Moje články

“Rukavice máš?” 
“Ano, tati.”
“A taky…”
“Všechno mám. Nic jsem nezapomněla.”
“Takže jedeme?”
“Ne. Jedu sama. Vlakem. Nejsem malá.”
“Je ti sotva patnáct!”
“Už mi bylo!”
Lukáš vstal. “Kufr máš jak krávu, musíš přestupovat a vůbec, máme za tebe zodpovědnost. Aspoň poprvé tě odvezeme autem.”
Lehce nasupenou Pepinu vyložili u internátu, dovnitř jim samozřejmě jít nedovolila. Zůstali sedět v autě. 
“Vždyť ještě včera to byla naše malá holčička!”

Dům byl tichý a působil prázdně.
“Teď to takhle bude pořád?” podívala se Bibi na Lukáše.
“Jaké si to uděláme, takové to budeme mít,” objal ji a významně pohlédl směrem k ložnici.

Maruška nevěřícně sledovala své dva bratry, kteří po letech zjistili, že jejich otec už nebydlí ve svém bytě, ale u ní na statku.
“Měl bys ten byt prodat,” radil František. “Pár set tisíc by se mi do podnikání šiklo!”
“Prosím tě, zas bys je tam jen utopil,” oponoval mu Bedřich. “Vyhoď nájemníky, my se tam s Andreou nastěhujem. Nájmy sou drahý.”
“Ne! Prodat a rozdělit prachy napůl! Však si nám to slíbil!”
Vašek se nadzdvihl, ale Ryba ho gestem zastavil.
“Hoši,” pravil jedovatě. “Štěkate na špatny strom. Byt je davno Mařky. Jedina se o mně totiž postarala. A včil ven!”

“Ten chlap je hroznej,” špitla Bibi Darje. “My si přišly pokecat, a on se nedá odbýt!”
“Jsi prostě moc atraktivní,” vyprskla Darja. 
“A on ztřískanej jak Dán!”
Teď vyprskly obě. Číšník před ně postavil druhou láhev.
“Slečno, můžu vás pozvat na drink?” připotácel se znovu muž ve středním věku.
“Moment,” odbyla ho Bibi. Naklonila se k Darje. 
“Hele, jdu na WC. Zkus ho nějak vyprovodit. Prostě řekni, že jsem pryč.”
“Jak pryč?”
“No, že kdybych tady do pěti minut nebyla, tak už tady nejsem.”
“Ale vždyť tu seš?”
“Ale nebudu! Jestli ten vobejda do pěti minut nezmizí, zdrhám záchodovým okýnkem!”

Maruška zoufale zírala do vany. Teď, když jsou všichni pryč, se ta nešťastná ryba rozhodne umřít? Leklá nebude k jídlu!
“Tatínku,” rozrazila dveře Rybova výminku. “Musíš zabít kapra!”
“Já?” vyděsil se Ryba. “Proč já? Maš tu Vaška a Annu! Já nic take nerobim!”
“Odjeli s dětmi pro stromek a velký nákup, jsme tu sami! Kapr plave břichem vzhůru a já ho zabít nedokážu!”
“Ni!” prohlásil otec rozhodně. “Já bych ho moh tak leda zastřelit! Do ruky ho brat nebudu!”
Maruška práskla dveřmi a v běhu honem vytáčela číslo.
“Rudo! Prosím tě, okamžitě přijeď!”
Sousedská výpomoc zafungovala. Štědrovečerní večeře byla zachráněna.

“Jé, vy jste si konečně pořídili pejska,” kvitovala nadšeně Darja. “Ten je krásný! To je šeltie? Vypadá jak zmenšený Punti!”
“Kdepak šeltie,” zavrtěla hlavou Anna. “To je vestaj.”
“Vesnické tajemství?” zasmála se Darja. “Kde jste k němu přišli?”
“Přivedl ho Vojta. Našel ho před pár dny v lese, když byl na vyjíždce s Ferdou. Nějaký hajzl ho tam přivázal a nechal být. Byl chudák hladový, špinavý, jak se válel ve vlastních výkalech, zadredovaný až hrůza…”
“Tak to si u mě Vojta šplhnul,” řekla vážně Darja. “A toho hajzla, co ho tam přivázal, bych chtěla dostat do rukou, to ti povím!”
 

