Moje články

"Musím do Haradu!" protestoval Eldarion.
"V žádném případě! Slíbila jsem tvojí sestře, že tě dotáhnu domů a taky to udělám!"
Finduilas čekala, že se s ní bude hádat, ale jen se tvářil nešťastně.
"Víš, proč jsem odešel?" zašeptal.
"Předpokládala jsem, že toho na tebe bylo moc, všechny ty povinnosti a očekávání..."
"To taky. Ale hlavně. Hlavně..." Byl blízko k slzám. "Já se domů nikdy nemůžu vrátit! Tinwiel má stejně lepší vlohy k vládnutí! Až to rodiče zjistí, nebudou chtít, abych se vracel! Nemůžu být král. Až to vyjde najevo..."
"Ať už tě trápí cokoliv, neopustím tě. Jsi jako můj bratr."

Kdysi dávno, tak dávno, že už ani otcové našich otců tomu nepamatují, přišel poprvé do našich zemí stařec. Jeho róby měli barvy nebes, v ruce nosil dřevěnou hůl a znal mnohá tajemství a kouzla. Začali mu přezdívat Aina, laskavý, neboť měl pro každého vlídného slova a moudré rady.
Mnozí náčelníci mu naslouchali. Jednou jim poradil, ať vyšlou své slony a muže bojovat proti Západu a oni šli.
Vrátilo se jich příliš málo. Avšak když starce hledali, zmizel beze stopy a více se v Haradu neobjevil.
Říká se, že když odcházel, jeho plášť ztratil barvu nebes a zbarvil se do krvava...

Debata v poradním stanu byla náhle přerušena příchodem krále, který se tvářil nesmírně vážně.
"Došlo ke změně situace."
"Haradové se konečně přiznali, že vypálili vesnice?" zeptal se mladý velitel.
"Právě naopak. Mluvil jsem s Haradským... vyslancem, a ten přísahá, že o útoku nic neví."
"Přece nechcete odvolat bitvu kvůli slovům nějakého špicla! Přišel jste o rozum, vaše veličenstvo? Chápu, že se chcete vyhnout krveprolití, ale-"
"Takhle mluvíš se svým králem?" zahřímala generálka. "Vy děti jste nikdy nezažily chaos a strach bitevního pole. Válka není o slávě. Pokud není důvod ji vést, nepošleme naše vojáky zbytečně umírat. Olifanti mi stačili jednou."

Bylo to vlastně jednoduché. Počkal si pár let po válce - musel si být jistý, že všichni jeho rivalové už jsou pryč. A vyplatilo se... Lidé už se neohlíželi za každým stínem, nebojovali za stejný cíl, který by je spojoval.
Byl to takový taneček, zašeptat do správného ucha, podpořit ten správný strach či nenávist. Promluvit o zakázaných znalostech, příslibu moci. Ti hlupáci za ním přilétli jako vosy na med.
Myslel, že bude muset čekat déle, pak ovšem Eldarion odešel z města. Tušil, že pochyby svírající srdce následníka mu ještě více nahrávají do karet, ale stejně na něj poslal piráty. Pro jistotu.

Když vysoký muž odešel, nenechal Matumainiho ve tmě jako to předtím udělali vojáci. Sundal mu pouta a rozsvítil svíci. Světlo házelo stíny na stěny stanu, vytvářejíc zvláštní, znepokojivý tanec.
Eldarion mu nikdy o otci nevyprávěl. Snad jen vyhýbavě zmínil, že ho otec naučil stopovat, ale to bylo všechno. Byl to někdo vysoce postavený? Někdo, koho král vyslechne? Matumaini si nedovedl představit gondorského pána, jak učí svého syna číst stopy v trávě...
Instinktivně sevřel Večernici, která stále jemně zářila na jeho hrudi. Jakoby její svit bojoval s temnotou, rozháněl stíny, které se plížily táborem.
Záře mu dodala sílu. Nesmí přestat doufat.

