Moje články

Cítil se znovu narozený. Jeho tělo pořád ještě bolelo. Pahýl, kde bývala ruka, tiše pulzoval.
Přesto se cítil šťastnější, než kdy dřív.
Něžný polibek na jeho čelo. Zvednul hlavu, aby ho opětoval na rty.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal se opatrně Fingon. Byl to vždy Maedhros, který ve Valinoru chtěl udržet jejich vztah pouze přátelský.
"Můj otec je mrtvý, už mu to vadit nebude. A pokud tvému dám korunu... Snad se ohlédne jinam."
"Až poprvé... " Fingonovi došla slova. "Víš, že potom už není cesty zpátky." Pokud nechceš dopadnout jako náš děd, neřekl.
"Chci poprvé a pak mnohokrát potom."

Myslel si, že nejhorší vidinou jeho života byly vzdálené lodě v plamenech. Pak to byl nekonečný sníh a led, přinášející smrt.
Mýlil se. Bledé tělo zmítající se na ostré skále, milovaná tvář ztrhaná bolestí a strachem.
Nebylo jak k němu vyšplhat, jak ho vysvobodit z jeho pout.
Jediné vysvobození bude skrze smrt, snad rychlou. Poslední dar, který mu mohl dát.
Třásly se mu ruce, jeho tvář mokrá od slz.

Kéž mu Valar dopřejí sílu, kéž jeho šíp-

Nebe se zatmělo. Obrovská křídla rozehnala popel a mlhu. Zářivé oko, peří poslů krále Valar.
"Synu Fingolfinův, donesu tě k němu. Neztrácej naději."

Pořád mu v uších zvonil ten krutý smích. "A jak krásně křičíš, můj drahý," šeptal jeho mučitel. "Budeš kvičet jako podsvinče, až tě pověsíme na hák?"
Jak dlouho už ho řezal ostrý vítr, jak dlouho už necítil svou ruku, která nesla celou jeho váhu?
"Ať tě uvidí tvoji bratři v celé tvé kráse, jak se houpáš na našich zdech! Ale možná bych ti neměl dávat naději, oni nepřijdou. Opustili tě napospas nepříteli."
Jedna jeho část doufala, že nepřijdou nikdy, neuvidí ho v jeho zoufalství a ponížení. Druhá toužila po záchraně, útěku... A zmenšovala se každým dnem.

Pak uslyšel známý zpěv.

Tiše si balil věci. Bude muset jít nalehko, neviděn skrze divočinu, aby se vyhnul hlídkám.
Do stanu mu vtrhnul jeho bratr.
"Doufám, že neděláš, co si myslím, že děláš," zavrčel.
Pokrčil rameny. Nechtěl lhát, a proto mlčel.
"Pro ně? Pro ty blázny z Feanorova domu, kteří nám přinesli jen trápení a smrt? Kolik nás zemřelo na ledu? Říkám, zaslouží si všechno utrpení, které jim Morgoth přinese!"
"Pokud si myslíš, že ho nechám trpět v zajetí Nepřítele, blázen si tady ty."
"Je to bláhovost a sebevražda."
"Tak se můžeme shodnout, že naše rodina je bláznů plná. Nech mně jít," řekl Fingon.

Válka skončila. Vítězové si potřásají rukama, zvedají do výše kalíšky s alkoholem, slaví svou udatnost a hrdinství, vzpomínají na padlé.
Kdo sesbírá těla? Kdo zasolí zem? Kdo uhasí ohně?
Raději nemyslet, raději se neptat. Válečníci padli, do posledního muže. Co se ženami, dětmi, starými, nemocnými, těmi, co nebojovali?
Nažeňte je do táborů! Ať si odpracují právo na život, ať trpí, jako my jsme trpěli. Mohou nám poděkovat, že neskončí na ostřích našich mečů... zatím.
Ostatní se neptají. Neslyší pláč, neslyší bolest. Je jednodušší vše neslyšet než přemýšlet, zda si to zaslouží.
Ale ty se ptát musíš. To ti bude osudným.

