Moje články

"Pandemie nepandemie, pracovat se musí. Naštěstí máme ty naše zázraky moderní techniky, takže porady budou online," řekla jsem svojí kolegyni.
Hned druhý den mi volala, že jí nefunguje kamera.
"Musíš jí povolit přístup, klikneš na..."
"Já vůbec nic nevidím, nefunguje mi to."
"Tak to zkus zrestartovat?"
"A to se dělá jak?"
"Normálně, jako když vypínáš noťas, akorát místo 'vypnout' dáš 'restart'."
"Já to vypínám tak, že to zavřu."
Hluboký povzdech. "Tak to ne, prosím udělej to, jak jsem říkala."
"Aha, teď mi to píše nějaká aktualizace?"
To bude ještě na dlouho...

Nakonec se ukázalo, že zapomněla otevřít kryt na webkameře.

Maminka jí vždycky říkala, že je brepta a že jí pusa jede jako divá. Ale nikdy jí za to netrestala, nikdy pohlavek nedala, i když jiné děti často dostali a mluvili méně než ona.

Teď věděla proč. A musela mlčet.
Ne, že by na tom záleželo, kromě černých křídel jí nikdo společnost nedělal. Ale ani sama pro sebe si povídat nemohla.

Občas, v těch největších okamžicích zoufalství, když skoro zapomněla že má hlas, křičela beze slov do zvuků deště.

Tolik toho chtěla říct, slova lásky, hněvu, vysvětlení, omluvy... A mlčela.

Snad jednou, až košile došije. Jednou se černá křídla promění.

Konečně chvíle oddechu. Poznával tuto místnost, kde ho nečekali nekoneční nepřátelé, hořící vozy a ostrostřelci. Seděl zde pouze osamělý muž se smutnýma očima.
"Cizinče," dostalo se mu pozdravu. "Pověz mi, když říkáš, že jsi Achillea potkal v hlubinách Tartaru... Jak zemřel? Kdo porazil mocného reka?"
Zagreus se zamyslel.
"Byla to prý patová situace."
"On sám proti tisícům? Dvě strany čelící prohře?"
"No, ne, Paris ho střelil do paty..."
Následný povzdech byl velice hluboký.
"Ale už na tom pracuji! Brzo se ho budete moci zeptat sám," ujistil ho Zagreus.
"Nedávej naději stínu, cizinče," odpověděl Patroklos.
"Naděje umírá poslední. I v podsvětí."

Vždy jsem toužil vidět Středozem v celé její kráse, podívat se za hranice Kraje, potkat trpaslíky a elfy a další bytosti z příběhů mého strýce.
Šli jsme Starým hvozdem, přespali v Hůrce, prchali do Roklinky. Skrze Cesmínii na nejvyšší vrchol Caradhrasu, do hlubin Morie. Do krásných lesů Lóriénu, po řece a dál. Přes zrádné Mrtvé močály k Černé bráně. Cesta Ithilienem, kolem Minas Morgul, nahoru, nahoru po schodech. Pavouci a skřeti, bolest, tma. Holé pláně Mordoru. Horká láva Hory osudu. A konečně přilétli orli.
A lidi se stejně ptají, "Proč jste tam rovnou neletěli?"
Protože by nás Sauron viděl, vy... !

Určitě se vrátí. Musí. Bylo to v knížce a byl hlavní hrdina, hrdinové neumírají. Jenom to bude trvat pár let a pak...
Meč leží roztříštěný v tvých rukou. Poslední vzpomínkou je zrazený pohled plný bolesti.

Na hudbu není žádná odpověď. Nehynoucí ticho. Rituály volají jeho duši bez úspěchu. Možná není mrtvý. Možná se vrátí, možná znovu uslyšíš jeho smích. Roky ubíhají a ty stále čekáš.

Kolikrát můžeš vytesat tu samou tvář do kamene? Kolikrát zachytit něžný úsměv? Kolikrát můžeš prolít krev těch, co ho ponížili? Víš, že se jednou vrátí. Znovu povstane na nebesa. Tentokrát mu budeš stát po boku.

