Moje články

Stal jste se nejmladším inspektorem Michelinova průvodce pro střední Evropu. Jak jste se k této práci dostal?
Klasicky, přes konkurz. Musel jsem prokázat rozsáhlé znalosti gastronomie a hotelnictví. Naštěstí jsem vystudoval hotelovou školu, mám i zahraniční praxi.
V restauraci?
Mimo jiné ve špičkové německé restauraci.
Co vše sledujete v posuzovaném podniku?
Kvalitu jídla, foodstyling, chování personálu i celkové prostředí. Chce to cit pro detail.
Inspekce jsou anonymní?
Zásadně. Proto nemohu zveřejnit svou fotografii.
Vaše koníčky?
Rád vařím, ale pouze pro přátele. Ještě raději ovšem jím. (Smích) Také obdělávám zahrádku po babičce. Je to relax.
Za rozhovor děkujeme panu Emilu Kozelkovi.

Učit se na maturitu u Emila na chatě zjevně nebyl nejlepší nápad. Spolužák nejen že byl úplně dutý, ale navíc nedokázal uvařit ani květákový mozeček – nejdřív mu to v rendlíku probublávalo, pak bublalo, nakonec bouřilo a ve finále z toho vznikl černý škvarek.
„Jsi roztržitý bezmozek, protože moc piješ,“ zaryl do něj naštvaně Gustav, když se marně snažil vyvětrat. „Alkohol ničí mozkové buňky, to je prokázané.“
„Můj mozek je naprosto v pořádku,“ hájil se Emil. „Jenom je nevybouřený a hladový. Potřebuju víc glukózy.“
„Já jsem taky hladový,“ odsekl Gustav. „Takže teď vymysli, čím naše ubohé mozky nakrmíme, když nemáme mozeček.“

Její věznitelé zapálili oheň, družně se bavili, popíjeli. Ji nechali ležet opodál, svázanou na rukou i na nohou. Usilovně přemýšlela, co dělat. Vzdát se rozhodně nemínila. Ne teď, když došla tak daleko. Nikdy!
Měsíce s Ansgarovou bandou nebyly marné. Ti dva to netušili.
Hlavně zachovat chladnou hlavu… Ruce měla sedřené dokrvava, ale pout se nakonec dokázala zbavit i bez nože. Nohy pak rozvázala snadno. Trpělivě čekala, spřádala další plán.
Alkohol pomohl, opilce okradla snadno. Svůj nůž, jejich peníze, trochu jídla, oba koníky – i to ji naučil Ansgar. Jednoho později prodá.
Nad ránem přišla bouřka s lijákem.
Snad smyl její stopy.

Když byl Gusta malý, jezdívali s rodiči na borůvky. Sbírání ho zpravidla ukrutně nebavilo.
Jedna do pusy, dvě do kelímku. Jedna do pusy, jedna do kelímku. Dvě do pusy, jedna do kelímku. Tři do pusy…
„Drásej, drásej,“ povzbuzovala maminka. „Přece to nenecháš všechno na nás s Pavlínkou.“
Gusta mrkl na starší sestru, která usilovně plnila nejméně patnáctý kelímek.
„Podívej, jaké jsou tu velké,“ pokračovala maminka. „Kelímek máš plný raz dva. Jejda, koukni. Taková obrovská spadla pod keřík. Škoda ji tu nechat.“
Když „borůvka“ dva centimetry od maminčiných úst začala zběsile hýbat nožičkama, Gusta se málem smíchy počůral. Byl to brouk.

Ocelový stisk na zápěstí.
„Copak to tu máme? Třešínka jen utrhnout!“
Éseld se snažila vyškubnout. Marně.
Přivolal svého druha. „Koukni, jakou hezounkou srnečku jsem ulovil!“
Vlasy už jí trochu dorostly, opět vypadala na první pohled jako dívka. Ačkoli tenhle by ji stejně odhalil, na to byly jeho ruce příliš nenechavé.
Druhý muž ji vzal hrubě za bradu a přinutil, aby k němu vzhlédla. Hvízdl. „Pěkná práce!“
Zachechtání, oplzlý pohled. „Zašpásujem si."
„S touhle ne! Za to by nás vévoda ubičoval k smrti. Ale budem bohatí, kamaráde.“
Zoufale si pomyslela, že tady, za lacinijskou hranicí, už přece měla být v bezpečí.

