Moje články

Šedý kraj měl hlad. Ozvěna střelby v něm sice utichla a rozpukanou, rozježděnou zemi vystřídaly kopce pokryté prachem, ale vítr, který ho přesíval, občas odhalil kus děla nebo chuchvalec ostnatého drátu.
Šedý kraj navíc neodbytně šeptal: „Tady máš své stádo.“ Navál Koníkovi do nozder oblak popela. „Malá zpotvořenino. Vzal jsem si je. Vzal jsem si tvého malíře. Vezmu si i tebe.“
Modrý koník věděl, že tu nemá být. Ale detektivní instinkty u něj přebily ty koňské.
Hrábl kopytem a zanechal v prachu modrou čáru.
Zvedl hlavu. „Obviňuji tě z pokusu o maření vyšetřování.“
A rozběhl se proti tomu nekonečnému nic.

Kdysi milovala prince Joffeyho a obdivovala jeho matku. Královny a budoucí králové přece zasluhují úctu.
To „kdysi“ nebylo tak dávno, jak by si přála. Pořád ji bolelo srdce při vzpomínce, jak jí náklonnost oplatili tím, že popravili jejího otce.
Ser Loras jí na turnaji daroval růži. A do jejich dalšího setkání na to dočista zapomněl.
Lady Margaery se těšila, že budou sestry, až se Sansa přivdá do jejího rodu. Jakmile z toho sešlo, Tyrellové ji zapletli do královraždy.
Když ji teď její snoubenec Harry Hardyng nazval „Malíčkovým bastardem“, usoudila, že už se nechce zavděčovat.
A musí své srdce lépe chránit.

Alenka se cítila dobře, ale uznala, že jistota je jistota, a nechala se pozorovat lékaři.
Malý archeolog Rrr byl spokojený, že může znovu nosit oblečení. „Nic proti domácím kočkám, ale připadám si o něco civilizovanější,“ prohlásil.
Stáli u okna a sledovali mizející planetu Coleidu. Pořád bylo neskutečné vidět na ní místo rozvalin splývající světla nočních měst.
„Ještě tě mrzí, že ti nepostavili pomník?“ zeptal se Rrr.
„Stejně by mě nejspíš vysochali, jak šplíchám na lidi voňavku,“ odpověděla Alenka.
„Podle mého odborného názoru,“ řekl Rrr, „je planeta plná lidí, kteří díky tvému zásahu nevymřeli na mor, ten nejlepší pomník na světě.“

Noc je jasná. Měsíc se potměšile uculuje. Muž seskočí do zahrady a uvědomí si, že noc je taky až moc klidná. Srdce mu bije tak, že to musí být slyšet široko daleko.
„Předtím to vyšlo,“ říká si. „Vždycky to vyšlo. Proč by to dnes mělo být jiné?“
Ale tep se mu nijak nezklidní.
Prochází mezi záhony. Občas zavadí o ježaté listí nebo o trny. V tu chvíli má pocit, že ho rostliny zkoušejí chytit. Přidá do kroku.
Jeho žena to jídlo potřebuje.
Už se dostal do té části zahrady, která vypadá téměř obyčejně.
Vydechne a sehne se pro hlávku lociky.

Je to tady! Vrcholný souboj, na který se těšili všichni členové i příznivci naší wrestlingové federace.
Žádné zábrany! Žádné slitování!
V levém rohu temný bojovník s ještě temnější minulostí. Rozhodně ne největší postavou, ale rozhodně největší gotik mezi našimi zápasníky. Zdatný, ve skvělé kondici, a přitom prohnaný… legendární Havrááán!
Davy šílí! Ale někteří fanoušci nesouhlasně křičí a hvízdají.
Havrááán opravdu nemá nejlepší pověst.
V pravém rohu o polovinu menší zápasník. Celý v šedobílé možná působí dojmem střízlíka, ale stačí se mu podívat do krví podlitých očí. Divoký americký berserk!!! Tyrááán krááálovskýýýýý!!!
A do ringu už vstupuje rozhodčí sííííííír David Attenborough!!!