“Nic mi neříkej!” zaječela Karolína. “Je mi to všechno jasný! Žádné školení! Co to bylo za ženskou! Mluv! Nebo radši mlč!”
“Prosím tě, Karolíno,” začal Jiří. “To už tady přece jednou bylo! Žádná…”
Karolíně ale žárlivost zatemnila mozek. “Neřekneš? Tak víš co? Sbal si ten svůj smradlavý kufr a táhni za ní zpátky!”
Jiří naštvaně kufr opravdu popadl. Nezavřel ho, ale otočil dnem vzhůru. 
“Ty žárlivko jedna praštěná,” zalovil ve změti prádla. “Tohle mělo být pro tebe! Překvapení! Jenže jak s tím ti blbci na letišti mlátili, tak povolilo víčko, chápeš!”
“Jiří,” zjihla Karolína. “Kvetoucí korál! Hit sezóny! Jsi úžasný!”
 

Karolína s radostí objala Jiřího. “To je prima, že už jsi doma!”
I Jiří se usmál. “Ani nevíš, jak jsem se těšil! Školení bylo skvělé, ale jsem příšerně utahaný.”
“Běž si odpočinout, já ti zatím ohřeju guláš,” odkráčela Karolína do kuchyně. Cestou minula kufr, který Jiří nechal v předsíni. Začichala. Co to jenom… Zastavila a vrátila se zpět. Opatrně vzala zavazadlo a postavila ho na stolek. Zámky cvakly. Odér zesílil. Vytáhla košili, čichla a zamračila se.
“Jiří! Mohl bys mi něco vysvětlit?”
“Co?”
“Jak to, že z tvé košile cítím dámský parfém?” 
“A sakra…” začal Jiří, ale dál se nedostal.
 

“Na tom není nic těžkého,” řekla Marta. “Vážně chceš recept sepsat?”
“Určitě. Chci Jousefa překvapit. Tvoje svíčková je excelentní.”

“Mám všechno?” přehlédla  Jindřiška stůl. Pak popadla struhadlo. Po chvíli zhlédla kupu zeleniny a lehce znejistěla. Pokrčila rameny. Mrkve i petržele mělo být stejné množství jako celeru. Copak může za to, že vážil skoro dvě kila?
Po hodině se z trouby začala linout úžasná vůně. Jindřiška nadšeně nakukovala do pekáče. Pak vyndala měkké maso, pustila se do mixování.

“Miláčku,” řekl Jousef, když odložil příbor. “Tvoje svíčková je úžasná. Ale proč jí máme plný prádlový hrnec? Hodláš uspořádat hostinu pro půl vesnice?”
 

“Už jsem téměř skončila,” řekla sladce paní Slimáčková. “Nic, co by se nedalo vyřešit dohodou, jsem při kontrole nenašla.”
Anna zaťala zuby. “Jakou dohodu myslíte?”
“Vaše sýry jsou opravdu výtečné. To drobné hygienické pochybení,” významně mrkla, “určitě dokážete v budoucnu řešit. Teď se domluvíme na pokutě.” 
Zatracený kocour, vzdychla Anna. Prosmykl se sýrárnou přesně nevhod! “Tak kolik?”
”S čistým zápisem pět tisíc, s pravdivým deset.”
“Potřebuju kafe,” hlesla farmářka. 
“Tak uvařte rovnou dvě,” zašveholila kontrolorka.
“Raději tři,” ozvalo se ode dveří. Pavel Kučera, Karolínin zeť, takto pracovník hospodářské kriminálky, se usmál. “Díky, Anno, za echo. Tak to sepíšeme, paní Slimáčková.”

“Tys mu na to kývla?” podivila se Marta.
“Prostě mě ukecal,” vzdychla Karolína. 
“To mě před lety taky,” zasmála se Marta. “To Mirek umí, když chce. I když tentokrát u mě nepochodil. Na tohle já nejsem ten správný typ.”
“Ale víš o všem, co se ve vsi šustne!”
“To není všechno. Mě by to navíc nebavilo. Na co tě nakonec dostal?”
“Ukázal mi staré svazky. Jsou nádherně napsané, malované, spousta fotek… a ty příběhy! Zajímavé čtení. Slíbil mi, že si v nich můžu listovat, jak budu chtít. Jen se bojím, že jako nová obecní kronikářka se těm starým nedokážu vyrovnat!”

