Moje články

Život dobrodruha je náročný v mnoha ohledech, především pak nesmírně finančně nákladný. Najdete nějaký prastarý poklad a než se nadějete, všechny vaše penízky jsou rozkutálené a musíte nakoupit vybavení za co nejlevnější cenu.
"Potřebujeme nějaké svitky, Reginalde!" Svitky, svitky. Takový pořádný magický svitek není v našem rozpočtu! Ještě že ten pofidérní gnóm na rohu nabízí nějaké se slevou.

"Vzal si ty svitky, Reginalde?" zařval válečník, zatímco se snažil upižlat mečem kus trolla.
"Tady, svitek ohnivé koule!"
Ale místo obrovského výbuchu se na trollově kůži objevila akorát... vyboulenina?
"Co si to koupil za šunt?"
Reginald pohlédl na svitek. "Svitek ohnivé... boule?"

"Rodiče se zase hádali... Máti řekla, že ta bolest jí za to nestojí a že není inkubátor na požádání. Co tím myslela, chůvo?"
Malý Warlock byl zachumlaný v posteli, ale spánek stále nepřicházel. Chůva mu věnovala přísný pohled.
"Povím ti to, ale pak už spát, ano? Tenkrát v ráji, úžasný a moudrý had svedl Evu k tomu, aby snědla jablko. Bůh ji potrestal."
"To vím, že porody budou bolet a že musí poslouchat manžela."
Chůva si odfrkla. "Ne, řekl, že odteď až na věky věků budou jí a všem ženám chlapy do jejich těl a reprodukce kecat. A teď spát."

"Tohle mě dohání k zoufalství... Ty stromy se vůbec nerýmují!"
"Což je docela problém, vždyť tam máme minimálně tři písničky o stromech!"
"Aspoň že v cizině nemají smrky. Jediné, co mě napadá, je smrk - mrk!"
"Co třeba 'myslel jsem že je to smrk, pak loupežník na mě mrk'?"
"Je to sice pohádka, ale rád bych si ponechal trochu důstojnosti."
"Tak nějaký jiný strom?"
"Ale jaký? Bříza? Osika? Buk? Borovice? Modřín?"
"Co dub?"
"Dub, loupežník tě škub... Pod dubem, za dubem, tam tě OŠKUBEM! Mám to, Jardo!"
"Tak já jdu psát hudbu. Tuhle písničku si budou zpívat ještě za 20 let!"

"Jak se mu chceš pomstít? Je obklopený strážemi, chrání ho silná zaklínadla, ochutnavači kontrolují každé jeho sousto... Nebudeš první, kdo se o jeho smrt pokusí a nebudeš první, komu se to nepodaří."
"Zapomínáš, že jsem nekromant," usmál se.
"A? Chceš snad oživit jeho příbuzné dole v kobkách? To už zkoušeli, jeho prababička se nedostala ani na nádvoří."
"Kdo říkal něco o příbuzných?"

Vytáhl malou, černou krabičku a opatrně ji otevřel. Uvnitř ležel mrtvý komár.
"Jediné kouzlo oživí komára nesoucího žlutou smrt. Proti neškodnému sosáku našeho krále žádné zaklínadlo neochrání... Zvlášť když jeho poradci netuší, odkud nemoc pochází. Pomsta bude dokonána."

Jejich louče vrhaly podivné stíny. Každý krok působil těžší a těžší.
"Neměli bychom se vrátit?"
"Nepanikař mi tady."
"Ale tyhle všichni umřeli na mor, co když..."
"To bylo před stovkami let, pitomče. Nic nám nehrozí. Dojdeme na konec, vezmeme ty zlaté číše a budeme si žít jako králové."

Jeho slova zanikla pod hlasitým křupnutím.

"Ty kosti jsou i na zemi!"
"A co? Asi vypadly ze zdi. Ty lidi už jsou dávno mrtví, nic ti neudělají."

Náhle ucítil cosi ledového na svém kotníku.

