Moje články

Prsty se komíhají na klávesnici rychlostí blesku a ty máš slzy v očích.
Lidé o nich později řeknou, že vlastně nic nenapsali - jejich díla nejsou příběhy, básně, ani vědecké práce. To, co tvoří, to není literatura. Po posledním úderu klávesy všechna slova opět nenávratně zmizí.
Nezanechali za sebou nic, jenom vzpomínku na klapot kláves v tichu školní hodiny.
Ale ty máš poprvé za čtyři roky pocit, že školu zvládneš. Poprvé za čtyři roky se nebojíš ráno vstát a usadit se do školní lavice. Poprvé za čtyři roky rozumíš.
Nepíšou literaturu, píšou tvůj život.
A ty cítíš v očích slzy štěstí.

Laurent neměl rád sex. A už vůbec ne s ostatními lidmi. Představa, že by měl chtít sex s někým, jako byl Damen - přerostlý barbar bez špetky taktu - mu připadala naprosto absurdní a nechutná.
Muž, o kterém zrovna uvažoval, stál nedaleko od něj a protahoval se, připomínaje přitom kočku. Nebo spíš horskou pumu, bylo na něm něco lehce... predátorského.
Jak moc byl vlastně Damen ohebný? Laurent sám by mu určitě dokázal dát nohy na ramena a potom by Damen...
S vnitřním zděšením zadusil myšlenku dřív, než se stihla celá zformulovat. Byl ale příliš chytrý, než aby si dál mohl lhát.
Sakra.

Dveře pošty se rozlétly a dovnitř vešel muž s punčochou na hlavě, který v ruce svíral střelnou zbraň.
"Všichni ruce nahoru, tohle je přepadení!" zařval a několikrát vystřelil do vzduchu. Lidé ztuhli na místě a zděšeně zírali. Paní za přepážkou se začala třást.
Akorát jeden pán si seděl a nezúčastněně dál vyplňoval lejstro.
"Tak tady pán si myslí, že je drsnej?" zařval lupič. "Měl bys vzít nohy na ramena... Vlastně počkej, ty nemůžeš, páč seš kripl!"
Vozíčkář mu věnoval chladný pohled.
"Nohy na ramena vzít nemůžu, ale rozhodně ti můžu nakopat prdel."
A najel do něj.
A bylo po loupeži...

Ležíš sama v nemocničním pokoji a cítíš jehlu ve svojí paži.
Je ti teprve třináct a říkáš si, že život není fér.
Jako by ti něco ukradlo kus tvého života. Jeden rok si pamatuješ pouze slzy, bolest a strach. Z nemocnice tě pustili poškozenou, jeden kousek tebe chybí. Doslova.
O pár let později si říkáš, jak tě to vůbec mohlo napadnout. Po třináctém roce zbývá v tvém srdci jenom černá díra, ale budoucnost nevypadá tak zle.
Kdo tvrdí, že musíš být celá, abys mohla být šťastná, ten lže.
Zvedáme se a jdeme dál. Nic není ztraceno.
Na tváři máš úsměv.

A tak byl poražen zloduch a do země se vrátil mír. Po dlouhé zimě bylo opět jaro a lidé znovu zorali půdu a zaseli obilí.
Hrdina, jehož ruka zlosyna skolila, si za ženu vzal dceru starého krále a usedl na trůn - vždyť tak pravilo proroctví.
Ale když se obilí zelenalo, šeptali si lidé, že na nového krále padl stín. Neradoval se z nikoho a ničeho.
A když sklízeli zrním obtěžkané klasy, vytratil se k hluboké strži a vrhl se dolů.
První úrody se nedožil.
Měl snad jed či nemoc ve své krvi? Ne, jen ve svém srdci - vinu. Nejčernější vinu.