Rok, kdy u nich bydlel Mexičan Claudio, byl obohacující. Pro oba.
Claudio spokojeně ukázal na řadu malých cukrových lebek a sladké bochánky. „Calaveritas, pan de muerto. Éště ďédovo milované tacos a salsa verde. To my šivá musela délala, by s mértvá mochla odovala. Doma velká óslava, Gusta! Un piknik s mértvá přšíbusná na eřšbito… el cementerio.“
O mexických oslavách svátku mrtvých už Gustav slyšel. Letos měl všechno z první ruky. „Hele, co udělat ještě rakvičky?“ napadlo ho.
„Ráchvičky? Co to?“
„Jako malé rakve. Sladké. Se šlehačkou.“
„Espléndido!!!“
Claudio odjel domů s receptem.
Babiččiny rakvičky se tak dostaly až na Yucatán.

Měla za to, že horší už to být nemůže.
Pomyslela si, že by se té naivity měla konečně zbavit.
Hrašdal, jeden z bratrových družiníků… Netušila, jak ji vystopoval. Teprve zpětně si uvědomila, že se na onom osudném trhu mihl mezi gardovými vojáky.
Teď hleděl do nebe nevidoucíma očima.
Co bylo nejhorší, Éseld ho ani trochu nelitovala. Držela si poraněné, stále krvácející předloktí. I ten mrtvý ještě trochu krvácel… Už jen trochu… Opravdu ho zabila docela bez výčitek??? Byť v sebeobraně?
Věděla, že musí zmizet. Daleko. Pryč z Imberlie, na sever do Lacinie či na východ do Oriadu.
Nakonec zvolila sever.

Ansgar… Sevřel se jí žaludek. Jeho myšlenka na zradu jako by najednou byla viditelná. Dokázala to jen náhodou, vždyť tehdy ještě nic neuměla…
Každopádně ji to zachránilo – spolu s bleskovou reakcí, kdy se mu vytrhla, a rychlýma nohama, díky nimž zmizela v postraní uličce.
Znovu byla sama. S hořkým vědomím, že na nikoho než na sebe se doopravdy spolehnout nemůže. Dny splývaly v týdny, ubíjející šeď strachu, úzkosti, osamění, hladu… Některé z těch dnů byly dobré, třeba když se jí podařilo ukrást nůž. Jenže každý z nich jako kdyby měl své zlé dvojče: dobu, kdy se jí dařilo ještě hůř.

„Prosil bych smetanu.“
Kyprá blondýna za pultem zvedne obočí. „A jakou, mladý muži?“
Gustovi je třináct. Mladým mužem ho snad ještě nikdo nenazval. Začervená se. Stydí se přiznat, že tomu vlastně moc nerozumí. „No, smetanu.“
„Smetanu na vaření? Anebo do kávy?“
„Určitě na vaření. Babička potřebuje do omáčky.“
Blondýna našpulí rty. „To by mohla chtít i zakysanou smetanu. Anebo šlehačku.“
Šlehačku? Panebože, co má ta ženská pod tím blonďatým přelivem? „Vezmu si smetanu na vaření,“ oznámí Gusta pevným hlasem.
Babička spokojená není. „Gustíčku, cos mi to přines? To je ta hnusná dvanáctiprocentní. Vždyť bych tu svíčkovou akorát pokazila! Šlehačku neměli?“

„Kuře kilo za pětaštyřicet. No to je terno!“ Babička listuje letákem. „Hmmm, oplatky za šestnáct. Hladká mouka po sedmi korunách. To bysme měli vzít aspoň tři kila.“
„Pivo?“ zvedne děda oči od křížovky.
„Máslo za dvaatřicet, no nekup to. Co? Pivo? Jo, tady, Stříbrovar za štyři devadesát!“
„Stříbrovar bych nepil ani zadarmo,“ odfrkne děd.
Gusta všechno sleduje mlčky. Už to zná. Jeden leták v pondělí, druhý ve středu, třetí ve čtvrtek a v neděli chodí ten čtvrtý.
„Tak co?“ vítá penzisty vracející se z nákupu.
„Osm stovek,“ vrčí děda. „Copak toho tolik potřebujeme? Ale hlavně, že to bylo v akci!“