Bibi si na hlavu připlácla další studený obklad. Moc jí nepomohl. 
Vernisáž byla skvělá, ale to pití… Buď už je stará a nic nevydrží, nebo to víno nebylo nic moc. Teď má pocit, že má v hlavě kovadlinu i s kovářem. Ve stejném rytmu se ozývalo i bušení ze dvora.
Zaúpěla. Zatracený Lukáš, proč musí do toho blbýho železa bušit zrovna teď!
“Nechceš nový obklad? Nebo ještě jeden prášek?”
Bibi zašvidrala nad sebe. Lukáš? 
Dunění na dvoře nepřestávalo.
“Kdo proboha pořád mlátí do té kovadliny?”
“Pepina. Dělá školní projekt.”
“Pepino!” zaječela Bibi. “Jestli se chceš dožít večera, okamžitě toho nech!”

Jiří odemkl dveře, hodil tašku na lavici v předsíni, skopl boty a přešel do obýváku.
Složil se do sedačky a s úlevou vydechl. Cesta z Brna byla šílená. Dálnice ucpaná jako vždy, k tomu dvě havárky a objížďka. Ještě, že už je doma.
“Karolínko,” zahlaholil. “Co máme dobrého k večeři? Jsem utahaný jako kotě.”
Dům mlčel.
Jiří zpozorněl. Kam šla? Babinec byl přece včera. O ničem jiném nemluvila… 
Zazvonil mobil.
Karolína! 
Strnul. Vždyť on ji bral ráno s sebou do Brna! Na jakousi výstavu, s tím, že ji po práci vyzvedne! 
“Jiříku,” zněla rozčileně. “Kde jsi? Galerie už zavírá!”
“Karolínko…”
 

“Kde žes to objednávala?” zkoumal Vašek hromádku prkýnek a šroubků.
Anna zčervenala. “Ale to víš, Vašíčku…”
“V TEMU, co?”
“Chtěla jsem ti ušetřit práci. A peníze!”
“Zato nervy, ty mi nešetříš. Návod jen čínsky, šroubky nesedí!” Sakroval, ale statečně skládal. Anna úslužně běhala pro šroubováky různých velikostí, kladívko, vrtačku, kleště.
Konečně bylo dílo hotovo. Vašek se zahleděl na výsledek své práce a zachmuřil se. 
“Prosím tě, jak velké slepice mají v Číně? Ty naše tam těma dírkama určitě neprolezou.” Zrak mu padl na třídílnou tlustou tyč, ležící osaměle v krabici.
“Mami! Vždyť je to holubník!”
“A kurník,” vypadlo z Anny.

“Mirku, předsíň už potřebuje vymalovat. Vidíš ten spodek okopaný od bot?”
“Jo, vidím, že se ptáš.”
“Fajn. Tak kdy?”
“Musím to naplánovat. Moment… Tak zítra…”
“To je prima!”
“...by to nešlo. Máme schůzi zastupitelstva. Pozítří…”
“No tak jo.”
“...máme s hasiči trénink. Uvaříš nám guláš?”
“Ani omylem. Ledaže bys vymaloval v sobotu.”
“To jsou ty závody. Dvoudenní.”
“Takže v pondělí.”
“No neblázni, Marto, je úřední den, musím do práce.”
“S tebou se asi nedomluvím, co? Zbytečná námaha.”
“Ale já to udělám! Někdy.”

Když přišel Mirek v pondělí z úřadu, bylo vymalováno. Po malířích zbyly jen vylízané talíře a vůně guláše.

“Ahoj mami,” zahlaholila ve dveřích Eva. “Jdu jen na skok, uvař kafe, chvíli pokecáme.”
“Kafe,” hlesla Jindřiška. “Snad tu někde ještě nějaké bude… Piješ bez mléka, že? To už nemám.”
“Jo, bez mléka, bez cukru,” přikývla Eva.
“Nechceš radši čaj?” nahlédla Jindřiška do prázdné dózy. “Kafe mi jaksi došlo. Zapomněla jsem, že jsem si ráno uvařila posledního turka.”
“Tak čaj, ano, klidně. Ovocný nebo zelený.”
“Hm,” otevřela Jindřiška šuple. “Co takhle ledvinový? Nebolí tě náhodou ledviny? I když…” podívala se na krabičku, “dva roky starý, nevadí?”
Eva spráskla ruce. “Nejvyšší čas, aby Jousef zase přiletěl, nakoupil a navařil, že, mami?”

“Tak k nám do knihovny začal chodit jeden chlápek,” pravila Karolína.
“To je snad normální, ne?” podivila se Marta. 
“Ráno čeká přede dveřmi, kdy otevřeme, popadne z regálu první knihu, kterou uvidí, a sedí u ní do zavření.”
“Celý den?” podivila se Anna.
“Nejde mu spíš o tebe, než o knížky?” rýpla si Marta.
“Mě si vůbec nevšímá. Ale handrkuje se před zavřením o každou minutu.”
“Víš jméno?” zbystřila Jindřiška. 
“Vincenc Janota.”
“No jasně. Vincek. On byl vždycky strašný šetřílek. Už je v důchodu. Tak ho nejspíš napadlo, že když prosedí celý den v knihovně, nemusí doma topit a svítit!”