Findulais a její doprovod udělali s piráty krátký proces. Překvapená banda neměla šanci proti gondorské oceli.
"Ty naprostej pitomče!" osočila ho a zuřivě objala. Eldarion si připadal jako ve snu.
"Koukám, že tě moc nekrmili... Tady máš. Od královny. Která oficiálně neví, že tady jsme," podala mu lembas. Když na elfský chleba jenom tiše zíral, drcla ho ramene. "To musíš otevřít pusu a udělat-"
"Já vím," hlesl konečně. "Co tady děláte? Jak jste mě našli?"
"Tinwiel se podívala do palantíru."
"A to jí otec dovolil?"
"Král už je několik měsíců pryč. V Haradu je válka."
Jeho srdce se naplnilo strachem.

Kolem něj se ozýval krutý smích a Eldarion měl srdce až v krku. Příliš mnoho nepřátel a on byl navíc neozbrojený - neměl šanci se odsud dostat silou své paže.
S obavami shlédl dolů z útesu.
"Jen hezky běž, chlapečku. Rozbiješ se o kameny a šéf bude spokojenej."
Přál si, aby ho jako Elwing bohové změnili v ptáka, aby mohl odlétnou a vrátit se k těm, které miloval. Měl zůstat v Haradu. Strach ho odehnal pryč, strach z jeho samého... Byl hlupák.
Ostří šavle ho bodlo do zad. "Nemáme na to celej den!"
Náhle známý ženský hlas proťal vzduch. "A dost!"

Kult stínu
Kult uctívající temné síly, který se objevil během Čtvrtého věku, první zmínky se objevují již za vlády krále Elessara. (viz str. 54) Vzhledem k faktu, že veškeré bytosti pod vládou Melkora a Saurona byly do té doby vyhubeny, teoretizuje se, že v jeho čele stála jiná, dosud neznámá zkažená mocnost.
Cílem tohoto uskupení bylo nejspíše svržení krále a nastolení nové vlády. Byly nalezeny důkazy, že členové kultu najali umbarské piráty na útok na gondorské vesnice, kterým začala tzv. Malá haradská válka. (viz str. 405)
Vůdce kultu byl tradičně popisován jako muž ve fialovém plášti.
Známí členové: Lord Ohtar

Sedm vidoucích kamenů a jeden jediný, který viděl. Pouze král ho mohl použít... Ale její otec byl pryč a ona cítila neklid. Pochyby.
Musí znát pravdu.
Viděla moře.
"Finduilas, slib mi, že ho najdeš a přivedeš ho zpátky."
"I kdybych ho musela svázat a přehodit přes svého koně, má paní."
"Jak znám svého bratra, možná to bude potřeba. Ale jsi si jistá, že je dokážeš najít, když jsou na moři?"
"I piráti musí někdy zastavit pro zásoby. Gondorské lodě je dostihnou." Světlovlasá dívka chvíli mlčela. "Dávejte na sebe pozor, má paní. Bílé zdi vás neochrání, pokud zlo pochází zpoza nich."

Šla, vyzbrojena pouze svým hlasem a odhodláním.
Do boje.
Do boje proti těm, co drželi naleštěné pušky, na tváři nosili arogantní úšklebky.
Kéž by slova dokázala odvrátit kulky, změnit kurz, kam směřuje svět.
Ale když vám drží hlaveň u hlavy, jak můžete být klidní? Jak můžete předstírat, že je vše v pořádku?
Křičela. Bude křičet, dokud se neotřesou základy světa, dokud světlo neprorazí tmu, dokud kulky nenajdou svůj cíl.
Sedmkráte vystřelili. Sedmkráte zasáhli.
Když jí život vytékal z žil, ptali se jí: "Mělo to smysl?"
"Pokud jsem svými slovy zachránila byť jednoho člověka, změnila jen jeden život... Mělo to smysl."

"Jsem lapen svojí touhou, jako pták se vracím zpět do své klece k vám, cokoliv vám krásná panno dám..."
Tinwiel si odfrkla. "Vaše poezie se časem nezlepšila, lorde Ohtare."
"Možná mé básně nejsou tak úctyhodné jako ty o vaší rodině, vaše veličenstvo, ale můj cit je ryzí. Měla byste pomýšlet na sňatek. Co když se váš bratr nevrátí?"
"Vrátí se."
"Možná leží mrtev na dně oceánu nebo byl zabit Haradskými. Já jsem ochoten stát při vás, ač mě to stojí mnohé."
"A toužíte po mě, nebo po tom být králem, lorde? Nepleťte se - pokud se bratr nevrátí, vládnout budu já."