Od té doby, co znáš pravdu, je o tolik horší v noci spát.
Přemýšlíš, po kterých skáče střechách. Kolik kulek míří na siluetu v temnotách. Za kolika přidušenými výkřiky se vrhá.
V kolik přijde hodin? Přijde s tělem pokrytým ranami, rozervaným oblečením a únavou v obličeji? Nebo jen s úsměvem na tváři a polibkem pro tvé čelo? Přijde vůbec?
Hodiny tikají a ty nedokážeš zavřít oka. Máš takový strach. Prosím, bože, ať se vrátí v pořádku.
Budí tě až bzučení budíku. Stále tu není.
S třesoucíma se rukama pouštíš televizi a modlíš se, ať se známé jméno neobjeví na obrazovce.

"Vigilantibus iura" bylo něco, co profesoři na právech tak rádi opakovali. Každý by měl dbát na svá práva.
Jenomže jak může člověk volat po svých právech, když je nezná? Většina obyvatel Hell's Kitchen - těch chudých - neměla ani ponětí, co v zákonech stojí. A navíc věděli, že člověk bez peněz a neběloch bude mít vždy váhy spravedlnosti nahnuté ve svůj neprospěch.
Justice má své limity.
Ach ano, zákony jsou pro bdělé - ale co ti ostatní? Ti si spravedlnost nezaslouží?
Pokud jim spravedlnost nemůže dát systém, dá jim jí on. A ti, kterým se daří utíkat před zákony, pochopí, že ďáblu neuniknou.

Byla to stará, zapadlá a špinavá budova. Jen další z mnoha hospod, která zkrachovala po té, co zavřeli Univerzitu Magie, a ona ztratila svoje tradiční zákazníky - studenty.
Na štítě byl pořád viditelný původní název: "U snědeného krámu".
Anežka ale neviděla ošklivou barabiznu - viděla nový začátek. Pro ně pro oba.
Už bylo načase přestat utíkat. Bylo načase změnit sny ve skutečnost.
"Co na ní říkáš, tati?" zeptala se ho. Pořád ještě nadskakoval, když ho tak oslovila.
"Nevypadá špatně."
"Můžeme jít říkat U posledního čaroděje," navrhla s úsměvem.
"To je trochu... riskantní, nemyslíš?"
"Co se může stát? To nejhorší máme za sebou."

Každý postižený člověk si musí za život vyslechnout určitý počet věcí, ze kterých se mu chce plakat nad inteligencí lidského pokolení.
Především, když daná věc zní takto a je myšlena naprosto vážně:
"A to jsi přestala ze dne na den slyšet? To musíš mít hrozně špatnou karmu, určitě jsi nebyla v minulém životě Hitler?"
Předně bych chtěla čtenáře ujistit, že nemám nutkání vyhlazovat ani okupovat kohokoliv. Dále, že reinkarnace většinou funguje pouze v případě, když na ní věříte.
A pokud mi bude chtít někdo naznačovat, že záleží pouze na tom, zda reinkarnace věří ve vás, pošlu ho do plynové komory.

Tahle kořist byla záludnější než ostatní. Unikala mu už dlouho. Netušil ani, zda se jedná o muže či ženu, jak je stará a jak vypadá.
Obvykle byli vesničané velmi ochotní vydat mu namyšlené čaroděje, ale tentokrát se setkával jen s krčením ramen a nechápavými pohledy.
"Čaroděj, tady?" říkali. "Čarodějové už jsou přece všichni pryč, mladý pane."
Ale ne, ještě jeden zbýval.
Dokonce ani jemné stopy magie, vznášející se ve vzduchu a obvykle tak nápomocné, jako by mu nechtěli prozradit, kde se poslední hříšník nachází.
Magie ale musí zmizet z povrchu tohoto světa. Dostihne ho. Za jakoukoliv cenu, i tu nejvyšší.

Buch, buch, buch.
Slyšíš je? Zvoní ti v hlavě a nikdy nepřestávají. Ten kouzelný zpěv bubnů, buší do tlukotu tvého srdce.
A znovu a znovu a znovu.
Nemůžeš spát. Nemůžeš přemýšlet. Je to jenom v tvojí hlavě.
Buch, buch, buch.
Nikdy už nezažiješ ticho. Nepamatuješ si, jaké to vlastně je, neslyšet nic.
Buch, buch, buch.
Léky? Neexistují. Pár lidí prý už spáchalo sebevraždu.
Proč, proč, proč?
Pískání, syčení, bouchání. Bude tu s tebou až do konce tvých dní.
Pořád, pořád, pořád.
Zvedáš hlavu. Jdeš dál. Co jiného můžeš dělat?
Buch, buch, buch.
A znějí dál. Ach, ten kouzelný zpěv bubnů...

