Moje články

Je příjemný večer, ideální k hraní her v dobré společnosti.
Pak váš přítel spokojeně zkříží ruce, zazubí se na vás a zavyje: „Šach mat!“
Namítnete, jestli si je jistý, a on, že mrtvého krále přece pozná.
Vzápětí trhne uchem.
Cosi dopadne na střechu a za oknem se sype zdivo.
Oba zvednete hlavy. „Ne.“
Ano. Oknem se dovnitř vřítí rozzuřená masa, šachovnice letí vzduchem, vy letíte vzduchem…

Thovt ze sebe setřásá omítku, zatímco Anubis vysvětluje: „Volal jsem šach mat, ne Sachmet.“
Lví bohyně cosi omluvně zavrčí.
Šachy jsou hra určená pro dva hráče, ale počet hledačů roztroušených figurek není nijak omezen.

Někdy je kouzelníku dána do vínku velká moc a vstoupí do služeb vévodkyně.
Jindy jim velká moc není nic platná. Umíte promlouvat k tornádům, jenže bydlíte ve městě, kde tornáda nehrozí, jak je století dlouhé.
Potom jsou tu kouzelníci vládnoucí maličkostmi.
Mona by se moc ráda zeptala staré dobré Molly, jak zjistila, že umí přimět mrtvé koně k pohybu.
Samotná Mona netušila, že má magické vlohy, dokud nepřesvědčila pokažený kvásek, ať neumírá.
Kvásek od té doby vzkvétal a pečivo bylo lahoda sama.
I když by zákazníky nejspíš odradilo, kdyby věděli, že Mona v místnosti s kváskem občas nachází krysí kůstky.

Kateřina: Budu milující manželkou prince Artura a matkou jeho dětí. Přijmu povinnosti budoucí královny s úctou a pokorou.

Anna: Budu milující manželkou krále Jindřicha a matkou jeho syna. Synů, pardon.

Jana: Budu se věnovat svým synům a pokusím se pomoct dcerám krále (kterého vroucně miluji). Budeme cestovat za zdravým povětřím.

Další Anna: Přežiju. Naučím se plynně anglicky a povedu svůj oslnivý dvůr.

Další Kateřina: Přežiju? Mám dopomoct svému rodu z chudoby na výsluní a dovést Anglii zpět ke katolické víře.

Třetí Kateřina: Vdám se za muže, kterého miluji. Konečně.

Kdyby nám to nevyšlo, založíme za 500 let úspěšnou dívčí skupinu.

„Slyšte mě všechny slavné rody, první i poslední potomci Heimdalla! Ukryté ej, je hadí vejce v nitru hory. Prázdniny končí ve středu. Mája mi pomůže. Ne, včela. Ségra. Jenže larpuje. S mámou jsme byli ve Španělsku, než se táta zdekoval. Na Costa kůže je pes podsvětí Garm a tvůj meč žízní, Paní koček. Mikeš má hrdinský sklony. Malé školáče otvírá Atlasovi dveře. Babiččino číslo…“
„To je všechno hezké,“ pravila Freyja a poplácala Honzu po tváři, „ale já se tě ptala, kolik ti ukazuji prstů.“
„723…“
„Takže nejen že jsi spadl ze Stromu světa, ale ještě sis lokl ze Studny vědění.“

Šárka držela sestru za ruku a prodírala se proti proudu maškar. Nebo aspoň zůstávala na místě, zatímco se je rozdováděné okostýmované postavy snažily unést na vyzdobené náměstí.
Když do ní strčila kobyla z pruhovaného povlečení, Šárka jí málem dala herdu.
„Prý že kobyla má malý bok,“ ucedila ke Kláře.
Sestra jí stiskla ruku a Šárka spustila volnou pravici k boku.
Kde měla ještě před chvílí měšec.
Zloděje nenajdou, i kdyby se dav zázrakem rozplynul.
Šárka si představila, jak poberta sáhne do měšce, vytáhne z něj rozchechtaný bludný kořen.
A zjistí, že ho kořen přenesl doprostřed pouště na druhém konci světa.

Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole.
Bába Louhi nohy dlouhý na stolek si položila.
V jedné ruce korbel piva, v druhé ruce krokodýla.
I já jsem tam tehdy byla, do reje se vypravila,
nevěstu jsem pozdravila.
Nevěstu bílou jako sníh navátý v mých šlépějích.

Sluhové měli sojčí nohy ba i k letu ptačí vlohy.
Nemeškali a co chvíli v pícce ježky přiložili.
Starosvati písně pěli a v kole mě roztáčeli,
až jsem padla na podlahu – čepovali silnou vláhu.
Zpod stolu se vydral kocour vystříhaný dohola.

Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máků voní.
Nevěsta je mrtvola.

Musí být dvojnásob opatrná. Tichá voda na cestě do Řekotočí.
Hledají ji jako uprchlici a… Teď jsem králokatyně!… a jako zlovlčici.
Mezi Řekotočím a ní však stojí nepřátelé.
Jako dívka se za bratrem a matkou nedostane, ale jako vlčice před ně nemůže předstoupit.
Sansa má strach, že zůstane ve zlovlčím rouchu nebo že se ve spánku změní v děvče a najdou ji tak lovci.
Kéž by ji našel Šedý vítr. Nebo Robb. Umí se Robb proměnit jako ona?
A co její paní matka?
Uf, ještěže se tehdy nezměnila v pstruha. Joffey by si ji dal jistě upéct, ani by nemukla.

Vlní se hebce v lesní tůni,
šupiny sčítá novoluní.
V meandrech hladí zimostráz,
pak zuby znovu zkouší hráz.

Rozvírá žábry do věčnosti,
ve tmě všech tem zná staré kosti.
Člověčí ryba, rybí člověk snad.
Jeskyní se vine jako obří had.

Hluboko vskrytu víry rozechvívá
bytost bez očí, leč stále živá.
Ozvěna se ztrácí, mizí stíny,
přesto vždy najde tělo obětiny.

Na dně studny mezi střepy
stvoly řas si hnízdo lepí.
Možná žena, co tam žije,
o půlnocích češe si je.

Za víčky dál z očí stéká
nevědomá prudká řeka.
K čemu háčky, k čemu sítě?
Tichá voda najde si tě.

Sigyn zkusila zachytit padající sklenku. Koneckonců poslední desetiletí žonglovala s nádobím.
Jenže její ruka byla příliš malátná a sklenka rychlá.
Loki, který dosud klímal na židli vedle jejího lůžka, procitl.
Zkusil ji vzít za ruku.
Když sykla, zase ji pustil. „Promiň.“
„Ta whisky byla jenom pro inspiraci,“ vysvětloval spěšně. „Napadlo mě: slad, obilí, vlasy Sif, životodárná země. Denně čerstvá vejce sedmera ptáků.“
Musela uznat, že nemocniční pokoj skutečně změnil v lán. Ke stropu nad ni zavěsil sbírku vajec, kapačku popsal runami.
„Nikdy předtím jsem nikoho neoživoval. Je to spíš… zadržení. Retence!“
Kdyby ho teď kousla, ocenil by ten zombický vtip?

Ovečko černá, kam ses ztratila?
Co když tě tmavá vlna zalila
pod útesy na pobřeží,
které maják měsíc střeží?

Ovečko černá, kde tvůj zvonek cinká?
Jeho tón tě vede odmalinka.
Zní možná někde v dračím břichu,
v chřtánu vlka, v trollím smíchu.

Ovečko černá, slyš můj hlas.
Volám tě nocí zas a zas.
Moře i nebe oči klíží.
Venku se kradmé kroky plíží.

Ovečko černá, znám tě od jehňátka.
Ponechám ti otevřená vrátka.
Přivolám tě zpátky k nám
všemi kouzly, která znám.

Písnička tichá, slza soli,
pak třikrát udeřit mám holí.
Na pomoc ti vyšlu tmou
bílou vránu s lucernou.

Každodenní rutina znamená intenzivní nacvičování choreografií a zpěvu a přípravu na vystupování. Volný čas? Proč ho nevěnovat pro změnu cvičení, aby si idol udržel postavu snů?
Pokud se hvězda chce věnovat rodině, nebo dokonce založit vlastní, má počkat, dokud nebude za zenitem a už nebude schopná udýchat písničku při ladných otočkách.
Dokonalý vzhled, dokonale zvládnuté operace, striktní dieta.
Jistě, krev a životní síla fanoušků jsou povolené. Ale nepřehánějte to. Kdo má potom obcházet a plácat po rukách ty zemdlené smrtelníky?
Pokud ovšem nejsou po ruce fotografové. Dobrá propagační fotografie se vždycky hodí.
Žádný div, že korejské mediální scéně kralují démoni.

Možná by měla tvrdit, že ho poznala i v žebráckém převleku. Že se v jejím srdci rozehrála tajná struna, která celé roky mlčela. On však před ní dosud odvracel zrak. Oči by ho mohly prozradit.

A protože snadno nevěřila – a aby mu jeho lest aspoň maličko oplatila –, navrhla, že nechá přenést jejich manželské lůžko, aby na něm mohl spát prozatím sám.
Když namítl, že ho osobně vytesal z kmene olivovníku a ten měl pevné kořeny, Penelopé uchopila jeho tvář do dlaní. Hladila mu palci vrásky u očí. I slzy. Teď jí pohled oplácel a najednou ani na jejích vráskách nezáleželo.