Žiješ v době, kdy ještě nejsou zrcadla. Svou tvář vidíš v odlesku vody jezera. Ale tvář netřeba - víš, jak vypadá tvé tělo, tvé křivky. Zachytíš ho do vápence. Pro sebe? Pro svou rodinu? Pro svou lásku? Pro budoucnost?

Děláš si čárky do kosti. Kolikrát ještě, než se vrátí krev, než cyklus začne na novo?Kolikrát vyjde slunce, než se měsíc změní?

Za svitu ohně kreslíš své ruce. Výjevy z lovu, příběhy nad plameny. Jeskyně září, zatímco tiskneš vzpomínky do kamene. Ostatní ženy kmene stojí vedle tebe. I jejich dlaně se otírají o skálu a venku padají kapky deště.
Rituál je dokončen.

"Pánové, dámy a jiní zloduši, musíme s tím něco udělat. Rozhodně není přístupné, aby Squirrel girl měla potomky! Proslýchá se, že by si přála mít v blízké době děti."
"Kvůli tomu jsi svolal radu záporáků? Dyť její schopnosti jsou... trapný. Mluví s veverkama? Se fakt bojim."
"Hlupáku! Jsi tady nový, tak tě poučím. Squirrel girl porazila Doktora Dooma, Mandarina, MODOKa, Venoma, Kravena... Nakopala zadek několika Avengerům, dokonce i Wolwerinovi a Deadpoolovi! Squirrel girl šla sama proti Thanosovi a ani on nedokázal vyhrát!"
"Ale... jak?"
"Veverky jsou smrtící. A za žádnou cenu jich nesmí být víc, jinak to můžeme rovnou zabalit!"

"Kdo je tvoje oblíbená postava? Zase záporák, co?"
"Znáš mně až příliš dobře..."
"Já to stejně nechápu. Co na nich máš?"
"Protože to drama! Ten boj! Není nic lepšího, než záporná postava, která je na cestě sobectví a vzteku, která bojuje se svými temnými impulsy. Možná je jednou zlomí a bude na jeden den, jeden okamžik hrdina. Možná ne, a propadne se ještě víc do hlubin. Soucítím víc s těmi, pro které je činit dobro složité, kteří pro to musí pracovat a možná selžou. Je to... lidské. Lidštější než hrdina, co nikdy morálně nezakolísá. No, a taky jsou víc sexy."

Jednou se Lan Xichena zeptal, jak ho poznal. Nosil teď jinou tvář a jiné tělo. Wei Wuxian byl před svou smrtí vysoký, se širokými rameny a ostrými lícními kostmi. Mo Xuanyu byl podstatně menší, štíhlý až hubeny, tváře jako růžičky, které zdědil po svém biologickém otci.

Byl to snad ten samý smích, ta stejná jiskra v oku? Prsty tančící po flétně? Ty róby v podobných barvách, kombinaci rudé a černé? Jeho vlastní bratr ho odhalil podle strachu ze psů.

Lan Xichen mu odpověděl: "Poznal jsem to na tváři svého bratra. Usmál se na tebe stejně, jako se smál na něj."

No řeknu vám, mám já tohle za potřebí? Tahat se někde po horách a po polích, trčet v dešti, pořád na cestách. Ani žádná jablka za to nedostanu!
Mohli jsme hezky zůstat tam v teple, kde byly ty horké prameny a kde mně ty lidé v bílých róbách krmili nejčerstvější travičkou. Kde jsem byl jediný a nejhezčí oslík! Ale nééé. Pán musí pryč, protože... ani nevím proč, lidi jsou prostě divný.
Takže už mu na to kašlu, žádné soumaření nebude! Hezky ho dotáhnu zpátky, on zahraje na flétnu a bude klid! A já si užiju oslí důchod, s nejsladšími jablky!

Když byl ještě námořní důstojník, všechno bylo tak jednoduché a černobílé. Na Francouze se střílelo a bojovalo se pro dobro Britského Impéria.
Draci byli jen vzdálenými tečkami na obloze, bojové stroje, zvířata války.