S ostrým větrem bodající do tváří a rty pokrytými solí, Eldarion si v duchu říkal, že lásku k moři po svém pradědečkovi nezdědil. Vždy raději chodil pěšky, než jezdil na lodi a ruce ho už od pádlování bolely.
"Chceš napít?" zeptal se Eldariona spolusedící a ukázal na lahev levného alkoholu. Eldarion jen zavrtěl hlavou.
"Posluž si," zabručel muž a sám si přihnul. "Za pár dní budeš alkohol i brečet."
"Rychleji, budižkničemové!" zařval předák a mrsknul bičem. Loď s černými plachtami se vzdalovala čím dál více od pobřeží a poprvé za život se Eldarion doopravdy bál, že už domov nikdy neuvidí.

Nevěděl, jak dlouho už seděl svázaný ve tmě, když vstoupil do stanu muž, kterého nepoznával. Držel v ruce Eldarionův přívěsek a tvářil se nesmírně vážně.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Matumaini, syn Gizy. Přísahám, že jsem chtěl vašemu králi jenom říct, že to jsou lži!"
"Lži?"
"Naši lidé nezaútočili! Ty vesnice už byly vypálené, když jsme přišli!"
Muž mlčel. Pak k němu přistoupil a k Matumainiho naprostému údivu mu pověsil přívěšek zpátky na krk. Ten, před chvíli matný, jemně zářil v temnotě stanu.
"Můj syn ti věřil," řekl král. "Ale to znamená, že se sem celá gondorská armáda táhla zbytečně."

"V poslední době je taky všechno Mary Sue," zabručela jsem.
"Čteš zase Star Wars diskuze?" zeptala se mě kamarádka.
"Jak tahle postava vůbec může být Mary Sue? Byla několik sekund v traileru. Nevíme o ní NIC. Ale je automaticky Mary Sue, protože je... ženská hlavní hrdinka, která něco dělá?"
"No, v tom původním významu jako špatná postava vložená do fanfikce se to už moc nepoužívá, pravda..."
"Sexismus ten termín zabil. Původně to měla být upomínka, ať nepíšeme ploché postavy, ne nástroj k tomu ponižovat a znevažovat jakékoliv ženské postavy a jejich autory! Pak se mladí autoři, hlavně holky, bojí psát!"

V dnech jako tento mu zoufale chyběl jeho syn. Eldarion dokázal vidět věci jinak - ideály měl nezkažené a stále věřil v dobrotu všech lidí, navzdory důkazům, které svět poskytoval.
On by možná dokázal najít cestu ven z téhle zoufalé situace. Lidé volali po krvi a žádná diplomatická slova je nedokázala přesvědčit. Vesnice hořely, krev tekla, a tak si Haradští zaslouží zemřít.
Nehledě na to, že se vůdcové kmenů ani nevyjádřili, zda jsou za onen akt opravdu zodpovědní.
Ale Eldarion byl pryč, už několik let. Nikdo netušil, kde se nachází.
A on byl nejmocnější mužem království a nemohl udělat naprosto nic.

Byl to hloupý a naivní plán, jak by řekla jeho matka. Samozřejmě, že ho gondorské hlídky chytily dříve, než se zvládl proplížit ke královskému stanu.
Jeho protesty, že chtěl s králem pouze mluvit a ne mu ublížit, byly nevyslyšeny.
"Měli bychom ho zabít hned, haradského červa."
"Ne," řekl kapitán, "svažte ho. Co to máš na krku, skrčku?"
"To je moje!" bránil se.
"Ukradl to gondorské mrtvole, vsadím se."
"Přísahám, dostal jsem to! Od jednoho z vás!"
Strhli mu přívěšek z krku, jeho jedinou ochranu, jedinou vzpomínku. Zoufale se vzpíral, ale pouta byla příliš pevně utažená.
"To se ještě uvidí, haradskej."