“Ani náhodou,” řekl Mirek. “Další volební období už po mně nechtějte.”
“Neblbni, vždyť ti to starostování tak šlo,” snažili se jeho kolegové ze Sdružení nezávislých.
“Ale ty nervy! Každá bába z vesnice mi přišla vynadat!”
“Ale všechno jsi vyřešil!”
“Ne!”
“Umíš jednat s lidma i s úřadama!”
“Ne!”
“Dotace jsi zařídil!”
“Taky toho papírování! Říkám, že ne!”
“Tak… aspoň na poslední místo kandidátky. Tam nikdo ani nekouká… ať máme plný počet. Tady Jára teda bude lídr.”
“Hm. Co s váma. Dobře. Poslední místo beru.”

Volby ve vesnici dopadly jednoznačně. Preferenční hlasy vystřelily Mirka na první místo. 
Starostování ho opět neminulo. 
 

Jindřiška přelétla stůl rychlým pohledem. Brambůrky? Sýr? Klobása? To je všechno? 
“Ještě vám můžu nakrájet mrkev,” začervenala se Anna. “Ale já dneska vůbec nestíhála. Musela jsem vydrbat komplet celý apartmán.”
“Budou hosti?“
“Byli. Už odjeli. Přijeli a tvářili se jako největší noblesa. Auťák, že Vaškovi div nevypadly oči, oblečení samé značkové, boty odhadl Vojta na desetitisíce.”
“Aspoň pořádně zaplatili, ne?”
“S placením problém nebyl,” přiznala Anna. “Ale když odjeli… Strašné. Všude svinčík.Ve špinavých botách snad spali, tři skleničky rozbili, zničili varnou konvici, ubrusem vytřeli rozlité víno, a ten záchod byste opravdu nechtěly vidět. Prostě není všechno zlato, co se třpytí.”

“Pečeš?” zavětřila Jindřiška hned při příchodu na babinec.v
“Dvojctihodné koláče,” odpověděla lakonicky Anna. 
“S tvarohem a povidly?” olízla se Jindřiška. “Takovou dobrotu uprostřed týdne?”
“Vojtíšek je miluje. Já si u něj tu vlajku musím nějak vyžehlit. Nemluví se mnou.”
“Ještě pořád?”
“Fikar se mnou taky ne,” postěžovala si i Marta. “A sladký moc nemusí. Na něj nezabral ani můj guláš, a to je co říct!”
“Uznejme, nebyl to nejlepší nápad,” ušklíbla se Karolína.
“Tak co mám dělat s tím Fikarem?”
“Kup si nové prádelko, ty Mata Haro!”
“A já?” 
“Na Vojtu prádlo radši ne,” uznala Karolína. “Co hada? Třeba hroznýše? ”

“Jindřiško,” přivítala nově příchozí Karolína, “poslouchej, co napadlo Martu! Prý půjdeme ukrást vlajku z hasičskýho tábora!”
“Jsem pro každou špatnost, ale proč?”
“Prý aby měl náš Vojta pořádný zážitek,” zrozpačitěla Anna. “Ale já nevím!”
“Jo ták,” protáhla Jindřiška. “Tohle by je mohlo pobavit! Celý den stříkat hadicí, to musí být hrozná nuda!”
“Ale,” starala se Anna, “nebudou se zlobit?”
“Kdepak, k táboru to patří,” argumentovala Marta.

Když se pak ženy s přesvědčením, do jak záslužného podniku se pustily, plížily lesem, jen Marta znala skutečný důvod.
Těš se, Fikare. Nemáš místo naší dovolené jezdit na dětský tábor! Užij si tu ostudu!

Oheň dohoříval, kytara dozněla. Malí hasiči pohlédli na vedoucího Mirka. 
“My chceme pohádku!”
“Už jste velký!”
“Nejsme!”
“Dobrá. Povím vám, jak jeden tábor přišel o vlajku.”
Děti zajásaly.
“To takhle jedna hlídka místo hlídání vykrádala špajz. A cestou zpátky potkali prasátko. Takové černé, štětinaté. A hlídka, místo aby vzbudila vedoucího, zdrhla na strážní věž a klepala se strachy.“
“A jak to dopadlo?”
“Blbě. Kluci z vedlejšího tábora, co se prasete nebáli, si mezitím v klidu došli pro vlajku. A místo ní pověsili špinavý trenky. Taková ostuda! Doufám, že vám se to nestane!”
Táborníci se ohlédli.
Vlajka byla na místě. 
Zatím.