Proplétali se mezi trhovci, pak ji zatáhl za jeden z vozů.
„Kudy teď?“ špitla.
„Nech to na mně!“
Nebála se. Možná měla. Jenže Ansgar vždycky věděl, co dělá. Pohladil ji, políbil. Slastně vzdychla. Zrovna teď ovšem na podobné hrátky vhodná chvíle nebyla.
„Musíme rychle pryč,“ hlesla. „Gardoví vojáci jsou na druhé straně tržiště. A jestli…“
Umlčel ji dalším polibkem.
„Zmizíme jim zadem, přes dvorky. Důvěřuj mi,“ zapředl jako velká a velmi nebezpečná kočka.
Přitahovalo ji, když takhle mluvil.
Kdyby tušila, že ji zradí – snad za peníze, snad za slib milosti, na tom nezáleželo – vyškrábala by mu oči. Nebo něco horšího.

Starší sestra se švagrem dostali lístky do divadla, a tak rádi využili Gustovy nabídky, že jim pohlídá tříletou dceru.
„Hlášek nebudu!“ ohradila se u večeře.
„Proč?“
„Nemám láda hlášek.“
„Ale hrášek a mrkvička jsou tým. Mrkvičce by v bříšku bylo smutno.“
„Mlkvičce smutno nebude. Hlášek je zelenej. Zelený nepapám.“
Děti se do jídla nutit nemají, tak nad tím jen mávl rukou.
Po večeři si žádala zmrzlinu.
„Nedojedlas večeři.“
Udělala na něj psí oči. „Jenom hlášek, stlejdo. Ten zelenej.“
„Zmrzlina je ale taky zelená,“ namítl vítězoslavně, když viděl, že v mrazáku mají jen pistáciovou.
„To nevadí, zmlzlinka se v puse lozpustí.“

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti
Thelf-Sören

„Výš, ještě výš,“ ryčel Desislav.
Třináctiletý Blagdan popouštěl provaz, nechával vzlétnout létadlo vysoko nad louku.
Éseld se rozběhla a vyhodila do vzduchu svoje létadlo, hvězdici z dřevěných latěk potažených povoskovaným plátnem. Ta, zachycená větrem, brzy nabrala výšku.
„Pozor!“ křikl Blagdan. „Zamotáme se!“
Zatáhla za provázek, hvězdice poslušně sestoupila níž.
Starší Kaie se nedařilo, její létadlo leželo zplihle v trávě.
„Musíš se rozběhnout,“ radila Éseld.
Ohrnula ret. „Zábava pro mrňata. A ty už taky neběhej. Jsi budoucí oriadská kněžna!“
Éseld věděla, že závidí. Sestřin snoubenec byl významný thyrakonidský šlechtic – ale nic víc.
Téhož večera dostali zprávu, že oriadský princ Legelden padl.

„Kam poletíme, Makulko?“ Gusta si natočil na prst pramínek jejích vlasů. „Co do Řecka? Řecká kuchyně je skvělá. Už jsi jedla stifado? Musaku? Pravou řeckou?“
Jana se nadechla. Vydechla. „Gusti. Já nikam nepoletím.“
Strnul. „Co mi tím chceš říct?“ zeptal se tiše. „Že nechceš na dovolenou? Se mnou?“
Pohladila ho po ruce. „Chci. Ale nepoletím.“
„A jak se tam chceš dostat? Autobusem? Broučku, Rhodos je přes třicet hodin. To je na chcípnutí.“
„Letadlem nikdy. Nevěřím, že je to bezpečné. Turbulence, teroristi… Co když pilot zešílí?“
„Jani…“
Rezolutně zavrtěla hlavou. „Itálie.“
„Co Itálie?“
„Pojedeme do Itálie. Autem. Špagety máš přece rád.“