Rozkaz zněl jasně. Francouzští draci budou umírat, na nemoc, kterou Britové dokážou léčit. Je válka. Zemřou v bolestech, aby Impérium získalo výhodu, aby Bonaparte padl.

Černá a bílá se už dávno slila v nekonečné moře šedi.
Pokud to nechá být, může se s klidným srdcem podívat svému drakovi do očí? Sám sobě?
Žít s tím, že poslechl rozkazy? Nebo být popraven jako zrádce?
Rozkaz přece zněl jasně.

Když jste rybářský nadšenec, malé české vody vám brzy přestanou stačit. Výzva, možná tak nějaký přerostlý sumec... Ale muž potřebuje bitvu!
Franta cestoval do zahraničí své mizerné angličtině navzdory. Ryby jsou ryby, člověk se nohama rukama domluví!
Když ho vzali na lov mečounů, byl z toho nadšený.
"We will need wild mullets as a bait," jeho kolega vysvětlil. "Best way to catch them."
Frantovi to bylo zvláštní, ale nač se hádat s expertem? Poprosil kadeřníka, aby ho ostříhal na Jágra a ve svém novém účesu se dostavil ráno k lodi.
Teprve tam se dozvěděl, že mullet je také druh ryby.

Když položíš ucho k zemi, uslyšíš kosti mluvit. Musíš odebrat zeminu, očistit zbytky kamínků a trav, pohlédnout do očí těch, co chodili po zemi před námi.
Mrtví nemluví, tvrdí se.
Pravda, neřeknou nám, jak žili. Avšak můžeme číst mezi řádky, mezi kostmi, jak zemřeli.
Pohřbili nás s poctami a láskou, zašeptali kosti. Starali se o nás, i když jsme se nemohli hýbat. Milovali nás, i když jsme nesbírali, nelovili, nepracovali.
Nevěř tomu, že minulost nám nepatřila, že nás nechali zemřít v pustinách. Vždy jsme tu byli a vždy tu také budeme.
Lidé jsou lidé, v celé své lásce a nedokonalosti.

"Ze všech hrozných učňů a akolytů co jsem kdy učil, ty snad musíš být nejhorší! I mezi nimi bys byl na posledním místě!" zuřil mistr. "Pochopím chybu z nedbalosti či neznalosti, ale tohle? Takové opovržení našimi tradicemi a rituály? Každý rok je to stejné, každý rok je třeba nový materiál a ty přijdeš s tímhle? Četl jsi vůbec Svaté příkazy?!"
"Ale nikdo mi nedokáže říct, co je na tom tak špatné... Zachovali se jenom střípky, možná nám chybí nějaký kontext..."
"Je to TABU! A jestli tě ještě jednou uvidím napsat něco o 'Růžovém lízátku profesora Snapea, příští duben si neškrtneš!"

Vítejte na našem trhu, vždy tu rádi vidíme nováčky!
Pojďte, ukážu vám, jak to tady funguje... Každý stánek nabízí jiné vzpomínky k zakoupení. Toužíte po prvních láskách? Možná důležitých historických událostech? Nebo snad zažít pomstu na někom, kdo vám ublížil? Či vzpomínka na úžasný úspěch? Jen vybírejte, možností je dost!
Cena, ptáte se? Inu, jen taková drobnost. Za každou vzpomínku, kterou si odnesete, zde musíte jednu ponechat. Zda si můžete vybrat? Nákupčí jen těžko posoudí cenu, kdepak. Prodejce si vybere, co mu za vzpomínku dlužíte.
Utéct bez placení se nedoporučuje. Mohli byste tu pak zanechat víc než jen pár vzpomínek...