"Pánové přišli na návštěvu?" řekl třetí hlas, chladný a prastarý.

"A teď už panikařit můžu?"

Nikdo mu neodpověděl.

"Víš, já se vždycky řídím podle toho přísloví 'Rozděl se a padej'", vysvětloval Noby Tračníkovi. "To funguje tak, že seš dycky první na místě, určíš se jako rozdělovač a zmizneš dřív, než si vostatní všimnou, že sis vzal největší část."
"Mám pocit, že jsem to slyšel jinak, ale tohle určitě dává větší smysl."
"No že jo?"

***

"Bylo moudré určit desátníka Nóblhócha jako toho, kdo rozdělí koblihy, které jsme dostali za odměnu za dobrou práci, pane?"
"Rozděluji a panuj, kapitáne. Noby si myslí, že toho víc není, vezme si z toho díl pro sebe a když zmizne, vytáhnu zbytek pro ostatní."

"Jedna z největších záhad vesmíru konečně odhalena! Máme tu ve studiu profesora Collinse, který nám přijel poskytnout komentář k nejnovějšímu šokujícímu vývoji této zprávy roku!"
"Zdravím a děkuji, Pamelo."
"Profesore Collinsi, jaký je váš názor na naše první setkání s mimozemšťany? Radost? Zklamání? Obavy?"
"Šlo to určitě lépe, než se mnozí strachovali. Nikdo nezemřel a podařilo se nám navázat komunikaci. Obecně se dá mluvit o naprosto úspěšném prvním kontaktu."
"Co říkáte na reakce veřejnosti?"
"Popravdě, to mě na tom šokuje nejvíc, Pamelo. Z prvních průzkumů veřejného mínění vyplývá, že převážná většina obyvatel si myslí, že tito nový mimozemšťané jsou... sexy."

Charls zakroutil hlavou. Princ Laurent měl zvláštní vkus, avšak Charlsovi nepříslušelo, aby ho soudil.
Ale stejně, proč zrovna takového hloupého výrostka? Lamen vypadal, že měl svaly jen na ozdobu, ani králíka stáhnout z kůže a upéct neuměl, natožpak se o sebe postarat! Očividně jeden z těch parfémovaných společníků, kteří jsou dobří pouze na milostné hrátky.
Přesto, Charls mu nemohl upřít jistý šarm. Lamenům úsměv přímo zářil, zvláště když se díval na prince. A princ se díval zpátky na Lamena, na jeho svaly lesknoucí se v ranním slunci a ďolík na tváři.
Charls si povzdechl. Cítil se na tohle všechno starý.

"Tedy, zítřek ti vážně nezávidím, musíš to mít náročný!" brebentila Tilly.
Michael zmateně zamrkala. "Cože?"
"No zítra je přece Den matek! A ty jich máš tolik."
"Mám jenom jednu mámu..." řekla a pak se zarazila. Když byla malá, vždy jí v mysli vytanula její maminka, která jí s úsměvem ukazovala hvězdy. Ale teď. Teď před sebou viděla Amandu Grayson, čtoucí Alenku nad její postelí.
"A určitě by ses měla ozvat ty víš komu! Ještě aby sem přiletěla, vždycky tady všechny rozhodí!"
"Amanda?"
"Ne, císařovna! Ta je přece tvoje adoptivní máma? Víceméně?"
"Z alternativních vesmírů mě bolí hlava," povzdechla si Michael.

Škráb, škráb. Škráb, škráb.
Už je tam hrozně dlouho. Co tam dělá? Ona mě opustila? Zapomněla na mě? Asi umřu hlady a steskem, zblázním se tady.
Možná udělám další kolečko po bytě, třeba to pomůže.
Škráb, škráb.
Pořád nic, pořád neotvírá, pořád jsem sama!
Možná by pomohlo vytí? Co když mě neslyší?
"Aúúúúúú, aúúúú..."
Zpoza dveří se ozývají nějaké zvuky. Paničko, paničko! Ale pak zase nic.
Lehnu si tady přímo před dveře a počkám. Přece na mě nemohla zapomenout... Nebo znovu zkusit zaškrábat na dveře?
Škráb, škráb, škráb.
"Ježkovi oči, Báro, ani v klidu na záchod si dojít nemůžu?"
Panička!!!