Kořist se skrývala za dalším rohem. Ale jakmile ho dostihl, jakmile byl dost blízko, aby se dotkl cípu jeho šatu, Laurent mu s tichým smíchem vyklouzl.
"Budeš se muset víc snažit!"
"Jen počkej!"
Jeho oběť byla sice mrštnější, ale na Damenově straně byla znalost terénu a delší nohy. Navedl ho do slepé chodby a s výkřikem triumfu si ho přehodil přes rameno.
"Myslím, že jsem vyhrál! Teď si s tebou budu dělat, co budu chtít..."
"Jaké utrpení. Počítá se to jako výhra, když se kořist ráda nechá chytit?"
"Já budu počítat jako výhru, když se přesunete do soukromí," zabručel Nikandros.

Mé srdce se sevřelo bolestí a strachem, když ho můj syn přivedl do sídla našeho kmene. Vysoký, s šedýma očima a bledou pletí, působil jako zjevení.
"Zachránil mi život, matko! Zabil lva, který mi chtěl roztrhnout hrdlo! Musíme mu poskytnout pohostinství!"
Můj syn byl příliš mladý, než aby pamatoval ohnivé Oko a temnotu. Nestál u bran Bílého města, když hořelo. Doufala jsem, že nedělám chybu.
"Vítám u nás vzácného hosta. Posaď se u našeho ohně, pověz nám o svých cestách... Jsi daleko od domova."
Čekala jsem slova plná pohrdání a výsměchu, ale cizinec jen přikývl a posadil se.
"Děkuji," řekl.

Už to oddalovala příliš dlouho. Na psacím stole seděly dva dopisy, o kterých stále neřekla svému manželovi.
"Drahá Lizzie, určitě ti nebude vadit, když s mým drahým Wickhamem přijedeme, že ne?" stálo v jednom.
"Přijedu i spolu s Kitty a Mary, tatínek plánuje zůstat doma. Tvoje mamá," stálo ve druhém.
Nejhorší bylo, že její muž byl v posledních dnech z neznámého důvodu nabručený. Jindy by se tomu společně zasmáli, ale teď se jí bůhví proč vyhýbal.
Překvapením nadskočila, když se najednou objevil ve dveřích.
"Já už to prostě nevydržím, musím ti to říct. Teta Catherine se rozhodla, že nás navštíví!"

Odpolední porada byla v polovině přerušena příchodem malé Hennike, která byla následována svou nešťastně se tvářící chůvou.
"Chci podat formální stížnost," pronesla vážným hláskem. Několik členů Rady se pod vousy uchechtávalo, ale Laurent se ke své dceři sklonil a odpověděl jí se stejnou vážností:
"A čeho by se stížnost měla týkat, vaše veličenstvo?"
"Kvalita pastelek v této zemi je naprosto otřesná. Žádná hnědá není dost tmavá!"
"Říkala jsem jí, ať použije černou, ale nedala si říct!" lomila rukama chůva.
"Nemůžou použít černou!" protestovala Hennike. "Chci nakreslit tatínka pořádně! Všechny ty tělové barvičky jsou moc světlé a černá je moc černá!"

Na začátku byli tři. Jak často příběhy začínají podobnými slovy.
Vzpomínala na to jako na nejúžasnější léta svého života. Spaní pod hvězdami, vůně lesních bylin a horkého vývaru, skvrny od inkoustu, když jí vedl ruku a učil jí psát.
Pak přišlo pronásledování. Jiskry v temnotách. Dveře se zavřeli.
Byli dva.
Výkřiky plné bolesti a vzteku. Boj, ve kterém nešlo vyhrát.
Zůstala sama.
Jak vůbec můžete jít dál, když se kolem vás svírají chladné zdi a vše je plné beznaděje?
Ale na to, aby člověk přelezl zeď, přece magie není potřeba. Stačí provaz, dostatek odhodlání a možná pomocná ruka.
Byli dva.

AVENGERS opět dokazují, že jsou nekontrolovatelnou silou ohrožující běžného OBČANA!!!
New Yorská dálnice připomínala celé pondělí dopoledne tlačenku, když se obyvatelé New Yorku pokoušeli dostat do zaměstnání, ale bylo jim v tom zabráněno KAPITÁNEM AMERIKOU! Ukázalo se, že údajný "ochránce Ameriky" na své motorce BRZDÍ PROVOZ a provádí NEBEZPEČNÉ MANÉVRY!
Byl zadržen policí, a svědkové uvádějí, že slavný Kapitán Amerika zcela POSTRÁDÁ ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ! Jak mohou autority dopustit takové porušování zákonů? Není Avengers nic svaté????
Náš tajný zdroj z okolí Kapitána to komentuje takto:
"Byl postrachem silnic před válkou i teď, a až ho příště uvidím, ať si mě nepřeje!"