Pestré koule světel se rojily nad ulicemi. Špunti pod nimi nadšeně poskakovali a zkoušeli je chytit. Někteří na ně zkoušeli telekinezi, ale světla jejich snahu většinou ignorovala a hnala se k náměstí, kde se rozprostřela jako velký věnec mezi lampami.
Před kavárnami a hospodami stály stolky se židlemi všemožných velikostí, ale ke konci večera budou hosti stejně sedět, jak se jim zamane. Někteří třeba i někomu na klíně. Mante, který to celé před měsíci spunktoval, vytáhl lyřanskou lyru a začal brnkat rukama i nohama.
Z oblohy se snášela zásobovací loď Adam a světélkovala do rytmu Manteho písničky.
Teda vlastně naopak.

S podezřelými nebyl ani tak problém v tom, že nechtěli zazpívat, jako v tom, jak to podávali.
Vyšetřovatel Ouhrada si musel přinést notes, protože mu z nich všech už šla hlava kolem.
Podezřelý Josef: „Vrah je vyšší než Ludvík, ale má menší uši než Emilka.“
Podezřelá Emilka (ačkoli nebyla na řadě): „Josef lže.“
Podezřelý Karel: „Já mluvím pravdu a vrah je tmavovlasý.“
Podezřelý Ludvík: „Vrah je menší než Berta, ale má vyšší hlas než Josef.“
Ouhrada zabodl hrot propisky do tečky za poslední větou. Tyhlety logické hříčky odjakživa nesnášel. Už teď byl nepříčetně předpojatý proti podezřelým Yvesovi, Zoře a Žofii.

Solveig na úzké horské cestě málem hodila držku.
Bohužel málem. Ke své hrůze najednou letěla déle, než by čekala, ale ne dost dlouho na to, aby stihla pochytit létání.
Propadla větvemi jakéhosi stromu. Pak se její sukně i divoce mávající ruce zachytily o vyčnívající kořeny.
Po chvíli se po horské cestě přehnala hlídka ledových obrů na rampouchových bahnicích. Solveig ani nedutala a visela. Potom na kořen nad ní usedla sojka zlověstná. „Vidíš, jak ti moje požehnání prospívá,“ řekla, poklepala ji křídlem po hlavě a frnkla.
„Ale jak se odtud vyškrábu?“ zabručela Solveig.
Proč musela mít zrovna ona za patrona Lokiho?

Koníček musel uznat, že tohle se lidem podobá. Vzít jídlo a pokud možno ho zaplechovat, aby se k němu nikdo nemohl dostat. Že jde o jídlo, pochytil z výkladu průvodkyně, zatímco potají vykukoval zpoza rámu fotografie, která zachycovala jakýsi polorozpadlý dům.
„Warhol začínal jako komerční ilustrátor a v jeho díle se odráží vliv reklamy…“ vyprávěla průvodkyně.
Koník byl trochu zmatený a nedůvěřivě si prohlížel výřad plechovek na protější zdi. Potom ale pookřál, když skupinka návštěvníků poodstoupila a on za nimi uviděl obraz, který byl portrétem žluté krávy.
Modrý koníček se v téhle neznámé galerii hned cítil o něco víc doma.

„Kiškó, proč?“ vzdychala Lenka nad talířem.
„Přidej si knedlíky,“ řekla jí máma.
„Ty to nezlepší. Nic to nezlepší,“ stěžovala si Lenka. „Nemám ráda koprovku.“
„Kiškóóó,“ kňourala Lenka.
„Je to babiččin recept. Všichni ostatní tu omáčku milujou,“ namítl táta.