"Když jste říkali, že je to důležité, myslela jsem, že Matt zase někde krvácí v kontejneru. A ne... tohle," řekla Claire.
"Ale ono to je důležitý! Já nemám vkus a Matt... No, nevidí," namítl Foggy.
Matt jim zamával před očima dvěma kusy kalhot. "Já prostě nevím, které si mám vzít ke kostýmu - tyhle, co víc obepínají a nebo ty volnější. Zase když člověk vezme v úvahu nůž, tak..." Matt si pro sebe mumlal.
"Tak si je zkus a já to posoudím," povzdechla si Claire.
Po napjaté chvíli ticha se rozhodla vynést rozsudek. "Ty legíny, určitě. Máš v nich hezčí zadek."

Když byla malá holka, malovala si budoucnost růžovými barvami. Ach, ta sladká očekávání mládí...
Pak přišla ta hnusná záležitost s trpaslíky.
Když se objevil Princ, skoro věřila, že už konečně dostala svůj happy end. Pochopila, jak moc se mýlila, když ho našla v posteli se svojí sestrou.
A potom přišel Nepřítel a veškeré šance na pohádkový konec se rozpadly v prach.
Nebo ne?
Hrozně dlouho si myslela, že ke šťastnému konci potřebuje prince na bílém koni, co jí zachrání před drakem.
Pak jí došlo, že před drakem se může zachránit sama. A že zlí vlci jsou mnohem lepší než princové...

"Do or do not. There is no try."
Not very useful advice when you are the last Jedi in the whole freaking galaxy and there are no holocrons or libraries about Jedi things, because Emperor destroyed them all.
So your only source of information are three ghosts, who refuse to show. So much for trying.
"Master Yoda, I really need your advice!"
Nothing.
"Ben?"
Dead silence.
"Father?"
"Yeah, what do you need?"
"I was wondering if you could tell me more about Jedi history..."
Immediately, the two other ghost appeared. With panicked expressions.
Maybe the advice is not so bad.

"Tak jaká byla návštěva u Tonyho?" zeptal se Sam.
"Prostě skvělá," pronesl Steve s hlasem plným sarkasmu. "Nenápadně mi nechal na stolku gay magazín, jako by mě to snad mělo šokovat. Pak mi krok po kroku vysvětloval, jak funguje kávovar. Pořád se ptal, jaké je to být v budoucnosti... Snažil jsem se mu vysvětlit, že už současnou dobu beru jako současnost, ale jako by měl zátky v uších."
"Tak špatný?"
"Ale aspoň jsem nebyl jedinej, kdo trpěl... Thor se jednou zmínil, že mu celkem chutnají poptarts a teď mu je Tony pořád vnucuje."
"Hlavně Tonymu nevyhlaš válku, nebo tak něco."

Mysleli jsme, že když nestvůře usekneme hlavu, zemře i její tělo. Neuvědomili jsme si ale, jaké to přinese důsledky.
Co se stane, když se rozpadne vládní systém? Když přestane fungovat policie, zásobování, sociální zabezpečení? Začne naprostá anarchie.
Z rebelie proti tyranovi se stala válka, kde nebylo jasné, kdo je nepřítel či spojenec.
Nejvíc trpěli ti, kteří byli nevinní. Ti, za které jsme dříve bojovali. Kdy jsme vlastně zapomněli na to, co je doopravdy důležité?
Ale přichází nová doba. Noví hrdinové. Nová naděje pro galaxii.
Cítím ji, jak se tiše probouzí a vrací se k životu.
Síla.
Cítíš ji také, bratře?