Je pozoruhodné, kolik z Tovina světa zná z knížek a ilustrací a kolik z vyprávění. A pak, což je ten nejdůvěrnější a nejdůvěřivější pocit, kolik z něj objevila při jejich společných chvílích a výpravách. Někdy narazí na místo, okamžik, které působí jako Toviny obrázky. Lesní zákoutí, obnažené kosti ostrova, její vlastní dlaně s mozoly od vesel nebo modré od borůvek.
Když jí Tove ukáže skicu nové postavy, osůbku v pruhovaném svetru, s čapkou na hlavě a dýmkou u boku, která se objeví uprostřed zimy a dělá společnost osamělému muminkovi, Tuulikki se musí smát.
Dobrá, bude tedy součástí všech Toviných světů.

Otázka číslo pět: Která fontána získala v naší soutěži nejvíc bodů?

a) pokladnička prasátko napojená na zahradní hadici

b) soustava fontánek s rybkami, neboli rybí soustava fontánek, čili soustava s fontánkami pro ryby (vše plastové; charakteristický konejšivý zvuk: kurrurrurru bublururrurru)

c) do půl těla svlečený Alex s hráběmi v ruce pózující coby vládce moří Neptun

d) do půl těla svlečený Alex se dvěma trychtýři napojenými na zahradnickou hadici pózující coby mořská panna

e) do půl těla svlečený Alex v choulostivé kompozici s Rhodem Gilbertem, který mu pomocí plastové lahve tvoří vodotrysk u obnažených zadních partií

Otázka číslo sto dvacet sedm…

„Příteli.“
„Jáhne,“ odpověděl muž. Jeho výraz jasně dával najevo, ať na nějaké přátelství zapomenu.
Stejně výmluvně spočinul rukou na jílci meče.
„Nemůžeš dnes a denně pobuřovat své chlebodárce,“ pravil jsem.
„Souhlasím. Můžu je pobuřovat i v noci,“ prohlásil a položil nenuceně nohy na lavici.
Usoudil jsem, že si nepřisednu.
„Právě noční reje ti kazí pověst. Slyšel jsem… že maluješ zpustlou ženštinu jako Pannu Marii.“
„Hej, je to dobrá ženská!“
Najednou stál blízko. Bezděčně jsem polkl, protože o něm šly ještě jiné, veskrze zvrácené zvěsti.
Když se ke mně sklonil, zatajil se mi dech.

A tak mi Caravaggio čelem rozbil nos.

Modrý koník byl obraz, tudíž nedostal dopis, když jeho malíř zemřel.
Dostal druhé datum na informační štítek.
Lidé v galerii začali zmiňovat slova „velká válka“, „Verdun“, „hrdina“. Koníka napadlo, jestli měl malíř nablízku koně, když zahynul.
Koník se snažil nehybně stát, nevěsit hlavu, když byla řeč o hrdinství.

„Uteč!“ řekli mu jeho sourozenci. „Tohle není výstava, ale...“ „Past!“ křikl bratr. „Zachraň se,“ varovala sestra. „Tohle je válka.“
„Prý jsme ‚zvrhlí‘, ‚podpal‘, ‚mazanice‘!“ řehtali všichni čtyři.
Koník se zaraženě nechal zahnat.
Už je znovu neviděl.

Koník dočista ztuhlý tiše čekal, zatímco svět venku burácel.
Válka, past, podpal.
Dostane taky druhé datum?

Snažila se rozplést vzpomínky. Východ slunce k tomu nabádal. Žízeň. Vodu. Pro změnu vodu. S kapkou citronové šťávy, dodal způsobný hlas v její mysli.
Vybavila si své večerní sousto.
V jednu chvíli byla na vyjížďce a dívala na své křečovitě zatnuté ruce. Pak někdo křičel, ale ona to nebyla. Protože dopadla dlaněmi do trávy. Zničehonic přišla k těm nejkrásnějším drápům. Chlapec – Joffrey, upřesnil ten tichý hlas – už ji nedržel za vlasy.
Teď popadla ona jeho. Za hrdlo, rozhodlo její nové tělo.
Rychle pryč. Další moudré rozhodnutí.
Na čtyřech nohách poběží snáz než ve střevíčcích.
Až domů.
Čí domov to byl?

V podhradí i v zazahradí
všichni lidé spali.
V hospodě se nezadaní
vlkodlaci prali.

Strašné zvěsti i pověsti
z dávných dob v té dáli
do hlav spáčů cestu klestí,
ba i klíny valí.

V záhumenku malé obře
smrká snad už potřetí.
Tvrdí však, že bá se bobře,
až když kýchne, odletí.