"Totální KRACH jejich manželství! Kdy ho konečně opustí?" hlásal titulek Denního věštce.
Hermiona zaskřípala zuby. "Jak jsi mohla? Tohle jsem ti řekla důvěrně!"
"Ale drahoušku, znáš mě, to jsem si nemohla nechat pro sebe."
"Takže to je všechno, co pro tebe jsem? Jenom další senzace, na které si nahrabeš galeony?"
Rita zrudla. "Možná jsem konečně chtěla, aby pravda vyšla na povrch! Nemiluješ ho! Nebudu špinavé tajemství malé slečny dokonalé!"
"Pokud nejsi ochotná respektovat naši dohodu, je mezi námi konec. Ty jsi nikdy nebyla schopná pochopit politiku, Rito. Pro tebe je všechno jenom hon za dalším skandálem."
"Ale..."
"Konec, řekla jsem."

Jeden z jeho problémů byl, že se na něm nikdo nedokázal shodnout. To se vám často stane, když zemřete a zanecháte po sobě jenom vzpomínky a historky, mnohokrát zveličené od lidí, co vás nikdy ani nepotkali.
Děsivý a krutý, tvrdili jedni! Dobrák se srdcem ze zlata, tvrdili jiní (ti méně početní). Mezi lotosy jste se mohli doslechnout, jaký to byl sobec, který opustil a zradil svou rodinu. Lidé v červeném si šeptali o zachránci, který pro ně obětoval vše.
Obvykle by to nevadilo - co záleží mrtvým na tom, co se o nich říká?
Jenže když žijete znova, je to složitější.

"Já už za bráchama chodit nebudu."
"Copak, drahý, byli oškliví?"
"Jsou to pořád ty samý kecy. Jeden furt mluví o tom, kolik holek sbalil a zbouchnul a přitom jeho manželka sedí kousek vedle!"
"Já vím, ty bys mě nikdy nepodvedl..."
"Tvoje máti by mi usekla koule, kdyby mě to napadlo. No a druhej brácha, ten pořád jenom ty svý koně a ten jeden chlápek, co ho nasral. Ale nejhorší je, že jsem ji vyprávěl historky tady od nás, co děláme, kdo nám sem přišel nový a tak! A oni řekli, že je to nezajímá."
"Nesmíš si to tak brát, Háde."

"Tak to setkání s rodinou dopadlo hůř, než jsem čekal," musel James přiznat. Jeho spolurodič Ramikanowaekzhsouvali (mezi přáteli Rami) smutně zahučel:
"Vadím jim naše spojení, ale důvod je jiný, než tento předpokládal."
"Oni jsou rádi, že mají vnoučata. Mojí homosexualitu holt ještě nepřekousli. Doufám, že u tvých příbuzných to dopadne líp.
Rami nervózně zablikal a jeho chapadla zplihla.
"Můj hlavnorodič řekl, že vypadáš jako 'snufloin co umí tančit', když jsem jim ukázal holofotku."
Překladač se zoufale snažil najít ekvivalent neznámého slova. Na obrazovce zasvítil obrázek prasete divokého.
James se zasmál a povzbudivě Ramiho poklepal na zádech. "Spolu to zvládneme, ano?"

Když byl mladý, vždy se pyšnil tím, že zvládne práci všech druhů. Jenom prostě nečekal, že zaměstnání ve vesmíru budou tak variabilní.

Nakonec 6 měsíců uběhlo překvapivě rychle a jednoduše. Měl více větrů než obvykle a místo svalů se mu na břiše skvěl pupek připomínající pivní, ale jinak ho to neomezovalo.

Porod... raději nemyslet. Naštěstí se rozhodli pro císařský řez.

Když však pozoroval, jak kolem něj nadšeně poskakují tři malé chobotničky (kromě jeho očí měli všechno po mimozemském rodičovi), nemohl si odpustit kapku dojetí.

"Tatínku," zapískalo jedno a obmotalo se kolem něj chapadélkem.

Asi tu zůstane ještě o něco déle.

