáno daleko více, než se vám dosud podařilo. Skupina, kterou řídíte, je zjevně málo výkonná. Doporučuji razantnější přístup.
Víte dobře, že pokud tuto záležitost neuzavřeme do stanoveného termínu, celá akce padne a jak vy, tak já přijdeme o velké peníze. A věřte mi, že já si své zájmy ohlídat umím.

Váš nespokojený zadavatel

„Tak podívejte,“ práskla Anna před Smrčka složkou fotografií.
„Vy chcete podat na pana Veverku trestní oznámení? Za co? Za zničené růže? Nebo za obnažování na veřejnosti?“ probíral se zmatený Smrček hromádkou.
„Ne!“ štěkla Anna. Zapíchla prst do poslední fotografie. „Vidíte? To je ta sebranka, co tu ničí kde co! Ty měl Houba najít a zavřít!“
Smrček vyvalil oči. „A co já s tím? Dyť maj na hubách masky! Jedna smrtka jako druhá! Koho mám asi tak zavřít? Ty fotky máte odkud? Z kamery? Fotopasti?“
Anna přikývla.
„Tak to máte problém. Hele, koukejte zmizet a buďte ráda, že na to zapomenu!“

Nad počítačem se skláněly čtyři hlavy. Anna proklikávala obrázky, zachycené fotopastí.
„Někdo tam jde!“
„Hele, starej Veverka, jde z hospody! Ježišmarjá, vidíš, co dělá? Dyk von vytahuje…“
„Chlívák jeden, na naše růže! Pak se divím, že nerostou!“
„Ale dobrý rozlišení to má, holky, vidíte?“
„Hele, zase někdo! A je jich víc!“
„Zvětši to!“
„Vrať to!“
„Na Veverku???“
„Ale ne, na tu poslední… tyhle neznám! To budou voni, ta sebranka, co tady škodí!“
„Sakra, nemůžou se obrátit? Nevidím obličeje! Hej, obrať se, vejre!“
„Už se otáčí!“
„Ježíšikriste!“
„Moje srdce!“
„To snad ne!“
„Fuj, ty vole!“
Pohlédly na sebe, v očích zděšení.

Rozárka nadšeně vběhla do kuchyně: „Mami, teta Bibi mi udělala kuásný nehty!“
Marušce zaskočilo. „Černé? To snad ne! Ať to okamžitě smyje!“
Rozárka začala natahovat: „Mně se líbí! Máme je stejný! Bibi, Pepina a já! Sme kuásný!“
„Bibi a Pepina ať si mají, co chtějí, ale ty do školky s černými nehty chodit nebudeš! Vypadáš jak čarodějnice!“
„Čauodějnice sou náhodou puíma!“
„Broučku, až jednou budeš velká, tak si dělej, co chceš. Dokud jsi malá, budeš poslouchat maminku!“
Rozárka se zamračila: „Až já budu jednou velká, tak ty budeš malá! A budeš poslouchat ty mě! A taky nebudeš mít čeuný nehty!“