„Jíš moc sladkýho,“ obrací se sestra na babičku.
„No a?“
„Není to zdravý!“ Dodává cosi o jednoduchých cukrech a metle lidstva.
Gusta mhouří oči. Babička je pořád šik. Ani za mlada nebyla žádná vyzáblina. Natož teď. Ale copak by to v jejím věku bylo vůbec hezké? Vždyť by byla samá vráska. Co s tím ty ženské pořád blbnou? Chtějí být hubené, hubené, hubené…
„Sladké jsem jedla vždycky, děvečko,“ uculí se babička. „Nejdřív oběd a potom dobrotku. Nevím, proč bych nemohla, cukrovku nemám.“
„Sladký je dobrý na psychiku, víš?“ přisazuje si Gusta. „Radši si vzít čokoládku, než ze stresu polykat antidepresiva.“

Noc pomalu končila, nad východním obzorem světlalo. Země byla koncem jara dosud studená, zvlášť takhle nad ránem, kdy oheň pomalu dohasínal. Éseld však zima nebyla.
Přivinula se k Ansgarovi, prstem pomalu obkreslovala svaly rýsující se mu na hrudníku. „Líbilo se mi to,“ špitla. „To před tím, než…“
„A to potom, copak to se ti nelíbilo?“ Dýchl jí na krk a dlaní pomalu sjížděl po jejím břiše níž a níž a ještě níž….
„To potom se mi líbilo taky. Moc,“ vzdychla. „Svítá.“
„Vadí?“
Nevadilo. Už se před ním nestyděla. Dříve ano, ale teď už ne.
Vždyť Ansgar ji měl přece rád.

„Gusto? Potřebuju něco vysvětlit.“
Tázavě na mladší sestru pohlédl. „Matiku?“
„Né. Jak udělat ňákou snadnou smetanovou omáčku. Ať je to šupito presto.“
„Takže italskou?“
„Hlavně rychlou, nechci se s tím patlat.“
„Zkus Alfredo.“
„Neblbni! Kafe?“
„Kafe je Segafredo,“ zasmál se. „Alfredo je jednoduchá smetanová omáčka. Dáš vařit špagety. Umíš, ne?“
„Nejsem blbá!“
„Fajn. Než se uvaří, nalij do rendlíku šlehačku, nech ji vařit tak pět minut, aby se trochu svařila a zhoustla. Pak v ní rozpustíš parmazán, odstavíš ze sporáku, přidáš deset deka másla, osolíš, připepříš. Finito, signorina. Hlavně – pokud nemáš parmazán, necpi tam eidam, jo? To radši nedávej nic.“

Zvoní telefon.
„Sova. Emo! Kde se mi touláte? Myslel jsem, že jste na návštěvě u sestry. Pak jsem si všiml, že zmizely kompoty ze spíže. Proč?“
„Já vám to nechtěla říkat, pane primáři. Jela jsem za Kájou. Do toho Týniště.“
„Ale Emo! To jste mi mohla říct. Měla jste mi to povědět.“
Na druhém konci telefonu je slyšet jen pláč.
„Emo!?“
„Kája…“
„Pije?! Zjistila jste, že zase pije?“
„Něco horšího. On tady v tom Týništi…“ hlas se zlomí do vzlykotu, „…injekce.“
„Jaké injekce? To je přece v pořádku, že píchá pacientům injekce.“
„Ale on je píchá sobě, pane primáři! Morfium!“

„Co tady děláš, holubičko?“ houkl. Dřepl si, v očích záblesk starostlivosti. Snad byl ovčákem. Anebo kovářem – dle širokých ramen a svalnatých paží.
Špitla, že spadla.
Pomohl vstát. Sykala bolestí, kotník pád odnesl.
Všiml si, vzal ji do náruče.
Nebyl ani ovčák, ani kovář. Patřil k těm, které matka pohrdlivě označovala za spodinu společnosti, a otec nechával zbičovat.
Neptal se jí, před kým utíká ani kam jde – asi věděl, že jednu odpověď nedá a druhou nezná.
Byl první, kdo jí po jejím útěku pomohl. Záhy zjistila, že ne nezištně. Cenu zaplatila nakonec ráda. Jeho objetí i doteky se jí nakonec líbily.