Hleděla směrem ke studni a přemýšlela. Zatím horko těžko zvládala oba světy, i když složitě. Známky v škole byli čím dál horší, jenže když se soustředila na matematiku, lidé dole umírali.
Bude se muset brzy rozhodnout. A v tom bylo to jádro pudla, ten zakopaný pes. Nad tou myšlenkou se pousmála. Vskutku, zakopaný pes. I když Inuyashovi by se asi nelíbilo, že ho přirovnává k pudlům.
Moderní svět měl její maminku, bratra, dědečka... Také medicínu, teplou vodu a bezpečí.
Jenže minulost skrývala její druhou rodinu. Čistý vzduch, pocit dobrodružství, vědomí, že může něco změnit a lidem pomoci. A také lásku.

Jak vlastně můžete zkoumat postoj k jazyku? Málokdo lingvistovi do očí přizná, že mu francouzština leze na nervy, zvlášť když žije v Québecu.
Ale pan Lambert na to šel chytře. Nahrál dva identické projevy od bilingválního mluvčího, jeden v angličtině, druhý ve francouzštině. Jakoby se člověk skrýval pod "maskou" jazyka - lidem, kteří si nahrávky vyslechli, bylo řečeno že se jedná o různé osoby. Pak dostali za úkol masky hodnotit. Jakou má mluvčí povahu? Je vám sympatický?
Netušili, že tím ukazují svůj postoj k jazyku, protože to byl jediný rozdíl v nahrávkách.
Angličtina byla hodnocena lépe, i francouzskými mluvčími z Québecu.

Jedna z nejlépe placených pracovních nabídek psala "pomocný rodič". Nejspíš myslí chůvu, řekl si - překladač měl ještě své mouchy. Peníze potřeboval, bez nich se z téhle mimozemské planety nikdy nedostane, a tak se přihlásil.

Zaměstnavatel měl velmi mnoho chapadel a informoval ho, že první musí být lékařská prohlídka pod narkózou. Asi aby se chapadlátka nenakazila nějakou lidskou nemocí?

Když se vzbudil, zeptal se svého šéfa, kdy konečně děti uvidí.
"Asi za 5-6 standartních měsíců," odpověděl mimozemšťan a významně kouknul směrem k jeho žaludku.

Došlo mu to až po chvíli.
"Ale... ale já jsem chlap?"
"To mi máme ošetřené, nebojte se!"

Banditi měli jedno jednoduché pravidlo - neútočit na osamělé osoby s mečem. Jak řekl jejich šéf: "Buď jsou to blázni nebo géniové, co vás v sekundě rozseknout na půlku. Ignorovat!"

Tento pohledný mladík neměl meč. Seděl na dobře živeném oslíkovi a hrál na flétnu veselou melodii.

Vyrazili na něj s hrozivým řevem. Mladík pouze zamrkal.
Když si znovu přiložil flétnu k ústům, hudba začala trhat uši.

Náhle nebyl sám. Vedle něj stála hnijící těla, s tvářemi těch, kteří padli pod zbraněmi banditů v minulých týdnech.

Patriarcha z Yilingu, mistr démonické magie, se usmál. "Měli ty plakáty s mým obličejem udělat přesné."

Ven se nesmí,
zůstaň doma,
vždyť nám hrozí
fakt pohroma!

Bez roušky ven?
Ani nápad!
Chceš dopadnout jako Západ?

Pomřeli tam v Americe,
roušky nám daj klidu více.

Jenže roušky nejsou k mání,
ani pro vás, milá paní!

Šijem proto nocí, dnem,
kdy už prosím přestanem?

Šicí stroje vyprodány,
touží po nich všechny dámy.

Puntík? Kytka? Jaký vzor?
Všem nám nyní hrozí mor.

Vybírám kouzelné proužky,
budou pěkné všechny roušky.

Březen, duben karanténa,
vydrží TV anténa?

Sedím doma - houm ofic,
nadávám si do opic.

Ale aspoň pes je rád,
náš jediný kamarád.

Snad to bude zítra lepší!
Sbohem, dražší nejmilejší!

Mám jich v zásobě hodně.
"Jsem jedno ucho!"
"Píšu si to za své (funkční) ucho."
"Cítím se jak hrnek... Jenom s jedním uchem!"
"Zvládla jsem to s odřeným uchem."
"Poslouchám jen na půl toho jednoho ucha."