Kiška usazená v Zelené síni pokývla hlavou zdobenou věncem z koprových snítek. Manévrovací prostor nebyl zrovna velký, ale dávno zapomenuté bohyně nemůžou být na rozdíl od lidí příliš vybíravé. Kiška brala i skučení nespokojenců jako dovolávání se jejího milosrdenství a vyždímala z něj kapku moci.
Když už se o ní dochovalo jediné úsloví: „Koprovka za novu za tvou skrání přináší Kiščino požehnání.“

U okýnka se ozvalo zacvakání.
Princ zvedl hlavu a zjistil, že to zacvakaly drápy. Už tak chabé měsíční paprsky zastřela silueta liščí hlavy.
„Tady jsi!“ vyhrkli oba.
Ovšem liška to podala klidněji.
„Kde bych asi byl?“ řekl princ a zachřestil pro větší důraz řetězy, kterými sice nebyl spoutaný, ale když už tam tak visely… „Chytli mě, když jsem zkoušel nasadit Zlatohřívákovi uzdu.“
„Něco mi říká, že ne tu obyčejnou, jak jsem ti doporučovala,“ prohodila liška.
„Ne, zlatou,“ uznal princ. „Ty se mi divíš? Všichni vědí, že si z princů jenom děláš… šprýmy.“
Chvíli bylo ticho.
„Chceš říct, že jsem slavná?“

Bohyně proslulá milostnými úlety si očividně neváhá dopřát i jiná sladká potěšení.
Často ji můžete potkat v její oblíbené kavárně, kde je schopná utratit půl Midasova paláce. Brzo jí nejspíš začneme říkat „Kypřanka“ z jiného důvodu.
S takovou slabostí pro zmrzlinu si nebude moc dovolit vystavovat své libové tělíčko v šortkách a bikinách.
Její známí navíc tvrdí, že není přírodní –

Je tady zas! Přímo před mým domem! Už potřetí tenhle měsíc! To nemůže být náhoda! Čtenáři, do háje s bohyněmi! Tohle je skutečná nadpozemská krása.
V příštím článku se těšte na mou ódu na ten nejúžasnější popelářský vůz na světě!

20. století se svízelnými situacemi jen hemžilo. S tím ostatně počítali. Oběť pro budoucnost lidstva byla samozřejmostí, ačkoliv členové výpravy během příprav mise na záznamy z této etapy vývoje lidstva nereagovali vždy s odpovídajícím klidem a odevzdaností.
Války, výbuchy atomových bomb, hladomor, násilí, zemětřesení – s tím vším se pochopitelně při svém bádání dokonale obeznámil.
Přesto ho nyní téměř stejně dokonale zaskočila zločinnost takřka všední.
Zkrátka, někdo expedici okradl o všechny peníze.
„Káťo, Karasi, pokračujte v průzkumu ve městě. Nemůžeme spustit ze zřetele náš cíl. A hlavně…“
„Nenápadně,“ doplnil ho Karas.
„Ne, hlavně levně!“ Akademik Richard jim nešťastně podal poslední bankovku.

„Měli jsme přejít potok,“ prohlásila Žofka. „Je na mapě.“
„Byl, než nám spadla do bahna,“ namítl Tom.
„Tobě spadla do bahna,“ opravila ho Žofka a upravila si světlo na čelovce.
„Navíc to byla stejně past,“ řekl Tom.
„Mapa byla past?“ zeptala se Žofka nebezpečně pomalu.
„Tady je všechno past. Na tý včerejší hře nás nutili pořád běhat a zapamatovat si čísla…“
„Už tady někde mělo být stanoviště.“ Žofka se rozhlížela po temném lese a nechala Toma jeho traumatům.
„…jenom aby nám je Lišák před cílem říkal špatně a pletl nás…“
Žofka se zničeně opřela o kmen nejbližšího stromu.
Smrk mrkʼ.

„Já chci takýýý!“ protestoval klouček. Jeho třináctiletá sestra s copem rozcuchaným větrem zakoulela očima. Přitom se jí v nich zlověstně zablesklo a její matka i babička si od toho hodně slibovaly.
„Zlatíčko,“ konejšila pachole matka. „Ty budeš jezdit na koni s hřívou až pod kolena a kosit saně.“
„Nééé!“
„To jako srážet hlavy drakům,“ vysvětlila matka.
„Nechcííí! Já – škyt – já chci… Baba!“
Pachole se vzápětí vrhlo do památečního hmoždíře a vzlétlo nad chalupu.
Babička poklepala kostlivou nohou o zápraží. „Mno, jestli spadne a dost nešťastně se narazí, tak ho k tomu ženskému údělu budem moct přibrat.“
„Jagááá!“ hulákal nadšeně klučina.