"Vážená poroto... Zločin, kterého se pan Smith dopustil, je zločinem nejhorším - vraždou! Nejenže zabil svého obchodního rivala ze žárlivosti na jeho kvalitnější výrobky, dokonce také ukradl vzorek nejnovějšího salámu-"
"Námitka! Toto jsou pouze spekulace!"
"Popírá snad váš klient, že se v jeho ledničce nalezl salám, který ještě nešel do výroby?"
"Můj klient má v ledničce vícero salámů a -"
"Ale tento salám, jak mohou potvrdit odborníci, byl k dispozici pouze zesnulému!" Matt Murdock vítězoslavně položil salám před soudkyni.
Když si šel sednout, Foggy se k němu naklonil: "Jak jsi věděl, že měl doma ten salám?"
"Vycítil jsem to," usmál se Matt.

A pak jim vzali sny. Zmizely radostné sny plné vzpomínek a lásky. Zmizely ale také noční můry plné démonů, strachu a bolesti. Někteří z nich by možná kvůli tomu mohli cítit úlevu.
Ale necítili nic, naprosto nic.
Jenom mozky v obalu z masa, nazývali je. Bez úsměvů, bez pocitů, bez pláče.
Mechanicky vykonávali, co měli zadáno. Neměli morální zábrany, necítili lítost ani bolest.
Lidé vždy říkali - radši mě zabijte, než abych se stal jedním z nich. Proces je přece nezvratitelný, jakmile dostaneš slunce na čelo, tvá duše je mrtvá.
Lhali nám i jim. Nic není ztraceno.
Můžeš být zase člověkem...

Pan Jones se rozhodl žít svůj život poctivě. Už žádné zkratky, tentokrát si na vše tvrdě vydělá!
Pořídil si malý domek s prostým vybavením. V novinách si našel práci jako laborant a každý den byl pravidelně vyzvedáván služebním vozem. Získal nové přátele, především mezi sousedy, kteří dokázali ocenit jeho vtipy a historky. Ve volném čase krmil rybičky a věnoval se malování.
Konečně se mu podařilo nastřádat 4000, aby si mohl pořídit vysněný -
"Sakra, zase výpadek proudu! No doprčic... A já kráva jsem si to vůbec neuložila, to to budu muset jet zase celý od začátku... No, seru na to."
MOTHERLODE

Žárovky zapraskaly a zhasly. Celé skladiště pokryla naprostá temnota a nebylo vidět ani na krok.
"Teď jsem tě dostal, hrdino," zazněl kovový hlas. Byl slyšet ze všech stran a přitom odnikud. "Díky mým brýlím s nočním viděním vím, kde jsi, mohu vidět každý tvůj krok. Ale ty jsi ztracen ve tmě... Nikdy mě nedostaneš. Nikdy nebudeš vědět, odkud udeřím. Zklamal jsi. Své přátele i své město. Teď zemřeš!"
Nastalo ticho.
Tlukot srdce. Kroky. Vůně potu, kůže a kovu.
"Hm, tma. To je ale průšvih. To vážně netuším, co budu dělat," poznamenal suše Daredevil. Pak praštil svého protivníka přímo do nosu.

"Takže... díky těm tvým schopnostem, dokážeš lidi... vycítit?" zeptal se Foggy Matta.
"Víceméně."
"A každý má nějakou typickou vůni?"
"Hm."
Foggy se zamyšleně poškrabal na bradě. "Hele a jak voním já?"
Matt svraštil obočí. Foggy pro něj měl vždycky typickou vůni - dokázal svého kamaráda poznat na velkou vzdálenost. Vůně chipsů, která přetrvávala, i když se jimi už tolik necpal, kolínské, toho šampónu, který Foggy používal. Vůně potu, materiálu, ze kterých byly udělané Foggyho obleky. A další hromada věcí, z nichž některé Matt ani nedokázal zařadit, ale byli tak... Foggyovské. Jako kdyby někdo strčil kočku do pračky.
"Voníš jako... vypraná kočka."