Eunuchové chodili dům od domu a každá domácnost musela ukázat své dcery. Třináctileté až šestnáctileté dívenky, neprovdané, zdravé, s hezkou tváří.
Našli jich 5000, postavily do řady.
1000 bylo odmítnuto, protože byly moc nízké, moc vysoké či široké. 2000 protože nebyly dost krásné. Další 1000 pro jejich nedostatečnou ladnost chůze. 700 odmítnuto po prohlídce intimních partií.
Zbylo 300. Měsíc zkoušek inteligence, znalostí, temperamentu a morálky. Zbylo 50. Testy na matematiku, literaturu a umění určily jejich pořadí.
Císař se usmál. Konečně dost nových ženušek v paláci. První byla nejkrásnější, druhá zpívala, třetí tančila... čtvrtá byla obdařená.
"S ní strávím dnes noc."

"Jako jeho otec se chová," zamračil se Yoda. "Tak..."
"Výbušný? Přecitlivělý? Dramatický?" navrhnul duch Obi-Wana Kenobiho.
Yoda se na něj zaškaredil.
"Myslím, že Luke je na tom lépe. Má trochu více emoční inteligence. Možná to má po Padmé... nebo od Owena a Beru. Výchova se nedá zapřít."
"Víru v něj máš, Obi-Wane?"
"Co jiného mi zbývá, než víra? Ale i vy to cítíte, mistře Yodo. V Lukovi je něco víc. Nejenom Síla."
Yoda mlčel.
"Luke vidí vesmír jinak než my. Naše staré způsoby mu nejsou blízké. Jeho city ho mohou zachránit."
"Nebo zatratit ho."
"Nebo zatratit ho, jako jeho otce."

Opět jí přišel navštívit. Otevřela mu dveře s jen těžce skrývanou netrpělivostí. Začal jako obvykle s lichotkami, které mu obvykle byly cizí. Byla to náhoda, že si vybral den, kdy její rodiče odjeli na návštěvu? Kdy její bratři byli na lovu?
Ostatní viděli velkého tvůrce, génia, kováře... Ona v jeho očích viděla pýchu, krutost, aroganci.
"Neteři, opravdu se nerozloučíš ani s jediným pramenem svých vlasů?"
"Ne. Už potřetí se ptáš, a odpověď zní stejně. Odejdi, zde nejsi vítán."
Odešel beze slov... a za pár okamžiků se vrátil. Doufala, že s omluvou.
"Ani oční řasu bys mi nedala, Artanis?"
"A VEN!"

Když se Rychlonožka jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že postel sdílel s jakýmsi nestvůrným hmyzem. Ležel mu na břiše tvrdém jako pancíř - po tréninku - a když nadzvedl hlavu, uviděl jeho četné nohy.
Co se to stalo? pomyslel si. Nebyl to sen, opravdu mu ležel na břiše šváb.
Co teď? Brzy bude schůzka jejich klubu, jejich kmene, jak je nedávno nazval Červenáček.
Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo krajně trapné a podezřelé, poněvadž za celých pět let klubu nebyl ani jednou nemocen.
Hleděli si se švábem do očí. Mohl by ho pozvat do kmene. Tedy, klubu.

Mohl zlato ze své ruky odhodit, zapomenout... A bylo by to moudřejší. Všichni okolo něj uvidí symbol ponížení, prohry, podrobení se.

Když ho poprvé dali do želez, skončila jedna etapa jeho života. Myslel si, že ho čeká jenom smrt, že zahyne spoutaný v řetězech pod údery biče.

Ale možná ho ony řetězy osvobodily. Kdyby zůstal, byl by mrtvý... nebo král, se stejnými názory jako jeho otec a bratr, stejně krutý muž, který nevidí utrpení ostatních a je přesvědčen o svojí nadřazenosti.

Byl to symbol, že je jiným člověkem.

"Jeden mi nechte," řekl kováři.
"Ale všichni-"
"Ať si myslí, co chtějí."