Nemám ráda audio knihy, podcasty, rádia a rozhlasové hry. Když se mně zeptáte, odkud něco jde, je to vždy z jednoho směru.

Když vám dvě uši splynou v jedno, je to prostě jako když najednou přestane fungovat polovina sluchátek a vy slyšíte jenom část písničky a ještě špatně. Ale po pár letech si uvědomíte, že si už ani nepamatujete, jak vlastně fungují uši obě...

Trvalo mu několik měsíců, než se odvážil pohlédnout na svojí tvář. Dříve ani neuvažoval o tom, co ho čeká v zrcadle a teď se nedokázal donutit k jedinému pohledu. Droidi zkušení v medicínské rekonstrukci zachránili co se dalo, řekli mu, ale nebylo příliš mnoho, co zachraňovat.

Páni ze Sithu necítí strach, zasyčel si pro sebe a konečně pohlédl do svých vlastních očí. Uviděl cizince.
Místo modré v jeho očích zářila krutá žlutá. Jeho obočí i vlasy byly pryč. Obličej byl pokryt maskou spáleného masa. Jako by ještě cítil ten zápach...

Z Anakina Skywalkera nic nezbylo. Byl tu pouze Darth Vader.

Možná si říkáte, Vaše Veličenstvo, proč využít zrovna naše služby. Je pravdou, že levní nejsme. Za peníze si však koupíte mnohé výhody!
Naše armády jsou neúnavné, nepotřebují jíst ani pít. Nevadí jim chlad ani horko, těžký terén, dokonce projdou i hlubokou vodou.
Jedna rána může zabít i zkušeného vojáka, nikoliv však naše. Bojují i při useknuté ruce, noze či hlavě! Třešinkou na dortu je pak fakt, že vnáší strach do srdcí vašich nepřátel.
Ovšem největším bonusem našich služeb jest, že platíte pouze nám a ne našim vojákům. Ti peníze nepotřebují!

Vsaďte si na smrt a objednejte služby nekromantů ještě dnes!

Hrozil konec světa. Už zase.
Už ani neřešila, kdo to byl tentokrát. Páni elementů, draci, přerostlí hmyzáci, obři, nagy, šílení mágové, nemrtví, staří bohové, démoni, titáni... Znovu a znovu sem lezli, hlasitě pokřikovali o pomstách, osudech a nekonečném utrpení.
Na všechny do jednoho fungovala ostrá ocel a magie.
Usekla nejbližší chapadlo a zaškaredila se, když na ní dopadlo trochu černé krve.
"Kolikrát to máme opakovat?" zakřičela. "Než konečně pochopíte, že vám všem vždycky nakopeme zadky? Je tu snad někde napsáno 'Tady jsou mírumilovní, tady zaútočte?"
Zabodla dýku hluboko do oka a stvoření se s chrchláním rozpadlo.
"Tohle je svět války!"

Nejste si jisti, co si myslet o vaší NEMESIS a vašem komplikovaném vztahu?
Vysílá vám smíšené signály během soubojů? Nemáte ponětí, zda jsou vaše hlášky plné frustrace či flirtování? Nechá vás vždy na poslední chvíli uniknout před laserem či lidožravými žraloky? Skrývá se jejich mimika za černou maskou?

Neváhejte a pořiďte si DETEKTOR POCITŮ! Tato jednoduchá technická pomůcka vám osvětlí, co přesně k vám vaše nemesis cítí! Nastavte si barvy dle vašich preferencí a využijte chvíle blízkosti při střetu!

Komentář od spokojeného uživatele: "Použil jsem DETEKTOR a nyní vím, jak na tom jsem! Jsme už spolu a plánujeme velkou svatbu!"