„Vypadají jako rubíny,“ napadlo Šeherezádu. Sáhla si na krk jakoby pro vzácný náhrdelník.
„Už z toho blázním,“ uznala. Schoulila se na lůžku. Čisté povlečení bylo divně tuhé.
„Jako já,“ usoudila. Vezír v bílém plášti odnesl odběrové zkumavky s její krví.
Pořád nemohli přijít na to, proč ji král ještě nezabil. Byli přesvědčení, že to nebude jenom těmi příběhy, co mu každou noc vypráví. Třeba za tím bude krevní skupina, genetická příbuznost, kterou král nějak vytušil, hormony…
Měla by jim naznačit, že jí odběry na čilosti nepřidávají.
Včera se probudila vedle podřimujícího krále.
Ještěže ho uspala dřív než on ji navěky.

Skandál!!! Ríšův románek otřásá monarchií!
Redaktor bulvárního plátku září.
Homo úlet rajcovního Ríši!!! Podezření potvrzena!
Redaktorovi létají ruce nad klávesnicí.
Ríša a Robert na Riviéře!
Redaktorovi brzy uletí klávesa R.
Máme fotky!!!! Strana 1, 2, 3, 4, 6, 7, 8!!!!!!
Nahatá předpověď stranu 5 uhájila.
Skandál! Šok! Odsouzení!!!
Redaktorova klávesnice se nebezpečně zahřívá.
Smutek a slzy!!! Královna Anička předloni málem přišla o život při epidemii. Přijde i o manžela?!
Plátku se nedaří získat fotku plačící královny.
Na té nejnovější se prochází po pláži zavěšená do obou mužů.
ŠOK! Rajcovní Ríša se vzdává trůnu!!!
Koruna připadne nezdravě spořádanému Jindřichovi.
Redaktor pláče.

„Přijde bouřka,“ řekl Janssen a zakřupal zbylým zápěstím. „Cítím to v kostech.“
Strážkyně majáku mu nabídla cigaretu. „Jo, lítající ryby lítají nízko.“
Kolem majáku se prohnalo chlupatý tělo, předvedlo osmičku ve vzduchu a s cáknutím se vrhlo do vody.
„Lítající vydry taky,“ dodal Janssen. „Máš připravený záložní baterie? Krystalický jádro bude tady potřebovat vyměnit. Ať to zas neomráčí všecko živý.“
To se stalo před třiceti lety.
„Podle předpisů…“ pokračoval Janssen.
Podle předpisů byl maják vojenský stanoviště a strážkyně by Janssena měla hnát.
Ale chápala jeho věčný starosti.
Jako jediný pamatoval obě blbý války.
A jako jediný neměl žábry ani křídla.

Letošní DMD se neslo ve znamení záplavy skvělých drabble a hodně mi jich uniklo. Seznamy jsou skvělá příležitost k dohnání četby, a proto také jeden připojuji.

Postverbální společenství od Danae je nanejvýš erudovaná stať o tajemných tvorech z muminího světa, kteří pravidelně vévodí tajemnostním žebříčkům.
Ave se svého Dokonalého zločinu zhostila s pravou pohádkovou brutalitou.
Čespírův Periklův to-do list je výborným připomenutím, že se všechny tyto zběsilosti ve hře skutečně staly.
Aziz ve Zlodějce a Podvodnici představila dvě nanejvýš zajímavé dámy.
Poznámky na ledničce pro moji mimozemskou ženu od Wolviecat se honosí skvělým názvem i skvělým provedením.
Nerozluční napříč staletími od Esa Rimmerové se k tématu "Spoutání časem" hodilo naprosto ukázkově.
Rebelčino Vyhlášení výběrového řízení dokonale zachycuje drsnou pohádkovou realitu.
Jsme jedním od striggy má jedinečnou poetiku, která mě bude dlouho provázet.
U moře od Giles Rigby jen potvrzuje, že známé pohádkové motivy se nikdy neomrzí a dají se pojmout značně působivě.
Hippopotamiina Božská hra je důkazem toho, že kdo chce párovat postavy, toho nemůže zastavit ani nejvyšší Hromovládce.