Černé oči mu hleděly přímo do hlubin jeho duše. Na okamžik si myslel, že vidí čtyři oči - ale mrknutí prozradilo, že se jedná o čtyři páry.
Zacvakala tesáky a co se dříve zdálo jako pouhé zvířecí zvuky se v jeho mysli změnilo v ostrá slova.
"Má matka vysála samotnou esenci Stromů a i tvůj pán se třásl před její velikostí. Můj hlad je velký, Lháři, a ztrácím trpělivost."
"Myslím, že se můžeme domluvit. Nechám tě žít zde, na okraji své země... A nechám ti každého, kdo se zamotá do tvých sítí."
"I skřety?"
"I skřety," řekl Sauron. Odula se zašklebila.

Genocida je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Ne kvůli morálce, chápete, s tím jsem nikdy problém neměl. Ale sehnat ochotnou armádu, všechno to logisticky vyřídit, aby to opravdu byla půlka obyvatel a třeba ne třetina, to je vyloženě noční můra. A tu armádu musíte přesouvat, je to pomalé až běda.
Ale s rukavicí stačilo jediné lusknutí prsty, jeden úkon a všichni byli pryč. Přesně polovina zmizela v prachu. Vesmír konečně v rovnováze.
Zasloužený důchod a odpočinek, pocit dobře odvedené práce. Vše tak, jak má být.

Popravdě nechápu, proč si to ti Terrané a jim podobní berou tak osobně.

Musím tam být za pět minut. Kdy že to jede? V osm, pak deset minut pěšky, patnáct minut rezerva, kdyby měl zpoždění.

Kolik minut do konce? Deset? Možná když se přestanu dívat na hodiny... Je to jako věčnost, kolik uběhlo času? Ještě osm minut.

Máslo je měsíc prošlé. Mléku má ještě dva dny... Péct to dvacet minut, pak na hodinu do ledničky.

Kolik je hodin? Zbývá ještě hodina spánku. Půl hodiny. Deset minut. Času dost. Zvoní budík, musí se jít.

Konečně dovolená. Čas přestává existovat. Dny splývají v jeden, dokud hodiny nezaklepají na dveře. Je čas dávat pozor na čas.

Cítíš písek ve svých vlasech a horko na tváři. Vítr je neúprosný, nelítostný. Blíží se západ slunce a s ním konečně trochu stínu a odpočinku.
Jak dlouho ještě budeš trčet na téhle planetě v nejzapadlejším koutě galaxie? Před tebou nic jiného než dennodenní plahočení a jediné, co ti dává sílu, jsou tvé sny.

Budeš někdy létat mezi hvězdami? Čeká na tebe jiný osud než poušť a nekonečná rutina?

Ve vzduchu cítíš lehký příslib. Je ti souzeno něco většího, jasnějšího, jiného. Natáhneš ruku, ale tvé sny se rozplynou jako písečné duny po bouři.

Blíží se noc, po ní zítřek. Nový začátek.

"Jistě víte, proč jsem vás přišla navštívit, pane Rataji," usmála se na něj sladce. "Napadá mě mnoho důvodů. Poslední dobou jste tu často, slečnu Slánská."
"Ani jako mocného čaroděje vás nic nenapadá?"
"Narážíte na tu legendu, že jednou za sto let mohu někomu prodloužit život?" zeptal se.
"Vím moc dobře, že to legenda není, pane Rataji. Udělala jsem si své domácí úkoly. Nikoho jiného v životě nemáte. Rodina po smrti, přátelé za vámi nechodí, pouze já..."
"Obávám se, že jste se přepočítala, slečno Slánská. Někoho jsem již obdaroval."
"Cože? Kdo-"
Kouzelník významně pohlédl do rohu, kde se válel jeho kocour.