Je jenom obyčejná kuchařka, jak to vo ní mohli tvrdit?
Zavřela se na záchodě, slzy v očích. Doktoři, felčáři, se svejma jehlama a názorama! Je slušná ženská, z dobrý rodiny! Novej život sem přišla hledat a voni tvrdí, že lidi tráví? Že je to z ní? Je zdravá jako řípa!
Prej že má prádlo prát a ne vařit, ale rozumí tomu ouřadové? Praní málo platí a ona vaří dobře.
Tři roky jí tady držej na posteli jako lazara! Bez lidí, bez práce, jenom doktoři a sestry. Papíry jim podepíše a pak, Bůh ví...
Ona jim ještě ukáže, že je zdravá!

"Kouříte?"
"Ne, pane doktore."
"Cvičíte?"
"Snažím se pravidelně pobývat venku, protáhnout si klouby."
"Maso jíte?"
Pacient se vyděsil. "Nejsem jako můj kamarád Ota! Maso tvoří většinu mého jídelníčku. Hlavně vepřové a skopové."
"Pravda, toho jsem nedávno léčil. Hm, uděláme vám rentgen a podíváme se, co za tím vězí..."

"Tak jsme na to přišli a bylo to velmi záludné! Vidíte tady na obrázku? V žaludku se vám zasekl malý kousek železa."
"Já si říkal, že to bude z toho."
"Budeme vás muset operovat a pak bude dieta. Žádní rytíři, pouze nejčerstvější princezny!"
Drak si povzdechl. "No jo, ale to se prodraží."

Válečník se jednoho večera ztratil a nevrátil se.
Reginald a spol ho našli druhý den ležícího na zemi. Zmítal se v bolestech, zvracel a skučel, když ho posunuli na světlo.
"Někdo ho určitě otrávil!" zvolal Reginald. "Musíme ho vzít k léčitelce."

Stará žena, která už jim mnohokrát vytáhla trn z paty, jejich kolegu prohlédla se svou typickou pečlivostí. Pak začala diktovat: "Budu potřebovat Anethum, Sinapis, listy vavřínu, pepř a ocet."
"To je nějaký zvláštní lektvar," divil se Reginald.
"Prd lektvar, chci dělat lák na okurky. Jediné, co vašeho kamaráda trápí, je těžká kocovina a na tu mi lák vždycky zabere..."

Na naší chalupě se vyskytuje mnoho obyvatel, chtěných i nechtěných. Myši se dají očekávat, měli jsme i kunu, psi od sousedů se občas usídlí na našem gauči.

Ale jednou jsme na houbách dostali vyděšený telefonát.
"Had! Had v obýváku!" Mamka byla strachem bez sebe.
"Mami, to bude asi užovka..."
"Je to celé černé! To není užovka!"
Když jsme dorazili, zpoza stolu na nás opravdu zíral had.
Pomocí pohrabáče se nám podařilo syčícího tvorečka chytit a přesunout do krabice. Sousedovic hajný nás informoval: "To je černá zmije. Tak jí někde v lese vypusťte!"
A jestli neumřela, tak v lese syčí dodnes.

Warlock měl zrovna soukromou lekci o renesančním umění, když do místnosti přišla jeho chůva. Otočila se na učitele a chladně ho informovala: "Shání vás náš zaměstnavatel."
"A-ano, jistě. Můžete Walrocka mezitím zabavit?"
Chůva s nadzvednutým obočím pohlédla na obsah jejich výuky.
"To je Stvoření Adama ze Sixtínské kaple," vysvětloval Warlock.
"Ale samozřejmě," mávla rukou. "Podívej na toho Adama, tak... nepřesné. Říkala jsem Michelangelovi několikrát, že tak bledý rozhodně nebyl, ale poslouchal mě? Místo toho se mě snažil dostat do kalhot. Někteří umělci jsou nepoučitelní."
Warlock poslušně kýval, jako kdyby celý monolog dával smysl. Doufal, že s ním chůva zůstane navždycky.

Byl to prý velký, veselý pán. Měl na těle tetování a ošklivé uši, památky na jeho zápasnickou minulost. Ona prý laskavá, praktická žena.