Je to takové malé, nenápadné technické udělátko.
Prodávají ho ve všech barvách, ale většina lidí bere pleťovou - přece nechceš, aby to někdo viděl, ne?
Vydrží ti tak tři týdny, než začne tiše pípat. S povzdechem vytahuješ peněženku. "Promiňte, prosím, musím se vypnout," říkáš. Vsunuješ dovnitř baterku menší než špička prstu.
Bojíš se, že ho ztratíš, bez něj totiž nemůžeš fungovat. Každé ráno slepě šmátráš po nočním stolku. "Hej hej, bla bla," ujišťuješ se, že stále funguje.
Musí fungovat, stát ti nedá na nové peníze dřív než za pět let a jenom pět tisíc.
Sluchadlo, které máš teď, stálo dvacet pět.

Nad padlým záporákem se tyčili tři postavy. Jedna celá v černé, druhá celá v rudé, třetí... nazvěme to fialovou. Situace byla zachráněna, svět si mohl opět oddychnout.
"Jsme jak ty tři opice," řekl muž ve fialové. Jeho hlas zněl hrubě a kovově. Zbylý dva se na něj otočili s tázavým výrazem.
"No jak je to v tý japonský legendě, ne? Jedna opice neslyší zlo. Druhá ho nevidí. Třetí ho nemluví."
"To jako vážně?" pronesl jasným hlasem muž v červené.
"Pointa je, že člověk očividně nemusí zlo vidět, slyšet ani mluvit. Stačí, když mu prostě pořádně nakope zadek."
"Ježiši kriste, Hawkeyi..."

"Lady Jokaste, král si žádá vaší přítomnost v hlavní městě," hlásil posel. Sjela ho znechuceným pohledem. Už týden dlela na svém sídle a neměla v úmyslu se brzy vrátit.
Ach ano, jak musel chudák Kastor sám trpět. Se všemi svými děvkami a vínem... Občas litovala, že si vybrala jeho a ne druhého prince. Damianos měl aspoň úroveň. Kastor byl hlupák s uraženou pýchou a přehnanými ambicemi. Jak lehké bylo mu šeptat do ouška a přesvědčit ho vzít si trůn...
Ale až se její dítě narodí, přichystá mu jed do vína - a místo slaměného vdovce bude na trůně sedět černá vdova.

A proč bys nemohla dělat ten poslech? Tak si dej ten tvůj přístroj k rádiu!
No tak řekneme, aby mluvil víc nahlas, pak budeš bez problémů rozumět, ne?
A proč s náma nechceš do té hospody jít? Ty se jenom vymlouváš! A vůbec, mi ti
zopakujeme, co se říkalo...
Proč se musím pořád opakovat! Je to otravný!
Jsi hluchá, nebo co?
Jste pěkně neslušná, takhle mi neodpovědět na pozdrav! Kam ta dnešní generace spěje!
A ty jako neumíš odezírat? Dyť je to lehký!
Mluvíš moc hezky, nevěřím ti, že neslyšíš!
Nevidí moje hranice. Nechápou je, neznají je. Nezajímá je to.

Už byla v klášteře dva týdny. Za tu dobu ani jednou neviděla na talíři maso. Dokonce ani malé kousíčky nebo masový vývar.
Pozorovala své společnice. Všechny ostatní dívky byly povážlivě bledé a hubené. Skoro připomínaly tyčky.
"Co se kyselíš na tu kapustu, Anežko?" zeptala se jí Helena vesele.
"Maso vám tady nedávají? Nejsou peníze?" zašeptala Anežka.
"Maso se přece jíst nesmí! Maso je hřích, svádí tělo... " Helena promluvila tak nahlas, že jí slyšeli i ostatní.
"Ta nová holka by chtěla maso! Jsi masožravka?! Skončíš v pekle!"
"Masožravka, masožravka!" skandovaly ostatní dívky. "Umřeš!"
Anežce bylo jasné, že musí utéct co nejdříve...