Seznámili se na internetu.
Gustav si doma vyslechl množství poznámek, jak je to krátkozraké, nebezpečné, naivní, moderní a cool. Poslední výraz užila sestra.
Slečna měla přezdívku Makovice. („Doufej, že to je slečna, Gustíku,“ vyjádřila své obavy babička. „Nikdy nevíš, koho potkáš na těchhle ánternétech.“)
Dopisovali si půl roku, než se domluvili, že se setkají osobně. („Hlavně někde na veřejnosti, Gusto,“ nabádal otec. „Ať z toho není malér. Makovice – aby to nebyla nějaká holka rohypnolka.“)
Nedal se odradit.
Rozhodl se, že jí na první schůzku přinese koláč. Makový samozřejmě.
Jenže Jana byla sice Maková, ale jen příjmením.
Na mák měla alergii.

„To nedokážu,“ hlesla.
„Za hradby tě jinak nedostaneme,“ namítla kamennodomská paní.
Polkla. Truhla byla těsná. Lze v ní ležet jen na boku, nepůjde tam ani pořádně dýchat. A oni zatlučou přepážku. Zatlučou ji tak pevně, aby nebylo poznat, že dno truhly není opravdovým dnem. Němě zavrtěla hlavou. I kdyby jí to představená přikázala, nedokáže to.
Konejšivé pohlazení. „Dáme ti něco vypít. Výtažek z rulíku, makovic a ještě nějaké další přísady v tom jsou. Zkrátka usneš a…“
„…a už se nikdy neprobudím,“ špitla vyděšeně.
Probudila se. Hlava ji tupě bolela, ale znovu viděla slunce. Znovu unikla.
Pokolikáté už?
A kolikrát ještě?

„Tímhle chceš dělat co?“ Babička pohlédla na nástroj v Gustavově ruce s nepředstíraným despektem.
„Přece vyválet těsto.“ Nechápal, co se jí nezdá. „Dělám linecký koláč s rybízovou marmeládou. Máme ho s dědou rádi.“ Kývl směrem ke statnému penzistovi za novinami.
Zvedla obočí. „Tomuhle říkáš váleček?! Vždyť to má jen jednu rukojeť.“
„Jasně, je to váleček do jedné ruky,“ zazubil se Gusta. „Podívej, takhle to chytneš, takhle se válí. Klidně přímo na plechu.“
„Tyhle moderní udělátka…“
„Hlavně bys mě takovým válečíčkem nemohla prásknout po hlavě, když přijdu pozdě z hospody, co?“ houkl děda.
„Gusti, nevěř!“ vyhrkla babička.
Děda se jen smál.

Otec byl rozběsněný jako hladový medvěd poraněný lovci.
Brzy zjistila proč: po městě se prý šíří jakýsi pamflet.
„Pamflet?“ zeptala se starší sestry. „Kvůli tomu tak zuří?“
Shovívavě na ni pohlédla. „Nic nechápeš, Éseld. Jde o nactiutrhačný hanopis. Pomluvu. Rozumíš?“
„A kdo to šíří?“
„Tohle až tatínek zjistí, dá ho stáhnout z kůže.“
Autora pamfletu i komplice, kteří zařídili vytištění, dopadli během dvou týdnů. Imberlijský vévoda nařídil exemplární potrestání. A vévodovo slovo bylo zákonem.
Třináctiletá Éseld i její sourozenci popravám přihlíželi.
Že čest rodiny je třeba zachovat za každou cenu, pochopila toho dne důkladně.
Možná jí to mělo být varováním.

„Dej mi ho,“ přikázala matka. „Ten prsten. Musíme ho vrátit.“
Pohlédla na zlatý kroužek na svém prsteníku, starý šperk zdobený smaragdem a granátem. „Proč?“
Matka se netrpělivě ušklíbla. „Copak nechápeš? Zasnoubení je zrušené.“
„Princ Legelden přece zemřel.“
„Právě! Takže zasnoubení je zrušené. A jelikož jde o zásnubní prsten oriadských knížat, musíme ho vrátit.“
„Proč se mnou mluvíš jako s dítětem?“ hlesla, pláč na krajíčku. Legeldena viděla všehovšudy jednou. Vlastně se neznali. Přesto jí ho bylo líto. Pomyšlení, že se stane jeho manželkou, nebylo špatné.
„Je ti patnáct. Jsi napůl dítě. Neboj se, Éseld,“ dodala vlídně. „Otec ti najde jiného manžela.“