Přespolní mládenci zpívají na svatého Jána u hranice. Vousatý zrzek přeskočí plameny a z očí mu srší jiskry.

Bledý zbojník s očima jako led a rudolící s blankytně modrýma očima si prý troufli až dolů na Hanou. Sedláčkovi od Lipníka zbyly jen oči pro pláč. Nikdo neví, jaké barvy.

Šedovousý žebrák obchází po Vsetíně, vypráví příběhy a poslouchá, co kdo říká. Jakýsi májový přelétavec prý ukradl srdce mladé kněžně. „Ve skutečnosti to byl náhrdelník,“ zamručí stařeček a nastavuje ledovou ruku, léto neléto. Rodina toho, kdo ho podaruje, přežije i nejtužší zimu.

Stejně jako děti toho, do koho se zakoukal Únor.

Wirt vězel v záhadách vesmírných rozměrů až po krk. Což znamenalo, že Greg v nich byl dočista zabředlý. Wirt se podíval na malého brášku, který se kupodivu držel cesty – možná díky žabákovi, kterého zrovna sledoval.
Jako by nestačily každodenní záhady: Proč musí Grega zase hlídat on, kde berou Greg a nevlastní otec ten svůj bezbřehý optimismus a jak má Saře předat kazetu, kterou pro ni namixoval.
Teď se k tomu přidala cesta lesem, která je pokaždé zavedla jinam než domů, cyničtí mluvící ptáci, pochybní dřevorubci, obří stopy v blátě u řeky…
A neodbytný pocit, že je sleduje cosi ve stínech.

Hyle chápal, že mu Brienne zazlívá tu sázku o její panenství. Ale to bylo ještě v táboře krále Renlyho. Minulost byla minulost.
Hyle jí nabízel budoucnost. Sňatek, rodinu – jeho nemanželská dcerka byla důkazem, že v tomto ohledu nezklame; škoda, že po něm její matka házela tvrdými předměty, když chtěl tu malou navštívit. Briennina otce by potěšilo, kdyby se jeho jediné, nepůvabné dítě vrátilo domů se snoubencem místo toho, aby si hrálo na rytíře a pátralo po Sanse Stark.
Jenže Brienne zatvrzele opakovala, že splní slib daný lady Stark a Jamiemu Lannisterovi.
Jistě, byl za tím Jamie Lannister.
Ten okouzlující idiot.

„Venku je hezky! Koukej, jak je venku hezky! No, dobře, tak neprší, ale ten vzduch a ty mraky! Pojď ven!“
Vrhne se k člověku, ale ten ji nabručeně odbude a zpraží ji pohledem, když se mu opět mihne před obrazovkou.
„Nemůžeš pořád jen sedět u toho zářivého obdélníku! Zářivý obdélník tě hypnotizuje. Vysává ti duši. Jsi strašně bledýýýýý!“
Člověk jí však nevěnuje pozornost.
Když sedne vedle něj, ožene se po ní.
Pak člověk otevře okno a vztekle si povzdechne. „Mazej ven!“
„Ne. Jsem tvá nejlepší kamarádka,“ ujistí ho. „Nikdy tě neopustííím.“
Člověk netuší, že v mouše právě našel svého familiára.

Jsou chvíle, které dokáží rozpoltit kohokoli.
Rozervou odvěkou jednotu, která byla vždy považována za naprostou samozřejmost.
Tyto okamžiky vyvolávají touhu po krvi, hněv, násilí, jež nelze utišit.
Plamen sváru zaplane a pak nezbývá než útočit vlevo, vpravo s divokou zuřivostí.
Ten vztek smete všechno, co mu stojí v cestě.
Kromě toho jediného – středobodu jejich zraků a existence, jenž hopká mezi stalagmity a stalagnáty, občas se odrazí od stalaktitu.
Je to ta nejbáječnější a nezábavnější věc všech dob.
Barevná a hbitá.
Jej!