Černý plivník v měchy duje
a brousí si ostruhy,
z dřezu pilník vytahuje
na své četné neduhy.

Hejkal jakýs rozespalý
sápe se hned po peru.
Ne že by na to byl zralý,
přesto chce psát operu.

Komu svěřit hlavní roli,
ze které až uši bolí?

Zahrabané hraběnce!
Umučené mučence.

„Králi,“ pronesla úpěnlivě královna Anna a padla před manželem na kolena, jako kdyby chtěla vzpurné měšťany bránit vlastním tělem, „smiluj se nad Londýňany. Učiň tak z lásky ke mně.“
Richard byl vmžiku na nohou a pomohl jí vstát.
„Ty před nikým klečet nesmíš, má paní,“ řekl rozpačitě. Napadla ho jedna výjimka, ale prozatím tu představu zahnal.
„Vyslechneš mou pokornou žádost o milost?“
„Už se stalo,“ zašeptal.
„Mám připravený proslov,“ upozornila ho. „Odkazy na Písmo svaté a příklady z klasiky.“
„Dobrá, sem s ním. U okna stojí hlouček psavců. Budou tvoje odkazy milovat.“
Po oné šťastné přímluvě královnu milovalo celé město.

Jsme laskavost sama. Přinesli jsme dary – šperky, zlaté skříňky, vzácné ptáky ve zdobných klecích.
Pravda, jednoho, dva jsme od té doby snědli.
Náš hlad stále narůstá.
Vyrovnáme se s pár stříbrnými vlasy, jež se jí objevily ve vlasech, ačkoli bychom mohli nadbíhat o polovinu mladším dívkám.
Jsem ochotni přehlédnout vrásky kolem očí i tu nespokojenou, která jí občas zatěká v koutku úst, když se milostivě věnuje hostům.
Dopřáváme jí iluzi volby i její věčné ženské práce.
Je tu ten chlapec, ale od nového vůdce smečky se přímo čeká, že zabije lvíčata svého předchůdce.
Milujeme tvou ženu, Odyssee. A tvůj trůn.

Není úplně snadné vykrást se z paláce.
Ukrást čas, který má věnovat poddaným, rodině. Otci, u kterého se dobré dny střídají s plíživou svazující tmou.
Jenže kromě toho, že je král, je taky čtrnáctiletý chlapec.
Neměl by se cítit jako zloděj, když chce strávit část odpoledne se svou nejlepší kamarádkou.
Která ovšem dává přednost titulu učitelka.
A tak jí předvádí své lukostřelecké umění.
Probírají spolu strategie, válečné i diplomatické. Někdy hrají deskové hry.
Nebo jako teď sedí na břehu a povídají si o krajích za mořem.
Dokud Athéna rázně neprohlásí: „Odyssee, čeká nás další bojový trénink a pak mentální gymnastika.“

Zadul svatý roh Gjallarhorn svolávající k poslední bitvě světa Ragnaröku.
Valkýry narychlo sedlaly, Ódinovi i Freyjini válečníci se zmatečně snažili popadnout pokud možno vlastní zbroj a nacpat se do ní.
Když z toho mumraje bohové konečně vyklouzli, vpadli do hlásky strážce Ásgardu Heimdalla a zasypali ho otázkami.
Ten na ně zamžoural s klůckem v jedné ruce a s Gjallarhornem v druhé. „Jen jsem ho trochu profoukl. Byl celý zaprášený,“ vysvětlil.

Měsíc poté zařinčely zlaté poháry v hodovních síních a ze stromu světa padaly vrtulky nažek, zatímco se vůkol nesl odosobněný Heimdallův hlas:
„Zkouška Gjallarhornu! Zkouška Gjallarhornu! Právě probíhá zkouška Gjallarhornu!“

Vlak zastavil uprostřed země nikoho. Strhla se vánice.

„Konec světa,“ prohlásila elegantní žena a pohladila kočku, jež se jí ovíjela kolem krku jako živoucí límec.
„Představoval jsem si ho jinak,“ podotkl válečný veterán. Protézou na místě pravačky zamyšleně zaťukal na okenní rám.
„Míň osobní?“ řekl mohutný topič, který se hodiny snažil údery kladiva přivést soukolí k rozumu.
Ve vedlejším kupé seděl pod dohledem přísného jednookého generála slepý mladík obviněný z vraždy.
V dalším spočíval jeho mrtvý bratr, jemuž právě muž s jedinečným knírkem vytáhl z hrudi…
„Le gui, podivuhodná zbraň.“
„Jmelí?“ užasla jeho bledá pomocnice.
„Exactement, mademoiselle Sigyn,“ odvětil Cernunnos.