Museli vědět, že jdou na smrt. Četli jména v novinách, slyšeli o vesnicích srovnaných se zemí.
Jak dlouho tam stáli a čekali? Jak dlouho zvuky výstřelů duněly celami, píseň jejich zkázy?
Na co mysleli v posledních okamžicích? Litovali svého vzdoru? Nebo si za ním stáli, i když cítili chladnou hlaveň v týle?

Nezbylo po nich nic víc než pár zažloutlých fotografií v albu a polozapomenutých vzpomínek.

A naděje na lepší zítřky. Odvaha něco změnit. Postavit se zlu.

"Mwhaha! Vaše dny jsou sečteny, dobrodruzi. Mysleli jste si, že se postavíte moci Dušana Černodušného? Že odoláte mým hordám nemrtvých a mým smrtícím kouzlům?"

Reginald i jeho družina už mleli z posledního. Čarodějovi už nezbývalo ani jedno kouzlo, válečník krvácel na hlavě, zloděj dostal dýkou do... no, raději nebudeme konkrétní místo zmiňovat.
Stáli na okraji útesu, a nemrtvé hordy se blížily.
"Mám ještě jednu věc v záloze." zašeptal Reginald.
Navzdory očekávání všech však nezačal kouzlit, místo toho prudce vyrazil, ruce vepředu.
Dušan zavrávoral. Na okraji útesu. Pak s jekotem zahučel do hlubin.

"Co to bylo?"
"Říkám tomu držkopád. Spešl kouzlo."

"Nemyslíš, že už jsme tady šli?" zeptal se Reginalda jeho společník. Temnými chodbami kráčeli už nějakou dobu, jediným světlem v temnotách fluorescentní houby.
"Ne, koukni na zeď - říká to POŘIĎTE SI VYBAVENÍ NA VAŠI VÝPRAVU, VČETNĚ LOUČÍ!" ukázal na jednu ze zdí Reginald. Slova sestavená z hub tiše blikala. "V předchozí chodbě bylo MÍSTO PRO VAŠI REKLAMU."
Tak se ploužili dál, konec v nedohlednu.
"Ale tady už jsme opravdu šli, zase ta reklama... Měli jsme si vzít mapu!"
Náhle se houby začali pohybovat. Vůbec to nebyli houby, ale svítící chlupaté housenky!
Zeď nyní ukazovala NAVIGAČNÍ SYSTÉM SE SLEVOU!.
"A sakra."

"V lese bydlí stařena, ta tě vezme do učení. Tady už se neukazuj," řekla jí macecha a zabouchla dveře.

Ploužila se lesem, dokud úzká cestička nezmizela v mechu. Až za potokem stál dům na kůlu, plot ověšený kostmi.
Po zaklepání vešla dovnitř. Stařena zrovna přikládala do velké pece a černá kočka na jejích zádech zasyčela.

"Copak děláš u staré Jagy, děvenko? V lese ses ztratila?"

Všechno jí rychle vypověděla - o tom, jak po otcově smrti musela z domu a kam jí macecha poslala.
Baba Jaga se ušklíbla. "Do učení tě vezmu, dítě. Ale budeme muset zapracovat na té tvé naivitě."

Šokující informace! Nechvalně známý vrchní poštmistr, o jehož aktivitách jsme psali v předchozích číslech, se již potřetí snaží prosadit novou signalizační síť semaforů s názvem 5G!
Navzdory tvrzení, že se jedná o "G" jako "generaci", má naše redakce informace od DŮVĚRYHODNÉHO ZDROJE, že zkratka ve skutečnosti označuješ cvičené GORILY, které budou věže obsluhovat. GORILY roznáší vážné NEMOCE, způsobují SMRT ptáků a likvidují STROMY!

Vážení občané, nenechme si to líbit! Musíme opět VYRAZIT do ulic, a protestovat proti této ABOMINACI! Naše dvě předchozí demonstrace byly úspěšné a TŘETÍ MUSÍ BÝT FINÁLNÍ!

CHRAŇME NAŠE ŽENY, DĚTI A NÁŠ ANKH-MORPORK! PRYČ S 5G!