"Co si dáte?" zeptala se Anežka s profesionálním úsměvem. Banda příchozích nevypadal příliš jako typ lidí, kteří by byli vděčnými zákazníky, ale darovanému koni...
"Pivo."
"Nic k jídlu? Máme poměrně rozsáhlou nabídku, třeba-"
Vedoucí skupinky jí utnul pohledem.
Když se vrátila s objednávkou, jeden se k ní nenápadně naklonil a zašeptal:
"Pssst, holka... Proč se tahle hospoda jmenuje U posledního čaroděje? Není to náhodou... protože se tady schovává?"
"Jistě, perfektní úkryt, proto si to také dal do názvu." odsekla sarkasticky.
"Vážně?"
"Ne. Poslední čaroděj je mrtvý. Všichni mágové jsou mrtví."
Ach ano, všichni jsou mrtví. To věděla až moc dobře.

Netoužíte již nikdy více spatřit denní světlo?
Chcete se smát divným vtipům, kterým nikdo kromě vás nerozumí?
Vadí vám, že na facebooku může babička vidět váš NSFW fanart?
Chcete strávit večery hádáním se o sociální spravedlnosti a white privilege?
Pořiďte si tumblr! Nebudete litovat!*
*Vítejte v pekle.

Ostatní se nad ním rozplývali, jak je ochotný a obětavý, že se o ní stará. Jenom ona věděla, co se děje za dveřmi jejich bytu.
"Radši bys měla držet hubu," řekl jí. "Beze mě se o tebe nikdo nepostará."
***
Ptali se jí, jestli je něco v nepořádku, ale ona jenom kroutila hlavou. "Nerozumím, jsem neslyšící," ukazovala. Stál za ní s prstem na rtech.
***
Necítila ho, stejně jako necítila své nohy. Cítila ale hořké ponížení. Když ho nechám, možná mi pak vrátí vozík...
***
Měla tělo ženy, ale mysl dítěte.
Než se jí začal dotýkat, řekl jí: "Psst, bude to naše tajemství."

Když herold vešel do stanu, uviděl, že se vedle prince Laurenta tyčí do výše to jeho odporné Akielonské zvíře.
"Vaše výsosti," uklonil se. "Nesu naléhavou zprávu od vašeho strýce. Může ta vaše mlátička odejít z místnosti?" pokynul hlavou směrem k Akielonci.
Stan naplnilo šokované ticho.
"Mlátička?" zopakoval po něm princ.
"Váš otrok," odpověděl herold s nechutí v hlase.
Laurent se usmál jako kočka, která slízla smetanu. "A to jsem doufal, že bychom se mohli vyhnout diplomatickému incidentu... Mohu vám představit právoplatného následníka Akielonského trůnu, prince Damiana?"
"Čímž chce říct, že tato mlátička nemá v plánu nikam odcházet," řekl Damen suše.

Co je to vlastně chyba?
Něco špatného? Zklamání, neúspěch?
"Przní ducha češtiny! Na pranýř s nimi!"
"Je tak hloupá, normálně napsala hrat místo hrad!"
"Nehodlám diskutovat s někým, kdo nepoužívá čárky..."
"Lovískuju? Čeština degeneruje! Brzy z ní bude mrtvý jazyk!"
Chyba je relativní. Chyba není selhání. Chyba je to, co učitel považuje za chybu.
Od kdy chyba vypovídá o naší moudrosti?
To, co je přijatelné dnes, by nebylo před třiceti lety. Jazyk se mění a chyba s ním.
Byl jsi pochopen? Je v hlavách ostatních to, co jsi chtěl říct? Pak jsi byl úspěšný.
Opravdovým duchem jazyka je se dorozumět.

"Napadlo tě někdy, že by to znakování neslyšících mohl být jazyk?"
"Prosím tě. Je to jenom tupá pantomima! Každý ví, že pouze zvuk může nést ducha jazyka! Bez jazyka není myšlení. To znakování je jenom pokroucená forma angličtiny..."
"Mě přijde, že to je docela pravidelné. A gramaticky se to s angličtinou neshoduje..."
"A co? Nějaké mávání rukama nemůže být jazyk!"
"Jazyk ale přece nejsou jenom zvuky nebo čáry na papíře. Jazyk je koncept v našich hlavách. Proč by místo slov nemohly být znaky?"
"Tak to dokaž, když se ti chce! Ty znaky na fonémy stejně nerozdělíš!"
"To se ještě uvidí..."