„Měla jsem ty míčky pořídit rovnou tři,“ usoudí Persefona. „Ale třeba by se pak chudák Kerberos porafal ještě hůř.“

Palisandra s vlajícími vlasy míří mečem proti šiku nepřátel. Dva démoni popojdou blíž.
Bojištěm běží bojovník Hybridion. Musí urazit sto dvacet tři kroků, sto dvacet dva…
Vážně by mu pomohlo, kdyby cestou někde nezaložil koně, na němž cválal v předchozí kapitole.
Palisandra se ožene po prvním démonovi a ten se kácí.
Neměl se jí smát.
Druhý však po pár dramatických výpadech Palisandru smete.
Hybridion stále utíká ke své lásce.
...kterou je Palisandra.
Postaví se pro ni démonům. Sám. Všem.
Zahynou oba. Spolu. Jeden vedle druhého. Po boku své lásky.

Nikoli! V poslední chvíli je zachrání překvapivý příchod čety elfských granátníků!

Dany prožila už leccos, včetně doby, která silně zaváněla koncem světa, ale teď těžko hledala slova.
Hleděla na vejce, kolem nichž Rhaegal obcházel… tedy, obcházela, jako by se jimi napůl chtěla pochlubit a napůl by utrhla hlavu komukoli, kdo by se k nim nebezpečně přiblížil.
Drogon očividně nechtěl zůstat pozadu a začal si stavět hnízdo z větví a kostí, které tentokrát naštěstí nevypadaly lidsky. Ehm, nechtěla a začala.
„Kdo to mohl tušit?“ Dany našla konečně slova a podívala se na Viseriona, který vše sledoval s rozpačitým zájmem. „Kromě tebe,“ zabručela.
Takže teď z ní ještě ke všemu bude „babička draků“.

Den. To je limit, který jim podle všeho byl určený. Je v tom jistá pravidelnost.

Ráno se Mitsuha z horského městečka probere v těle tokijského studenta Takiho. Ne, ještě pořád si nezvykla na to, co ji čeká, když potřebuje na záchod. Snaží se moc nepít, ale prostě se tomu nevyhne.

V to samé ráno si Taki v domě u svatyně fascinovaně zírá pod vršek pyžama.
„Mitsuho, co to vyvádíš? Jsi čím dál divnější,“ ozve se ze dveří holčičí hlas. Očividně teď k prsům ještě získal mladší sestru.

Další den se probudí každý ve svém těle.
Trochu změnění a pořádně zmatení.

„Vrrr, nejsem kluk. Jsem vlk! Lovím jednorožce a polykám je celé!“ křičí Rickon a Chundeláč se k němu s vytím přidá.
„To není nejlepší nápad,“ poznamená Oša. „Ještěže jdeme jenom na ptáky.“
Ten ostrov není tak zlý. Místní se drží od ní a podivného chlapce s obřím zlovlkem dál.
Rickon obíhá sítě, které nastražili mezi skalisky. Dnes budou večeřet rybáky.
Oša doufá, že když se malý unaví, třeba se tato noc obejde bez živých snů o jeho matce s provazem v ruce, o sestře měnící tváře – bílou a černou, lidskou i zvířecí, o bratrovi, který na něj volá ze stromů…

„Zase se tváříš tak…“ řekla mu dcera nabručeně. Rostla jako z vody a čím dál víc se podobala matce.
„Já vím,“ uznal a přestal vyhlížet na oblohu.
„Jak?“ zeptal se Petr. Anna mu říkala „Petrklíč“ a on si nebyl jistý, jestli se mu ta přezdívka líbí, nebo ne. Střídal postoj k ní se samozřejmostí šestiletého klučiny. Skoro sedmiletého, dodal v duchu velký Petr.
„Jako když čekám vzácného hosta,“ vysvětlil malému Petrovi.
„Který se ukáže jednou za sto let,“ ozvala se Anna.
To naštěstí ne. Jednou za sedm let.
Milovat labutí ženu má svá úskalí. Třeba to stále dokola zlomené srdce.