Tak který z nich to bude? Hádají se, jejich srdce plná obav a zloby. Kdo vezme Prsten?

Bude to Isildurův dědic, nebo tuší, že jeho rodina tak snadno propadá mojí vůli?
Či snad mladý muž z Gondoru plný zoufalství, toužící ochránit svojí zemi?
Možná jeden z trpaslíků, kteří věří ve své pevné jádro, ale ani oni nejsou schopni odolat... Nebo snad jeden z elfů, třeba ten z lesní země, kde již dlouho tlí temnota?
A co sám Ólorin, ach jak krásné by bylo srazit mu hřebínek.

"Vezmu ho. Vezmu Prsten do Mordoru."

Kdo to promluvil? To je přece ten... pulčík.

Čím to je, že čím více je kolem nás lidí, tím více se cítíme osamoceni?
Stoupněte si uprostřed davu a nechte se pohltit anonymitou. Všechen ten spěch kolem nás, tolik těl a přitom nemají spojení.
Lehké připomenutí, jak malí jsme v obrovském vesmíru, jenom jedna část skládačky reality. Jeden z mnoha, jeden z miliónů.

Ale nezapomeňte se potom vrátit mezi lidi. Podejte vypadnutý kapesník, usmějte se na prodavačku, pomozte staré paní přes přechod, zanadávejte si na zastávce na zpoždění autobusu. Možná jsme jen drobnou částečkou písku v nekonečných hodinách, ale i jediné zrnko může začít kaskádu... a změnit celý svět.

"Jsou jistá pravidla, které správný Jedi musí dodržovat," vysvětloval trpělivě duch Bena Kenobiho. "Náš kodex zakazuje pomstu a též zabití neozbrojených protivníků."
"To dává smysl," kývl Luke.
"A Řád také nepovoluje... pletky."
"Pletky? Jakože nevěru?"
"Ne, jako... romantické pletky. Vztahové."
"Jediové nesmí mít sex?"
Kdyby modrý duch mohl zčervenat, nejspíše by tak učinil. Nastala chvíle trapného ticha.
"Na to už je pozdě, obávám se. Panic nejsem už nějakou dobu."
"Ale... kdy...?"
"Už na Tatooine? Byla tam děsná nuda a byl jsem zletilý."
Obi-wan si hluboce povzdechl. "Myslím, že to pravidlo můžeme ignorovat. Nejsi jediný v Řádu, kdo to udělal."
"Očividně."

"Jistě chápete, že do nich musíme zabudovat nějaké bezpečnostní opatření," usmál se na ni Jedi. "Bohužel, i přes naše největší úsilí u nás již došlo k několika incidentům, kdy se rytíř Jedi postavil proti svým vlastním bratrům. Kloni musí mít protokol, který zajistí, že v takovém případě budou chránit věrné členy Řádu a ne... odpadlíky."
"Lze implantovat čip, který by byl následně aktivován hlasem," zamyslela se Nala Se. "Naše výtvory jistě nebudou podléhat emoční nestabilitě, ale chápu vaše obavy. Opatrnosti není nikdy dost."
"Vskutku. Bude ale lepší, pokud se kromě nás o existenci čipu nikdo nedozví," usmál se lord Dooku.

"Mami, tobě zase teče oční implantát?"
"Ale ne, drahoušku, to jsou slzy dojetí.. Ten nový holoprogram je úžasný!"
Dcera se zvědavě podívala na obrazovku. Jakýsi modrý mimozemšťan s chapadly tam hleděl na mladou dívku.
"Byl jste tehdy přesvědčen, že vás vyslyším?" zeptala se dívka.
"Skálopevně! Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že toužíte, abych se vám vyznal," zacvrlikal mimozemšťan.

"To je mi nějaké povědomé, určitě je to nové?" zajímala se dcera.
"Jmenuje se to Chapadla a předsudek! Nejnovější adaptace! Vybrali moc krásného herce jako Darcyho, že?"
"Že se nestydí ten knížku pořád recyklovat."
"Některý materiál prostě únavou netrpí."