Kruh z tmavé šlehačky. Hotovo. Vyměnit sáček, nastříkat kruh z bílé šlehačky…
„Použils ztužovač? Bez toho šlehačka spadne, Gusti.“
Maminčina dobře míněná rada. Nebyla první. Bohužel ani poslední. Zatnul zuby. Rozhodl se upéci tatínkovi dort. Čokoládový se šlehačkou, ten má nejradši. Maminka to ovšem vnímala jako průnik štiky do svých výsostných vod. Ačkoli: spíš ho považovala za mřenku…
„Nemysli, že když studuješ hotelovku, všechno umíš,“ ujistila ho vřele. „Zkušenosti nenahradíš.“
„Jasně.“
„Drž ruku níž.“
„Nechceš si jít číst?!“
„Co použít jinou špičku? Bude to hezčí.“
„NE!“
„Nerozčiluj se. Vidíš?! Teď to máš křivě. Jsem ti říkala, že to chce zkušenosti!“

Je křehký. A pevný zároveň. Tak voňavý!
Zázrak stvoření. Těch bujných maličkatých mikroorganismů, bez nichž by nebyl.
Zázrak tvoření. Zázrak rodící se pod rukama.
Vždy stejný a jiný zároveň
Kvas trpělivosti, protože tady není hned.
Chce to péči. A rovněž lásku.
A trochu soustředění a taky jistý fortel.
Je to magie!
Hotová magie. Postup je snadný, ovšem stačí jen trochu ukročit z cesty, nechat ruce, aby někde přidaly a jinde maličko ubraly, a výsledek bude jiný. Možná překvapivý. Někdy dokonalejší, jindy raději mávnout rukou a doufat, že zítra se snad povede líp.
Tak hádej! Hádej, milý čtenáři, co to je?

Poprvé ho viděla, když mu byly tři hodiny. Ač byl ještě trochu červený a tvářičku měl pomačkanou, nemohla z něj spustit oči. Byl nádherný! Dokonalý malý človíček!
„Je tak roztomiloučký!“ Obdivovala jemné tmavé vlásky, buclaté ručičky zaťaté v pěst. Dokonce se miminko odvážila zlehýnka pohladit.
„Jen se nebojte,“ povzbudila ji chůva. „Chcete si bratříčka pochovat? Už je vám přece devět. Jste velká. Posaďte se sem. Podám vám ho. Musíte mu dát ruku pod hlavičku, i když je v peřince. Tak! Děláte to dobře.“
Chlapeček broukl, zamžoural na ni.
„Mám tě moc ráda,“ špitla.
Tehdy byl její svět ještě v pořádku…

Seděla poblíž mokřadu, schovaná za keřem, kde bylo jediné suché místo široko daleko. Pohledem sledovala divoké kachny pomalu mizící za obzorem. Vzdychla. Kam asi letí? Na jih do Thyrakonidy? Do Relemaris? Určitě někam hodně daleko. Záviděla jim. Kéž by také měla křídla a mohla jednoduše ulétnout! Tak daleko, aby ji nenašli. Aby po ní na zemi nezůstala žádná stopa, která by ji prozradila.
Prohrábla si neuměle okudlané vlasy, zoufalým pohledem přehlédla ušmudlanou halenu. Měla by nechat toho marného snění. Do soumraku musí zmizet. Co nejdál. Nejlépe tak, aby po ní nezůstala žádná stopa.
Nedoufala však, že se jí to povede.

Staršímu synovi jsou tři a půl roku. Jeho „období vzdoru“ se naštěstí v poslední době projevuje více méně hlavně kňouráním a různými neartikulovanými výkřiky. Podobně reagoval i dnes ráno na moji pobídku, aby uvolnil dveře zatarasené polštářem.
„To je tu nějaká kachna nebo co?“ táži s úsměvem.
Následuje vzteklý výraz a velmi vzdorné: „Ghváč!“
Zvážním. „Jestli to ještě budeš dělat, tak…“
„…tak se ze mě stane kachna,“ doplní pohotově.
Inu, ve třech letech je taková odpověď ještě legrační a roztomilá.
O půl hodiny později máváme za oknem dceři odcházející do školy. Chlapeček stojí na židli, já vedle něho s miminkem v náručí.
Otáčím se na syna: „Tak co, Gabišku…“
„Nejsem Gabišek, já jsem kachna.“
Musím se smát. „Ty jsi kachna?“
„Jo.“ Odmlčí se. „Ne, nejsem kachna. Jsem kačel. Kachna je holka, že jo.“
„Jo, kachna je holka.“
„Jsem kačel a dyž mě zataháš za ocas, tak tě seželu,“ praví s naprosto vážným výrazem, oči jako dvě studánky.
„Cože?“
„To se mi zdálo dneska.“
„Tobě se zdálo, že když někdo zatahá kachnu za ocas, tak ho ta kachna sežere?“
„Jo, to se mi zdálo.“
Dětské sny jsou někdy vážně fascinující. Ovšem s takovou lidožravou agresivní kachnou bych se fakt setkat nechtěla…