Říkají, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty.*

*Dokonce existuje i náboženské hnutí ve Sto latech, které na této tezi staví své uctívání. Zabírá se takovými myšlenkami jako obouvá pravda cizí boty nebo svoje? Běhá lež bosa, nebo využívá speciální typ boty bez tkaniček, zatímco pravda je tkaničková? V hnutí došlo ke schismatu, když jeden z proroků, přezdívaný Holínka, navrhl, že pravdě tak dlouho trvá obouvání bot, protože je ve skutečností stonožka. Lež je mýval, který je boty krade, než si je pravda stihne obout, a tak získává náskok. Zda se jedná o tkaničkové se nevyjádřil.

"Opař a očisti v popelu, uvař ve slané vodě... Na omážku rozdrť rozinky a chleba v homždýři, nařeď vínem, okořeň, oslaď medem," četl tiše z kuchařky mnich.
"Co to vaříš, bratře Řehoři?"
"Nestrkat nos do hrnce!" ohnal se kuchař přísně vařečkou. "Jak dobře víš, je půst, takže žádné maso nebude, bude ryba."
Když se Řehoř otočil, zvědavec rychle zvedl pokličku.
"To je nějaká divná ryba, bratře, že má nohy..."
Bratr Řehoř pokrčil rameny. "Kapr to není, ale za rybu se počítá, ocas i nohy ve vodě to má. To jsi ještě vařeného bobra nejedl?"
"Všechno je jednou poprvé, zdá se."

Naše společnost obsahuje určité procento osob s nadprůměrným intelektem. Mohlo by se zdát, že takoví jedinci mají velké obtíže najít partnera, který by vyhovoval jejich požadavkům.
Naštěstí to příroda zařídila tak, že protiklady se často přitahují a intelektuálové cítí náklonost k osobám, kteří nebyli přílišně obdařeni moudrostí. Odborníci nazývají tento stav "moronsexualita".
Máme zde výpovědi některých, kteří se k moronsexualitě hlásí:
"Zeptal se mně, jestli je ta modrá na glóbusu nebe nebo moře, a musela jsem ho hned políbit."
"Když jsem řekl, že mám patent na rozum, neironicky se mně zeptala, zda to mám opravdu patentované. Za rok máme svatbu."

"Dělám si o vás starosti, seržante. Trávíte u té vaší tabule příliš mnoho času."
Nástěnka byla pokrytá fotkami, výstřižky z časopisů a novin, papírky, špendlíky a šňůrkami, které vše spojovali do jednoho velkého chaosu. Uprostřed jediná fotka osoby s úsměvem.
"Inspektore, nikdo to nechápe! Ona je uprostřed všeho, šedá eminence v pozadí, ta, která tahá za nitky!"
"Jistě to trochu přeháníte..."
"A jak vysvětlíte ten počet úmrtí na tak malém území? Jak to, že u toho vždy je, a zapojuje se do vyšetřování?"
"Taková starší dáma-"
"Buď je sériový vrah nebo anděl smrti! Mám důkazy! Jessica Fletcherová je za vším!"

"Ty jo, Béďo, ty máš novej bejvák?"
Všichni jeho kamarádi ho obklopili, závist jasná z jejich pohledů.
"Cha, už to neni 'vidíme ti až do ložnice', co, smradi? Tohle je barák snů!"
"A kdes to sehnal? Dyť sis nemohl novej vůbec dovolit a proto si lezl s tou průhlednou odporností. Neříkej mi, žes najednou přišel k penězům..."
"Hele budu upřímnej, byl to Boží zásah. Normálně jsem si lezl po dně jako obvykle, najednou na mně Boží ruce začali šahat a hodili přede mně několik na výběr! Jsem zíral, ti řeknu, ale pak jsem provedl rychlou výměnu!"
"To se někdo má..."

Mohla by mít každého, na kterého si ukázala. Elfští princové a hrdinové se klanili až k zemi, s dary zlata a mitrilu přišli vzdát hold její kráse. Její rodiče jí podporovali, ať se nechá vést svým srdcem.
Možná to byl ten problém. Toužila po vášnivé lásce, po vztahu, který překonal příkoří, přála si za své srdce bojovat.

Když ho poprvé viděla, byl špinavý, zarostlý... smrtelný. Hned věděla, že takového ženicha jí otec nikdy neschválí.