Kdy vlastně skončilo tvoje dětství?
Když se krev tvého bratra vpijí do bitevního pole spolu s tvými slzami.
Když ti strýc říká, že už jsi přece velký chlapec a můžeš s ním jít do ložnice.
Když už jsi až příliš starý a jsi v jeho posteli nahrazen mladším chlapcem.
Když před tebou stojí tvůj úhlavní nepřítel.
Když pod tebou padá kůň a tobě náhle dojde, že tahle hra bude o život.
Už dávno nejsi dítě. A přitom zákon tvrdí, že nejsi dost starý být svým pánem.
Tvé tělo ještě nedosáhlo 21 let, ale tvá mysl je starší než celý věk.

Dokonce i kouzelníky mate nekonečný počet našich druhů, nicméně stručně řečeno, existuje pět základních kategorií duchů, od nemocnějších po nejslabší: máridi, ifríti, džinové¹, folioti a šotci.
¹ Samozřejmě, stejně jako s jinými magickými termíny, slovo "džin" britští mágové ukradli, pardon, převzali od arabských kouzelníků. Nemá tedy nic společného s ginem na dně láhve ani s džínami, které jsou samozřejmě mnohem mladší než naše existence a přirovnání k nim mou osobu silně uráží. Zatímco zcela jistě jsem bytost, která se snadno skryje lidským smyslům, není na mě nic modrého ani jalovcového. Poslední člověk, který se něco takového pokusil naznačit, skončil vskutku nepěkně.

Kéž by všichni raci zmizeli, říkáš si v duchu. Stopy raků v tvojí mysli, prsty tančí, přibližují se a oddalují se, zpívají pořád tu samou písničku.
Plíží se ve vzduchu jako nožky s klepety, kousají, sekají, ničí. Jdou tam, kde je nečekáš, vylezou zpoza rohu v nejméně vhodnou chvíli.
Jako nůžky přestřihnou nitku života. Kolik ještě dní, měsíců, roků?
Kradou teplo tvého těla, smích z tváře tvojí matky. Trochu beznaděje navíc, trochu připomínky, že život je neúprosný.
Nebude žádná důstojnost stáří, jen pomalý úpadek, lámání kostí a bolest.
Čí je to vina?
Račí vina.
Rakovina.
Tvoje ruce tě nenechají zapomenout.

Přivedli slepou dívku k lesní studánce. Ledová voda prýštila ze zdroje, lesknoucí se na ranním slunci.
"Krásná panno, očisti si své oči ve vodě léčivé. Zrak se ti navrátí, štěstí spolu s ním! Konečně se uvidíš v odrazu zrcadla!"
Dívka se sklonila nad vodou a oči své omyla.
Když zvedla hlavu, stékaly jí slzy po tváři.
"Já... já vidím!"
"Zázrak," volali, "zázrak!"
"Vidím hloupé klišé, které říká, že lidé, co nevidí, nemůžou být šťastní! Nepotřebuji vidět obličej svůj, stačí mi zvuk mého hlasu a vůně lesa. Tato voda léčivá není, nebyla a nebude."
Nevidomá dívka odešla s hlavou hrdě vztyčenou.

O Černém generálovi se toho říkalo hodně. Nikdo si nebyl jistý, kde se vlastně vzala jeho přezdívka - zda to byla barva jeho tmavé pleti, černé brnění, které nosil, nebo snad...
Říkalo se, že jen královým bastardem. Že kdyby byl legitimní, už dávno by seděl na trůně.
Říkalo se, že si do lože nebere ženy.
Generál se usmál, jeho bílé zuby zářící ve šeru a v očích zvláštní záblesk. Jako by přesně věděl, na co Théodore myslí.
"Chci tě jako podřízeného, samozřejmě. Dobrých velitelů není nikdy dost, pokud jsi ochotný změnit strany."
"Jenom jako podřízeného?"
"Zbytek... by se domluvil dle situace."