„Upečem si kachničku, Gustíku. Mám takovou chuť na kachnu, až bych brečel!“
„Strejdo,“ začal váhavě, „víš, kačena je strašně tučná.“
„Právě proto na ni mám chuť, ty trdlíku,“ zasmál se strýc. „Dozlatova propečená kůžička, knedlíček, zelí k tomu. Mňu, to vlastně ani být nemusí. Klidně ji slupnu jenom s chlebem.“
Sbíhaly se mu sliny. Polkl. „Máš vysoký cholesterol. A nadváhu. Neměl bys…“
„Trhni si, Gusto! Jestli na mne vyrukuješ s nutričníma hodnotama, proženu tě po dvoře vidlema. Poctivý sádlo je zdravější než margarín!“
V tom měl pravdu. Margaríny byly fuj. „Vlastně…“ protáhl, „ona se ta kachna dá udělat i zdravě.“

Dva originální fandomy, které jsem sledovala nejraději:
Bjørkhallen od ioaninny, za všechny třeba toto drabble: Vypij tohle, děvče moje, udělá ti to dobře.
Sibiřský příběh od Jeřabiny, líbil se mi celý, ale poslední kousek mi opravdu vehnal slzy do očí: Poděkování.
Dva fandomy, které mě nadchly svou kanoničností:
Bylo nás pět (Karel Poláček) od Martian – za všechny například Mančinka v akci podruhé.
Cirkus Humberto od KattyV – za všechny například Doputoval k cíli.
Dvě pohádková drabble, která mě opravdu hodně pobavila:
Anonymní seznamka... po královsku od Melosiry
Konec dobrý - všechno dobré od Mordomora
Dvě drabble, která se mě nějakým způsobem vnitřně dotkla:
Cagliero od Profesora
Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uprchni do Egypta od ef77
Dvě drabble, u nichž jsem si zavzpomínala na dětství:
Jasné poselství od Kytky
Přístav Bullerbyn od Mantisy

Londrin toužil po jediném: pořádně se vyspat.
Manželka byla po porodu dosud slabá, ostatně nebylo divu: rodila skoro dva dny, navíc byl druhorozenému Darbudovi teprve rok a prvorozenému Londrinu-Joramovi dva a čtvrt. Novorozenec byl naštěstí hodný, většinou spal a krmit ho žena zvládla. Zato ti starší dva! Londrin-Joram plakal a volal, že chce maminku, případně babičku (ke vší smůle zrovna teď obě neteře onemocněly a matka se starala o ně), mladší Darbud jen plakal. Oba se budili nejméně osmkrát za noc.
Trvalo to už týden.
Londrin vzpomínal na všechny ty dlouhé strážní služby na Starmelu.
Proti tomuhle to nebylo nic…

Vikkarden strnule hleděl na dvě rakve, nad nimiž právě dozněly pohřební zpěvy. Takhle to být nemělo! Když si na podzim stěžoval Thyderikovi, že ho strýc dosud nepropustil z poručnictví… Tohle přece nechtěl!!! Strýc padl a teta… následovala ho. Dobrovolně.
Nebylo mu ani šestnáct a najednou byl jediným dospělým mužem v rodině. Věřil, že v boji obstojí, strýc ho dokonce několikrát nechal velet. Zvládne to. Jenže nebyl jen vrchním velitelem, nebyl jen suverénem nad celými horami: zároveň se stal opatrovníkem čtyř dětí ve věku od osmi do čtrnácti let. Byl za ně zodpovědný, stejně jako za celé hory! Zvládne i tohle?