"Tak jsem se snažil zjistit, jaké jsou současné možnosti dlouhodobého uskladnění zeleniny, když se blíží ta zima... A ti idioti v laboratoři mi řekli, že lednice přestaly fungovat před dvěma lety a od té doby na nic nepřišli!"
"Uklidni se, tati. Něco vymyslíme."
"Já se nerozčiluju, protože nevím, co dělat! Štve mě, že je to už tak dlouho a oni nejsou schopni ničeho jiného než jen čekat, kdy zase magie naskočí zpátky! Jako kdyby-"
"Ono je to časem přejde, uvidíš. A co budeme dělat s tou zeleninou?"
"Asi budeme vařit hlavně z mrkve a z brambor, ty vydrží. Zatracená zima."

"Co měla učitelka na konci s tou mrkví?" zeptala se mě spolužačka nešťastně, když jsme v pátek odcházely z ranní hodiny znakového jazyka.
"Jakou mrkví?"
"No znakovala MRKEV HOTOVO, ZIMA POŘÁD."
"Aha... Ona neznakovala mrkev. Šahala si na nos. To znamená BŘEZEN," mrkla jsem na ní. "Říkala, že březen už skončil a přitom je stejně pořád zima..."
"Ale doprčic..."
"Hele, klídek. Znáš znak POŽADAVKY? No, tam má člověk jednou uhodit zespoda do dlaně a já to udělala dvakrát... A hádej co, ona mi pak řekla, že to prý znamená PENIS."
"Tu nultou páteční hodinu znakovky by měli prostě zakázat."
"Souhlas."

Byla to šachová hra, která trvala celý život. Musel být o několik tahů v předu a počítat se všemi možnostmi, pokud chtěl přežít. Lidé byli jen figurky na šachovnici - některé se daly použít k matu, ale jiné bylo třeba nemilosrdně obětovat.
Každý tah měl v sobě tisíce proměnných, stovky variant, všechny třeba vzít v úvahu. Jediná chyba znamenala ztrátu království a smrt.
Ale s jednou proměnnou jeho strýc nepočítal. I Laurent si nejprve myslel, že je to jen tupý barbar, zbytečný pěšák, trn v patě. Teprve když použil meč na jeho vrahy místo jeho samého, pochopil, jak moc se mýlil...

"Až se budu měnit, nesmíte se na mě dívat," nechal je přísahat Remus, když s ním šli poprvé. Slíbili mu to s vážným pokývnutím hlavy, ale když se první paprsky měsíce dotkly podlahy Chroptící chýše, nedokázali odvrátit zrak.
Ozval se výkřik, který připomínal spíše zvíře než člověka. Praskaly kosti, svaly se přesunovaly, z hladké kůže začala rašit srst. Stvoření před nimi skučelo bolestí. Byl to strašlivý pohled.
"Dívali jste se," pronesl Remus vyčítavě, když bylo po všem. "Teď si myslíte, že jsem monstrum."
"Nemyslím si, že jsi monstrum," řekl rozvážně James. "Myslím si, že jsi ten nejodvážnější člověk, jakého znám..."

"Možná jsem měl ke vstupu dát nápis 'vstup pouze na vlastní nebezpečí'", pronesl Laurent, když Damen vešel do stanu. "Ale to by nepomohlo, že? Pořád se vracíš, jako pes ke svému pánovi."
Damen ho znal příliš dobře, než aby se nechal poznámkou odradit. "Nepomohlo. Laurente, já..."
"Nech si svoje omluvy."
"Jenom chci, abys věděl, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl jsem, abys ses to dozvěděl takhle."
Laurent na něj tiše hleděl. "Věděl jsem to od začátku. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl," řekl pak. "Myslím, že jsem měl dost času se s tím vyrovnat. Nezlobím se. Už ne."