Dnešní lov byl úspěšný. Nalezené součástky by jí mohli dát tak dvě porce, když bude mít štěstí.
S úsměvem chtěla naskočit na svůj speeder, když tu uslyšela kroky.
"Taková květinka sama v poušti? Tolik součástek přece nepotřebuješ. Můžeš se s námi podělit."
Otočila se. Dva sběrače stojící před ní nepoznávala - museli být na Jakku noví. Hodně noví.
Popadla svoji hůl a zaútočila dříve, než stihli zareagovat.
"Nejsem. Žádná. Květinka," procedila skrz zuby.
Samozřejmě nevěděla, co to slovo znamenalo - něco zeleného, možná? Ale způsob, jakým to řekli, jí dal jasně najevo, že šlo o hnusnou nadávku.
Udělala s nimi krátký proces.

"Nečekal jsem, že pošlou vyjednávat příměří někoho z nízkého rodu," ušklíbl se muž, kterému říkali Černý generál.
"Nejvyšší vedení je mrtvé. Velitelem armády jsem teď já," řekl ten druhý.
"To by vysvětlovalo, proč vaše vojska nyní vzdorují o tolik lépe." Možná mají i šanci na vítězství, dodal si v duchu.
"Na rozdíl od nich nepošlu svoje vojáky na smrt kvůli hloupé pýše. Nabízím cokoliv je v mých možnostech, aby zavládl mír."
Generál si ho dlouze prohlédl. Některé lidi jste nechtěli jako protivníky na bitevním poli. A pokud vám sami nabízeli, že se vzdají...
"Cokoliv, říkáš? V tom případě chci tebe."

"Jak je to možné? Ten proradný kojot ode mne dostal kulí do zad. Nechal jsem ho ležet uprostřed vyprahlé pouště jako potravu supům," zavrčel Sunkáč Kid.
Kdysi dávno byli on a Trpaslík jedna ruka. Partneři ve zločinu, pánové západu, postrach dostavníků a bank.
Jenže pak ho Trpaslík zradil. Chtěl víc. Pokusil se Sunkáče okrást - a takový prohřešek nelze odpustit.
Sunkáč v mysli stále viděl svíjejícího se Trpaslíka, prskajícího krev a nadávky.
"Já se vrátím, Sunkáči Kide! Vrátím se mocnější než dříve a ani tvůj rychlý kolt tě neochrání před mojí pomstou!"
Zahřmělo. Zdálo se, že Trpaslík nelhal. Ale... jak přežil?

Přišli, oděni v železe a oceli, se zlatou touhou v očích.
Na jejich straně stála nemoc a lež. Stál na ní šepot o barbarech a divoších, knihy o našich zvycích psané lidmi, kteří nás nikdy nepotkali.
Zasypali nás olověnými kulemi, vzali nám naše bohy. Naše děti. Naší zemi.
Nazvali nás jedním jménem, aby nás mohli lépe nenávidět.
Jsme pro ně jen vzpomínkou, nad kterou je snazší přivřít oči. Ale my jsme ještě tady. Nejsme poznámkou pod čarou v učebnici dějepisu. Jsme živí a nebudeme mlčet.
Přišli oděni v oceli a teď volají "Zatracení imigranti, vraťte se odkud jste přišli!"
Ha.

David Cyprian byl komorníkem, který plnil příkazy ještě dříve, než byly vysloveny. Někdy ještě dříve, než se zformovala myšlenka, že by snad takový příkaz mohl existovat.
A pokud to vyžadovalo strkat prsty do milostného života jeho zaměstnavatele, budiž.
Cyprian viděl, jak moc si Lord Richard dělá starosti o svého bývalého milence. Pan Dominic Frey měl jisté potřeby, které obyčejný vztah nenaplňoval.
Inu, nebylo nic jednoduššího, než zařídit místo, dostatečně diskrétní, a poprosit majitelku o sehnání osoby, která by ony potřeby sdílela. Netřeba vyměňovat jména, pouze zajistit setkání jednou týdně a vše je vyřešeno.
A Lord Richard přišel na jiné myšlenky...