Začíná mě bolet hlava. Už asi posté poplácávám kapsu na hrudi, kde mám lístek na vlak.
Jedna ulice za druhou. Semafory jsou nanic. Silnice beznadějně zapráskané. Tohle není obyčejná špička.
Musím to vzít pěšky na King's Cross. Úplnej Harry Potter. Včetně toho Skotska. Koště by se hodilo, protože prodírat se zacpaným Londýnem s batohem na zádech je o hubu.
Lidi kolem chrchlají. Ve zprávách sáhodlouze rozebírali novou vlnu chřipky.
Konečně vlítnu na King's Cross. Dveře nádraží se uzavírají a lidi, co zůstali venku, do nich buší.
Padnu na sedadlo v rychlíku do Obanu.
Uf, teď už bude všechno v pohodě.

Chamtivost chtěl peníze, ženy, slávu… Bylo toho hodně, co chtěl, ale nikdy toho nebylo dost.
Proto dal sbohem brlohu, odkud s Chtíčem, Leností, Závisí a Obžerstvím vzešli, a vypadl do světa.
Jenže drahý stvořitel se činil a poslal za ním své psy.
Jednookého prašivce, který kousal jako blázen. Připravil ho o ruce, jenže Chamtivost se uměl sakra rychle obnovovat.
Teď se do boje ale zapletli i jeho nohsledi – Roa, Dolcetto a líbezná Martel. Ten parchant je zabije.
Byli jeho majetek.
Jeho lidi.
Nechal si znovu dorůst drápy.

„Soucit, náklonnost…“ pronesl filozoficky Závist, když Chamtivost rozložili na základní matérii. „Neodpustitelný hřích.“

„Sakra, tak tohle nevyšlo,“ sykl Červen, když se v nóbl převleku s kapsami naditými šperky přehoupl přes zeď.
Právě včas. Vzápětí ze zámeckého parku přisvištěla kulka.
Všichni jeho bratři už se rozeběhli do noci.

Když se shromáždili na kopci, Prosinec vážně řekl: „Chytili Dubna.“
Teď, když byl jejich kruh narušený, viděli, jak je to oslabilo. Byli udýchanější než obvykle a Září se ještě nezahojily rány.
„Musíme ho zachránit. Jestli ho zabijí, budeme na tom ještě hůř,“ zamumlal Únor do šály.
Říjen zvracel do mechu suché listí. Listopad si s vrzáním starých soušek rovnal žebra.
„Kdo se hlásí na záchrannou výpravu?“

To tak jednou šli do školy. Nebyla to první, ani druhá třída, ale úplně jiná škola, o které snad nikdo ani neví.
Ulice byla celá zlatá a béžová, lemovaná rozkvetlými stromy.
Když míjeli zeď porostlou psím vínem, holčička zašeptala: „Tati, řeknu ti tajemství, ale je přísně tajné, takže ho nikomu nesmíš prozradit.“
„Ani mámě?“
„Mámě trochu.“
„Chodíme sem do zahrady s holkama.“
„Ale zeď je porostlá psím vínem…“ pomyslel si táta. Proto s kluky branku už znovu nenašli.
„Je tam trpaslík,“ pokračovala holčička.
„A velryba.“
Holčička se na něj podívala. „Je to tajemství. Musíš počkat, až ti ho prozradím. Nepředbíhej.“

Gendry si říká, že by zakázek na náhradní končetiny z automailu nemusel mít tolik. Jako mechanik by se uživil i jinak.
Vtom ho ale z úvah vytrhne zvuk těžkých kroků před domem a ten hlas…
Vrátili se.
Vyhlédne z okna.
„Tady jsi,“ řekne Arya. Zastíní si oči mechanickou rukou. Určitě by tvrdila, že slzí kvůli slunci. „Potřebuju servis.“
„Ahoj Gendry!“ spustí zvesela obří brnění vedle ní a zamává mohutnou rukavicí.
„Ahoj Brane! Aryo, vítejte zpátky!“ zavolá Gendry.
„hoj,“ zamumlá Arya.

Gendry jim pohrozí expresní sazbou za údržbu, ale bude na Aryině protéze pracovat celou noc.
Nakonec jim započítá sezónní slevu.