Její láska k Aragornovi už byla pouhou vzpomínkou, přesto se Eówyn nedokázala zbavit neklidu, když jí Smíšek oznámil, že budoucí královna dorazila do města.
"Netváříš se moc nadšeně," všiml si hned.
"Podle Aragornova popisu si představuji spíš zářící hvězdu než opravdovou ženu."
"Jenže Aragorn je zaláskovaný až po uši," pokrčil rameny Smíšek. "Viděl jsem hezčí hobitky."

***

Místo hvězdy byla Éowyn představena žena s rozcuchanými vlasy a jezdeckým oděvem.
"Konečně někdo, kdo se nebojí rychlých koní a meče v ruce! Bála jsem se, že budu ve městě zavřená jenom s gondorskými dámami."
"Vypadá to, že si budeme rozumět," usmála se Éowyn.

"To jsem ale vybral krásné místo, že? Vítr ti fouká ve vlasech, je tu pěkný výhled, západ slunce..."
"Hmmmm."
"Jsme tu ale vysoko, že? Je to hodně daleko dolů."
"Hmmm!"
"Jak to tam vypadá, když to vidíš vzhůru nohama, což? Už jsi připravený mi říct, co potřebuji?"
"Hmmm..."
Strhl mu izolepu z úst.
"Nic ti neřeknu!"
"Copak, nebojíš se výšek?"
"Superhrdinové mají pravidla proti zabíjení! Jenom machruješ a snažíš se mě vystrašit!"
"Tak já se zeptám někoho jiného."
Odpovědí mu byl zoufalý výkřik a odporné křupnutí dopadu.
"Asi si myslel, že jsem Spidey, příště se musím představit," povzdechl si Deadpool.

Všichni tě opustili, jenom já ti zůstal věrný. Vyštvali tě, lži na jejich rtech, ale já s tebou zůstal.

Budeme spolu navždy, druhové ve strádání.

Jenom já ti rozumím, hlubinám tvojí duše, skrytým zákoutím a přáním. Jsem tvým věčným společníkem, tvým rádcem, tvým přítelem.

Jsem tvé všechno, jediná věc, na které záleží. Naslouchej mému hlasu a nech se vést.

Nepotřebuješ nic, jenom mně. Já jsem tvou žílou života, tvým jediným smyslem bytí.

***

Milášček byl pryč. Místo prázdné, jenom voda kapající ze stropu jeskyně.

"Žloděj, žloděj Pytlík! Nenávidíme ho až na věky!"

Byl najednou sám. A jaký zvláštní to byl pocit.

Většina dívek měla sen, že bude bydlet na zámku s krásným princem. Ona na to byla příliš praktická.
Samozřejmě, protože osud si dělá z lidí legraci, skončila s vlastním zámek v oblacích. V pohádkách ale nikdy nezmiňují, kolik je s nimi práce.
"Týden jsem byla pryč na návštěvě u sestry a k čemu se vrátím?" durdila se. "Jak vůbec může pár lidí udělat takový nepořádek?"
"Kdyby tady byl pořádek, myslela by sis, že nás někdo unesl..." Howl jí dal pusu na tvář.
Po zámku v dětství netoužila, ale teď by ho i s jeho obyvateli za nic na světě nevyměnila.

Detaily vlastní smrti si příliš nepamatoval. Viděl před sebou jejich tváře, zkroucené v zášti a hněvu. Kroužili kolem něj jak smečka vlků, čekající na vhodnou příležitost. V jejich mysli byl zlosynem, symbolem všeho špatného. Lidé jako on zaslouží zemřít, řekli mu. Koho zajímají odstíny šedé, když na někoho můžeš ukázat prstem a označit ho za původce všech svých problémů?

A pak dlouhé nic. Ticho a tma. Jeho duše roztříštěná na tak malé kousky, že je ani nemohl po smrti strašit.

Probudil se v nové těle proti své vůli, vyvolán kvůli pomstě. "Tak tohle určitě čekat nebudou," usmál se v duchu.