“Zavolala jsem si vás ohledně vaší budoucnosti,” pravila Alex ke schlíplému studentovi. “Nemám sice křišťálovou kouli, ale přesto vám řeknu, co se bude dít. Nejdřív už potřetí neodevzdáte protokol v termínu. Takže obdržíte hodnocení X, což vás předurčí toto praktikum opakovat. Vzhledem k tomu, že budete souběžně řešit navazující praktikum a k tomu tři povinné přednášky, dovoluji si prorokovat, že se z toho pravděpodobně poděláte. Nepřipustí vás k bakalářské zkoušce, tudíž nepostoupíte do magisterského studia a tím jste zbytečně ztratil tři roky života. Dovoluji si vás upozornit, že věštba nabyde platnost za devadesát minut.”
Student zaúpěl.
“MAZEJTE TEN PROTOKOL DOPSAT!”

Antonín rázoval mezi hroby a prohlížel s nadšením náhrobky na venkovském hřbitůvku. Už je blízko. Ještě najde pradědečka strýce Mirkovy pratety a uzavře pátou generaci mečové větve Fikarů. Pak zaběhne na faru, nahlédne do…

Do prdele! Tedy klatě, opravil se. Zaujat nápisy si nevšiml, že cestička zatáčí a pokračoval rovně. A teď trčí na dně jakési jámy. Vlastně hrobu! Čerstvě vykopaného! Hlubokého! Hodně hlubokého. Pokusil se vyškrábat ven. Neúspěšně. Nu což, povzdechl si.

Noc přešla v ráno a hrobník, který šel obhlédnout stav hrobu, dostal málem infarkt. Na dně kdosi ležel.
Přivolaný lékař konstatoval lehké prochladnutí a velmi kvalitní spánek.

“Tati, nemohli bysme si koupit hada?”
“Brzděte, děcka!” vyletěl Vašek. “Už máme kozy, koně, psa, kocoura, králíky, slepice, želvu, andulky, potkana a rybičky! A do toho zvěřince chcete přitáhnout ještě hada? A vůbec, víte, kolik stojí takový had?”
“Taky nejsme žádná zoo,” zamračila se Anna. “To jsou nápady!”
Děti posmutněly.
“Ale my vám ho nezakazujeme,” řekla laskavě Maruška. “Až si na něj našetříte z kapesného, klidně si ho kupte!”
Vojtovi zasvítily oči. Mrkl na Rozárku.

Když se Vašek nazítří vracel z práce, nevěřil vlastním očím. Cestu ke statku lemovaly cedule: 

MINIZOO u Kovandů
Vstupné 10 korun
Přispějte nám na hada!
 

Sledovali, jak se blíží.
“Hele, ona táhne celý batoh! O co, že jí ho seberou!”
“No jasně, už ho odkládá!”
“Moment, ona z něj tahá druhej, menší!”
“Ani ten jí neprojde, vsaď se!”
“Jak ji znám, má tam minimálně výškoměr. A tlakoměr. A rychloměr. A…”
“A stejně jí všechno sebrali! I mobil!”

Přihlížející na chvíli ztichli. Pak zdvihli hlavy a napjatě sledovali tmavou, neustále se zvětšující tečku.

Z nebe se na padáku snášela Alex, pevně připnutá k mladému instruktorovi. Šťastná jak blecha a vzteklá jak hrom. Jaký to mohl být krásný vědecký experiment, kdyby nahoru propašovala aspoň jedno dvě čidla!

Jiří sledoval Mirka, pracujícího s flexou. Roje jisker sršely a poletovaly vzduchem jako svatojánské mušky.
Po chvíli Mirek přestal řezat a kývl na kamaráda. 
“Vezmi si pivo, v kýblu jsou ještě dvě poslední. Klekla mi lednička.”
Jiří láhve vytáhl, sáhl pro otvírák a strnul.  
“Mirku!”
“Co je?”
“Hoří!”
“Kde?" odložil Mirek rychle flexu.
“Podpálil sis gauč v garáži!”
Mirek bleskově strhl ze zdi hasicí přístroj, vytrhl pojistku, stiskl páku  a…
Nic.
Jiří popadl kbelík s vodou a oheň jedním šplouchnutím uhasil.
“Koukám, že ti toho odešlo víc, než jen lednička, co? Ty nevíš, profíku, že i hasičáky chtějí občas revizi?”
 