Lidi v přístavní hale křičeli ve směsi jazyků. Vypukla rvačka. Athéna netušila, jak dlouho jí výmluvnost a logika bude ještě sloužit. Několik mužů, kteří nejspíš z filmů získali dost mylné představy o životě, vrhalo pohledy po jejích zbraních.
Zatím je používala jen na nemrtvé venku.
Bude to chtít těžší kalibr.
„Marku, Nikosi, to už stačilo,“ zašveholil melodický hlas a muži se přestali přetahovat. „Všichni se uklidníme,“ pokračovala Afrodita a Athéna viděla, jak se jí rána na čele otevřela.
Halou zavonělo uklidňující aroma obvykle spojované s relaxačními koupelemi.
Všichni se dlouze nadechli.
„Jsi nejzářivější hvězda,“ poznamenala Athéna.
„Planeta,“ opravila ji Afrodita.

Někdy se vydává mezi lidi. Starým ženám málokdo věnuje pozornost. Kromě strážců, kteří ji nenápadně sledují, když prochází tržištěm.
Zaslechne, jak jedna holčička říká druhé: „Koukni! Máš ve vlasech babí léto.“
„Né!“ vzteká se mrně. „Já nechci na hlavě pavouky!“
„Ty hloupá, to jsou vlasy královny Dany. Ty, co tenkrát ztratila v pohřební hranici,“ vypráví starší děvčátko a vyčesává maličké prsty nitky z vlasů. „Létají sem přes moře.“
Malá se uklidní a trpělivě drží.
„To nebudou ony. Shořely mi,“ opraví dívku v duchu stará královna. Ale ta pověst je hezká.
Uhladí si křehké bílé vlasy, které jí vytrvale cuchá vánek.

Někdy si vybavovali, jak se vynořili z vánic. Když jako novorození králíci otevřeli oči slepené ledem, pokoušeli se spočítat. V té době ale byli ještě moc malí. Počty jim příliš nešly.
Možná jich ani nebylo tolik.
Občas je zamrazilo při představě, že tu před nimi mohli být jiní. Zapomenutí bratři, ztracení s posledními ledovci a obřími huňatými tvory.
Rozhodně si vybavovali kroky jeleních bohů.
A paní, která jim dala kouzelný kyj, s nímž mohli vládnout živlům. Nebyli si jistí, jestli to byla Morana, nebo Vesna.
Navzdory existenciální nejistotě (a snad i kvůli ní) drželi pospolu.
Dvanáct ručiček na ciferníku roku.

Abduláh byl snílek, ovšem v jeho snech byla sličná princezna vždy nadohled a byla zcela unesena jeho šarmem.
Kvítek noci se však ztratila ve světě a unesena byla nanejvýš zlomyslnými silami.
Abduláh zvedl v ruce lahev. „Safíre mezi nadpřirozenými,“ spustil na džina, „krutě jsi mě oklamal. Nechal jsi mě vyšplhat na tento utěšený kopec s tím, že Kvítek noci je necelou míli odtud. Můj ubohý zrak ji nikde nevidí. Pokud se neskrývá za jednou ze zdejších ovcí.“
Džin zvedl oči k nebi.
„Máš pro mě jen posměšky…“ pokračoval Abduláh.
Džin zvedl prst.
Abduláh konečně vzhlédl. K mraku s mlžnými věžičkami.

Palanga mě zavede k moři. Molo vybíhá daleko do mlhy, která s každým krokem houstne víc a víc.
Antverpy jí také mají svůj příděl. Mé kroky se v ní ztrácejí, když dupu po kovových pontonech a mostech říčního města.
Vík rozfoukává páru nad horkým bazénem. Mrholí, čarodějnice spí v sopce a mokří koně na zelených svazích.
Olomouc mě z úporného slunce zavede skrz labyrint univerzity k posvátnému háji.
Utrecht až dolů ke kanálu, do žebroví věže, která se v něm zrcadlí.
Kopeček je hranatá hláska návratů.

Snová místa tvoří nekonečnou síť a já se jen ptám, nakolik jsem její tkadlena.