Gondorské dámy se skrývaly za svými vějíři a nenápadně házely očkem.
"Věříte tomu? Takové jsem snad nikdy neviděla."
"Ještě s takhle odhalenýma rukama! To určitě není podle poslední módy."
"Já slyšela, že v Rohanu to také mají, ale tady...?"
"Asi zezelenám závistí. Podívejte, jak se vlní!"
"Pšt, vždyť vás uslyší!"

Dámy se uctivě uklonily, když kolem prošel král s královnou. Královna Arwen na ně mrkla a ženy zrudly jako zralá rajčata.

"Proč se tak usmíváš, drahá?"
"Zapomněly, že mám velmi dobrý sluch a obdivovali moje nové šaty."
"Myslíš tvoje úžasné svaly? Pozvi je na svůj trénink a nebudou muset závidět!"

Takže vy byste chtěli vidět náš sklep? Proč ne, máme tam hodně pokladů, pojďte za mnou!
Nejdřív musíme projít tady garáží, kolem toho velkýho modrýho... Někdy s nim jezdíme na výlety nebo na za babi a to je úplně úplně nejlepší!
Hmmm, kde jsem to byla? Aha, sklep! No tuhle projdeme dveřma a tady je! Máme tolik sklenic, marmelády od země až ke stropu! Kompoty, nakládačky, medy, povidla! A tady jsou brambory pod dekou a tady v mrazáků máme mošt a...
Co to cítím? Tady je nějaká dobrota? Pardon, musím se tomu věnovat!

"Báro, naval zpátky ty ořechy, psisko jedno!"

"Je tu taková vzácná bylina, co by nám mohla zachránit krky," navrhl Letadlo.
"Beru cokoliv! Kytky, magický artefakty, svitky..."
"Jako, nezaručuju, že si to dobře pamatuju!"
"Můj život by byl o dost jednodušší, kdybys nebyl idiot a pamatoval by sis, co si sám napsal!"
Letadlo naštvaně zrudl. "Jak jsem měl tušit, že skončím ve vlastní knížce?"
"Co mám říkat já, když jsem skončil v cizí knížce a ještě tak mizerné? A jako záporák, kterého hlavní hrdina odkrágluje na cestě za slávou?"
"Když tak kytka bude fungovat, oba přežijeme! Jak se jmenovala... Pleblyněk?"
"Tímhle stylem už se vážně loučím se životem."

"Dospěl jsem k závěru, synovče, že bychom měli probrat pravidla našeho klanu." Lan QiRen vytáhl velmi dlouhý seznam. "Očividně ty stará nestačí a musíme je rozšířit."
"Není to trochu přehnané, strýčku? Již teď máme kolem 3000 pravidel, přidávat dalších 1000..."
"Možná kdyby bylo více pravidel, nedopadl by tvůj bratr tak, jak dopadl! Možná by mu ten... ten nekromant nepopletl hlavu!"
"Patriarcha YiLing je po smrti a jeho duše roztroušená. Jistě se nemusíme bát, že by se vrátil rušit náš mír a klid."
"Na nových pravidlech trvám! Některé věci se musí zakázat!"
"Když myslíš, že to pomůže..."

Jak zjistili později, nepomohlo.

Danielle si hluboce povzdechl. Nazývali obrazy před ním rouháním, přitom se jednalo o dílo génia. Mistrovo tělo ještě ani nebylo studené a už volali po tom, aby se cizí štětce dotkly nakreslených postav a zakryly jejich nahotu, jejich vulgaritu, jejich opravdovost.

S těžkým srdcem se chopil svých nástrojů a se slibech na rtech se vrhl do práce. Lépe přidat kalhoty než aby celé dílo bylo zničeno, jak někteří toužili. Celého svatého Blažeje přetvořil, aby potěšil papeže.

Necírkevní se mu smáli. Jiní umělci tvoří vlastní díla a co dělá on?