“Mašo!” šišlal rozčileně starý Ryba. “Šoš mi to pjovedla! Takovej hnušnej šejja! Pšej Polibek Šlunce!” šermoval vyděšené Marušce před očima rozlomenou zubní protézou. 
“Proboha, tatínku!”
Bibi, sedící u kafe, zamrkala. Zaměřila pohled na žlutou tyčinku, kterou Ryba držel v ruce a potlačila nával smíchu.
“Šem ši jen vžal tjochu šejja! To šnad ještě můžu! Toš pošjala! Žlomil šem ši vo něj žuby!”
Bibi se už neudržela. Smála se, až slzela.
“Ty še nešměj” obořil se na ni Ryba.
“Musím,” sténala Bibi. “Našel jste sice značkový himálajský sýr s kurkumou, ale ten není pro lidi! Je to žvýkací tyčinka! Pro psy!”
 

Nejdřív vrzla vrátka od stodoly. Ven se prosmýkl temný stín. A za ním další. 
Našlapovali potichu, sebemenší chyba může ohrozit celou misi. Vůdce se otočil a zavětřil. Pohledem přehlédl celé stádečko svých věrných a pevným krokem zamířil přes dvůr. Šli najisto. 
Další dveře už nebylo tak lehké otevřít.
Bum.
Všichni strnuli.
Mise v ohrožení! Ostražitě vyčkávali. Nikde se ale nic nepohnulo.
Znovu opatrné ťuknutí. Lehké vrznutí a byli uvnitř.
Poslední překážka padla. Cíl dobyt!
Ta rozkoš!

“Kdo mi to sežral a rozšlapal všechny sýry?” sténala druhý den Anna.
Kozel Matěj věděl, ale odmítl vypovídat.
Kozy solidárně mečely mlčely s ním.

“Kolik nás letos bude?” zeptal se Vašek.
“Jako vždycky,” zamyslela se Anna. “Tak… třicet. My všichni dospělí, děcka a jejich kamarádi…"
“Dobře, mami, diktuj nákupní seznam.”
“Maso. Osm kilo krkovice, osm kuřecí stehenní. A osm kilo klobásek. Pak zeleninu. Rajčata, papriky… a pečivo. Chleby a rohlíky. Buchty neřeš. Holky donesou a taky něco napečeme.”
“Fajn, beru raději tvoji dodávku, tohle už do našeho sandera nenaskládám.”
“Nějaké slané zobání taky přidej. A hlavně: piva, tak šedesát. A děckám limču. A víno, Darja pivo nepije. A ještě zmrzlinu a …”
Vašek se podrbal za uchem: “Tak myslím, že nakonec vezmu traktor s valníkem.”

“Opravdu ti to svěřil?” otázal se nevěřícně Lukáš. 
“Samozřejmě,” řekla hrdě Bibi. “Poté, co jsem opravila kostelní vitráže, má ve mě farář neskonalou důvěru.”
“Můžu se jít podívat?”
“Ne. Až pustím koledu. Pak můžete přijít oba.”

Čekali před kostelními vraty.
Konečně zahřměla hudba.
Farář nadskočil, Lukáš skousl ret. Zatracená Bibi! Kostelem duněl Iron Maiden a jeho Another Rock and Roll Christmas.
Opatrně otevřeli dveře.

Spatřili ztepilou jedli, ozdobenou třpytivými černými koulemi, mašlemi z černého tylu, obepnutou stříbrnými řetězy.
Farář zalapal po dechu. Než stačil něco říct, přiskočila rozzářená Bibi: “Barevný trend letošních vánoc! Černá s kapkou stříbrné! Nesmírně elegantní, že?”

Darja vztekle poklepávala rukou do stolu. Blbec jeden. Musel tu vypadlou tašku na střeše opravovat sám?! Musel tam lézt?! Musel! Jasně. Musel zhučet a vyvrtnout si kotník? Jasně, že musel. Ale do špitálu na rentgen nepojede. Prý obinadlo a octan stačí. A jí bude připomínat, jak se málem přizabila motorovou pilou se špatně nasazeným řetězem. To přece bylo něco úplně jiného!!!
„Darjenko,“ nakoukl Ruda do kuchyně, „jdu na druhý pokus. Kotník mě už skoro nebolí.“
„Krucinál, Rudolfe, ses úplně zbláznil? Tak běž a nezapomeň se u toho zabít! Ale pak mi nechoď na oči, rozumíš? Protože bych tě dorazila sama!”
 