Jeho nejlepší kamarád za ním opět přišel s tím typickým pohledem, který říkal "Mám problémy ve vztahu a potřebuju panáka".
"Nech mě hádat," povzdechl si Nikandros. "Blondýnka, intelektuálka, s ostrým jazykem, zlomila ti srdce."
"Ne tak úplně," protestoval Damen. "Tentokrát je to chlap. Potkali jsme se na Grindru. Ale jinak..."
"Blondýn, intelektuál, s ostrým jazykem? Damene, to už je trapný."
Jeho přítel se tvářil ještě nešťastněji než obvykle. "Tak moc jsme si sedli... A pak se ukázalo, že je to brácha Augusteho."
Nikandros se málem zadusil na panákovi.
"Toho Augusteho? Jak jsi ho autem..."
"Srazil. A co to nepřežil. Jo."

Často na to myslela - na onu osudovou noc uprostřed lesa, kdy se odplížili od ostatních, opojeni vítězstvím a myšlenkami na lepší budoucnost, a pomilovali se na mokrém mechu. Byla to vlastně jen hloupá náhoda, že zapomněla, kdy si naposledy vzala pilulku.
Hloupá náhoda, která změnila všechno.
Občas té noci hořce litovala. Věděla, že by neměla. Dobré matky nelitují toho, že se jim narodilo dítě.
Možná proto, že nebyla dobrou matkou, se to všechno tak pokazilo, říkala si. Měla být opatrnější. Měla dávat víc pozor. Měla méně pracovat. Měla...
Jak se vůbec vyrovnáte s tím, že váš syn zabil vašeho muže?

"Já se z toho snad zblázním, Perenello! Požádám Albuse, aby mi na něj dal pozor a co on udělá? Nejdřív ho z banky vytáhne ten... Hagrid - nic proti němu, miláčku, ale expertní kouzelník to opravdu není - a pak ho Albus šoupne někam do školy za údajně perfektní bezpečnostní opatření! Pcha, tak perfektní, že je přechytračí banda prváků! U Merlina, no mám já tohle zapotřebí? V mých 665 letech?"
"Drahý, klid, máme dost zbylého elixíru na to, že i když kámen zničíme, té poslední knihy Písně ledu a ohně se dočkáš."
"To ano, ale co další série Sherlocka?" zabručel Nicolas Flamel.

Když jejich kapitáni odešli, seběhli se francouzští dráčci do kroužku a začali dělat to, co draci vždy dělají, když je jich více na jednom místě. Drbat.
"Slyšel jsem, že prý maj Briti nového draka! Těžkou váhu!"
"Kde by ho prosím tě vzali?"
"Já ho viděl, já ho viděl!" volal s nadšením jeden z kurýrních draků. "Takový druh určitě neznáte, celý černý, obrovský, a chrlí létající zvony!"
Ostatní draci na něj zmateně pohlédli.
"No, on když přiletí a zakřičí, to je jak všechny zvony najednou! Hrooooozný zvuk!"
"Takže má hodně hlasitý jekot?"
"Tak hlasitý, až se dřevo bortí a dělají vlny!"

Ostatní se nad ním rozplývali, jak je ochotný a obětavý, že se o ní stará. Jenom ona věděla, co se děje za dveřmi jejich bytu.
"Radši bys měla držet hubu," řekl jí. "Beze mě se o tebe nikdo nepostará."
***
Ptali se jí, jestli je něco v nepořádku, ale ona jenom kroutila hlavou. "Nerozumím, jsem neslyšící," ukazovala. Stál za ní s prstem na rtech.
***
Necítila ho, stejně jako necítila své nohy. Cítila ale hořké ponížení. Když ho nechám, možná mi pak vrátí vozík...
***
Měla tělo ženy, ale mysl dítěte.
Než se jí začal dotýkat, řekl jí: "Psst, bude to naše tajemství."

Proč utajených? Protože všechna tato drabblata mají utajený fandom v rámci pointy... A také si jich moc lidí nevšimlo - což je škoda, protože jsou skvělá a rozhodně si pozornost zaslouží! :)
What Goes Up, Must Come Down od estriel
Teď to určitě vyjde od Marka
A zase nic od Crossover
Na začátku konce od Ness
Smrt není konec od Scully
Dvanáct nestačí od angie77
Moje zahrada od Jacomo
Souboj chutí od Smrtijedky
Nahliadnuť do duše skrze reč od Urrsari
Ti, co nikdy nic nenapsali od Hippopotamie
Oživení od Daina