Ale také díky jeho práci je Poslední soud v kapli dodnes.

Když se v jeho krčmě objevil proslulý obchodník Charls, vycítil majitel příležitost. "Prý prodáváte látky samotnému králi Laurentovi..."
"Prodávám hodně lidem," odpověděl mladík.
"Jaký král je? Je spravedlivý?"
Místo obchodníka promluvil jeho společník, snědý muž Akielonského původu, kterého Charl dříve představil jako "Lamena".
"Král je tak trochu jako kočka, tváří se, že jste mu ukradení, ale pak za vámi všude chodí a v noci vám vleze do postele."
Charls Lamenovi hodil jedovatý pohled. "Ignorujte ho. Král se snaží pomoci každému, kdo si to zaslouží."
Krčmář si povzdechl. "Škoda, že neví o naší situaci s místním úředníkem..."
"Kdo říká, že neví?"

Vzadu na louce se tyčí vysoký modřín, osamocený strom mezi trávou.

"Tam, kde stojí modříny, stával dům," vysvětlila mi babička, když jsem byla malá. "Dříve, když se narodilo dítě a byl to chlapeček, rodina zasadila před chalupou modřín."

U cesty všude kvetou narcisy.

"Babičko, jak to, že tu kvetou, když tu není zahrada?"
"Kdysi tady někdo bydlel, dům už nestojí, ale květiny zůstaly."

Nedalo vesnice stojí hřbitov. Hroby jsou zarostlé, ale všude kolem roste kvítí.

"Babičko, a oni už tu nepohřbívají? Kam všichni ti lidé šli? A proč už tu nejsou?"
Jenom včely bzučí nad šumavskou krajinou. Země si pamatuje.

"Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v mé zemi nejkrásnější?" zeptala se královna.
"Krása je pouze sociální konstrukt založený na heteronormativitě, který poštvává ženy proti sobě," odpovědělo zrcadlo znuděně.
"Co to meleš za nesmysly?" rozzuřila se.
"Vaše Veličenstvo, krása je subjektivní a nemá cenu, abyste se užírala kvůli vaší nevlastní dceři. Dotáhla jste to až na pozici absolutního monarchy, proč by vás měla zajímat holka, co mluví na zvířátka?"
"Ale..."
"Provdejte jí za toho prince ze sousedního království, zajistíte si politické spojenectví a už vám nepůjde na oči. Dvě mouchy jednou ranou!"

Brzy byla svatba a královna vládla šťastně, až do smrti.

"Po té, co Katherine a William překonali všechny nástrahy, následovala svatba. Po svatbě neuběhl ani rok, než se v kolébce ozval dětský pláč a mnoho dalších v letech následujících..."

Povzdechla si a zmáčkla klávesu backspace.

"Nakonec následovala svatba, měli pouze jedno dítě a žili šťastně až do smrti-"

Taky ne. Prostě to nesedělo. Katherine přece v příběhu říkala, že děti nechce.

"Po svatbě se odstěhovali na samotu a žili bezdětní až do smrti..."

Ale kolik lidí se rozvede a jsou z toho akorát mrzutosti?

"Pořídili si společně byt a kočku a prožili spolu mnoho příjemných dní.
Konec."

Autorka se usmála.

Když se konečně vrátila domů, bylo už po desáté hodině. V kanceláři se pořád ještě vršily hromady dokumentů, ale řekla si, že je pro tentokrát nechá na zítřek.
Nahlédla do ložnice, odkud se ozývalo tlumené chrápání. Po těch letech to pro ní byla spíše příjemná hudba než otravný zvuk. Šla ještě zkontrolovat dětský pokoj, jenom aby uviděla modré světlo pod dekou.
"Ty ještě nespíš?" vyhrkla. Její syn překvapeně vyjekl.
"Všechny ostatní děcka můžou chodit spát v kolik chtěj! Vy mě pořád komandujete!"
"Ponocovat není zdravé..."
"Ty máš co říkat! A abys věděla, strejda Luke mě nechává spát, v kolik chci!"