Před provizorními lavicemi stálo čerstvě vyrobené loutkové divadlo.
“Hezky ho Bibi udělala,” chválila Anna. 
“Nelezte mi do sýrárny, nebo vás přerazím” houkla z jeviště loutka čarodějnice.
“To mám být já?” hlesla Anna.
“Králi Václave!” vykřikla královna. “Jdeš zase do hospody? Ty budeš ráno vypadat!”
Hlediště zašumělo. Maruška se vyděsila. “Vašíku? Takhle přece nemluvím?”
“Dám jenom jedno nebo dvě,” odpověděl král. “Slovy dvanáct.”
Vašek jen polkl. 
Mezitím se královský pár na sebe zlostně rozkřičel. Vzápětí se křik změnil ve smích. Loutky se objaly. 
“Ty jsi můj myšáček,” zavrněla královna. “Večer ti ukážu-”
“A dost!” vykřikli unisono Lukáš a Bibi. “Pepino! Domů!”

“Zbláznila ses?” Bibi si prohrábla pestrobarevné vlasy.
“Ne!” odsekla Pepina. “Táta říkal, že to zvládnu!”
“Ten ví prd,” prskla Bibi.
“To není pravda,” bránilo se děvče. “Už trénujeme!”
“ Máš vůbec představu, co to obnáší? Rozluč se s nehtama, mejkapem, dlouhejma vlasama!”
“Mejkap si nedělám, černě nalakovaný nehty nevadí a vlasy si stáhnu gumičkou!”
“Jizvy! Popáleniny! Záděry!”
“Koupím si náplasti!”
“Ty to opravdu chceš?” změkl Bibin pohled. “Opravdu je to tvoje přání?”
“Je, mami. To největší.”
“Dobře,” povzdechla Bibi a přitáhla si notebook. “Tak kde to mám potvrdit?”
“Tady, mami,” najela Pepina na řádek přihlášky. Obor: Umělecký kovář, zámečník a pasíř.
 

Mnozí z vás si jistě (doufáme) ještě vzpomenou na Kateřinu Vágnerovou, která v DMD pod nickem KattyV psala nádherná drabble - naposledy cyklus o Karlu IV., pohybujícím se v naší současnosti. Určitě také víte, že Katty rozepsala dětskou detektivku Halda - v roce 2019 si ostatně tento příběh v drabblících zde na DMD nastínila.
Bohužel knihu nestihla dopsat, zlá nemoc byla rychlejší. Když už věděla, že ji sama nedokončí, požádala o dopsání nás. Moc si přála, aby příběh ožil a knížka spatřila světlo světa.
Dlouho nám trvalo, než jsme se dokázaly do jejího příběhu znovu ponořit a dokončit ho s lehkostí a humorem, jak by si Katty přála. Ztráta byla bolestná a moc velká.
Proto až po třech letech jsme podle jejích poznámek a pokynů knížku dopsaly.
V nejbližší době konečně vyjde Halda jako e-kniha. Potěšilo by nás, kdybyste si na Katty jejím prostřednictvím vzpomněli.
mila_jj, Regi, Tora

Mnozí z vás si jistě (doufáme) ještě vzpomenou na Kateřinu Vágnerovou, která v DMD pod nickem KattyV psala nádherná drabble - naposledy cyklus o Karlu IV., pohybujícím se v naší současnosti. Určitě také víte, že Katty rozepsala dětskou detektivku Halda - v roce 2019 si ostatně tento příběh v drabblících zde na DMD nastínila.
Bohužel knihu nestihla dopsat, zlá nemoc byla rychlejší. Když už věděla, že ji sama nedokončí, požádala o dopsání nás. Moc si přála, aby příběh ožil a knížka spatřila světlo světa.
Dlouho nám trvalo, než jsme se dokázaly do jejího příběhu znovu ponořit a dokončit ho s lehkostí a humorem, jak by si Katty přála. Ztráta byla bolestná a moc velká.
Proto až po třech letech jsme podle jejích poznámek a pokynů knížku dopsaly.
V nejbližší době konečně vyjde Halda jako e-kniha. Potěšilo by nás, kdybyste si na Katty jejím prostřednictvím vzpomněli.
mila_jj, Regi, Tora

“Slíbilas mi unikátní hřbitov,” brblal zklamaně Antonín. “Tohle je jen muzeum křížů!”
“Nebruč a čti,” doporučila mu Alex.
Poslechl. Nevěřícně četl. Po chvíli se rozesmál. “Za tenhle epitaf bych tě chodil strašit!”
“Tohle je taky sranda!”
Teď už se řehtali oba.
“Ještě, že to není opravdový hřbitov,” zalykala se Alex.
“Tenhle nápis je příšerný, poslouchej,” slzel smíchy Antonín.