Rilavnar zuřil. Vlastní slova mu zněla v hlavě stále dokola: „Jsem připraven jít až na konec světa, můj pane, vyšlete mě na západ, prosím.“
Naprosto se zesměšnil!
Západní území byla osídlena jen řídce, po jejich důkladném zmapování sem mohly být odkloněny hordy cizinců, valící se do Rifasu přes úžinu – anebo tam mohli odejít oni sami. Podle toho, co by bylo výhodnější. S mocí, kterou vládli, by bylo snadné obojí. Jenže to by museli být jednotní! To by se císař nesměl… připitoměle chichotat!
Hrozil se budoucnosti, neboť řeči, které zatím kolovaly jen šeptem, nelhaly: kdysi skvělý panovník je už jen loutkou…

Když udatný Tjarden s rodem svým na lodicích konce zálivu dosáhl, spatřil trosky sídliště jakéhosi. Tu obydlí pobořená v troskách stála a hrstka lidí zubožených zde se skrývala. Vyhladovělí zjevně byli a strachem roztřesení, blekotajíce zmateně cosi o mohutných vlnách z moře, obludných vírech vzdušných a strašlivém ohni z nebes. I ujal se jich Tjarden z dobroty srdce svého, nakrmil je a přijal laskavě do družiny své, za což mu tito nehynoucí vděčnost projevovali, bezmála nohy jemu líbajíce. Místo to, jež slulo prý Brias, zvolil novým domovem lidu svého a nazval jej Tjarbriasdenem, z čehož později jméno Triaseden vznik vzalo.

„Hele, co je to praskaviště?“
„Praskaviště? Není to místo, kde se hádá tchýně se snachou, až jedna praskne vzteky?“
„Co odpaliště nepoužitých silvestrovských žabek?“
„Nebo něčeho, co dneska praskne a zítra už ne?“
„A co skladiště zmetků bouchacích kuliček?“
„Nebo pole, nad kterým se křižujou čtvery dráty vysokýho napětí. Prásk, prásk, prásk.“
„Ne, to je křižiště. Anebo jiskřiště!“
„Né, praskaviště je chodník, na kterým se praskaj ty praskavý kuličky z pámelníku. Takový ty bílý.“
„Houby, je to místo v hospodě, kde se práská do stolu!“
„Skladiště nafouknutých papírových pytlíků anebo taky hřbitůvek těch vypráskanejch. Určitě!“
„Možná tam praskají mýdlové bubliny…“

Televize zablikala.
„Podívej, už ho odsoudili,“ šťouchla žena loktem manžela.
„…rozsudek nad sportovním lékařem Milanem Jemným. Pod zástěrkou, že jde o probiotika, podával svým svěřencům preparát způsobující díky zvětšení kapacity srdce mnohonásobné zlepšení výkonnosti, avšak za cenu zastavení růstu mozku. Trvalé následky má naštěstí pouze několik hochů, které měl v péči dlouhodobě.“
„Chudáci rodiče těch kluků,“ vzdychla žena.
Muž mlčel. Pohledem sklouzl k synovi zaujatě stavějícímu věž z kostek. Bylo mu teprve čtrnáct, ale už se o něj zajímal trenér staršího dorostu. Hrdě se pousmál. Bude naprosto špičkový fotbalista! A díky tomu, že doktůrka zabásli, nebude mít ani moc konkurence…

Byl to starý strážní domek u trati, navíc dávno zrušené. Úplná samota.
„To pude!“ hlesl vyšší muž. „Majitelové semka skoro to… nejezděj.“
„Je tam eště vůbec něco, co stojí za čorku?“ pochyboval ten menší. „Romeova parta nejspíš už všecko vodnesla.“
„Se uvidí,“ houkl jeho kumpán. „Čččřeeeba tam bude áááspoň flaša ruma.“
Dveře vypáčili tak snadno, až se tomu potutelně usmívali.
Dům byl tichý, temný, dveře do kuchyně pootevřené.
Ten vyšší do nich drcnul, zavrzaly.
Náhle se na protější zdi roztančily stíny.
„Kurva vořech,“ heknul ten menší. „Tady straší!“
Práskli do bot zcela svorně.
Zrezivělá petrolejka visící na zdi spokojeně zablikala.