A také hned věděla, že ho uloví a vezme si ho, i kdyby se měla postavit hněvu svého otce a samotnému pánovi zla.

Vytrvalost se vyplácí.

Thorine,

navazuji na rozhovor, který jsme vedli v Hůrce. Podařilo se mi najít zloděje pro vaší výpravu. Jedná se o jednoho z půlčíků - oni sami si říkají hobiti - a sídlí v Kraji. Neměla by to být pro vás přílišná zacházka.
Mohu zaručit, že Bilbo Pytlík, jak zní jeho jméno, je vhodný člen pro vaši družinu. Je nenápadný, rychlý a dobře mu to myslí. A jelikož je hobit, drak ho nepozná po čichu.
Pan Pytlík vás jistě vřele uvítá ve svém domově, jeho hostiny jsou proslavené. Dostavte se do Dna Pytle - datum a mapka přiložena k dopisu.
Setkáme se tam.

Gandalf

Stříbrná motýlí křídla lehounce třepotala ve větru. Přízračný motýl se posadil na jeho dlaň, dotek něžný jako polibek milovaného.
Xie Lian věděl, že to není žádný obyčejný motýl. Ale po tolika letech v lidském světě neměl přehled, který bůh či duch ovládal tak překrásná stvoření.
Jistě to nemohlo být nic zlého. Z motýlů cítil klid a přízeň, téměř se k němu lísali. "Ling Wen, mohla bys mi říct, jakou bytost provázejí stříbrní motýli?" zeptal se bohyně vědomostí.
Zbledla a z rukou jí vypadly svitky.
"Vaše výsosti... slyšel jste někdy o čtyřech nejhorších kalamitách?"
Zdá se, že se mýlil. Nebo ne?

Je prokletý, říkali. Osud mu přisoudil neštěstí, soužení, bolest. Pronásledování do všech koutů světa, nikde nenajde klidu.

Osud se nedá změnit. Pch, možná tak pro smrtelníky. Ale bohové? Ti, co vzestoupili na nebesa?
Měl na to právo. Měl moc. Přepsat jméno, skrýt tvář pod závojem... Samotný osud zapomene, najde si jinou oběť. Komu záleží na ubožákovi, na kterého se zlo přilepí místo toho? Lidé umírají pořád.

Osud se nedá zvrátit, osud nezapomíná. I bohy smete zuřivá voda, rozpadnou se v prach, rozfouká je vítr. Co zmůže moc proti lidské zlobě, proti pomstě, proti lásce?

A pokud osud zapomněl, já ne.

Elániovi se dostala na stůl zpráva, že nedaleko paní Kořínkové došlo k bitce nějaké sebranky. Obvykle potyčky v oněch místech příliš neřešil - většinou se jednalo o pár opilců, co se brzo dokodrcali domů, nebo o pošťuchování mezi trpaslíky a trolly. Ale paní Kořínková byla dobromyslná stará dáma, co rozdávala buchty a nechtěl, aby jí někdo rozbil okno.
Jenže mužů málo, zvlášť na bandu výrostků... Nakonec poslal Karotku. Snad zapracuje ono "crísma", jak to nazval Noby.
Karotka se vrátil s hlášením. "Všude klid, veliteli, a ten plot jsem opravil."
"Cože?"
"No, rozbila se branka..."
Podíval se na papír. "-bila se branka."

Mít superschopnosti přinášelo mnohé výhody, říkala si. Když váš manžel (i vy) můžete zmenšit či zvětšit své tělo dle potřeby, váš milostný život tím netrpí, naopak. Dostat se do každého místečka, dotknout se i těch nejintimnějších a nejcitlivějších míst...
Svíjela se ve spárech vášně a neznalý pozorovatel by se mohl domnívat, že je v místnosti sama. Jen ona cítila, jak blízko jí byl, kam až zašel.
Když rozkoš konečně ustoupila, objevil se zpátky s úsměvem na rtech, jeho tělo mokré a zpocené.
"A teď si to vyměníme, malá budeš zase ty!" zvolal.
Ach ano, jejich milostný život rozhodně nudný nebyl.