Zde leží Lojza námořník,
v každém přístavu štětku měl,
na slušné mravy zapomněl,
umřel po kousnutí myší,
tak ať to každý slyší.
Bože, slituj se se svým soudem,
až budeš bavit se s tímhle bloudem.

“Ženo má milená, tohle byl úžasný nápad!”

“Prvně zajdeme na hrob Adalberta Stiftera,” sděloval Antonín Alex nadšeně. “Ač žil v Rakousku, na Šumavu nezapomněl.”
Alex se zastavila. “Nechala jsem nahoře telefon!” Otočila se zpátky k výtahu. Byli ubytováni ve dvanáctém patře hotelu v Linci.
Všimla si muže, který také chvátal k výtahu, a galantně mu podržela dveře.
“You are very kind. What? Missis Richtera?”
Alex pozdvihla obočí.
“Mám pro vás skvělou nabídku! Místo v redakční radě, výborně placené!”
“Ano?” zeptala se opatrně. “Časopis? Nakladatelství?”
“Časopis. Fyzikální rozlety. Inovace! Ekologie! Interdisciplinární vztahy!”
Výtah zastavil právě včas.
“Takže predátoři? Zmizte! Pokud mé jméno použijete, bude to mít právní dohru!”

“Nicméně,” odložila mobil Alex, “napřed se umej. Potom se vrátíme. Pátrat!”
Po chvíli prolézaly křovinami dvě přerostlé světlušky. Nesvítily jim prdelky, ale mobily.
“Tady ho máme, chudáka nebožtíka,” prohlásil Antonín. “Říkal jsem ti, že je to šnek!”
“A je zelený?” zajímala se Alex.
“Spíš ne,” kroutil hlavou Antonín.
“To jsem čekala. Ze šneka bys přece nemohl být upatlaný celý. Tady musí být ještě něco,” začala Alex hledat v okolí šnečího torza. “Podívejme,” zvedla vítězně plastovou krabičku. “Guarová guma, škrob, fosforečnan disodný, fenoxyethanol, tetraboritan disodný, voda a fluorescein,” přečetla cedulku. “No jasně. Fosforeskující sliz. Dětská hračka. Honili jsme se za chimérou.”

Antonín si nervózně drhnul dlaně o kalhoty. “Lepí to a lepí,” stěžoval si.
“Pojď se umýt do hospody,” rozhodla Alex.
Vešli do restaurace, kde se chystala diskotéka. Ve chvíli, kdy diskžokej zapnul barevná světla včetně černého bodového, Alex strnula. Antonín úplně zářil. Respektive, zářily jeho ruce a hlavně kalhoty. Jasným zeleným světlem.
“Antoníne?” zeptala se Alex. “Ty jsi rozmáčkl laboratorní zeleně fluoreskující myš?”
Antonín se ohradil: “Říkám, že mi pod rukou křupnul hlemýžď! Proč myš?”
Alex začala zuřivě hledat v mobilu. “Že by už takhle kromě myší modifikovali i hlemýždě? A on jim jeden zdrhnul? Hlemýžď?” Zavrtěla hlavou. “Tohle nechápu.”

Flotila válečných lodí čekala na oběžné dráze na výsledky analýzy této planety. Budou-li vyhovující, spustí invazi. Co půjde sežrat, sežere, co zotročit, zotročí.
Malý šnekovitý robůtek se zeleně svítícími tykadly sbíral poslední informace a připravoval soubory k odeslání.
Atmosféra: vyhovující
Teplota: optimální
Flora: jedlá
Fauna: jedlá
Nejvyšší forma života: primáti, jedlá, inteligence nízká, lehce manipulovatelná, riziko odporu zanedbat-
Vtom robůtka rozdrtila rozevřená dlaň jednoho ze zkoumaných primátů.
Zpráva nebyla nikdy odeslána. Válečná flotila vyhodnotila planetu jako rizikovou a odletěla pátrat jinam.

Antonín se vyhrabal z křoví. Otíral si sliz z dlaně. “Zatracení šneci, jsou všude! Já tak nesnáším, když křupnou!”